Květen 2012

26. 5. 2012

26. května 2012 v 6:00 DNES
Poslední dobou se s radostí dovídám, ať od nich přímo, anebo zprostředkovaně,
že čtou můj blog a mé psaní si oblíbili.
Mluvím o svých nových čtenářích.

Někteří jsou jimi už dávno, a já o nich jen nevěděla, někteří "niternici" objevili až teď.
A nejsou to jen lidi, které znám, jsou to i ti, kteří znají někoho, koho znám.
A kdo dal třeba odkaz na facebook...

Chci tu dnes všem svým příznivcům poděkovat.
Především těm, kteří mi o sobě dali vědět.

Jste pro mě motivací psát dál. Tedy takhle veřejně.
Se spisováním bych sice neskončila (důvody zatím úplně ujasněné nemám, jen ho cítím jako svou
bytostnou potřebu), ale nemít za ten více než rok fungování "niternice" žádné
kladné odezvy, zřejmě bych si psala dál jen tak pro sebe do šuplíku.

Jako tomu bylo, než jsem z kraje loňského roku objevila Blog.cz.

Psát pro čtenáře je samozřejmě daleko záživnější, než každý večer zavírat napěchovaný šuplík :)
***

Krásný víkend Vám všem!

V příštích dnech se zřejmě odmlčím, máme posledních pár dní doma Elenku,
než ji zase odevzdáme do rukou lékařů, tak si ji musíme řádně užít.

Napadá mě, nemělo by to tak být pořád?
Intenzivně si užívat toho, koho máme rádi... A vůbec všeho, co dobrého nám bylo dáno...
To jen na zamyšlenou - i pro mě :)

25. 5. 2012

25. května 2012 v 6:00 DNES
Děkuji všem za komentáře k povídkám, které jsem tu psala v uplynulých dnech.
Asi Vás moc bavily... :)

No nic, tak dneska z jiného soudku.
Ale nemyslete si, povídky budu psát dál, baví totiž mě :)

Byli jsme s Elenkou nakupovat v Bille...
Jestli jste někdy nakupovali v Bille na Dejvické, nemohli jste si nevšimnout,
že za jednou z pokladen sedává žena - krysa.
Má velké, dlouhé a žluté tesáky, a to ve vodorovné poloze. Směrem ven.

Když jsem ji před lety viděla poprvé, schválně jsem si vybrala její kasu,
abych si tu bizarnost prohlédla zblízka.
Měla jsem pak co dělat, abych se netaktně nerozesmála.
Člověk si pak rychle musí najít nějaký jiný důvod, který ho právě rozesmál; obvykle
popadne telefon a jako čte hrozně vtipnou esemesku, co mu právě přišla...

Stejně tak podle výrazů lidí v její frontě poznáte, kdo do Billy chodí pravidelně,
a kdo je tu nový.
Nováčkům chodí vtipné esemesky. Zrovna když se chystají platit.

Já se té krysí ženě už dávno nesměju. Spíš vždycky dumám, proč s tím dávno něco neudělala.
Jestli o tom vůbec ví.
Jestli se ve svém pokročilém věku už dovtípila, že není normální nemožnost zavřít ústa.
Tomuhle se snad už ani nedá říkat cizí "neštěstí", to je vrchol lajdáctví,
prostě vrchol.

Můj muž se dokonce diví, že ji nechávají v pokladně.
Ačkoliv ona má frontu vždycky nejdelší, takže možná pro ni mají své důvody.
*

Elenka se už docela rozpovídala, už je s ní řeč.
Řekne si, co chce, člověk už se s ní na všem a docela rozumně domluví,
je to pohoda.
Na tohle období jsem se těšila.

A někdy má i vtipné průpovídky, jako třeba, když mě volá do svého pokojíčku,
abych si s ní šla hrát.
Použije výraz:

Mami, pojď k nám!

Dokonce někdy dodá "dělej!", anebo "rychle!", "honem"!

Má docela slušnou slovní zásobu, kterou obohacuje i její otec,
a tak Elenka bezpečně pozná, v jaké situaci se hodí říct "doprdele!",
případně "ty vole."

Slova, jako možná, nevím, asi, ani ne, uvidíme, už taky umí užít ve větě,
dokonce pár barev už rozezná - respektive, rozezná doufám všechny,
pojmenuje jich zatím jen pár.

Takže výrazy základní, jako , zuby a veliký, už do věty poskládá s přehledem.

Když ale stanula proti zubaté pokladní, jíž nemohl zplodit člověk, jak se vyjádřil můj muž,
složila větu z právě těchto základních výrazů. Ze všech.

"Mami! Má zuby veiký!"

Přitom se její natažený ukazováček téměř té krysí chlouby dotýkal,
a tak mi nezbylo, než tam svého muže nechat a se svou vnímavou dcerou utíkat ven.

Ještě jsem si stačila všimnout, že najednou všem ve frontě za námi přišla vtipná zpráva.
A mně taky, akorát jsem si ji radši běžela přečíst ven.
Někdy se holt člověk směje dřív, než má čemu, taky se Vám to stává?

Že ne? Tak to určitě nechodíte do Dejvické Billy...
Ve frontě bych Vás poznala :)
***

Kohouti - druhé pokračování

23. května 2012 v 22:13 Povídky
Ráno jsem si zajel koupit snídani a pak makal až do večera.

