Můj chalupářský deník III

7. srpna 2012 v 21:46 |  Seriály - když to bylo na dýl... (archivní články)
Konečně dorazil Zdeněk, což pro mě mimo jiné znamená čas zalézt si s počítačem.
O signál by totiž ani tak nešlo, znám už místo, kde je, i když se nedá mluvit o kdoví jaké síle.

Je to před chalupou. Tam, kde parkuju.
Když prší, tak sedám do auta - to je pak signál ještě slabší, ale aspoň jsem v suchu.
A když je vedro, tak bývám opřená o kapotu...
To zas špatně vidím na monitor, ale zas je dobrý signál.
Je to tady těžší.
Ideální by bylo na internet zapomenout.
Jenže jak ho člověk jednou pozná...

No nic, teď už je šero, stmívá se, a je docela teplo, a tak jsem zůstala u té kapoty.
Dokud nepřiletěl pučmeloud.

Stojím, píšu a najednou nějaké bzučení. Skoro až dunění, rachtání. Přilétlo něco velkého, okřídleného.
(Když přilétlo, tak logicky okřídleného, pardón, nejste blbci).
Párkrát kolem mě prolétl (ten pučmeloud), a já si říkám, no snad si na mě nechceš sednout...
Vlahý večer na venkově, o kterém si tak krásně v Praze snívám, a já sedím zalezlá v autě s notebookem na klíně.
No jsem já normální?
Anebo nejsem normální při tom snění?


Ale vraťme se ke dnům předchozím. K těm, když jsem neměla čas postávat u auta...


Starý známý z dětství, kterého jsem potkala ve zdejší jednotě, a který nakupoval přede mnou
(totéž co já, protože nic jiného nemají), mi dal informaci o datu konání letošního závodu dobrovolných hasičů.

Nezajímá to samozřejmě ani tak mě, jako Elenku. Loni se jí strašně líbilo, jak "pánové stříkali vodu".
A tak jsem ráda, že nám to letos vyšlo zas - že jsme tady, na chalupě, právě v době, kdy se zápolení koná.
Ono se tedy koná vždycky ve zhruba stejném datu, ale taky jsme mohly ležet třeba v Motole, nakročeno k tomu bylo z jara solidně.

Nic, jsme tady a je to paráda.
A nic, vůbec nic nám ten den nepokazí!
Loni jsem popíjela pivo s místními a Elenka skotačila s dětmi (taky místními), a bylo to moc fajn.
Když jsem byla odvézt svého muže na vlak, protože se vracel kvůli práci do Prahy, v sedadle vedle mě s úlevou prohlásil,
že je rád, že tu nebude během té šaškárny. Měl na mysli právě hasiče.

Nechápu, jak se někdo může takhle stavět k tradiční venkovské zábavě.
Vždyť je to téměř exotika - pro nás, měšťany.
Ale co, už jsem si celkem zvykla, že můj muž je klasický městský typ. Když se jdem tady spolu projít, tedy když já ho přemluvím k procházce přírodou, vystříká na sebe nejdřív celý repelent,
a ještě celou cestu na komáry nadává. I na hovada. Že jsou to hovada.

Vcházeli jsme teď spolu do budovy nádraží, kde si ten můj elegán v klobouku mínil koupil lístek,
ale ze dveří proti nám vyšly dva chlapi. Počkali jsme tedy, a Zdeněk pak hned vešel. Já ne.
Ty oči. Jeden z nich, ten v nádražáckém.
Tmavé oči a rty v úsměvu... Usmíval se na mě a já zatoužila jezdit jeho lokálkou po okolí a nic neřešit. Aspoň den, dva...
Doběhla jsem Zdeňka, který si právě drbal koleno, když platil svou propustku do míst, kam za ním hmyz nemůže. Domů, do našeho bytu, kde si pustí film a všichni ho můžou mít rádi. I já.

