Zápisky z fronty - vyrovnáno

16. července 2012 v 22:12 |  Zápisky z ...
Našla jsem ve schránce dopis ze sociálky.

Respektive oznámení o tom dopisu. Mám ho na poště.

Jenže, než jsem si pro něj stačila dojet, už tam nebyl.

Na lístku přiloženému k tomu oznámení, jsem četla jiné oznámení,
a to takové, že pokud zásilku nepřevezmu, bude to považováno,
jako bych ji převzala.

OOU.

Co mi asi tak může sociálka chtít?

Brzy mi končí rodičovská, a jelikož mám nemocnou dceru, s níž hodlám (a musím)
být doma i poté, zřejmě chtějí nějaký ten nový zdravotní posudek.
Už jsme o tom jednou mluvili - já tam s nimi, s úřednicemi.

A tak, ještě než odjedu na chalupu, kde míním s Elenkou strávit srpen,
radši to vyřídím - on takový posudek trvá dlouho. Tak ať pak nezůstanu bez peněz...

Vydala jsem se tedy na ten úřad.
Jenže to nebyla jediná pochůzka, kterou jsem ten den měla, a tak mě opravdu
nemile překvapil lístek s číslem 114, který na mě vyjel ze strojku.

Na ceduli volali teprve čtyřicítku...

A já udělala něco, co normálně nedělám, nemám to ráda, když to dělají druzí,
a vlastně vůbec nevím, jak mě to napadlo.

Prošla jsem celou čekací aulou, kde nebylo jediné místo k sezení volné,
(což pravděpodobně nebyl ten důvod tohoto mého kroku - kroků),
a vešla dovnitř, do druhé auly s úřednickými okénky.

Vždycky chodím ke stejné dámě, tedy několikrát jsem u ní už byla.
A jednou, to už bude asi půl roku, po mně něco chtěla doručit, a řekla, abych si ani nebrala lístek,
a jen jí to tam hodila.

A tak jsem možná myslela, že půjdu zase rovnou k ní, že se jen přeptám na ten dopis,
ona mi ho třeba hned vydá, bude to minutka a hned zase půjdu. Vždyť přece nejdu
nic vyřizovat...

Zkrátka a dobře jsem všechny ty lidi předběhla.

A co nevidím. Úřadovalo se jen u dvou okének. Zbylých třeba deset bylo bez klienta,
ačkoliv pracovnice za ním seděly. Buď si něco psaly, anebo svačily a bavily se.
Zrovna řešily, která půjde na oběd teď, a která až potom. Která trojice.

A hned si říkám, jó holky, kdybyste makaly, jak máte, tak tam venku nemáte takovou frontu...
A já mohla být na jejím úplném konci, to bych se načekala!
Chudáci, ti tam, fakt.

Zašla jsem k jednomu z těch okének, kde se klábosilo, a povídám, jestli tu někde najdu paní Károvou.

Jenže mně bylo nicnedělající úřednicí sděleno, že Kárová už tady nedělá.
Aha, už asi nedělá někde jinde, napadlo mě.

"A můžu vám nějak pomoct?" Zeptala se a mně spadl kámen ze srdce, že se nebudu muset
zařadit na konec té fronty. Mezi ty chudáky, co tu zřejmě čekají od rána.

Vysvětlila jsem tedy, že si jdu pro dopis, který mi přišel, a hned nato zas odešel, aniž jsem stačila
zareagovat - chápavě kývala, a jestli by mi ho tedy vydali znova.

Jenže paní tam byla nová, a tak mě odkázala k vedlejšímu okénku, kde se zrovna, jak na potvoru,
dělalo.

Tak jsem si sedla na židli uprostřed haly a čekala, až se moje úřednice uvolní.

A zatím jsem myslela na to, jak jsem všechny předběhla.
Ne, neměla jsem špatné svědomí. Naopak. Dobré. Pocit vyrovnaných misek vah.
Kolikrát někdo předběhl mě? Nespočetněkrát!

Kolikrát se přede mě na silnici někdo vecpal, bez blinkru, bezohledně? Nesčetněkrát!

A holt, když se sečte všechen ten čas, který jsem kde strávila dýl, jenom proto, že jsem byla
předbíhána, vyjde třeba na čtyři hodiny, které jsem si vybrala dneska tady.
Mám je zpátky, už nejsem pozadu.

Domnívám se, že takhle to na světě funguje.
Boží mlýny ve všech směrech, všechno je vyrovnané, anebo se teprve vyrovná,
kolik zla, tolik dobra, kolik bílé, tolik černé.
Jenom to nikdy nikdo neověří.

A pak se to stalo.

Ještě, než se mé okénko uvolnilo, přišla k němu postarší dáma.

Ochotná, leč nová úřednice odvedle se jí hned mínila ujmout, jenže dáma ji odmítla,
že prý jde za TOUHLE. Za tou mou...

Ona mě snad hodlá předběhnout nebo co!

A taky, že jo. Když se okénko uvolnilo, dáma byla posunkem přizvána dál.

A mně bylo posunkem naznačeno, ať chvíli vydržím.

To snad ne, ona si klidně přijde a jde hned na řadu!
Co si myslí?

Kdyby si sem takhle přišel každej z tý vydejchaný čekárny, tak kde bychom byli?

Kde bych byla já?

Na konci!

A já si sem přišla pro svý čtyři hodiny času, který jsou mi lidi dlužni!
Na sociálku jsem si pro ně přišla.
A dostala je.
Že to ale trvalo!
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.