Září 2012

30. 9. 2012

30. září 2012 v 14:34 DNES
Dnes nás konečně propustili z nemocnice domů - tedy Elenku.
Jsem nekonečně unavená, takže až naberu nové síly a trošku se oklepu,
zahrnu Vás novými články ze své Pandořiny skříňky :):)

Zatím se mějte krásně a brzy zase tady...
***

Zatemněno

28. září 2012 v 13:27 Zpovědnice
O tom, jak můj muž nespal s hezkou paní, když mě střídal v nemocnici u naší Elenky, už víte.

A taky jsem zmínila, že ta lůžka pro rodiče jsou vedle sebe. Jenže když jsem tohle zmiňovala, tak jsem dělala tak trochu frajerku...

Já totiž, ještě před svým odjezdem domů, kladla té ženě na srdce, že si na noc bohužel bude muset odtáhnout lehátko k postýlce svého synka. A Zdeňkovi zas, ať on si ho hlavně neodtahuje, protože si na to ta ženská zvykne, a já se budu s tím gaučem dřít každý večer tam a ráno zpátky.

Protože ani já nemíním spát tak natěsno vedle ní.

Dopadlo to tak, že jsem vešla do pokoje, kde paní zrovna nebyla, a jen tak, mezi řečí, jsem se Zdeňka zeptala, kam si paní nakonec to lůžko odtáhla.

Nikam, prý.

"Výborně, takže ty?"
"Ne, my spali vedle sebe, nám to nevadilo," vysvětlil mi Zdeněk.

Majáček v mé hlavě se rozhoukal.

Vždyť jsem jí jasně řekla, že má spát támhle! Mezi postýlkama! Tak co to má znamenat?!

Dala jsem si dohromady informaci předešlou, tedy tu, že nespali, s tou, že leželi vedle sebe.
PŘÍŠERNÝ!

Neměla jsem slov. Byla jsem tak šokovaná, že Zdeněk si nevyslechl vůbec nic. A co taky, když jemu jsem nařídila NESTĚHOVAT SE...

Celá rozohněná jsem pohlédla na své lůžkoviny, přehozené přes to rozkládací křeslo.
Byl čas si rozestlat, jenže jsem nenašla peřinu.

"Nevíte, kde může bejt moje peřina?" Zeptala jsem se své sokyně.
"Tak to netušim, Zdeněk spal jenom pod dekou," uchichtla se a mnou jako by projelo sto nožů.
Ne, tisíc nožů. Milión nožů. Ostrých! I pár tupých...

Zkrátka se mi zatemnilo před očima.

A to doslova. Žena totiž právě zatáhla všechny žaluzie s tím, že její chlapeček už bude spinkat.
Bylo něco po šesté. Když jsem vybouchla...

"Tak tohle teda ne! Jestli jste si zvykla, že tu bude celý večer tma, tak v tom vám možná vyhověl můj muž, ale já ne, Elenka si nebude hrát po tmě!"

Koukla na mě a hbitě mě vystřídala u vypínače, kterým jsem právě rozsvítila. Aby zhasla.
Rozsvítila jsem znova. Ona zhasla.

Já rozsvítila. Ona zadoprdelovala a zhasla.
zadoprdelovala a rozsvítila.

"To jste se přijela hádat?!" Rozkřikla se, když zase zhasla.
"Jenom tu nehodlám bejt po tmě. (BLIK). Ale když už jsme u toho, tak mi dost vadí, že jste nespala odděleně, jak jsme se dohodly, ale vedle mýho muže!" Ukázala jsem jí svou čerstvou ránu.

"Jo tak o tohle vám jde...," ušklíbla se ironicky a začala se smát.
"Když jste taková žárlivka, tak tady nemáte manžela místo sebe nechávat!" Řekla mi pak a udělala novou tmu.

"Já nejsem žádná žárlivka, a proč bychom se nemohli střídat?! (Světlo!). Vy máte bejt taktní a spát v tý uličce, jak jste říkala!"

"To jste říkala vy! (Tma). Ale my se nakonec domluvili se Zdeňkem jinak," uvědomila mě - tisíce a tisíce nožů se i po tmě trefily...

"Prej jste spolu nespali!" Vyhrkla jsem vyčítavě a posvítila si na ni.
Koukala na mě. V očích otazníky. Jestli nakonec chápe správně, co mi teda vadí. Tápala.

Raději jsem svou námitku upřesnila: "Byli jste celou noc vzhůru!"

Rozhodila rukama, jako co má být, a s úlevou, že nejsem až takový blázen, zase zhasla. A dál už se jenom smála. Mně.
Nenáviděla jsem ji. Tak jsem znova rozsvítila.

V koupelně jsem si pak prohlížela její sexy noční košilku, co visela vedle té mé, kočičí, do které jsem se chystala nasoukat.
Desetiminutovému blikání udělaly přítrž až sestřičky - ji odstěhovaly na noc do prázdného pokoje vedle.
Prohlásila, že je to DIVADLO, a tím celé představení skončilo.

Volal Zdeněk, tak jsem mu o neshodě se svícením vyprávěla. Vynadal mi, že dělám Daně potíže. On jí prý tmu dovolil. Elenka si hrála v pruhu světla, co na ni dopadal z koupelny...

Tak potíže?! A já?!!!

Měl zakročit on a hned včera, a ne ji nechat zvyknout, že nemáme s ničím problém a její převýchovu pak nechat na mně. Na druhou stranu si nedovedu představit, že by tam spolu takhle blikali, jako my dvě.
A že by je sestřičky musely nakonec rozdělit.

Zdeněk by mi pak volal: Dana chtěla zhasnout, ale to by nesvědčilo Elence, neviděla by na hru, tak jsem se s ní přetahoval u vypínače...

To by bylo strašně mužné, musím říct. Stejně, jako kdyby po ní chtěl, aby si tu postel odtáhla dál od něj, jak jsem mu kladla na srdce. Ani jedno si v praxi neumím představit.
Takže se na něj nemůžu zlobit.

Zato on mi vyčítá tu žárlivou reakci, vyprávěl mi, že Dany muž, když ráno přijel na návštěvu a viděl dvě lehátka vedle sebe, podal hned Zdeňkovi ruku s tím, že si budou tykat, když se vyspal s jeho ženou. To je panečku nadhled!

Třeba bych ho taky měla, kdyby pořád nezhasínala...
***

26. 9. 2012

26. září 2012 v 6:00 DNES
Psala jsem svému nejlepšímu kamarádovi, jestli už je vzhůru
a jestli už viděl, jak jsem si to tady zkrášlila.

Vzápětí volal, že se rozespalý podíval na internet v mobilu
a už nemůže spát. Prý ho nový design probral.

Měl z toho šok. A ptal se, jestli mi hráblo.

Pochlubila jsem se mu, že mi tahle změna zabrala čtyři noční hodiny,
že jsem obětovala spánek a víte, co mi na to řekl?

"Přesně na tohle fungujou ty prášky na uklidnění..."

Vyznělo to tak, že jsem zase celou noc řádila :)

On to tak sice nemyslel, domníval se, že jsem nemohla zabrat, ale jako
reakce na tu změnu mě to pobavilo.

Je to tedy zatím nejkurióznější ohlas - že bych si měla vzít prášky :)

Dál se podivil, jak si vážím času, kdy místo mě spí v nemocnici u Elenky
Zdeněk.

A k tomu Vám teď něco povím vážení...

Než jsem včera odjela domů, dali nám na pokoj nové nájemníky.
Mladou (ok, tak i pohlednou) maminku s batoletem.

Oznámila jsem jí, že v noci tu bude spát s chlapem, a doufala jsem,
že se ohradí a nechá se přestěhovat. Měla by na to nárok, bejvala...

Jenže se neohradila, naopak řekla, že jsme tu přece kvůli dětem,
a neřešila to.

Výborně. To bude mít Zdeněk radost. Jako že bude. Bez ironie.
Mně to bylo jedno, hlavně, že se vyspím, ani na chvíli mě neovládly
nějaké žárlivé obavy - na půdě nemocnice se přece ani nemůže nic v tomhle
směru odehrát...

Navíc jsou z chodby do pokoje průhledná skla.
A hlavně, Zdeněk je věrný muž a ona je jistě taky věrná žena...

Kdepak, ani na okamžik jsem nezapochybovala.
Ačkoliv jsou ta lůžka vedle sebe...


Pěkně jsem si v noci tvořila svůj bláznivý design na blogu
a ráno mu volala, jak je na tom Elenka.

Mluvil rozespalým hlasem - není divu, ono se tam skutečně nedá spát.
Jenže mi řekl, že celou noc nespali. Prý si povídali!

A je skvělá, strašně sympatická a hodně se nasmáli...

Oni spolu nespali.

Já když tam byla jednu noc s nějakým taťkou, tak jsem v jedenáct, hned po
lécích Elence, zalehla a spala. V rámci možností.
Ani by mě nenapadlo do rána s ním kecat.
Nezajímal mě. Nechtělo se mi.

A tak si říkám, jakou výpovědní hodnotu má, v tamních podmínkách,
bejt spolu celou noc vzhůru. Tedy NESPAT spolu.

