Kohouti

22. května 2012 v 6:00 |  Povídky - mý prvotní pokusy, nevypsaná, ani nečíst
Po celoodpoledním lakování aut v mém garážovém servisu, který už funguje pár let,
a umožňuje mi celkem pohodlnou práci bez každodenního dojíždění do některého z okolních
měst, jsem jako obvykle zašel na pár kousků s klukama do hospody.

Tady ve Studánce máme jenom jednu, v létě je to tam samej vodák,
ale štamgasti tu mají vyhrazený stůl, který je věčně plný.
My mladí sedáme jinde, ale ani u našeho stolu nezůstává židle prázdná.

Ten večer jsem ji viděl po dlouhé době. Lindu.
Jezdívá sem odmalička za svým tátou, který se sem po rozvodu odstěhoval.
Od té doby žije sám, je to taková veselá kopa, kytarista, co nám tu o zábavách
vyhrává.
A taky pěkný pijan, nikdy nejde domů po svých...
Je to taková tradice, že ho vždycky někdo odnese.

Poznal jsem ji hned, už proto, že seděla vedle něj.
Krásně zpívá a vůbec je celá krásná. Vyrostl z ní kus ženský.

Ta má určitě na každém prstu pět chlapů a nestačí je odhánět,
dumal jsem si nad pivem, když jsem ji od našeho stolu sledoval.

Zdálo se mi, že se zrovna nebaví, asi nějaké trable. Že bych uhádl,
s čím...

Já žiju se svou přítelkyní už osmý rok. Maruška, které tu nikdo neřekne jinak,
než Máňa, platí široko daleko za nejhezčí bytost ženského pohlaví.

Přesto jsem o ni nijak zvlášť bojovat nemusel. Vybrala si mě sama,
a ona pro mě byla přijatelná volba.
Je jí šestadvacet, takže už si myslí na vdavky, asi do toho brzy praštíme.
Přesto mi v našem vztahu něco chybí. Něco, co tam nebylo nikdy.
Touha, vášeň, tajemství, romantika... Nevím.

Vždycky jsem měl pocit, že vztah nás dvou prostě tak nějak logicky vyplynul
z kontextu našich životů, znali jsme se dávno, vídali se, žili nedaleko sebe...

Ranné mládí, tedy do nějakých čtyřiadvaceti, jsem měl docela bouřlivé.
Vymetali jsme s klukama všechny zábavy a dízy a hodně řádili.
S holkama.

Ale jsem za to rád, dneska bych nerad chytal nějakou druhou mízu.
Mojí vášní je rybaření, a i moje práce mě celkem baví.
Pronajímám si takovou odlehlou garáž, jsem rád sám.
Pouštím si svou muziku, a když není práce, což bývá málokdy,
tak koukám na filmy.

Ale teď zrovna koukám na krásku z Prahy, která se mi ostatně líbila vždycky,
přestože já zřejmě nikdy nebyl její typ.
Když jsme jako puberťáci jezdili plavat do lomu, párkrát jsem ji vezl
na motorce, a cítil jsem se jako král, že se mě drží tak pěkná holka.
Ale jak říkám, já tehdy dost řádil a vědělo se to o mně,
takže jinak se mi obloukem vyhýbala.

A dneska je cokoliv mezi námi už dávno pasé. I když se mi líbí snad ještě víc, než
kdykoliv dřív.

Po třetím pivu mi to nedalo a zašel jsem ji aspoň pozdravit.
Nechtěl jsem působit vlezle, a už vůbec ne, jako jeden z těch, co za ní jistě lezou...
Nepotřebuju, aby mě měla za jednoho ze svých nápadníků,
a vrhala na mě nějaké pyšné pohledy.
Vždyť se známe léta...

Přisedl jsem k nim a dal se do řeči s jejím tátou.
Ať si slečinka moc nemyslí.


"Tak tu máte zase dceru, koukám... To jste rád, ne?" Začal jsem.

"Jasně, že jsem rád. Aspoň mám dneska jistotu, že budu spát ve svý posteli!" Zajásal a dodal:
"Na Lindu je spolehnutí, dycky mě dovede bez újmy."

Podíval jsem se na ni, jak se na svou noční úlohu tváří.
Ale ona na mě vykulila oči: "Tys mě poznal, jo?"

"No bodejť, dyť seš pořád stejná," řekl jsem.

