Kohouti - druhé pokračování

23. května 2012 v 22:13 |  Povídky
Ráno jsem si zajel koupit snídani a pak makal až do večera.

Z Lindy jsem byl zklamaný, snažil jsem se ji definitivně vytěsnat z mysli.
Stejně by nám to nemohlo vyjít, vždyť to vím dávno.
Navíc je to mrcha, která si s chlapama jenom hraje.
- Už vím, jaká doopravdy je.

Tak asi nakonec zůstanu s Máňou, zřejmě je to můj nevyhnutelný osud.
Takových nocí, jako byla ta s Lindou, člověka potká možná jenom pár
za život, někoho třeba žádná. Mohl jsem být jedním z nich.
Jsem rád za tu jednu, i když ten důvod, který pro ni měla ona,
mi pokazil dojem.
Snad jsem ho ani nemusel znát.

*

I večerní návštěvě hospody jsem se chtěl tentokrát vyhnout,
i když domů se mi nechtělo.
Radši bych dál utíkal před hněvem své zhrzené partnerky,
než ji to přejde.
Předpokládám, že teď mi dá nůž na krk.
Buď si budu dávat od života rozbíjet držku, anebo se mnou
bude, ale jako moje žena...

*

S touhle myšlenkou jsem míjel hospodu.
Zarazilo mě, že před ní stojí Lindy auto.
Ta holka má teda žaludek.

Ale co je doprdele tohle?!
Někdo jí vyryl nápis přes celé dveře, nešlo tu sprosťárnu
přehlédnout.

Stálo tam PRAŽSKÁ DĚVKA.

V jednu chvíli jsem si o ní sice myslel něco podobného, ale tohle
ti idioti přehnali.
Luděk, Petr? Jestli mě mínili pomstít, tak mohli vymyslet teda lepší způsob,
tenhle je spíš takový slepičí...
*

Zaparkoval jsem motorku a vlítl dovnitř. A rovnou na kluky.

"Kdo jí to udělal? No, to na tom autě!" Rozhlížel jsem se sálem.

Jenže Linda na mě koukla od piva a bez váhání přiznala, že autorem je její otec.

To na mě bylo moc. Nechal jsem to bez komentáře a šel si k baru pro pivo.
Ona vyběhla ven a kluci mi hned hlásili, že má opět dorazit ten její.
Hlavně, že se večer u řeky dušovala, že už ho nechce.

Kytárista si mě zavolal a vysvětlil mi, že tou tapetou přelepili takovou
sprosťárnu, co tam Lindě někdo do rána vyryl.
A že ta srdíčka napadla jeho.

Musel jsem se smát, a Linda dělá teď venku určitě totéž.
Vyšel jsem za ní.

*

Seděla v otevřeném autě a kouřila.
Došel jsem až k ní, opřel se jí o dveře a začal si ji dobírat:

"Tohle ti tam fakt vyryl tvůj táta?"

"Samozřejmě, že ne!" Vyfoukla kouř. "On mi to naopak přelepil," a ukázala na kanál, kde se válely zbytky těch srdíček, která hned někdo stačil sloupat.

"Ale tohle nevíš, kdo vyryl?" Ukázal jsem znova na nápis.

"Jistě, že vim," řekla významně, a mně docvaklo, koho má na mysli.
Maruš mě teda nenapadla.

"Tak to mě mrzí... Přijeď s tím ráno ke mně, já ti to přeláknu." Navrhnul jsem jí.

Pak jsem se na ni usmál a zamířil zpátky ke dveřím hospody, abych s klukama dopil aspoň to pivo.
I když ty nálepky zřejmě sundal některý z nich.

*

"A to je všechno?" Zavolala za mnou.

Otočil jsem se: "A co bys ještě chtěla?" Sex byl, bitka byla... dodal jsem v duchu.

Ona nějakou chvíli mlčela, a mně už bylo jasný, že toho svého bezzubého teď čeká jen těžko.

Tak jsem to zkusil:

"Vždyť má přijít ten tvůj, ne?"
"Už přišel."

"Jo? A kde je?"
"Tady, dřepí mi u auta..."

Jasně. Tak jsem se dovtípil správně.

Bylo jasné, že teď je ta chvíle, kdy máme čas si všechno vyříkat.
A tak jsem začal...

"Víš, proč jsem ti říkal, že bych nejradši, aby ta naše noc neskončila?"
Zvědavě na mě koukala.

"Protože jsem věděl, že s ránem skončí všechno mezi námi."

"Tak tos věděl víc, než já." Zněla její reakce.
Aha, takže pomsta se jí vymkla z rukou...

"Jsem realista," řekl jsem jí.
"Tak proč ses rozešel se svojí holkou?"

"Potřeboval jsem si nějaký věci ujasnit... Cejtil jsem zmatek a chuť všechno změnit, bejt s tebou a prožívat další takový noci. S tebou jsem zažil něco, co s ní za těch osm let nikdy."

"Osm poutí, osm Svatojánských nocí, tisíce hvězd každou noc nad vámi... Těžko věřit," řekla trochu arogantně.

"O tom to přece neni."
"Tak proč jsi nepřijel?"
"Nemělo by to smysl."
"Čekala jsem tě."

