13. 8. 2012

12. srpna 2012 v 23:56 |  DNES

Ráno se mi vrátila kočka s trnem v oku. Čouhal jí jen konec, který jsem považovala za nějaký bodláček na víčku,
a až v momentě, kdy si na něj nedala sáhnout, jsem usoudila, že to bude asi zapíchlé.
Tak dlouhý trn jsem ale nečekala, natož přímo v oku. V bulvě.

Když jsem jí ho konečně vyrvala, Sára zavřela oko úlevou a já pohlédla na vyjmuté ostří.
Na jeho konci bylo něco, jako hnis, ale byl to kus oka...

Tak jsem jí ho zase otevřela, abych se mrkla...

Zakalená zornička a dírka hned vedle ní. Nevypadalo to dobře.
Ta na to oko už neuvidí, vyndala jsem jí kus oka, marná sláva.

Přišlo mi jí tak líto, že jsem se nad ní rozplakala.

Ona utekla do své skrýše a já volala na veterinu.
Prý máme přijet.

"A myslíte, že jí vůbec můžete pomoct?" Ptala jsem se v předtuše, že jen utratíme prachy,
abychom si vyslechli neúprosný verdikt - jednooká.

Ujistili mě, že udělají, co budou umět, a tak se jelo.
Naložila jsem Sáru a Elenku do auta a frrr...

Jezdíme do Horoměřic, k doktorovi Herčíkovi, který sice platí za úspěšného veterináře, co vydal řadu knih,
ale mediálně se proslavil až sňatkem s Kateřinou Hrachovcovou.

Ovšem jako lékař je prvotřídní, to se musí nechat.
Jen je kapánek dražší.

No, my snad budem vyřízeni rychle. Řekne, že oko je v háji, zaplatíme vstupní poplatek
a pojedem. Říkala jsem si cestou.

Jenže pan doktor se Sáře podíval do oka baterkou, řekl, že snad duhovka prosákla tou dírkou po trnu,
že se jako rozpila nebo co, ale že vidět zase bude.

Koukala jsem.

Sestra píchla Sáře dvě injekce s antibiotiky, zítra se totéž zopakuje, a za pár dní se začne prý "rozkapávat".
Ona se tím ta duhovka zase vtáhne a Sáře se vrátí zrak.

Zázrak!

Potěšilo mě to dvakrát.
Jednak tedy, že moje dlouholetá společnice zase dobře uvidí, i když holt za nemalý peníz,
a pak, je dobré vědět, že píchnout se do oka, nemusí nutně znamenat o něj přijít.


Moje sestra měla jednou zvláštní oční příhodu.
Byla normálně v práci a najednou ji začalo v oku pálit. A svědit.
Sáhla si do něj a pocítila, že má nějakou divnou konzistenci.

V zrcadle se pak úplně zděsila - oko jí teklo. Přetékalo zespoda přes víčko a přitom bublalo!

Bylo v tekutém stavu. Ale viděla dál dobře.

Oční lékař, kterého hned vyhledala, se k jejímu velkému údivu nezděsil.
Okomentoval její problém jako nějakou infekci, a s kapkami od něj bylo za pár dní oko zase tuhé.


A jelikož sestra byla kdysi i na ultrazvukovém odstranění dioptrií, kdy se do oka řeže - vlastně se odřízne část bulvy,
aby pod ní mohl ultrazvuk pracovat, tak dávno vím, že oko neteče.
Není to rozhodně jako v těch komixových legráckách, kdy si někdo vrazí do oka vydličku a ono mu úplně vystříkne,
anebo steče po tváři.
Oko má spíš rosolovitou konzistenci.
Možná jste to věděli, ale já až do sestry ultrazvuku myslela, že oko je obalené jenom nějakým tenkým pláštěm,
který když se prorve, tak je to, jak když praskne hráz.

Už jsem Vás dostatečně znechutila? :)

No, měla jsem prostě nechutný den...

*

Cestou z veteriny nám do auta vlétla sršeň. Nevšimla jsem si ji až do momentu, kdy mi seděla na stehně.

"A do prdele!" Vykřikla jsem.

"Mami, co je?" Zareagovala Elenka ze zadu.

"Mamince sedí na noze veliká vosa miláčku..."

Kecám, neřekla jsem vůbec nic a prudce sešlápla brzdu.


Ozval se pád bedýnky se Sárou a Elenky sedačka prošla prověrkou.

Pochopitelně jsem se stačila nejdřív podívat za sebe, jestli někoho můj nenadálý STOP nepřekvapí,
(dál za sebe, než na zadní sedadlo),
a taky jsem pustila výstražné blikání.

A už jsem byla venku a přemlouvala tu přerostlou potvoru, aby odlétla.
Nakonec jsem musela tou nohou rázně dupnout, abych ji setřásla. Střelhbitě jsem naskočila
zpátky do auta a zatáhla všechna okýnka.

"Mami, co je?"

