Červenec 2012

31. 7. 2012

31. července 2012 v 6:00 DNES
Dneska nebudete číst pokračování mého chalupářského deníku, protože jsem na skok doma.
Tedy v civilizaci.
S oholenýma nohama a umytýma vlasama. Vysušenýma fénem...

Ale taky to má něco do sebe, ta technika. Je to rychlejší, než čekat na uschnutí v předzahrádce.

Přivezli novej kyslík pro Elenku. Proto jsme museli do Prahy.
S prázdnou bombou. A za pár dní si odvezem tu novou, plnou zase zpátky.
Do té divočiny.

Budou hasičské závody na louce naproti, psala jsem Vám o nich už loni.
Je to každoroční tradiční akce.
Tradička, jak říkáme v rodině.

Možná to říkáte taky, není to kdoví jaký novotvar :)

A v srpnu bude ještě jedna akce na chalupě, na kterou se chystám a těším.
Taky naše tradička.
Totiž koncert bratří Nedvědů v Třeboni.
Bývá v zámecké zahradě, pod širým nebem. A s pivem.
Je to dobrý.

Můj muž je nesnáší. Řekl, že je rád, že ten den zrovna nebude mít volno.
Bude v Praze.
Nešel by tam se mnou.

Ale naštěstí mám svou partu, s níž tradičku držíme, a tak sama nebudu.

Nechápu, proč se plno lidí za Nedvědy stydí.
A taky jsem přišla na to, že otázku: Co posloucháš? si pokládají výhradně snad jen mladí.
Mě se na to už dlouho nikdo nezeptal.
Dospěláci většinou řeknou, že můžou všechno, anebo nic, anebo je to jedno...
A zapnou si rádio.

Myslím ty starší dospěláky.

Já poslouchám Kryštofy, jako že skutečně je zapnu a poslouchám, zásadně ale v autě,
jindy není čas.
Druhá věc je, co se člověku JEŠTĚ líbí. I když to neposlouchá aktivně.

A mně se toho líbí!
I Nedvědi.
Ovšem všechno chce svou příležitost, to se ví.

*

Doma čistím rybky. Už to měly pěkně zahnojený. A vodu smradlavou.
Když jsem tu nebyla, tak Zdeněk krmil, až překrmil.

Nevím, jak dlouho obvykle trvá čištění akvárka - dělala jsem to poprvé, ale zabralo
mi to dvě hodiny čistého času.

Narodili se totiž šneci.

Měli jsme jednoho, který podle prodavače rodit nebude, ačkoliv klást vajíčka po skle bude.

"Bude to prakticky jen špína, nic se z toho nevyklube," ujišťoval mě. "Tihle šneci jsou sterilní."

Jenže TENHLE zrovna sterilní nebyl.
Takže máme v akvárku stovku miniaturních ulitek, které jsem neměla to srdce spláchnout
(při výměně vody a proplachování písku a kamínků), a tak jsem je vybírala, hledala, volala...

Rybí miminka už docela povyrostla, takže když bylo hotovo, putovala z odchovné porodničky
mezi své velké kámoše. No, už se znají, vídali se přes sklo, tak snad nic nehrozí.
V případě, že jsem je vypustila moc brzy.

Stejně se ale drží po kameny, asi se obávají...

Ti šneci mi dali zabrat, je jich vážně asi sto.

Jsem za ně ráda, prý čistí sklo a vodu. Očekávám tedy, že to příště vezmou za mě,
krajně mě to nebavilo. A jsou mými dlužníky...

*

Stala se divná věc. Už když byla Elenka malá, což je pořád, myslím tím jako miminko,
co neumělo mluvit, tak před spaním občas ukazovala na strop a mávala.
Začalo to krátce poté, co zemřel náš dědeček. On ji miloval.

Už tenkrát jsme se domnívali, že snad vidí jeho, že se jí zjevuje,
a tuhle její schopnost jsme si vysvětlovali tím, že prožila půl minuty někde mezi nebem
a Zemí, když ji po jedné z těžkých operací na sále oživovali.

No a včera jsem ji uspávala, a ona najednou, po strašně dlouhé době, ukázala na strop.
Na totéž místo, co kdysi.

"Mami, hele!" Zašeptala.

"Co tam je?" Ohlédla jsem se.

Mlčela a konsternovaně tam koukala.

"Tak co tam vidíš?" Naléhala jsem. "Kdo tam je?"

"Dědeček," špitla, aniž z něho spustila oči.

"Dědeček?!" Zbystřila jsem.

Hned jsem se zadívala pozorněji, ale ať jsem koukala, jak jsem koukala, neviděla jsem ho.
Škoda.

I když - v mém případě by takový obraz možná ohrozil mé duševní zdraví (jestli ještě nějaké mám).

No nic, Elenka na něj koukala a pak usnula.

Tvrdila mi, že má kladivo.

Pak mi došlo, že myslela hůlku. Dědeček nosíval takovou s kolmým madýlkem, mohlo jí to připomínat
kladivo.
Zvláštní je, že zná slovo kladivo, a ne hůlka.
Já ale ráno přibíjela skobu do zdi, tak snad proto.

Ne, že bych jí vysvětlovala, že TOTO je kladivo.
Já na něj jen nadávala, že špatně přibíjí, když se ohnul i třetí hřebík...

Ten zvláštní zážitek mě povzbudil. Jsem ráda, že NĚCO je. Je to úleva.
Elenka by si to nevymyslela. Ta říká všechno, jak to je.
Ani za Nedvědy by se nestyděla, kdyby je znala :)

A určitě o svém zážitku ani nepřemýšlí, zato její máma,
ta o něm dokonce píše...

A ještě musí připsat, že Elenka začala dobře jíst. Ne jen jeden den v týdnu,
že se nají, ale už trvale. A přibývá na váze.
Je jí teď dobře, vím to.

Zdraví Vás pozitivně naladěná máma.

Všechno je, jak má být.
***


A už jsou tady, ty mrchy pocity, co se ptají JEN JESTLI.
Radši to rychle vypínám - a přepínám...

Můj chalupářský deník II

30. července 2012 v 6:00 Seriály
Sežrala jsem asi tak tisíc sušenek Oreo a jdu Vám psát.

Přijel strejda a dlouze se na mě zadíval. Pak řekl, že jsem zhubla.
Bránila jsem se, že v tom nebyl úmysl, že to ty probdělý noci s Elenkou,
ale když dodal, že mi to sluší, užasla jsem.

Nenápadně jsem se pak přikradla k zrcadlu, abych se na sebe podívala.
Zkoušela jsem to chlapskýma očima.

Nechápu. Vlasy umaštěný, nenamalovaná, nehty jak prase, oděv jakbysmet...
Tohle se chlapům líbí, jo? (Nebo jenom mýmu strejdovi?)

Myslel tělo! Připomněla jsem si.
Hned jsem vykasala šaty.
No... Ten pupek tam je furt.

Ale stehnama už o sebe netřu, to je fakt.

Přimělo mě to umýt si vlasy.
Konečně se počasí umoudřilo a sluníčko pere.

Až moc, možná.

A jelikož přijela i ségra, která se nemohla Elenky nabažit, využila jsem situace
a splnila jednu ze svých představ.
Nechat volně schnout vlasy na slunci.

Fotila jsem při tom motýly v babiččině předzahrádce.

A potkala kluka, s kterým jsem si hrála jako malá holka.
Už je z něj taky dospělák. Překvapivě :)

"Ahoj!" volal na mě skrz plot.

