11. 8. 2012

11. srpna 2012 v 6:00 |  DNES
Včera jsem byla celý den nějaká líná.
Po návratu z chalupy a další špatně prospané noci jsem na to možná měla trošku nárok,
ale byla to lenost takového kalibru, až mi to nebylo příjemné.

Elenka, když sedí na zemi, nedokáže se ještě sama postavit. Leda o skříňku nebo gauč,
jenže když nemá po ruce "pomocníka", volá o pomoc.

A volá mě.

Já obvykle ihned vyskočím a podpírám jí zadeček, ale tentokrát jsem jí jen udělovala rady,
jak na to, a povzbuzovala jsem ji, že to zmákne.

Až když to zkoušela pár minut a pořád se neodpíchla z toho bobku, tak jsem se pomalu
a velmi nerada zvedla ze židle.

Takhle bez energie jsem nebyla už dlouho.
Nic se mi nechtělo, jenom sedět. A žrát.

Jenže Elenka si pořád chtěla pouštět Dádu a tančit. Já ne.
Někdy s ní tančím, ale tentokrát jsem na to prostě neměla.

"Pustíme si radši Rumburaka a přežerem se u toho, co?" Lákala jsem ji na pro sebe nejpřijatelnější
alternativu, jak strávit odpoledne.

A v tu chvíli mi došlo, v jakém se skutečně nacházím stavu. V politování hodném, řekla bych.

Nemám chuť pustit si něco dospěláckýho a třeba u toho pojídat křupky, anebo popíjet dokonce.
Mám chuť na pohádku a na sladké.
Vrátit mě někdo o deset let zpátky, tak bych nad svým budoucím obrazem vybuchla smíchy,
anebo zvracela zhnusením.

Rozhodně bych se tedy na budoucnost netěšila, a sama se sebou se neztotožnila.
Možná bych tomu ani nevěřila.

Ráda bych se utěšila, že se toto mé rozpoložení týkalo pouze jediného dne a bylo
zapříčiněno jakousi momentální indispozicí, ale to bych lhala.
A lhát sobě, to je horší, než lhát Vám.

Navíc bych tu hned měla komentář od ségry Kiki, že mě tuhle onehdá nečekaně navštívila
a já měla PŘECE puštěnou Arabelu a žrala banánky v čokoládě...
A věděli byste všechno.

Zkrátka, stává se mi, že takhle trávím pár denních chvilek, když se mi podaří Elenku
zaměstnat, anebo uspat.
Ale Rumburakovi nefandím! Já radši Petrovi. Je podobný jednomu mému spolužákovi,
který se mi tak líbil...

Kde mám ty banánky?
***


Ráda bych tu dnes popřála své sestře Zuzce k jmeninám, ale ona můj blog otvírá zásadně jen
ve chvílích pekelné nudy, a tu neprožívá často. A když náhodou ano, tak mi ještě volá, proč to nepíšu kratší...
Možná bych jí měla popřát víc nudy :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martin | 11. srpna 2012 v 6:44 | Reagovat

To zavani zacinajici depkou. Prani Zuzce je originalni. Libi se mi jak pises, ale znepokojujue me tvuj stav.

2 Niternice | Web | 11. srpna 2012 v 11:27 | Reagovat

Děkuju, snad to zas přejde. Mluvila jsem se Zuzkou a skutečně jí popřála víc nudy, protože mi vyprávěla neuvěřitelné zážitky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.