Z Lindy jsem byl zklamaný, snažil jsem se ji definitivně vytěsnat z mysli.
Stejně by nám to nemohlo vyjít, vždyť to vím dávno.
Navíc je to mrcha, která si s chlapama jenom hraje.
- Už vím, jaká doopravdy je.

Tak asi nakonec zůstanu s Máňou, zřejmě je to můj nevyhnutelný osud.
Takových nocí, jako byla ta s Lindou, člověka potká možná jenom pár
za život, někoho třeba žádná. Mohl jsem být jedním z nich.
Jsem rád za tu jednu, i když ten důvod, který pro ni měla ona,
mi pokazil dojem.
Snad jsem ho ani nemusel znát.

*

I večerní návštěvě hospody jsem se chtěl tentokrát vyhnout,
i když domů se mi nechtělo.
Radši bych dál utíkal před hněvem své zhrzené partnerky,
než ji to přejde.
Předpokládám, že teď mi dá nůž na krk.
Buď si budu dávat od života rozbíjet držku, anebo se mnou
bude, ale jako moje žena...

*

S touhle myšlenkou jsem míjel hospodu.
Zarazilo mě, že před ní stojí Lindy auto.
Ta holka má teda žaludek.

Ale co je doprdele tohle?!
Někdo jí vyryl nápis přes celé dveře, nešlo tu sprosťárnu
přehlédnout.

Stálo tam PRAŽSKÁ DĚVKA.

V jednu chvíli jsem si o ní sice myslel něco podobného, ale tohle
ti idioti přehnali.
Luděk, Petr? Jestli mě mínili pomstít, tak mohli vymyslet teda lepší způsob,
tenhle je spíš takový slepičí...
*

Zaparkoval jsem motorku a vlítl dovnitř. A rovnou na kluky.

"Kdo jí to udělal? No, to na tom autě!" Rozhlížel jsem se sálem.

Jenže Linda na mě koukla od piva a bez váhání přiznala, že autorem je její otec.

To na mě bylo moc. Nechal jsem to bez komentáře a šel si k baru pro pivo.
Ona vyběhla ven a kluci mi hned hlásili, že má opět dorazit ten její.
Hlavně, že se večer u řeky dušovala, že už ho nechce.

Kytárista si mě zavolal a vysvětlil mi, že tou tapetou přelepili takovou
sprosťárnu, co tam Lindě někdo do rána vyryl.
A že ta srdíčka napadla jeho.

Musel jsem se smát, a Linda dělá teď venku určitě totéž.
Vyšel jsem za ní.

*

Seděla v otevřeném autě a kouřila.
Došel jsem až k ní, opřel se jí o dveře a začal si ji dobírat:

"Tohle ti tam fakt vyryl tvůj táta?"

"Samozřejmě, že ne!" Vyfoukla kouř. "On mi to naopak přelepil," a ukázala na kanál, kde se válely zbytky těch srdíček, která hned někdo stačil sloupat.

"Ale tohle nevíš, kdo vyryl?" Ukázal jsem znova na nápis.

"Jistě, že vim," řekla významně, a mně docvaklo, koho má na mysli.
Maruš mě teda nenapadla.

"Tak to mě mrzí... Přijeď s tím ráno ke mně, já ti to přeláknu." Navrhnul jsem jí.

Pak jsem se na ni usmál a zamířil zpátky ke dveřím hospody, abych s klukama dopil aspoň to pivo.
I když ty nálepky zřejmě sundal některý z nich.

*

"A to je všechno?" Zavolala za mnou.

Otočil jsem se: "A co bys ještě chtěla?" Sex byl, bitka byla... dodal jsem v duchu.

Ona nějakou chvíli mlčela, a mně už bylo jasný, že toho svého bezzubého teď čeká jen těžko.

Tak jsem to zkusil:

"Vždyť má přijít ten tvůj, ne?"
"Už přišel."

"Jo? A kde je?"
"Tady, dřepí mi u auta..."

Jasně. Tak jsem se dovtípil správně.

Bylo jasné, že teď je ta chvíle, kdy máme čas si všechno vyříkat.
A tak jsem začal...

"Víš, proč jsem ti říkal, že bych nejradši, aby ta naše noc neskončila?"
Zvědavě na mě koukala.

"Protože jsem věděl, že s ránem skončí všechno mezi námi."

"Tak tos věděl víc, než já." Zněla její reakce.
Aha, takže pomsta se jí vymkla z rukou...

"Jsem realista," řekl jsem jí.
"Tak proč ses rozešel se svojí holkou?"

"Potřeboval jsem si nějaký věci ujasnit... Cejtil jsem zmatek a chuť všechno změnit, bejt s tebou a prožívat další takový noci. S tebou jsem zažil něco, co s ní za těch osm let nikdy."

"Osm poutí, osm Svatojánských nocí, tisíce hvězd každou noc nad vámi... Těžko věřit," řekla trochu arogantně.

"O tom to přece neni."
"Tak proč jsi nepřijel?"
"Nemělo by to smysl."
"Čekala jsem tě."

"Mě a taky toho svýho bejvalýho, viď. Vždyť ty jsi taky zmatená."
"Pral ses o mě..." slábl jí hlas.

Ona si vážně myslí, že kluci se perou o holky?

Zvedl jsem se a zapálil si na to cigaretu.
Vždyť jsem vyhrál, tak to bych ji teď měl mít, ne?

"Já vim, jak to bude dál," přerušila mé myšlenky.
A je to tady.

"Jasně, že víš." Vyfoukl jsem kouř.