Schovala jsem foťák za záda a nechala si spadnout mokrý pramen vlasů do čela.
Schválně.
Co to s ním jako udělá.
Jsem sexy.

Šel dál.

Nevadí, je to křupan, neví, že mi to teď sluší víc, než když jsem měla sedmdesát kilo.


Přijel za námi můj muž, a když jsme Elenku večer uspali, vyrazili jsme na pivo.
Do zdejší hospody.

Jenže nás tam uvítala cedule s úplně jinou otevírací dobou, než by se nám zrovna šiklo.
Tak jsme se jen procházeli vesnicí a vychutnávali si klid.

Zdeňka poštípalo plno komárů cestou, nestačil se drbat.
A to jsem ho nastříkala repelentem. Nějak na něj nefunguje.
A nebo jí málo česneku.

"Fuj, ty smrdíš!" Ohradil se, když jsme se vítali, jen co vystoupil ráno z vlaku.
"Já měla česnekový topinky..." špitla jsem.
"Už to nežer," doporučil mi.

Ale teď by se mu česnekový odér hodil.
Holt, člověk se musí přizpůsobit, když je na venkově.

Než přijel, byla jsem tak špinavá, že by mě v přírodě nikdo nenašel.
Můj oděv připomínal maskáče, a barva vlasů i nehtů s přírodou úplně spynula.

Ale o tu podívanou jsem ho připravila.
Strejda řekl, že mi to sluší, tak tomu musím dostát.
Aby si na druhý pohled neřekl: To jsem ji přechválil, co ty nehty, a nohy chlupatý?

Kdyby řekl, že vypadám, jak prase, možná bych tak zůstala.
Pochvala dělá s člověkem divy :)
***

Takže už jsem zase sama sebou, začala jsem střídat i šaty, a dala konečně vyprat tepláky.
Elence jsem v místním sekáči koupila husopasecký šaty.
Aby byla stylová.

Ale musí v nich chodit bosa, jinak to nemá ten efekt.
Líbí se jí to, ale chybí jí ty husy.

A proutek.

Snažila jsem se jí posadit do vlasů aspoň motýla.
Přiletěl k nám takovej jeden úplně krotkej.
Babička říkala, že asi dodělává.

Když motýl dodělává, je mu asi už všechno jedno.
Tak znám tu přírodu zase o fous líp.

Jedno přísloví, nevím, jak starý, anebo odkud k nám přišlo - vlastně ani, jestli je to vůbec přísloví,
tak to přísloví praví: Každý den by se mělo vyzkoušet něco nového.

Toho se snažím držet. Vlastně si na to vzpomenu pokaždý, až když něco nového zkusím.
Elenka zkouší chudinskou děvečku, co nemá na boty,
a já?

Vyrovnat se s tím, že už mě ten zrzek nezve na kolo, anebo do lomu, jako kdysi, kdykoliv
šel kolem.

Je fakt, že kdysi jsem nestála s foťákem a mokrou hlavou v předzahrádce,
ale byla pořád v nějaké akci - vlastně jsem zkoušela pořád něco novýho.
Chtěla bych to tak i teď.

Před lety to ještě šlo.
S detektorem kovů v poli. Na chůdách, co jsem si sama ztloukla.
To jsem popsala dvě různé činnosti, nebyla jsem hledat poklady na chůdách...


Když jsem tady, na chalupě, kde jsem trávila značnou část dětství,
často si říkám, proč už nejsem tak akční.
A vzpomínám, jak jsem si říkala tehdy, že budu akční pořád.
Že rozhodně nebudu dřepět s mámou a babičkou po stříškou nad kafem
a povídat o tom, co kde mají a nemají, a tak.

Taky jsem si slibovala, že budu pořád běhat.
Vždycky na procházkách jsme se ségrou hopsaly, zatímco náš dospělý doprovod
šel normálně.

Znáte to, takový ten krok sun krok a zas druhá noha...

To jsem myslela, že budu praktikovat celej život.
A že se mi nestane, abych se nemohla jednoho dne ohnout, anebo udělat hvězdu.
A teď přemítám, v té předzahrádce, když Zdeněk zase odjel, jak se mi to stalo,
že už tu hvězdu neudělám a záda mě bolí, kdykoliv zvedám Elenku.

Babička mě volá, prý mám pod pergolou kafe.
Musím si ještě zajít pro ty sušenky, ještě jich tam pár zbylo.

Ale jedno mě nebaví dál, ani jako dospělou.
Povídat, co kde a jak, akce, slevy, sousedi...

Prohlížím si motýlí úlovky ve foťáku, a po očku pozoruju toho krotkýho.
Pořád kolem nás lítá.
Dodělává nějak dlouho.

Anebo je jenom takový. Takový jiný.
Jako babičky kočka, co se zamyká na toaletě,
jako Elenka, co pase husy bez hus, anebo já, co pořád hloubá do hloubky hlubin,
proč se mi nechce pod tu pergolu doskákat a kafe nepít. Radši hvězdu udělat.
***

Můj chalupářský deník I

28. července 2012 v 22:54 Seriály
Dala bych o sobě vědět dřív, ale nebyl čas...

Nedejte se mýlit názvem. Nebudu povídat o tom, jak zahradničím, zalévám či pleju.
Jen o tom, jak tady, na chalupě, přežívám.
Původně, když jsem se doma balila na cestu, viděla jsem se v té blízké budoucnosti kapánek jinak.
Budu si léto užívat v plné parádě. Tedy, budu se parádit. Kdy jindy, když už ne ani v létě?
Přes rok v Praze mně na sebe nezbývá čas, nehty jsem měla nalakované naposled někdy - no, ani si nevzpomínám, kdy naposled.

Zabalila jsem si patery šaty. Na netu pořád omýlají téma, proč nás počasí tak vysouší. Proč vedra devastují planetu. Těším se na ta vedra, zima byla dlouhá a bylo jí dost.
Nehty jsem si sice nalakovat nestihla, ale nevadí, napravím to v cíli. Mám s sebou pro jistotu laky dva. Ať nejsem pořád stejná...

Domácí oděv? Tepláky, ale jenom jedny a značkový. No dobře, tak značkový nemám, ale celý černý, nenápadný, který by eventuelně mohly budit respekt.

Anebo aspoň shovívavost.

Vlasy si budu mýt ob den, a budu je nechávat schnout přirozeně, na slunci. Na dece. Kde budu pojídat maliny. S Elenkou.
Čekají nás krásné dny.

Taky se Vám děje, že jakmile si předem vytvoříte plno představ o tom, co Vás čeká a vidíte se moc v barvách, není z toho nic? Mně se to děje pokaždé.
Vím tedy dávno, že ideální je, nic si předem nepředstavovat, ale člověk se na něco těšit musí, to je holt marná sláva.

Nebudu Vás déle napínat - po týdnu na chalupě píšu tyto řádky s mastným drdolem na hlavě, špínou za nehty, a celá urvaná.
Elenka dá člověku za celý den pořádně zabrat. Hřiště, psi, kohouti, motorka, nosit, vozit, uspávat, krmit, vyprávět, fotit, maliny jí trhat, jahody taky...