Podívala se na mě trochu rozpačitě, asi doufala, že jí tu budu skládat poklony,
že je čím dál krásnější...
Sice je, ale jak jsem řekl, nemusí to vědět. Ne ode mě.


"Nepoznala tě," strčil do mě její táta.

"Fakt ne, jo? To neni možný! Dyť jsem taky furt stejnej!" Obhajoval jsem svůj,
celkem snad zachovalý, zevnějšek.

"To mi ani neřikej," dala najevo mírné zklamání. Á, tak si vzpomíná, co jsem býval zač...

"Jak dlouho tu budeš?" Zeptal jsem se pro případ, že bych se nakonec rozhodl,
nechat ji, aby sama zjistila, co se mnou udělal čas.

"Necelej týden," uvědomila mě a tvářila se, jako když čeká, že ji někam pozvu.
"Tak to si aspoň odpočineš, od toho velkoměsta," usmál jsem se na ni a vrátil se ke klukům.

Pak jsem jí ještě na dálku připil, a pustil jsem ji z hlavy.
Dokud ji kluci nezačali hodnotit, ale já se nepřidal. Mám Máňu, tak co tady budu
slintat nad nafrněnou slečinkou z Prahy.

Akorát, že když si začali plánovat, kdo ji sbalí, a Petr dokonce dodal, že o pouti
ji přefikne, cítil jsem, že je na čase dopít a jet.
Nemám tyhle silácký kecy rád.
Samozřejmě, že ji nesbalí nikdo. A jestli jo, tak bych se hodně divil.
*
Mářa se chystala pouť strávit u rodičů, kteří bydlí asi dvacet kilometrů odtud.
Bývá tam touhle dobou každoročně.
Její rodiče mají kromě ní ještě pět dalších potomků a všichni se v tomhle čase
u nich scházejí.
Někteří už i s dětmi.

Já zůstávám doma, ale večer budem ještě společně grilovat, tak jsem se po obědě
vydal na ryby. Chodím k řece, pokaždý na jiný místo, myslím totiž, že v místě to není.

Jde o štěstí.

Tentokrát jsem si ustlal proti kytáristovi, jak Lindině otci přezdíváme. Napadlo mě, že ji mohl vzít s sebou,
aby taky poznala, co je to za krásu, koukat do vody a v tichosti na to "štěstí" čekat.
Ale slečinka má asi jiné zájmy...
Kdybych měl tipovat, tak si teď na zahradě lakuje nehty.


Asi po hodině mě čekal šok. Linda přivezla svému tátovi oběd. A to na kole.
Klobouk dolů.
Její krátké šaty a dlouhé, rozpuštěné vlasy mě na moment zmátly.
Nemohl jsem se na ni vynadívat, vypadala jako nějaká vodní žínka.
Nevědět, kdo je doopravdy, asi bych jí úplně propadl.
I když, teď mě napadá, že vlastně nevím, kým je doopravdy.
*

Štěstí na sebe nenechalo dlouho čekat ani tentokrát, po chvíli
mi zabrala štika. To bude Maruš koukat.
Nezbylo, než se úlovkem pochlubit - děláme to tak vždycky.
Vzal jsem tu svou krásku do rukou a vyzdvihl ji nad hlavu.

Chlapi mi zaplácali a já se tímhle gestem rozloučil a šel.
Motorku jsem si nechal o kus dál, abych neplašil štěstí svým kolegům...
*

Večerní grilovačka se nám zdařila. Štika chutnala skvěle, Máňa je totiž profesí
kuchařka, tak si pohrála s marinádou a byla to bašta.

Pokud jde o náš sexuální život, tak si nemůžu stěžovat. Jsme sehraní,
je to fajn.

Samozřejmě, že po osmi letech to nebyla žádná romantická rozlučka, ani vášnivá smršť, to se ví...
Ovšem, jak říkám, takové to nebylo nikdy.
Ani to neděláme zrovna často, ale vyhovujeme si. A jsme si věrní.
V tomhle mi hodně prospěly ty letité excesy v minulosti.
A nedostatek lákadel v současnosti, abych byl upřímný.

*
Druhého dne po snídani se ze všech ampliónů ve vsi už ozývala hlasitá hudba.
Pouť začala.
Mářa odjela a já se zašil do své dílny, měl jsem nějaké dodělávky.
Před obědem za mnou dorazili kluci, co se vraceli z louky od řeky, kde pomáhali
stavět stany na večerní tancovačku.
Vozili dříví, tahali židle z hospody, a tak.