"Buď budem spolu, což teda asi ne... Anebo se budeš ženit."
Chytrá holka.

"Vezmeš si ?"
Na tuhle otázku jsem měl jedinou odpověď. Totiž taky otázku:
"A koho jinýho?"

*
A bylo vymalováno. Ona na mě hodila ironický úsměv, jako by chtěla říct, že nám přeje hodně štěstí,
a odjela.


Tohle mě na té holce baví. Že skoro ani nemusíme mluvit a rozumíme si.
Všiml jsem si toho už dřív.

Sice nerozumím všem jejím tahům, tak jako těm Máni, ale vlastně jim nerozumím rád.
Je to záživnější. Mářa mě snad nikdy ničím nepřekvapila. Nakonec ani tím, že ví, k čemu
ještě se dá použít klíč...

*
Vrátil jsem se do sálu a sedl si k jejímu otci. Nejdřív jsem mu chtěl jenom oznámit,
že jeho dcera už je doma, ale nakonec jsem už zůstal.

Nějakou chvíli jsme si povídali, ještě se nestihl zpít podobraz, a tak ani nebylo nutné
pomáhat mu domů.
Asi za hodinu a půl nasedl za mě, já si v dílně vzal všechno potřebné, a frčeli jsme k nim...
*
Zajel jsem dozadu za stodolu, abych zvukem své mašiny Lindu neprobudil,
a kytárista měl za úkol ujistit se, že už skutečně spí.

Celou dobu jsem měl za to, že si rozumíme. Že máme plán...
Asi půl druhé hodiny jsem si hrál s tím škrábancem, a nakonec jí to přelakoval celé.
Trvalo to dlouho do noci.
Nečinil jsem se tolik jenom proto, abych překryl stopy po žárlivosti své přítelkyně,
ani jsem tu nenapravoval její chybu, či hradil škodu. Ne jenom.

Cítil jsem, že to dělám s láskou. A s vášní. A s chutí.
*
Chtěl jsem pak jít do jejího pokoje, něžně ji vzbudit a přivést ji k hotovému.
A nejen to. Ukázat jí, že nebe je zas plné hvězd a zbytek noci se s ní pod ním
promilovat.

Vždyť se ženit nemusím!
Jenže její táta mě k ní nepustil.

Nemáme si prý komplikovat život.

Poprosil jsem ho tedy, plný rozpaků a překvapení z jeho nečekaného kroku, aspoň o tužku a papír,
a dal jsem jí za stěrač lístek se svým číslem, ať se mi ozve.
Jestli se nepletu a ty ses zamilovala... Napsal jsem.

*

Domů jsem nespěchal, skončil jsem zase v dílně.
A před spaním, ačkoliv už skoro svítalo, jsem přemýšlel o všem tom zmatku,
který mi v hlavě ta slečna udělala.
Přece nejsme každý z jiného těsta, nemáme mezi sebou národnostní
či jinou bariéru, nejsem Arab, co chce Evropanku, tak proč by to koneckonců
mezi námi nějak nešlo?

Když se člověk zamiluje, najednou přehodnotí své postoje a klidně připustí, že všechno se poddá.
Cesta se ukáže sama.
Vždyť na to budem dva.
Jestli se ozve.
***


Vzbudil jsem se před obědem, který nebyl. Nebyl pro mě.
Přijel jsem domů a Mářa už byla po o.

Bude si teď asi nechávat svůj kuchařský um jen pro sebe.
Chápu.
Taky si zvládnu leccos ukuchtit sám.

Myslel jsem na Lindu, vím, že hned ráno odjela, asi už je v Praze...

Celé odpoledne jsem pak trávil u řeky. Hlídal telefon
a počítal i s možností, že nezazvoní.

V hlavě se mi rozprostřela bilance uplynulých dní.

Co mi vlastně daly?
Zkušenosti - Poprvé jsem se rval kvůli ženský.
A poprvé ve dvaatřiceti jsem prožil noc plnou vášně a romantiky.

Poznal jsem, že Praha je odtud daleko asi jako Istanbul. Dokud se nezamilujete.
A taky, že plány v lásce jsou na nic. Pokud je živá. A že jedině taková by měla být.

Že kuropěním by se mohlo nazývat i všechno to, co lidi namluví a nadělají ze zášti, závisti a z pomstychtivosti.
A taky, že když jde o holku, jsou všichni kluci rázem jako kohouti, co mají pocit, že tenhle dvorek patří jim.
A já jsem zřejmě jedním z nich.

A konečně, zjistil jsem, že zamilovat se a dát to druhému vědět, je nebezpečné.
Protože může nezavolat.
***

Kohouti - pokračování

23. května 2012 v 0:05 Povídky


"Co mi to děláte, slečno z Prahy?" Zeptal jsem se jí odevzdaným tónem někoho,
kdo nemá šanci se bránit.

"Proč zdůrazňuješ tu Prahu?" Podivila se.

"Protože tam máš chlapů na výběr snad dost..." Odvětil jsem.

Namítla ale, že teď je tady a se mnou.

"A tatík ti neřekl, že někoho mám?" Zeptal jsem se a poprvé před ní Máňu zmínil.

Ať ví, jak to mám. Nechci jí ublížit.

*

Jenže tuhle námitku přešla s tím, že se s taťkou o chlapech nebaví, natož pak prý o ženách."

Co teď?

S odzbrojeným úsměvem jsem otočil hlavu stranou, abych si ještě naposledy ujasnil situaci.

