Můj chalupářský deník I

28. července 2012 v 22:54 |  Seriály
Dala bych o sobě vědět dřív, ale nebyl čas...

Nedejte se mýlit názvem. Nebudu povídat o tom, jak zahradničím, zalévám či pleju.
Jen o tom, jak tady, na chalupě, přežívám.
Původně, když jsem se doma balila na cestu, viděla jsem se v té blízké budoucnosti kapánek jinak.
Budu si léto užívat v plné parádě. Tedy, budu se parádit. Kdy jindy, když už ne ani v létě?
Přes rok v Praze mně na sebe nezbývá čas, nehty jsem měla nalakované naposled někdy - no, ani si nevzpomínám, kdy naposled.

Zabalila jsem si patery šaty. Na netu pořád omýlají téma, proč nás počasí tak vysouší. Proč vedra devastují planetu. Těším se na ta vedra, zima byla dlouhá a bylo jí dost.
Nehty jsem si sice nalakovat nestihla, ale nevadí, napravím to v cíli. Mám s sebou pro jistotu laky dva. Ať nejsem pořád stejná...

Domácí oděv? Tepláky, ale jenom jedny a značkový. No dobře, tak značkový nemám, ale celý černý, nenápadný, který by eventuelně mohly budit respekt.

Anebo aspoň shovívavost.

Vlasy si budu mýt ob den, a budu je nechávat schnout přirozeně, na slunci. Na dece. Kde budu pojídat maliny. S Elenkou.
Čekají nás krásné dny.

Taky se Vám děje, že jakmile si předem vytvoříte plno představ o tom, co Vás čeká a vidíte se moc v barvách, není z toho nic? Mně se to děje pokaždé.
Vím tedy dávno, že ideální je, nic si předem nepředstavovat, ale člověk se na něco těšit musí, to je holt marná sláva.

Nebudu Vás déle napínat - po týdnu na chalupě píšu tyto řádky s mastným drdolem na hlavě, špínou za nehty, a celá urvaná.
Elenka dá člověku za celý den pořádně zabrat. Hřiště, psi, kohouti, motorka, nosit, vozit, uspávat, krmit, vyprávět, fotit, maliny jí trhat, jahody taky...

Co jsme přijely, viděly jsme sluníčko snad dvakrát. Vždycky mezi deštěm na chvíli vylezlo, a hned zase zalezlo. To abych věděla, co si myslí o mých představách o šatech - a kdo má poslední slovo.
Tepláky, které jsem zatím nesvlékla, už nejsou jen černé, jsou i šedé a bílé a modré. Hlína, bláto, křídy... Maliny na nich naštěstí vidět nejsou. Respekt nebudím určitě, tu shovívavost snad jo.
Večer jsem byla v komoře pro vodu. Pro balenou, co jsem tam Elence uložila. Pod plastovým obalem, ze kterého jsem se snažila jednu lahev vyloupnout, se cosi mihlo. To je snad ještěrka!
Mělo to nožičky a ocas, to vím jistě.

Celý ten balík vod jsem nadzvedla, a co nevidím. Stonožka. Ale jaká!
Ne sto nohou, ale snad třista. A to tělo! Jak můj prst.

Třistanožka, možná staletá, se dala na úprk někam do tmavých koutů rozlehlé komory a já taky. Ale ven.
Zabouchla jsem a opřená o dveře jsem se ještě chvíli z nevšedního zážitku oklepávala. Pro vodu jsem se vrátila později.
Babička vyprávěla, že její kočka umí močit do záchodové mísy. Prý je šikovná, prkénko po sobě zanechá vždy čisté, ale tedy nesplachuje.

Zato se asi zamyká, protože kdykoliv se chci na záchodě zavřít, zjistím, že vytažený zámek mi v tom brání. Musím tedy nejdřív odemknout, abych se mohla zamknout.
Mělo by se to té kočce vysvětlit, že zamykat otevřené dveře je k ničemu. Stačí se zavřít. Jestli se tedy ostýchá.

Ve skalce jsem narazila na kobylku. Ale ta teda byla! Dobrých dvacet čísel. Světle zelená, připomínala mi Hopa ze Včelky Máji.
Vyfotila jsem ji a babička pak z fotky poznala, že to není Hop, ale saranče. Hmmm. Saranče. To zní exoticky.
Když přijela máma, tak prohodila, že saranče by mohlo bodnout. Anebo hryznout, prostě ublížit.

To když jsem se zmínila, že jsem ho viděla zas.

"Mělas ho chytit a donést ukázat Elence!" Honila bycha babička.

To určitě příště udělám, když slyším, že kouše, to se může spolehnout.

Pak mi radila, jak přesně ho chytnout, aby nekouslo, ale v podstatě jsem tu instrukci vůbec nevnímala. Ani se toho exota nedotknu. To se o jeho nálezu radši příště nezmíním.
Aby někdo neměl pocit, že svou dceru ochuzuji o přírodovědné poznatky.


Nemám na sebe čas. To už jsem říkala. Jestli jsem kouřila deset cigaret denně, teď jsou to čtyři. A připadám si u toho jako malá holka. Krabičku mám schovanou v autě, a když se mi podaří Elenku zabavit, utíkám si pro jednu. A s tou pak za barák. Aby mě nikdo neviděl. A pak se jdu navonět. A vzít si žvejku.

Je mi sice dvaatřicet, ale tady je to jedno. Tady jsem pořád jenom vnučka. A sousedi mají oči všude. Možná už si pomalu odvykám, přestávám být podrážděná, a to i když si na záchodě sednu na úplně mokré prkýnko.
Jen si pomyslím, že tak úplně dobře to ta kočka ještě neumí...
***




Večer jsem ráda, že padnu do pelechu, sotva vykonám základní hygienu. O mytí vlasů, které bych musela zdlouhavě sušit fénem, si dávám jenom zdát. Zlatý suchý šampón!

Už si ho sypu na hlavu pár dní. Laky jsem ani nevybalovala, nemá to cenu. Sice by možná nebyla vidět ta hlína pod mými nehty, ale k teplákům, navíc neznačkovým a špinavým, by to nešlo. To už bych nebudila shovívavost, ale smích.
A posměch, to je to poslední, co jsem si představovala!


Tolik zatím z mého ozdravného pobytu na vsi. Ozdravuje se tu mé tělo od závislosti na nikotinu, a má mysl zas od tendencí dělat si nějaké velké představy o tom, jak se budu mít...

Mějte se krásně a přírodě zdar!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.