Srpen 2012

Hovno pro štěstí

30. srpna 2012 v 22:48 Zpovědnice
Tenhle článek by se mohl jmenovat Šťastný den, kdyby nezůstalo jen u jeho naznačujících
příznaků.

Ty spočívaly v tom, že první, na co jsem ráno sáhla, bylo hovno.

Teplé a kluzké hovno.

Elenka mě ráno budí na několikrát, poprvé, když se posadí v postýlce,
abych věděla, že už se jde vstávat.

Podruhé, když ji zaznamenám, bývá už někde na koberci a vytahuje první hračky.

To se mě ptá, jestli si už může hrát.

A do třetice, kdy už skutečně jsem přinucena ty oči otevřít, je chvíle, kdy mi hlásí,
že se jí chce čurat.

Má sice noční plenu, ale v bdělém stavu už se jí do plen dělat nechce.

A tak to bylo i včera. Honila mě, ať jí tu plenku rychle sundám, že se jí chce moc.
Ani jsem si nestačila nasadit brýle, a jen jsem strhla lepicí pásky, už seděla na nočníku.

Kolem něj se válelo plno malých panenek, které už si stačila vysypat z krabice, tak jsem je
téměř poslepu začala sbírat a házet zpátky, aby po nich pak neuklouzla.

V pokoji bylo ještě přítmí, a s těmi svými dioptriemi a ospalýma očima jsem vůbec nepostřehla,
že panenek na zemi leželo jen pět. To šesté bylo hovínko.
Poznala jsem ho až po hmatu. Až když jsem ho tiskla v dlani.

S úlekem jsem ho odhodila.

"To snad néééé!" Křikla jsem znechuceně.

Elenka teatrálně spráskla ruce, jako že mi dává za pravdu, a povídá směrem k němu: "Blbý hovínko!"

To druhé udělala do nočníku, takže celá událost byla moje vina.
Kdybych jí stihla sundat plenu včas, nebylo by v ní - a teď na podlaze, TOHLE.

Ok, takže šťastný den se nám rýsuje.

(Říká se přece, že šlápnout do hovna nosí štěstí, anebo ne? Teď najednou nevím, proč by se to vlastně mělo říkat,
podle mě je to spíš smůla...)


Další, co by mohlo nějaké to štěstí naznačovat, byl nalezený čtyřlístek.
Utrhla jsem ho během telefonování u našich na zahradě.
Položila jsem si ho na stolek s tím, že ho pak dám do vody,
jenže než jsem domluvila, zvadl.

Ale o to přece nejde, důležité - a to štěstíohlašující, je najít ho, no ne?


Ségra měla narozeniny, a když jsem jí volala, nebrala to. Ani podruhé.
Napsala jsem jí, že jsem jí chtěla popřát, tak ať se pak ozve.
Po pár hodinách mi zpátky přišla SMS v tomhle tvaru: Děkuji, zavolám později, mám celý den jednání.


Volal mi kamarád na kus řeči a já se mu svěřila, že mám pocit, že mi ségra poslala šablonu.
"Co poslala?" Zajímalo ho hned.

"Děkuji, zavolám později, mám celý den jednání." Zopakovala jsem mu zpaměti tu strohou a neosobní větu.

"CHACHA CHA CHA!!! To je šablona!!!" Vysmál se mi, a pak mi přeposlal jejich velice osobní korespondenci toho dne.

Druhá ségra se mi pochlubila dobrou koupí. Vytáhla přede mnou čtyři stejné šampóny, které prý normálně stojí šest stovek.
Jeden.
Teď je sehnala v akci za dvě stě. Byla nadšená.
Dva jsou prý pro ni a dva pro naši oslavenkyni.
"A pro mě?" Otázala jsem se nesměle.

"Ty nic neslavíš..."
"Jistě, chápu..." nezbývalo mi, než její slova uznat.

Máma, která náš dialog vyslechla, mi přispěchala na pomoc.
Řekla, že se má se mnou rozdělit.

A jelikož ta nejmladší sestra musí maminku ještě poslouchat, rozdělila se.

Netrvala jsem na tom, ale maminka se prostě poslouchat musí.

Ale že bych měla z luxusního šampónu kdoví jakou radost, natož jeho zisk považovala za štěstí,
to se říct nedá.

Možná mám štěstí, že nemám lakomou sestru.
A mámu, která všechno vyřeší.
A Elenku, která už si řekne, když se jí chce kakat.
A i tu druhou ségru, která mi přísahala, že šablonu mi skutečně neposlala.
Prý to vyťukala osobně. Přestože se smíchem uznala, že mi to jako šablona připadat mohlo.
Když se to tak vezme, tak mám vlastně plno štěstí.
A každý den.

Člověk se až diví, že těch hoven doma nenachází víc.
***

Absurdní próza

29. srpna 2012 v 6:00 Zpovědnice

Můj muž je tak trochu anglofil - jestli to říkám správně. Zkrátka má rád Anglii, chtěl by tam dokonce žít.
Já ne, ale to je jiná věc.
Doma na zdi nám visí anglický kalendář, do kterého si zapisujeme denní úkoly, třeba doktory a tak.
A já tam mám poznámky o Zdeňkových službách.
Má vždycky tři dny práci a pak stejně dlouhé volno.
A ty jeho volna si proškrtávám. Prostě dole v tom políčku dne mám takovou pomlčku.

No a teď jsem koukala do toho kalendáře, kdy jdem s Elenkou na očkování,
a vidím, že ten den je nějak významný pro Velkou Británii.

A to GB bylo podtržené propiskou. (Jinak bych si toho svátku ani nevšimla.)

Hned jsem si na Zdeňkovu adresu řekla: To už nemyslí vážně, on snad hodlá slavit i jejich svátek nebo co...

Naštěstí nebyl doma, abych na něj mohla z fleku udeřit.
Tak jsem měla čas si všimnout, že to není jeho podtržení, ale má pomlčka,
tedy den jeho volna, který jsem ve spěchu
ledabyle označila právě pod to GB.

Protože já ráda rozvíjím absurdní situace, které mě sem tam napadnou,
a na které by mohlo raz dva dojít, kdybych se sem tam nejprve nezamyslela,
než vypustila z úst, co na srdci, představila jsem si, jak s tím za ním skutečně jdu...

"Zapomeň na to, že budem vyvěšovat nějakej prapor do oken, anglickej!"

"Kdy jako?"

"Ty víš moc dobře kdy, a abys náhodou nezapomněl, udělal sis poznámku v kalendáři!"

"Co to meleš?"

Pak by se mnou nejspíš k tomu kalendáři šel a tvrdil by mi, že to nepodtrhával on.
Nato bychom se pohádali, protože já bych oponovala, že do toho kalendáře zapisujeme jenom my dva,
a tudíž to nikdo jiný označit nemohl - a že anglofil je mezi námi ON,
a během doby, co by jenom tupě zíral, bych si už zřejmě povšimla, že stejné pomlčky jsou i u předchozích
dat, ztichla bych, a měla rychle něco důležitějšího na práci...

V horším případě bych mu oznámila: "No tak jsem to podtrhla já."
On by zíral ještě tupěji, a teď pozor, mám dvě možnosti, první je přiznat se -
takže bych mu objasnila, že toho dne má zrovna volno,
a že to není podtržené, ale že je to pomlčka, která je zrovna náhodou pod těmi písmeny GB.


A PROTO JSEM SI NA CHVÍLI MYSLELA, ŽE SEŠ TAKOVEJ MAGOR, ŽE UŽ MÍNÍŠ SLAVIT I JEJICH SVÁTKY!!!
A přitom ten magor jsem já. Už tomu rozumíš?

A druhá varianta, jak bych se mohla zachovat, když zírá, proč jsem to podtrhla já:
"No kdybys to chtěl náhodou nějak slavit, nevím, jak dalece tý Británii holduješ..."

Ovšem kdybych řekla tohle, tak tam stojí s otevřenou pusou ještě teď.
***

Vzpomínky na vzpomínky

28. srpna 2012 v 14:16 Pojednání
Myslím, že jsem udělala objev. Ale doopravdy.
Týká se minulosti a našeho astrálního světa.

Budeme tedy kapku filozofovat.

Jsou lidé, kteří věří na minulé životy.
Že kdysi dávno už tu žili. Že jejich duše byla v jiném těle.
A že stopy z toho života si v sobě nesou dodnes.

A jsou lidé, kteří věří na duchy.
Že jsou tu, mezi námi, duše zemřelých, které se za určitých okolností
a v jistých chvílích zjevují.

Jsou lidé, kteří věří na obojí. A ještě na mnohé další podivuhodnosti.

A teď co jsem vydumala.

Nejde to dohromady. Abychom žili minulé životy (kdysi), a aby tu současně
"žily" duše našich předků.
Bez těl.