A pak jsme si jeli dát pivo ke kolotoči, jedno předobědové.

Na dřevěném stupínku střelnice mě zaujala nějaká krátká sukýnka...
Linda, kdo jiný?
Její tatík se snažil mířit, ale asi už ji měl, a tak s tím po chvíli ztratil trpělivost
a šel o od toho.
Všiml jsem si, že jim tam asistuje Petr, asi bere to své Svatojánské předsevzetí vážně.
Ten teda neztrácí čas, říkal jsem si, když jsme se s pivem usadili na studni.

*

Nakonec jí frajer vystřelil růži a jako pravej romantik jí zapíchl špejli do vlasů.
Snad mu to nežere...

Linda seskočila dolů a vrhla na mě ten svůj zaskočený pohled.
V tom vytáhla růži zpoza ucha, pohled plaché laně se proměnil v pohled svůdnice,
a špejli s modrorůžovým květem si vtěsnala do výstřihu.

Co to na mě zkouší? Ptal jsem se sám sebe.

Neříkám, že mi nepřipravila pěknou podívanou, ale snad nečeká, že se z ní posadím na zadek...
Kluci čuměli s otevřenou pusou a celí se na ni třásli, tak jsem radši jel.

Možná jsem před ní i tak trochu zdrhal. Nechci na ni myslet. Nechci být pro ni jeden
z těch čumilů, nechci jí zvedat sebevědomí, nechci ji.

Holku, která je evidentně zvyklá na mužskou přízeň, která hází flirtovní pohledy do všech
stran... A kterou tady chce každej jenom proto, že je to nová, neokoukaná tvář.
Copak to nevidí? Nebo jí to snad stačí? Jestli si sem přijela užít, tak Petr možná večer zaboduje.
A zítra třeba Ruda, kdoví.
*

Doma jsem si snědl oběd, co mi Maruška připravila a zapnul jsem televizi.
Už po chvíli jsem se přistihl, že i kdyby byla obrazovka černá, civěl bych dál.
Zdá se, že její rafinovaný, i když laciný trik mě dostal.

Proč ale koukala na mě?
Proč by chtěla mě?
Nedávám jí žádný důvod si myslet, že bych byl pro...
Nebude to třeba právě tím?

Rozhodl jsem se zjistit, o co jí jde.
A jestli o mě, tak proč. Kdyby šlo do tuhýho, couvnout můžu vždycky.
Ovládat se dovedu. Myslím.
*

Odpoledne v dílně mi rychle uteklo, dokonce jsem se zdržel, protože jsem při práci
rozkoukal film, který mě čapnul a nepustil až do konce.
K řece jsem dorazil až někdy v devět.

Kluci měli zas jediný téma - Lindu.
Vím, že by stačilo jedno slovo a dali by od ní ruce pryč.
Ještě by mi pomohli ji dostat. Kdybych chtěl.
Máme to tak hozený.

Seděla k nám zády, ale kluci říkali, že se na ně otáčí.
Jak málo jim stačí ke štěstí...

Tak jsem se rozhodl změnit téma, a za chvíli jsme se bavili,
jako by tu žádná Linda neseděla.

Když ale začala tančit se starým Hykešem, nemohl jsem z ní spustit oči.
Zdálo se, že to snad zkouší i na toho páprdu, přesto mi něco říkalo,
že není v pohodě.
A zas na ni myslím...

Pralo se to ve mně.
Na jednu stranu mě nezajímá, ale na tu druhou mě něčím strašně láká.
Prostě mám pocit, že není taková, jak to tu na nás hraje.
*

Zvedl jsem se asi po dvou hodinách, že se trochu protáhnu, už mě bolel zadek.
Zašel jsem si pro pivo, který do teď nosili kluci, a u pípi jsem se dal do řeči s hospodským.

"Ahoj", ozvalo se mi v zádech. Byla to ona.

Snažil jsem se tvářit mile, objednal jsem jí taky jedno a pak jsme si chvíli povídali.
O její práci v kanclu, o mé lakýrnické dílně, o starých dobrých časech, i o tom, co je tady
u nás, ve Studánce, novýho.