Co jsme přijely, viděly jsme sluníčko snad dvakrát. Vždycky mezi deštěm na chvíli vylezlo, a hned zase zalezlo. To abych věděla, co si myslí o mých představách o šatech - a kdo má poslední slovo.
Tepláky, které jsem zatím nesvlékla, už nejsou jen černé, jsou i šedé a bílé a modré. Hlína, bláto, křídy... Maliny na nich naštěstí vidět nejsou. Respekt nebudím určitě, tu shovívavost snad jo.
Večer jsem byla v komoře pro vodu. Pro balenou, co jsem tam Elence uložila. Pod plastovým obalem, ze kterého jsem se snažila jednu lahev vyloupnout, se cosi mihlo. To je snad ještěrka!
Mělo to nožičky a ocas, to vím jistě.

Celý ten balík vod jsem nadzvedla, a co nevidím. Stonožka. Ale jaká!
Ne sto nohou, ale snad třista. A to tělo! Jak můj prst.

Třistanožka, možná staletá, se dala na úprk někam do tmavých koutů rozlehlé komory a já taky. Ale ven.
Zabouchla jsem a opřená o dveře jsem se ještě chvíli z nevšedního zážitku oklepávala. Pro vodu jsem se vrátila později.
Babička vyprávěla, že její kočka umí močit do záchodové mísy. Prý je šikovná, prkénko po sobě zanechá vždy čisté, ale tedy nesplachuje.

Zato se asi zamyká, protože kdykoliv se chci na záchodě zavřít, zjistím, že vytažený zámek mi v tom brání. Musím tedy nejdřív odemknout, abych se mohla zamknout.
Mělo by se to té kočce vysvětlit, že zamykat otevřené dveře je k ničemu. Stačí se zavřít. Jestli se tedy ostýchá.

Ve skalce jsem narazila na kobylku. Ale ta teda byla! Dobrých dvacet čísel. Světle zelená, připomínala mi Hopa ze Včelky Máji.
Vyfotila jsem ji a babička pak z fotky poznala, že to není Hop, ale saranče. Hmmm. Saranče. To zní exoticky.
Když přijela máma, tak prohodila, že saranče by mohlo bodnout. Anebo hryznout, prostě ublížit.

To když jsem se zmínila, že jsem ho viděla zas.

"Mělas ho chytit a donést ukázat Elence!" Honila bycha babička.

To určitě příště udělám, když slyším, že kouše, to se může spolehnout.

Pak mi radila, jak přesně ho chytnout, aby nekouslo, ale v podstatě jsem tu instrukci vůbec nevnímala. Ani se toho exota nedotknu. To se o jeho nálezu radši příště nezmíním.
Aby někdo neměl pocit, že svou dceru ochuzuji o přírodovědné poznatky.


Nemám na sebe čas. To už jsem říkala. Jestli jsem kouřila deset cigaret denně, teď jsou to čtyři. A připadám si u toho jako malá holka. Krabičku mám schovanou v autě, a když se mi podaří Elenku zabavit, utíkám si pro jednu. A s tou pak za barák. Aby mě nikdo neviděl. A pak se jdu navonět. A vzít si žvejku.

Je mi sice dvaatřicet, ale tady je to jedno. Tady jsem pořád jenom vnučka. A sousedi mají oči všude. Možná už si pomalu odvykám, přestávám být podrážděná, a to i když si na záchodě sednu na úplně mokré prkýnko.
Jen si pomyslím, že tak úplně dobře to ta kočka ještě neumí...
***




Večer jsem ráda, že padnu do pelechu, sotva vykonám základní hygienu. O mytí vlasů, které bych musela zdlouhavě sušit fénem, si dávám jenom zdát. Zlatý suchý šampón!

Už si ho sypu na hlavu pár dní. Laky jsem ani nevybalovala, nemá to cenu. Sice by možná nebyla vidět ta hlína pod mými nehty, ale k teplákům, navíc neznačkovým a špinavým, by to nešlo. To už bych nebudila shovívavost, ale smích.
A posměch, to je to poslední, co jsem si představovala!


Tolik zatím z mého ozdravného pobytu na vsi. Ozdravuje se tu mé tělo od závislosti na nikotinu, a má mysl zas od tendencí dělat si nějaké velké představy o tom, jak se budu mít...

Mějte se krásně a přírodě zdar!

VČERA, DNES A ZÍTRA...

19. července 2012 v 6:00




Příjemné letní dny všem svým čtenářům...




Pozdrav od Naděje

18. 7. 2012

18. července 2012 v 6:00 DNES
Nějaký ten den se teď odmlčím, protože jedeme s Elenkou na chalupu.

Vezem s sebou obrovskou kyslíkovou bombu a plno starostí, které tam hodláme vypustit.
Třeba do lesa.


Pokud se mi v té krásné a čisté vsi podaří připojit, což zkusím nejdřív
tak za pár dní, až mi kohoutí kokrhání a ptačí zpěv poleze krkem,
a zasteskne se mi po civilizaci, budu Vám psát od tamtud.

Do té doby se loučím a přeju Vám všem krásné dny.


Svému nejlepšímu kamarádovi Martínkovi děkuju za obzvlášť velkou pomoc před naším odjezdem,
protože bez něj bychom asi dřepěli doma, své sestře Zuzce za pomoc v nouzi,
a své kamarádce a čtenářce Ditušce, k jejím dnešním narozeninám, přeju hodně zdraví a štěstí!
***

Zápisky z fronty - vyrovnáno

16. července 2012 v 22:12 Zápisky z ...
Našla jsem ve schránce dopis ze sociálky.

Respektive oznámení o tom dopisu. Mám ho na poště.

Jenže, než jsem si pro něj stačila dojet, už tam nebyl.

Na lístku přiloženému k tomu oznámení, jsem četla jiné oznámení,
a to takové, že pokud zásilku nepřevezmu, bude to považováno,
jako bych ji převzala.

OOU.

Co mi asi tak může sociálka chtít?

Brzy mi končí rodičovská, a jelikož mám nemocnou dceru, s níž hodlám (a musím)
být doma i poté, zřejmě chtějí nějaký ten nový zdravotní posudek.
Už jsme o tom jednou mluvili - já tam s nimi, s úřednicemi.

A tak, ještě než odjedu na chalupu, kde míním s Elenkou strávit srpen,
radši to vyřídím - on takový posudek trvá dlouho. Tak ať pak nezůstanu bez peněz...

Vydala jsem se tedy na ten úřad.
Jenže to nebyla jediná pochůzka, kterou jsem ten den měla, a tak mě opravdu
nemile překvapil lístek s číslem 114, který na mě vyjel ze strojku.

Na ceduli volali teprve čtyřicítku...

A já udělala něco, co normálně nedělám, nemám to ráda, když to dělají druzí,
a vlastně vůbec nevím, jak mě to napadlo.

Prošla jsem celou čekací aulou, kde nebylo jediné místo k sezení volné,
(což pravděpodobně nebyl ten důvod tohoto mého kroku - kroků),
a vešla dovnitř, do druhé auly s úřednickými okénky.

Vždycky chodím ke stejné dámě, tedy několikrát jsem u ní už byla.
A jednou, to už bude asi půl roku, po mně něco chtěla doručit, a řekla, abych si ani nebrala lístek,
a jen jí to tam hodila.

A tak jsem možná myslela, že půjdu zase rovnou k ní, že se jen přeptám na ten dopis,
ona mi ho třeba hned vydá, bude to minutka a hned zase půjdu. Vždyť přece nejdu
nic vyřizovat...

Zkrátka a dobře jsem všechny ty lidi předběhla.

A co nevidím. Úřadovalo se jen u dvou okének. Zbylých třeba deset bylo bez klienta,
ačkoliv pracovnice za ním seděly. Buď si něco psaly, anebo svačily a bavily se.
Zrovna řešily, která půjde na oběd teď, a která až potom. Která trojice.