Protože pokud naše duše putují z těla do těla, jak se rodíme a umíráme,
tak proč by tak nečinila každá duše?
Proč by některá zůstala bezprizorní a létala si světem jen tak?

Třeba ne "jen tak", třeba s nějakým záměrem, to rozebírat nechci.
Ačkoliv se řadím k těm, kteří jsou příznivci spíše téhle alternativy.
Věřím na duchy mezi námi.

Nemám ještě probádáno, jak, proč a kdy se zjevují, ani komu.
Stalo se však v mém blízkém okolí pár takových jevů, které mé přesvědčení
posílily.


Pro ty, kteří věří ve svůj minulý život, či dokonce životy, tedy v to, že v sobě
mají duši, která už leccos na tomhle světě zažila, a pro ty, kteří naopak nevěří
v duchy zemřelých - ať už proto, že si uvědomují, že tyto dvě víry se vylučují,
anebo pro cokoliv jiného - třeba nedostatek důkazů,
mám teď jeden významný argument.
Na který jsem sama přišla.

Netvrdím, že už tenhle objev neučinil nikdo daleko dřív, než jsem k němu
dospěla já. Jen o tom nevím.

Ale k věci. Je prokázáno, že existuje "jev" zvaný dědičnost.
Jsou to geny, dávno známá věc.

A ty geny v sobě nesou paměťové stopy, genetické informace, našich rodičů.
I jejich rodičů. A i rodičů jejich rodičů.
Všechno se to kupí a hromadí, mísí se geny matek a otců po všechny generace, a to od Adama.
Máme v sobě tedy genetické informace nejen svých rodičů a prarodičů, ale sahá to daleko daleko hlouběji
do minulosti, nevyjímaje středověk. Ani starověk.

Teoreticky je možné, že jsem třeba po středověké pra pra pra....... prabábě.
Aspoň částečně. Připustit to je nesnadné.
Ale snažší už je připustit, že si v hypnóze dokáže naše současná duše, která patří a vždy patřila jen nám,
vybavit informaci, kterou zdědila. Ne tedy vzpomenout si, co sama zažila, jak si ten promítnutý obraz
ve spánku mnozí vykládají, ale jen vybavit si tu částečku, napojit se na úplně zasuté informace, které
si také neseme v sobě, stejně tak, jako třeba křivý nos po dědovi. Který sice neneseme v sobě, ale na sobě,
ale pro můj výzkum je to totéž.

Tak tedy žádné minulé životy, žádné vzpomínky, s pamětí to nemá co dělat.
Jsou to jen geny, a jelikož už tím věčným přenášením v čase pozbyly na síle, jsou tak zanedbatelné,
že je v sobě sice máme, ale vybavujeme si je pouze ve stavu hypnózy - a možná i jindy, kdoví.
Tak dalece jsem zatím nebádala.

Udám teď konkrétní případ a vrátíme se ke křivému nosu dědy. Ovšem dědy před pětisty lety.
Přímé jeho potomstvo má křivé nosy.
Jenže časem se přimýsí do rodiny další a další geny úplně odlišných nosů.
Přestože geny v sobě křivý nos nesou, jsou zeslabovány třeba geny nosu rovného... ( :) )
Až se teď narodí prapotomek s nosem trošičku křivým.
A když se přenáší informace fyzického rázu, jako nos, nemoci, duševní poruchy...
Tak proč by se nepřenešely těmi geny také informace paměti, konkrétně prožitkové.

My si tedy v hypnóze vybavujem vzpomínky pra pra pra dědy s křivým nosem.
A máme pocit, že jsou to vzpomínky naše.
Jsou jeho, zdědili jsme je. A vybavujem si je, zatímco jeho duše už dávno létá mezi nebem a Zemí...

Proto se možná říká, že žijeme dál v našich dětech.

A proto jsme svým způsobem nesmrtelní.

Třeba v tom nakonec spočívá ta věčnost...

***

Jak přelstít komáry, Elenku, i Lenku

26. srpna 2012 v 6:00 Zpovědnice
Tak co si dneska povíme?
Dneska o komárech. O těch potvorách zákeřných.

Nesnáším, když usínám a ozve se to pískavé bzučení u mého obličeje.
Jako včera večer...
Zhasnu a do tří minut jsou u mě.

Přemýšlela jsem, celá schovaná pod duchnou, proč míří nejdřív ke ksichtu.
Možná se představit.
Anebo proto, že jsem celá schovaná pod duchnou.

Mně by možná ani nevadilo, kdyby prostě sedl na nohu, nažral se a zas letěl.
Ale to pískání mi vadí moc. Nemůžu spát.
Na chalupě jsem vždycky rozsvítila, a než padl poslední kus, nešla jsem spát.

V Praze jich tolik v bytě nemáme, ale přece se k nám páreček vloudil.
Nevím samozřejmě, jestli se jednalo přímo o páreček, zkrátka byli dva.
A jak říkám, kdyby se napil a pak dal pokoj, tak to i zaspím, ale to seznamování
v čase spánku by si mohli odpustit.

Inu, vstala jsem a hledala je.
Jenže nenašla.
Je to jiné, než na holých zdech chalupy, kde sem tam visí obrázek.
U Elenky jsou strakaté tapety, tam aby je člověk pohledal.

Když jsem to vzdala a znovu ulehla - a zhasla, přilétli se mi ohlásit zas.
Ohnala jsem se rukou a byl klid.

Tušila jsem, že teď poletí na Elenku. Ona je po Zdeňkovi zřejmě mírně alergická,
mívá vždycky pupence jak kdyby dostala míčem.
Taky na ni víc jdou. Jako na Zdeňka. Když spím v pokoji s nimi, jsem v klidu.
Pokud jde o mé tělo.

Pokud jde o svědomí, tak to velí vstát a jít zabíjet.
Jenže tenhle večer jsem byla už šíleně unavená a věděla jsem navíc, že je jen sotva dohledám,
v těch poupatech a květech na Elenčině zdi.

Tak si říkám: No co, tak Elenku ráno zase namažu Fenistilem a budu ji škrabkat, jak si bude
přát, hlavně už konečně spát!

Ještě, že spává odkopaná... Proběhlo mi nepatřičně hlavou.

A pak ještě něco o tom, že asi nebudu úplně nejlepší matka, ale zaspala jsem tu ošklivou, spánku bránící sebekritiku.
Vždyť ji ráno namažu, tak co... chrrr chrrr...


Ráno mi Elenka hned hlásila: Štípnul komár!

Opravdu? No to snad ne, miláčku...
Kabonila jsem se na oko, když jsem se líně protahovala na své matraci.

A hned se škrabkalo a mazalo, jak jsem si večer předsevzala.


Ségra mi vyprávěla, že má taky asi nechutnou krev - tedy pro komáry.
Prý kdykoliv spí v místnosti s někým, tak se jejich útokům vyhne.
Nedávno byla s kamarádkou, se svou nejlepší kamarádkou, někde v hotelovém pokoji,
když slyšela před spaním komáří pozdrav.

Dokonce ji prý štípnul do tváře.

Bylo jí to divné, vždyť vedle na posteli spí přece Lenka...

Podívala se na ni, a co nevidí. Lenka celá zahalená v peřinách.

"Tak jsem jí odkryla nohu a byl až do rána klid," svěřila mi sestra s potutelným úsměvem,
když jsme komáří téma probíraly.

A svěřila se se svou lstí i Lence. Ta ji prý okřikla: No ty jsi teda kamarádka!

To já se tedy Elence nesvěřím, jak mi vyhovuje, že v létě spává nepřikrytá.
Zato udělám pořádnou zásobu toho Fenistilu.
A budu poctivě škrabkat zádíčka, i krček, jsem přece starostlivá matka.
Přes den...
***

Certifikát pro tchyni

25. srpna 2012 v 6:00 Zpovědnice
Jela jsem se svou rodinou (s polovinou tedy) na takovou besedu.
A jelikož můj muž byl ten den v práci a sestra, která se neškolila, si do své práce
Elenku na hlídání vzít nemůže, byl hlídáním pověřen brácha. Je mu devatenáct a ještě nikdy s Elenkou sám nebyl.

Měl z toho mírný stres. Když jsem ráno odcházela z bytu, poradila jsem mu,
že bude lepší, když nechá Elenku běhat jen v šatičkách, aby mohla sama chodit na nočník,
když se jí bude chtít.

"A to budu muset pak nějak vyplachovat?"
"Jenom to vyleješ a vypláchneš vodou, nic složitýho," konejšila jsem ho.

"Tak jí dej radši plenu," rozhodl se.
"A umíš přebalovat?"
"To se naučim na internetu," ujistil mě.

A rozesmál. Holt kluk. Nechtěl, abych mu to předvedla, přestože to tedy určitě už viděl,
potřeboval přesný návod - nejlépe na papíru.
Později mi volal, že Elenka už měla tu plenu
úplně těžkou, tak chodí na nočník.
Z toho usuzuju, že podrobného průvodce přebalováním nenašel.