Připomnělo mi to větu, takové moudro, co jsem kdysi našla vepsané
v narozeninovém přání ke dvacetinám (kde jsou ty časy!),
a to znělo: Skutečnost je vždy horší, než si člověk představuje.

Jestli jsem měla (kdybych měla!) nějaké obavy, co se tam bude v noci dít,
tak jsem byla úplně vedle. Bylo to horší, vůbec nespali, protože jim spolu bylo fajn.
Evidentně!

Né, kdepak, já nežárlím, jenom mi připadá horší, že spolu nespali,
než kdyby tam spolu normálně spali :)


Na druhou stranu, možná mě tam Zdeněk vystřídá zas... A tentokrát už ho nebudu muset
nedůstojně přemlouvat a lámat. Takže by to byla alternativa i pro mě.
Dokud je nebo nás nepropustí.

Hodit mu hezkou ženskou, jak psovi kost, a mít čas pro svý osamělý noční řádění
- aspoň, než mi kamarád doveze ty prášky :)
***


O několik hodin později:

"Jak ses doma prospala?"
"Já skoro celou noc dělala novej blog!"
"To je vtip, ne?"
"Ne..."
"Tak já tě tu vystřídám, aby ses vyspala, a ty do rána blbneš na blogu, jo?"
"... he he..."
"Jako se svym volnym časem si dělej co chceš, ale pak zapomeň, že zas budeš skuhrat,
jak jsi nevyspalá, a ať tě jedu střídat!"


No je tohle fér?
Tak on tam proklábosí celou noc s krásnou ženskou, a já nemám nárok se v posteli trochu odreagovat!
To jsem si to malovala zase líp, než jaká je skutečnost - s tou kostí psovi :)
Martínku, kde jsi s těmi prášky?!!!

25. 9. 2012

25. září 2012 v 3:30 DNES
Dnes Vás asi nemusím upozorňovat, že Niternice dostala nový vzhled...

Někteří mí stálí čtenáři mně opakovaně připomínají, že pravidelně píšu víc deník o rodině
a o svém (pohnutém) životě, než cokoliv jiného.
Musela jsem uznat, že je to asi fakt.
A tak, pokud jde o mé literární pokusy, zachovala jsem pro ně rubriku Literární pokusnice,
a jinak jsem se POKUSILA doladit zaměření své většinové tvorby i vzhledově, a to právě změnou podoby blogu.
A jelikož mám ráda pointy, bez kterých se neobejde žádné psaní, má-li být čtivé,
pokusila jsem se je dostat i do fotek v záhlaví...


Doufám, že se Vám nový kabátek líbí a bude Vám tady u mě i nadále příjemně...

Hezký den! :)
J.
***


Ještě dodám pro ty, kteří se stále ztrácí, že pro aktuální článek je vždy nejjednodušší kliknout na mě :)

Smazaný článek do časopisu

24. září 2012 v 11:00 Zpovědnice
Chtěla jsem napsat do jednoho časopisu pro maminky pokračování příběhu o Elence.
Přede dvěma lety už tam o ní jeden článek vyšel - z mého pera :), a tak jsme si se Zdeňkem říkali,
že by to chtělo poslat jim další story.

Neptejte se teď hlavně proč. Jako bych slyšela ségru: Proč jako? Co jim to cpeš?
Prostě tam mámy píšou svý příběhy a já jsem máma a zároveň grafoman, co nemá o příběhy nouzi,
TAK PROTO Zuzi :))

Akorát, že když jsem dopsala asi třetí stránku, (tehdy to byla dvoustránka), musela jsem se smát.
To jsou kraviny, říkala jsem si.
Došlo mi, že polovina z toho, co tam sděluju, jsou normální lži.
Taková ta přikrášlená pravda.

Člověk se jako snaží nějak formálně popsat příběh nemocného dítěte a života s ním,
tedy jak je to jako těžké a jak si vzájemně pomáháme, a přitom se zrovna v tu chvíli
po telefonu se Zdeňkem handrkujeme, kdo TAM bude s Elenkou dneska spát (protože
tam se nespí, jenom se přečkává noc plná pískání monitorů),
a kdo byl dýl doma, kdo se líp vyspal a komu je hůř...
Protože jsme to oba od Elenky chytili.

Ona má sice zápal plic, jenže virového původu, a zdravý člověk se s tím rve samozřejmě líp,
protože to probíhá ve formě nějaké virózy s teplotou, rýmou a kašlem.


Takže já tu do sluchátka skuhrám, ať mi dá ještě pár hodin v posteli, když beru TA ANTIBIOTIKA,
a on zas nadává, že by si už taky rád lehnul, protože celou noc nespal.
A přitom vyťukávám umělý (až umělecký) dopis o tom, jak jsme sehraný tým, a pokud jde o Elenku,
tak se harmonicky střídáme a pomáháme jeden druhému...

Takový kraviny.
Co si člověk doma nevydupe, to nemá :)

Dál jsem psala, že režim dne s nemocnou Elenkou je náročný, protože chystáme léky
a musíme ji chránit od infekčních nemocí, a tak jsme převážně doma.
To kdyby to četli doktoři, chápete.

Jenže nic to nevypovídá o našem skutečném režimu dne, kdy léky sice chystáme,
ale nedokážeme Elence odepřít hřiště, ani nákup v Bille, kde to má (kdoví proč) tak ráda.
A tak jsme vlastně nezodpovědní, ačkoliv nám to obvykle prochází.
Ale piště to do časopisu...
Matky by se do mě hned pustily...

A do třetice, a to jsem se úplně dostala sama, jsem tam uvedla, že Elenku rozmazlujeme,
kvůli tomu všemu, co má za sebou a možná i před sebou, ale že přesto není rozmazlená,
protože ví, že to nejdůležitější v té růžové krabici plné hraček nenajde.
(Rozmazlená je, já vim, Zuzi!)

Beru ta antibiotika, a na nich stojí, že ovlivňují pozornost, tak se domnívám, že i soudnost
a možná celý chod mysli, ale naštěstí ne zas tolik, abych si příčetně ty bludy neuvědomovala,
a celý ten dopis vzápětí neodeslala. Nýbrž stiskla delete.

Hračky jsou jenom pozlátko. Ona si to uvědomuje. Četla jsem ještě po sobě.
Skutečnost: Včera mi před mým odjezdem domů říká, že chce nový hračky.
A hodně.

Myslela sice nový hračky z domova, tedy svoje starý hračky, ale novou by taky nepohrdla.
Taky už jich tam za ten týden několik má.

Ale mám jim tam psát, že jí pořád zahrnujem hračkama, aby se tam z toho všeho neposrala?
A aby nám dala chvíli klid si taky dřepnout na tu jejich dřevěnou sedačku, která nám slouží jako postel?
A že se vždycky zhádáme jak koně, když přijde na střídání?

To by sice bylo ze života, ale asi by mi to neotiskly.
*

Mimochodem, Zuzi, nemáš dneska v noci čas? :)
Napsala bych jim tam příběh, jak jsi vzorná teta...
***

Moje tragikomedie

22. září 2012 v 20:32 Zpovědnice
Stojím nad postýlkou Elenky a po očku sleduju, jak si počíná uklízečka, co právě vytírá na toaletě.
Když odložila mop, sáhla do vozíku pro hadr, ten smočila v záchodové míse, a celou ji zevnitř "umyla".
Znova namočila a umyla záchod zvenku, a pak ještě topení a umyvadlo vzala...

Povídám jí: "To myslíte jako vážně, tenhle úklid, jo?"
A ona na to: "A co se vám nelíbí?"

"Co se mi nelíbí? Že si namáčíte hadr v záchodě třeba."

"Dyť je v něm snad čistá voda, ne?"

"Odkdy je v záchodě čistá voda?"

"Splachujete, ne?"

"Heleťte, já si na to umyvadlo pokládám kartáček, tak to koukejte přemejt."

"Dobře, tak já tenhle hadr vyhodim a přinesu si novej, ok?"


"Když si přinesete i kýbl s vodou, tak ok," dohodly jsme se nakonec.

To byla ale jen jedna z několika drobných epizod mých uplynulých dnů, kdy jsem nestačila zírat, jak si někteří
lidé počínají...


Elenka se počurala na prostěradlo, tak jsem zašla za sestrou, a řekla jí o nové.

Ta houkla na nějakou pomocnici, aby na "šestce" přestlala postel.

Pomocnice za chvíli vešla k nám do pokoje, hodila mi prostěradlo na vedlejší prázdnou postel,
a řekla:
"Převlíkat umíte, ne?"

Koukla jsem na ležící Elenku, z níž vede několik hadiček a rychle si snažila představit, kam na tu chvíli s ní.
Na zem?

"Budu radši, když to uděláte vy...," namítla jsem s tím, že Elenku zatím podržím.

"Já na to nemám čas!" Vyhrkla.

"Sestra vám řekla, ať to převlíknete, ne?" Připomněla jsem jí.

"Ale já toho mám hodně," vykrucovala se.

"Je to přece vaše práce!" Nedala jsem jí pokoj.

