Kohouti - pokračování

23. května 2012 v 0:05 |  Povídky


"Co mi to děláte, slečno z Prahy?" Zeptal jsem se jí odevzdaným tónem někoho,
kdo nemá šanci se bránit.

"Proč zdůrazňuješ tu Prahu?" Podivila se.

"Protože tam máš chlapů na výběr snad dost..." Odvětil jsem.

Namítla ale, že teď je tady a se mnou.

"A tatík ti neřekl, že někoho mám?" Zeptal jsem se a poprvé před ní Máňu zmínil.

Ať ví, jak to mám. Nechci jí ublížit.

*

Jenže tuhle námitku přešla s tím, že se s taťkou o chlapech nebaví, natož pak prý o ženách."

Co teď?

S odzbrojeným úsměvem jsem otočil hlavu stranou, abych si ještě naposledy ujasnil situaci.

Je jediný důvod, proč bych neměl, a plno těch, proč jo. Třeba, že chci...

Takže jsem se na ni zase podíval
a chvíli se topil v těch jejích temných studánkách.

Mý ruce se samy zvedly a sjely jí po tvářích. Až na ramena, a níž, až jsem ji držel pevně za ruce
a poprvé ji políbil. A znovu, a zas...

Líbali jsme se a já už vnímal jenom ji, nic jiného v tu chvíli nebylo.

Věděl jsem, že tímhle to neskončí. Že to chceme oba. Tak jsem ji svedl z té cesty kus dál,
v trávě jsem rozložil svou mikinu a to, co bylo pak, bylo to nejkrásnější, co jsem s holkou kdy prožil.
*

Milovali jsme se snad hodinu. Několikrát. A vždycky se stejnou chutí a vášní, jakou jsem neznal.

Všiml jsem si, že mezi ňadry má škrábanec. Až doma mi pak došlo, že si ho zřejmě způsobila tou špejlí.

Ještě před svítáním jsem ji odvezl domů.
Je pravděpodobné, že nás viděli. A je jedno kdo, co vidí jeden, vědí všichni. A brzy.
Přesto jsem se necítil provinile, naopak. Já děkoval tam nahoru za tu nádhernou noc.
Jedna z těch, co stálo za to probdít.

Kéž by neskončila...

Když Linda slezla z mé motorky, vyprávěl jsem jí o tom, co cítím. Šlo to ze mě samo,
nejsem žádný básník, leda ho ze mě udělala ona.

A tak slyšela, co všechno bych udělal, abych udržel tuhle noc o trochu dýl. Kdyby to šlo.
Možná mě nechápala, možná myslela, že zítra bude další taková a příště, až přijede, tak zas...

Ale třeba jsem pro ni byl jen úlet, dovolenkový zážitek, aby měla co vyprávět buchtám v kanclu,
kdo ví.

Ať tak, nebo tak, pro mě to příjemné skončilo. Já se teď musím rozhodnout.

Možná jsem poprvé v životě prožil to, co jsem si přál a co by mi třeba chybělo čím dál víc,
až bych to nakonec doháněl jako stařík, a bylo by to spíš komický, než romantický,
ale teď je přede mnou ta stinná stránka věci.

Celá vesnice si o nás povídá. Chápu, že Lindě je to fuk, ta si odjede a štít má čistý.
Ale já tu žiju. A bylo by to jedno i mně, nebýt Marušky.

Dostanu kopačky, ale co hůř. Já si nejsem jistý, jestli je nechci spíš dát...

I kdybych nebyl s Lindou, toužím v lásce po něčem víc, než teplé večeři
a relativní spokojenosti ve všech směrech.
Ano, možná se rouhám. Možná mám dokonce štěstí, které teď chci vyměnit
za nějaké pozlátko v podobě vášně na jednu noc.

Jenže já nemluvím o jedné noci.
Mluvím o životě.
Ne o čekání na důchod, či co.
*

Ta holka mi to tak zkomplikovala.
Nebýt jí, tak jsem dávno se svým způsobem života smířený, oženil bych se a nic víc neřešil.