Po školení nám všem rozdávali osvědčení o absolvování.
Vyvolávali jména a my si pro to chodili.

Naše babička se jmenuje Hana Polanská.
A máma se tak jmenovala taky, ovšem za svobodna. A to už je hodně dávno.

Máma už své osvědčení měla v ruce, já taky, Kiki jakbysmet,
a najednou zaznělo z úst školitelky jméno: Hana Polanská.

S mámou jsme se na sebe podívaly: "To je dobrá náhoda, že je tu někdo
s tímhle jménem!"

Vstala nějaká slečna a šla si pro svůj certifikát.
Ovšem taťka ji předběhl, vytrhl školitelce to lejstro z ruky a běžel s ním za mámou.

"Tady to máš Hani!" Volal.

"Tome, já už svoje mám. Co blbneš? ... Vždyť přece nejsem Polanská..." Koktala rozpačitě,
a táta se chytil za hlavu: "Jéžiš, já to úplně spletl!"

To už za ním stála ta slečna, ta Hana Polanská, a se stejně rozpačitým výrazem nesměle natahovala
ruku ke svému osvědčení.

On jí ho samozřejmě s omluvou podal, a máma se snažila trapnou situaci zachránit - začala
jeho omyl vysvětlovat:

Tak jsem se jmenovala za svobodna, víte...

A naštěstí mě předběhla, já měla totiž na jazyku říct, že se tak jmenuje naše babička,
což by bylo ještě trapnější, že si táta spletl mámu s tchyní.


Když jsem se vrátila domů, našla jsem nočník téměř po okraj plný tekutiny. Chcanek prostě.

Elenka už si v tom smáčela zadek, když tam přidávala.

A tak bylo jasné, že ani vynášení nočníku na netu dopodrobna neinstruují.
Přesto bych mohla klidně bráchovi vytisknout speciální certifikát za
originální přístup ke svěřenému úkolu.

Ovšem jestli by mu ho nevzal táta, protože se jmenují úplně stejně...
***

24. 8. 2012

24. srpna 2012 v 11:05 DNES
Večer nás Elenka vyděsila hláškou, že se jí špatně dýchá.
Bylo to před spaním, ze kterého má dle mého úsudku strach.
Brání se, kdykoliv ji chci uložit, ale možná to má po mně, já taky usínala nerada.
Jako malá.
Někdy i jako velká, ale co mám ji, tak se to zlepšilo...

Vrátím se k příběhu :)

Pouštěla si "děti" na mém telefonu, bylo to video o Páťovi a Verunce, s kterými
si hrála v nemocnici.

A pak to přišlo - když jsem přišla ze sprchy a ulehla na zem. Tedy na svou matraci.
A zhasnula jsem. A sebrala jí děti...

"Mami, špatně!"

Rychle jsem zas rozsvítila.
"Jak špatně Elenko?!"

"Špatně dýchá!"

Okamžitě jsem strhla hadičku s foukajícím kyslíkem panu sluníčku (má cenu tuhle větu vysvětlovat?:))
a snažila jsem se ji navléct za uši a pod nos Elence.
Začala se agresivně bránit a řvát.

"No tak když se ti špatně dýchá, tak musíš mít ten kyslíček v nosánku, víš...", snažila jsem se jí to rozumně vysvětlit.

Nepochopila to. Asi ještě nemá rozum - na rozdíl ode mě!

"Můžu hačí?" Otázala se.

"To víš, že můžeš," dovolila jsem jí.

Když si začala poroučet hračky, anebo aspoň knížku, zavětřila jsem.

"A je ti už dobře?"

Kývala na souhlas a chtěla to skládání.

"Elenko, ale mamince nesmíš lhát. Jestli je ti dobře, tak nemůžeš říkat, že je ti špatně, víš? To bychom museli do nemocnice a třeba zbytečně... Víš?"

Kývala. A to skládání prosila.

Zdeněk to celé sledoval ode dveří.

"Elenko, tak jak ti je?"

Podívala se na jeho přísnou tvář a zamyslela se.
"Špatně," řekla.

"Tak pojedem k doktorovi," oznámil jí tatínek.
"Né!" Bránila se.
"Takže je ti dobře?"
"Jo."

"Takhle nemůžeš, to se nic nedovíme... Když se bude bát, tak třeba zalže, i když je jí fakt blbě!" Okřikla jsem ho.

Na to se musí jinak.

"Elenko, poslouchej mě," snažila jsem se navodit vážnou atmosféru, ačkoliv ona stále čekala tu skládanku.

"Jestli je ti opravdu špatně, tak jsi hodná, žes to řekla, a pojedeme za panem doktorem, aby ti pomohl, ano?"

Kývala.

Bylo jedenáct. A co když kecá?
Ale co když ne?

"Elenko, jak je ti špatně? Kde tě bolí?" Naléhala jsem.

Chci mít něco v ruce, než zavolám záchranku. Anebo než vytočím Elenky rozumného pana doktora.
Mohla bych ho vytočit...

Elenka mi předváděla hluboký nádech a výdech, pak dýchala rychle, jako když si hraje na psa,
a když měla pocit, že už nás snad dostatečně přesvědčila, že spinkat rozhodně nemůže,
opět se začala domáhat hračky.

"Elenko, tak pravdu, jak ti je?" Zeptal se jí Zdeněk narovinu.

"Dobře," řekla Elenka v domnění, že už jí to skládání konečně podáme.

Ach jo.

"Elenko, tak když je ti dobře, tak už musíme rychle spinkat, protože je pozdě, víš..."

"Né! Špatně!" Rozplakala se.
"Tak se jede do nemocnice. A nechají si nás tam, budeme spinkat tam..."
"A bude tam Páťa a Verunka!" Zajásala.

Zdálo se, že máme jasno.


Tak abych předešla dalším výmluvám a lžím, dovolila jsem jí, že spát nemusí, ale
bude ležet a já spát. Ona ať si třeba zpívá nebo povídá - to aby neměla stres.

Chvíli to fungovalo, ležela, mumlala si, takže já stejně neusnula, ale aspoň nehlásila, že se jí špatně dýchá.

Zhasnula jsem.

Dozpívala. "Špatně!"

"Elenko..."
"Né, rozsviť!" Žádala.

Takhle jsme si hrály až do jedné.


Další den to ve mně ale přece jen hlodalo. Co když se jí vážně hůř dýchalo? Navíc docela dost pije,
víc, než obvykle.
A tak jsem pana doktora nakonec vytočila.

Povyprávěla jsem mu noční příběh a on na to, že když se někomu špatně dýchá, tak pít nechce.
Jsou to prý dvě věci, které se vylučují.
Tak mám být klidná. Navíc by to na ní bylo vidět, že lape po dechu, anebo je zadýchaná.
A tak mě náš pan doktor opět uklidnil. Říkám "náš", protože Elenky je to kardiolog a můj psycholog :)
***

Beránek

21. srpna 2012 v 23:09 Zpovědnice
"Přijďte s malou podívat se na ovečku!"
"Ty máš ovci?"
"Jasně, bude se jí líbit, přijďte...", volal na mě Tonda ze střechy.

Jeho pozvánku jsem vzala s rezervou, určitě nečeká, že bychom vážně přišli, ať nám toho živočicha ukáže. Zřejmě by ani nebyl doma, a už vidím, jak vysvětluju jeho rodičům, že se jdu mrknout na ovci.

Jak nějaká bláznivá škemralka, co nikdy neviděla ovci. To můžu Elenku vzít někam za vesnici, kde se pasou normálně volně v celém stádu, a vyjde nás to líp. Minimálně v tom, že jich uvidíme víc.

Tonda se mi sice líbí, tu pohádku o jeho očích už znáte, ale je to venkovan každým coulem, já jsem každým coulem zadaná, takže pro mě jako by neexistoval.

Přesto jsem cítila, že tak trochu existuje.

Sledovala jsem, jak našim spravuje střechu na chalupě a nemohla z něj spustit oči. Ne, že by se mi nějak extrémně líbilo jeho tělo. Spíš mě bavilo sledovat ho při práci. Ani nevím, proč.
Jenže Elenku to nebavilo, a tak jsme šly. Zpátky k babičce, kde teď v létě přebýváme.

*
Brzy na to se konala vesnická slavnost, a Tonda na ni dorazil i se svým malým synkem. Je s ním sám. Taky mu budou brzy tři, jako Elence. Ale já s ní sama nejsem.

Ne, nemusím si tenhle fakt připomínat, to jen dodávám. Pro úplnost.

"Chceš taky pivo?" Zeptal se mě od stánku.
"Ty mě pozveš?" Ujistila jsem se, že dobře chápu jeho dotaz, protože jsem u sebe neměla peníze.
"No aby ne!" Ujistil mě on, a tak jsme spolu už za chvíli popíjeli z kelímku a seznamovali naše potomky.