"Vy jste tu od toho, abyste si dítě udržovala v čistotě!"

"Já se o to právě snažim..."

"No tak ale rychle, nemám jenom vás...," procedila mezi zuby a netrpělivě čekala, až z postýlky,
kromě Elenky, vyndám i peřinu a polštář.


To je personál...

Musím ale říct, že od té chvíle je na mě ta paní milá. Až podezřele.
Chodí mi osobně nabízet výběr z jídelního lístku a radí, co Elence objednat,
aby maso nebylo moc tuhé, a podobně.
Přitom ten lístek visí na chodbě a mámy si tam musí chodit.

Jen jestli nemá něco za lubem... Jsem krajně nedůvěřivá, obzvlášť na půdě nemocnice!
(Kde se vytírá záchodovou vodou...)



Ještě v Táboře, když jsem s těžce dýchající Elenkou v náručí vyjížděla výtahem na dětské oddělení,
přivolala si nás jistá dáma. Jak přistoupila, povídá:
"Jé, vy jedete nahoru?"
Já na to, že ano.

"Tak ale musíme nejdřív dolů, aby mi neujel autobus...," oznámila mi a už se chystala zmáčknout "péčko".

"Já vám řikám, že se jede nahoru, spěcháme!" Okřikla jsem ji.

Zarazila se, změřila si mě pohledem a jízlivě dodala: "Výborně, no. No tak spěchejte, no. Mně ten autobus teda ujede..."

Vjel do mě vztek.
Už jsem to párkrát v podobných chvílích udělala - ségry se tomu vždycky smějou, když to pak vyprávím...
Stáhla jsem Elence tričko ve výstřihu, kde má tu šílenou jizvu a řekla jsem:

"Dcera je po osmi operacích srdce, teď je jí zle, proto SPĚCHÁME!"

"A jak jsem to mohla vědět?"

Většinou mě trefné odpovědi napadají až večer v posteli, než usnu, ale tentokrát jsem překvapila sama sebe.

"Jsme v nemocnici, tak vám to mohlo dojít, že se asi něco děje, navíc když povídám, že spěcháme!"

Dál už neřekla nic, ale já byla celá rozpálená.


Někdy se zkouším vžít do těch lidí, co se podle mě chovají nepochopitelně.
Jestli bych se třeba zachovala stejně, kdybych nestíhala autobus.

Já bych asi běžela po schodech. Ona byla zavalitá, tak jí asi vyšel líp ten zdviž.

Ale abych přistoupila a ohlásila, že se jede nejdřív dolů, lidem, co jedou nahoru,
to by mě nenapadlo.

A pak se do nich ještě navážet, že kvůli jejich spěchu mi to ujede, to bych ani do povídky
nevymyslela, kdybych nějakou takovou psala. A vidět to v seriálu, řekla bych, že takhle by
se nikdo nechoval.

Tohle mě mimochodem napadá docela často - že se někdy lidi chovají neskutečně,
jak ve špatném filmu.
A já v něm hraju taky, je to tragikomedie. Jinam mě neobsazujou :)
***

Ani zbláznit se nemám čas!

20. září 2012 v 23:28 Zpovědnice
Kdo byste čekal veselé, anebo snad romantické historky z chalupy, tak Vás bych teď nerada zklamala...
Z chalupy ale nebudou, a veselé, natož romantické už vůbec ne.

Po pár dnech našeho výletu v přírodě, jsem s Eleknou skončila v nemocnici.
Nejdřív rýmička, pak kašílek, najednou zrychlený dech a velká únava, žádné jídlo,
málo pití, a bylo vymalováno.
Záchranka nás vezla do Prahy s podezřením na selhávání srdce a zablokovanou chlopeň.

Já takové podezření neměla, právě pro tu rýmičku a kašílek,
ale kapku mě táborští mistři kardiologie vylekali.
V Motole se ukázalo, že můj relativní klid byl oprávněný, aspoň pokud se jednalo o srdce.

Rentgen ale odhalil zápal plic. A vzhledem k plicní hypertenzi, kterou Elenka trpí,
byla tahle diagnóza nakonec taky strašidelná.
Dostala infuzi a kyslík, antibiotika do žíly a plno dýchátek a inhalací, no a už tam takhle leží
čtyři dny. Se mnou.

Není to tak dlouho, co jsem si při pomyšlení na nějakou opětovnou hospitalizaci
řekla, že bych se už zbláznila.

A najednou je to tady. A na zbláznění se není čas.

Navíc jsem onemocněla taky, takže si tam pěkně chrchláme spolu, a čumíme na pohádky.
Říkám "tam", protože jsem byla na jednu noc vystřídána Elenky tatínkem.
Konečně jsem vybalila věci z chalupy, holiny a košíček na houby jsme moc neužily.

Zato bezpečně vím, že už nikdy nikam nepojedu s Elenkou sama.
Je to o nervy a navíc šíleně nepraktické.
Já musela nechat auto v Táboře, když jsme přesedaly do sanitky,
a naši mi pro něj museli jet...

Měla jsem totiž v úmyslu, dopravit Elenku do Prahy původně sama.
Bylo jí evidentně zle, takže rovnou na pohotovost - bych jela.
Jenže se cestou pozvracela, tak jsem dojela do nejbližšího města,
a dál už to znáte.

Kyslíková bomba v kufru mi několikrát spadla.
Zastavovala jsem, abych ji narovnala, protože ta prostě musí stát.
A zastavovala jsem, abych pozvracenou Elenku převlékla.
Řešila jsem, jak vyčistit poblinkanou autosedačku tak, aby v ní mohla dál sedět,
tedy do sucha.

Nešlo to. Ta sanitka přišla vhod...


Ale teď k historce z domova.
Po téměř týdnu jsem otevřela dveře našeho bytu.
Koukla jsem na kočku, ona na mě, a hned mě to praštilo do očí.
Vyrvala si dráp až do masa.
Nechápu, že je tak nešikovná, tuhle ta příhoda s trnem v oku, teď skalpovaná packa...

Dumala jsem, jak jí to ošetřit. Chtělo by to framikoin, anebo penicilinový prášek.
Ani jedno nemám.
Ta mi přidělává starosti! Přijela jsem se hlavně vyspat a zahnat svou virózu...

Rozsvítila jsem akvárko, že ještě nakrmím ryby, a co nevidím. Zase malý!
To si dělaj srandu. Přece ty špunty nebudu teď lovit a vyrábět pro ně opět nějakou
tu odchovnou stanici...

To víte, že jsem ji vyrobila, nedalo mi to.
Ale je prázdná, nepodařilo se mi je chytit. Jsou fikaný, schovávaj se mezi kameny.
Jestli budou šikovnější, než kočka, tak by to dětství mohly i přežít.

Během toho číhání na ně jsem si všimla, že se po skle plazí pár bílých nitek.
Červíci nějací.

Fuj. Co je to za nechutný parazity?!

A proč mám teď řešit takový blbosti, na který nemám čas, ani náladu!

Rychle jsem zadala do vyhledávače hesla: bílí červi v akváriu

Vyjelo několik odkazů, a mezi nimi nějaká diskuze akvaristů, kde jsem četla toto:

Akvárium je živé společenství, zapomeňte na nějakou sterilitu.


Tahle věta mi kápla do noty. Nemusím to řešit.
Je to příroda, já se budu jenom kochat. Až budu mít čas.

Sára se přišla pomazlit.
Napadlo mě, že si ten dráp ukopla proto, že ještě pořád na to jedno oko nevidí.
Ačkoliv já se domnívám, že jsem jí ho všemi mastmi vyléčila.

Jak zjistit, jestli kočka vidí na obě oči...

Zakryla jsem jí to zdravé a pak uhýbala hlavou, jestli bude fixovat pohled.
Oko tupě zíralo do prostoru.

Fajn, tak asi nevidí.

Tak jsem ji aspoň pomazlila. A slíbila jí, že tu slepotu dořešíme.
Až bude čas.

Další, co bylo potřeba, bylo vyprat.
Otevřu pračku a ta plná.
Přihodila jsem tam věci z nemocnice, protože se to ještě vešlo,
ale když bylo dopráno, a já věšela, nestačila jsem se divit.

Jedny letní šatičky, druhé letní šatičky, trenýrečky, kraťásky...
Proč se mám teď, v téhle situaci, zdržovat věšením Elenky letního oblečení,
které bude potřebovat nejdřív za rok?!!! To je úplný paradox.
Je podzim, mám pár hodin na vykurýrování se, Elenka má zápal plic,
a já tu suším její šaty...

Dělala jsem jí před týdnem čistku ve skříni a letní věci nahrazovala teplejšími.
Plno toho bylo k vyprání, ať to má na příští léto přichystané.
Nenapadlo by mě ale, že Zdeňka napadne, dát to prát přednostně.

To je pořád samý zdržování od těch mých bližních...
Elenka v nemocnici a doma nový ryby, červi, slepá kočka bez drápu, tisíc vypraných šatů,
člověk neví, co dřív.
Jestli já si toho nezvala moc...
***

Hezké dny

14. září 2012 v 17:10 DNES

Končí mi rodičovská dovolená, tak jsem dala výpověď v práci,
a pak jsem si krásně zavzpomínala u fotek - na léta na letišti.
Takhle zpětně to byly hezký roky.
Jak po stránce pracovní, tak i osobní...



