Kuropění - pokračování

18. května 2012 v 23:56 |  Povídky - mý prvotní pokusy, nevypsaná, ani nečíst

Příštího rána mě probudila muzika z obecního rozhlasu. Táta k tomu řekl, že dneska je tu pouť.
Teda, já mám štěstí!

Tyhle pouťové dny tady dobře znám. Přes den jsou všichni na návsi u kolotoče a houpačky - víc
atrakcí tu nebývá, jen ještě střelnice, a večer se pořádá velké posezení s ohněm na louce u řeky.
Kryštof tam rozhodně bude.

Po snídani jsem sedla na kolo a jela se na tu slávu u kapličky podívat.
Pomalu sem přicházely děti, na lavičkách posedávaly babky a jinak se nic moc nedělo.
Ani se ještě netočilo.

Druhým mým cílem byla ta louka, kde už stály obrovské stany, nachystané jako přístřešek,
proti případnému večernímu dešti.
Dneska tady sbalím Kryštofa, plánovala jsem si. Lépe řečeno, on mě. A ještě líp - bude mu dovoleno
mě sbalit.

Táta se na večer chystal taky. Ladil kytaru. Kromě starého harmonikáře z druhého konce
Studánky, je tu jediným muzikantem. Tedy aspoň tím aktivním. Nikam ho nezvou, ale je
je nepsaným pravidlem, že na takových akcích prostě hrává.

Mívá za to pivo grátis.
A příště platí pivo on tomu, kdo ho posledně dovedl domů.
Dneska to budu já...

Vyšli jsme si spolu po obědě mrknout k tomu kolotoči. Napadlo ho, že mi vystřelí růži. Jenže střílet neumí,
a tak nakonec vzduchovku odhodil, a že na to sere.

"Vokažte..." Vzal ji po něm z pultu Petr. I s ním se znám snad věčnost, takovej klasickej balík.

Ale střílet umí...

Růži mi vpíchl za ucho do vlasů, a když jsem se s ní otočila, všimla jsem si, že opodál na studni sedí Kryštof
s dalšími kluky a s kelímky piva. Ani jsem jejich příchod nepostřehla.

Sledoval mě a já se hbitě ujala své role svůdkyně: S pohledem upřeným na něj jsem růži zpoza ucha vytáhla
a vpasovala si ji do výstřihu. Tak hluboko, že koukal jen ten růžovomodrý květ. Navoněný laciným parfémem.

Kryštof zíral dál, ale já se už jen usmála a pak dělala, že mě už nezajímá.
Udičku má hozenou...

Což by se mohlo projevit večer.

"Pojďte si dát s náma!" Zavolal na tátu najednou někdo z té skruže, a Kryštof se z ní v tu chvíli zvedl
a šel ke své motorce.

Táta mě chytil jednou rukou kolem ramen a nasměroval si to přímo ke studni.

Na protesty nebyl čas, takže jsme k nim skutečně přisedli a dostali oba pivo.

"Tak jak se o vás dcerka stará?" Začal vyzvídat Luděk. Další můj starý známý.

"Jako o vlastního," zasmál se táta a já protáčela panenky, nad tou trapnou konverzací. Jim to zřejmě nepřijde,
oni se takhle baví normálně.

"Pěkná růže," slintal mi Luděk do výstřihu, a další dialogy se nesly už jenom v podobném duchu.
Tedy v trapném. Což jsem ale evidentně cítila jen já.

Takhle za denního světla, uprostřed návsi a s tátou po boku, se snad mé plány dál ani posunout nemohly.
Možná dobře, že Kryštof odfrčel, má vkus, uznala jsem v duchu.
*

Večera jsem se nemohla dočkat. Ani to opalování a přežírání se, mě dneska už tolik nebavilo.
Samozřejmě jsem ze sebe před odchodem udělala neodolatelnou kočku, která Kryštofovi nedá šanci. A Máně taky ne.
No jo vlastně, co s ní? Pravděpodobně tam budou spolu...

