11. 6. 2012

11. června 2012 v 6:00 |  DNES
Moje sestra Kiki mi popisovala setkání s "plačkou".
S ženou, která bulí zřejmě na každém kroku.
Dojetím, lítostí, radostí...

Měla jsem taky takové období, a to v těhotenství.
Jinak jsem i od povahy kapánek labilní, ale slzy se objevují zřídka.
Když vynechám konce filmů...

Pokud jde o Elenku, tak to je úplně jiná kapitola. Ale většinou taky
nebulím, protože vím, že to není co platné.

Znáte to, že je něco tak strašné, že vám nejde ani brečet?
Tak to je ten případ.

Ale vrátím se k ženě plačce, kterou Kiki potkala na promoci našeho bráchy.

Bratr měl proslov na mikrofon, před celou aulou lidí.
Mluvil anglicky, hodnotil uplynulá léta ve škole a mluvil i o své budoucnosti,
a na závěr se anglicky omluvil, že "přepne" do Češtiny, aby mohl něco říct rodičům.

A řekl prý: Mami a tati, já vám moc děkuju, že jste mi umožnili studovat na téhle škole,
bez vás bych teď nebyl nic.

Nebo tak nějak, já tam pro hospitalizaci s Elenkou nebyla, tak přesně nevím.

Naši slzeli a ta učitelka plačka taky. A pak, při rozhovoru se svou bývalou žačkou, si chválila proslov jejího bratra Toma,
že ji úplně dojal.

Kiki řekla: Tátu taky, bylo to podruhý, co jsem ho viděla brečet.
Učitelka se rozbrečela dojetím nad tím, že táta brečel, a zeptala se: A kdy to bylo poprvé?
"Když nám umřel pes," řekla Kiki.
A učitelka spustila ještě víc slz: "Vááám uuumřel peees?!"

V tu chvíli Kiki pochopila, že tahle dáma brečí zřejmě stále, a jelikož se jí chtělo smát, tak rozhovor taktně ukončila.

*

Jsou tu pak ještě tací, kteří se naopak neustále smějou.
Já se mezi ně neřadím, ale nedávno jsem si jako jeden z nich připadala.

Sedíme takhle s mým mužem v hospodě nad pivem a u vedlejšího stolu hodovala nějaká rodina.

Chlap byl od pohledu takový domácí typ, taková bačkora závislá na manželce.

"Co budeš papat?" Zeptala se ho.

"Slyšels, mluví s nim jak s děckem..." Strčila jsem do Zdeňka.

Dál jsme si hleděli svých piv, ale když jim přinesli polévku s chlebem, nešlo si pána znovu nevšimnout.

Ke každé nabrané lžičce nejdřív čuchnul, teatrálně si vychutnával každý doušek, a než se zakousl do chleba,
očuchal i ten, a dělal takové významné: HMMMMMMM, ááááááá, óóóóóóó!

Tlemili jsme se jak blázni, co je to za týpka, že v životě snad nejedl chleba, a zábava nám vydržela až skoro do jejich
odchodu.

Jak jsme se zastyděli, když vyšlo najevo, že chlápek je hluchoněmý, Vám snad ani říkat nemusím...

Zvláštní bylo, a to mě opravdu zaujalo, že ta jeho žena nás musela vidět, tušila, že se mu smějem a proč,
a usmívala se na nás, jako by i jí to přišlo vtipné.
To mě trochu mátlo.

Ale později jsem usoudila, že je zřejmě úplně s osudem vyrovnaná. Žádná plačka, a zřejmě ani labilní...

Aspoň pokud jde o postižení jejího manžela. Je zvyklá, je smířená. A silná, když nás nechala smát se a nezakročila.

Ale třeba brečela večer, třeba už má taky všeho dost. Anebo je to tak hrozný, že jí není ani do pláče?


Styděli jsme se.
***
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.