Život jde dál, Elenka je těžce nemocná a potřebuje maminku doma.
A tou maminkou jsem já, takže se k tomu stavím čelem a budu tady jen a jen pro ni
i v dalších letech. A moc ráda.

Co nám osud přinese dál, na to jsem moc zvědavá.
Prozatím mi bohatě stačí, že mi sebral jen možnost návratu do práce,
a ne ji, tu moji holčičku milovanou, která už tolik zkusila.

Kéž bude taky jednou vzpomínat na svá nejlepší léta, a kéž takových prožije co nejvíc.
***


Teď ji zase odvážím na několik dní na chalupu, kde se jí moc líbí.
A pak Vám zase budu psát...







Hezké dny!
***

Zápisky z kuchyně - Aby bylo...

13. září 2012 v 23:20 Zápisky z ...
Ráda se zbavuji "neužitečných věcí", především pomocníků v kuchyni.
Když mě to chytne a začnu gruntovat, beru to příznačně z gruntu...

Jak asi už víte, nejsem kdoví jaká kuchařinka, která navíc i pro peříčko přes
plot skáče.
A o tom právě bude řeč.

Za těch deset let, co mám vlastní kuchyni, se mi v jejích útrobách nahromadilo
něco náčiní a pomůcek, které jsem dosud nevzala do ruky.

Babičce a mámě přišlo, že by se mi to či ono mohlo hodit, taky se jim zdálo,
že bych mohla potřebovat tohle a onohle...
Něco mi věnovaly ze svého, něco koupily, třeba k svátkům, vánocům...

Jenže já nejsem zastáncem zbytečností. Mým všestranným pomocníkem jsou
kupříkladu dvě vidličky.
K obracení, nandávání, míchání...

Jako metlu mám, a vím, k čemu ji mám, používám ji ale jen sporadicky.
Třeba na palačinkové těsto.

Zato ale nezavařuju, zavařeniny ráda nemám, vánoční cukroví nepeču,
natož dorty a jiné různé náročnější mlsy, které většinou ve velkém
dostávám (jako třeba to cukroví), anebo se dají koupit - jsou lepší a vyjdou
laciněji, než kdybych se o ně pokoušela doma. Upřímně řečeno.

Kdyby mě tyhle věci bavily, byla by to jiná. Ale já vařím jen proto, abychom se najedli.
To mám jiné záliby, kterým bych raději věnovala volný čas, kterého se už tak nedostává.

Ale zpátky k "odpadkům", kterým jsem ten den vyhradila velký pytel.

Mašlovačka.
Ne ta z peří, ale ta z vláken.
Nikdy už ji pořádně neumyju. Navěky bude mastná.
Kuře omastkem polévám lžící. Není potřeba ho potírat...

Takže štětka letěla.

Ostnatý podběrák na špagety, či na co.
Nikdy jsem je jím nenabírala. Vidličky!

Letěl.

Gumové ozubené kolečko... ???
Matně si vzpomínám, že mi kdysi máma předváděla, že se jím obtočí víčko zavařeniny,
a to se pak snadno otevře, aniž bych musela použít páku...

Zavařeniny nemám - neotvírám, a kdyby něco, v nejhorším to vždycky nějak podeberu nožíkem a je to raz dva.
Anebo pod horkou vodou se to chvíli nechá a víko se povolí samo...

Ozubené kolečko se kutálelo do pytle.

Louskáček na ořechy.
Nevzpomínám si, kdy jsem louskala ořechy.
To se vždycky člověk tak zasní, a vidí se, jak jednou, v některý z dlouhých zimních večerů,
zaleze do deky k televizi, a bude si louskat ořechy a popíjet medovinu...
Ale zima (každá) pak nějak proběhne, a žádný takový večer nepřinese.

Jednou mi pytel ořechů přivezl kamarád, a než jsem je stačila rozlouskat, předběhli mě moli.

NEPOTŘEBUJU!

Stará pánev.
Moje první pánev.
Z nostalgie bych si ji měla nechat. Jsem toho založení.
Ale na své první smažení si nevzpomínám, a k té pánvi jsem nikdy žádný vztah neměla,
a nemám ho ani dnes.

Neschovám.

Lisovač česneku.
Teď pozor. Ten je pro mě důležitou součástí kuchyňské výzbroje.
Jenže mám jeden letitý, který mi strašně vyhovuje. Ten, který jsem teď držela v ruce,
byl nový, jako modernější.
Jenže se nedá pořádně vymýt, a je dvoudílný, přičemž jeden díl vypadává. Navíc se tváří, jako nerez, a přitom rezne.
"Zlatej" hliník!


Brčka. Balík barevných brček. (BBB).
Nikdy snad nepiju brčkem. Ani při oslavách, nikdy.
Elenka to ještě neumí, a Zdeněk, ten rozhodně taky nepotřebuje brčka.

Pryč s BBB!


Vidle... Dlouhé jako vařečka. Nikdy jsem jimi seno neobracela. Ani hnůj nekydala...

Právě volal Zdeněk z práce.
"K čemu jsou ty vidle v šuplíku pod linkou?"
"Na kuře přece!"
"A pícháš ho někdy?"
"Používám je! Předpokládám, že je chceš vyhodit..."

Už ne.

Ale jenom kvůli němu, já se jich zříkám.


Sítko.
Nikdy necedím skrze sítko. Ani cedník. Šíleně mě unavuje vymývání těch malých direk,
kde věčně něco zůstává.
Všechno cedím pod pokličkou. Maloučko ji poodkryju a vodu pomalu vyleju.
Jakýpak copak.

Letěl.


Plastové naběračky na kávu.
Znáte to, jak jsou ty malé lžičky v kafi.
Proč jsme to vůbec kdy skladovali?
Aby bylo? (Jak říkává naše babička...)

Když nebude, nic se neděje, pryč s tím.


Drsná tyčka s rukojetí... ???
Ta už mě tu dráždí dlouho.


Gumičky.
Korkové špunty.
Japonské hůlky!
Nikdy na to nedojde, abych k jídlu podala hůlky.
Člověk si pořád říká, že někdy to zkusíme, že se to třeba někdy z plezíru naučíme...
Nenapadlo nás to zatím nikdy, a ani si neumím představit den, kdy bychom si řekli,
tak třeba dnes...
Nic, pryč s tím vším.

Vykrajovátka a formičky.
Cukroví sice nepeču, ale možná Elenka za pár let bude chtít péct...
Když jí neukážu, že pečení cukroví je možnost, jak trávit čekání na ježíška, tak ne...
Ale je to docela příjemná možnost, když máte dceru...
Ale dá se dělat plno příjemnějšího, třeba koukat na pohádky...
Ale určitě by ji to bavilo...

Tak mě ukecaly, zůstavaj v šuplíku. Ale vzadu.


Nožík rybička.
Vůbec nikdy za celý svůj život jsem neměla potřebu takový nůž použít.
A to jsem jezdila na tábory.
Věnoval mi ho můj strejda už jako dítěti.
Mám ho v podstatě na památku.
Ale co má památka co dělat v lince?
Skončil v krabici pod postelí, kde mám "poklady".

Mohla bych ho nosit třeba na houby. Hodil by se, bylo by to jistě stylovější,
než kuchyňský nůž.
Ale z nějakého důvodu s sebou vozím ten druhý zmíněný.
Asi, že je vždycky po ruce.

A rybička v Praze v šuplíku...



Hrnec. Nový hrnec i s pokličkou, ještě zatavený v igelitu.
Kdoví proč nám ho věnovala tchyně k vánocům.
Ignorujíce naši sadu hrnců. Stejných hrnců.
Já sice na sadách nelpím, dokonce mě sady dráždí, plno stejného, to je nuda!
Ale hrnců máme dost, takže jsem už téměř rok neměla důvod ten nový "jiný" rozbalit.
Tak šel...

Nůžky na kuře.
Zásadně ho krájím.
Další zbytečnost, v níž se navíc zachycují kousky masa pod rukojetí, kdo to má pořád
vybírat...


Než jsem dokončila jen ten první šuplík s příbory a vařečkami, a těmihle dalšími "veledůležitostmi",
uplynulo půl dne.

Večer přišel Zdeněk a nic nepoznal.
Nic mu nechybělo. Jak to tak se zbytečnostmi bývá...

Zato druhý den, když si chtěl nandat špagety, slyším ho volat: Kde je ten podběrák?

Chvíli jsem dělala, že ho vůbec neslyším, a pak jsem se zpakovala do ložnice, abych ho mohla vážně neslyšet.
On si nějak poradí. Uvidí, že to jde i bez něj...

Vida, zvládl to, už jí.
Když jsem vylezla, udeřil na mě: "Snad jsi to nandavátko nevyhodila!"

"Vždyť bylo k ničemu...," pokusila jsem se mu ho zprotivit.

"Bylo k nabírání špaget!" Nevyšlo mi to.