Plán, jak se zbavit Máni, jsem až do večera neměla, spoléhala jsem na štěstí. Že ho k sobě prostě nějak
přivábím a ona odpadne spontánně.

*

Když jsme se na tu louku v osm přišourali, Kryštof tam nebyl. Skutečně doufám, že dorazí, protože
cítím přetlak. A to v té části mozku, která tak touží někoho skolit, a pak skalpovat, a ten skalp ledabyle
odhodit do strouhy...

Jen tak. Jako hračku. A spravit si pošramocený sebevědomí. A taky pro výstrahu. Všem těm Lukášům a dalším zmetkům,
co si s holkama jenom hrajou. Ten Luděk například, ten slintal nechutnej, ten by to zřejmě taky potřeboval.
I když ten je možná neškodnej, jestli jenom slintá...

Tohle všechno se mi honilo hlavou, když jsem seděla s tátou u dlouhého stolu a pila už druhé pivo.
Táta hrál, pak zas chvíli odpočíval, pak spustil starej harmonika, jak se mu ve vsi přezdívá, a bylo celkem
veselo. Lidi se uvolněně bavili, děti pobíhaly mezi stoly a od řeky nosily žáby a pořádaly jim ropuší závody...
Zbytek vesničanů si nad vatrou peklo buřty. Zkrátka venkovská zábava nabírala na obrátkách.

A pro mě začala v momentě, kdy jsem z dálky zaslechla blížící se motorku. Kryštof!
*

Je to on. Konečně.
Nijak zvlášť se po té alternativní hospodě nerozhlížel a rovnou přisednul ke svým kámošům, mezi Luďka, Rudu a Karla,
které samozřejmě taky znám.
V duchu jsem se zaradovala, že s ním ta jeho Máňa nepřijela. Na to, že mi jde o chlapa, mám nebývalé štěstí.
I když - sedím s hlubokým výstřihem v týhle prdeli, u řeky, odkud na mě pořádá nálet snad tisíc dotěrných komárů,
můj tatík se opět přivádí do stavu, v jakém ho tu dalekou štreku potáhnu domů, a to všechno kvůli buranovi?
Jestli tohle se ve třiceti dá nazvat štěstím, o tom by se dalo polemizovat.

Zábava, která se u našeho stolu odehrávala, nebyla taky ničím pro mě, přesto jsem křečovitě udržovala úsměv
na rtech, abych působila uvolněně. A přitažlivě. Jen ať si myslí, že se dobře bavím.

V průběhu večera, kdy mi začala být pořádná zima, jsem se ovšem rozhodla taktiku změnit.

Když uvidí, jak se nebavím, třeba mu mě přijde líto a rozhodne se mě vysvobodit...

Seděla jsem po celou dobu docela nešťastně ke Kryštofovi zády, a tak jsem se velice nenápadně každou chvíli
pootáčela, abych zjistila, jestli o mně vůbec ví. Jeho pohled jsem ale nezaznamenala.

Během těch dvou hodin, které už uběhly, se mi několikrát chtělo zasmát se sama sobě.
Kdyby mě viděly holky, anebo Lukáš, zřejmě by se potrhaly smíchy. Obzvlášť, kdyby znali můj záměr.
*

Kolem desáté táta konečně odložil nadobro kytaru a starej harmonika ho po chvíli následoval.
Začala se hrát normální hudba z cédéček. Když říkám normální, myslím tím staré známé odrhovačky
a hity Michala Davida. Dětí na louce pomalu ubývalo a přibývalo párů, tančících kolem ohně.
Ovšem ne k sobě se tisknoucích. Zřejmě valčík, anebo polku tady nacvičovaly...

A Kryštof s klukama dál popíjel a na rozdíl ode mě se zdálo, že se doopravdy dobře baví.