Zatímco teď se sám sebe ptám, jestli je tohle to, co chci...

Už nejde o Lindu, jde o mě.
*

Usínal jsem s kuropěním, a ještě mi k tomu hrála hudba od řeky.
Táhli to dýl, než loni.

Až se vzbudím, bude už možná celý můj život vzhůru nohama. Anebo už je?
*

Maruška se vrátila až k večeru a nezdálo se, že by bylo cokoliv v nepořádku.
Lidi jí to donesou, to si nedělám iluze.
Můžu to zatlouct.
Můžu jí to přiznat.
Můžu jí to říct sám a hned.

V tomhle chodit neumím. Vymýšlet cestu z průseru, abych z toho vyšel co nejlíp,
to jsem nikdy neuměl.
Dělám, jak cítím.
A tak jsem udělal i dnes.

I když lež mi není cizí, člověka k ní vede pud sebezáchovy.
Otázka je, co vlastně chci zachovat.
Jediné, co vážně nechci, je Máně ublížit.
Jenže na to už je pozdě.
Následoval jsem jiné pudy.
*

"Mařenko, pojď sem ke mně..." Začal jsem zvolna, aniž měl řeč dopředu připravenou.

Přestala zalévat a přisedla si.

"Podvedl jsem tě." Řekl jsem jí do očí.

Chvíli nevěřícně koukala, vypadlo z ní jen "co že?" a koukala dál.

A pak mi chrstla ten zbytek vody z domácí konývky do obličeje.
Možná mě to mělo probrat.

Měla vztek. Odešla do kuchyně a já si opřel mokrou hlavu do dlaní.

Šlo to říct líp? Víc omáčky? K čemu? Stejně by jí to nechutnalo...
*

Slyšel jsem pláč, vzlykala nahlas. Takhle jsem ji ještě nezažil.

"S kým?!" Zařvala na mě do obýváku.

"Není to jedno?" Odpověděl jsem otázkou.

"Mně ne!" Naléhala.

"Neřekl jsem ti to proto, abych ti o tom vyprávěl..."

"Tak proč teda?!"

"Za prvé, abys věděla, co se stalo, a za druhé, abys věděla, co mě přimělo
k přehodnocení nás dvou."

"Ty se se mnou rozcházíš?!" Řvala dál.

"Jenom bych teď rád byl nějakou dobu sám." Oznámil jsem jí svůj záměr narovinu.

"Takže ty mě podvedeš a ještě mi dáš kopačky, jo?! To si děláš srandu, ne?!!!"

"Ono to spolu souvisí, víš."

"Našel sis jinou? Jsem čtyřiadvacet hodin pryč a ty máš jinou?"

"Nemám nikoho. Ale ta nevěra, která se mi stala, o něčem svědčí."

"Že nešukám dobře?" Vyhrkla.

Zamlaskal jsem na ni a vyšel na dvůr dát si cigáro.

Tohle je síla. Ale co jsem čekal?
*

Opřel jsem se o plot a díval se do pole. Hned za ním je ta louka, kde jsme leželi s Lindou.
Dívám se správným směrem, sbírám sílu do dalšího kola.

"Vypadni odtud!" Vyběhla za mnou Mářa.
"Kam jako?"

"Třeba k tý svý děvce, mně je to jedno, hlavně ať tě už nikdy nevidim!"

Jenže teď přijet za Lindou a zjistit, že jsem byl skutečně jenom úlet,
to by byl mazec.
Možná jsem to měl zjišťovat před tím rozchodem.
Jenže to je právě to - nerozcházíme se kvůli Lindě, ona mi dala jen implulz.

Snažit se to Marušce vysvětlit, by teď nemělo smysl.
Stejně s tím nic neudělá.
Řekl jsem jí, že ji mám rád, že její chyba tohle není, že tomu nemohla
předejít, ani zabránit, ale myslím, že mě neposlouchala.