"Já pořád čekal, že přijdete na tu ovečku...", řekl mi. Vyčetl mi!
"Jo? Když já nevim, kdy můžem, jak jsi doma..."
"Kdykoliv. Prostě přijďte, bude se jí fakt líbit."

Kdyby aspoň řekl, tak třeba zítra. Anebo pojďme teď. Ale někdy... Taky přece pracuje, tak jakýpak copak.
Navíc mi to přijde divný, nemůžu si pomoct. Ale už si nemyslím, že na to pozvání do zítra zapomene, asi ho myslí vážně.

Kdoví proč jsem pozvánku - defakto pro Elenku - podívat se na ovečku, zvažovala jako pozvánku pro sebe a na rande.

Někdy jsem do sebe příliš zahleděná. Co když vážně míní jenom udělat Elence zážitek?

Ok, říkala jsem si zas takhle jednou na zahradě. Když jsem na Tondu zas myslela. Půjdu s Elenkou k nim, ať se předvede, ale jinak nepodniknu vůbec nic.
Ptáte se, co mám na mysli?
Cokoliv. Cokoliv mi kdykoliv při pomyšlení na něj vyvstávalo na mysli a odvíjelo se jako příběh mého léta...

Nerada něco lámu přes koleno, anebo dělám nějaké kroky napříč osudem. Když je něco tabu, tak je to tabu. Leda by to mělo být jinak, ale takové scénáře se píšou jedině samy, bez přičinění. Jinak to být nemá.
Za chvíli jsem jela do blízkého města Elence pro vody. Když spala.
"Čau! Co ty tady?" Ozvalo se zpoza regálu a už jsem ho viděla. Tondu.

Zachvěla jsem se. Je to půl hodiny, co jsem zavrhla veškeré akce a usmyslela si, že nechám všechno vyplynout - i tu ovci, a zrovna ho potkám. Nestává se, že bych denně potkávala tytéž lidi z vesnice, a to ani v té vesnici, natož mimo ni.

A tak jsem pod vlivem té náhody řekla: "Můžem večer přijít na tu ovečku?"
"Jasně, dneska mám volno," odpověděl s úsměvem.
"Třeba v šest?"
"Klidně, jak chcete," dodal tónem, jako že jemu na čase absolutně nezáleží.
A bylo dohodnuto. Rande, anebo zážitek pro Elenku?
*
Ačkoliv Tonda čas neřeší, já nechtěla přijít ani dřív, ani později. Jenže to nechci nikdy a nikam, a zdá se, že to nemá na výsledek žádný vliv.
Frčela jsem s kočárem, až Elence vlály vlasy, ale stejně bylo čtvrt na sedm. Problém číslo jedna byl tu. Který ten barák je vlastně jejich?
Jsou tu tři stejné...

Z jednoho zrovna vycházela domorodkyně, tak jsem se nechala nasměrovat. Byl to ten vedle. Vpravo. Což mě nepřekvapilo, musím dodat. A nepřekvapilo by mě, ani kdyby to byl ten na levo. Věděla jsem, že jeden z nich to je. Překvapilo mě něco jiného.

Vrata dokořán a já před nimi s kočárkem. Zvoním. Nic. Přece drze nevjedu dovnitř...
Vím, že je to tady normální, prostě vejít. Ale já to nedělám.
Zvoním dál.
Psi štěkají, jeho máma otvírá.

"Dobrý den, Tonda nás pozval na ovečku," oznámila jsem jí plaše a polévaly mě přitom vlny trapnosti. Je to tady, přesně jak jsem nechtěla. Škemrota z Prahy touží po kousku živočišna. Aspoň se podívat.
"Jsou na parcele!" Zavolala na mě a rukou ukázala někam k lesu.
Výborně.

Takže jeho ovce se pase s ostatními někde u lesa, a já se tam teď pojedu s Elenkou podívat. Bez doprovodu. Nechápu, proč o nás Tondovi neřekne... On se zřejmě válí nahoře u televize...
Tohle je teda zase akce.

Nic, jde přece jen o zoo zážitek pro Elenku. Ne o mé rande. Už mám jasno. A tohle bude fajn, uvidí ovečky. Kdyby sis nepředstavovala kdoví co, tak teď nejsi zklamaná.
Ale to já přece nejsem!!!
*
U lesa jsem narazila na plot. Obrazně řečeno samozřejmě.
Oplocená louka s chatrčí. A u ní stál Tonda. Tak takhle to je...
Mával na nás. Na mě mával. Jenom v trenýrkách.

Tedy on byl jenom v trenýrkách, já měla šaty. A hned, ať jdem dál, že ovečky jsou vzadu.
Nemusel mě uvítat pozdravem "čágo belo". To skutečně nemusel. Ale snažila jsem se to okamžitě zapomenout. Naddržuju mu. Je to kladný hrdina mého léta.

"Už mám ovce dvě!" Chlubil se hned, když nás vedl za chatrč, kterou označil svým letním bytem.
"Fakt jo?" Odvětila jsem uznale a vlekla Elenku vysokou trávou za ním.
Ovečky nebyly v ohradě, běhaly volně. Spíš se krčily u plotu, bály se nás. A Tonda mi vyprávěl jejich příběh.
Tedy, jak k nim přišel.

"Jeden chlápek mi dlužil pětikilo, tak mi to splatil ovcí," smál se.
Já koukala. Snažila jsem se o představu, že by takhle někdo uhradil dluh mně, ale nešlo mi to rozvinout.
"A tu druhou?" Zajímalo mě.
"Tu mi pak dovezl kamarád, aby ta první nebyla sama," doplnil. Prý je to beránek.


Bojácné ovečky Elenku brzy přestaly zajímat, možná hlavně proto, že tu pobíhal malý Toník. A měl na "parcele" plno vozítek.
Děti se společně zabavily a my usedli na plastové židle. Tonda mi nabídl pivo.

"Ne, my zas půjdem, nebudem Tě zdržovat..." namítala jsem.
"A od čeho? Já nic nedělám!" Ujistil mě a to pivo mi otevřel.

Po krátké konverzaci se malý Toník odřel o chatrč, až mu tekla krev, a já s úžasem sledovala, jak ho jeho tatínek konejší. Úplně mateřsky. Tak drsnej chlap je až sexy v takové roli. Musím říct.

A šlo se domů. Tonda nás pozval dál. Na verandě seděla jeho máma i táta a Elence se tam opět moc líbilo. Tonda někde vyhmátl malé koťátko, které sotva lezlo a podal ho Elence. Byla nadšená. Koťátko už tolik ne.

Najednou Tonda popadl Elenku do náruče a opět úplně mateřsky ji odnášel někam na zahradu, že jí ukáže králíky. K mému velkému překvapení s ním dobrovolně odešla.

Když se vrátili, posadil Elenku na Toníkovu tříkolku a zase někam odběhl.
Přišel s krvavým šrámem na rameni a hrsti měl plné hroznů. Opral je pod hadicí a položil na stůl. Přede mě.
"Dejte si, jsou výborný," vybízel nás. Tak jsme si s Elenkou daly. Měl pravdu. Úplně jiná chuť, než z Billy.

"Teče ti krev, na rameni," upozornila jsem ho.
Kouknul se a mávl rukou.
"To asi jak jsem se nahejbal pro ty hrozny," usoudil a ránu si nijak neošetřoval.

Představila jsem si na jeho místě teď kohokoliv, s kým jsem kdy byla.
"Jáu! Do prdele! Nemáš jód? Zalepíš mi to? Já si půjdu lehnout..." :)


Děti si hrály a Tonda držel v ruce foťák. Vyfotí si mě? Schválně...
"Na tomhle tobogánu jsem s malym byl," podával mi aparát s nalistovaným snímkem.

"Hmmm, to se nebál?"
"Ne, on je statečnej. Po tátovi, viď?" Mrknul na synka.

Nevyfotil si mě.

"Škoda, že nemáš kolo, mohli jsme vyrazit s prckama na vejlet," posteskl si.
"Tak kolo bych si mohla půjčit, ale sedačku nemám..." posteskla jsem si já.
"Tu bych ti půjčil já," vyřešil situaci, ale dál se k nápadu nevracel.

Zato mi nadiktoval své číslo, abych se ozvala, kdybych chtěla něco společně podniknout. A pozval mě na oslavu svých narozenin.

A pak nám na cestu domů zabalil to víno.

Šel nás vyprovodit k brance, kde jsme ještě prohodili pár vět.
"A už někoho máš?" Zeptala jsem se ze zvědavosti.
"Ne, já nikoho nehledám," ušklíbl se.

"Jak to?"
"Než to, co jsem měl, to radši budem sami," vysvětlil mi.

