Červen 2012

1. 7. 2012

30. června 2012 v 23:38 DNES
Elenka si konečně mezi svými plyšáky všimla zeleného mužíčka s černou čupřinou na temeni,
a přála si ho podat.

"To je Rákosníček, víš," představila jsem jí někoho, koho zná snad každý,
jen ona se k němu zatím nějak nedostala.

Přeskočila ho. Jako všechny tyhle klasické večerníčkovské pohádky.

Ona je totiž na hrané filmy. Respektivě pohádky.
Když je něco kreslené, tak ji to nebaví.

Snažila jsem se jí tedy přivést Rákosníčkovi na chuť.

Povídám: "Já mám nápad!"

Tohle vždycky ráda slyší, očekává nějakou pecku.

A už za mnou celá nadšená cupkala k počítači, kde jsem na netu pustila jeden díl
Rákosníčka.

Chvíli nehnutě koukala.

Pak si lehla, ale koukala dál.
Já jí pak, pro lepší motivaci, nabídla k ruce toho plyšovýho.
Souhlasila.
Dala si ho pod hlavu, jako polštář a dívala se dál.

Možná ji to vážně zaujalo...


Já si u té pohádky zavzpomínala na dětství. Na chvíle, kdy jsem nesměla
prošvihnout ani jediný večerníček, a taky na to, jak jsem to strašně hltala.

Snažila jsem se do toho znova vžít.
Najít v sobě znova ten zájem, tu touhu vědět, jak to dopadne,
a zkoušela jsem Rákosníčkovi fandit. Bát se, že ho něco sežere,
anebo že nepořídí, že to nedopadne.

Nešlo mi to.

Jak to ale? Vždyť dětská duše je základ, na kterou se už jen časem nabalují
další sféry poznání, rozumu, zkušeností...
Proč mě ty sféry nepustí zpátky, k mýmu jádru?

Je to starostmi?
Je to nedostatečným soustředěním se?
Je to věkem?
Je to právě tím věděním, že je to jenom pohádka?
Anebo je to jen tím, že už jsem ten díl kdysi viděla? :)


Možná bych na to nakonec třeba přišla, kdyby Elenka necitlivě nepřerušila
můj návrat do dětských let větou:

"Ten nápad!"

Myslela, že jsem se jen na něčem zasekla, že tohle, co jí tu pouštím, ještě není ono.

Jenže já nic lepšího neznám!
***

30. 6. 2012

30. června 2012 v 6:00 DNES
Jak jsem Vám před časem psala, že moje sestra byla na liposukci,
tak se teď stala taková věc.

Ona totiž, ještě před tím odsátím tuku, chtěla pořídit dokumentární
fotografii svého pozadí PŘED, kterou by posléze mohla srovnat s PO.

Byla u mě, tak jsem jí zadek cvakla. Nahej, samozřejmě.
Jenže druhá sestra, která u mě taky v tu chvíli byla, najednou přiskočila,
taky na mě vystrčila zadek, a že prý chce srovnání zadků.

Tak jsem udělala pár fotek, nechala je ve foťáku, a šla si po svým.

Jenže, jak u nás teď byl ten mejdan, tak jsme taky fotili.
Ostražitě jsem hlídala foťák, aby se nedostal do rukou žádnému z hostů,
kterého by třeba napadlo prohlížet si vyfocené, a fotila jsem jen já
a můj muž.


Když ale potom dorazil ten kamarád se svou čerstvou známostí,
přáli si společné foto. Zdeněk je vyfotil hned několikrát, a oni ho potom
požádali, aby jim foťák půjčil, že si chtějí prohlédnout, jak jim to spolu sluší...


Zpozorněla jsem, a využila chvilky, kdy se Zdeněk snažil přijít na to, jak se
z režimu focení dostane na prohlížeč.

"Já to najdu!" Zavolala jsem s tím, že fotky rychle smažu.
Holt dokument nebude. Lepší, než aby byly mé obě přítomné sestry znemožněny...

Jenže najednou vyskočil jiný večírkem rozjařený kamarád, který o inkriminovaných
snímcích ve foťáku věděl, (aniž je viděl!), Zdeňkovi vyrval foťák, a já si oddychla.

Předčasně. On totiž jen rychle přepnul ty režimy a nalistoval fotky zadků.
Dal je tokajícímu párečku před čumáky a řekl: Tohle jste vy dva.

*

Druhá příhoda, kterou Vám chci dnes vyprávět, je z úplně jiného soudku.
A taky už jsem cosi z příběhu zmínila.

Jedná se o ten náš rozkopaný chodník před domem.
Jak jsem si stěžovala správci domu, že nás provizorní lávka navádí přímo do silnice,
kterou jsme chtě nechtě nuceni s rizikem přejít, abychom se vůbec někam dostali.

Správce řekl, že má stejné možnosti, jako já, nám tam ten přechod nějak zajistit.
A tak jsem jednala na vlastní pěst.

Po zdlouhavém dovolávání se na úřad naší městské části, jsem konečně byla spojena s někým,
kdo si právě neválel šunky na dovolené, a mohl se zároveň zabývat mým problémem.
Takový tvor byl ten den na tom úřadě jediný.

Paní byla stručná a rychlá.

"Tohle vám tam udělali? Já to zařídím!" A zavěsila.

Odpoledne, když jsem se vrátila s Elenkou od našich, potkala jsem u rozkopaniště stavbyvedoucího.
Poznala jsem ho hned, protože jediný byl v civilu a čistý.

"Máme tady takovej problém..." Spustila jsem hned, když jsem viděla, že přechod stále neni.

"Už ho nemáte, řekl jsem chlapům, ať posunou zábradlí do silnice, a udělaj vám zatim chodník podél chodníku, kterým teď budete procházet, takový koridor" Odvětil mi s úsměvem.

Ani jsem si "koridoru" nevšimla. Ale dobrý, stačí.

"A slečno!" Zavolal na mě ještě. (Slečno, opravdu :))

"Kdybyste se tam s kočárkem nevešla, tak jim řekněte, a oni to ještě rozšíří."

Hmm, tak to by bylo vyřízeno. Dobrá práce, pochválila jsem se.

I pan správce mě pochválil, když jsem mu svůj počin poslala v mailu.


Jenže další den jsme vylezli ven a náš koridor byl celý rozkopaný.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to páni dělníci asi pochopili špatně.
Neměli nám rozšířit chodník až k tomu zábradlí... :)

A tak se nám tu teď rýsuje snad nejširší chodník v Praze, když nepočítám pěšší zóny.
Zřejmě jim to pondělní kontrola toho stavbyvedoucího pěkně vytmaví a budou to zas zahrabávat,
ale málem jsem se zasadila o skutečně dobrou věc.

Ne kvůli tomu prostoru pro nás. Ale kvůli tomu, že by se zúžila silnice, a tak by milým závodníkům nezbylo,
než tam tu třicítku už konečně dodržovat.
***

29. 6. 2012

29. června 2012 v 6:00 DNES
Původně jsem Vám dnes chtěla psát o tom, jak jsou muži v páru
přesvědčeni, že těmi, kdo má navrch, jsou oni - a hlavně proč,
ale já se k tomu myslím dostanu, i když Vám povím něco úplně jiného...

Měli jsme doma mejdan. Byla to oslava narozenin mého muže.
Po tetování, které si přál a dostal, po akvárku, které si nepřál a dostal,
přišel večer zapíjení. Který si přál. A sám zorganizoval.

Pozval své přátele, a já přichystala pohoštění.

Popíjeli jsme, povídali, hráli společenskou hru zvanou "Aktivity",
kterou možná znáte, ale potom zazvonil poslední očekávaný host.

Je to kluk, který srší energií a je pro každou srandu. Těšili jsme se na něj.

Jenže on nepřišel sám.

Nějaký čas jsme ho neviděli, a tak nám nepřišlo divné, že si vede slečnu.
Je sám, tedy byl sám, pokud víme, takže konečně už někoho má!

Představil nám Táňu a dodal, že ji potkal teď v tramvaji a pozval ji na párty.
Ona přitakávala, a nám bylo jasné, že si pro nás připravili komedii.
Hrajou, že se poznali těsně předtím, než dorazili k nám. Haha.