A hned si říkám, jó holky, kdybyste makaly, jak máte, tak tam venku nemáte takovou frontu...
A já mohla být na jejím úplném konci, to bych se načekala!
Chudáci, ti tam, fakt.

Zašla jsem k jednomu z těch okének, kde se klábosilo, a povídám, jestli tu někde najdu paní Károvou.

Jenže mně bylo nicnedělající úřednicí sděleno, že Kárová už tady nedělá.
Aha, už asi nedělá někde jinde, napadlo mě.

"A můžu vám nějak pomoct?" Zeptala se a mně spadl kámen ze srdce, že se nebudu muset
zařadit na konec té fronty. Mezi ty chudáky, co tu zřejmě čekají od rána.

Vysvětlila jsem tedy, že si jdu pro dopis, který mi přišel, a hned nato zas odešel, aniž jsem stačila
zareagovat - chápavě kývala, a jestli by mi ho tedy vydali znova.

Jenže paní tam byla nová, a tak mě odkázala k vedlejšímu okénku, kde se zrovna, jak na potvoru,
dělalo.

Tak jsem si sedla na židli uprostřed haly a čekala, až se moje úřednice uvolní.

A zatím jsem myslela na to, jak jsem všechny předběhla.
Ne, neměla jsem špatné svědomí. Naopak. Dobré. Pocit vyrovnaných misek vah.
Kolikrát někdo předběhl mě? Nespočetněkrát!

Kolikrát se přede mě na silnici někdo vecpal, bez blinkru, bezohledně? Nesčetněkrát!

A holt, když se sečte všechen ten čas, který jsem kde strávila dýl, jenom proto, že jsem byla
předbíhána, vyjde třeba na čtyři hodiny, které jsem si vybrala dneska tady.
Mám je zpátky, už nejsem pozadu.

Domnívám se, že takhle to na světě funguje.
Boží mlýny ve všech směrech, všechno je vyrovnané, anebo se teprve vyrovná,
kolik zla, tolik dobra, kolik bílé, tolik černé.
Jenom to nikdy nikdo neověří.

A pak se to stalo.

Ještě, než se mé okénko uvolnilo, přišla k němu postarší dáma.

Ochotná, leč nová úřednice odvedle se jí hned mínila ujmout, jenže dáma ji odmítla,
že prý jde za TOUHLE. Za tou mou...

Ona mě snad hodlá předběhnout nebo co!

A taky, že jo. Když se okénko uvolnilo, dáma byla posunkem přizvána dál.

A mně bylo posunkem naznačeno, ať chvíli vydržím.

To snad ne, ona si klidně přijde a jde hned na řadu!
Co si myslí?

Kdyby si sem takhle přišel každej z tý vydejchaný čekárny, tak kde bychom byli?

Kde bych byla já?

Na konci!

A já si sem přišla pro svý čtyři hodiny času, který jsou mi lidi dlužni!
Na sociálku jsem si pro ně přišla.
A dostala je.
Že to ale trvalo!
***

Na pranýř s nimi

15. července 2012 v 16:50 Zpovědnice
Můj muž bude mít teď dovolenou a mínil odjet na čtyři dny do Východních Čech
za svou matkou a zbytkem rodiny.
Vůbec nedokáže pochopit, že jeho rodina jsme teď my! Já a Elenka!
Feministka ve mně se probudila.

Je otcem, tak jakápak dovolená?
Kdy ji mám já?

Že na ní právě jsem? Jo, ty myslíš rodičovskou - AHA!

"Prostě jedu, dlouho jsem tam nebyl," oznámil mi na mé námitky.

"Ale my s tebou nejedem, nechci tam..."

"No tak budete doma, co je na tom? Kdybych byl v práci, taky jste doma!"

CO ŽE?!!! Vřelo to ve mně.

Kamarád mi radil, ať mu nasmažím řízky a dopřeju mu odpočinek.

CO ŽE?!!! Rozpálil mě ještě víc.

A kdy ho dopřeje on mně?

"On ti pak pohlídá Elenku, aby sis taky někam zašla, uvidíš..."

"Jak jako POHLÍDÁ?! A MNĚ?! Copak je babička? Je to otec, tak jakýpak hlídání?"

Pak jsme dlouho s mým kamarádem rozebírali poslání matky a geny otce, v nichž poslání matky chybí...


Chlap, když má na starost své dítě, tak není prostě jen se svým dítětem, on se nestará, on ho hlídá matce!
Namítala jsem...

A jeho hlídání spočívá ponejvíc v tom, že se ho pokouší zabavit.
V ideálním případě se mu poštěstí, že si dítě hraje tu hodinu samo,
v tom druhém ho musí bavit sám.
A tak dělá šašky, předvádí mu divadelní představení s loutkami v žánru krimi, anebo si společně
pustí nějaký film. Film, ne pohádku :)

A doufá, že se matka brzy vrátí, aby si dítě konečně obstarala.
A ta, když se pak vrátí třeba v devět, a nevykoupala-li svůj poklad před odchodem,
najde ho tak, jak ho opustila. V pokecaných tepláčkách v postýlce, kde už třeba
sladce podřimuje, zatímco znavený otec na ni posunkuje, ať je hlavně tiše,
"víš, co mi dalo práce ho uspat?"

Otázka zní: Může si dobrá matka (matka myslící na dobro svého dítěte) dovolit
vyrážet si ven, když ví, že její miláček se možná nebude koupat, ani si nevyčistí zoubky,
ani nebude pomazaný všemi mastmi, natož spinkat ve svém pyžamku... Může
to matka přenést přes svědomí, když sedí na víně s kamarádkou?
A to vynechávám ten večerní program...

A další otázka to rozlouskne: Jste skutečně takhle nastavení od přírody, anebo to na nás
jenom hrajete, abyste v případě našich výtek mohli říct: Tak příště nikam nechoď,
a dělej si to radši sama!?

Ani já si nepřipadám od přírody kdoví jak zodpovědná - já jen taková být musím - nikdo jiný to za mě
nevezme!
Pokračovala jsem v rozladěném tónu, kdy už jsme dávno nemluvili o mém muži,
ale o mužích otcích obecně.
To by se mi to hlídalo a zabavovalo, kdybych věděla, že on za chvíli přijde, dítě si převezme
do obětavé péče, vykoupe, nakrmí, namaže, učeše, nehtíčky zastřihne...
Vám se to totiž náramně hodí, že můžete říkat, že to nemáte v genech!
Když víte, že nám je předurčeno to v genech mít. A že my to víme taky.
A tak to v nich holt máme - najdeme to tam, když zjistíme, že to tam mít potřebujeme.
V tom nalézám odpověď na zapeklitou otázku společenství muže a ženy rodičů.

Kamarád mi řekl, že když chlapovi dopřeju volnost, budu milována.
To radši nebudu milována, jestliže mám dopřávat svobodu jenom já jemu!
Takže jsem prý feministka, a ty že patří na pranýř...

Výborně. Sice jsme dávno v naší debatě odběhli ke zobecnění celého problému,
ale přesto jsem se cítila udolána.

A tak jsem zkusila přijmout tu hru. Nasmažím mu řízky a uvidíme, jestli to ocení.
Vyšlu ho do světa, a budu čekat na sladkou odměnu.


Patřičně naladěna na falešnou notu jsem čekala, až znovu přijde s tím,
že odjíždí.