Je jediný důvod, proč bych neměl, a plno těch, proč jo. Třeba, že chci...

Takže jsem se na ni zase podíval
a chvíli se topil v těch jejích temných studánkách.

Mý ruce se samy zvedly a sjely jí po tvářích. Až na ramena, a níž, až jsem ji držel pevně za ruce
a poprvé ji políbil. A znovu, a zas...

Líbali jsme se a já už vnímal jenom ji, nic jiného v tu chvíli nebylo.

Věděl jsem, že tímhle to neskončí. Že to chceme oba. Tak jsem ji svedl z té cesty kus dál,
v trávě jsem rozložil svou mikinu a to, co bylo pak, bylo to nejkrásnější, co jsem s holkou kdy prožil.
*

Milovali jsme se snad hodinu. Několikrát. A vždycky se stejnou chutí a vášní, jakou jsem neznal.

Všiml jsem si, že mezi ňadry má škrábanec. Až doma mi pak došlo, že si ho zřejmě způsobila tou špejlí.

Ještě před svítáním jsem ji odvezl domů.
Je pravděpodobné, že nás viděli. A je jedno kdo, co vidí jeden, vědí všichni. A brzy.
Přesto jsem se necítil provinile, naopak. Já děkoval tam nahoru za tu nádhernou noc.
Jedna z těch, co stálo za to probdít.

Kéž by neskončila...

Když Linda slezla z mé motorky, vyprávěl jsem jí o tom, co cítím. Šlo to ze mě samo,
nejsem žádný básník, leda ho ze mě udělala ona.

A tak slyšela, co všechno bych udělal, abych udržel tuhle noc o trochu dýl. Kdyby to šlo.
Možná mě nechápala, možná myslela, že zítra bude další taková a příště, až přijede, tak zas...

Ale třeba jsem pro ni byl jen úlet, dovolenkový zážitek, aby měla co vyprávět buchtám v kanclu,
kdo ví.

Ať tak, nebo tak, pro mě to příjemné skončilo. Já se teď musím rozhodnout.

Možná jsem poprvé v životě prožil to, co jsem si přál a co by mi třeba chybělo čím dál víc,
až bych to nakonec doháněl jako stařík, a bylo by to spíš komický, než romantický,
ale teď je přede mnou ta stinná stránka věci.

Celá vesnice si o nás povídá. Chápu, že Lindě je to fuk, ta si odjede a štít má čistý.
Ale já tu žiju. A bylo by to jedno i mně, nebýt Marušky.

Dostanu kopačky, ale co hůř. Já si nejsem jistý, jestli je nechci spíš dát...

I kdybych nebyl s Lindou, toužím v lásce po něčem víc, než teplé večeři
a relativní spokojenosti ve všech směrech.
Ano, možná se rouhám. Možná mám dokonce štěstí, které teď chci vyměnit
za nějaké pozlátko v podobě vášně na jednu noc.

Jenže já nemluvím o jedné noci.
Mluvím o životě.
Ne o čekání na důchod, či co.
*

Ta holka mi to tak zkomplikovala.
Nebýt jí, tak jsem dávno se svým způsobem života smířený, oženil bych se a nic víc neřešil.

Zatímco teď se sám sebe ptám, jestli je tohle to, co chci...

Už nejde o Lindu, jde o mě.
*

Usínal jsem s kuropěním, a ještě mi k tomu hrála hudba od řeky.
Táhli to dýl, než loni.

Až se vzbudím, bude už možná celý můj život vzhůru nohama. Anebo už je?
*

Maruška se vrátila až k večeru a nezdálo se, že by bylo cokoliv v nepořádku.
Lidi jí to donesou, to si nedělám iluze.
Můžu to zatlouct.
Můžu jí to přiznat.
Můžu jí to říct sám a hned.

V tomhle chodit neumím. Vymýšlet cestu z průseru, abych z toho vyšel co nejlíp,
to jsem nikdy neuměl.
Dělám, jak cítím.
A tak jsem udělal i dnes.

I když lež mi není cizí, člověka k ní vede pud sebezáchovy.
Otázka je, co vlastně chci zachovat.
Jediné, co vážně nechci, je Máně ublížit.
Jenže na to už je pozdě.
Následoval jsem jiné pudy.
*

"Mařenko, pojď sem ke mně..." Začal jsem zvolna, aniž měl řeč dopředu připravenou.

Přestala zalévat a přisedla si.

"Podvedl jsem tě." Řekl jsem jí do očí.

Chvíli nevěřícně koukala, vypadlo z ní jen "co že?" a koukala dál.

A pak mi chrstla ten zbytek vody z domácí konývky do obličeje.
Možná mě to mělo probrat.

Měla vztek. Odešla do kuchyně a já si opřel mokrou hlavu do dlaní.

Šlo to říct líp? Víc omáčky? K čemu? Stejně by jí to nechutnalo...
*

Slyšel jsem pláč, vzlykala nahlas. Takhle jsem ji ještě nezažil.

"S kým?!" Zařvala na mě do obýváku.

"Není to jedno?" Odpověděl jsem otázkou.

"Mně ne!" Naléhala.

"Neřekl jsem ti to proto, abych ti o tom vyprávěl..."

"Tak proč teda?!"

"Za prvé, abys věděla, co se stalo, a za druhé, abys věděla, co mě přimělo
k přehodnocení nás dvou."

"Ty se se mnou rozcházíš?!" Řvala dál.

