Můj chalupářský deník II

30. července 2012 v 6:00 |  Seriály
Sežrala jsem asi tak tisíc sušenek Oreo a jdu Vám psát.

Přijel strejda a dlouze se na mě zadíval. Pak řekl, že jsem zhubla.
Bránila jsem se, že v tom nebyl úmysl, že to ty probdělý noci s Elenkou,
ale když dodal, že mi to sluší, užasla jsem.

Nenápadně jsem se pak přikradla k zrcadlu, abych se na sebe podívala.
Zkoušela jsem to chlapskýma očima.

Nechápu. Vlasy umaštěný, nenamalovaná, nehty jak prase, oděv jakbysmet...
Tohle se chlapům líbí, jo? (Nebo jenom mýmu strejdovi?)

Myslel tělo! Připomněla jsem si.
Hned jsem vykasala šaty.
No... Ten pupek tam je furt.

Ale stehnama už o sebe netřu, to je fakt.

Přimělo mě to umýt si vlasy.
Konečně se počasí umoudřilo a sluníčko pere.

Až moc, možná.

A jelikož přijela i ségra, která se nemohla Elenky nabažit, využila jsem situace
a splnila jednu ze svých představ.
Nechat volně schnout vlasy na slunci.

Fotila jsem při tom motýly v babiččině předzahrádce.

A potkala kluka, s kterým jsem si hrála jako malá holka.
Už je z něj taky dospělák. Překvapivě :)

"Ahoj!" volal na mě skrz plot.

Schovala jsem foťák za záda a nechala si spadnout mokrý pramen vlasů do čela.
Schválně.
Co to s ním jako udělá.
Jsem sexy.

Šel dál.

Nevadí, je to křupan, neví, že mi to teď sluší víc, než když jsem měla sedmdesát kilo.


Přijel za námi můj muž, a když jsme Elenku večer uspali, vyrazili jsme na pivo.
Do zdejší hospody.

Jenže nás tam uvítala cedule s úplně jinou otevírací dobou, než by se nám zrovna šiklo.
Tak jsme se jen procházeli vesnicí a vychutnávali si klid.

Zdeňka poštípalo plno komárů cestou, nestačil se drbat.
A to jsem ho nastříkala repelentem. Nějak na něj nefunguje.
A nebo jí málo česneku.

"Fuj, ty smrdíš!" Ohradil se, když jsme se vítali, jen co vystoupil ráno z vlaku.
"Já měla česnekový topinky..." špitla jsem.
"Už to nežer," doporučil mi.

Ale teď by se mu česnekový odér hodil.
Holt, člověk se musí přizpůsobit, když je na venkově.

Než přijel, byla jsem tak špinavá, že by mě v přírodě nikdo nenašel.
Můj oděv připomínal maskáče, a barva vlasů i nehtů s přírodou úplně spynula.

Ale o tu podívanou jsem ho připravila.
Strejda řekl, že mi to sluší, tak tomu musím dostát.
Aby si na druhý pohled neřekl: To jsem ji přechválil, co ty nehty, a nohy chlupatý?

Kdyby řekl, že vypadám, jak prase, možná bych tak zůstala.
Pochvala dělá s člověkem divy :)
***

Takže už jsem zase sama sebou, začala jsem střídat i šaty, a dala konečně vyprat tepláky.
Elence jsem v místním sekáči koupila husopasecký šaty.
Aby byla stylová.

Ale musí v nich chodit bosa, jinak to nemá ten efekt.
Líbí se jí to, ale chybí jí ty husy.

A proutek.

Snažila jsem se jí posadit do vlasů aspoň motýla.
Přiletěl k nám takovej jeden úplně krotkej.
Babička říkala, že asi dodělává.

Když motýl dodělává, je mu asi už všechno jedno.
Tak znám tu přírodu zase o fous líp.

Jedno přísloví, nevím, jak starý, anebo odkud k nám přišlo - vlastně ani, jestli je to vůbec přísloví,
tak to přísloví praví: Každý den by se mělo vyzkoušet něco nového.

Toho se snažím držet. Vlastně si na to vzpomenu pokaždý, až když něco nového zkusím.
Elenka zkouší chudinskou děvečku, co nemá na boty,
a já?

Vyrovnat se s tím, že už mě ten zrzek nezve na kolo, anebo do lomu, jako kdysi, kdykoliv
šel kolem.

Je fakt, že kdysi jsem nestála s foťákem a mokrou hlavou v předzahrádce,
ale byla pořád v nějaké akci - vlastně jsem zkoušela pořád něco novýho.
Chtěla bych to tak i teď.

Před lety to ještě šlo.
S detektorem kovů v poli. Na chůdách, co jsem si sama ztloukla.
To jsem popsala dvě různé činnosti, nebyla jsem hledat poklady na chůdách...


Když jsem tady, na chalupě, kde jsem trávila značnou část dětství,
často si říkám, proč už nejsem tak akční.
A vzpomínám, jak jsem si říkala tehdy, že budu akční pořád.
Že rozhodně nebudu dřepět s mámou a babičkou po stříškou nad kafem
a povídat o tom, co kde mají a nemají, a tak.

Taky jsem si slibovala, že budu pořád běhat.
Vždycky na procházkách jsme se ségrou hopsaly, zatímco náš dospělý doprovod
šel normálně.

Znáte to, takový ten krok sun krok a zas druhá noha...

To jsem myslela, že budu praktikovat celej život.
A že se mi nestane, abych se nemohla jednoho dne ohnout, anebo udělat hvězdu.
A teď přemítám, v té předzahrádce, když Zdeněk zase odjel, jak se mi to stalo,
že už tu hvězdu neudělám a záda mě bolí, kdykoliv zvedám Elenku.

Babička mě volá, prý mám pod pergolou kafe.
Musím si ještě zajít pro ty sušenky, ještě jich tam pár zbylo.

Ale jedno mě nebaví dál, ani jako dospělou.
Povídat, co kde a jak, akce, slevy, sousedi...

Prohlížím si motýlí úlovky ve foťáku, a po očku pozoruju toho krotkýho.
Pořád kolem nás lítá.
Dodělává nějak dlouho.

Anebo je jenom takový. Takový jiný.
Jako babičky kočka, co se zamyká na toaletě,
jako Elenka, co pase husy bez hus, anebo já, co pořád hloubá do hloubky hlubin,
proč se mi nechce pod tu pergolu doskákat a kafe nepít. Radši hvězdu udělat.
***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Adlinka | 1. srpna 2012 v 10:57 | Reagovat

No! tak se mi to zase potvrdilo, jakmile sem píšu koment z mobilu, tak tady neni! O_O co je todle zač! grrrr!
Tady jsem včera psala, že mám ráda ty Tvoje zamyšlení, že jsou krásný! A budu to sem psát tak dlouho než se to tu objeví! Krucinál :-D

2 Niternice | Web | 1. srpna 2012 v 14:00 | Reagovat

Děkuju Adlinko, to mě těší, že jsi tak vytrvalá :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.