Zápisky z kuchyně - Aby bylo...

13. září 2012 v 23:20 |  Zápisky z ... (Butikovky už nět zděz)
Ráda se zbavuji "neužitečných věcí", především pomocníků v kuchyni.
Když mě to chytne a začnu gruntovat, beru to příznačně z gruntu...

Jak asi už víte, nejsem kdoví jaká kuchařinka, která navíc i pro peříčko přes
plot skáče.
A o tom právě bude řeč.

Za těch deset let, co mám vlastní kuchyni, se mi v jejích útrobách nahromadilo
něco náčiní a pomůcek, které jsem dosud nevzala do ruky.

Babičce a mámě přišlo, že by se mi to či ono mohlo hodit, taky se jim zdálo,
že bych mohla potřebovat tohle a onohle...
Něco mi věnovaly ze svého, něco koupily, třeba k svátkům, vánocům...

Jenže já nejsem zastáncem zbytečností. Mým všestranným pomocníkem jsou
kupříkladu dvě vidličky.
K obracení, nandávání, míchání...

Jako metlu mám, a vím, k čemu ji mám, používám ji ale jen sporadicky.
Třeba na palačinkové těsto.

Zato ale nezavařuju, zavařeniny ráda nemám, vánoční cukroví nepeču,
natož dorty a jiné různé náročnější mlsy, které většinou ve velkém
dostávám (jako třeba to cukroví), anebo se dají koupit - jsou lepší a vyjdou
laciněji, než kdybych se o ně pokoušela doma. Upřímně řečeno.

Kdyby mě tyhle věci bavily, byla by to jiná. Ale já vařím jen proto, abychom se najedli.
To mám jiné záliby, kterým bych raději věnovala volný čas, kterého se už tak nedostává.

Ale zpátky k "odpadkům", kterým jsem ten den vyhradila velký pytel.

Mašlovačka.
Ne ta z peří, ale ta z vláken.
Nikdy už ji pořádně neumyju. Navěky bude mastná.
Kuře omastkem polévám lžící. Není potřeba ho potírat...

Takže štětka letěla.

Ostnatý podběrák na špagety, či na co.
Nikdy jsem je jím nenabírala. Vidličky!

Letěl.

Gumové ozubené kolečko... ???
Matně si vzpomínám, že mi kdysi máma předváděla, že se jím obtočí víčko zavařeniny,
a to se pak snadno otevře, aniž bych musela použít páku...

Zavařeniny nemám - neotvírám, a kdyby něco, v nejhorším to vždycky nějak podeberu nožíkem a je to raz dva.
Anebo pod horkou vodou se to chvíli nechá a víko se povolí samo...

Ozubené kolečko se kutálelo do pytle.

Louskáček na ořechy.
Nevzpomínám si, kdy jsem louskala ořechy.
To se vždycky člověk tak zasní, a vidí se, jak jednou, v některý z dlouhých zimních večerů,
zaleze do deky k televizi, a bude si louskat ořechy a popíjet medovinu...
Ale zima (každá) pak nějak proběhne, a žádný takový večer nepřinese.

Jednou mi pytel ořechů přivezl kamarád, a než jsem je stačila rozlouskat, předběhli mě moli.

NEPOTŘEBUJU!

Stará pánev.
Moje první pánev.
Z nostalgie bych si ji měla nechat. Jsem toho založení.
Ale na své první smažení si nevzpomínám, a k té pánvi jsem nikdy žádný vztah neměla,
a nemám ho ani dnes.

Neschovám.

Lisovač česneku.
Teď pozor. Ten je pro mě důležitou součástí kuchyňské výzbroje.
Jenže mám jeden letitý, který mi strašně vyhovuje. Ten, který jsem teď držela v ruce,
byl nový, jako modernější.
Jenže se nedá pořádně vymýt, a je dvoudílný, přičemž jeden díl vypadává. Navíc se tváří, jako nerez, a přitom rezne.
"Zlatej" hliník!


Brčka. Balík barevných brček. (BBB).
Nikdy snad nepiju brčkem. Ani při oslavách, nikdy.
Elenka to ještě neumí, a Zdeněk, ten rozhodně taky nepotřebuje brčka.

Pryč s BBB!


Vidle... Dlouhé jako vařečka. Nikdy jsem jimi seno neobracela. Ani hnůj nekydala...

Právě volal Zdeněk z práce.
"K čemu jsou ty vidle v šuplíku pod linkou?"
"Na kuře přece!"
"A pícháš ho někdy?"
"Používám je! Předpokládám, že je chceš vyhodit..."

Už ne.

Ale jenom kvůli němu, já se jich zříkám.


Sítko.
Nikdy necedím skrze sítko. Ani cedník. Šíleně mě unavuje vymývání těch malých direk,
kde věčně něco zůstává.
Všechno cedím pod pokličkou. Maloučko ji poodkryju a vodu pomalu vyleju.
Jakýpak copak.