"Jenom bych teď rád byl nějakou dobu sám." Oznámil jsem jí svůj záměr narovinu.

"Takže ty mě podvedeš a ještě mi dáš kopačky, jo?! To si děláš srandu, ne?!!!"

"Ono to spolu souvisí, víš."

"Našel sis jinou? Jsem čtyřiadvacet hodin pryč a ty máš jinou?"

"Nemám nikoho. Ale ta nevěra, která se mi stala, o něčem svědčí."

"Že nešukám dobře?" Vyhrkla.

Zamlaskal jsem na ni a vyšel na dvůr dát si cigáro.

Tohle je síla. Ale co jsem čekal?
*

Opřel jsem se o plot a díval se do pole. Hned za ním je ta louka, kde jsme leželi s Lindou.
Dívám se správným směrem, sbírám sílu do dalšího kola.

"Vypadni odtud!" Vyběhla za mnou Mářa.
"Kam jako?"

"Třeba k tý svý děvce, mně je to jedno, hlavně ať tě už nikdy nevidim!"

Jenže teď přijet za Lindou a zjistit, že jsem byl skutečně jenom úlet,
to by byl mazec.
Možná jsem to měl zjišťovat před tím rozchodem.
Jenže to je právě to - nerozcházíme se kvůli Lindě, ona mi dala jen implulz.

Snažit se to Marušce vysvětlit, by teď nemělo smysl.
Stejně s tím nic neudělá.
Řekl jsem jí, že ji mám rád, že její chyba tohle není, že tomu nemohla
předejít, ani zabránit, ale myslím, že mě neposlouchala.

A tak jsem sedl na motorku a odjel do dílny.

Zavolal jsem její ségře, která to k nám má z ostatních členů její rodiny nejblíž,
aby za Mářou zajela. Když jsem začal líčit, co se stalo, a to ne nijak rozvláčně,
zavěsila mi.
Aspoň vím, že přijede, má svou ségru ráda...

*

V dílně jsem se dlouho nezdržel, popadl jsem prut a vyrazil k řece.
Chci být sám a nic nedělat. Respektive, nemůžu teď nic dělat.

Na dvoukolák jsem si ani nevzpomněl, zato na Lindu jsem myslel nepřetržitě.
Mít teď její číslo, tak ji pozvu sem k řece.
Ještě, že ho nemám.
Připadal bych si jako cynik, rozejít se s holkou a za půl hodiny se už válet s jinou.

*

Tu noc jsem spal v dílně. A ráno zajel domů. Maruška tam nebyla,
ale sbaleno měla jen něco. Asi je u rodičů, domyslel jsem si.
A určitě se vrátí, protože toho má s sebou skutečně jen minimum.

Všechno máme společné, všechno je napůl. Kromě baráku, ten je můj.
Přestavěl jsem svůj rodný dům, když se naši odstěhovali do města.
Jako jedinému synovi mi ten barák nechali.
Jsem jim za to vděčný.
To Maruška to má horší, jestli se skutečně rozejdeme, bude se muset
vrátit k rodičům.
Ale to se nedá nic dělat.
*

Odpoledne za mnou do garáže přijeli kluci.
Ptali se, jak to se mnou vypadá, ale ve skutečnosti mi přijeli
nahlásit, že u kytáristy před domem stojí auto s pražskou espézetkou.
Vedle toho Lindy.

Tak mají návštěvu, nemusí to hned nic znamenat... Ujišťoval jsem sám sebe.

"A jste spolu teda nebo zůstáváš s Máňou, vole?" Ptal se Ruda.

Řeknu mu, že ani s jednou, a on si zas bude na Lindu dělat zálusk, to určitě.
Navíc si budou myslet, že se na mě Linda vykašlala...
A tak jsem zalhal. Ne z pudu sebezáchovy, ale z obyčejné chlapské ješitnosti.

Říkal jsem, že nemám rád silácké řeči? A že stačí můj pohled a kluci mi jdou na ruku?
No, to bylo možná trošku silácký...

Kluci na mě uznale koukali a pak mě vytáhli k vodě. Jeli jsme do lomu a večer pak
do hospody.
Stokrát opakovaná lež se stává pravdou, už jsem to někde slyšel. Čím dýl jsem byl před
klukama v roli nového přítele Lindy, tím víc jsem se jako takový cítil.
A představa to byla příjemná.
Ale co bude dál, to je ve hvězdách.
*

Ještě, než jsem měl na stole první pivo, přišla mi od Máři esemeska.
Předpokládám, že ji vymyslela s rodiči, případně se ségrou a vlastně mě nepřekvapila.

Stálo tam, že je ochotná na všechno zapomenout. Jestli se rozhodnu to, co se mi stalo,
uzavřít jako úlet, ke kterému se už nebudeme vracet.

Je to dobré vědět, necítil jsem vyloženě úlevu - snad jen v tom ohledu, že je Maruška
snad relativně ok, ale možná o to víc se mé myšlenky upnuly k Lindě.

Když v tom vešla.
A za ní někdo, kdo se tvářil, že mu tady všechno patří. Minimálně ona.
Aspoň tak ho komentovali kluci.

Posadili se pod okno ke stolu pro dva a já nestačil koukat.
Sice mě pozdravila, ale byla tu s ním.
Kluci mě začali hecovat, předháněli se v tipech, o koho jde, a že na mém místě
by to teda rozhodně zjišťovali, a ne tady dřepěli nad pivem, jako by se nechumelilo.

