Beránek

21. srpna 2012 v 23:09 |  Zpovědnice
"Přijďte s malou podívat se na ovečku!"
"Ty máš ovci?"
"Jasně, bude se jí líbit, přijďte...", volal na mě Tonda ze střechy.

Jeho pozvánku jsem vzala s rezervou, určitě nečeká, že bychom vážně přišli, ať nám toho živočicha ukáže. Zřejmě by ani nebyl doma, a už vidím, jak vysvětluju jeho rodičům, že se jdu mrknout na ovci.

Jak nějaká bláznivá škemralka, co nikdy neviděla ovci. To můžu Elenku vzít někam za vesnici, kde se pasou normálně volně v celém stádu, a vyjde nás to líp. Minimálně v tom, že jich uvidíme víc.

Tonda se mi sice líbí, tu pohádku o jeho očích už znáte, ale je to venkovan každým coulem, já jsem každým coulem zadaná, takže pro mě jako by neexistoval.

Přesto jsem cítila, že tak trochu existuje.

Sledovala jsem, jak našim spravuje střechu na chalupě a nemohla z něj spustit oči. Ne, že by se mi nějak extrémně líbilo jeho tělo. Spíš mě bavilo sledovat ho při práci. Ani nevím, proč.
Jenže Elenku to nebavilo, a tak jsme šly. Zpátky k babičce, kde teď v létě přebýváme.

*
Brzy na to se konala vesnická slavnost, a Tonda na ni dorazil i se svým malým synkem. Je s ním sám. Taky mu budou brzy tři, jako Elence. Ale já s ní sama nejsem.

Ne, nemusím si tenhle fakt připomínat, to jen dodávám. Pro úplnost.

"Chceš taky pivo?" Zeptal se mě od stánku.
"Ty mě pozveš?" Ujistila jsem se, že dobře chápu jeho dotaz, protože jsem u sebe neměla peníze.
"No aby ne!" Ujistil mě on, a tak jsme spolu už za chvíli popíjeli z kelímku a seznamovali naše potomky.

"Já pořád čekal, že přijdete na tu ovečku...", řekl mi. Vyčetl mi!
"Jo? Když já nevim, kdy můžem, jak jsi doma..."
"Kdykoliv. Prostě přijďte, bude se jí fakt líbit."

Kdyby aspoň řekl, tak třeba zítra. Anebo pojďme teď. Ale někdy... Taky přece pracuje, tak jakýpak copak.
Navíc mi to přijde divný, nemůžu si pomoct. Ale už si nemyslím, že na to pozvání do zítra zapomene, asi ho myslí vážně.

Kdoví proč jsem pozvánku - defakto pro Elenku - podívat se na ovečku, zvažovala jako pozvánku pro sebe a na rande.

Někdy jsem do sebe příliš zahleděná. Co když vážně míní jenom udělat Elence zážitek?

Ok, říkala jsem si zas takhle jednou na zahradě. Když jsem na Tondu zas myslela. Půjdu s Elenkou k nim, ať se předvede, ale jinak nepodniknu vůbec nic.
Ptáte se, co mám na mysli?
Cokoliv. Cokoliv mi kdykoliv při pomyšlení na něj vyvstávalo na mysli a odvíjelo se jako příběh mého léta...

Nerada něco lámu přes koleno, anebo dělám nějaké kroky napříč osudem. Když je něco tabu, tak je to tabu. Leda by to mělo být jinak, ale takové scénáře se píšou jedině samy, bez přičinění. Jinak to být nemá.
Za chvíli jsem jela do blízkého města Elence pro vody. Když spala.
"Čau! Co ty tady?" Ozvalo se zpoza regálu a už jsem ho viděla. Tondu.

Zachvěla jsem se. Je to půl hodiny, co jsem zavrhla veškeré akce a usmyslela si, že nechám všechno vyplynout - i tu ovci, a zrovna ho potkám. Nestává se, že bych denně potkávala tytéž lidi z vesnice, a to ani v té vesnici, natož mimo ni.