To ten nádražák, krásnej, opálenej, ten určitě voní senem a nějaký kousanec od hovada ho nerozhází. Zamávala jsem Zdeňkovi a cestou zpátky jsem si snila o výpravčím.
Tím to haslo, není mi dvacet. A pak, nemám pozvánku k té soukromé jízdě...

Jen jsem zas měla na chvíli chuť být krásná. Ať mě zvou!

Stavovala jsem se na poště. Babička mě pověřila zaplacením svých složenek.
V pokladně seděla dáma v letech, která mě na první pohled zaujala. Svým účesem. Měla delší vlasy, ale všechny jí stály nahoru. Zkrátka jí stály vlasy na hlavě.

Ne, že by se mi její účes zrovna líbil, ale zajímalo by mě, čím to natužila. Žádné slepeniny, žádná helma, vypadalo to docela přirozeně. Vím, ne nechápete, jak můžou stojící vlasy vypadat přirozeně...
Zkrátka, kdybych nevěděla, že existuje nějaká přitažlivost zemská, věřila bych, že její vlasy jsou nelakované.
Není tedy divu, že jsem zatoužila znát její tajemství.

"Musíte mi říct, čím se lakujete, že vám to tak drží!"
Dáma se na mě usmála a pak bez okolků řekla: "Tím velkým fialovým lakem z Penny."
Ona ani neví, jakým konkrétně... Chodí do Penny a hledá barvu. Prostě fialový lak, hlavně, že to drží, název nezájem.

Ok, takže moje další zastávka byla nasnadě.
Mezi regály jsem hledala laky. Bylo jich tu jen pár, Lybar a pak nějaký lak. Prostě lak. Tedy laky. Různých barev. Šedý, červený a žlutý. Fialový žádný.
Kruci, asi jim došel. Sáhla jsem tedy po šedém. Jen tak, namátkou. Doufám, že bude minimálně stejně extra silný, jako ten fialový. Ta ženská je snad vykoupila - a co když si jich vystříkala na hlavu několik?
Ne, to by byla jedna velká slepenina...

Se svým novým lakem jsem přijela do chalupy. Nemohla jsem ho vyzkoušet hned, na ty mastné vlasy by to nebylo ono. Nechám si ho až na hasiče. To budou chlapi koukat. A ženský teprve!


Čtvrtého ráno bylo tu. Probudila jsem se a hned nakoukla přes plot, jestli se na louce už něco děje.
Zatím nic, hm. Jak to chtějí stihnout? Trávu zklidit, stoly připravit, stany postavit...

Babička myslí, že pátek je nepravděpodobný, ale já vím své - řekl mi to přece přímo hasič!
Po obědě jsem zaznamenala zvuk sekaček - vesničtí hoši jimi sbírali suchou trávu. Tedy seno. A velcí hoši stavěli stan.
"Už to začíná!" Křičela jsem vítězoslavně na babičku.

(Říkala jsem, že tahle akce mě defakto nezajímá?) Jenže je to jediná akce v mém létě... Nebudu Vás napínat, vystříkala jsem si do vlasů celý nový lak. Už vím, proč té pošťačce ten účes tak držel. A proč kupuje ten nejlevnější. Možná, kdyby si připlatila, ušetřila by...
Nalíčila jsem, sváteční šaty oblékla a s Elenkou v náručí vyšla před chalupu. Zrovna procházela sousedka, taky s malou holčičkou, a tak se u nás zastavily, aby si holky pokecaly.

"Koukám, že už to chystaj..." Zatetelila jsem, ovšem s předstíraným nezájmem.
"No, vždyť to bude už zítra," řekla Marie.
PROSIM?!

Zcela nasraná jsem zalezla zase za pec. Kdybychom nějakou měli. A kdybych měla čas se někam zašít, a vůbec čas být nasraná.
Namísto toho jsme vyrazily s Elenkou na hřiště. Jak jsem si to datum mohla takhle splést?