Když se ovšem u nás na gauči začali seznamovat a vyptávat se jeden druhého
na takové ty základní informace, jako je práce a věk, bylo už jasné, že nekecali.


Ten kamarád si přál slečnu opít, vehementně se snažil, aby měla stále plnou sklenku
a "uvolnila se".
Je velice zábavné pozorovat chlapa, jak se snaží, veden svými pudy a touhami,
je jak býk, co sleduje jedinou barvu, a nic jiného nevidí, neslyší.

Slečna mu pak v závěru oznámila, že je už několik let zadaná, ale že dnešní večer byl
příjemným zpestřením na cestě domů z práce.

Můj muž přebral. Mohla za to ta tráva v závěru.
Přitom ví, že s alkoholem to nejde dohromady.

Když jsem mu v posteli chtěla sundat džíny, pravil, že NÉ! To už by prý
nebylo autentické - chce se ráno vzbudit tak, jak večer padnul.


Chvíli jsem na něj koukala, co to jako mele, ale on usnul.
Měla jsem v úmyslu mu ty džíny prostě servat násilím,
ale kamarád mi poradil, ať mu to dopřeju, že ho chápe.
Ať mu dám jenom k posteli kýbl.

Tak jsem ho nechala tak.
Jsem zvědavá, co ráno řekne na otlačenej pupek od přezky na pásku.
Jestli bude rád, že je to autentický.


Mimochodem, až ho potkáte, zeptejte se ho, jestli náhodou neví, co bylo dřív.
Jestli vejce nebo slepice.

Minule o tom přemýšlel, a když jsem se začala smát,
tak mi úplně vážně řekl:
Ne! Neřikej mi, že už se to ví!


Ne! Já o tom nemůžu psát, proč si muži myslí, že jsou inteligentnější.
Já to totiž nevim :)
***

28. 6. 2012

28. června 2012 v 6:00 DNES
U nás před domem rozkopali chodník, budou dělat nový, dlážděný. Jenže svízel
je v tom, že než bude hotov, nemáme kudy chodit do domu.

Ze vchodových dveří vede přes hlínu lávka, jenže ústí do silnice, kde není přechod.

Je tedy nutné a nezbytné přejít celkem frekventovanou silnici v místě, kde se to nesmí.
Ta firma nás nutí riskovat. Pokud chcem vyjít z domu, musíme jedině přejít na druhou stranu.

To mě dopálilo.

Ovšem až v momentě, kdy jsem stála pět minut s golfáčem na té lávce a auta pořád jezdila.
Samozřejmě, že nikdo nezastavil. Vždyť nemusej! Vždyť nejsme na přechodu!

Když konečně bylo možné dostat se na protější chodník, bylo pro mě nutné, dostat se za chvíli zase
zpátky, protože jsme měli namířeno za barák na hřiště.

A tak jsem došla k nejbližšímu přechodu, a jelikož přijíždějící taxi blikal, jako že bude před přechodem odbočovat,
klidně jsem šla.

Jenže on neodbočoval, a tak jsem na chvíli zaváhala, jestli mi vůbec míní dát přednost.

Najednou se z okýnka ozvalo: Tak dělej, ty píčo!

Ano, přesně takhle to řekl.


Takže jsem se nasrala, chápete.



Na chodníku jsem zaparkovala kočár, a on už stál o pár metrů dál, na světlech. Měl červenou.
Vytáhla jsem mobil a namířila na něj.

Evidentně mě sledoval ve zpětném zrcátku, protože se najednou rozjel.
I když měl pořád ještě tu červenou.

Bál se!

Ani jsem netušila, že mám v rukou takovou zbraň. Vůbec bych nevěděla,
co s jeho espézetkou, či fotkou, kam to poslat, kde si stěžovat (a na co:)), prostě jak na něj.

Ale když se tak vyděsil, že jel na červenou, tak mi ani nevadilo, že z
toho dokumentu nebylo nic.
*

Když jsem večer potkala správce našeho baráku, svěřila jsem mu své trápení s nemožností
bezpečně se teď dostat z domu.

Jenže mi řekl, že má jenom stejný možnosti, jako já. Ať si zkusím přechod zařídit sama.
Na to, že za to správcování pobírá rentu, mě jeho odpověď kapku zaskočila.

No nic, zkusím to nějak vytelefonovat. Sice nevím kde a jak (podobně, jako s fotkou taxikáře),
ale nedá se svítit. Takhle by to nešlo.

Měla jsem vyndat mobil a reakci toho správce si nahrát, třeba by se taky vyděsil a ráno bychom měli před domem přechod.
Pokud by se třeba neodstěhoval :)
***

27. 6. 2012

27. června 2012 v 6:00 DNES
Víte už, že máme doma akvárko.
Teprve pár dní. No a představte si, že jsem při jedné z relaxačních chvilek nad ním,
zahlédla cosi malého, plujícího, bezbranného a rychle spěchajícího do úkrytu...

Narodila se malá rybka!

Tak mě to potěšilo, že jsem do jedné v noci dumala, kde ji přechovat, než povyroste,
aby ji ti kanibalští rodiče nesežrali.

A musím se Vám pochlubit, jak jsem inteligentní.
Zjistila jsem to.

První, co mě totiž napadlo, bylo, dát novorozence do plastové láhve, a tu spustit do toho akvárka k ostatním.
Ať se přes "sklo" seznámí, ale zůstane v bezpečí.

Jenže jsem pak řešila, jak tam tu lahev upevnit, a jak do ní dodat kyslík.

Tak jsem ji dala radši do vázy na stůl, do takové větší, kulaté.
Přesadila jsem jí tam i jednu rostlinku, a doufala, že ta se jí o kyslík postará.

Jenže pak jsem se dočetla, že nikoliv. To až ráno.
Máma sice říkala, že tak malý rybce stačí sem tam zabublat do vody brčkem,
ale na její radu se nedá spoléhat.
Není akvarijní znalec.

Teď se pomalu dostanu k tomu, proč jsem inteligentní.

Na netu jsem si totiž hledala, jak se takový "potěr" nejlépe přechovává (a vychovává),
a představte si, že v "plastové plovoucí porodničce", která po domácku dělaná vypadá
přesně tak, jako moje plastová láhev.

Říkám si hned - ááá, vida. Co mě napadlo hned, jak jsem rybku vylovila, bylo to pravé.
Jenže jedna věc mě nenapadla, a tomu se tedy hodně divím, protože je to tak prosté.
S tím kyslíkem, víte.

Propíchnout tu láhev na několika místech, aby se dovnitř dostaly žbulinky (jak říkával náš dědeček),
a okysličení je zaručeno.

To na tom netu taky radili.
Nechápu vážně, že mě takový banální nápad nenapad´.

Možná jsem inteligentní právě až moc, a to už pak takové drobnosti jsou zase moc málo na to,
aby se jimi můj mozek zabýval. Nevím.

Ale reputaci před sebou samou jsem si vylepšila nápadem, jak "petku" přichytit ke stěně.
Propíchla jsem ji i nahoře, dvakrát, protáhla tudy drátky a ty zalomila přes sklo. A porodnička už neplave,
ale důstojně stojí.

Při vší té práci ve vodě jsem potkala ještě jedno miminko.
Tak jsem ho odchytila a máme v láhvi dvě. Teď je pořád kontroluju, jestli jim nic nechybí,
protože na tom portálu o akvaristice jsem zjistila,
že o chovu rybek nevím skoro nic. Spíš jenom nic.

Ale na druhou stranu, inteligentní lidi žádné portály a rady nepotřebují, nás vede intuice,
takže myslím, že si s novorozenci poradím a vychovám z nich pořádný řádný ryby.
Inteligentní po mně :)
***

Ano, máte pravdu, z narozeninových rybek jsem nejvíc nadšená já.
Když zavřu oči, vidím žbulinky. Hodně žbulinek.

Zdeněk říkal, že je to tím, že celý dny čumim do akvárka...
Takže mě to neděsí.
Jenom jeho trochu jo.

26. 6. 2012

26. června 2012 v 6:00 DNES
Už jsem Vám o tom jednou psala. O tom, jak jsou podle mě ptáci uklidňující.
Myslím ptačí zpěv.