A tak jsem sedl na motorku a odjel do dílny.

Zavolal jsem její ségře, která to k nám má z ostatních členů její rodiny nejblíž,
aby za Mářou zajela. Když jsem začal líčit, co se stalo, a to ne nijak rozvláčně,
zavěsila mi.
Aspoň vím, že přijede, má svou ségru ráda...

*

V dílně jsem se dlouho nezdržel, popadl jsem prut a vyrazil k řece.
Chci být sám a nic nedělat. Respektive, nemůžu teď nic dělat.

Na dvoukolák jsem si ani nevzpomněl, zato na Lindu jsem myslel nepřetržitě.
Mít teď její číslo, tak ji pozvu sem k řece.
Ještě, že ho nemám.
Připadal bych si jako cynik, rozejít se s holkou a za půl hodiny se už válet s jinou.

*

Tu noc jsem spal v dílně. A ráno zajel domů. Maruška tam nebyla,
ale sbaleno měla jen něco. Asi je u rodičů, domyslel jsem si.
A určitě se vrátí, protože toho má s sebou skutečně jen minimum.

Všechno máme společné, všechno je napůl. Kromě baráku, ten je můj.
Přestavěl jsem svůj rodný dům, když se naši odstěhovali do města.
Jako jedinému synovi mi ten barák nechali.
Jsem jim za to vděčný.
To Maruška to má horší, jestli se skutečně rozejdeme, bude se muset
vrátit k rodičům.
Ale to se nedá nic dělat.
*

Odpoledne za mnou do garáže přijeli kluci.
Ptali se, jak to se mnou vypadá, ale ve skutečnosti mi přijeli
nahlásit, že u kytáristy před domem stojí auto s pražskou espézetkou.
Vedle toho Lindy.

Tak mají návštěvu, nemusí to hned nic znamenat... Ujišťoval jsem sám sebe.

"A jste spolu teda nebo zůstáváš s Máňou, vole?" Ptal se Ruda.

Řeknu mu, že ani s jednou, a on si zas bude na Lindu dělat zálusk, to určitě.
Navíc si budou myslet, že se na mě Linda vykašlala...
A tak jsem zalhal. Ne z pudu sebezáchovy, ale z obyčejné chlapské ješitnosti.

Říkal jsem, že nemám rád silácké řeči? A že stačí můj pohled a kluci mi jdou na ruku?
No, to bylo možná trošku silácký...

Kluci na mě uznale koukali a pak mě vytáhli k vodě. Jeli jsme do lomu a večer pak
do hospody.
Stokrát opakovaná lež se stává pravdou, už jsem to někde slyšel. Čím dýl jsem byl před
klukama v roli nového přítele Lindy, tím víc jsem se jako takový cítil.
A představa to byla příjemná.
Ale co bude dál, to je ve hvězdách.
*

Ještě, než jsem měl na stole první pivo, přišla mi od Máři esemeska.
Předpokládám, že ji vymyslela s rodiči, případně se ségrou a vlastně mě nepřekvapila.

Stálo tam, že je ochotná na všechno zapomenout. Jestli se rozhodnu to, co se mi stalo,
uzavřít jako úlet, ke kterému se už nebudeme vracet.

Je to dobré vědět, necítil jsem vyloženě úlevu - snad jen v tom ohledu, že je Maruška
snad relativně ok, ale možná o to víc se mé myšlenky upnuly k Lindě.

Když v tom vešla.
A za ní někdo, kdo se tvářil, že mu tady všechno patří. Minimálně ona.
Aspoň tak ho komentovali kluci.

Posadili se pod okno ke stolu pro dva a já nestačil koukat.
Sice mě pozdravila, ale byla tu s ním.
Kluci mě začali hecovat, předháněli se v tipech, o koho jde, a že na mém místě
by to teda rozhodně zjišťovali, a ne tady dřepěli nad pivem, jako by se nechumelilo.