V tom se ozval hlasitý projev starosty, který stál pod jednou z plachet u mikrofonu, a teprve všechny srdečně vítal.
Tahle Svatojánská noc je tu prý jenom pro nás, a jelikož je - jak všichni víme, magická, máme si ji pořádně užít.
A nezapomenout myslet na svá přání.

Nevěděla jsem o tom nic, co se týkalo té "magické noci". Ale jestli je to pravda, tak už by tu svou kouzelnou moc mohla začít předvádět...
Než mě ty potvory bzučivý vysajou, a než já jim tady vysaju všechny ty soudky s pivem, jak se nudím.
*

Starej Hykeš mě vyzval k tanci. Paráda. Chvíli jsem se zdráhala, ale taktika mi velela zvednout se a s blaženým úsměvem
s ním protančit následující song.

Aspoň mi ty taneční otočky poskytly výhled na objekt svého zájmu, který se skutečně díval.
Konečně. Takže už o mně ví.

Všimla jsem si, jak se mlčky dívá do piva. Teď se mu zřejmě promítá ta moje svůdná scéna z dopoledne,
ta s tou růží, říkala jsem si.

Ani jsem nevnímala, o čem se mnou ufuněný Hykeš mluví, odbývala jsem ho jenom smíchem a slabikou hmmm.

Kryštof se zvedl a mířil k výčepu. A já si strašně přála, aby ta proklatá písnička už dozněla a já se s ním mohla
cestou ke stolu minout.

S radostí jsem sledovala, jak ho tam hospodský zdržuje a už - už dozníval song a já se Hykešovi vymkla
a začala se prodírat davem. Dám si taky jedno... Na stole mám stejně větráka, zdůvodňovala jsem si tenhle svůj
tah.

"Ahoj," pozdravila jsem ho, než si mě stačil všimnout.

"Čau," odpověděl s milým úsměvem a pokračoval směrem k výčepnímu: "Tak ještě jedno!"

V duchu jsem se zaradovala. Teď hlavně udržet konverzaci.
*

S kelímky v rukou jsme postávali u sudů a vyměňovali si úvodní fráze.
Jak se kdo máme, co vlastně teď děláme a tak.

O Máně se nezmínil, a ani mě se neptal na přítele. Ještě, že tak, neměla jsem připravenou odpověď.
Tedy zajímavou.
Asi deset minut jsme mluvili jenom o mé práci.
Pak o té jeho. A taky o lidech, co tady jsou. A co je ve Studánce nového.

"Ale to asi všechno víš od táty...", zakončil monolog a napil se.
"Jo, něco říkal," přitakávala jsem.

A bylo tu hluché místo. Teď se buď sebere a vrátí se za klukama, anebo mě vyzve k tanci.
Anebo snad čeká, že se rozloučim já?
Rychle jsem hledala další téma k hovoru, ale napadlo mě jenom tohle:

"Neopečem si taky buřta?"

Podívala jsem se na něj a on na mě, a z toho pohledu jsem vyčetla překvapení.
Možná nečekal, že bych s ním chtěla trávit ještě další chvíli.

Myslím, že toho nečeká víc...
*
pokračování:

Kryštof nám došel pro klacky a napíchl na každý dva špekáčky.
Sotva jsme ale dosedli na špalky, už tu byl Luděk a další, a že prý "dobrej nápad".

Jenže jak jsem měla upito a oheň mě zahřál, začalo mě to v té "partě" bavit.
Jiný důvod pro to nemám.

Začalo se vzpomínat na staré dobré časy, kdy jsme se společně jezdívali koupat do lomu,
a taky jak jsme jako děti hrávaly na schovku, a já cítila, že mi mezi nimi je dobře.
Možná mezi ně i tak trochu patřím, běželo mi hlavou.
Zkrátka jsem měla zvláštní pocit souznění.

Najednou jsem sama před sebou nebyla za tu, která je tady mezi těmi křupany jenom na dovolené, aby se zotavila
z nešťastné lásky, ale za tu, která prostě dneska večer peče buřty se starými známými z dětství.

