Kuropění

17. května 2012 v 6:00 |  Povídky - mý prvotní pokusy, nevypsaná, ani nečíst
KUROPĚNÍ
***

Kryštofa jsem neviděla deset let. Když to bylo naposled, vůbec jsme se nebavili. Bylo mu dvacet a dělal, že ho nezajímám. A mě nezajímal on.
Já tehdy byla na romantiky. A romantiku. A romantiku podle Kryštofa jsem si neuměla představit. Když jsme byly ještě děti, říkalo se o něm, že nafukuje žáby a s kočkami, že mlátí o sloup elektrického vedení, když se mu nějaká připlete do cesty. I psy, že bije. Nevím, co je na tom pravdy, ale ten člověk byl na míle vzdálený tomu mému vysněnému princi.
Ve Studánce jsem si kluka nehledala. Ačkoliv by to nebyl takový problém, jako v Praze. Do pětadvaceti jsem byla panna. Nebo aspoň chtěla být. A měla být. Byla jsem tedy aspoň citová panna.

Ve skutečnosti jsem o to přišla v osmnácti s jedním zvlášť ošklivým klukem. Byl to nejlepší kamarád kluka mojí ségry a byla s ním sranda. Na společném výletě mě ubytovali s ním. Řekla jsem mu, že v osmnácti už je trapný být nevinná, a aby mi s tím pomohl. Nezdráhal se ani chvíli.

Zato já se příští den zdráhala svým včerejším slovům uvěřit. Bylo to snad tím, že mě strašně opil? Nebo jsem se opila sama?
Byla jsem zoufalá. A všechny moje kamarádky taky. Společně jsme si plánovaly a představovaly, jak to jednou přijde - dokonalá chvíle, dokonalý kluk, dokonalý pocit.

Nic takového nepřišlo až do mých třiceti a je nakonec dobře, že jsme na to nečekaly. Život je přece hledání, ne čekání.
Tou dobou jsem měla krásného chlapa. Byl tak pohledný, že mi ho všechny kamarádky skrytě záviděly a nebýt jeho, vlastně bych ani nevěděla, že žádné kamarádky nemám.

Jedna po druhé se ho snažila svést. A ta, která si na to netroufla, mě mu aspoň pomluvila. Potíž byla v tom, že Lukáš nechtěl, aby se vědělo, že jsme spolu.

Dobře, tak to tak úplně můj kluk nebyl, ale spal se mnou. A mně to stačilo.
Byla jsem z něj hotová, takže jsem souhlasila, že o nás nikomu neřeknu. Nepřemýšlela jsem o tom, proč to tak chce. Nepřemýšlela jsem totiž vůbec. Když se ve třiceti zblázníte do mladšího kluka, kterého chce každá, ale máte ho vy, nemáte pak moc času na nějaké analýzy. Jste v jednom kole. Jestli mi rozumíte.

Kadeřník, posilovna, bazén, nehty... A samozřejmě on. Nic víc se do Vašeho života už nevejde. Ani kamarádky, kterým víc, než fakt, že na ně kámoška nemá čas, vadí fakt, že má štěstí.
Jsme už takové.

Tereza jednoho dne Lukášovi řekla, že netušila, že spolu chodíme.
A řekla to přímo v kanceláři, přede všemi a pěkně nahlas.
Lukáš mi volal a skončil to. Takže jsem najednou byla sama. Bez chlapa a bez kamarádek. A tehdy to všechno začalo...
Přijela jsem do Studánky na pár dní své dovolené. Říkala jsem už, že tady žije můj táta? Hned první večer jsme spolu zašli do hospody. Táta má ve zvyku se vždycky hodně opít a já mám pak ve zvyku dovést ho domů.

Měl s sebou kytaru, tak zase hrál celé hospodě a bylo hodně veselo. Až na mě, já měla totiž konečně čas přemýšlet. Už mi bylo úplně jasné, že Lukáš si chtěl nechat otevřená vrátka i pro další holky, anebo se za mě možná styděl, kdoví. Každopádně holkám to nedaruju, jsou to mrchy a od teď na kamarádství žen nevěřím.

Postupně mi docházely i některé další skutečnosti, které se během našeho krátkého vztahu děly, ale kterým jsem nepřikládala význam - jako třeba, že mi Lukáš nikdy neřekl jménem, a taky mi nikdy nezavolal první. Tedy až na ten poslední hovor, kdy volal, aby mi vynadal, že jsem nás prozradila.
Podtrženo sečteno, byla jsem úplně blbá. Jsem blbá!!