Zatmělo se mi, moc jsem se do své lži vžil...

"Dva kohouti na jednom smetišti..." Prohodil Petr.

"Ty se kvůli ní rozejdeš, vole a ona si přivede jinýho, no to mě poser." Řekl Luděk a v tu chvíli
mi ruply nervy.

Vylítl jsem ze židle a rovnou k nim.

"Kdo to je?" Naklonil jsem se nad jejich stůl.

"Kolega." Řekla Linda s ledovým klidem.

"To přijel jako pracovně, jo?" Ztrácel jsem nad sebou kontrolu a pomalu za sebe přestával ručit.
Málokdy se mi tohle stává.

V tom se mě ten KDOSI zeptal, co je mi do toho, proč za Lindou přijel.

"Do toho mi teda je!"

"Jsi její fotr nebo co? Ten sedí doma, takže asi ne!" Vystartoval a já to pak řekl.
Na celou hospodu jsem zařval:

"Jsem její chlap!"

Jenže on se za něj považoval taky, takže jsem ho vytáhl ven a rozbil jsem mu držku.
Prostě jsem to udělal.
*

Linda jenom čuměla, bylo mi z ní najednou zle.
Snad to pochopila z mého pohledu, slova jsem pro ni v tu chvíli neměl.

*


Až na záchodě jsem zjistil, že mám rozseklou tvář. Buď měl v ruce střep, anebo si ten navoněnej šampón
pěstuje dlouhý nehty...
Kluci mezitím sledovali z okna dohru.
Smáli se a volali mě, ať se jdu na ty dva podívat, ale já už je znova vidět nemusel.


"To ti udělala naschvál, vole." Zamyslel se Ruda.
"Proč myslíš?" Koukl jsem na něj.

"No ví vůbec, žes to s Máňou skončil?"

"Vlastně neví..."


Luděk vyběhl rychle ven, aby jí tuhle novinku o mě sdělil, ale prý na to neřekla nic.
A já opět cítil potřebu, být sám.
Aniž bych se stavil doma, vzal jsem v dílně pruty a už skoro po tmě vyrazil chytat.
Spíš přemýšlet...

To je to taková běhna?
Nebo se mnou jen podvedla svého kluka, který za ní teď přijel?
Anebo mi to udělala fakt schválně? Za Máňu?

Vrtalo mi to hlavou. Ale Lindy příběh byl daleko za hranicí mých úvah.

Přijela za mnou k řece a všechno mi řekla.
Prý od něj před dovolenou dostala kopačky a tady se z nich mínila vzpamatovat.
A svůj vztek na chlapy si na někom vylít.
Tak jsem se konečně dověděl, proč si vybrala mě.
Byl jsem nástrojem pomsty!

Hodlala mě zblbnout, možná i rozejít a pak odkopnout, aby jí bylo zase dobře...

A já vůl tady blábolím o nejkrásnější noci ze všech.

Poslal jsem ji pryč, i když tvrdila, že o něho už nestojjí.
Házela si popel na hlavu, ale dojem tím na mě neudělala. Řekl jsem jí, že mi připadá
najednou jiná, než tu noc. Zlá a bezcitná.
A ona odjela.

Jak jsem se v ní mohl tak splést?

*

Spát jsem jel tentokrát domů a v posteli našel Mářu. Měla zřejmě taky nacvičenou
roli, chovala se jako by nic, byla samý úsměv, a když jsem si z nějakého taktu chtěl
ustlat na gauči, začala mě dokonce svádět.

Tentokrát jsem ale svodům krásné ženy odolal. Nedokázal jsem si TO s ní teď
představit.
Zase brečela, vyčítala, a tak jsem nakonec nespal ani na tom gauči.
Vrátil jsem se do garáže.
Ještě za mnou ječela něco o tom, že jsem si teda vybral "lepší" způsob života,
když se teď dokonce rvu.
Svůj krvavý šrám přes celou tvář bych jen těžko maskoval.
*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.