"Má ho Martin, on tu byl, tak jsem mu dala vybrat z pytle vyřazených věcí..."
"A na co ho chtěl?"
"Na nabírání špaget," hlesla jsem.
"No super," řekl Zdeněk.

"On si teď zařizuje tu novou kuchyň a nemá skoro nic...," dodala jsem ještě, ale Zdeněk už asi rezignoval.


Mimochodem, když se kamarád probíral tou hromadou mých zbytečností,
sáhl po tom "drsném válečku", že se mu prý bude hodit.

"A k čemu prosim tě?" Sondovala jsem.
"K broušení nožů..."
"Jo? Aha..."

Poznal, že jsem jen neznala účel toho železa, a teď bych mu ho nejradši vyrvala z ruky,
a tak mi ho sám podal.

Nože máme tupé, hned je přibrousím.

Jak jsem to ale zkusila, hned jsem toho zase nechala.
Ten zvuk, ten příšerný zvuk dvou o sebe se třících kovů, měla jsem husí kůži ještě deset minut poté.
Poté, co si brousek už znovu lebedil mezi mými užitečnými přáteli.
I když on a vidle, jsou od tohoto dne přáteli výhradně Zděňka...
***

Zápisky z písku - dialogy

12. září 2012 v 22:25 Zápisky z ...
Seděla jsem na písku a poslouchala útržky dialogů,
které ke mě doléhaly...

"Viděla si film King Kong?"
"Ne."
"Ne? To je škoda, protože tam je takovej King Kong..."

"Neblbni na tom kolotoči, slyšíš?!
"Uklouzne ti to a budeš zraněná!"

"Kterej kluk ze třídy se ti líbí nejvíc?"
"Žádnej."
"Mně Tomáš. A Kuba. Kdyby nebyl tak protivnej
a blbej, tak bych s nim chodila."
"Co že?! Ty prase!"

"Já tě přeperu!"
"Tak já na tebe klidně zavolám tátu a ten ti dá ránu do hlavy, klidně."
"Tak to si dej pozor, já zavolám tátu a ten ti úplně vyrve oči!"
"Taky můžu zavolat i dědu, aby tě úplně zbil! Protože jsem tady s tátou, i s dědou...
"To je mi jedno! Já jsem tady sám!"
"A s kym jsi teda přijel?"
"S bráchou. A ten tě klidně zmlátí. I tvýho tátu a dědu..."

"Budem hrát na rodinu, jo?"
"Tak dobře, já budu táta."
"Ne, táta jsem já, ty budeš máma."
"Já nechci bejt máma..."
"Tak budeš děda."

Ty vogy!


"Jáj!"
"Neřikej to!"
"Proč?"
"Protože to je moje hláška!"


"Tatí, poď se podívat, jakou mám hlubokou díru!"


A závěrem jedna šikana, kterou jsem pro dokumentární účely nechala spáchat na své Elence :)

"Teď si vem kyblík a jdi jako na byliny, a musíš natrhat listy, jo?
A teď do týhle bábovky nasyp písek, a to bude jako cukr, víš...
A teď běž jako do špajzu pro špagety, ale musíš nasbírat klacíky... Třeba do tohohle sítka.
A teď je musíš touhle lopatkou míchat, aby se nepřipálily!
A teď mě zavolej k obědu a já přídu..."

No tak to by snad stačilo, ty malá dirigentko, teď to koukej sežrat, a pak nám umej nádobí,
protože my už půjdeme domů!
***

12. 9. 2012

12. září 2012 v 6:00 DNES
Elenka mi přišla říct, že "vyčurala veliký hovínko".
Zděsila jsem se a právem...

Chodí už sama na nočník, jen jí pak pomáhám
s utíráním...

Tentokrát mě asi chtěla překvapit, tak mě zavolala, až když bylo po všem.

Vešla jsem do pokojíčku a viděla následující:

Role papíru, kterou má nabodnutou na svém malém wc, se táhla přes půl pokoje
a končila pod poklopem. Ten jsem nadzvedla, a spatřila prkýnko celé od hoven.

Koukla jsem na Elenky ruce. Jak se snažila utřít, tak to nějak nešlo nebo co...

Každopádně oceňuju samostatnost.
Vzala jsem ji do sprchy a pak vytírala a nepošpiněný zbytek roličky zase smotávala.

Do deníčku si z toho značím jenom tu větu, že vyčurala velký hovínko.
To ostatní si pamatovat nemusím...


Tak dneska zase o hovně, já vím.... :)
****

Jedem na velkou kontrolu srdíčka, doufám, že to hnědý aspoň přinese štěstí - když toho bylo tolik.

Něco se děje

10. září 2012 v 16:06 Zpovědnice
Dějou se mi divný věci.
Myslím, že mám buď halucinace, anebo se u Elenky v pokoji dějou opravdu divný věci.

Kdykoliv tam spím na rozložené matraci, mívám divoké sny, které se mi vůbec nelíbí.
Jsou jednak jako živé, a pak, většinou strašidelné. Třeba duchařské.

Jenže to by ještě nebylo to nejhorší...
Už dvakrát se mi stalo, že mě probudily zvuky, které jsem slyšet nemohla.

V prvním případě, to už je pár měsíců, takhle normálně usínám, a sotva začnu zabírat,
slyším za hlavou ženský hlas: "Jani!"
Říkám si, proč mě máma budí, co se děje.
Ale pak jsem si uvědomila, už vzbuzená, že TADY PŘECE MÁMA NENI!

A během chvilky, co mi to takhle sepnulo, to slyším zas.
Vylítla jsem z postele, rozsvítila a NIC.

Máma tam samozřejmě nebyla, ani žádná jiná ženská, jenom Elenka spokojeně podřimovala ve své posteli.

Jelikož jsem si byla úplně jistá, že to nebyl sen, ten hlas, začala jsem se bát.
Co když nějaké znamení?

Proč mám nespat?
Zkontrolovala jsem Elenku.
Pak ještě nohy u vysoké skříně, které jsou šroubovací - jestli se třeba jedna neuvolnila, a nějaká dobrá "duše"
nechce předejít katastrofě.

Nenašla jsem ale jediný důvod, proč jsem byla probuzena.

Zato jsem našla důvod, proč měl být probuzen Zdeněk :)

Vběhla jsem celá ustrašená do ložnice, on se zděšením posadil na postel,
a čekal, co ze mě vypadne.

"Někdo na mě mluvil! Nějaká ženská mě vzbudila!"
Vysvětlovala jsem mu překotně, a sama cítila, že to nemůže uzavřít jinak, než jako zlý sen.

"To se ti něco zdálo, já se lekl, že se stalo něco Elence!" Oddychl si.

Marně jsem zdůrazňovala, že sen to vážně nebyl.

A já Vám to klidně řeknu i dál - vzala jsem spící Elenku i s peřinou a přenesla ji za ním do ložnice.
A pak hupla k nim.

Až zase další den jsem si troufla ustlat si u ní v pokojíčku na zemi...

*

Někdy se neděje nic, ale někdy tolik, že se pak bojím ještě další den.
Jako třeba před týdnem.

Spím, je noc, a najednou mě vzbudí cupkání dětských nožek kolem hlavy.
Nevyděsilo mě to, spíš naštvalo. Elenka už vstává, to jsem se teda zas vyspala...

Říkám si, ta prostě vylezla z postýlky, a štráduje si to do obýváku, přesně slyším,
kam ty kroky vedou...

A pak otevřu oči - a Elenka spí!

Co to KURVA bylo?!

Vždyť teď tady prošla, já to její ťapkání poznám!
Opět jsem se rozrušila. Zdeněk doma nebyl, měl noční, a já už nespala.
Hned se samozřejmě dověděl, co se zase stalo, ale opět to uzavřel, jako živý sen.
Taky bych ho takhle uklidnila, jenže já prostě vím, že mě to vzbudilo, a že jsem to slyšela ještě
i po procitnutí.

*

Napříště, a to Vám snad ani nebudu říkat, se stala úplně strašidelná příhoda...

Vzbudil mě šílený stav. Jako když mě někdo mačká a dusí, jako když jsem ochrnutá
a nemůžu se hnout.
Naprostá paralizace, jak fyzická, tak duševní.
Jen jsem se hystericky, přesto "bezvládně", posadila na té své matraci a byla jak bez sebe.
Ruce mi nešly zvednout, pohnout jsem se nemohla, jen jsem seděla a lapala po dechu.

Otočila jsem se na Elenku a přitiskla se k ní...
Jako bych ji chtěla vzbudit, ačkoliv to bych pochopitelně za bdělého stavu nechtěla.
Bytostně jsem potřebovala, aby byla se mnou a vzhůru.
Abych se necítila tak vytržená z tohohle světa...

Vzápětí jsem si uvědomila, co dělám - stav šílenosti polevil.
Elenku jsem pustila a běžela, ano správně, vzbudit Zdeňka.

Ještě jsem se celá chvěla, věřil, že jsem měla opravdu "ošklivý sen"...



Tak. A co teď? Co se mnou?
Vydat se za psychiatrem?


Tak především, už u ní nebudu spát. To zavádím dnešní nocí.