V průběhu večera jsem si všimla, že ten u zadního stolu, na mě pořád kouká. Táta mi pak připomněl, kdo to je. Kryštof!
Nepoznala bych ho, je z něj pořádný kus chlapa. Jeho pronikavý pohled mě zaujal. Na tváři měl strniště a vrásky od smíchu. A podruhé se světe div, já najednou přerušila své dumání nad ztracenou láskou. Nedalo se, když na mě tenhle pořád tak vejral.

Jestlipak mě poznal? Každopádně se mu evidentně líbím, to zas poznám já. A jelikož jsem teď na celé mužské pokolení strašně naštvaná, (vlastně i na to ženské...), tak ať si tenhle venkovan dobře rozmyslí, jestli bude v tom flirtování se mnou pokračovat.
*


Když táta dohrál další song a odložil na chvíli kytaru, aby taky "popojel", Kryštof se zvednul a mířil přímo k nám. Bez ptaní přisednul a aniž mě pozdravil, začal se táty vyptávat:

"Tak tu máte zase dceru, koukám... To jste rád, ne?"

"Jasně, že jsem rád. Aspoň mám dneska jistotu, že budu spát ve svý posteli!" Zajásal a dodal: "Na Lindu je spolehnutí, dycky mě dovede bez újmy," objal mě jednou rukou a radostně mnou zatřásl.

Kryštof chápavě přikyvoval a konečně se na mě podíval.
Chvíli ticha jsem přerušila sama: "Tys mě poznal, jo?"

"No bodejť, dyť seš pořád stejná."

Já možná, ale doufám, že tys trochu dospěl na duši... Pomyslela jsem si na jeho adresu.

"Nepoznala tě," dloubl do něj táta.

"Fakt ne, jo? To neni možný! Dyť jsem taky furt stejnej!"

"To mi ani neřikej," utrousila jsem spíš tak pro sebe a upila z piva.

"Jak dlouho tu budeš?" Zeptal se, jako by měl se mnou plány.

"Necelej týden," uvědomila jsem ho a čekala, kam mě pozve.

"Tak to si aspoň odpočineš, od toho velkoměsta," překvapil mě, protože žádnou pozvánku nikam
už nepřidal. Řekl, že se zas vrátí ke klukům, aby nás nerušil a zvedl se.

Co to má bejt? To jsem takovej looser, že mě nechce ani takovej buran?!
*

Přesto po mně dál pokukoval a dokonce mi na dálku připil. Proč říkám, že DOKONCE? To zní, jako by
udělal kdoví co... On přitom neudělal vůbec nic. Po zbytek večera jsme se už nebavili a já měla už jedinou
"zábavu" před sebou. Po zavíračce odvléct tátu domů.
Před hospodou jsem se ještě rozhlídla, jestli se Kryštof odněkud nepřiřítí, že mi s ním jako pomůže,
ale nestalo se. Hlavně, že po mně celej večer čumí. Ti chlapi...

Táta mi cestou dvakrát spadl, ale už mám na něj grif. Byl veselej a pořád se něčemu smál, dokonce
se ze mě snažil dostat, jestli už konečně někoho mám, ale vzápětí si sám odpověděl:

"Nemáš, protože byste mě teď táhli dva!" Pak se tomu zasmál a já už se viděla v posteli.
S vidinou dalšího dne, který mám v plánu celý proležet na zahradě na dece.
Opálím se a budu se rozmazlovat. Otrhám jahody, udělám si pohár, a ať mi všichni chlapi vlezou na záda.
*


Jak jsem si slíbila, tak jsem si další den už od rána zařídila. Těch pár dní dovolené si musím užít.
Sem do Studánky jezdím ráda, je tu klid, jsem v přírodě a ještě pobudu s tátou. Zabíjím tak dvě mouchy jednou ranou.

A chci se trošku oklepat z toho rozchodu. Nějak to zpracovat. Zatím to ještě trošku bolí, ale bude to nejspíš
uražená ješitnost, nic víc. Lituju, že jsem s tím volem vůbec kdy byla. Nevyplatilo se to. Což jsem ale mohla poznat
až na konec. Jak to tak bejvá.

Mladšího kluka už nikdy! A žádný, že o nás nesmí nikdo vědět, na to už bych taky nepřistoupila. On mě tak ponížil!
Anebo jsem se ponížila sama?
Tohle všechno se mi líhlo v hlavě, jakmile jsem na dece zavřela oči. Jenže, mít je otevřený, to kvůli od rána pražícímu
sluníčku nešlo, a tak jsem se těmi myšlenkami prostě probít musela.
Vlastně i chtěla, byla to součást mé dovolenkové rekonvalescence.