Elenka má takovou hračku (o té jsem právě psala), která vydává ptačí zvuky,
a s tou usíná. Sice jí k tomu poslední dobou musí hrát i pohádka v DVD přehrávači,
ale ptáky nezavrhla.

Jestli si myslíte, že by spíš měla usínat při pohádce, tak to si myslíme taky,
jenže ona vyslechne pohádku, málokdy celou, a pak si stejně řekne o to dývko...

No nic, tak jsme u ptáků.

Dělala jsem řasy jedné známé, co bydlí nedaleko, a pustila jsem jí k tomu cédéčko,
které mi věnovala pro tuhle příležitost jedna kamarádka.
Je to taková relaxační hudba, do které zpívají právě ptáci.
Chvílemi hlasitěji, když hudba přechází do pozadí, a chvílemi je zase víc slyšet hudba,
a ptáci jen tak přizvukují.

Ona celou dobu mlčela, zavřený oči - jinak to ani nešlo, když se lepí řasy,
a zdálo se, že snad spí.

Jenže když jsem řekla, že je hotovo, posadila se a prohlásila:

"Teda Jani, vám tady ti ptáci tak řvou, to u nás zdaleka tolik slyšet nejsou!"

Koukala jsem. Ani jsem nestačila říct, že to bylo relaxační cédé.
Zjevně jí ptáci ten relax rušili.
Měla na ně vztek.

Dokonce mi řekla, že chvílemi se jako uklidnili, ale pak zase začali.
Přikyvovala jsem.

Nakonec mi svěřila, že si během té hodinky plno věcí ujasnila.

"Vážně?"
"Jo, jako osobních plánů, víš," dodala.

Tak nevím, jestli si třeba míní pořídit vzduchovku a přijít příště s ní...
*

Byla jsem s Elenkou na hřišti, a tam přistál holub. Pořád jsme u ptáků.

A jak jsem psala předevčírem, Elenka miluje krmit cokoliv.
Takže sivého opeřence hned hodlala nacpat svým rohlíkem.

Holub byl nejdřív nedůvěřivý. Když proti němu letěl kus pečiva,
s úlekem vzlétnul a dosedl zase o kus dál, aby se po svých a opatrně vrátil
a zjistil, o co jde.
O co nám jde.

Ale za chvíli už se ládoval, až drobky létaly a Elenka se tomu smála, takže
bylo všechno fajn.
Jen jsem čekala, kdy vyleze z okna protilehlého domu nějaká babka, a začne
mi kázat, že v Praze je krmení holubů zakázané, obzvlášť na dětských hřištích.
Je to vůbec pravda? :)

Přilétl další holub a přidal se k hostině.

A já si chystala pro tu bábu odpověď.
I když dávno vím, že nejlepší je tyhle okenice ignorovat.

A v tom se z jednoho stromu snesla sojka. Rychle do zobáku popadla ten největší kus,
a zalétla zpátky někam vysoko do větví.

Věděli jste, že sojka není malá? Byla větší, než ten holub!

Poznala jsem ji podle těch občanských průkazek po stranách.
No, těch modročerných pírek, co jsou pro ně typická.

Z pohádky o Krakonošovi sojku znám jinak. Malou, nahnědlou.
Docela šok.

A tak jsem si usmyslela, že kdyby nějaká ta bába přecejen měla řeči,
tak jí řeknu, že nekrmíme holuby, ale sojky.
Protože to se určitě smí.

Jenže žádná řeči neměla.
Škoda.
***

25. 6. 2012

25. června 2012 v 6:00 DNES
Tenhle měsíc je pro mě měsícem pokut. Nikdy jsem žádnou nedostala, a teď hned dvě
ve dvou týdnech.

Buď moje krása už fakt uvadá, anebo jsem prostě neměla štěstí.
Každopádně je asi čas začít jezdit podle předpisů. Už ale opravdu.

Řeknu Vám, jak to bylo tentokrát.

Jedu s Elenkou k našim, a najednou mě předjíždí nějaký závodník.
Říkám si, tebe by měli chytnout, ony by tě ty frajeřinky přešly!

Blinkr asi vůbec nevěděl, co je, nějakou rychlost evidentně neřešil, hlavně,
že frčel, a byl slyšet široko daleko.

Já vždycky s Elenkou trošku spěchám, obzvlášť v těhle vedrech, aby neseděla v autě
moc dlouho, ale nijak závratně se tedy neřítím.
Musím ještě stíhat sem tam se na ni otáčet a podávat jí pití, když si řekne...

V tom mi zvonil mobil v kabelce. Samozřejmě jsem ho nevzala. Zvonil zas. A zas.
Nic, to prostě počká.

A pak vidím, jak na mě někdo v protisměru bliká.
Hlásil, že měřej.
Tak jsem přibrzdila, jenže pozdě.


"Tak paní řidičko, vaše doklady prosím."

"A toho závodníka, co tu prosvištěl přede mnou, jste určitě nechytli, co?" Prohodila jsem.

"Tady žádnej závodník nesvištěl," odpověděl mi policajt a pak mi jeho kolegyně dala dýchnout.

On mi obešel auto, a já už věděla, že mu určitě neunikne moje prošlá technická - ještě stále.
No, nebyl čas!

"Víte, proč jsme vás zastavili?"
"Rychlost?"
"Přesně tak, na třicítce jste jela padesátkou!"
"Já trošku spěchám kvůli dceři..."

"A druhá věc, víte o tom, že máte..."
"Propadlou technickou, vim..." Doplnila jsem ho sklesle.

"Tak za tu rychlost vám musíme dát pokutu, tu nejnižší, která je možná, pětset."

A šel vypisovat bloček.

Když se vrátil, tak ještě dodal, že tu technickou vůbec nebude řešit. Že je to můj
problém.

Rozloučili jsme se, a pak přišla máma. Jela kolem, odněkud se vracela.
Říkala, že mi celou dobu volá, aby mě na NĚ upozornila,
protože si jich všimla už před hodinou, ale já jí prej nezvedám telefon...

Představila jsem si, že bych ten mobil vzala a oni mě při tom viděli.
To bych jim ještě tak mohla říct, že mi právě volá máma, abych si na ně dala pozor :)
Ale třeba by to taky uzavřeli jako můj problém...
***

24. 6. 2012

24. června 2012 v 6:00 DNES
Zdravím své čtenáře po zhruba týdenní odmlce, kdy jsem se věnovala pouze Elence,
a jelikož už ji máme pár dní doma a už se znovu zabydlela a rozkoukala, je čas začít
Vám opět psát...

Dnes to bude o tom, jak byl na chvíli svět podle mě :)

Tedy můj svět. Vlastně jsem o to usilovala od rána, aniž bych tenhle cíl vědomě sledovala.

Kdysi, před několika měsíci, jsme s mým mužem někde viděli krásné akvárium,
(možná v akvaristice), a tak jsme se u něj zasekli a vychutnávali uklidňující pohled,
který nám skýtala hejna rybek, bublinky, rostlinky, kamínky... Barvy a ticho...

Prohodil tehdy něco o tom, že by nebylo marný mít něco takovýho doma. Dokonce myslím
řekl, že by ho vyměnil za televizi, a po večerech se u něj uklidňoval, relaxoval...

No a teď se stala taková věc, že mý ségře chcíply želvy. Dostala je od mámy k Vánocům, protože
se pravidelně při návštěvách našich uklidňovala pohledem na želvy jejich, z čehož máma usoudila,
že by si je přála mít doma taky.

Nebyla to sice pravda, ale s tím už Zuzka moc nenadělala, když je našla pod stromečkem.
A tak si pořídila velké akvárko a všechno to potřebné příslušenství, jenže už po pár měsících měla
želv plný zuby. Kvůli čištění jejich věčně zaneřáděného obydlí.

Uvítala tedy nabídku mámy, aby převezla na léto své malé želvy k nim do jezírka, kde tráví
letní období i velké želvy našich.
Aspoň se všichni zkamarádí, budou parta, užijou si letní radovánky...