Zatmělo se mi, moc jsem se do své lži vžil...

"Dva kohouti na jednom smetišti..." Prohodil Petr.

"Ty se kvůli ní rozejdeš, vole a ona si přivede jinýho, no to mě poser." Řekl Luděk a v tu chvíli
mi ruply nervy.

Vylítl jsem ze židle a rovnou k nim.

"Kdo to je?" Naklonil jsem se nad jejich stůl.

"Kolega." Řekla Linda s ledovým klidem.

"To přijel jako pracovně, jo?" Ztrácel jsem nad sebou kontrolu a pomalu za sebe přestával ručit.
Málokdy se mi tohle stává.

V tom se mě ten KDOSI zeptal, co je mi do toho, proč za Lindou přijel.

"Do toho mi teda je!"

"Jsi její fotr nebo co? Ten sedí doma, takže asi ne!" Vystartoval a já to pak řekl.
Na celou hospodu jsem zařval:

"Jsem její chlap!"

Jenže on se za něj považoval taky, takže jsem ho vytáhl ven a rozbil jsem mu držku.
Prostě jsem to udělal.
*

Linda jenom čuměla, bylo mi z ní najednou zle.
Snad to pochopila z mého pohledu, slova jsem pro ni v tu chvíli neměl.

*


Až na záchodě jsem zjistil, že mám rozseklou tvář. Buď měl v ruce střep, anebo si ten navoněnej šampón
pěstuje dlouhý nehty...
Kluci mezitím sledovali z okna dohru.
Smáli se a volali mě, ať se jdu na ty dva podívat, ale já už je znova vidět nemusel.


"To ti udělala naschvál, vole." Zamyslel se Ruda.
"Proč myslíš?" Koukl jsem na něj.

"No ví vůbec, žes to s Máňou skončil?"

"Vlastně neví..."


Luděk vyběhl rychle ven, aby jí tuhle novinku o mě sdělil, ale prý na to neřekla nic.
A já opět cítil potřebu, být sám.
Aniž bych se stavil doma, vzal jsem v dílně pruty a už skoro po tmě vyrazil chytat.
Spíš přemýšlet...

To je to taková běhna?
Nebo se mnou jen podvedla svého kluka, který za ní teď přijel?
Anebo mi to udělala fakt schválně? Za Máňu?

Vrtalo mi to hlavou. Ale Lindy příběh byl daleko za hranicí mých úvah.

Přijela za mnou k řece a všechno mi řekla.
Prý od něj před dovolenou dostala kopačky a tady se z nich mínila vzpamatovat.
A svůj vztek na chlapy si na někom vylít.
Tak jsem se konečně dověděl, proč si vybrala mě.
Byl jsem nástrojem pomsty!

Hodlala mě zblbnout, možná i rozejít a pak odkopnout, aby jí bylo zase dobře...

A já vůl tady blábolím o nejkrásnější noci ze všech.

Poslal jsem ji pryč, i když tvrdila, že o něho už nestojjí.
Házela si popel na hlavu, ale dojem tím na mě neudělala. Řekl jsem jí, že mi připadá
najednou jiná, než tu noc. Zlá a bezcitná.
A ona odjela.

Jak jsem se v ní mohl tak splést?

*

Spát jsem jel tentokrát domů a v posteli našel Mářu. Měla zřejmě taky nacvičenou
roli, chovala se jako by nic, byla samý úsměv, a když jsem si z nějakého taktu chtěl
ustlat na gauči, začala mě dokonce svádět.

Tentokrát jsem ale svodům krásné ženy odolal. Nedokázal jsem si TO s ní teď
představit.
Zase brečela, vyčítala, a tak jsem nakonec nespal ani na tom gauči.
Vrátil jsem se do garáže.
Ještě za mnou ječela něco o tom, že jsem si teda vybral "lepší" způsob života,
když se teď dokonce rvu.
Svůj krvavý šrám přes celou tvář bych jen těžko maskoval.
*

Kohouti

22. května 2012 v 6:00 Povídky
Po celoodpoledním lakování aut v mém garážovém servisu, který už funguje pár let,
a umožňuje mi celkem pohodlnou práci bez každodenního dojíždění do některého z okolních
měst, jsem jako obvykle zašel na pár kousků s klukama do hospody.

Tady ve Studánce máme jenom jednu, v létě je to tam samej vodák,
ale štamgasti tu mají vyhrazený stůl, který je věčně plný.
My mladí sedáme jinde, ale ani u našeho stolu nezůstává židle prázdná.

Ten večer jsem ji viděl po dlouhé době. Lindu.
Jezdívá sem odmalička za svým tátou, který se sem po rozvodu odstěhoval.
Od té doby žije sám, je to taková veselá kopa, kytarista, co nám tu o zábavách
vyhrává.
A taky pěkný pijan, nikdy nejde domů po svých...
Je to taková tradice, že ho vždycky někdo odnese.

Poznal jsem ji hned, už proto, že seděla vedle něj.
Krásně zpívá a vůbec je celá krásná. Vyrostl z ní kus ženský.

Ta má určitě na každém prstu pět chlapů a nestačí je odhánět,
dumal jsem si nad pivem, když jsem ji od našeho stolu sledoval.

Zdálo se mi, že se zrovna nebaví, asi nějaké trable. Že bych uhádl,
s čím...

Já žiju se svou přítelkyní už osmý rok. Maruška, které tu nikdo neřekne jinak,
než Máňa, platí široko daleko za nejhezčí bytost ženského pohlaví.