Řekl mi ale, že si to rozmyslel, že teď nás opouštět nebude.
Vzal mi vítr z plachet.
Prý pojede, až já budu s Elenkou u babičky na chalupě, kam se chystáme příští týden.

Vida. Vida, že mu to taky myslí a není tak špatnej...

Já mu ty řízky snad napeču, i když nikam nejede.

A jestliže vztahové feministky skutečně patří na pranýř, tak tam dnes vydávám i tu svou.
***

15. 7. 2012

15. července 2012 v 6:00 DNES
Chystám pro Vás článek, během dneška ho tu najdete :)

14. 7. 2012

14. července 2012 v 6:00 DNES
Dělala jsem oběd, zatímco Elenka spala.
A najednou, jako bych ji slyšela.

"Už je vzhůru!" Křikla jsem na Zdeňka.

"Jo? Tak já za ní jdu," řekl, a pak se postavil za dveře jejího pokojíčku a začal chrochtat.

Chtěl ji asi pobavit.

Přidával na intenzitě, i na hlasitosti, dělal prase, a pomalu otvíral ty dveře...

"Ona spí!" Zavolal. "Teda spala!" Opravil se zklesle, protože mu došlo, že ji vzbudil.
Ta koukala.

Ale špatná jsem byla samozřejmě já! Ne on, že ji probudí chrochtáním,
ale já, že jsem měla pocit, že ji slyším...
*


O pocitech pro Vás chystám pojednání, snad už na zítra.
Mám teď plno starostí, chystáme se s Elenkou na chalupu - už nám to její kardiolog dovolil :)
***

Zápisky z kuchyně - UHO

12. července 2012 v 6:00 Zápisky z ...
Poslední dobou jsem se dost zlepšila ve vaření.
(Aspoň jsem si to myslela.)

Každopádně, snaha byla.

Rozhodla jsem se totiž pro omáčku. Můj muž nejradši hnědou, tak jsem se ji snažila
vykouzlit.
Jenže jak to udělat, aby ta světlá jíška, kterou umím, zhnědla?

Na netu jsem nalistovala návod, jak na hnědou omáčku.
Vyjelo na mě UHO.
Povídám si, jaký zas UHO?

Univerzální hnědá omáčka!
Fajn, jsem zas o něco chytřejší.

Jenže tam stálo, že do jíšky přilijeme vývar z masa a povaříme. Čtyři hodiny!

Tak na UHO ať Zdeněk zapomene... Říkám si.

A byla zase bílá. Tu si dobře pamatuju, protože stačí do rozpuštěného tuku přisypat mouku
a pak rozředit a vařit...

Jenže pak se ve mně hnulo svědomí, když se Zdeněk u oběda zase ošíval,
že tu mou světlou prostě nemusí.

No a za pár dní Vám takhle jedu s vozíkem mezi regály v samošce, a co nevidím.
Tmavá jíška.

Hurá, Zdeněk se poměje.

A co nevidět už jsem k obědu servírovala hnědou omáčku.
Chutnala mu, akorát říkal, že je trochu bez chuti.

Ale brambory a dobře solené maso to kompenzovalo.

A další den byla hnědá zas. UHO, abych mluvila kuchařskou hantýrkou.
Teď, když ji umím, tak si to už můžu dovolit...

Jenže pak večer ve vaně mě asi něco osvítilo a říkám si, že jsem
vlastně tu tmavou jíšku jenom přichystala podle návodu. Nebyla to tedy pořád jenom jíška?
Byla to vůbec ta UHO?
Zděsila jsem se.

A pak se to prokázalo. Že jsme už dvakrát poobědvali maso s jíškou. Sice s tmavou,
ale s jíškou.
Kruci.

A nejen to - už hodně dlouho pojídáme jíšku světlou, když jsem dělala své světlé omáčky.

To tomu Zdeňkovi ani nemůžu říct...

A člověk se nosí bytem, jak je zase o kus dál, než byl ještě včera, v tom kuchařském umu,
a zatím měl spíš lézt kanálama - rozhodně tedy nelézt do kuchyně.



Ale jestli myslíte, že to uzavřu s tím, že už do ní nepolezu,
tak to zase ne. Prodává se prý hotová hnědá omáčka. Takže do toho jdu.
Konečně pak budem obědvat opravdickou UHO!
Jsem zvědavá, jestli Zdeněk pozná ten rozdíl :)
***

Jak to ta holka dělá?

9. července 2012 v 23:47 Zpovědnice
Když jsem byla mladší, tak kolem dvaceti, domnívala jsem se, že ideální je,
vědět o sobě s partnerem úplně všechno.
Měla jsem pocit, že jakmile mě nepozná skrz na skrz, nemůže mě zcela milovat.

O deset let později se domnívám, že ideální je, nevědět úplně všechno a nedat se úplně poznat.
Nechrlit své staré zážitky, trapasy a zkušenosti, které druhý možná ani slyšet nechce,
nevykládat, jaká jsem či nejsem, ani zasvěcovat ho do složitých rodokmenů své rozvětvené rodiny
už na druhém rande.

Ani po měsíci. Prostě nejlépe nezasvěcovat ho vůbec.
Ať si mě pozná sám.

Když bude vědět všechno, přestanu ho bavit, lákat, zajímat.
Brzy.

Brzy ho začnu nudit.

Můžete namítat, že v tom případě mě nemiluje, ale já namítám, že to spolu nesouvisí.
Člověk se může nudit s tím, koho miluje.

Pochopitelně se nedá celý život na sebe nic neprozradit.
Jde jen o správné načasování. Vychytat vhodnou chvíli.

Aby říkal: To jsem netušil, že umíš karate!

Tos mi nikdy neřekla, že tvoje máma je z trojčat!

To jsem nevěděl, že máš před jménem JUDr! :)

Atakdále.........

Prostě fascinovat. Překvapovat. Zaujímat.


atakdále...

Přišla jsem totiž na to, že nejmenší šance, že chlap svou lásku podvede je tehdy,
kdy mu leží v hlavě. Kdy zaměstnává jeho mysl.

Když ho baví.

Ale to je jen takový bonus, ta věrnost. Odměna za to, že dokážeme zůstat tajemné,
tkví především v tom, že se s námi nebude nudit.

Ono to není nijak snadné. Je to pěkná fuška, odpustit si ohromující skutečnosti
o svém veličenstvu, které touží po lásce na doraz.

Můj muž to dokázal. Aniž to měl - na rozdíl ode mě - v programu.
Ještě dneska, po třech letech, zjišťuju, co o něm všechno nevím.
Samozřejmě nic zásadního - není doktor práv, ani neumí karate, ale umí míchat koktejly,
protože kdysi brigádničil někde za barem.
A to jsem netušila.

Umí postavit zeď, protože brigádničil i na stavbě.
Přišla jsem na to, když mi řekl, jsem těžká jako pytel cementu.

Když jsem si mu sedla na klín.

Ale než jsem se stačila urazit, dodal, že pytel cementu váží padesát kilo,
takže mi ještě ubral, a já byla spokojená.

A zůstala jsem sedět. Nakonec mě setřásl lží, že se mu chce na záchod.

To, že chodí na záchod, jako všichni ostatní, to mi na sebe prozradil dávno.
Takže zas tak tajemnej taky neni!


To moje sestra, která momentálně prožívá svůj úplně první vztah, se domnívá,
že se na sebe může vědět úplně všechno, kromě právě těch nejzákladnějších lidských
potřeb. Dosud úspěšně předstírá, že ona nekadí.

Jenom čurá.