Připadala mi najednou úplně normální, krásná, to jo, ale přesto normální.
Nesnažila se mě ničím ohromit, nevykládala o svých chlapech, byla přirozená.
Akorát trochu zmrzlá, jak jsem si nemohl nevšimnout...

Napadlo mě, že bych ji přizval k našemu stolu, ale okamžitě jsem to zase zavrhnul.
Kvůli klukům. Viděl jsem, že se mají zase o čem bavit...

Dál jsem jen čekal, kdy mě zchladí, že odchází tančit s Hykešem, anebo něco
podobně "rafinovanýho", ale k mému překvapení si se mnou chtěla opéct špekáček.

Byla až roztomilá, jak dítě, co dostalo nápad století.
Holt, asi je jí posezení u ohně vzácný.

Taky to mám rád. Neváhal jsem ani chvíli, připravil jsem nám klacky, šlo se na to.
Kluci se hned přidali, že prý dobrej nápad.

A já jen doufal, že si daj pokoj a budou se držet se svými výroky zpátky.
Ruda můj pohled pochopil okamžitě, a myslím, že informaci předal ostatním.

Nemohl jsem si nevšimnout, že Lindě je chladno...
Svlékl jsem mikinu a ona ji bez řečí přijala. A kluci měli jasno.

Kupodivu jsme se nakonec docela dobře bavili. Všichni dohromady.
Vyšlo najevo, že mám s Lindou hodně společného. Filmy, knížky, hudbu...
A taky ty vzpomínky na telecí léta, který jsme s chutí vytáhli na světlo Boží.

Byly momenty, kdy jsme se střetli očima a zůstali tak, než nás zase nějaký nový
podnět z okolí probral. Má oči jako dvě studánky. Tak hluboké.

Přišlo mi, že mezi nás krásně zapadla, úplně nenásilně - ne jako když si píchne
do výstřihu pouťovou růži před bandou uslintaných venkovanů.
Byla jednou z nás. Asi vždycky.
*

Starosta nám tradičně popřál Svatojánskou noc plnou splněných přání
a mě pak napadlo, splnit jedno přání našemu kytáristovi, který už nějakou chvíli
dřímal na stole.

Linda mou pomoc uvítala, a tak jsem si vypůjčil dvoukolák, jejího otce jsme s klukama naložili
a vydali se na cestu.
Kluci nejdřív, že půjdou taky, ale Ruda se o ně postaral.
Říkal jsem, že stačí jediný mý slovo?
Tak stačil pohled.

*

Cesta přes ves nám utekla jako nic. Pořád bylo o čem mluvit.
Věděl jsem, že jsme jak ostře sledované vlaky, a tak bych se měl mít na pozoru,
abych nevzbudil veřejné pohoršení.
Zároveň jsem si ale uvědomoval, že je mi po dlouhé době, a v tuhle chvíli, nějaké veřejné mínění úplně jedno.

Vozejk jsme zaparkovali až v garáži, odtud je to do ložnice blíž. Pak jsem spícího
kytáristu odvlekl do pelechu a následoval Lindu do haly.

Svlékla si mou mikinu. Jako by s tím čekala na mě.
Provokatérka...

"My se nevracíme?" Vypadlo ze mě.

Řekla, že se chce jenom převlíct, aby mi mikinu vrátila, ale já z ní nemohl
(už opět) spustit zrak. Stál jsem proti ní a znova si vzpomněl na tu dopolední scénku s růží.

Asi jsem přemýšlel nahlas, a tím ji vyhnal pro svetr a šlo se.
Tím líp. Nebezpečný úsek naší cesty je za námi.
*

Cestou jsem si vzpomněl na dvoukolák, ale neřekl jsem nic - přece se pro něj nebudem vracet...

Když jsme sestoupali na luční cestu, a už byli skoro v cíli, tedy zpátky v bujaré veselici,
Linda se zadívala na hvězdné nebe nad námi.
Chudák, i hvězdy jí jsou vzácností...

Nemluvě o tom, že nevěděla, co je kuropění.
Myslela, že se tak říká padání rosy.
Ale stačilo jí naťuknout - je to složenina dvou slov...

No a teď, na té louce, jsem se zadíval do nebe taky.
Ani mě po tolika letech nepřestává ta noční krása uchvacovat. Nedivím se jí.

Jenže ona najednou udělala něco, co jsem už nečekal.
Přitiskla se svou hrudí na mou.
*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.