1. 7. 2012

30. června 2012 v 23:38 |  Dnes - jednorázovky
Elenka si konečně mezi svými plyšáky všimla zeleného mužíčka s černou čupřinou na temeni,
a přála si ho podat.

"To je Rákosníček, víš," představila jsem jí někoho, koho zná snad každý,
jen ona se k němu zatím nějak nedostala.

Přeskočila ho. Jako všechny tyhle klasické večerníčkovské pohádky.

Ona je totiž na hrané filmy. Respektivě pohádky.
Když je něco kreslené, tak ji to nebaví.

Snažila jsem se jí tedy přivést Rákosníčkovi na chuť.

Povídám: "Já mám nápad!"

Tohle vždycky ráda slyší, očekává nějakou pecku.

A už za mnou celá nadšená cupkala k počítači, kde jsem na netu pustila jeden díl
Rákosníčka.

Chvíli nehnutě koukala.

Pak si lehla, ale koukala dál.
Já jí pak, pro lepší motivaci, nabídla k ruce toho plyšovýho.
Souhlasila.
Dala si ho pod hlavu, jako polštář a dívala se dál.

Možná ji to vážně zaujalo...


Já si u té pohádky zavzpomínala na dětství. Na chvíle, kdy jsem nesměla
prošvihnout ani jediný večerníček, a taky na to, jak jsem to strašně hltala.

Snažila jsem se do toho znova vžít.
Najít v sobě znova ten zájem, tu touhu vědět, jak to dopadne,
a zkoušela jsem Rákosníčkovi fandit. Bát se, že ho něco sežere,
anebo že nepořídí, že to nedopadne.

Nešlo mi to.

Jak to ale? Vždyť dětská duše je základ, na kterou se už jen časem nabalují
další sféry poznání, rozumu, zkušeností...
Proč mě ty sféry nepustí zpátky, k mýmu jádru?

Je to starostmi?
Je to nedostatečným soustředěním se?
Je to věkem?
Je to právě tím věděním, že je to jenom pohádka?
Anebo je to jen tím, že už jsem ten díl kdysi viděla? :)


Možná bych na to nakonec třeba přišla, kdyby Elenka necitlivě nepřerušila
můj návrat do dětských let větou:

"Ten nápad!"

Myslela, že jsem se jen na něčem zasekla, že tohle, co jí tu pouštím, ještě není ono.

Jenže já nic lepšího neznám!
***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.