Jenže malé želvy byly za pár dní po smrti.
Mohla za to zřejmě chladná voda, na kterou nebyly zvyklé, prý se do roka mají vyhřívat v teplotách
nad dvacet nebo co se to pak ségra dočetla.
No, ale co si budem povídat, stejně o ně zvlášť nestála...

A teď to přijde - otázka toho jejího akvária. Co s ním?
Můj muž má narozeniny, a tak jsem měla okamžitě plán. Zuzka mu dá akvárko, koupíme ryby,
rostlinky, kamínky...
Navíc Elenka má zálibu v krmení čehokoliv, od holubů na ulici, až po ty želvy, takže i ona jistě
akvarijní rybky ocení.

Všechno jsme nachystaly, akvárko vyzdobily, rybky ubytovaly, a já nedočkavě čekala, až se mi
Zdeněk vrátí z práce.
To bude celej užaslej!

Ten den jsem s Elenkou trávila u mámy, aby nám to rychleji uteklo a pak, bylo nádherně, takže
by byl hřích sedět doma - a koukat do akvárka. To si necháme na večer...


Určitě už jsem se Vám zmiňovala, že Elenka hrozně špatně jí. Skoro vůbec nejí. Jsou dny, kdy
opravdu nesní nic. Je to zřejmě tou srdeční vadou, nedá se s tím moc dělat.
Když vidí, že jde do tuhého, že jsem se prostě rozhodla, že BUDE JÍST, tak s oblibou dělá takový
triky, že si poručí něco jiného, než jsem jí donesla - aby to jídlo oddálila, nechá mě to otevřít, nakrájet,
namazat, případně i uvařit, a pak si nedá ani lžičku.

Už jsem si na to mohla zvyknout a počítat s tím, že jakmile si takhle poroučí, tak z toho nebude nic,
jenže nějaký červík hlodající v matce uvnitř mě, mi nedovolí to aspoň nezkusit, chápete...
Co když skutečně chce jíst?

No, většinou nechce.

Zdeňkovi jsem koupila jeho oblíbený medovník, dort, jako k těm narozkám, a dala jsem mu tam svíčky
a jahody navrch, a když konečně dorazil z práce, tak jsme ty svíčky s Elenkou zapálily a dort mu slavnostně nesly.
To už se mi zdál nějaký vlažný - Zdeněk, ne medovník.

Zfoukl svíčky, doufám, že si i něco přál, a Elenka hned spustila, že chce papat dort. Líbilo se jí zřejmě,
že hořel.

Tak jsem hned veškeré gratulace a dárky odložila a radostně běžela pro talířek a nůž, aby se Elenka konečně
napapala.

Jenže jak jí přistála porce dortu na talířku a blížila se k ní první lžička, odtáhla se.
NE! Řekla.

"To akvárko je jako pro mě, jo?" Zeptal se konečně Zdeněk.

Nadšeně jsem přitakala.

"Aha...," odvětil a zapnul si televizi.

"To si děláš srandu, ne?" Spustila jsem hned.

"No, já k rybičkám moc vztah nemám, víš... nikdy jsem je nechtěl... Ale jako děkuju, jsou pěkný."

Připomněla jsem mu náš relax v akvaristice, na který už si nevzpomínal, ale TEDA šel a ty rybičky si
zblízka prohlížel. Kvůli mně, evidentně.

"A Elenko, tohle teda ne! Chtělas dort, nakrojili jsme ho kvůli tobě, ušpinil se talíř kvůli tobě, a ty teď řekneš,
že ne? Tak to teda ne! Koukej aspoň ochutnat!"

Už jsem čekala pláč, když moje pohublá dcerka otevřela tu svou chlebárnu.
Překvapeně jsem jí tam rychle šoupla lžičku medovníku, a v tom mi volala máma.

Ptala se, jak slavíme.

"Jo, Zdeněk čumí do akvárka, a Elenka má plnou pusu medovníku," konstatovala jsem.


A pak jsem chvíli spokojeně sledovala ty svý DVA, jak dělají, co mají, než mi došlo, že dělají jen to,
co chci já.

Zdeněk sice nakonec uznal, že je to uklidňující koutek, ale místo televize si akvárko umístit nepřeje.
Ale aspoň ví, že rybiček má šest, a Elenka zas, jak chutná medovník :)
***

13. 6. 2012

13. června 2012 v 6:05 DNES
Milí moji čtenáři,

budu teď opět nějaký ten den v nemocnici se svou Elenkou,
a tak se odmlčím.

Dopsala jsem poslední díl Metod, který se nevešel opět do jednoho článku celý,
a tak tu najdete dneska první část a zítra druhou.

Musím říct, že se mi ten konec nepsal dobře, právě proto, že šlo o konec.
Mít v plánu pokračovat dál, zřejmě bych ukončení kapitoly tak neřešila,
ale teď ukončení celého románu jsem řešila hodně.

Chtěla bych ještě poprosit vnímavé čtenáře Metod, kteří by mě případně opravili
v místě, kdy píšu, kolik let je teď malému Matějovi. Neměla jsem čas si to celé projet
a spočítat, tak budu moc ráda za případné opravení, pokud to nevychází, a nejsou mu teď čtyři :)
Děkuji.

*

A abych přidala ještě nějakou srandičku, tak se mi stala jedna taková kapku úsměvná záležitost.

U Elenky na JIPce slouží zdravotní bratr, takovej sympatickej kluk.
Když jsem odcházela na kafe, jelikož Elenka usnula, procházela jsem kolem pultu sester, kde on
zrovna dělal na jednu ze svých kolegyň šílené ksichty, něco nebo někoho jí předváděl, a trvalo to hodně
dlouho. Zastavila jsem se v zádech té sestry, a čekala, až se bratr vyřádí, abych mu oznámila,
že odcházím.

Když si mě konečně všiml, tak hned zvážněl a dal mi prostor mu to sdělit.
Řekl: Jasně, samozřejmě!
A sestry se začaly smát, on se chytal za hlavu, a ještě jsem slyšela, jak běduje, že se úplně ztrapnil.

Když jsem se pak vrátila zpátky, tak přišel do Elenky boxu, dal mi pro ni léky, a pak se ke mně důvěrně
naklonil a povídá:

"Snad si teď nemyslíte, že jsem ňákej magor..."

Asi se bál, že bych se začala bát o Elenku.

Ale ona má zrovna magory ráda, její táta na ní dneska "magořil" do telefonu a ona vyprskla smíchy.
Podotýkám, že se mnou zatím nepromluvila jediné slovo, vůbec se mnou nekomunikuje, natož aby
se smála. A to jsem to s tím magořením zkoušela taky.
Holt není magor, jako magor. Důležitý je, kdo magoří.
No, to by pro dnešek stačilo, jsem přetažená, omluvte mě.

Snad si teď nemyslíte, že jsem nějakej magor... :)
***

12. 6. 2012

12. června 2012 v 6:00 DNES
Kamaráde můj, měls pravdu, z tý Evropský do Starodejvický se fakt odbočovat nesmí.

Když za mnou zahoukal majáček, bylo mi to už jasný.
Ani mi to nemuseli zdlouhavě vysvětlovat.

To by si potom možná nevšimli, že mám prošlou technickou.

Bezelstně jsem řekla, že o tom vim, a tak se rozhodli mi tu pokutu dát.
Když vypisovali bloček, rychle jsem uklidila invalidu z palubky a postavila se tak,
aby neviděli to upadlý zrcátko.

To by pak ta pokuta asi nebyla tak směšná - zas budeš říkat, že Ty bys dostal víc.

Jenže já použila dojemný příběh o Elence, a že za ní právě jedu, (na své půvaby už nesázím),
a tak jsem směla pokračovat v jízdě lehčí jenom o dvě stovky, abych kontrolu vozidla
urychlila.

A to mě doma strašili, že když na to přijdou, hned mi auto odstavěj nebo co.
Myslím, že o tomhle ti policajti ani na chvíli neuvažovali.
Asi se jim nechtělo hodit mě do Motola. To by museli, ne?
No uznej, když někomu přerušej cestu a ještě ho zdržej, tak vzít mu pak auťák,
to aby ho tam pak odvezli a se sirénou, ne?