Kryštof byl středem pozornosti, bylo jasné, že mezi klukama je oblíbený, a že bez něj nedaj ránu.
Dokonce mě i několikrát rozesmál, takže můj úsměv, co táta sledoval ze stanu - pokud ještě vnímal,
byl tentokrát úplně nefalšovaný.

Několikrát jsem se přistihla, že si Kryštofa prohlížím jinýma očima, než ještě před hodinou u výčepu.
To už jsem měla na sobě jeho mikinu, a vůbec mi nevadilo, že nemá tak hluboký výstřih, jako můj
top pod ní, hlavně, že hřála. A že se pod ní nedostali komáři.

Kluci se vzdalovali a zase se vraceli - odbíhali pro pivo a taky tančit s ženskýma. A taky močit k řece.
Ale my dva zůstávali u ohně a měli pořád o čem mluvit.
Zjistila jsem, že si docela rozumíme. Probírali jsme filmy a muziku, a na lecčem jsme se shodli.

A přibývalo pohledů, kdy jsme neříkali nic a jenom si koukali do očí. Jeho oči, ty mě zaujaly hned
první večer v hospodě. Znám je dávno, ale nikdy jsem se do nich pořádně nepodívala.
A teď se mu v panenkách odráží oheň a rty má takové souměrné a zuby hezké...

Vida, jak mi ten démon alkohol pomáhá - ten kluk se mi líbí, a čím dál víc.

Pekli jsme si chleba, odháněli komáry a jeho pak napadlo, že spolu odvedem mýho tátu domů.
Všiml si - narozdíl ode mě, že spí na stole.

Souhlasila jsem - samozřejmě. Jenže Kryštof dostal ještě jeden nápad. Půjčil si od hospodskýho
dvoukolák a tátu na něj i s kytarou naložil.
Lidi se smáli a kluci chtěli jít s námi, ale Ruda prohodil, že Kryštof snad uveze trakař s chlapem.
Napadlo mě, že nám chce dopřát chvíli soukromí, ale možná se mu jenom nechtělo táhnout se takovou
dálku.
Každopádně Kryštof taky pomoc odmítal, a tak jsme vyrazili sami.

*

Já svítila baterkou, kterou jsme si taky půjčili a cesta nám utekla jako nic.
Až do postele jsme tátu odvlekli. A já pak v kuchyni vycítila příležitost a sundala mikinu.
Aby si mě jako prohlídl.

"My se nevracíme?" Zeptal se překvapeně.
"Jo, jenom si vezmu svůj svetr, abych ti ji vrátila."

Všimla jsem si, jak neví, kam s očima. Rád by se na mě díval, ale je mu to blbý.

"Už tam nemáš tu růži?" Zeptal se spíš řečnicky, protože viděl, že ne. A viděl to už u řeky.

Já věděla, že ta scéna byla působivá! Za tu jsem na sebe pyšná.
Ten škrábanec od špejle mezi žebry za to stál...

Jenom jsem se usmívala a chvíli jsme tak proti sobě stáli a dívali si do očí.
On tedy i trochu níž.

Teď je čas hodit zpátečku a nechat další krok na něm, uvědomila jsem si.

"Tak já si doběhnu pro ten svetr a vyrazíme, jo?"

Kryštof kýval a za chvíli už jsme kráčeli vesnicí.

"To jsem zvědavej, jak dlouho to dneska potáhnou. Jestli zas do kuropění, jako loni."

"Co je vlastně to kuropění?"

"Ráno." Vysvětlil mi jednoduše.

"Aha, tak já si do třiceti myslela, že je to něco jako padání rosy..."

Oba jsme se zasmáli a Kryštof mi pak začal vysvětlovat ještě další staročeské výrazy.
Až se dostal i k noci Svatojánské. Žasla jsem, kolik toho ví o něčem, o čem já nemám páru.

Za vesnicí jsme sešli na louku a mířili k řídkému lesu, za nímž prosvítal oheň.

