2. 6. 2012

2. června 2012 v 6:00 |  Dnes - jednorázovky
Uplynulých pár dní jsem strávila s Elenkou na JIPce.
Včera nás pustili, jen na víkend, v pondělí nastupujem zas a bude se operovat.

O tom ale dnes mluvit nechci.

Přemítala jsem, jestli rovnou z JIPky odvezu Elenku domů, anebo na rodinnou
oslavu do jedné pražské restaurace, kam nás pozval Elenky dědeček u příležitosti
promoce mého bratra.

Nechala jsem to tedy na ní. Jak se sama rozhodne. Domů, anebo za zbytkem rodiny?
Vybrala si rodinu, ovšem s podmínkou, že se pojede tramvají...

Mínila jsem domu jen hodit tašky a hned vyrazit na zastávku.

Tramvaj, která nás cestou předjela, Elenka hned komentovala slovy:

Tambaj! Už jede!

Ujistila jsem ji, že my pojedem hned tou další, jen co dáme domů ty věci...

A pak jsme se najely taky na koleje, protože silnice se v tom úseku opravuje a
já jsem si všimla, že na zadním skle si tahle tambaj veze nápis.
ELEN

Nešlo si toho nevšimnout, jeli jsme přímo za tím nápisem.

Někdo to tam načmáral fixou snad.

To mě přesvědčilo, že rozhodnutí jet tramvají je správné. Centrum je stejně zacpané
a tohle bude rychlejší, a Elenka si cestu líp užije.

Abyste rozuměli, ona se všude vozí autem. Na doporučení lékařů.
Ale tak výjimku si snad můžeme dovolit.

Stejně je to zvláštní, Elenka ukáže na tramvaj, kterou chce jet a ono je na ní zrovna
načmáraný její jméno... Jasný znamení. No ne? :)
*

Možná už jste z mých článků postřehli, že já se, narozdíl od své dcery, řadím spíš ke smolařům.
Vynechme teď, jestli si to způsobuju sama tím, že se za smolaře považuju,
anebo je to prostě tak, a já to jen konstatuju, pravda je prostě taková,
že se mi často nedaří. A to i v úplně běžných záležitostech.
Jako je třeba nákup kávy z automatu.

Běžný člověk vhodí mince, navolí nápoj a už to teče do kelímku...
Já vhodím mince, ony propadnou. V lepším případě.
Většinou nevypadnou ani mince, ani nápoj a automat je od té chvíle mimo provoz.

Zbývá mi jen zavolat na technický dispečink a poruchu nahlásit.
Bývám pak požádána, abych nalepila ceduličku...

Stála jsem zrovna předevčírem v nemocnici u jednoho automatu, chtěla jsem
koupit kafe sobě, i mámě, která tam za Elenkou taky přijela.
Mince propadly do odběrníku, tak jsem je tam naházela znova a zase si je dole vzala,
a takhle párkrát dokola.

Máma mi povídá: Až tě to omrzí, tak mě k tomu pusť.

Tak mě vystřídala, vhodila své mince a za chvíli už jsme si povídaly nad kávou...
*

Ale zpátky ke včerejšku.
Oslava byla dobrá. Přežrala jsem se, ale na pivo už nedošlo - zjistila jsem totiž,
že léky z nemocnice, co jsem si mínila vyzvednout až po příjezdu domů, tedy poblíž té
restaurace, vedou pouze nemocniční lékárny. A tak to vypadalo, že pojedu znova do Motola.

Naštěstí jsem nakonec tuhle svou starost mohla přehodit na sestru, která slíbila se o recept postarat.

Když jsme pak vyrazily s Elenkou zase na tramvaj směrem zpátky do Dejvic (ostatní jeli autem),
začalo silně pršet. A tramvaj nám ujela před nosem.

Ta další, co přijela za deset minut, byla narvaná. Lidi nás pustili sednout, ale mačkaly jsme se stejně.

Doma jsem si na sobě našla blechu.

Sára běhala někde venku, navíc nosí obojek proti parazitům, takže blechy nemá.
Ověřovala jsem si u mámy, jestli ten obojek, co mi pro kočku dala, je skutečně i proti
blechám, a prý rozhodně je.

"No tak mám blechy já," svěřila jsem se jí.

"Co že?!"

"Teď po mně jedna skákala."

"Tak tos chytla v tý tramvaji," usoudila ona.


Výborně, já jednou jedu sockou a hned chytim blechy.
To měla Elenka tedy skutečně dobrý nápad s tím zvoleným druhem přepravy.
Znamení v podobě jejího jména, na skle tramvaje před námi, mě vyloženě
lákalo - asi jsem ty blechy prostě měla chytit. (A jen já!)

Nevím, jaký zájem na tom kdo má, ale do toho člověk prostě nevidí :)
***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martin | 2. června 2012 v 21:18 | Reagovat

Libi se mi, ze udelas vsechno, ceho si Elenka zada. I na ukor vlastniho pohodli:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.