Akorát teď nevím, kudy budu za tou Elenkou jezdit, když jsi měl teda tu pravdu...

Netrpělivě čekám Tvou na odpověď,
pro případ, že by nepřišla včas, dávám si do kapsy džín dvoustovku.

Tvá Jane

11. 6. 2012

11. června 2012 v 6:00 DNES
Moje sestra Kiki mi popisovala setkání s "plačkou".
S ženou, která bulí zřejmě na každém kroku.
Dojetím, lítostí, radostí...

Měla jsem taky takové období, a to v těhotenství.
Jinak jsem i od povahy kapánek labilní, ale slzy se objevují zřídka.
Když vynechám konce filmů...

Pokud jde o Elenku, tak to je úplně jiná kapitola. Ale většinou taky
nebulím, protože vím, že to není co platné.

Znáte to, že je něco tak strašné, že vám nejde ani brečet?
Tak to je ten případ.

Ale vrátím se k ženě plačce, kterou Kiki potkala na promoci našeho bráchy.

Bratr měl proslov na mikrofon, před celou aulou lidí.
Mluvil anglicky, hodnotil uplynulá léta ve škole a mluvil i o své budoucnosti,
a na závěr se anglicky omluvil, že "přepne" do Češtiny, aby mohl něco říct rodičům.

A řekl prý: Mami a tati, já vám moc děkuju, že jste mi umožnili studovat na téhle škole,
bez vás bych teď nebyl nic.

Nebo tak nějak, já tam pro hospitalizaci s Elenkou nebyla, tak přesně nevím.

Naši slzeli a ta učitelka plačka taky. A pak, při rozhovoru se svou bývalou žačkou, si chválila proslov jejího bratra Toma,
že ji úplně dojal.

Kiki řekla: Tátu taky, bylo to podruhý, co jsem ho viděla brečet.
Učitelka se rozbrečela dojetím nad tím, že táta brečel, a zeptala se: A kdy to bylo poprvé?
"Když nám umřel pes," řekla Kiki.
A učitelka spustila ještě víc slz: "Vááám uuumřel peees?!"

V tu chvíli Kiki pochopila, že tahle dáma brečí zřejmě stále, a jelikož se jí chtělo smát, tak rozhovor taktně ukončila.

*

Jsou tu pak ještě tací, kteří se naopak neustále smějou.
Já se mezi ně neřadím, ale nedávno jsem si jako jeden z nich připadala.

Sedíme takhle s mým mužem v hospodě nad pivem a u vedlejšího stolu hodovala nějaká rodina.

Chlap byl od pohledu takový domácí typ, taková bačkora závislá na manželce.

"Co budeš papat?" Zeptala se ho.

"Slyšels, mluví s nim jak s děckem..." Strčila jsem do Zdeňka.

Dál jsme si hleděli svých piv, ale když jim přinesli polévku s chlebem, nešlo si pána znovu nevšimnout.

Ke každé nabrané lžičce nejdřív čuchnul, teatrálně si vychutnával každý doušek, a než se zakousl do chleba,
očuchal i ten, a dělal takové významné: HMMMMMMM, ááááááá, óóóóóóó!

Tlemili jsme se jak blázni, co je to za týpka, že v životě snad nejedl chleba, a zábava nám vydržela až skoro do jejich
odchodu.

Jak jsme se zastyděli, když vyšlo najevo, že chlápek je hluchoněmý, Vám snad ani říkat nemusím...

Zvláštní bylo, a to mě opravdu zaujalo, že ta jeho žena nás musela vidět, tušila, že se mu smějem a proč,
a usmívala se na nás, jako by i jí to přišlo vtipné.
To mě trochu mátlo.

Ale později jsem usoudila, že je zřejmě úplně s osudem vyrovnaná. Žádná plačka, a zřejmě ani labilní...

Aspoň pokud jde o postižení jejího manžela. Je zvyklá, je smířená. A silná, když nás nechala smát se a nezakročila.

Ale třeba brečela večer, třeba už má taky všeho dost. Anebo je to tak hrozný, že jí není ani do pláče?


Styděli jsme se.
***

10. 6. 2012

10. června 2012 v 6:00 DNES

Loni v tento den jsem Vám psala o tom, že život člověka někdy nudí,
když mu připadá každý den stejný.

Dneska bych řekla, že lepší je život pořád stejný, než žádný.

I když, tohle bych řekla i loni. Zálelží na kontextu.

Když už člověk žije, tak mu nestačí jen žít. Chce žít podle svých představ.
Ale když mu jde o život, tak mu stačí přežít.

Všechno je závislé na okolnostech, které se mění.

Když jsme čekali na výsledek Elenky operace a trvalo to dlouhých deset hodin,
bylo nám všechno jedno, hlavně ať přežije.

Když pak řekli, že to dobře dopadlo, zvýšili jsme své nároky a chtěli ji už co nejdřív
doma.
Když pak přišly teploty a pár dní vůbec netrávila, tak jsme si přáli, ať tam leží jak dlouho chce,
hlavně ať tyhle pooperační komplikace ustoupí.

Včera ustoupily teploty a Elenka začala trávit.
Přejeme si, aby byla co nejdřív doma.

Proč se člověk neraduje z toho, co je teď?
Nestačí nám to, ženeme se pořád za lepším.
Nespokojíme se s málem, které vlastně vůbec málem není...

Proč nám nestačí, že se splní jedno přání, a hned už si myslíme na jiné?
Můžem pak vůbec být šťastní?
***


Předpokládám, že až bude Elenka v pořádku doma, tak si budeme nejvíc přát, aby na žádnou operaci
už nemusela, a bude nás otravovat i kontrola v ambulanci.

Ovšem, měla-li by mít dál vážné zdravotní potíže, budeme rádi, když se bude smět léčit doma
a docházet jen na kontroly.

Já už se v nás lidech nevyznám :)

9. 6. 2012

9. června 2012 v 6:00 DNES
Po dlouhý době jsme měli se Zdeňkem společný večer, jen my dva sami doma,
s pivem a filmem. To abychom se odreagovali a nebylo nám tak smutno po Elence.

Moc to nefungovalo, hlavně poté, co jsme to stopli a volali do Motola, jak se jí daří.
Zatím je ještě uspaná a na všech podpůrných lécích a přístrojích. Jakmile se ji pokusili
odpojit, její tělo se bránilo, a tak ji mají v plánu nechat v tom "komfortu" dýl.

Akorát, že vůbec netráví. Krmí ji sondou do žaludku a netráví. Nevědí proč, snad jen
pooperační stres, ale nám to dost kazí pohodu a pocit z úspěšné operace,
která by jí měla vážně ulevit.

U filmu jsme se přežrali, udělala jsem nám dobrou večeři, ale stejně tu byl pořád
ten úzkostný pocit. Nedal se zahnat.

Ale přecejen jsme se v závěru večera zasmáli.
Ne u té komedie, ale v koupelně, kam jsme se potom šli mýt.

Zdeněk si napustil umyvadlo a začal se holit, já si tam zapálila cigáro
a lamentovala nad tím, že Elenka netráví.
Odklepla jsem popel a lamentovala dál.

Zdeněk najednou kouká, já koukám, proč tak kouká,
a pak jsem si toho teprve všimla.
Mýho popelu v jeho vodě na holení. Mám totiž ve zvyku odklepávat do umyvadla.

*
Moje ségra byla na liposukci. Na neinvazivní.
Což by mělo být odsátí tuku bez porušení kůže.
Kůži jí porušili, a hned na několika místech.
Takže to byla liposukce invazivní, ale to už bylo fuk.

Když pak doma ty rány viděla, navíc rány, ze kterých vytéká krvavá voda a ještě pár
dní vytékat bude, omdlela.
Vyděsila mámu, která ji přišla pomoct s převlíkáním stahovacích punčoch, který teď
musí nějaký čas nosit, aby se jí zadek pěkně vytvaroval.

"Tohle mi nedělej!" Řekla, když se její dcera sama po minutce probrala.
"Co ti nemám dělat?" Ptala se, protože vůbec nepostřehla, že byla chvíli mimo.

Pak si znova všimla těch ran a omdlela podruhý.