"Ale to rodičovství tě pořádně změnilo, že jo?"
Usmál se a souhlasně kýval.

"Zkrotls jak ten tvůj beránek..." Dobírala jsem si ho.
"To víš, je to starost..."
Zelené kuličky hroznů jsem pak pojídala u televize a vychutnávala jednu po druhé.
Jsou sladké jako zakázané ovoce.

Další den přijela ségra. Vyprávěla mi o tom, že měla rande s hezkým klukem. Akorát ji prý šíleně nudil a nakonec ji nechal zaplatit.
"To i ten balík Tonda tě tady pozve na pivo a tenhle? Nic." Prohlásila naštvaně.
Všimla si, jak jsem se zatetelila.

"Snad proboha nemáš nic v plánu..." Ujišťovala se káravým pohledem.
"Absolutně nic," řekla jsem. A nelhala jsem. Žádný plán nemám. Ani nemám v plánu se ozvat.
Třeba ho zas potkám...
***

Letní inventura

16. srpna 2012 v 21:25 | niternice |  DNES
Moji milí čtenáři,
jsem na chalupě a sbírám inspiraci pro další články.
Užívejte hezký zbytek léta.

Dnes

16. srpna 2012 v 21:02 DNES



Letní inventura

13. 8. 2012

12. srpna 2012 v 23:56 DNES

Ráno se mi vrátila kočka s trnem v oku. Čouhal jí jen konec, který jsem považovala za nějaký bodláček na víčku,
a až v momentě, kdy si na něj nedala sáhnout, jsem usoudila, že to bude asi zapíchlé.
Tak dlouhý trn jsem ale nečekala, natož přímo v oku. V bulvě.

Když jsem jí ho konečně vyrvala, Sára zavřela oko úlevou a já pohlédla na vyjmuté ostří.
Na jeho konci bylo něco, jako hnis, ale byl to kus oka...

Tak jsem jí ho zase otevřela, abych se mrkla...

Zakalená zornička a dírka hned vedle ní. Nevypadalo to dobře.
Ta na to oko už neuvidí, vyndala jsem jí kus oka, marná sláva.

Přišlo mi jí tak líto, že jsem se nad ní rozplakala.

Ona utekla do své skrýše a já volala na veterinu.
Prý máme přijet.

"A myslíte, že jí vůbec můžete pomoct?" Ptala jsem se v předtuše, že jen utratíme prachy,
abychom si vyslechli neúprosný verdikt - jednooká.

Ujistili mě, že udělají, co budou umět, a tak se jelo.
Naložila jsem Sáru a Elenku do auta a frrr...

Jezdíme do Horoměřic, k doktorovi Herčíkovi, který sice platí za úspěšného veterináře, co vydal řadu knih,
ale mediálně se proslavil až sňatkem s Kateřinou Hrachovcovou.

Ovšem jako lékař je prvotřídní, to se musí nechat.
Jen je kapánek dražší.

No, my snad budem vyřízeni rychle. Řekne, že oko je v háji, zaplatíme vstupní poplatek
a pojedem. Říkala jsem si cestou.

Jenže pan doktor se Sáře podíval do oka baterkou, řekl, že snad duhovka prosákla tou dírkou po trnu,
že se jako rozpila nebo co, ale že vidět zase bude.

Koukala jsem.

Sestra píchla Sáře dvě injekce s antibiotiky, zítra se totéž zopakuje, a za pár dní se začne prý "rozkapávat".
Ona se tím ta duhovka zase vtáhne a Sáře se vrátí zrak.

Zázrak!

Potěšilo mě to dvakrát.
Jednak tedy, že moje dlouholetá společnice zase dobře uvidí, i když holt za nemalý peníz,
a pak, je dobré vědět, že píchnout se do oka, nemusí nutně znamenat o něj přijít.


Moje sestra měla jednou zvláštní oční příhodu.
Byla normálně v práci a najednou ji začalo v oku pálit. A svědit.
Sáhla si do něj a pocítila, že má nějakou divnou konzistenci.

V zrcadle se pak úplně zděsila - oko jí teklo. Přetékalo zespoda přes víčko a přitom bublalo!

Bylo v tekutém stavu. Ale viděla dál dobře.

Oční lékař, kterého hned vyhledala, se k jejímu velkému údivu nezděsil.
Okomentoval její problém jako nějakou infekci, a s kapkami od něj bylo za pár dní oko zase tuhé.


A jelikož sestra byla kdysi i na ultrazvukovém odstranění dioptrií, kdy se do oka řeže - vlastně se odřízne část bulvy,
aby pod ní mohl ultrazvuk pracovat, tak dávno vím, že oko neteče.
Není to rozhodně jako v těch komixových legráckách, kdy si někdo vrazí do oka vydličku a ono mu úplně vystříkne,
anebo steče po tváři.
Oko má spíš rosolovitou konzistenci.
Možná jste to věděli, ale já až do sestry ultrazvuku myslela, že oko je obalené jenom nějakým tenkým pláštěm,
který když se prorve, tak je to, jak když praskne hráz.

Už jsem Vás dostatečně znechutila? :)

No, měla jsem prostě nechutný den...

*

Cestou z veteriny nám do auta vlétla sršeň. Nevšimla jsem si ji až do momentu, kdy mi seděla na stehně.

"A do prdele!" Vykřikla jsem.

"Mami, co je?" Zareagovala Elenka ze zadu.

"Mamince sedí na noze veliká vosa miláčku..."

Kecám, neřekla jsem vůbec nic a prudce sešlápla brzdu.


Ozval se pád bedýnky se Sárou a Elenky sedačka prošla prověrkou.

Pochopitelně jsem se stačila nejdřív podívat za sebe, jestli někoho můj nenadálý STOP nepřekvapí,
(dál za sebe, než na zadní sedadlo),
a taky jsem pustila výstražné blikání.

A už jsem byla venku a přemlouvala tu přerostlou potvoru, aby odlétla.
Nakonec jsem musela tou nohou rázně dupnout, abych ji setřásla. Střelhbitě jsem naskočila
zpátky do auta a zatáhla všechna okýnka.

"Mami, co je?"

"Musíme rychle jet!" Oznámila jsem vykulené Elence.

Celou cestu jsem se na ni ohlížela, jestli i po ní něco takového neleze.
Taky si mohla klidně sednout na ni a věděla bych prd.
To nechci ani domýšlet. Ona se zrovna ládovala povidlovou buchtičkou, kdyby ji tak hryzla...
(sršeň!)

Psala jsem Vám, jak těžce jsem nesla bodnutí od včely, co bych teprve vyváděla po tom sršním,
a ještě za volantem - ať už bych píchla mě, anebo Elenku, to by byla jízda...

Vím, na co dalšího si při cestách dávat pozor. Už mám slušný seznam. A budu ráda,
když další možná rizika na něm budou i dál přibývat pouze z prevence. Ne poté.........


Aby toho nebylo málo, v závěru dne, tedy večer (vím, že víte, že závěr dne je večer),
se Elence špatně dýchalo.
Vypila celou svou láhev vody (dětskou láhev), a pak se jí zřejmě (a snad) jen udělalo nevolno z přepití.
Jinak jsem teda pěkně nezodpovědná, protože jsem tentokrát nezavolala záchranku.

Zalapala po dechu a zdálo se, že bude zvracet. Ale jakmile jsem ji vzala do náruče,
byla dobrá. A po chvíli zas plná elánu, ačkoliv byl dávno čas spinkat.

*

Stejně se s tou příhodou svěřím jejímu lékaři, aby nás eventuelně pozval na prohlídku.
On je to rozumnej chlap, má všech pět pohromadě - což by teda sakra měl mít, když je to kardiolog :)
Chci tím říct, že kolikrát mu volám celá vyděšená z nějaké hlouposti, a on zachová chladnou
hlavu a vidět nás nepotřebuje.
Je to sebevědomý muž, co se nebojí sám rozhodnout, a hned se ze všeho nezesere.
Jsou tam i jiní, co se bojí něco určit po telefonu a hned nás zvou.
Zní to, jako lepší alternativa - opět ta prevence, ale mně je z nějakého důvodu daleko sympatičtější
náš pan doktor odvážný. On mě uklidňuje.

Abych uvedla příklad, co mu třeba volám (a tím, abych své dramatické věty trochu prosvětlila),

"Pane doktore, Elenka se praštila do hlavy a má bouli!"
"A teče jí krev?"
"Ne, to ne."
"Ani nezvrací?"
"Ne."
"Tak ji sledujte, a kdyby se Vám cokoliv nezdálo (vyjma boule), tak hned přijeďte."


"Pane doktore! Na Elenku skočila Sára!"
"Odkud a kam?" (A kdo je Sára? :))
"Z pětimetrové skříně jí skočila přímo na břicho!"
"Vy máte stropy pět metrů nad zemí?"