Vyprávěla, jak jí pak další den v práci bolí břicho.
Ale vyprávěla to jenom mně, před jejím přítelem je to tajný!

Ovšem ten bonus věrnosti si sestra vysloužila, protože jejímu příteli
už přes rok vrtá hlavou, jak to ta holka dělá... :)
***

9. 7. 2012

9. července 2012 v 6:00 DNES
Dneska pozitivně.

V noci na dnešek jsem se totiž koupala ve Vltavě v centru Prahy
a nějak mě to nabilo... Bylo to osvěžující, jak pro tělo, tak pro duši.

Když jsem přijela domů, našla jsem na netu krásnou zprávu.
Senioři spadli s letadlem, nic se jim nestalo, ale bojí se manželek.

Konečně, po všech těch tragédiích, kdy umírají děti a lidi jsou zlí,
něco úsměvného, kdy se zase tak moc nestalo, i když chápu, že dámy
dají svým rozmařilým důchodcům co proto.


A taky jsem našla něco, co mě zaujalo a co Vám dneska vlastně i chci...

"Chceš-li být šťastný, zjisti, co miluješ ze všeho nejvíce. Vrhni se do této lásky s odvahou, vytrvalostí a maximální rozhodností. Odměnou za tvé snažení ti možná bude zavržení a vyloučení ze společnosti tvých přátel a blízkých.

Pokud se však odmítneš vzdát, pokud přežiješ osamělost a pevně se přidržíš své lásky, zjistíš,že máš nové přátele, novou rodinu, která tvé hodnoty a ideály sdílí. S nimi dolétneš dál a výš, než si dokážeš představit."

(Richard Bach - J. L. Racek)



Krásný den!

8. 7. 2012

8. července 2012 v 6:00 DNES
Jak máme takhle Elenku doma, a jsme v jednom kole, pokud jde o zábavu a objevování
nových věcí - pro ni, samozřejmě, tak skoro zapomínám, že je vlastně nemocná.

Daří se mi to nějak vytěsňovat z každodenního života.

Jenže když dojde na téma budoucnost, tedy co bude, až bude Elenka větší,
tak se ve mně všechno sevře.

Jela jsem s ní okolo dětského hřiště, které patří k mateřské školce,
a ona tam chtěla jít. Už dávno tam chce jít, ale já už jí vysvětlila,
že to patří dětem, které chodí do školky.

"Eenka do školky!" Zvolala.

"Elenka půjde do školky, až bude trošku větší, víš..."

Od té doby si už sama odpovídá, proč nemůže na to hřiště teď.

Evidentně se do školky těší, jenže já už teď vím, že tam nikdy chodit nebude.

Ale říct jí: Elenka do školky nesmí, protože je nemocná, to si nedokážu představit.
Přijde mi to zlý a zbytečný.
Jsou jí dva, a tahle informace by porazila i staršího.


A jak to bude se školou?

Zaujal jí film Bota jménem Melichar, a já jí vysvětlila, že to jsou děti, které už chodí do školy.
Ty jsou ještě větší, než ty ve školce.
Dodala jsem, že Elenka taky bude chodit do školy.

Kývala s úsměvem, byla spokojená, a pak rychle dodala: "Vemu tašku s sebou..."

Trpce jsem se usmála. Zdravá není a nikdy asi nebude. Jak se její vada bude vyvíjet dál,
to nikdo neví.

Ale já na to ráda zapomínám. Respektive mám ráda, když se mi podaří zapomenout.
Na ty černé scénáře, které visí ve vzduchu. Ne u nás doma,
ale kdykoliv se ocitneme v Motole na kontrole.

Tam nás vrací zpátky na zem.

A já Elence lžu. Říkám jí, že už jí doktroři srdíčko uzdravili, aby byla klidná.
Aby se nebála, že ji čeká zase další operace.

Netuším, jestli je to dobře, anebo špatně. Prostě to tak dělám. Cítím to tak,
v těch chvílích, kdy se ptá, jako nejlepší odpověď.

Ona se tedy přímo neptá. Jen připomíná, že Eenka byla v nemocnici. A že doktor léčil srdíčko.

Jak jsem už říkala, dost tu jizvu zkoumá a podivuje se, proč to tam má.

Kdyby šlo všechno dobře, tak jí ta devátá operace měla pomoct natolik, aby se dál všechno vyvíjelo
dobrým směrem.

To se zatím nikdy nedělo, zatím byl veškerý vývoj jen k horšímu.

Ale teď je ta naděje, já se jí držím, jsem přesvědčená, anebo se spíš přesvědčuju, že to vyjde,
a tak to i prezentuju Elence.

Kdybych jí vyprávěla, že se neví, jestli bude zdravá, anebo že nikdy zdravá nebude,
připadala bych si zlá.
Ubližovala bych jí. Plakala by.

Někdo by možná namítal, že "život je holt zlej" a zavírat před tím oči, ničemu nepomůže,
ale já to vidím jinak.

V tomhle případě tedy.

Radši vidím Elenku veselou a bezstarostnou, těšící se do školy, než ztrápenou a plnou obav.
Stačí, že je mám já.

A nemyslete si, že se tady nějak ospravedlňuju, protože mám ze své taktiky špatné svědomí.
To nemám. Když dělám, jak cítím, tak to nemůže bejt špatně.
Jenom je to takový smutný.
***

7. 7. 2012

7. července 2012 v 6:00 DNES
Byla jsem v koupelně, v zamyšlení jsem prováděla večerní hygienu,
když v tom přišel domů Zdeněk.

Slyšela jsem, jak odemyká, jak se zouvá, prostě jsem jeho přítomnost zaznamenala.

Ale věnovala jsem se dál rozčesávání vlasů.

Po pár minutách mi zvonil mobil na pračce.

Kouknu a vidím, že volá Zdeněk.

"Ano?" Zvedla jsem to.

Jenže on zavěsil a otevřel prudce dveře: "Já jsem idiot! Proč mě nenapadla koupelna?! Já tě tu hledám..."

"Já jsem tady idiot, vim, žes přišel domů a beru ti telefon..." Uklidnila jsem ho.


Jenže on mě trumfnul: "Já otevřel i dveře od skříně, jestli se tam zase neschováváš!"

No dobře, tak jsem na něj párkrát v naší historii bafla, když si uklízel oblečení.
Ale to přece neznamená, že tam musim bejt pokaždý!
Jednou se člověk chová normálně a druhej ho nenajde... :)
***

Výchovná lekce

6. července 2012 v 6:00 Zpovědnice

Nedávno jsem se pokoušela objasnit Elence, že za tu jizvu, co má teď ještě hodně
znatelnou, protože je čerstvá, se nemusí stydět a připadat si jiná.

Zdá se totiž, že ten svůj hrudník dost řeší.
Pořád vyhrnuje tričko a zkoumá i ostatní děti, jestli to tam mají taky.

Dokonce, když před ní někomu vyprávíme, že měla operaci srdíčka,
rozpláče se a chce pryč.

A tak jsem se pustila do osvěty.

Mínila jsem jí říct, že každý máme něco,
co druzí nemají, ale že ti mají zase něco jiného, a že nikdo nejsme stejný,
jako ostatní. Snad mě pochopí a bude v pohodě.


"Elenko, musim ti teď něco říct.
Víš, každý jsme jiný a nikdo není stejný..."

Koukala na mě a řekla HMM.

Vím, že mě nepochopila už v téhle první větě, nějakou momentální indispozicí jsem jí totiž nechápala ani já.
A když se nechápu já, tak jak mě může pochopit dvouletý dítě?!