"Musíme rychle jet!" Oznámila jsem vykulené Elence.

Celou cestu jsem se na ni ohlížela, jestli i po ní něco takového neleze.
Taky si mohla klidně sednout na ni a věděla bych prd.
To nechci ani domýšlet. Ona se zrovna ládovala povidlovou buchtičkou, kdyby ji tak hryzla...
(sršeň!)

Psala jsem Vám, jak těžce jsem nesla bodnutí od včely, co bych teprve vyváděla po tom sršním,
a ještě za volantem - ať už bych píchla mě, anebo Elenku, to by byla jízda...

Vím, na co dalšího si při cestách dávat pozor. Už mám slušný seznam. A budu ráda,
když další možná rizika na něm budou i dál přibývat pouze z prevence. Ne poté.........


Aby toho nebylo málo, v závěru dne, tedy večer (vím, že víte, že závěr dne je večer),
se Elence špatně dýchalo.
Vypila celou svou láhev vody (dětskou láhev), a pak se jí zřejmě (a snad) jen udělalo nevolno z přepití.
Jinak jsem teda pěkně nezodpovědná, protože jsem tentokrát nezavolala záchranku.

Zalapala po dechu a zdálo se, že bude zvracet. Ale jakmile jsem ji vzala do náruče,
byla dobrá. A po chvíli zas plná elánu, ačkoliv byl dávno čas spinkat.

*

Stejně se s tou příhodou svěřím jejímu lékaři, aby nás eventuelně pozval na prohlídku.
On je to rozumnej chlap, má všech pět pohromadě - což by teda sakra měl mít, když je to kardiolog :)
Chci tím říct, že kolikrát mu volám celá vyděšená z nějaké hlouposti, a on zachová chladnou
hlavu a vidět nás nepotřebuje.
Je to sebevědomý muž, co se nebojí sám rozhodnout, a hned se ze všeho nezesere.
Jsou tam i jiní, co se bojí něco určit po telefonu a hned nás zvou.
Zní to, jako lepší alternativa - opět ta prevence, ale mně je z nějakého důvodu daleko sympatičtější
náš pan doktor odvážný. On mě uklidňuje.

Abych uvedla příklad, co mu třeba volám (a tím, abych své dramatické věty trochu prosvětlila),

"Pane doktore, Elenka se praštila do hlavy a má bouli!"
"A teče jí krev?"
"Ne, to ne."
"Ani nezvrací?"
"Ne."
"Tak ji sledujte, a kdyby se Vám cokoliv nezdálo (vyjma boule), tak hned přijeďte."


"Pane doktore! Na Elenku skočila Sára!"
"Odkud a kam?" (A kdo je Sára? :))
"Z pětimetrové skříně jí skočila přímo na břicho!"
"Vy máte stropy pět metrů nad zemí?"

"Z necelých dvou na ni skočila!(Vstupuje mi do hovoru Zdeněk).

"Tak prostě z výšky jí skočila na to operovaný bříško!" Pokračuju já.
"To už je docela stará záležitost... Nezvrací?"
"Ne, to ne."
"Tak ji sledujte, a kdyby zvracela, anebo se Vám cokoliv nezdálo, tak hned přijeďte."


"Pane doktore!!! Elenka má horečku!"
"A kolik?"
"38,3!!!"
"Tak jí dejte paralen a uvidíme, co se z toho vyklube... Zavolejte zítra, anebo kdykoliv, kdyby cokoliv."




No, není skvělej? Ušetřil nám několik cest. Jsem vždycky ráda, když zastihnu ve službě právě jeho.
Protože obvykle volávám na večer.
To je má paranoia nejvygradovanější.
Ale doufám, že on o mé duševní nerovnováze nic netuší.
Abych se příště nemusela stydět zase zavolat...
***


Možná Vás zarazilo, proč volám na kardio o bouli na hlavě, anebo o teplotě...
Abych nebyla za idiota, tak Vám to vysvětlím.
Ona totiž bere léky na ředění krve, a ty... jí ředí krev. Už to chápete?! :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martin | 14. srpna 2012 v 0:36 | Reagovat

Doufám, že Elence teda nic vážného nebylo. Když to čtu, tak mi to přijde banální, ale kdybych byl u toho, asi bych taky nevěděl, která bije. Kdyby šlo o zdravé dítě, nedělal bych si s tím hlavu, ale u Elenky je každý náznak něčeho neobvyklého důvodem k vážným obavám. Úplně tě chápu. A pokud jde o tebe, tak ty zdravá jsi, takže na sebe tak opatrná být nemusíš. Howg.

2 Adlinka | 14. srpna 2012 v 14:07 | Reagovat

tak krásně napsaný zase! :-D strašně mě Tě baví číst, strašně! :-)

3 Adlinka | 14. srpna 2012 v 14:08 | Reagovat

A nesouhlasim s Martinem! Myslim že na sebe opatrná být musíš a to dost, obzvlášť když jsi s Elenkou... :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.