"Z necelých dvou na ni skočila!(Vstupuje mi do hovoru Zdeněk).

"Tak prostě z výšky jí skočila na to operovaný bříško!" Pokračuju já.
"To už je docela stará záležitost... Nezvrací?"
"Ne, to ne."
"Tak ji sledujte, a kdyby zvracela, anebo se Vám cokoliv nezdálo, tak hned přijeďte."


"Pane doktore!!! Elenka má horečku!"
"A kolik?"
"38,3!!!"
"Tak jí dejte paralen a uvidíme, co se z toho vyklube... Zavolejte zítra, anebo kdykoliv, kdyby cokoliv."




No, není skvělej? Ušetřil nám několik cest. Jsem vždycky ráda, když zastihnu ve službě právě jeho.
Protože obvykle volávám na večer.
To je má paranoia nejvygradovanější.
Ale doufám, že on o mé duševní nerovnováze nic netuší.
Abych se příště nemusela stydět zase zavolat...
***


Možná Vás zarazilo, proč volám na kardio o bouli na hlavě, anebo o teplotě...
Abych nebyla za idiota, tak Vám to vysvětlím.
Ona totiž bere léky na ředění krve, a ty... jí ředí krev. Už to chápete?! :)

12. 8. 2012

12. srpna 2012 v 6:00 DNES
Byla u mě na řasách krásná holka.
A když já říkám, že krásná, tak fakt krásná.
Totiž jen tak nějakou neuznám...

Oslnila mě a cítíla jsem závist celou dobu procedury.
Sice mě ani nenapadlo, udělat jí řasy ošklivě, anebo ji nějak znetvořit,
zato jsem dumala, jestli je taková od přírody, anebo vylepšená uměle.
Vlasy - určitě trvalá a barvené. Prsa neměla skoro žádná, ale na kráse jí to neubíralo.

Postavu skvělou, ale v tom mohla mít prsty liposukce!

Rty plné a smyslné - botox!

Pleť jasnou, bez kazů, jen pár vrásek na čele - no, někdo má to štěstí, ok.

Zuby bílé a rovné - byla na bělení, má výborného zubaře, nosila rovnátka...

ACH JO! Dobře, tak fajn. Slečna dokonalá, a to zřejmě od přírody. Spokojeni?!!!

Já ne, ale zachovala jsem dekorum a vydolovala ze sebe (ze svého lepšího sebe) slova pochvaly.
Narovinu jsem jí řekla, že jí to sluší a že je krásná.
Co na srdci, to na jazyku, jinak to v ten moment nešlo.

Ona roztála, děkovala a řekla, že jsem moc hodná.
Jsem HODNÁ! Ne TAKY krásná, kupříkladu...

Kiki přítel se na mou adresu nedávno vyjádřil slovem "zajímavá".
Není horšího hodnocení.

Ale vraťme se ke krásce.
Měla vlasy, jak když vyjde ze salónu. A Elenka jí je během lepení hladila.
Mé vlasy nehladí - mimochodem.

"To má slečna krásné vlásky, viď?"
Elenka kývala.

A slečna k tomu podotkla, že si je zrovna dneska musela nechat volně uschnout,
že se jako nestačila upravit...
Mně v tu chvíli taky zrovna volně schly vlasy...
Byly zplihlé. Kdyby přišla později a já si je stačila vyfoukat, měly by nějaký objem...
Nevěřícně jsem kroutila hlavou - ona na nich nemá tužidlo, ani lak?

"To je ale trvalá, že jo?" Ujisťovala jsem se.

"Kdepak, to mám takhle vlnité od malička," ona na to.

To snad ne.

"Když mám čas, tak to žehlím, mně se ty kudrliny nelíbí..." svěřila se mi.

Jen žehli holka, jen žehli... - Jak jako nelíbí?!

No nic, když jsem za ní byla zavřít, můj pohled ulpěl v zrcadle. Skoro jsem se sebe lekla,
jak jsem těch pár chvil hleděla do té půvabné tváře.

Vlasy jak sláma, nenamalovaná - což tedy ona nebyla taky - čímž hůř pro mě,
bez řas, bez sexapealu, - a už bez nálady.

Vlasy jsem si běžela vyfoukat. Že bych zkusila trvalou?
A botox?
A lipošku?
A pomohlo by mi to?
Budu pak krásná od přírody? :)


Musím ale uznat, že krásné ženy inspirují. Kdyby přišla hnuska, co o sebe nedbá,
jednak bych se sebe pak nelekla, (ještě bych se na sebe líbezně usmála),
a pak, určitě bych nad svou bezobjemnou hřívou mávla rukou,
jakožto i nad svými dalšími nedostatky. A šla bych si do špajzky pro čokoládu.

Jenže takhle už přemýšlím, jak se vylepšit.
Ještě, že tuhle krasotinku nemám ve svém "teritoriu". To by snad muselo dojít i na skutky...

A ještě, že nebyl doma Zdeněk. To by možná došlo i na revoluci.
***

11. 8. 2012

11. srpna 2012 v 6:00 DNES
Včera jsem byla celý den nějaká líná.
Po návratu z chalupy a další špatně prospané noci jsem na to možná měla trošku nárok,
ale byla to lenost takového kalibru, až mi to nebylo příjemné.

Elenka, když sedí na zemi, nedokáže se ještě sama postavit. Leda o skříňku nebo gauč,
jenže když nemá po ruce "pomocníka", volá o pomoc.

A volá mě.

Já obvykle ihned vyskočím a podpírám jí zadeček, ale tentokrát jsem jí jen udělovala rady,
jak na to, a povzbuzovala jsem ji, že to zmákne.

Až když to zkoušela pár minut a pořád se neodpíchla z toho bobku, tak jsem se pomalu
a velmi nerada zvedla ze židle.

Takhle bez energie jsem nebyla už dlouho.
Nic se mi nechtělo, jenom sedět. A žrát.

Jenže Elenka si pořád chtěla pouštět Dádu a tančit. Já ne.
Někdy s ní tančím, ale tentokrát jsem na to prostě neměla.

"Pustíme si radši Rumburaka a přežerem se u toho, co?" Lákala jsem ji na pro sebe nejpřijatelnější
alternativu, jak strávit odpoledne.

A v tu chvíli mi došlo, v jakém se skutečně nacházím stavu. V politování hodném, řekla bych.

Nemám chuť pustit si něco dospěláckýho a třeba u toho pojídat křupky, anebo popíjet dokonce.
Mám chuť na pohádku a na sladké.
Vrátit mě někdo o deset let zpátky, tak bych nad svým budoucím obrazem vybuchla smíchy,
anebo zvracela zhnusením.

Rozhodně bych se tedy na budoucnost netěšila, a sama se sebou se neztotožnila.
Možná bych tomu ani nevěřila.

Ráda bych se utěšila, že se toto mé rozpoložení týkalo pouze jediného dne a bylo
zapříčiněno jakousi momentální indispozicí, ale to bych lhala.
A lhát sobě, to je horší, než lhát Vám.

Navíc bych tu hned měla komentář od ségry Kiki, že mě tuhle onehdá nečekaně navštívila
a já měla PŘECE puštěnou Arabelu a žrala banánky v čokoládě...
A věděli byste všechno.

Zkrátka, stává se mi, že takhle trávím pár denních chvilek, když se mi podaří Elenku
zaměstnat, anebo uspat.
Ale Rumburakovi nefandím! Já radši Petrovi. Je podobný jednomu mému spolužákovi,
který se mi tak líbil...

Kde mám ty banánky?
***


Ráda bych tu dnes popřála své sestře Zuzce k jmeninám, ale ona můj blog otvírá zásadně jen
ve chvílích pekelné nudy, a tu neprožívá často. A když náhodou ano, tak mi ještě volá, proč to nepíšu kratší...
Možná bych jí měla popřát víc nudy :)

Můj chalupářský deník III

7. srpna 2012 v 21:46 Seriály
Konečně dorazil Zdeněk, což pro mě mimo jiné znamená čas zalézt si s počítačem.
O signál by totiž ani tak nešlo, znám už místo, kde je, i když se nedá mluvit o kdoví jaké síle.

Je to před chalupou. Tam, kde parkuju.
Když prší, tak sedám do auta - to je pak signál ještě slabší, ale aspoň jsem v suchu.
A když je vedro, tak bývám opřená o kapotu...
To zas špatně vidím na monitor, ale zas je dobrý signál.
Je to tady těžší.
Ideální by bylo na internet zapomenout.
Jenže jak ho člověk jednou pozná...

No nic, teď už je šero, stmívá se, a je docela teplo, a tak jsem zůstala u té kapoty.
Dokud nepřiletěl pučmeloud.