I když se neděje nic, jsem taková divná celé dny.
Jako bych nespala vůbec, přitom kolikrát se Elenka vzbudí už jen jednou za noc, měla bych
být daleko víc fit, než v časech, kdy se k ní vstávalo co hodinu.

Problém by mohl nastat v případě, že Elenka bude odmítat spávat se mnou v ložnici.
A Zdeněk, pokud se bude chtít vyspat, zase u ní na zemi :)

Elenka totiž vídá na skříni toho dědečka...
Nedávno tam se mnou chtěla jít už večer, že prý budem spát tam, ale pořád se rozhlížela,
jestli tam děda zas nesedí, byla taková nervózní,
až si nakonec přála pokojíček.

Možná bych ji mohla vzít k tomu psychiatrovi s sebou...
Ačkoliv doufám, že celé ty záhady nejsou něčím, co by se dalo léčit.
Aby tohle nebyl poslední pozdrav před zhroucením :)
***

Zákon psaný DRátem

9. září 2012 v 6:00 Pojednání
Když jsem četla, že pan Rath tvoří zákon ve vazbě, bylo mi jasné, jaký.
A taky, že jo.

Úprava vězeňských podmínek.

Lidi často namítají, že si stavu v českých věznicích nevšiml dřív, že mu to bylo
jedno, a až teď, když se tam náhle ocitl, zjišťuje, jaké podmínky tam vlastně panují...

A tak se snaží prostředí za mřížemi změnit.

Já mu tu snahu za zlé nemám. Dokud je to jen snaha.
Koneckonců, vězení je za trest, ne jen změna adresy.

Trestanec by měl bejt rád, že může z nudy rejt drátem do cihel, třeba jméno svý milý,
a ne si platit nějaký nadstandard a chodit v civilním obleku.

A tak jsem zvědavá, jak to celé dopadne...

Když návrh jeho zákona vystavili na netu, početla jsem si.

Často nahrazuje původní znění, v němž se kupříkladu uvádí ...jednou za rok,
vyšším počtem a ne za rok, ale za měsíc. A to čehokoliv. Od sprchování se teplou vodou, až po možnost styku s manželkou
v soukromém pokoji.
Za příplatek.

Protože ON na to má. Sice sedí za stejnou mříží, jako ostatní trestanci, nemá svobodu, ale má přece ještě peníze...

Jestli mu ten zákon bude schválen, tak to nebude znamenat, že pan Rath na to kápl.
Že je opravdu potřeba s tím něco dělat - zlepšit standard a kvalitu ubytování a služeb,
(ačkoliv prý i cizina nad poměry v našich lágrech kroutí hlavou),
ale jen tolik, že nikdo z NICH neví, kdy dojde na něj.
Jestli je pravda, že těch se špatným svědomím je ve vládě víc, jak D.R. naznačuje,
pak si jen - dokud je čas - udělají pro své další místo k životu co nejlepší podmínky.
Chytře.
Rath jim vlastně nahrál.


Odtamtud už totiž nezmůžou nic. Mají teď poslední šanci.
Rath je tam jako předvoj. Zjistil situaci, prožil ty hrůzy na vlastní kůži.
A volá po změně.

Jestli ho uslyšej, pak vědí proč.

Nemyslím, že se z něj najednou stal lidumil, pochopitelně o spoluvězně mu nejde.
Volá sám za sebe.

Ale hlavouni to mohou uvítat jako příležitost - taky pro sebe, udělat něco - pro sebe.


Představuju si, jak nakonec bude věznice přebudována na luxusní apartmány,
pochopitelně za příplatek. Ale na ten ONI vždycky mít budou.
A tím se odliší o těch, kteří tam sedí taky, ale mezi něž rozhodně nepatří.

A přijde vláda nová.
A ta už bude mít případný svůj konec v chládku pořešen. Pozbudou strachu,
vždyť se tam budou mít stejně dobře, jako doma, ve svých přepychových vilách...

Koneckonců, proč se tam nepřemístit rovnou?
A vládnout od tamtud.
Rath tam spisuje zákony - jde to.
Aspoň pak nebude ostuda, když se na někoho něco provaří - stejně už TAM sedí...
***

Venkovský google

8. září 2012 v 13:13 Zpovědnice
Během léta se mi na chalupě u babičky podařilo rozbít okno.
Prostě jsem ho zavírala a nějak prasklo...

Jsou to stará dřevěná okna, tak nakonec není divu, že se při zavírání
ten rám nějak rozklížil, každopádně je to ale MOJE VINA, a nemůžu to tak nechat.

Aby babička na konci léta, po našem odjezdu, nepočítala škody na baráku...

Když jsem jí svůj průser svěřila, mávla rukou.
Prý se to mohlo stát zrovna tak i jí.
Jenže stalo se to mně a já si vzala do hlavy, že to okno dám spravit.

Jsem na vesnici, tady určitě někde někdo umí zasklít okno...
Anebo v okolí.

Signál mě zlobil, ne a ne se připojit k internetu.

Volala jsem kamarádovi Martinovi, ať se mi podívá on, kde jsou tu nejbližší sklárny.

Poučil mě, že ve sklárnách mi vyrobí skleničku, ale okno, že mi zasklí spíš sklenář.
Ok - najdi sklenáře!

"Víš co bude nejlepší? Když si to sama vygoogluješ..." Zněl jeho tip.

On mě snad neposlouchal! NEMÁM SIGNÁL!!!

"Ale na vesnicích funguje místní vyhledávač, zajdi k sousedům a řekni, co se ti stalo,
oni budou vědět, na koho se s tím obrátit - prostě si to vygoogluj po venkovsku." Zasmál se.

Dala jsem na jeho radu a obrátila se na nejbližšího domorodce.
Dostala jsem kontakt na sklenáře z nedalekého města, kterému jsem hned mohla
vysazené okno přivézt, a na druhý den si pro opravené zase přijet.

Výborně, to bylo rychlé. Venkovský google funguje.

Teď je ale přede mnou jiný problém - vysadit okno.

Otevřela jsem ho, vzala zespoda a nadzvedla. Šlo to ztuha, už nějaký ten pátek,
konkrétně desetiletí, vysazované nebylo. Evidentně.

Najednou to ale v horním pantu luplo a už jsem okno pevně svírala v rukou.

Volal mi kamarád. Prý jak jsem pochodila.
Když jsem mu vítězoslavně oznámila, že právě vezu okno za sklenářem,
zarazil se.

"A kdo ti to okno vysadil?"
"No já sama."
"Tys to zvládla, jo?"
"No jasně! To se to okno vezme, a prostě se vysadí - a pak už je vysazený."

Pobavený Martin zopakoval poučku: "Okno se vysadí tak, že se prostě vysadí!"

S tím se prý můžu bez obav zařadit mezi ty, co tvoří vesnický googl.
A můžu si přidat i tu adresu sklenáře, a třeba i to, kde se pase nejbližší stádo krav, ovcí a koz,
ať jsem navštěvovanější, než soused...

Jiná doba

5. září 2012 v 22:58 Zpovědnice
Četla jsem jeden ženský časák, který mi přivezla Kiki, abych se cestou k doktorce nenudila.


A jelikož si bulvární, ani žádné ženské časopisy nekupuju, neboť bulvár mě nezajímá
a podporovat ho nechci, a ty druhé zmíněné plátky jsou zase plné reklam, skoro mi až nebylo
příjemné vytahovat tu těžce povrchní záležitost před lidmi v metru.

Nejdřív jsem se rozhlédla, jestli na mě někdo nekouká.
A pak jsem to teda vytáhla. Cesta byla dlouhá.

První tři strany samý "bilbord".

Rozhlédla jsem se znova, jestli si o mně právě někdo neříká, že jsem šíleně povrchní...
Abych třeba vstala a celou záležitost s časákem celému vagónu vysvětlila...

To mi půjčila ségra, ona tohle hltá, víte... Já ne, ale cesta je dlouhá... A není to úplně jenom
samá snobárna, jsou tu i levnější kousky, podívejte... A hele, článek, no tak vidíte - tak já jdu na něj!



Mezi přehlídkou kosmetických novinek, mezi líčidli a vůněmi,
mezi zástupy modelek v drahých šatech a horoskopech, radících nám, co si koupit,
abychom to byly MY, jsem nalezla titulek, hlasájící, že muži typu Kristián, už asi vymřeli.

Tak jsem se konečně začetla.

Jenže mě autorka vytočila. Neměla svou úvahu vůbec promyšlenou.
Napsala, že v tramvaji stojí nad panem podnikatelem, a to s dítětem v ruce, a on se ani nezvedne.
Kdyby se prý aspoň ze slušnosti nabídl, že jí místo uvolní, tak ona by, dostatečně emancipovaná
a soběstačná nebo co, to místo s díky odmítla, a dala by mu pokoj.

Proč vůbec chce, aby chlap vstal, když se pak stejně míní neposadit?
Píše tam, že jí jde o princip.
Jenže chlap si řekne taky něco o principu. Hrajete si na emancipovaný, tak si postůjte.
Mimochodem nevěřim tomu, že v náručí měla dítě.
To by jí snad pustil i stařec.