Přesto jsem o ni nijak zvlášť bojovat nemusel. Vybrala si mě sama,
a ona pro mě byla přijatelná volba.
Je jí šestadvacet, takže už si myslí na vdavky, asi do toho brzy praštíme.
Přesto mi v našem vztahu něco chybí. Něco, co tam nebylo nikdy.
Touha, vášeň, tajemství, romantika... Nevím.

Vždycky jsem měl pocit, že vztah nás dvou prostě tak nějak logicky vyplynul
z kontextu našich životů, znali jsme se dávno, vídali se, žili nedaleko sebe...

Ranné mládí, tedy do nějakých čtyřiadvaceti, jsem měl docela bouřlivé.
Vymetali jsme s klukama všechny zábavy a dízy a hodně řádili.
S holkama.

Ale jsem za to rád, dneska bych nerad chytal nějakou druhou mízu.
Mojí vášní je rybaření, a i moje práce mě celkem baví.
Pronajímám si takovou odlehlou garáž, jsem rád sám.
Pouštím si svou muziku, a když není práce, což bývá málokdy,
tak koukám na filmy.

Ale teď zrovna koukám na krásku z Prahy, která se mi ostatně líbila vždycky,
přestože já zřejmě nikdy nebyl její typ.
Když jsme jako puberťáci jezdili plavat do lomu, párkrát jsem ji vezl
na motorce, a cítil jsem se jako král, že se mě drží tak pěkná holka.
Ale jak říkám, já tehdy dost řádil a vědělo se to o mně,
takže jinak se mi obloukem vyhýbala.

A dneska je cokoliv mezi námi už dávno pasé. I když se mi líbí snad ještě víc, než
kdykoliv dřív.

Po třetím pivu mi to nedalo a zašel jsem ji aspoň pozdravit.
Nechtěl jsem působit vlezle, a už vůbec ne, jako jeden z těch, co za ní jistě lezou...
Nepotřebuju, aby mě měla za jednoho ze svých nápadníků,
a vrhala na mě nějaké pyšné pohledy.
Vždyť se známe léta...

Přisedl jsem k nim a dal se do řeči s jejím tátou.
Ať si slečinka moc nemyslí.


"Tak tu máte zase dceru, koukám... To jste rád, ne?" Začal jsem.

"Jasně, že jsem rád. Aspoň mám dneska jistotu, že budu spát ve svý posteli!" Zajásal a dodal:
"Na Lindu je spolehnutí, dycky mě dovede bez újmy."

Podíval jsem se na ni, jak se na svou noční úlohu tváří.
Ale ona na mě vykulila oči: "Tys mě poznal, jo?"

"No bodejť, dyť seš pořád stejná," řekl jsem.

Podívala se na mě trochu rozpačitě, asi doufala, že jí tu budu skládat poklony,
že je čím dál krásnější...
Sice je, ale jak jsem řekl, nemusí to vědět. Ne ode mě.


"Nepoznala tě," strčil do mě její táta.

"Fakt ne, jo? To neni možný! Dyť jsem taky furt stejnej!" Obhajoval jsem svůj,
celkem snad zachovalý, zevnějšek.

"To mi ani neřikej," dala najevo mírné zklamání. Á, tak si vzpomíná, co jsem býval zač...

"Jak dlouho tu budeš?" Zeptal jsem se pro případ, že bych se nakonec rozhodl,
nechat ji, aby sama zjistila, co se mnou udělal čas.

"Necelej týden," uvědomila mě a tvářila se, jako když čeká, že ji někam pozvu.
"Tak to si aspoň odpočineš, od toho velkoměsta," usmál jsem se na ni a vrátil se ke klukům.

Pak jsem jí ještě na dálku připil, a pustil jsem ji z hlavy.
Dokud ji kluci nezačali hodnotit, ale já se nepřidal. Mám Máňu, tak co tady budu
slintat nad nafrněnou slečinkou z Prahy.

Akorát, že když si začali plánovat, kdo ji sbalí, a Petr dokonce dodal, že o pouti
ji přefikne, cítil jsem, že je na čase dopít a jet.
Nemám tyhle silácký kecy rád.
Samozřejmě, že ji nesbalí nikdo. A jestli jo, tak bych se hodně divil.
*
Mářa se chystala pouť strávit u rodičů, kteří bydlí asi dvacet kilometrů odtud.
Bývá tam touhle dobou každoročně.
Její rodiče mají kromě ní ještě pět dalších potomků a všichni se v tomhle čase
u nich scházejí.
Někteří už i s dětmi.

Já zůstávám doma, ale večer budem ještě společně grilovat, tak jsem se po obědě
vydal na ryby. Chodím k řece, pokaždý na jiný místo, myslím totiž, že v místě to není.

Jde o štěstí.

Tentokrát jsem si ustlal proti kytáristovi, jak Lindině otci přezdíváme. Napadlo mě, že ji mohl vzít s sebou,
aby taky poznala, co je to za krásu, koukat do vody a v tichosti na to "štěstí" čekat.
Ale slečinka má asi jiné zájmy...
Kdybych měl tipovat, tak si teď na zahradě lakuje nehty.