Stojím, píšu a najednou nějaké bzučení. Skoro až dunění, rachtání. Přilétlo něco velkého, okřídleného.
(Když přilétlo, tak logicky okřídleného, pardón, nejste blbci).
Párkrát kolem mě prolétl (ten pučmeloud), a já si říkám, no snad si na mě nechceš sednout...
Vlahý večer na venkově, o kterém si tak krásně v Praze snívám, a já sedím zalezlá v autě s notebookem na klíně.
No jsem já normální?
Anebo nejsem normální při tom snění?


Ale vraťme se ke dnům předchozím. K těm, když jsem neměla čas postávat u auta...


Starý známý z dětství, kterého jsem potkala ve zdejší jednotě, a který nakupoval přede mnou
(totéž co já, protože nic jiného nemají), mi dal informaci o datu konání letošního závodu dobrovolných hasičů.

Nezajímá to samozřejmě ani tak mě, jako Elenku. Loni se jí strašně líbilo, jak "pánové stříkali vodu".
A tak jsem ráda, že nám to letos vyšlo zas - že jsme tady, na chalupě, právě v době, kdy se zápolení koná.
Ono se tedy koná vždycky ve zhruba stejném datu, ale taky jsme mohly ležet třeba v Motole, nakročeno k tomu bylo z jara solidně.

Nic, jsme tady a je to paráda.
A nic, vůbec nic nám ten den nepokazí!
Loni jsem popíjela pivo s místními a Elenka skotačila s dětmi (taky místními), a bylo to moc fajn.
Když jsem byla odvézt svého muže na vlak, protože se vracel kvůli práci do Prahy, v sedadle vedle mě s úlevou prohlásil,
že je rád, že tu nebude během té šaškárny. Měl na mysli právě hasiče.

Nechápu, jak se někdo může takhle stavět k tradiční venkovské zábavě.
Vždyť je to téměř exotika - pro nás, měšťany.
Ale co, už jsem si celkem zvykla, že můj muž je klasický městský typ. Když se jdem tady spolu projít, tedy když já ho přemluvím k procházce přírodou, vystříká na sebe nejdřív celý repelent,
a ještě celou cestu na komáry nadává. I na hovada. Že jsou to hovada.

Vcházeli jsme teď spolu do budovy nádraží, kde si ten můj elegán v klobouku mínil koupil lístek,
ale ze dveří proti nám vyšly dva chlapi. Počkali jsme tedy, a Zdeněk pak hned vešel. Já ne.
Ty oči. Jeden z nich, ten v nádražáckém.
Tmavé oči a rty v úsměvu... Usmíval se na mě a já zatoužila jezdit jeho lokálkou po okolí a nic neřešit. Aspoň den, dva...
Doběhla jsem Zdeňka, který si právě drbal koleno, když platil svou propustku do míst, kam za ním hmyz nemůže. Domů, do našeho bytu, kde si pustí film a všichni ho můžou mít rádi. I já.

To ten nádražák, krásnej, opálenej, ten určitě voní senem a nějaký kousanec od hovada ho nerozhází. Zamávala jsem Zdeňkovi a cestou zpátky jsem si snila o výpravčím.
Tím to haslo, není mi dvacet. A pak, nemám pozvánku k té soukromé jízdě...

Jen jsem zas měla na chvíli chuť být krásná. Ať mě zvou!

Stavovala jsem se na poště. Babička mě pověřila zaplacením svých složenek.
V pokladně seděla dáma v letech, která mě na první pohled zaujala. Svým účesem. Měla delší vlasy, ale všechny jí stály nahoru. Zkrátka jí stály vlasy na hlavě.

Ne, že by se mi její účes zrovna líbil, ale zajímalo by mě, čím to natužila. Žádné slepeniny, žádná helma, vypadalo to docela přirozeně. Vím, ne nechápete, jak můžou stojící vlasy vypadat přirozeně...
Zkrátka, kdybych nevěděla, že existuje nějaká přitažlivost zemská, věřila bych, že její vlasy jsou nelakované.
Není tedy divu, že jsem zatoužila znát její tajemství.

"Musíte mi říct, čím se lakujete, že vám to tak drží!"
Dáma se na mě usmála a pak bez okolků řekla: "Tím velkým fialovým lakem z Penny."
Ona ani neví, jakým konkrétně... Chodí do Penny a hledá barvu. Prostě fialový lak, hlavně, že to drží, název nezájem.

Ok, takže moje další zastávka byla nasnadě.
Mezi regály jsem hledala laky. Bylo jich tu jen pár, Lybar a pak nějaký lak. Prostě lak. Tedy laky. Různých barev. Šedý, červený a žlutý. Fialový žádný.
Kruci, asi jim došel. Sáhla jsem tedy po šedém. Jen tak, namátkou. Doufám, že bude minimálně stejně extra silný, jako ten fialový. Ta ženská je snad vykoupila - a co když si jich vystříkala na hlavu několik?
Ne, to by byla jedna velká slepenina...

Se svým novým lakem jsem přijela do chalupy. Nemohla jsem ho vyzkoušet hned, na ty mastné vlasy by to nebylo ono. Nechám si ho až na hasiče. To budou chlapi koukat. A ženský teprve!


Čtvrtého ráno bylo tu. Probudila jsem se a hned nakoukla přes plot, jestli se na louce už něco děje.
Zatím nic, hm. Jak to chtějí stihnout? Trávu zklidit, stoly připravit, stany postavit...

Babička myslí, že pátek je nepravděpodobný, ale já vím své - řekl mi to přece přímo hasič!
Po obědě jsem zaznamenala zvuk sekaček - vesničtí hoši jimi sbírali suchou trávu. Tedy seno. A velcí hoši stavěli stan.
"Už to začíná!" Křičela jsem vítězoslavně na babičku.

(Říkala jsem, že tahle akce mě defakto nezajímá?) Jenže je to jediná akce v mém létě... Nebudu Vás napínat, vystříkala jsem si do vlasů celý nový lak. Už vím, proč té pošťačce ten účes tak držel. A proč kupuje ten nejlevnější. Možná, kdyby si připlatila, ušetřila by...
Nalíčila jsem, sváteční šaty oblékla a s Elenkou v náručí vyšla před chalupu. Zrovna procházela sousedka, taky s malou holčičkou, a tak se u nás zastavily, aby si holky pokecaly.

"Koukám, že už to chystaj..." Zatetelila jsem, ovšem s předstíraným nezájmem.
"No, vždyť to bude už zítra," řekla Marie.
PROSIM?!

Zcela nasraná jsem zalezla zase za pec. Kdybychom nějakou měli. A kdybych měla čas se někam zašít, a vůbec čas být nasraná.
Namísto toho jsme vyrazily s Elenkou na hřiště. Jak jsem si to datum mohla takhle splést?

Na hřišti mě kousla včela. Postavila jsem svou dceru rychle na zem a svalila se. Nejdřív jsem se ale odbelhala na beton.
Byl počmáraný křídou všech barev, ale já teď svůj sváteční úbor neřešila. Bolela mě noha!

Někdy se může včelí alergie objevit klidně až po letech. Jeden rok alergický nejste, a ten příští ejhle! Je po vás.
Okamžitě jsem se snažila vyrvat si z chodidla ten jedový váček. Čím dýl tam je, tím víc jedu do vás pumpuje.
Mám to načtený.
Všimla jsem si, jak chudák ta zákeřnice taky odpadla. Kvůli mně jí upadl zadek a končí.
Cestou domů, kdy Elenky kočár vezl nás obě (jde to), jsem dumala nad tím, jak to mají ty medonosky na prd.
Jeden úder můžou vrátit, ale bude to to poslední, co udělaj´.

Kdo mě zná důvěrněji tak ví, že jsem kapánek paranoidní a tak trochu hypochondr. Tahle kombinace způsobuje, že večer, místo spaní, vymýšlím různé nehezké události, které by mohly nastat. Ať v mém těle, tak i v mém okolí. Podle momentální nálady. Ne, nebaví mě to, jenom mi to nedá. Nedá spát.
A tak jsem, namísto spánku, když Elenka večer konečně usnula, prožívala otravu krve v noze. Vím, že se to projevuje červenou čárou, co se line směrem k srdci. Až tam doputuje, bude pozdě na všechno. I na poslední úder.
Usnula jsem až vyčerpáním. Psychickým. Naposled jsem se takhle bála před týdnem, když jsem u babičky v košíku po návratu z hub našla tu muchomůrku.
Proč nemůžu, jako normální lidi, před spaním sladce přemítat o tom, jak si to zítra s Elenkou užijem, a koho tam potkáme? Anebo o tom krásném nádražákovi?
Asi nejsem normální lidi.