Bylo jí jen hloupý nám tvrdit, že by si přála vidět, že chlap prostě pustí ženu, byť mladou.
A to z principu.
Prozradilo ji to, že by s díky odmítla.
Já bych se tedy s Elenkou v náručí posadila určitě.
A kdyby nebylo kam, tak bych si o místo řekla.

V závěru článku sice píše, že kamarád jí celý ten princip vysvětluje právě tou naší snahou o emancipaci
(máte volební právo, chcete stejné platy atd.), ale ona prostě přesto trvá na tom, že slušnost, neboli
zdvořilost, s tímhle nesouvisí.

Já si o tom myslím, že je jiná doba.
Zdvořilost se prostě nenosí. Ani na sobě, natož v sobě.
Je směšná až komická v kontrastu se vším tím pokrokem kolem nás.

Dřív lidi na veřejnosti neměli na uších sluchátka, ani v ruce mobily, víc si všímali jeden druhého,
a ta pospolitost jim byla vzácnější. Neměli na dosah čudlík, který je okamžitě spojí s celým světem,
ať jsou kdekoliv. Byli jen s těmi, se kterými v ten moment skutečně fyzicky byli.

Představuju si, že by dneska někdo smeknul klobouk, kdyby ho míjela dáma...
A kdyby ho míjela dáma, tak by si pro ten klobouk hned došel.

Pokud tedy chceme kavalíry, musely bychom těmi dámami nejdřív bejt!
Málokdy člověk potká dámu. Od pohledu se o sebe dobře starající ženu,
která je vyšperkovaná od hlavy k patě a nese se ulicí s patřičnou grácií.
Viděl někdo z Vás v posledních letech nějakou Adinu Mandlovou?


Takže nejen, že se nevyskytují Kristiáni, ony se nevyskytují především dámy...

Když chceme změnit okolí, změňme nejdřív sebe.
Nevím, kdo to řekl, ale přijde mi to trefný.
*

Někdy se nad sebou v tomhle duchu zamýšlím. Říkám si, že když jsem byla malá holka,
tak jsem se děsně těšila na dobu, až si budu vykračovat ulicí s nalakovanými nehty,
nějakou tou ondulací, ověšená šperky a na vysokých podpatcích s kabeličkou v ruce...

Tak se vždycky nosila naše babička, to ona mi tehdy tolik zaimponovala, že jsem
toužila být jako ona. Chodila jsem bytem v jejích lodičkách a hrála si na ni. Na dámu.

A dneska? Dávám přednost pohodlí.
Na úkor všem Kristiánům.

(A říkám tomu "jiná doba")
***

Molitanový popkorn jako třešinka na dortu

4. září 2012 v 18:55 Zpovědnice
Normálním lidem ujede třeba autobus, tramvaj, anebo třeba vlak...

Ovšem moje sestra Kiki není normální.
Přijela ke mně na návštěvu, zaparkovala, přičemž "naléhavě" odepisovala na nějakou esemesku,
vystoupila a šla.
A najednou kolem ní projelo její auto.

Poznala ho hned, v tom háček nebyl. Potíž byla, jak ho zastavit.
Ihned jí problesklo hlavou, že táta bude šíleně nasranej, jestli se tomu autu, co jí loni koupil, něco stane...

A tak vůz jedoucí z kopečka předběhla, a oběma rukama se do něj opřela.
Jel dál a ona s ním. Naštěstí bezpečně projeli křižovatkou.

Auto ji tlačilo před sebou, přestože ona ho vší silou tlačila zpátky - jenže silnější holt vyhrává.
Kiki skončila přimáčklá k zábradlí protějšího chodníku.

Líčila mi, že kolem zrovna procházely nějaké ženské a udiveně ji sledovaly.

"Mohly byste mi prosim vás pomoct a nekoukat?!"

Zavolala směrem k nim se slzami v očích, jelikož si nemohla pomoct sama...

Ženy ji vyprostily a pak Kiki teprve odemkla svůj zachráněný vůz, celá zhmožděná nasedla
a jela znovu zaparkovat.


Když mi celou příhodu vyprávěla, nemohla jsem zadržet smích.
Mezitím jsem dala prát, Elenka se učí na nočník a někdy si nestihne říct včas, a tak
byly prochcané sedáky na židli. Mívá pod sebou dva, aby dosáhla na svůj oběd...

Kiki mi pak předala tašku s rajčaty, které prý posílají naši.

Dodala, ať se nezlobím, že je z nich kečup...

Ona totiž v tom spěchu zapomněla tu tašku odhodit, když se snažila přemoci své auto.

Pod rajčaty jsem našla džíny.

"Jo, ty jsou moje, nikdy jsem je neměla na sobě, nelíběj se mi, tak ti je vezu, jestli bys je třeba nechtěla..."
Prohlásila, když jsem vyndavala mokré kalhoty plné rajčatových semínek.

"Já si je prohlídnu, až je vyperu, půjdou hned, jak se dopere tohle..." Ukázala jsem ke ždímající pračce.

A zatím, co Kiki volala svou strašnou příhodu mámě, která jí pochopitelně vynadala, jak mohla
NEZATÁHNOUT RUČNÍ BRZDU, libovala jsem si trochu škodolibě, že mám parádní téma na článek - Kiki nikdy nezklame.

Jenže pak jsem otevřela buben pračky, která právě doprala.

Byl plný molitanových kousků z těch sedáků.

"Kurva!" Slyšela mě Kiki z koupelny a mámu hned položila, aby se mohla podívat, co se dneska nepovedlo mně.

"To si děláš prdel!" Rozchechtala se.

A tak jsem měla o zábavu postaráno. A do smíchu už mi nebylo.
Bylo potřeba všechno prádlo vyklepat a ty molitanové kousky vysbírat, jelikož jeden z těch podsedáků
byl prázdný. Tudíž by Elence pod zadkem nebyl u oběda nic platný.

Nemohl za to ale výrobce těch polštářů. Na vině byla moje mánie odstřihování cedulek a štítků.
Někdy to vezmu kapku z gruntu...

Ještě, že jsem si schovala ten velký kýbl z fastfoodu, ve kterém si minule kamarád přinesl baštu.

Kousky molitanu jsem do něj naházela a nechala sušit.


Zbytek prádla stačilo vyklepat nad vanou a odpadlé kousky přidat k ostatním.
Tak, a mám je snad všechny. Pak to tam nacpu zpátky a zašiju, no...


"Vidíš, tlemila ses mi a tohle je odplata!" Řekla mi k tomu Kiki.

Ovšem korunu všemu nasadil večer Zdeněk, když se vrátil z práce a ode dveří si všiml papírové krabice
s tím sušícím se molitanem:

"Tys dělala popkorn?"
***

4. 9. 2012

3. září 2012 v 21:36 DNES
Někteří chlapi jsou skutečně zvláštní. Moje sestra by mohla vyprávět - já tedy taky,
ale ona má aktuálnější přehled, jelikož už nějaký ten pátek zkouší najít protějšek.

Příběh, který Vám povím, se tedy skutečně odehrál...

Moje sestra Kiki byla s přítelem na díze, a tam ji oslovil hezký muž.

Ona mu řekla, že je zadaná, navíc má přítele s sebou, a tak ani na případný rozhovor
není prostor.
Byl ale neodbytný a přítel benevolentní - anebo si nevšiml, tolik detailních podkladů pro
příběh zas nemám, každopádně pár vět si vyměnili.

Kiki se dověděla, že muž je rozvedený, je mu téměř čtyřicet a je to podnikatel.

A co napadne hodnou sestru, když potká někoho, koho by třeba ráda potkala její sestra?

Ano, napadlo ji seznámit ho se svou starší sestrou Zuzkou.


Usoudila, že ten muž, říkejme mu třeba Petr, se Zuzce bude líbit,
a jelikož i ona se líbila jemu - Kiki duchapřítomně ukázala fotku sestry v mobilu,
dala mu na ni kontakt.

Zuzka byla ráda, Petr se jí ozval, a ještě před schůzkou měla možnost vidět i ona jeho na poslané fotce.

Rande mohlo začít.

Jak málo ale záleží na vzhledu, když si dva vůbec nerozumí, to se dočtete za okamžik.


Usedlo se ke stolu a oba si objednali.
Až sem dobrý.

Ale pak to začalo.

Petr začal vést konverzaci prapodivným způsobem.

Dával Zuzce "psychologické testy". Bleskurychle její odpovědi vyhodnocoval
a ze zpětné vazby, kterou hned udílel, sestra poznávala, že je na tom hůř a hůř - minimálně u něj.

Jedna z jeho otázek na prvním rande zněla:

Jak si představuješ poušť?

"Na co se mě to ptáš?" Uchichtla se Zuzka.

"Prostě odpověz, dovíš se..." Naléhal.

"Normálně, písek..."


"A žádná oáza nebo duny?"

"Ne, jenom písek."

"To jsem si myslel..." Ušklíbl se.


"Můžu vědět, co to znamená?"

"Že si nekladeš žádný překážky, nemáš potřebu nic zdolávat, navíc chybí fantazie..." Chrlil ze sebe psychologický posudek.