Táta jel po snídani na ryby, takže jsem celé dopoledne byla v baráku sama.

Možná jsem měla jet s ním, při rybaření se prý taky dobře přemýšlí. Ale zas se tam člověk moc neopálí
a těch komárů...

*

Ačkoliv jsem to neměla v plánu, uvařila jsem oběd. Pro nás oba. Nějak mi to nedalo. Táta je už dlouho sám,
a když vidím, jak se v jídle odbývá, tak ať má aspoň ten tejden trošku pestřejší stravu.
Navíc, já se odbývat nehodlám.

Je taky možné, že teď přiberu pár kil, jak budu léčit ten žal. Ale co, ta vymakaná postava mi stejně
štěstí nepřinesla. Jenom pozlátko.

Když se ale táta nedostavil ani v čase oběda, snědla jsem si svou porci a rozhodla se mu oběd k řece přivézt.
Jako vzorná dcerka.

Dala jsem to všechno pěkně stylově do košíku, a na kole se za ním rozjela.

Vím, kde je jeho místo, chodí tam asi deset let. Za mostem ještě kus lesní cestou a už jsou vidět záda rybářů.

K tátově překvapení jsem před ním rozbalila hostinu, jakou zřejmě nepamatuje, a k překvapení svému jsem zjistila,
že z druhé strany řeky chytá Kryštof. To snad ne...

"Od kdy ten chytá ryby?" Zeptala jsem se tiště táty, abych mu nevyplašila úlovek.

"Chodí jenom občas, ale mívá kliku." Odpověděl mi.

Posadila jsem se k tátovi a rozhodla se, že chvíli pobudu. Aspoň se podívám na to Kryštofovo "štěstí".

Viděla jsem, že na mě pořád kouká. Hlavou kývnul na pozdrav a místo do vody pak koukal jenom na mě.
Až jsem nevěděla, jestli se dívat taky, anebo ho ignorovat. Pralo se to ve mně.
Na jednu stranu mě nezajímá, ale na tu druhou, láká mě zchladit si na nějakym blbečkovi žáhu.

A Kryštof se pro ty účely zdá ideální...
*

Během deseti minut se mé dilema ohledně očního flirtu vyřešilo samo. Kryštof chytil štiku, přes řeku
se s ní pochlubil kolegům, mávl nám na pozdrav a odjel.

Předpokládám, že nejede jenom přes most, aby přisedl k nám... To jsem mu vážně ukradená?!
Tím spíš se mu podívám na zoubek - jako on té své štice.
*

Byla jsem tedy rozhodnutá. Za Lukáše si to odnese Kryštof. Nedá se nic dělat.
Jenže jak toho blba přimět k nějaké akci?

Přece ho nebudu lovit já?
*

"Co vůbec ten Kryštof, má někoho?" Zavedla jsem doma s tátou řeč. Nenápadně.

"Máňu Sedláčků, tušim. Pročpak?" Ušklíbl se.

"Jenom tak..." Odsekla jsem, abych zahnala podezření.

Domnívala jsem se, že bych si vyslechla něco o tom, že mám snad na lepšího, jenže
táta mi najednou povídá:
"Ale to by byla dobrá partie! To je dobrej kluk, šikovnej, pracovitej... Slušnej!"

Čuměla jsem.

"Taky si ho Máňa drží, ta už si myslí na vdavky."

Tak Máňu jo? To se ještě uvidí, říkala jsem si v duchu.
Znám tu holku od dětství, taková chudinka, ta MNĚ nesahá ani po kotníky. A ten kluk to musí vidět!
A jestli nevidí, tak uvidí!

Každopádně teprve teď mě Kryštof začal pořádně zajímat. Jako nástroj pomsty, pochopitelně.
Možná je to trochu tvrdý, ale život je holt takovej.
*

Večer před spaním jsem kula pykle. Je jasný, že něco budu muset podniknout já. Ale nebojím se,
že bych se musela kdoví jak plazit. Líbím se mu, to je hlavní. A času mám málo, takže hned zítra
se musí začít něco dít...
*












Pokračování zase příště!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martin | 17. května 2012 v 7:27 | Reagovat

To zas bude drama :-) Uz se tesim, jak to bude dal.

2 niternice | 17. května 2012 v 10:06 | Reagovat

To je dobře, já jenom doufám, že budu mít čas na pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.