Den dé nastal a já už věděla, co mě tak popletlo. Ono bylo v červenci i jednatřicátého! Takže jenom mylné počty, to se mi stávalo už ve škole.
Od rána se na louce chystaly stany, pohoštění - tedy stánky, a taky lavice. Všechno bylo na svých místech, i muzika už hrála, nezbývalo, než se dostavit. Ale ne fandit hasičům. Jenom prostě mezi lidi. Elenka za svými malými přáteli
a já - no, ukázat se.
Člověk o sobě má dávat čas od času vědět. Aby se na něj nezapomnělo. Aby se vědělo, jak teď vypadá, co teď dělá, jak na tom je... Taky to ráda o druhých vím, musím i jim naplnit tuhle odvěkou potřebu...
Pixla od laku byla již téměř prázdná, nezbylo jít za přírodní ženu. Tedy tak, jak tu chodívám denně.
Ale proč vlastně ne? Jsem přece taková. Víc taková, než noblesní. Ačkoliv bych noblesní být chtěla. Jako moje babička...
Ta vstane ráno v šest a první, co udělá je, že se precizně nalíčí.
A to žije sama a na vsi. Holt dáma.
Já dáma nejsem. Šla jsem v kraťasech a s drdolem. Nic nehraju. Z nouze ctnost.
Šla jsem skutečně já, ne ta, co by tam přišla, kdyby se to bývalo konalo včera.
Elenka je Elenkou kdykoliv, ať ji navleču do čehokoliv. To se mi na ní líbí. Chtěla bych být jako ona.
Teď si tak říkám, že bych snad chtěla být jako kdokoliv, jenom ne, jako já...
Ale tak zlé to se mnou zase není. Někdy jsem ráda jako já.
Říká se sama sebou, já vím...
Ten modrooký dorazil až v závěru. Ne výpravčí, (ten měl oči tmavohnědé), ale ten, co jsem tu s ním pila pivo loni.
(viz povídky - Kdoví)

Ten, jehož oči mi nedaly spát už jako malý holce. To jsem ještě byla normální. A neřešila tu svou paranoiu.
Vlastně ano, že mě nebude chtít.
Mýlila jsem se! Chtěl by mě a zřejmě vždycky chtít bude.

"Dáš si taky?" Houkl na mě od pípy.

Jestli se Vám teď vybavila moje povídka Kuropění, tak jste velmi pozorní čtenáři.

Akorát, že tenhle Kryštof měl s sebou malýho kluka, a tak se letos veškerá naše konverzace točila kolem seznamování dětí
a vyvádění je z ostychu.

"Já pořád čekal, kdy přijdeš..." vyslovil se konečně :)
Podívala jsem se na něj. Nevěděla jsem, že jsme měli rande...
"No, s malou, na tu ovečku," připomněl mi, že mě před časem zval do své domácí zoo.
Jo tak, na ovečku... To by bylo určitě vzrůšo. Ještě, že jsem na to zapomněla.
"Elenka se oveček bojí."
Nelhala jsem.
Když jsme tak s Kryštofem vedle sebe stály, všimla jsem si, že po mně pokukuje i ten, co mě zdraví přes plot,
ale už nikam nezve. Asi nemá doma ovečku.

Cítila jsem se na roztrhání. A strašně žádaná. Jako dávno ne. Ještě, že tu není můj muž, ten by se asi užárlil!
Anebo usmál, jako bych slyšela ségru.

Jak do mě vtékalo to pivo, cítila jsem, že opadl stres. Stres, jestli se Elenka baví, jestli jí není zima, neštípou komáři, nezlobí děti, netrpí hlady, či žízní... Zdálo se, že i Elence se bez mých věčných zkoumavých dotazů ulevilo. Konečně se rozkoukala a - zvedl se silný vítr, bouřka se blížila.

"Z toho nic nebude, klid," ujišťoval mě Kryštof zkušeným pohledem do černých mračen nad námi.
"Myslíš?" Visela jsem mu na rtech.
"Jasný, poznám, ne?" Zamachroval a já ho obdivovala. To je holt vesnickej kluk, to jeho spojení s přírodou, to je tak imponující!
Imponoval mi ještě asi tak pět minut, než začaly z toho černa padat provazy vody a my sotva stačily doběhnout k vratům, naštěstí jen přes ulici.

Blbec. Jó, kdyby bejval řek´, holky, utíkejte se schovat, za chvíli zmoknete, tak to by teď byl u mě kádr. Ale takhle?
Holt jenom vesnickej kluk, o spojení s přírodou lidi dávno přišli.

Příští den, když Elenka usnula, jela jsem jí do strejdovy chalupy pro starou trampolínu.
Sedla jsem si tam na lavičku a zkoušela se připojit k internetu. Říkal, že tam má silnější signál, než babička.
Povedlo se, tak jsem dala nějaké fotky z té hasičské zábavy na facebook. Hlavně pro Elenky tatínka, aby taky viděl,
jak tu řádí.
Přišla mi pak esemeska od kamaráda, že ty venkovský děti jsou evidentně úplně jinačí, než ve městě. Líbilo se mu, jak se k Elence mají, že ji vodí za ruku, jsou na ni milí... Kamarád to nazval sociálním cítěním.
(A já se od té doby snažím přijít na to, jak to vyjádřit líp. To "sociální" mi tam nějak nepasuje.)

V tom přiletěl malý ptáček a posadil se na nejbližší větev, asi mě neviděl.
Prohlížela jsem si ho. Nevím, jak jsem na tom s tím cítěním já, protože jsem ho zatoužila mít v kleci.
Jenže on na tom byl s cítěním asi dobře, páč uletěl. A to jsem jen zatoužila!

Holt venkovan, to se hned pozná.
***

Kdyby Kryštof uhádl, že bouřka nebude, řekla bych, že tu snad mají šestý smysl, ale jsou to jenom empatici.
Takový cizí slovo... :)

VČERA, DNES A ZÍTRA...

2. srpna 2012 v 6:00

Krásné léto všem svým čtenářům!



Opět jsem se vrátila na chalupu, odkud budu posílat deníkové zápisky.
Až chytím signál...

1. 8. 2012

1. srpna 2012 v 6:00 DNES
Dneska jen krátce.
A to o tom, jak je důležité zachovat klid, a to i v momentě, kdy se roztřesete strachy.
V případě, že máte vedle sebe svého malého potomka.

Jak už asi víte, jsem děsnej srab. A jedna z miliónu věcí, kterých se obávám, jsou
zloději (a zlí lidi obecně).

No a v noci, když jsem spala v pokojíčku s Elenkou, nás obě vzbudil divný zvuk.
Drnčení a šplouchání vody.

Člověka v polospánku hned nenapadne, že se třeba uvolnilo vzduchovadlo v akvárku...

Zkoprní.

Elenka se na mě vyděšeně podívala. Já na ni taky.
Ale vzápětí jsem si uvědomila, že já se na ni nesmím dívat vyděšeně.

Já jsem tady teď ta, která se nemá bát, která ji má uklidnit a má jít situaci řešit.
Tedy vstát a projít byt. Po tmě.
To teda ne.

Rychle jsem rozsvítila.
Na Elenku jsem se usmála: "To vůbec nic, já se podívám..."

Jak jsem udělala krok z pokoje, zařvala: "Né! Bojíš!"
Myslela tím, že ona se bojí, ale já jí dala zapravdu a tentokrát jí neopravovala špatný tvar slova.

Opět jsem se ji snažila utěšit, že to maminka vyřídí.
Uvěřila a vyslala mě.

Nohy se mi třásly - zloděj krade rybky?

Proč by to dělal, že? :)

Jsou obyčejný, i když mají zlatou barvu...

Třeba je to idiot.

To je zcela určitě, jestli k nám vlezl. Že já to okno nezavírám!


Teď si dovolím malou vsuvku. Okno dokořán samozřejmě nenechávám, to by na mě nesedělo.
Jen větračku. Jinak máme v bytě šílený horko a Elenku i sebe za noc dvakrát převlékám, až nás
k ránu nakonec nechávám úplně nahé. Kolikrát i s tím pootevřeným oknem.

Ale k příběhu.

Zvuk vycházel z obýváku a skutečně z akvárka.
Já už pointu vyzradila, takže napjatí nejste - uvolnil se vzduchovací filtr a plaval na hladině.
Ryby se taky vyděsily, nemám se za co stydět :)


Připadala jsem si pak jako hrdina noci, když jsem se vrátila k Elence a mohla jí říct:

"No vidíš, nic to nebylo, jenom rybičkám spadl ten strojek, co dělá bublinky, víš?"

Usmála se na mě, byla jsem její statečná máma, co si se vším poradí.

Viděla jsem jí to na očích. Spokojeně zas usnula a já se dotřásla a zalehla taky.

Ovšem být tu noc sama doma, nevím, jestli bych sebrala tolik odvahy, abych se vydala
po bytě zjišťovat příčinu rámusu...
Když Vás ale sledují dětské oči, není na výběr :)
***


Přeju Vám krásný start do nového letního měsíce - snad ještě letnějšího, než který právě skončil :)