Ani zbláznit se nemám čas!

20. září 2012 v 23:28 |  Zpovědnice
Kdo byste čekal veselé, anebo snad romantické historky z chalupy, tak Vás bych teď nerada zklamala...
Z chalupy ale nebudou, a veselé, natož romantické už vůbec ne.

Po pár dnech našeho výletu v přírodě, jsem s Eleknou skončila v nemocnici.
Nejdřív rýmička, pak kašílek, najednou zrychlený dech a velká únava, žádné jídlo,
málo pití, a bylo vymalováno.
Záchranka nás vezla do Prahy s podezřením na selhávání srdce a zablokovanou chlopeň.

Já takové podezření neměla, právě pro tu rýmičku a kašílek,
ale kapku mě táborští mistři kardiologie vylekali.
V Motole se ukázalo, že můj relativní klid byl oprávněný, aspoň pokud se jednalo o srdce.

Rentgen ale odhalil zápal plic. A vzhledem k plicní hypertenzi, kterou Elenka trpí,
byla tahle diagnóza nakonec taky strašidelná.
Dostala infuzi a kyslík, antibiotika do žíly a plno dýchátek a inhalací, no a už tam takhle leží
čtyři dny. Se mnou.

Není to tak dlouho, co jsem si při pomyšlení na nějakou opětovnou hospitalizaci
řekla, že bych se už zbláznila.

A najednou je to tady. A na zbláznění se není čas.

Navíc jsem onemocněla taky, takže si tam pěkně chrchláme spolu, a čumíme na pohádky.
Říkám "tam", protože jsem byla na jednu noc vystřídána Elenky tatínkem.
Konečně jsem vybalila věci z chalupy, holiny a košíček na houby jsme moc neužily.

Zato bezpečně vím, že už nikdy nikam nepojedu s Elenkou sama.
Je to o nervy a navíc šíleně nepraktické.
Já musela nechat auto v Táboře, když jsme přesedaly do sanitky,
a naši mi pro něj museli jet...

Měla jsem totiž v úmyslu, dopravit Elenku do Prahy původně sama.
Bylo jí evidentně zle, takže rovnou na pohotovost - bych jela.
Jenže se cestou pozvracela, tak jsem dojela do nejbližšího města,
a dál už to znáte.

Kyslíková bomba v kufru mi několikrát spadla.
Zastavovala jsem, abych ji narovnala, protože ta prostě musí stát.
A zastavovala jsem, abych pozvracenou Elenku převlékla.
Řešila jsem, jak vyčistit poblinkanou autosedačku tak, aby v ní mohla dál sedět,
tedy do sucha.

Nešlo to. Ta sanitka přišla vhod...


Ale teď k historce z domova.
Po téměř týdnu jsem otevřela dveře našeho bytu.
Koukla jsem na kočku, ona na mě, a hned mě to praštilo do očí.
Vyrvala si dráp až do masa.
Nechápu, že je tak nešikovná, tuhle ta příhoda s trnem v oku, teď skalpovaná packa...

Dumala jsem, jak jí to ošetřit. Chtělo by to framikoin, anebo penicilinový prášek.
Ani jedno nemám.
Ta mi přidělává starosti! Přijela jsem se hlavně vyspat a zahnat svou virózu...

Rozsvítila jsem akvárko, že ještě nakrmím ryby, a co nevidím. Zase malý!
To si dělaj srandu. Přece ty špunty nebudu teď lovit a vyrábět pro ně opět nějakou
tu odchovnou stanici...

To víte, že jsem ji vyrobila, nedalo mi to.
Ale je prázdná, nepodařilo se mi je chytit. Jsou fikaný, schovávaj se mezi kameny.
Jestli budou šikovnější, než kočka, tak by to dětství mohly i přežít.

Během toho číhání na ně jsem si všimla, že se po skle plazí pár bílých nitek.
Červíci nějací.

Fuj. Co je to za nechutný parazity?!

A proč mám teď řešit takový blbosti, na který nemám čas, ani náladu!

Rychle jsem zadala do vyhledávače hesla: bílí červi v akváriu

Vyjelo několik odkazů, a mezi nimi nějaká diskuze akvaristů, kde jsem četla toto:

Akvárium je živé společenství, zapomeňte na nějakou sterilitu.


Tahle věta mi kápla do noty. Nemusím to řešit.
Je to příroda, já se budu jenom kochat. Až budu mít čas.

Sára se přišla pomazlit.
Napadlo mě, že si ten dráp ukopla proto, že ještě pořád na to jedno oko nevidí.
Ačkoliv já se domnívám, že jsem jí ho všemi mastmi vyléčila.

Jak zjistit, jestli kočka vidí na obě oči...

Zakryla jsem jí to zdravé a pak uhýbala hlavou, jestli bude fixovat pohled.
Oko tupě zíralo do prostoru.

Fajn, tak asi nevidí.

Tak jsem ji aspoň pomazlila. A slíbila jí, že tu slepotu dořešíme.
Až bude čas.

Další, co bylo potřeba, bylo vyprat.
Otevřu pračku a ta plná.
Přihodila jsem tam věci z nemocnice, protože se to ještě vešlo,
ale když bylo dopráno, a já věšela, nestačila jsem se divit.

Jedny letní šatičky, druhé letní šatičky, trenýrečky, kraťásky...
Proč se mám teď, v téhle situaci, zdržovat věšením Elenky letního oblečení,
které bude potřebovat nejdřív za rok?!!! To je úplný paradox.
Je podzim, mám pár hodin na vykurýrování se, Elenka má zápal plic,
a já tu suším její šaty...

Dělala jsem jí před týdnem čistku ve skříni a letní věci nahrazovala teplejšími.
Plno toho bylo k vyprání, ať to má na příští léto přichystané.
Nenapadlo by mě ale, že Zdeňka napadne, dát to prát přednostně.

To je pořád samý zdržování od těch mých bližních...
Elenka v nemocnici a doma nový ryby, červi, slepá kočka bez drápu, tisíc vypraných šatů,
člověk neví, co dřív.
Jestli já si toho nezvala moc...
***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kiki | 22. září 2012 v 16:20 | Reagovat

:D prej doresime  tu slepotu potom, chudak sarinka:))  ale mas toho moc, to je  nejhorsi, ze nemas ani cas se zblaznit:) rozhodne se nenudis aspon nas ale bavis tvyma  historkama!:))
a jsem zvedava, co si vygooglis priste!:)))

2 Niternice | 23. září 2012 v 10:05 | Reagovat

Teď jsem googlovala nějakou pohodlnou roušku, protože už bez ní Elenku ven nechci brát. Ten zápal plic prý chytila od někoho, a to už teda znova riskovat nebudu, nějak jsem ty nákupy v Bille podcenila :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.