Tak jinak. Názorně.

"Ty máš jizvu tady, a já ji mám zas tady," vyhrnula jsem šaty, abych jí ukázala "slepák".

"Hmmmm," kývala uznale a prohlížela si TO.

"Já měla nemocný bříško, víš, tak mi ho doktor tady rozřízl... ehm, a opravil ho, víš... Ale potom ho zase zašil!"

Pokoušely se o mě mrákoty, když jsem slyšela, co ze mě leze. Doufám, že ji nenapadne řezat do sebe či jiných nožem.
Kdyby se k němu tedy nějak dostala.
Tak ráda si hraje na doktora...


A tak jsem pro jistotu rychle dodala:
"Ale my nesmíme do nikoho řezat nožem, víš!? To můžou jenom doktoři, my můžeme jenom jídlo krájet..."

To jsem tomu pomohla.
Přesto, že chápavě přitakávala, a zdálo se, že mi fakt rozumí, cítila jsem, že jsem svou dobře míněnou
lekci zcela nezvládla.

"Skládat!" Ukázala najednou na puzzle.


To jsem si oddychla.

Zápisky z písku - Jsem srab

5. července 2012 v 11:55 Zápisky z ...
Byla jsem s Elenkou v jednom dětském koutku, kde byla kromě spousty hraček taky klouzačka.
Taková točitá roura, docela prudká.

Děti se vozily a Elenka koukala.
Protože pro ni tohle ještě není.

Když v tom na mě obsluha zavolala: "Můžete se zklouznout s ní!"

"Jo? Díky..." Řekla jsem rozpačitě a Elenka se zaradovala.

Tak jsme zalezly dovnitř, do toho tunelu, kde se musí ještě chvíli putovat,
než zahučíte dovnitř. A už vás nikdy nenajdou.

S Elenkou na klíně jsem poposedala, až k tomu srázu.
Vzpomněla jsem si při tom, jak jsem kdysi stála na vrchu černé sjezdovky
a nemohla se odhodlat. Tak jsem to nakonec sešlápla bokem. Až dolů.

Za námi už stála fronta usmrkánků, děti zalézaly dovnitř za námi, už si sedaly,
že vyrazí hned po nás, jenže já se nepřekonala...

Otočila jsem se na děti: "My budem zas vystupovat, pusťte nás!"

"A ploč?"

"Elenka se bojí," zalhala jsem.

Děti to chápaly, rozestoupily se a já vystrčila Elenku ven.
Málem jsem se přitom nechtěně odrazila, pěkně to podkluzovalo, až jsem se orosila.

Ale za chvíli už jsme zas koukaly, jak děti mizí v díře a stačilo nám to. Mně tedy ano.

"Tak jak jste to zvládly?" Zeptala se paní, když jsme si potom zase hrály v balónkách pod ústím strašidelné klouzačky.

"Nezvládly, bála se, víte..." Zalhala jsem zas.

"No, je ještě maličká..." Odvětila paní a já se zastyděla.


"Nahoru! Klouzat!" Volala Elenka, tak jsem jí rychle předhodila kočárek, který doma nemá, abych odvedla její
nebezpečné myšlenky do bezpečí.

Paní se na mě podívala.

"Teď říká, že chce, ale nahoře se pak zasekne, já ji znám," vysvětlila jsem jí.

"Ona se bojí?" Přišla se optat nějaká holčička.

"Bojí, vždyť jí jsou dva!"

"Aha. A ty se taky bojíš?"

"Já?" Zaváhala jsem s odpovědí, "Já taky, to se ví!"

Vždyť mi je teprve o třicet víc...
***

Zápisky z kuchyně - jsem jenom člověk!

2. července 2012 v 22:34 Zápisky z ...
Od našich jsem si přivezla něco malin a jahod, o které už Elenka doma nestála,
a tak mě napadlo, že upeču koláč.
Všimněte si, že mě nenapadlo TO DOJÍST, ale koláč. Správná hospodyňka!

Zdeněk mě od mého nápadu zrazoval, prý neumím péct.
Ale to mě jen víc vyrajcovalo a otevřela jsem kuchařku.

Tedy webovou.

Chce to něco rychlého a snadného. Ať s tím netrávím celé odpoledne.

Do vyhledávače jsem zadala hesla: Jednoduchý koláč

Vyjelo mnoho odkazů, tak jsem na jeden klikla a přečetla ingredience.

Často se mi stává, že mi jak na potvoru něco důležitého zrovna shází.
A stalo se to i teď.

Prášek do pečiva byl tím něčím.

A tak jsem klikala dál. Jenže i u dalších pěti odkazů byl psán.
Až najednou se mi poštěstilo.

Vejce, mouka, cukr... prdopeč...

Co je kruci PRDOPEČ? Ten taky nemám!

Když se prdopeč objevoval i v dalších odkazech, kde naopak chyběl prášek do pečiva,
došlo mi, že to bude zřejmě totéž.

No, nemám.

Tak jsem se rozhodla pro buchty.
Tuhle Elenka viděla v pohádce někoho jíst povidlovou, a hned, že by si dala.
Tak jí napeču buchty, ať se poměje.

"Jednoduché buchty", vyťukala jsem do googlu.

Zase spousta odkazů a můj další problém. Droždí.

"Buchty bez droždí"

Kupodivu vyjela stránka nějaké ženy, snad její blog, kde píše, že je těžký alergik,
a tak nahrazuje drožní kváskem.

Kvásek?
Co to je?

Dokonce žitný kvásek...


Nemám!

Zdeněk sem tam zaslechl nějakou tu mou průpovídku a usoudil, že bych se na to měla vyprdnout,
když nemám.
To tak!
Zkusím prostě normální obyčejný těsto, normální koláč, podle svýho.
To by v tom byl čert!

Než Vám prozradím, že v tom zřejmě byl, tak bych ještě ráda popsala, jak vypadala
naše kuchyně v průběhu mého zadělávání.

Ano, byla taky zadělaná...

Těsto na lince, s tím se počítalo, ale s tím na dvířkách a na podlaze už míň.
Především můj muž s tím měl jakýsi problém, prý dopoledne vytíral.
Ten nadělá.

Teď je ovšem nutné můj koláč něčím dochutit. Jen ovoce nestačí, přidám polevu z čokolády!
Rozpustila jsem v hrnci Studentskou pečeť. Tím líp, že jsou tam rozinky a mandle, tím líp!

Kdyby v receptu psali "rozinky a mandle", zavřela bych to, že je nemám.
Někdy je fakt lepší dělat si podle svýho. Člověk plno věcí má, aniž tuší...
A plno ho toho napadne ještě za pochodu. Kdepak, omezovat se návodem...

Na dno pekáče jsem vylila první várku těsta.
Až pak mi docvaklo, že dno bude vlastně vršek, a já tam chtěla čokoládové srdce!
Nic nevadí, poradím si.

Popadla jsem Elenky stříkačku, kterou jí vstřikuju léky do úst, a zabořila píst do čokolády.
Mandle a rozinky to sice nepojme, ale ty přijdou na řadu později.

Kruci, ta stříkačka nebyla ještě vymytá!

A teď jsem si infikovala čokoládu nějakým Warfarinem a Digoxinem, vždyť nás všechny zabiju!

Tak tam tu polevu dávat nebudu.
Anebo jo. Vymyla jsem stříkačku a nasála z jiného kouta hrnce.