A tak jsem pod vlivem té náhody řekla: "Můžem večer přijít na tu ovečku?"
"Jasně, dneska mám volno," odpověděl s úsměvem.
"Třeba v šest?"
"Klidně, jak chcete," dodal tónem, jako že jemu na čase absolutně nezáleží.
A bylo dohodnuto. Rande, anebo zážitek pro Elenku?
*
Ačkoliv Tonda čas neřeší, já nechtěla přijít ani dřív, ani později. Jenže to nechci nikdy a nikam, a zdá se, že to nemá na výsledek žádný vliv.
Frčela jsem s kočárem, až Elence vlály vlasy, ale stejně bylo čtvrt na sedm. Problém číslo jedna byl tu. Který ten barák je vlastně jejich?
Jsou tu tři stejné...

Z jednoho zrovna vycházela domorodkyně, tak jsem se nechala nasměrovat. Byl to ten vedle. Vpravo. Což mě nepřekvapilo, musím dodat. A nepřekvapilo by mě, ani kdyby to byl ten na levo. Věděla jsem, že jeden z nich to je. Překvapilo mě něco jiného.

Vrata dokořán a já před nimi s kočárkem. Zvoním. Nic. Přece drze nevjedu dovnitř...
Vím, že je to tady normální, prostě vejít. Ale já to nedělám.
Zvoním dál.
Psi štěkají, jeho máma otvírá.

"Dobrý den, Tonda nás pozval na ovečku," oznámila jsem jí plaše a polévaly mě přitom vlny trapnosti. Je to tady, přesně jak jsem nechtěla. Škemrota z Prahy touží po kousku živočišna. Aspoň se podívat.
"Jsou na parcele!" Zavolala na mě a rukou ukázala někam k lesu.
Výborně.

Takže jeho ovce se pase s ostatními někde u lesa, a já se tam teď pojedu s Elenkou podívat. Bez doprovodu. Nechápu, proč o nás Tondovi neřekne... On se zřejmě válí nahoře u televize...
Tohle je teda zase akce.

Nic, jde přece jen o zoo zážitek pro Elenku. Ne o mé rande. Už mám jasno. A tohle bude fajn, uvidí ovečky. Kdyby sis nepředstavovala kdoví co, tak teď nejsi zklamaná.
Ale to já přece nejsem!!!
*
U lesa jsem narazila na plot. Obrazně řečeno samozřejmě.
Oplocená louka s chatrčí. A u ní stál Tonda. Tak takhle to je...
Mával na nás. Na mě mával. Jenom v trenýrkách.

Tedy on byl jenom v trenýrkách, já měla šaty. A hned, ať jdem dál, že ovečky jsou vzadu.
Nemusel mě uvítat pozdravem "čágo belo". To skutečně nemusel. Ale snažila jsem se to okamžitě zapomenout. Naddržuju mu. Je to kladný hrdina mého léta.

"Už mám ovce dvě!" Chlubil se hned, když nás vedl za chatrč, kterou označil svým letním bytem.
"Fakt jo?" Odvětila jsem uznale a vlekla Elenku vysokou trávou za ním.
Ovečky nebyly v ohradě, běhaly volně. Spíš se krčily u plotu, bály se nás. A Tonda mi vyprávěl jejich příběh.
Tedy, jak k nim přišel.

"Jeden chlápek mi dlužil pětikilo, tak mi to splatil ovcí," smál se.
Já koukala. Snažila jsem se o představu, že by takhle někdo uhradil dluh mně, ale nešlo mi to rozvinout.
"A tu druhou?" Zajímalo mě.
"Tu mi pak dovezl kamarád, aby ta první nebyla sama," doplnil. Prý je to beránek.


Bojácné ovečky Elenku brzy přestaly zajímat, možná hlavně proto, že tu pobíhal malý Toník. A měl na "parcele" plno vozítek.
Děti se společně zabavily a my usedli na plastové židle. Tonda mi nabídl pivo.

