Jsme normální?

7. června 2012 v 12:38 |  Pojednání
Udělala jsem si kafe, vykouřila cigáro a přitom zavolala do nemocnice, jak to vypadá s naší Elenkou.
Když řekli, že pořád dobře, tak jsem se přesunula k počítači a ve vytahaných teplákách se chystám psát o normálnosti.

Nevytáhla jsem žehlicí prkno, abych aspoň zmenšila tu hromadu vypraného prádla v koši,
ani si nedělám pořádek ve skříni, která by to už zasluhovala, ani nejdu se smetím, ani nevařím oběd,
což by všechno bylo normální.

Normální proto, že by obecně taková činnost ode mě teď nikoho nepřekvapila.

Avšak kdo mě zná, zejména moje rodina, by v šoku byla. Obzvlášť můj muž.
U mě je totiž spíš normální, že když mám čas pro sebe, tak píšu.
Dělám to ze dvou důvodů.
Naplňuje mě to, baví mě to, což je důvod první, a ten druhý - no, přenáším se v myšlenkách
jinam, dávám takovou dovolenou své mysli, jsou to pro ni lázně.

Po všech těch dlouho trvajících starostech a strachu o Elenky život.
V tomhle ohledu je tedy mé konání zřejmě taky normální, ovšem jen po zasvěcení přihlížejících.
Hodnotících.

A to je taky zajímavá sorta lidí. Hodnotící. Téhle činnosti se věnuje kdekdo. A jelikož každý kdekdo
patří mezi kdekoho, považují se za normální. Nevyčnívají, jsou stejní, jako většina. Jako kdekdo.
Rádi určují, co je jaké a kdo jaký; blbý, ošklivý, závistivý, lakomý, příšerný, smradlavý, prolhaný, líný...

Většinou se hodnotí spíš kritickým okem. A když je něčemu tak většinou, pak to je považováno taky za normální.

Normálních a normálního je tedy většina. Norma, kterou jsme ochotni akceptovat, kterou můžeme uznat, přehlídnout, nevyfotit si.

Jedna teze praví, že normální je na tomhle světě úplně všechno.
Druhá zase, že normální je jen to, co je většinové, běžné. Co se nevymyká.

Záleží na úhlu pohledu a na přístupu hodnotícího. Na jeho informovanosti o hodnoceném a nadhledu, s jakým
k hodnocení přistupuje.
Hodnotit je tedy normální. Je to lidské.
Jsou ale chvíle, kdy hodnotit je nenormální.

Třeba soudit počínání někoho, do jehož situace jsme se nikdy nedostali, a tak nemůžeme vědět, jak bychom se na jeho
místě sami zachovali.

Jenže většina se do takových hodnocení přesto pouští. Ta "normální" většina.
Normální tedy dělají i nenormální věci.

A dokonce je považují za normální.

Jsou vůbec normální? :)
*

Říká se, že kdo o sobě smýšlí jako o úplně normálním, tak často úplně normální nebývá.
Každý máme něco, co si necháváme jen pro sebe, protože pochybujeme, že by to přísní hodnotitelé
z našeho širého okolí přehlédli a nechali bez povšimnutí.
Něco, o čem si tedy myslíme, že se normě vymyká. Že to nemá kdekdo. A jelikož to máme každý, pak se to
jistě dá považovat taky za normální.

Jenže se za to obvykle stydíme. Nebýt ovšem normálních hodnotících, klidně bychom nad svou
odlišností mávli rukou.
Jenže oni tu jsou. Často tak děláme věci jinak a tak, abychom nezavdali příčinu k pomluvě.
Tak se třeba ohlíží na své ostříží sousedy například lidi na vesnicích.

Co by řekli sousedi?

Je normální si tuhle větu klást?

Je normální, že sousedi by měli něco říct?

Je normální si tuhle větu nepoložit?

Je normální, aby si sousedi nepomysleli vůbec nic?
***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anett | Web | 7. června 2012 v 13:52 | Reagovat

zajímavý článek :-)

2 Anifares | Web | 7. června 2012 v 14:09 | Reagovat

Ahoj,
ráda bych tě pozvala na svůj blog, kde se věnuji projektu 101 cílů za 1001 dní. Chtěla bych tento projekt v České republice rozšířit, protože mi přijde zajímavé a důležité, aby se lidé zamysleli, jaké cíle si chtějí splnit a co od sebe do budoucna očekávají. Následně, aby je to také motivovalo k samotnému plnění cílů. Budu ráda, když mé stránky navštívíš a třeba se inspiruješ. :)
Děkuju,
Anifares

3 niternice | Web | 7. června 2012 v 14:29 | Reagovat

Děkuju za praktický příklad k tématu. Je normální mít 101 cílů a vyhradit si pro jejich dosažení 1001 dní? :)
A chtít to i po ostatních? :-D

4 Martin | 7. června 2012 v 21:09 | Reagovat

Ja bych to hodne zjednodusil. Byt normalni, je podle me stav, kdy se chovame tak, abychom se nevymykali z prumeru a aby siroke okoli, nepozorovalo na nas nic zvlastniho. Vsechno to zacina v detstvi. Jak nas rodice vychovavali. Tvarovali nas tak, aby nase chovani neprislo nikomu divne. Ucili nas, jak se v kterych situacich chovat, rozeznavat dobre od spatneho. A za to, co povazovali za dobre, nas chvalili, v opacnem pripade karali.
Kazdy clovek touzi vic po pochvale, nez po kritice, proto jsme se cele detstvi a mladi snazili chovat tak, aby nas rodice mohli chvalit. To je normalni. Bohuzel to potlacuje lidskou individualitu a kdybychom takovou vychovou prosli vsichni, budem teoreticky vsichni stejni.
Ne vsichni tim prosli a proto je mezi lidmi tolik odlisnosti. At uz v dobrem, nebo spatnem smyslu slova.
Je mnoho temat, u kterych by stalo za to zamyslet se, co je normalni. Napriklad sex.
Normalni je to, co se lidem libi a co jim neni proti srsti. Takze nekdo se muze nad nekterymi praktikami pohorsovat, ale v tomto pripade normu urcuji pouze ti, kterych se to tyka. Z biologickeho puvodu uz je tomu ale jinak. Vzdy zalezi na uhlu pohledu.

5 niternice | Web | 7. června 2012 v 21:18 | Reagovat

Tos to teda "hodně zjednodušil" :) Záleží na úhlu pohledu a vždycky je normální to, co každý považuje za přirozené. A je to jenom jeho věc, jenže je tady ten strach z reakcí okolí, kterýmu někdo podléhá. A to je taky normální... Normální je všechno, co je pravdivý.
Já třeba mluvim doma na kočku. Je normální mluvit na kočku? A je normální na svou kočku nemluvit?

6 Martin | 7. června 2012 v 21:29 | Reagovat

Zalezi na uhlu pohledu:-) Moc jsem to nezjednodusil. Pravda :) Dalo by se o tom psat dlouho a pritom by se opakovalo stale totez:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.