Výchovná lekce

6. července 2012 v 6:00 |  ZPOVĚDNICE

Nedávno jsem se pokoušela objasnit Elence, že za tu jizvu, co má teď ještě hodně
znatelnou, protože je čerstvá, se nemusí stydět a připadat si jiná.

Zdá se totiž, že ten svůj hrudník dost řeší.
Pořád vyhrnuje tričko a zkoumá i ostatní děti, jestli to tam mají taky.

Dokonce, když před ní někomu vyprávíme, že měla operaci srdíčka,
rozpláče se a chce pryč.

A tak jsem se pustila do osvěty.

Mínila jsem jí říct, že každý máme něco,
co druzí nemají, ale že ti mají zase něco jiného, a že nikdo nejsme stejný,
jako ostatní. Snad mě pochopí a bude v pohodě.


"Elenko, musim ti teď něco říct.
Víš, každý jsme jiný a nikdo není stejný..."

Koukala na mě a řekla HMM.

Vím, že mě nepochopila už v téhle první větě, nějakou momentální indispozicí jsem jí totiž nechápala ani já.
A když se nechápu já, tak jak mě může pochopit dvouletý dítě?!

Tak jinak. Názorně.

"Ty máš jizvu tady, a já ji mám zas tady," vyhrnula jsem šaty, abych jí ukázala "slepák".

"Hmmmm," kývala uznale a prohlížela si TO.

"Já měla nemocný bříško, víš, tak mi ho doktor tady rozřízl... ehm, a opravil ho, víš... Ale potom ho zase zašil!"

Pokoušely se o mě mrákoty, když jsem slyšela, co ze mě leze. Doufám, že ji nenapadne řezat do sebe či jiných nožem.
Kdyby se k němu tedy nějak dostala.
Tak ráda si hraje na doktora...


A tak jsem pro jistotu rychle dodala:
"Ale my nesmíme do nikoho řezat nožem, víš!? To můžou jenom doktoři, my můžeme jenom jídlo krájet..."

To jsem tomu pomohla.
Přesto, že chápavě přitakávala, a zdálo se, že mi fakt rozumí, cítila jsem, že jsem svou dobře míněnou
lekci zcela nezvládla.

"Skládat!" Ukázala najednou na puzzle.


To jsem si oddychla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.