Máma si všimla, že jí nějak zapadává jazyk, a jelikož měla ruce od té krve,
chvíli se zdráhala sáhnout jí pro něj do pusy.
Když se konečně odhodlala, ségra se probrala sama.

"Do prdele! Tohle mi vážně nedělej!"

Neomdlela potřetí, ale dostala zánět jedné z těch ran v kůži.
Zato má teď krásnej zadek.
*

Někdo trpí pro krásu, jiný pro zdraví.
První dobrovolně, druhý nerad.
Život je skutečně zvláštní.

V tom filmu, na který jsme s mým mužem večer koukali,
se trpělo pro lásku.

Z mýho dnešní pohledu je to vůbec to nejlepší trápení.

*
Odklepávám do umyvadla podruhé, jelikož jsem se opravdu hodně zahloubala.
Zdeněk už se nesměje, ale nadává, a tak končím, přepínám a zdrhám! :)

8. 6. 2012

8. června 2012 v 6:00 DNES
Čekám takhle v Motole na svého muže, až si koupí něco k jídlu, a najednou vidím pěknýho chlapa.
Fakt pěknýho.
Koukali jsme chvíli na sebe, já na něj z lavičky, on na mě z invalidního vozíku - měl jen zlomenou nohu,
žádný mrzák, a bylo evidentní, že jiskra přeskočila.

Jenže jiskření já si teď nemohla dovolit.
Každou chvíli se Zdeněk vrátí s bagetou, co by na to asi řekl?

Tak jsem přemítala, jak vyslat mladíkovi pohledem echo, že na seznámení má zapomenout.
Když v tom se rozjela kolečka jeho vozíku a přímo ke mně.

Kruci! Co mu řeknu?
On zřejmě začne nějakou frází, třeba Ahoj, já jsem Petr...
Anebo Můžu tě pozvat na kafe?
A já mu řeknu: Nezlob se, ale já čekám na svýho muže, jsi pěknej, to všechno jako jo,
ale z kafe nebude nic...

Měla jsem hlavu úplně zavařenou, když mě míjel...
Seděla jsem u dveří a on jimi projel ven.

No co to je?
Místo toho, abych ho tady teď odháněla a nervózně se rozhlížela kolem, jestli už se Zdeněk nevrací,
tak tu dřepim jako opařená, že jsem se takhle sekla a dělala si zbytečný starosti.
Varianta, že by se nechtěl seznámit mě totiž vůbec nanapadla :)
*



Dopadlo to vlastně ještě hůř, než kdyby se kluk přijel seznamovat a viděl by nás u toho Zdeněk.
On se seznamovat nepřijel, a Zdeněk mě našel tak, jak mě tam nechal.

Mohl si říct: Já mám takovou krásku, že ji balí chlapi, jen co si na chvíli odskočím.
Ale takhle řekl jenom: Dobrý, tak jdem...
***

Jsme normální?

7. června 2012 v 12:38 Pojednání
Udělala jsem si kafe, vykouřila cigáro a přitom zavolala do nemocnice, jak to vypadá s naší Elenkou.
Když řekli, že pořád dobře, tak jsem se přesunula k počítači a ve vytahaných teplákách se chystám psát o normálnosti.

Nevytáhla jsem žehlicí prkno, abych aspoň zmenšila tu hromadu vypraného prádla v koši,
ani si nedělám pořádek ve skříni, která by to už zasluhovala, ani nejdu se smetím, ani nevařím oběd,
což by všechno bylo normální.

Normální proto, že by obecně taková činnost ode mě teď nikoho nepřekvapila.

Avšak kdo mě zná, zejména moje rodina, by v šoku byla. Obzvlášť můj muž.
U mě je totiž spíš normální, že když mám čas pro sebe, tak píšu.
Dělám to ze dvou důvodů.
Naplňuje mě to, baví mě to, což je důvod první, a ten druhý - no, přenáším se v myšlenkách
jinam, dávám takovou dovolenou své mysli, jsou to pro ni lázně.

Po všech těch dlouho trvajících starostech a strachu o Elenky život.
V tomhle ohledu je tedy mé konání zřejmě taky normální, ovšem jen po zasvěcení přihlížejících.
Hodnotících.

A to je taky zajímavá sorta lidí. Hodnotící. Téhle činnosti se věnuje kdekdo. A jelikož každý kdekdo
patří mezi kdekoho, považují se za normální. Nevyčnívají, jsou stejní, jako většina. Jako kdekdo.
Rádi určují, co je jaké a kdo jaký; blbý, ošklivý, závistivý, lakomý, příšerný, smradlavý, prolhaný, líný...

Většinou se hodnotí spíš kritickým okem. A když je něčemu tak většinou, pak to je považováno taky za normální.

Normálních a normálního je tedy většina. Norma, kterou jsme ochotni akceptovat, kterou můžeme uznat, přehlídnout, nevyfotit si.

Jedna teze praví, že normální je na tomhle světě úplně všechno.
Druhá zase, že normální je jen to, co je většinové, běžné. Co se nevymyká.

Záleží na úhlu pohledu a na přístupu hodnotícího. Na jeho informovanosti o hodnoceném a nadhledu, s jakým
k hodnocení přistupuje.
Hodnotit je tedy normální. Je to lidské.
Jsou ale chvíle, kdy hodnotit je nenormální.

Třeba soudit počínání někoho, do jehož situace jsme se nikdy nedostali, a tak nemůžeme vědět, jak bychom se na jeho
místě sami zachovali.

Jenže většina se do takových hodnocení přesto pouští. Ta "normální" většina.
Normální tedy dělají i nenormální věci.

A dokonce je považují za normální.

Jsou vůbec normální? :)
*

Říká se, že kdo o sobě smýšlí jako o úplně normálním, tak často úplně normální nebývá.
Každý máme něco, co si necháváme jen pro sebe, protože pochybujeme, že by to přísní hodnotitelé
z našeho širého okolí přehlédli a nechali bez povšimnutí.
Něco, o čem si tedy myslíme, že se normě vymyká. Že to nemá kdekdo. A jelikož to máme každý, pak se to
jistě dá považovat taky za normální.

Jenže se za to obvykle stydíme. Nebýt ovšem normálních hodnotících, klidně bychom nad svou
odlišností mávli rukou.
Jenže oni tu jsou. Často tak děláme věci jinak a tak, abychom nezavdali příčinu k pomluvě.
Tak se třeba ohlíží na své ostříží sousedy například lidi na vesnicích.

Co by řekli sousedi?

Je normální si tuhle větu klást?

Je normální, že sousedi by měli něco říct?

Je normální si tuhle větu nepoložit?

Je normální, aby si sousedi nepomysleli vůbec nic?
***

Věrná ze slušnosti

6. června 2012 v 10:03 Pojednání
Dělala jsem si takový svůj malý průzkum. Ohledně věrnosti v párech, které
jsou spolu dlouho, třeba mají i děti, zkrátka v těch vztazích, které obě strany berou
vážně a své protějšky považují za své životní partnery.
V takových vztazích se člověk už nemůže chovat nezodpovědně. Dělat si úplně, co chce.
Bez ohledu na partnera, o dětech nemluvě.

Když si žena či muž svůj protějšek teprve hledá, a zkouší, a poznává, tedy má vztah ve fázi
nějakého chození, je to v podstatě sranda. Když teď támhle zahnu, a on se to doví, tak to prostě
skončí. Volba bývá jednoduchá, jdeme za tím, co právě teď chceme a volíme často bezohledně,
jde přece jen o nás.

A jsem-li věrná, tak taky proto, že chci, že jsem zamilovaná, anebo nemám příležitost k pokušení...
Otázka ovšem je, co když se už věrnost stává povinností.
Jak tomu bývá právě v těch pevných rodinných svazcích, kdy by profláknutá nevěra mohla ublížit
hned několika lidem, včetně dětí. Kdy by mohla ve svých důsledcích i rozbít rodinu. To už vážně
sranda není.
Tady už se zamýšlíme víc, co nám za co stojí.