Jenže čokoláda mi mezitím ztuhla a bylo těžké s ní pracovat.
Do stříkačky ji ne a ne dostat.

Tak čokoláda nebude.
A mandle a rozinky taky ne. Stejně rozinky nejim...

Vysypala jsem do pekáče ovoce, zalila zbytkem těsta a vložila do předem rozehřáté trouby.

Jak dlouho, hodinu? Půl? To odhadnu.

Najednou přijela ségra a přivezla borůvky.

"Tos nemohla vejít o pět minut dřív?" Vyrvala jsem jí džbánek z ruky, otevřela jsem troubu
a vsypala je tam.

A pak jsem u toho dřepěla, abych mohla pozorovat, jak se můj koláč propéká.

Elenka se na mě přišla několikrát podívat. Vždycky se usmála, když jsem jí oznámila,
že pro ni dělám koláč.

Těší se.

Ségra ji pak chtěla vzít na hřiště, ale ona si přála, abych šla taky.

"Já to zatím dopeču, a hned jak přijdeš, tak se do toho pustíš, jo?" Vnadila jsem Elenku.

Ona se rozzářila a šla s tetou sama.


A dál už to znáte. Byl v tom čert.

Okraje už zlatavé, ani špejle, kterou jsem dovnitř zabořila, nebyla po vyjmutí mazlavá,
přišel čas vyndat koláč z trouby.

Snažila jsem se ho vyklopit, jenže vypadly jen ty borůvky.

Snažila jsem se ho podebrat, ale byl zespoda přichycený a celý se mi rozpadal...

"Tak jedině dlabat to přímo z pekáče," vyřkla jsem možnost, když nade mnou stál Zdeněk.

Ale on to radši zkusil odborně vyndat na tác.
Taky mu to nešlo, a já si pak všimla, že dole je to takové nějaké, no, snad sražené...


Přestalo mě to bavit.
Popadla jsem balón a vyrazila taky na hřiště, aspoň si s Elenkou zaházíme, jak jsem jí ráno slíbila.
Jenže já šla kolem baráku vlevo, a ony se zrovna vracely zprava.
To je den.

Tak jsem došla z hřiště zas domů a Elenka se mě hned ve dveřích ptala na koláč.

"Maminka ti koupí koláček, ano?"

Naštěstí se nevyptávala a jen kývla. Akorát, že chtěla jet nakoupit hned.
No co, nákupy ji stejně baví víc, než když máma peče, a ona se nudí, tak se jelo.
Prdopeč jsem ale nekoupila. Zanechám pečení a budem si pro koláče jezdit.
Vyjde nás to všechny líp.

A příště to ovoce radši sežeru, jakápak hospodyňka, jenom člověk jsem!
***

2. 7. 2012

2. července 2012 v 11:59 DNES
Dnes Vám povím, co smutného se mi stalo. Napsala bych "nám", ale to by asi nebylo úplně přesné.
Pošla jedna rybička. Ne miminka, která už jsou jednou taková, za ten týden, ale zřejmě jejich máti.

A jak říkám, já toho o akvaristice moc nevím, ale pilně jsem pročítala stránky, které se tomuhle hobby věnují, a taky jsem si studovala rybí nemoci. Věděli jste například, že i s rybičkami se chodí k veterináři?
No, možná to není úplně běžné, ale takoví ti chovatelé s velkým CH, ti chodí.

Moje (Zdeňkova) rybička stála u dna. Jako že ne na boku, prostě jako, když spí. Nehybně stála na místě.
Tak jsem ji nejdřív neřešila, ale když tam byla i za hodinu, i za dvě, tak jsem ji podebrala síťkou a ejhle!
Zůstala nehybná dál. Hned to bylo jasné. Pošla.

Jenže, neměla by náhodou pošlá ryba plout na hladině břichem dolů?
Věřte nebo ne, nikde jsem tuhle informaci - jak a kde plují chcíplé rybky, nenašla.

Možná proto jsem zpočátku odmítala připustit, že už není mezi živými a nechala jsem ji mezi nimi - třeba se zmátoří.
Vysadila jsem ji na kámen, kudy proudí bublinky ze vzduchovadla, aby se okysličila, ale ani pusu neotevřela.

Zdeněk usoudil, že už ani neotevře, a tak jsem ji s těžkým srdcem vyhodila do záchoda. Ještě jsem se za ní chvíli dívala, jestli jí ten šok, že někam padá, třeba neprobere, a přála jsem si, aby tam s sebou začala hystericky plácat, abych ji mohla s velkou slávou zase vytáhnout, ale nestalo se to.
Tak jsem spláchla.

Pokud šlo o ty nemoci, které jsem pak pročítala, nenašla jsem žádný příznak, který by měla - dosud se jevila jako zdravá.
Ovšem v jednom bodě stálo, že když mají ryby zanícené žábry, stojí nehybně a nejsou schopny pohybu.

Doprdele! Nemohla se hystericky plácat v míse, když nebyla schopná pohybu! A já ji spláchnu, to jsem teda matka!
A co podle toho serveru potřebovala? Veterináře, to za prvé, a za druhé, prověřit hodnotu PH vody.
To se proboha dělá jak?

Hned další den, plná špatného svědomí, jsem se vydala do akvaristiky, kde bych se poradila. Měla jsem v plánu koupit vzduchovadlo, protože to stávající mi půjčila máma, a při té příležitosti se vyptat, jak se měří to PH a probrat se zkušeným prodejcem možnou příčinu skonu Zdeňkovy rybky.

Je fakt, že se o ni málo staral. Zato já dost, tak snad jí nechyběla otcovská láska...
"Máte něco, čím bych změřila PH vody?" Optala jsem se prodavače.
Vyndal na pult nějakou krabičku.

"A jak se to dělá?" Zajímalo mě.
"Vy začínáte, co?" Odhadl.
Když jsem kývla, tak povídá: "Jaký máte ryby?"
"Nevim, černý, stříbrný a žlutý... Takový obyčejný."
Zeptal se, jestli je tam u nich někde vidim.

Našla jsem mu je a on řekl: "Vyprdněte se na PH, tyhle ryby jsou úplně nenáročný, těm stačí měnit občas vodu a krmit."
"Jenže mě už jedna pošla," chystala jsem se vyprávět srdceryvný příběh, v němž jsem se mínila ospravedlnit, že jsem netušila, že se chudinka jen nemohla hnout, protože měla zánět žáber, když jsem ji splachovala, ale on mi skočil do řeči:

"Slečno, to je příroda, to neřešte. Možná vám jich takhle ze začátku pojde víc, možná i nějaká ta rostlinka uhyne, to se stává," mávl rukou a já zůstala koukat. To jsem tedy nečekala.

Předpokládala jsem nějaký proslov ve stylu, že když o tom nic nevím, tak ať si akvárko nepořizuju, anebo tak něco. Že trápím zvířata třeba.

Ale on byl nad věcí, je to prostě příroda. A já zjistila, že to žeru víc, než on, který ví, jak na to a tráví s rybičkami celé dny.
Musím říct, že se mi ulevilo. Jen jedno mi ještě zodpovědět musel.
"Jak se pozná mrtvá rybka?"
Podíval se na mě.

"Jako kde plave, jestli u dna, anebo na hladině?"
"Nejdřív u dna, a po pár hodinách vyplave," řekl zklidněný upřesněním mého dotazu.
Takže byla chcíplá a je to příroda. Netrápím zvířata. A ryba je zvíře, když patří do rukou veterinářů.
Už toho o té akvaristice vím docela dost :)
***