Letěl.


Plastové naběračky na kávu.
Znáte to, jak jsou ty malé lžičky v kafi.
Proč jsme to vůbec kdy skladovali?
Aby bylo? (Jak říkává naše babička...)

Když nebude, nic se neděje, pryč s tím.


Drsná tyčka s rukojetí... ???
Ta už mě tu dráždí dlouho.


Gumičky.
Korkové špunty.
Japonské hůlky!
Nikdy na to nedojde, abych k jídlu podala hůlky.
Člověk si pořád říká, že někdy to zkusíme, že se to třeba někdy z plezíru naučíme...
Nenapadlo nás to zatím nikdy, a ani si neumím představit den, kdy bychom si řekli,
tak třeba dnes...
Nic, pryč s tím vším.

Vykrajovátka a formičky.
Cukroví sice nepeču, ale možná Elenka za pár let bude chtít péct...
Když jí neukážu, že pečení cukroví je možnost, jak trávit čekání na ježíška, tak ne...
Ale je to docela příjemná možnost, když máte dceru...
Ale dá se dělat plno příjemnějšího, třeba koukat na pohádky...
Ale určitě by ji to bavilo...

Tak mě ukecaly, zůstavaj v šuplíku. Ale vzadu.


Nožík rybička.
Vůbec nikdy za celý svůj život jsem neměla potřebu takový nůž použít.
A to jsem jezdila na tábory.
Věnoval mi ho můj strejda už jako dítěti.
Mám ho v podstatě na památku.
Ale co má památka co dělat v lince?
Skončil v krabici pod postelí, kde mám "poklady".

Mohla bych ho nosit třeba na houby. Hodil by se, bylo by to jistě stylovější,
než kuchyňský nůž.
Ale z nějakého důvodu s sebou vozím ten druhý zmíněný.
Asi, že je vždycky po ruce.

A rybička v Praze v šuplíku...



Hrnec. Nový hrnec i s pokličkou, ještě zatavený v igelitu.
Kdoví proč nám ho věnovala tchyně k vánocům.
Ignorujíce naši sadu hrnců. Stejných hrnců.
Já sice na sadách nelpím, dokonce mě sady dráždí, plno stejného, to je nuda!
Ale hrnců máme dost, takže jsem už téměř rok neměla důvod ten nový "jiný" rozbalit.
Tak šel...

Nůžky na kuře.
Zásadně ho krájím.
Další zbytečnost, v níž se navíc zachycují kousky masa pod rukojetí, kdo to má pořád
vybírat...


Než jsem dokončila jen ten první šuplík s příbory a vařečkami, a těmihle dalšími "veledůležitostmi",
uplynulo půl dne.

Večer přišel Zdeněk a nic nepoznal.
Nic mu nechybělo. Jak to tak se zbytečnostmi bývá...

Zato druhý den, když si chtěl nandat špagety, slyším ho volat: Kde je ten podběrák?

Chvíli jsem dělala, že ho vůbec neslyším, a pak jsem se zpakovala do ložnice, abych ho mohla vážně neslyšet.
On si nějak poradí. Uvidí, že to jde i bez něj...

Vida, zvládl to, už jí.
Když jsem vylezla, udeřil na mě: "Snad jsi to nandavátko nevyhodila!"

"Vždyť bylo k ničemu...," pokusila jsem se mu ho zprotivit.

"Bylo k nabírání špaget!" Nevyšlo mi to.

"Má ho Martin, on tu byl, tak jsem mu dala vybrat z pytle vyřazených věcí..."
"A na co ho chtěl?"
"Na nabírání špaget," hlesla jsem.
"No super," řekl Zdeněk.

"On si teď zařizuje tu novou kuchyň a nemá skoro nic...," dodala jsem ještě, ale Zdeněk už asi rezignoval.


Mimochodem, když se kamarád probíral tou hromadou mých zbytečností,
sáhl po tom "drsném válečku", že se mu prý bude hodit.

"A k čemu prosim tě?" Sondovala jsem.
"K broušení nožů..."
"Jo? Aha..."

Poznal, že jsem jen neznala účel toho železa, a teď bych mu ho nejradši vyrvala z ruky,
a tak mi ho sám podal.

Nože máme tupé, hned je přibrousím.

Jak jsem to ale zkusila, hned jsem toho zase nechala.
Ten zvuk, ten příšerný zvuk dvou o sebe se třících kovů, měla jsem husí kůži ještě deset minut poté.
Poté, co si brousek už znovu lebedil mezi mými užitečnými přáteli.
I když on a vidle, jsou od tohoto dne přáteli výhradně Zděňka...
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martin | 14. září 2012 v 1:16 | Reagovat

Pokud jde o nandavak spaget, tak.... CO SE DA, TO SE Z RUKY NEVYDA !!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.