Ale já tu nechci pojednávat o tom, jak to udělat, aby případná nevěra nepraskla.
Chci rozebrat příčinu nevěry, i samotný postoj k ní, aniž by člověk třeba už měl nějaké to nutkání zahnout.
Ovšem ani jakmile už je to tady a my se jen rozhodujeme, jestli podvést či to ustát, nemusí být příčinou nevěry
náš dlouholetý vztah. K tomu se dostanu.

Osobně neuznávám věrnost jako zásadu.
Někdo řekne: Já jsem prostě věrnej - jak někoho mám, tak jsou ostatní tabu, nepodvádím, nedělám to.

Jako důvod uvede právě tu zásadu. Nedělá se to, tak to nedělám. Hotovo.

Tenhle přístup se zdá být ideální. Vypovídá o tom, že tento ze zásady věrný se nebude hnát za každou "sukní",
nebude aktivně nevěru vyhledávat, nebude příležitostem chodit naproti. A že když přijde pozvánka na rande, odmítne.


Jenže se neví, co by s jeho zásadou udělala nějaká nahodilá a nepředvídaná situace, kdy se v člověku proberou všechny pudy a chtíče. Navíc třeba s kapkou alkoholu mísící se...
Takových chvil se člověk nevyvaruje. Pokud se ze zásady nevyhýbá večírkům...


A pokud ano, a pokud právě proto, aby se nedostal do pokušení a nezahnul, tak o kdo by o takovou věrnost pak stál?
"Já dřepim doma, protože jinak bych tě asi podved."

Paráda :)
Pochválit, anebo pro jistotu ještě zamknout?
Anebo vyhodit? (zničit rodinu?)

Stejně tak na mě působí věrnost z tak zvané slušnosti.
Nepodvedu, protože partner si to nezaslouží.

Tenhle přístup lahodí ženám. Sluší mužům. Ale sami by ho od nás neuvítali.
Nepřejou si slyšet:
"Jsem ti věrná jenom ze slušnosti. Jsi hodnej, tak ti nechci ublížit."

Chlapi potřebujou věrnost svých žen z úplně jiných důvodů.

"Jsi nejlepší, koho jsem kdy měla, proto nemám zájem dělat to s jiným."
"Líbí se mi to s tebou, nemám důvod k nevěře."

Jenže u nás žen to takhle prosté není. Nemáme to tak, že ty jsi dobrej,
proto tě nepodvedu.

To ovšem muži nemůžou pochopit.

Když se vrátím k těm větám, které zdůvodňují věrnost žen podle představ mužů,
tedy - Jsi nejlepší, koho jsem kdy měla, proto nemám zájem dělat to s jiným.

V nejlepším případě můžou být pravdivá obě tvrzení, ale beze slova PROTO.
Ano, jsi nejlepší, koho jsem kdy měla. (Ale o to mi tak úplně nejde)
Nemám zájem dělat to s jiným. (Nejsem teď aktuálně do nikoho poblázněná)

V horším případě žena vnímá první tezi jako pravdivou, ale to vůbec nevylučuje, že nemá zájem
dělat to s jiným. (Anebo s ním jen něco mít).

Právě proto, že nejde o techniku, kterou vládne její muž.
Jde o jiskru. Prostou přitažlivost, kterou vzbudil muž jiný.
A s tím nikdo nic neudělá.

Teď se dostávám k tomu, že ani v ideálním svazku, kde všechno funguje, jak má,
není věrnost zaručena v případě, že se někdo takový objeví.

Kdo to spustí. Kdo spustí sny, představy, touhu.

A pokud vše vyústí v nevěru, pak skutečně není příčinou dlouholetý vztah, a tisíce nocí
s jedním partnerem.

Stalo by se to tak, jako tak. Ať má člověk rodinu, anebo je sám, anebo střídá lásky den co den.
S tímhle protějšek v podstatě nemá co do činění. Nebojím se říct, že ho to vlastně ani netýká.

Pokud se mu to ovšem nedonese. Pak by to jistě bolelo. A tedy teprve ublížilo.

Nesnažím se tady obhajovat nevěru. Jen říkám, že jsou chvíle, kdy člověk nemusí udělat vůbec nic,
a stejně se neubrání náhlému vzplanutí.
Které by si ovšem měl odříct. Měl by si ho zakázat. Protože má partnera.

Pak by si měl ale zakázat i myšlenky a sny o něm. Nevěra začíná v hlavě.
A partner by jistě nebyl rád, kdyby věděl, že myslíme na někoho jiného.

Jaký je rozdíl, o někom snít a s někým prožít románek?
Svou touhu naplnit?
Rozdíl je to obrovský, pro toužícího :)
Ale žádný pro toho, kdo je sice technicky v posteli nejlepší, koho jsme kdy měly,
jenže už v nás nespouští chuť, jen se na něj podíváme... Dokonce ani na dotek.

A teď, kde je příčina a je to vůbec špatně?
Dá se tomu vůbec předejít?
Přitažlivost přece přirozeně časem ochabuje. Nic netrvá věčně, tím spíš ne zamilovanost.
Dál je to příjemná součást vztahu, zvyk. Pro někoho jen potřeba.
Ať by se v posteli dělo pokaždé něco jiného - jiné divadýlko,
tak stejný herec se prostě okouká.

Nemůže za to. A to snad v někom spouští pocit, že si nezaslouží nevěru.
Ale ono to je oboustranné.

Někdo dokonce tvrdí, že nevěra je zpestřením vztahu, změna herce, která paradoxně
tomu stálému a dlouholetému pomůže. Z pohledu diváka :)
Samozřejmě partnerka není v posteli jen divákem, je taky herečkou.
A stále stejnou herečkou.

Muži ale neřeší nějakou okoukanost. Řeší svou fyzickou potřebu.
Nepotřebují si snít, toužit.

A tak se nikdy, ale nikdy nesetkáme v jednotném pohledu na nevěru a přístup k ní.

Tak je tu aspoň pár bodů, k nimž jsem dospěla za svůj dlouholetý milostný život,
a které považuju za přijatelné:

Věrnost by neměla být zásadou, na takovou se totiž nedá spolehnout.
Nikdo neovlivní své pocity v určitých chvílích.
Zásadou by ovšem měla být diskrétnost.

O věrnost ze slušnosti stojí leda ženy. Mužům nestačí. V tomto ohledu ji neocení.

Rozum na prvním místě. Uvědomit si, že zámek, byť jen pomyslný, ještě nikomu nikoho z hlavy nevyhnal.
Naopak jen touhu prohloubí.

Pídit se po nevěře partnera je neslušné.
Nedůstojné.
Pídící na tom jen tratí.
A není cesty zpět.
Čím dál zajde, tím víc se doví, tím se trápí, tím víc druhého otráví,
až nakonec otráví celý vztah.
A otrávený vztah je horší, než nevěrný.

Protože nevěra může za slušných okolností (diskrétnost a nepídění se) vztahu jedině prospět.

Pokud ovšem nedojde k zamilování se a potřebě být s tím druhým.
I za cenu zbourání rodiny.
I to se stává. I to by mělo projít procesem rozumné úvahy,
a když to projde, tak se nedá nic dělat.
A nemůže za to nikdo.

A ještě něco. Je jediná cesta, jak vám muž bude věrný a můžete se na jeho věrnost spolehnout.
Když vás má v hlavě.
Když o vás přemýšlí. Když ho zajímáte.
Nemusí to být jen to období zamilovanosti, kdy je tohle samozřejmé.

Tohle se dá udržovat dýl. Být tou nejlepší v jeho okolí, podávat mu důkazy,
že lepší si vybrat, ani přát nemohl. Nejlépe ve všech ohledech.

Na tohle muži slyší, tohle ocení.
Je to mimochodem opak toho pídění se po důkazech, že je nevěrný.

Jistě, jsou i takoví blbouni, co podvádí i skvělou ženskou za každou cenu, okatě, bezhlavě,
bezohledně. Ale o takových není řeč, ti za udržení rodiny nestojí.
Nestojí totiž oni o udržení rodiny.

Ale když všechno funguje a partneři si rozumí, rodina je spokojená, tak to je to nejvíc.
A nějaké to jiskření, co někdy prostě přijde, a které k životu patří, je už jen věcí
toho, koho zasáhlo. A měl by se s ním vypořádat sám.
Buď to odezní samo, anebo až s naplněním touhy, ale na vzplanutí je každá zásada krátká.