"Podívej těch hvězd!" Zvedla jsem hlavu nad sebe.
"Já vim, je to nádhera. To v Praze nevidíte, co?"
"To teda ne."
"Jsme jak přiklopený obrovskou blikající pokličkou..." Stál a komentoval noční oblohu a já se k němu v ten moment
přitiskla. Hruď na hruď.
Ačkoliv je o hlavu vyšší, než já, pomohl mi možná krtinec.

Kryštofovi nezbylo, než hlavu zase sklonit a ocitnout se svými rty pár centimetrů od rtů mých.
Říkala jsem něco o tom, že další krok nechám na něm?

"Co mi to děláte, slečno z Prahy?" Zeptal se odevzdaně.
"Proč zdůrazňuješ to z Prahy?" Zajímalo mě, aniž bych ustoupila o krok.
"Protože tam máš přece chlapů na výběr dost..." Vysvětlil mi.

"Jenže teď jsem tady a s tebou," podotkla jsem.
"A tatík ti neřekl, že někoho mám?"
"Já se s tatíkem o chlapech nebavim, natož o ženských." Uvědomila jsem ho.

Kryštof se usmál a podíval se stranou.

Už jsem se rozhodla odtáhnout, všechno vzdát, a prohlásit se za poraženou,
když v tom se mi zase zadíval do očí a hřbety prstů obou dlaní mi sjel po tvářích.

V tu chvíli jsem cítila příjemné mrazení po celém těle.
Jako by mnou projel slabý elektrický proud.

Naše rty se přiblížily a jejich dotek byl jako blesk z toho měsícem prozářeného nebe.
Líbal mě. Čím dál intenzivněji a dlouho...

Chci ho! Teď hned!


Nemusela jsem to říkat, Kryštof to sám pochopil, vzal mě za ruku, svedl nás z vyšlapané cesty kus dál,
svou mikinu rozložil do trávy, položil mě na ni a poslední, co jsem viděla, než jsem slastně zavřela oči,
byl asi milión hvězd.

Tohle je přesně taková romantika, kterou jsem si vysnívala pro své poprvé.
Takže bych se na ni skutečně načekala do třiceti...
A teď bych mu tady povídala, že jsem ještě panna...

Ještě, že nejsem, neviná neohrabanost by tu romantiku úplně zničila.
K prvnímu milování by bylo takových kulis, co nám příroda poskytla jako na přání, skutečně škoda.

Zdálky zní hudba, u řeky už zvolnili, navíc tahle Svatojánská noc - prostě perfektní...

Vůbec nevíme, kolik lidí mezitím prošlo či projelo po té cestě, ani kdy přesně začalo to kuropění.

Kryštof doběhl pro motorku a odvezl mě domů.

Zajel až za stodolu, a když jsem slézala, řekl mi, že pro zapomenutý dvoukolák si přijede zítra.

"Nejradši bych uprosil kohouty, aby si ještě přispali," usmál se na mě.
"Přikládal bych do toho ohně, aby hořel dál..."

Opřela jsem se o dřevěná vrata, on slezl z motorky, rukama se o ně nade mnou opřel taky, a do vlasů mi šeptal:
"Hvězdy bych nakreslil na černý plátno, a to bych pověsil do korun stromů nad náma, jen aby ta noc
neskončila.
A ne proto, že se ráno roznese Studánkou, že jsem byl s tebou. Ale proto, že jsem byl s tebou."

Krásná řeč, jako by to někde četl. Stylově tím proslovem zakončil náš romantický zážitek.
Naposled jsme se políbili a já šla spát.

Rozpačitá. Zmatená.
*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jan | 19. května 2012 v 12:26 | Reagovat

Heeej, takhle to nemuzete ustrihnout, ctena autorko. Koukejte pripojit pokracovani :-)

2 niternice | 19. května 2012 v 12:44 | Reagovat

Tak to máš celý, tu romantiku :) Ale pokračování fakt až zítra!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.