Na hřišti mě kousla včela. Postavila jsem svou dceru rychle na zem a svalila se. Nejdřív jsem se ale odbelhala na beton.
Byl počmáraný křídou všech barev, ale já teď svůj sváteční úbor neřešila. Bolela mě noha!

Někdy se může včelí alergie objevit klidně až po letech. Jeden rok alergický nejste, a ten příští ejhle! Je po vás.
Okamžitě jsem se snažila vyrvat si z chodidla ten jedový váček. Čím dýl tam je, tím víc jedu do vás pumpuje.
Mám to načtený.
Všimla jsem si, jak chudák ta zákeřnice taky odpadla. Kvůli mně jí upadl zadek a končí.
Cestou domů, kdy Elenky kočár vezl nás obě (jde to), jsem dumala nad tím, jak to mají ty medonosky na prd.
Jeden úder můžou vrátit, ale bude to to poslední, co udělaj´.

Kdo mě zná důvěrněji tak ví, že jsem kapánek paranoidní a tak trochu hypochondr. Tahle kombinace způsobuje, že večer, místo spaní, vymýšlím různé nehezké události, které by mohly nastat. Ať v mém těle, tak i v mém okolí. Podle momentální nálady. Ne, nebaví mě to, jenom mi to nedá. Nedá spát.
A tak jsem, namísto spánku, když Elenka večer konečně usnula, prožívala otravu krve v noze. Vím, že se to projevuje červenou čárou, co se line směrem k srdci. Až tam doputuje, bude pozdě na všechno. I na poslední úder.
Usnula jsem až vyčerpáním. Psychickým. Naposled jsem se takhle bála před týdnem, když jsem u babičky v košíku po návratu z hub našla tu muchomůrku.
Proč nemůžu, jako normální lidi, před spaním sladce přemítat o tom, jak si to zítra s Elenkou užijem, a koho tam potkáme? Anebo o tom krásném nádražákovi?
Asi nejsem normální lidi.

Den dé nastal a já už věděla, co mě tak popletlo. Ono bylo v červenci i jednatřicátého! Takže jenom mylné počty, to se mi stávalo už ve škole.
Od rána se na louce chystaly stany, pohoštění - tedy stánky, a taky lavice. Všechno bylo na svých místech, i muzika už hrála, nezbývalo, než se dostavit. Ale ne fandit hasičům. Jenom prostě mezi lidi. Elenka za svými malými přáteli
a já - no, ukázat se.
Člověk o sobě má dávat čas od času vědět. Aby se na něj nezapomnělo. Aby se vědělo, jak teď vypadá, co teď dělá, jak na tom je... Taky to ráda o druhých vím, musím i jim naplnit tuhle odvěkou potřebu...
Pixla od laku byla již téměř prázdná, nezbylo jít za přírodní ženu. Tedy tak, jak tu chodívám denně.
Ale proč vlastně ne? Jsem přece taková. Víc taková, než noblesní. Ačkoliv bych noblesní být chtěla. Jako moje babička...
Ta vstane ráno v šest a první, co udělá je, že se precizně nalíčí.
A to žije sama a na vsi. Holt dáma.
Já dáma nejsem. Šla jsem v kraťasech a s drdolem. Nic nehraju. Z nouze ctnost.
Šla jsem skutečně já, ne ta, co by tam přišla, kdyby se to bývalo konalo včera.
Elenka je Elenkou kdykoliv, ať ji navleču do čehokoliv. To se mi na ní líbí. Chtěla bych být jako ona.
Teď si tak říkám, že bych snad chtěla být jako kdokoliv, jenom ne, jako já...
Ale tak zlé to se mnou zase není. Někdy jsem ráda jako já.
Říká se sama sebou, já vím...
Ten modrooký dorazil až v závěru. Ne výpravčí, (ten měl oči tmavohnědé), ale ten, co jsem tu s ním pila pivo loni.
(viz povídky - Kdoví)

Ten, jehož oči mi nedaly spát už jako malý holce. To jsem ještě byla normální. A neřešila tu svou paranoiu.
Vlastně ano, že mě nebude chtít.
Mýlila jsem se! Chtěl by mě a zřejmě vždycky chtít bude.