"Mě a taky toho svýho bejvalýho, viď. Vždyť ty jsi taky zmatená."
"Pral ses o mě..." slábl jí hlas.

Ona si vážně myslí, že kluci se perou o holky?

Zvedl jsem se a zapálil si na to cigaretu.
Vždyť jsem vyhrál, tak to bych ji teď měl mít, ne?

"Já vim, jak to bude dál," přerušila mé myšlenky.
A je to tady.

"Jasně, že víš." Vyfoukl jsem kouř.

"Buď budem spolu, což teda asi ne... Anebo se budeš ženit."
Chytrá holka.

"Vezmeš si ?"
Na tuhle otázku jsem měl jedinou odpověď. Totiž taky otázku:
"A koho jinýho?"

*
A bylo vymalováno. Ona na mě hodila ironický úsměv, jako by chtěla říct, že nám přeje hodně štěstí,
a odjela.


Tohle mě na té holce baví. Že skoro ani nemusíme mluvit a rozumíme si.
Všiml jsem si toho už dřív.

Sice nerozumím všem jejím tahům, tak jako těm Máni, ale vlastně jim nerozumím rád.
Je to záživnější. Mářa mě snad nikdy ničím nepřekvapila. Nakonec ani tím, že ví, k čemu
ještě se dá použít klíč...

*
Vrátil jsem se do sálu a sedl si k jejímu otci. Nejdřív jsem mu chtěl jenom oznámit,
že jeho dcera už je doma, ale nakonec jsem už zůstal.

Nějakou chvíli jsme si povídali, ještě se nestihl zpít podobraz, a tak ani nebylo nutné
pomáhat mu domů.
Asi za hodinu a půl nasedl za mě, já si v dílně vzal všechno potřebné, a frčeli jsme k nim...
*
Zajel jsem dozadu za stodolu, abych zvukem své mašiny Lindu neprobudil,
a kytárista měl za úkol ujistit se, že už skutečně spí.

Celou dobu jsem měl za to, že si rozumíme. Že máme plán...
Asi půl druhé hodiny jsem si hrál s tím škrábancem, a nakonec jí to přelakoval celé.
Trvalo to dlouho do noci.
Nečinil jsem se tolik jenom proto, abych překryl stopy po žárlivosti své přítelkyně,
ani jsem tu nenapravoval její chybu, či hradil škodu. Ne jenom.

Cítil jsem, že to dělám s láskou. A s vášní. A s chutí.
*
Chtěl jsem pak jít do jejího pokoje, něžně ji vzbudit a přivést ji k hotovému.
A nejen to. Ukázat jí, že nebe je zas plné hvězd a zbytek noci se s ní pod ním
promilovat.

Vždyť se ženit nemusím!
Jenže její táta mě k ní nepustil.

Nemáme si prý komplikovat život.

Poprosil jsem ho tedy, plný rozpaků a překvapení z jeho nečekaného kroku, aspoň o tužku a papír,
a dal jsem jí za stěrač lístek se svým číslem, ať se mi ozve.
Jestli se nepletu a ty ses zamilovala... Napsal jsem.

*

Domů jsem nespěchal, skončil jsem zase v dílně.
A před spaním, ačkoliv už skoro svítalo, jsem přemýšlel o všem tom zmatku,
který mi v hlavě ta slečna udělala.
Přece nejsme každý z jiného těsta, nemáme mezi sebou národnostní
či jinou bariéru, nejsem Arab, co chce Evropanku, tak proč by to koneckonců
mezi námi nějak nešlo?

Když se člověk zamiluje, najednou přehodnotí své postoje a klidně připustí, že všechno se poddá.
Cesta se ukáže sama.
Vždyť na to budem dva.
Jestli se ozve.
***


Vzbudil jsem se před obědem, který nebyl. Nebyl pro mě.
Přijel jsem domů a Mářa už byla po o.

Bude si teď asi nechávat svůj kuchařský um jen pro sebe.
Chápu.
Taky si zvládnu leccos ukuchtit sám.

Myslel jsem na Lindu, vím, že hned ráno odjela, asi už je v Praze...

Celé odpoledne jsem pak trávil u řeky. Hlídal telefon
a počítal i s možností, že nezazvoní.

V hlavě se mi rozprostřela bilance uplynulých dní.

Co mi vlastně daly?
Zkušenosti - Poprvé jsem se rval kvůli ženský.
A poprvé ve dvaatřiceti jsem prožil noc plnou vášně a romantiky.

Poznal jsem, že Praha je odtud daleko asi jako Istanbul. Dokud se nezamilujete.
A taky, že plány v lásce jsou na nic. Pokud je živá. A že jedině taková by měla být.

Že kuropěním by se mohlo nazývat i všechno to, co lidi namluví a nadělají ze zášti, závisti a z pomstychtivosti.
A taky, že když jde o holku, jsou všichni kluci rázem jako kohouti, co mají pocit, že tenhle dvorek patří jim.
A já jsem zřejmě jedním z nich.

A konečně, zjistil jsem, že zamilovat se a dát to druhému vědět, je nebezpečné.
Protože může nezavolat.
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.