"Ne, my zas půjdem, nebudem Tě zdržovat..." namítala jsem.
"A od čeho? Já nic nedělám!" Ujistil mě a to pivo mi otevřel.

Po krátké konverzaci se malý Toník odřel o chatrč, až mu tekla krev, a já s úžasem sledovala, jak ho jeho tatínek konejší. Úplně mateřsky. Tak drsnej chlap je až sexy v takové roli. Musím říct.

A šlo se domů. Tonda nás pozval dál. Na verandě seděla jeho máma i táta a Elence se tam opět moc líbilo. Tonda někde vyhmátl malé koťátko, které sotva lezlo a podal ho Elence. Byla nadšená. Koťátko už tolik ne.

Najednou Tonda popadl Elenku do náruče a opět úplně mateřsky ji odnášel někam na zahradu, že jí ukáže králíky. K mému velkému překvapení s ním dobrovolně odešla.

Když se vrátili, posadil Elenku na Toníkovu tříkolku a zase někam odběhl.
Přišel s krvavým šrámem na rameni a hrsti měl plné hroznů. Opral je pod hadicí a položil na stůl. Přede mě.
"Dejte si, jsou výborný," vybízel nás. Tak jsme si s Elenkou daly. Měl pravdu. Úplně jiná chuť, než z Billy.

"Teče ti krev, na rameni," upozornila jsem ho.
Kouknul se a mávl rukou.
"To asi jak jsem se nahejbal pro ty hrozny," usoudil a ránu si nijak neošetřoval.

Představila jsem si na jeho místě teď kohokoliv, s kým jsem kdy byla.
"Jáu! Do prdele! Nemáš jód? Zalepíš mi to? Já si půjdu lehnout..." :)


Děti si hrály a Tonda držel v ruce foťák. Vyfotí si mě? Schválně...
"Na tomhle tobogánu jsem s malym byl," podával mi aparát s nalistovaným snímkem.

"Hmmm, to se nebál?"
"Ne, on je statečnej. Po tátovi, viď?" Mrknul na synka.

Nevyfotil si mě.

"Škoda, že nemáš kolo, mohli jsme vyrazit s prckama na vejlet," posteskl si.
"Tak kolo bych si mohla půjčit, ale sedačku nemám..." posteskla jsem si já.
"Tu bych ti půjčil já," vyřešil situaci, ale dál se k nápadu nevracel.

Zato mi nadiktoval své číslo, abych se ozvala, kdybych chtěla něco společně podniknout. A pozval mě na oslavu svých narozenin.

A pak nám na cestu domů zabalil to víno.

Šel nás vyprovodit k brance, kde jsme ještě prohodili pár vět.
"A už někoho máš?" Zeptala jsem se ze zvědavosti.
"Ne, já nikoho nehledám," ušklíbl se.

"Jak to?"
"Než to, co jsem měl, to radši budem sami," vysvětlil mi.

"Ale to rodičovství tě pořádně změnilo, že jo?"
Usmál se a souhlasně kýval.

"Zkrotls jak ten tvůj beránek..." Dobírala jsem si ho.
"To víš, je to starost..."
Zelené kuličky hroznů jsem pak pojídala u televize a vychutnávala jednu po druhé.
Jsou sladké jako zakázané ovoce.

Další den přijela ségra. Vyprávěla mi o tom, že měla rande s hezkým klukem. Akorát ji prý šíleně nudil a nakonec ji nechal zaplatit.
"To i ten balík Tonda tě tady pozve na pivo a tenhle? Nic." Prohlásila naštvaně.
Všimla si, jak jsem se zatetelila.

"Snad proboha nemáš nic v plánu..." Ujišťovala se káravým pohledem.
"Absolutně nic," řekla jsem. A nelhala jsem. Žádný plán nemám. Ani nemám v plánu se ozvat.
Třeba ho zas potkám...
***
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.