Zuzka polkla.
Jelikož se jí Petr skutečně líbil, dala mu v duchu ještě šanci - třeba nakonec řekne, že to byla jenom sranda
a budou se konečně bavit normálně - doufala.

Jenže přišla řeč na darování krve.

Zuzka řekla, že daruje. A Petr se začal pídit po důvodu.

"Prostě je to prospěšný," odpověděla sestra.

"Mě nezajímaj žvásty, který lidi říkaj, aby se zalíbili, řekni mi tvůj osobní důvod, co TEBE k tomu vede."

"Dobrej pocit - ale to tě asi neuspokojí, takže jestli mám říct, co to dobrýho dává mně, tak třeba, že mi
každý dva měsíce zkontrolujou krevní obraz..."

"To jsem přesně čekal!!!" Spráskl ruce Petr.

A hned Zuzce vysvětlil, že ji k dárcovství samozřejmě vedou jen a ryze sobecké důvody,
a že to maskuje za dobročinnost.


Když se Zuzka cítila více rozebírána, než by chtěla, pokusila se konverzaci proměnit,
změnit téma, uvolnit atmosféru...

Nepovedlo se.

Zeptala se, kde bydlí a on ji upozornil, že takhle se tedy bavit nebudou, že to je osobní
a na první rande to nepatří.

Mají se prý nejprve poznat.

A tak, jak asi čekáte, došlo na placení.

Zuzka s ohledem na fakt, že TOHLE NEKLAPLO, nabídla, že si za sebe zaplatí sama,
a on na to řekl: "Jasně, tak počkej, já ti sečtu, cos všechno měla..."


A co určitě, ale určitě nečekáte, Petr se Zuzce další den ozval. Zavolal jí a pozval ji na oběd.

A ano, správně, odmítla :)
***


A všechny tři sestry jsme se pak doma předháněly, která zažila horší rande.
Zuzka vede...

Koště pro manželky

2. září 2012 v 1:11 Zpovědnice
Koupila jsem nové koště a lopatu. Jako tandem. Nebo jak se tomu nadává...
Soupravu, prostě.

A až dlouho potom jsem si všimla papírového štítku s nápisem, co je přilepený zespoda na té lopatě:

"Nejlepší pomocník pro manželky při úklidu"

Takže mně zas tak moc nepomůže, napadlo mě.

Ovšem ta diskriminační rovina, ta je do očí bijící.

- Ani mému příteli tedy nebude naše nové koště sloužit tak dobře, jako kdyby si mě bejval vzal.

Zajímalo by mě, kdo a proč měl tu potřebu, nápad, či nutkání, cpát tam to "pro manželky".
Kdo to byl? Chci ho poznat. Nebo aspoň vidět.
Anebo je to nějak speciálně upraveno?

Proč pro manželky? Proč?!

Je to vyráběno pro ně přednostně?
Když přijdu do krámu já a vdaná dáma, tak ona má při koupi tohoto výrobku přednost, i kdyby přišla až po mně?
Nebo o co tady jako jde?

"No vám ho teda taky prodám, ale nebude to ono - tohle je stvořený pro manželky, víte..."

To aby se svobodný člověk cítil snad nakonec méněcený, když pro něj ani koště nevyráběj.

Chci, aby vedle tohohle nářadí v tom obchodě stálo ještě druhé, a to pro nesezdané.
Představuju si tu sadu lehčí, možná menší, ne tolik bytelnou, spíš skladnější, možná výraznější barvy...

A pak taky něco pro vdovy. V černém třeba. Ať si taky přijdou na své.

Vždyť i pro děti se ostatně tyhle úklidové soupravy dělají. Naše Elenka taky jednu má.
Malou, lehoučkou, žlutou...

Je takový problém vyrobit nám, svobodným, taky ???
Vždyť my taky metem!!!

Ta firma, z níž naše metací souprava pochází, sídlí v Praze. Jestli mi zbyde čas, budu jim psát...
To si za rámeček nedají.
Anebo možná jo :)
***

1. 9. 2012

1. září 2012 v 6:00 DNES
Dneska zase trochu absurdna, ačkoliv je to úplně hmatatelná realita.
To, co se u nás stalo.
Absurdní hádka s absurdním vyvrcholením a závěrem!

Vytáhla jsem žehlicí prkno, že se do toho dám. Koš přetékal,
bylo na čase. Měla jsem v plánu to celé zfouknout.
Ráda bych řekla, že jednou pro vždy, ale sami znáte, že je to práce nekonečná...

Žehlím, žehlím, a pak se probudila Elenka a Zdeněk se nabídl, že mě vystřídá.
Tak jsem si šla hrát.

Když se vrátím, prkno je uklizené, koš taky, po žehlení ani památky.

"To už je hotovo?" Podivila jsem se.

A můj muž to odkýval.
Prý je v koši už jen prostěradlo a to se nežehlí. Řekl.

Je fakt, že to natahovací prostěradlo někdy nežehlíme, ale tentokrát jsem chtěla mít koš prázdnej,
tak jsem se pro něj vrátila, že ho aspoň uklidím.

A co nevidím! Prostěradlo na vrchu hory prádla!

Přitáhla jsem koš zpátky do obýváku a říkám:

"Vždyť tu ještě prádlo je!"

"A kde?" Nakoukl do koše.

"Tady!" Tahala jsem z pod prostěradla Elenky zmačkaná trička, i jeho trička, a utěrky a kapesníky...

"Nic tam neni," mávl rukou.

"Jak nic? Tady je prádlo k vyžehlení!"

"Je tam jenom prostěradlo a to nežehlíme," trval Zdeněk na svém.

"Neni tu jenom prostěradlo, co je tohle? A tohle? A tohle?" Mávala jsem mu jedním kouskem po druhým před očima
už značně rozohněná.

"Ty se dej vyšetřit," řekl mi.
A to neměl dělat.

Zatmělo se mi. Tak já se mám nakonec dát vyšetřit?

"Já jo? Já, která tady vidí prádlo, který tady je, a ne ty, který tu žádný nevidí, ačkoliv tu je?!" Řvala jsem na něj.

"Měla bys vyhledat odbornou pomoc," odvětil chladně.


"Já?! Já?!!! Ty uklidíš prkno a zasuneš koš plnej prádla s tím, že je hotovo, když není, a já patřim do Bohnic?!" Vybouchla jsem jak sopka.

Zdeněk seděl u počítače a nevšímal si mě. A pak si odešel hrát s Elenkou.


Přišel kamarád a já mu celou hádku převyprávěla.
Řekl mi, že je to kravina.

"Je to kravina, taky kdyby řekl, že ho to už nebavilo, tak si to dodělám, ale proč to uklidí s tím, že je to hotový?"

"Proč to vůbec řešíš?" Zeptal se mě.

"Protože mě to vytáčí! Já to prkno musela znova vyndat a znova zapnout žehličku..."

"Chováš je jak blázen," usoudil kamarád.

"To snad ne!!! To mi řekl i on! Vy jste se na mě domluvili!"

A pak přišla ségra.

I ji jsem zasvětila do svého rozčilení.

Smála se.

Asi stokrát jsem za odpoledne zopakovala spojení koš prádla - nevyžehlil to celý - prej je to hotový...

"A Zuzi, on mně řekne, že se mám dát vyšetřit, chápeš to? On nevidí prádlo v koši, a já jsem cvok!"

Zuzka se smála, Martin taky a já si už jako cvok připadala.

Pak jsem ještě dostala přednášku o tom, jak Elenka všechny tyhle naše přestřelky vnímá,
a že bychom se před ní hádat neměli.

"Neumim si představit, že bych si to nechala na večer," namítala jsem.

"To ne, ale mohlas mu říct, ať jde s tebou na chvíli do koupelny, třeba..." radila ségra.


Tak jsem si to hned přehrála.

"Vždyť tam ještě prádlo je!"
"Kde?"
"Tady!"
"Nic tam neni."

"A šel bys se mnou prosim tě do koupelny?"

A tam:

"Ty tam to prádlo skutečně nevidíš?"
"Ne, všechno jsem vyžehlil."

"Ale já ho tam vidim!"
"Tak se dej vyšetřit!"

"Cože! Šel bys se mnou prosim tě před dům..."


Kamarád soudil, že Zdeněk zvolil nejlepší možnou taktiku. Udělat ze mě blázna.
Dobře prý ví, že nevyžehlil všechno, ale když buzeruju, tak mi to dal sežrat.

Zuzka zas přišla s vtipnou větou, kterou jsem měla použít a byla bych vítěz.
Ta věta zněla: Ty tam to prádlo nevidíš? Aha, tak až ho zas uvidíš, tak to prosim tě dožehli.

Ta věta má přesah - její autor dává najevo, že chápe, že káraný nevidí prádlo teď, protože ho teď vidět nechce.
Jinými slovy, až přestaneš bejt línej, (až se ti zas bude chtít), dodělej to.

Jenže mě za Boha nenapadaj vtipný a trefný reakce, když mám před sebou kupu prádla
a Elenku u nohy. A Zdeňka u počítače.
Proč nedokážu bejt frííí a kůůůůl a hepy?

Asi bych se měla dát vyšetřit.