"Dáš si taky?" Houkl na mě od pípy.

Jestli se Vám teď vybavila moje povídka Kuropění, tak jste velmi pozorní čtenáři.

Akorát, že tenhle Kryštof měl s sebou malýho kluka, a tak se letos veškerá naše konverzace točila kolem seznamování dětí
a vyvádění je z ostychu.

"Já pořád čekal, kdy přijdeš..." vyslovil se konečně :)
Podívala jsem se na něj. Nevěděla jsem, že jsme měli rande...
"No, s malou, na tu ovečku," připomněl mi, že mě před časem zval do své domácí zoo.
Jo tak, na ovečku... To by bylo určitě vzrůšo. Ještě, že jsem na to zapomněla.
"Elenka se oveček bojí."
Nelhala jsem.
Když jsme tak s Kryštofem vedle sebe stály, všimla jsem si, že po mně pokukuje i ten, co mě zdraví přes plot,
ale už nikam nezve. Asi nemá doma ovečku.

Cítila jsem se na roztrhání. A strašně žádaná. Jako dávno ne. Ještě, že tu není můj muž, ten by se asi užárlil!
Anebo usmál, jako bych slyšela ségru.

Jak do mě vtékalo to pivo, cítila jsem, že opadl stres. Stres, jestli se Elenka baví, jestli jí není zima, neštípou komáři, nezlobí děti, netrpí hlady, či žízní... Zdálo se, že i Elence se bez mých věčných zkoumavých dotazů ulevilo. Konečně se rozkoukala a - zvedl se silný vítr, bouřka se blížila.

"Z toho nic nebude, klid," ujišťoval mě Kryštof zkušeným pohledem do černých mračen nad námi.
"Myslíš?" Visela jsem mu na rtech.
"Jasný, poznám, ne?" Zamachroval a já ho obdivovala. To je holt vesnickej kluk, to jeho spojení s přírodou, to je tak imponující!
Imponoval mi ještě asi tak pět minut, než začaly z toho černa padat provazy vody a my sotva stačily doběhnout k vratům, naštěstí jen přes ulici.

Blbec. Jó, kdyby bejval řek´, holky, utíkejte se schovat, za chvíli zmoknete, tak to by teď byl u mě kádr. Ale takhle?
Holt jenom vesnickej kluk, o spojení s přírodou lidi dávno přišli.

Příští den, když Elenka usnula, jela jsem jí do strejdovy chalupy pro starou trampolínu.
Sedla jsem si tam na lavičku a zkoušela se připojit k internetu. Říkal, že tam má silnější signál, než babička.
Povedlo se, tak jsem dala nějaké fotky z té hasičské zábavy na facebook. Hlavně pro Elenky tatínka, aby taky viděl,
jak tu řádí.
Přišla mi pak esemeska od kamaráda, že ty venkovský děti jsou evidentně úplně jinačí, než ve městě. Líbilo se mu, jak se k Elence mají, že ji vodí za ruku, jsou na ni milí... Kamarád to nazval sociálním cítěním.
(A já se od té doby snažím přijít na to, jak to vyjádřit líp. To "sociální" mi tam nějak nepasuje.)

V tom přiletěl malý ptáček a posadil se na nejbližší větev, asi mě neviděl.
Prohlížela jsem si ho. Nevím, jak jsem na tom s tím cítěním já, protože jsem ho zatoužila mít v kleci.
Jenže on na tom byl s cítěním asi dobře, páč uletěl. A to jsem jen zatoužila!

Holt venkovan, to se hned pozná.
***

Kdyby Kryštof uhádl, že bouřka nebude, řekla bych, že tu snad mají šestý smysl, ale jsou to jenom empatici.
Takový cizí slovo... :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.