Někdy nám stačí to chvění, ty představy, to snění, ale nesmí to být trápení.
Milostné trápení bo boku svého partnera, to je skoro až neslušné.

Takže nezbývá, než být NEvěrná ze slušnosti :)

6. 6. 2012

6. června 2012 v 6:00 DNES


Dnes probíhá inventura, a to ve všech mých provozovnách :)


Chystám pro Vás předělaný 12. díl Metod, jelikož jsem s již vystaveným nebyla spokojená,
a dále článek s názvem Věrná ze slušnosti...

Přeju krásný den všem svým čtenářům!

5. 6. 2012

5. června 2012 v 11:36 DNES
Dnes naši Elenku operují.
Ráno jsme ji plačící odevzdali sálové sestře, a když se dveře zavřely, slyšeli jsme ještě,
jak se nás hlasitě dovolává.
Brečeli jsme s ní.

Původně jsme chtěli na výsledek operace čekat přímo v Motole, jak jsme to dělali
zatím pokaždé, ale souhra okolností nás zavedla domů.

Venku je dneska zima, jak jste si možná už stačili všimnout, a tak jsme si šli
ustlat do auta, kde jsem zatopila - tedy nejdřív nastartovala.

Jenže o místa pro invalidy je na tamním parkovišti nouze, a zrovna vjížděl takový
starý dědoušek s modrou cedulkou na palubce, a z okýnka se nás roztřeseným hlasem
ptal, jestli budem odjíždět.

Zželelo se mi ho, tak jsem kývla na souhlas a vyjela. Zdeněk se ptal, kam to jedem,
a já na to, že prostě někam.

Kufr našeho auta byl plný věcí, Elenky i mých, a možná i proto mě to auto vezlo
snad samo domů.

Aspoň vybalíme a vyperu. Než tam dřepět a užírat se nedočkavostí, jak to celé dopadne.

A byl to dobrý nápad, doma se čeká líp, tedy ve dvou. Mít Zdeněk šichtu,
tak by tu na mě všechno padalo, to se ví.

*

Pokusím se odlehčit situaci a převyprávět Vám zážitek mé sestry Kiki.

Zastavila se svým autem na zákazu zastavení a pudrovala se.
Po chvilce jí klepal na okýnko policajt.

"Slečno, copak tady děláte?"
"Pudruju se."
"A víte, že tady nesmíte stát?"
"Jo, to byla jenom drobná úprava..."
"A na koho tady čekáte?"
"Na přítele."

"Tak proto ta úprava..." Usmál se konečně muž zákona, "každopádně, víte, že by vás mohla přijít na dva tisíce korun?"

"To by byl drahej pudr!" Uznala Kiki.

"Já vám něco poradím slečno, zajeďte tamhle do podzemních garáží, tam můžete parkovat tři hodiny zdarma
a můžete se celý tři hodiny pudrovat."

Jenže Kiki jeho nápad odmítla slovy:

"No to bych vypadala!"

A tím pana policajta úplně odzbrojila, takže ji nechal být.
*

Když nejde o život, jde o hovno, řekl kdysi pan Werich.

V tomhle kontextu přeju dnes všem svým čtenářům, aby Vám prošlo a vyšlo všechno, co má pro Vás smysl,
a kdybyste se náhodou setkali se smůlou, tak abyste pamatovali na tuhle starou pravdu.

Nejvíc ale dnes myslím na svou právě bojující Elenečku, které dnes jde o ten život.
***

2. 6. 2012

2. června 2012 v 6:00 DNES
Uplynulých pár dní jsem strávila s Elenkou na JIPce.
Včera nás pustili, jen na víkend, v pondělí nastupujem zas a bude se operovat.

O tom ale dnes mluvit nechci.

Přemítala jsem, jestli rovnou z JIPky odvezu Elenku domů, anebo na rodinnou
oslavu do jedné pražské restaurace, kam nás pozval Elenky dědeček u příležitosti
promoce mého bratra.

Nechala jsem to tedy na ní. Jak se sama rozhodne. Domů, anebo za zbytkem rodiny?
Vybrala si rodinu, ovšem s podmínkou, že se pojede tramvají...

Mínila jsem domu jen hodit tašky a hned vyrazit na zastávku.

Tramvaj, která nás cestou předjela, Elenka hned komentovala slovy:

Tambaj! Už jede!

Ujistila jsem ji, že my pojedem hned tou další, jen co dáme domů ty věci...

A pak jsme se najely taky na koleje, protože silnice se v tom úseku opravuje a
já jsem si všimla, že na zadním skle si tahle tambaj veze nápis.
ELEN

Nešlo si toho nevšimnout, jeli jsme přímo za tím nápisem.

Někdo to tam načmáral fixou snad.

To mě přesvědčilo, že rozhodnutí jet tramvají je správné. Centrum je stejně zacpané
a tohle bude rychlejší, a Elenka si cestu líp užije.

Abyste rozuměli, ona se všude vozí autem. Na doporučení lékařů.
Ale tak výjimku si snad můžeme dovolit.

Stejně je to zvláštní, Elenka ukáže na tramvaj, kterou chce jet a ono je na ní zrovna
načmáraný její jméno... Jasný znamení. No ne? :)
*

Možná už jste z mých článků postřehli, že já se, narozdíl od své dcery, řadím spíš ke smolařům.
Vynechme teď, jestli si to způsobuju sama tím, že se za smolaře považuju,
anebo je to prostě tak, a já to jen konstatuju, pravda je prostě taková,
že se mi často nedaří. A to i v úplně běžných záležitostech.
Jako je třeba nákup kávy z automatu.

Běžný člověk vhodí mince, navolí nápoj a už to teče do kelímku...
Já vhodím mince, ony propadnou. V lepším případě.
Většinou nevypadnou ani mince, ani nápoj a automat je od té chvíle mimo provoz.

Zbývá mi jen zavolat na technický dispečink a poruchu nahlásit.
Bývám pak požádána, abych nalepila ceduličku...

Stála jsem zrovna předevčírem v nemocnici u jednoho automatu, chtěla jsem
koupit kafe sobě, i mámě, která tam za Elenkou taky přijela.
Mince propadly do odběrníku, tak jsem je tam naházela znova a zase si je dole vzala,
a takhle párkrát dokola.

Máma mi povídá: Až tě to omrzí, tak mě k tomu pusť.

Tak mě vystřídala, vhodila své mince a za chvíli už jsme si povídaly nad kávou...
*

Ale zpátky ke včerejšku.
Oslava byla dobrá. Přežrala jsem se, ale na pivo už nedošlo - zjistila jsem totiž,
že léky z nemocnice, co jsem si mínila vyzvednout až po příjezdu domů, tedy poblíž té
restaurace, vedou pouze nemocniční lékárny. A tak to vypadalo, že pojedu znova do Motola.

Naštěstí jsem nakonec tuhle svou starost mohla přehodit na sestru, která slíbila se o recept postarat.

Když jsme pak vyrazily s Elenkou zase na tramvaj směrem zpátky do Dejvic (ostatní jeli autem),
začalo silně pršet. A tramvaj nám ujela před nosem.

Ta další, co přijela za deset minut, byla narvaná. Lidi nás pustili sednout, ale mačkaly jsme se stejně.

Doma jsem si na sobě našla blechu.

Sára běhala někde venku, navíc nosí obojek proti parazitům, takže blechy nemá.
Ověřovala jsem si u mámy, jestli ten obojek, co mi pro kočku dala, je skutečně i proti
blechám, a prý rozhodně je.

"No tak mám blechy já," svěřila jsem se jí.

"Co že?!"

"Teď po mně jedna skákala."

"Tak tos chytla v tý tramvaji," usoudila ona.


Výborně, já jednou jedu sockou a hned chytim blechy.
To měla Elenka tedy skutečně dobrý nápad s tím zvoleným druhem přepravy.
Znamení v podobě jejího jména, na skle tramvaje před námi, mě vyloženě
lákalo - asi jsem ty blechy prostě měla chytit. (A jen já!)

Nevím, jaký zájem na tom kdo má, ale do toho člověk prostě nevidí :)
***