Asi po hodině mě čekal šok. Linda přivezla svému tátovi oběd. A to na kole.
Klobouk dolů.
Její krátké šaty a dlouhé, rozpuštěné vlasy mě na moment zmátly.
Nemohl jsem se na ni vynadívat, vypadala jako nějaká vodní žínka.
Nevědět, kdo je doopravdy, asi bych jí úplně propadl.
I když, teď mě napadá, že vlastně nevím, kým je doopravdy.
*

Štěstí na sebe nenechalo dlouho čekat ani tentokrát, po chvíli
mi zabrala štika. To bude Maruš koukat.
Nezbylo, než se úlovkem pochlubit - děláme to tak vždycky.
Vzal jsem tu svou krásku do rukou a vyzdvihl ji nad hlavu.

Chlapi mi zaplácali a já se tímhle gestem rozloučil a šel.
Motorku jsem si nechal o kus dál, abych neplašil štěstí svým kolegům...
*

Večerní grilovačka se nám zdařila. Štika chutnala skvěle, Máňa je totiž profesí
kuchařka, tak si pohrála s marinádou a byla to bašta.

Pokud jde o náš sexuální život, tak si nemůžu stěžovat. Jsme sehraní,
je to fajn.

Samozřejmě, že po osmi letech to nebyla žádná romantická rozlučka, ani vášnivá smršť, to se ví...
Ovšem, jak říkám, takové to nebylo nikdy.
Ani to neděláme zrovna často, ale vyhovujeme si. A jsme si věrní.
V tomhle mi hodně prospěly ty letité excesy v minulosti.
A nedostatek lákadel v současnosti, abych byl upřímný.

*
Druhého dne po snídani se ze všech ampliónů ve vsi už ozývala hlasitá hudba.
Pouť začala.
Mářa odjela a já se zašil do své dílny, měl jsem nějaké dodělávky.
Před obědem za mnou dorazili kluci, co se vraceli z louky od řeky, kde pomáhali
stavět stany na večerní tancovačku.
Vozili dříví, tahali židle z hospody, a tak.

A pak jsme si jeli dát pivo ke kolotoči, jedno předobědové.

Na dřevěném stupínku střelnice mě zaujala nějaká krátká sukýnka...
Linda, kdo jiný?
Její tatík se snažil mířit, ale asi už ji měl, a tak s tím po chvíli ztratil trpělivost
a šel o od toho.
Všiml jsem si, že jim tam asistuje Petr, asi bere to své Svatojánské předsevzetí vážně.
Ten teda neztrácí čas, říkal jsem si, když jsme se s pivem usadili na studni.

*

Nakonec jí frajer vystřelil růži a jako pravej romantik jí zapíchl špejli do vlasů.
Snad mu to nežere...

Linda seskočila dolů a vrhla na mě ten svůj zaskočený pohled.
V tom vytáhla růži zpoza ucha, pohled plaché laně se proměnil v pohled svůdnice,
a špejli s modrorůžovým květem si vtěsnala do výstřihu.

Co to na mě zkouší? Ptal jsem se sám sebe.

Neříkám, že mi nepřipravila pěknou podívanou, ale snad nečeká, že se z ní posadím na zadek...
Kluci čuměli s otevřenou pusou a celí se na ni třásli, tak jsem radši jel.

Možná jsem před ní i tak trochu zdrhal. Nechci na ni myslet. Nechci být pro ni jeden
z těch čumilů, nechci jí zvedat sebevědomí, nechci ji.

Holku, která je evidentně zvyklá na mužskou přízeň, která hází flirtovní pohledy do všech
stran... A kterou tady chce každej jenom proto, že je to nová, neokoukaná tvář.
Copak to nevidí? Nebo jí to snad stačí? Jestli si sem přijela užít, tak Petr možná večer zaboduje.
A zítra třeba Ruda, kdoví.
*

Doma jsem si snědl oběd, co mi Maruška připravila a zapnul jsem televizi.
Už po chvíli jsem se přistihl, že i kdyby byla obrazovka černá, civěl bych dál.
Zdá se, že její rafinovaný, i když laciný trik mě dostal.

Proč ale koukala na mě?
Proč by chtěla mě?
Nedávám jí žádný důvod si myslet, že bych byl pro...
Nebude to třeba právě tím?

Rozhodl jsem se zjistit, o co jí jde.
A jestli o mě, tak proč. Kdyby šlo do tuhýho, couvnout můžu vždycky.
Ovládat se dovedu. Myslím.
*

Odpoledne v dílně mi rychle uteklo, dokonce jsem se zdržel, protože jsem při práci
rozkoukal film, který mě čapnul a nepustil až do konce.
K řece jsem dorazil až někdy v devět.

Kluci měli zas jediný téma - Lindu.
Vím, že by stačilo jedno slovo a dali by od ní ruce pryč.
Ještě by mi pomohli ji dostat. Kdybych chtěl.
Máme to tak hozený.

Seděla k nám zády, ale kluci říkali, že se na ně otáčí.
Jak málo jim stačí ke štěstí...

Tak jsem se rozhodl změnit téma, a za chvíli jsme se bavili,
jako by tu žádná Linda neseděla.

Když ale začala tančit se starým Hykešem, nemohl jsem z ní spustit oči.
Zdálo se, že to snad zkouší i na toho páprdu, přesto mi něco říkalo,
že není v pohodě.
A zas na ni myslím...

Pralo se to ve mně.
Na jednu stranu mě nezajímá, ale na tu druhou mě něčím strašně láká.
Prostě mám pocit, že není taková, jak to tu na nás hraje.
*

Zvedl jsem se asi po dvou hodinách, že se trochu protáhnu, už mě bolel zadek.
Zašel jsem si pro pivo, který do teď nosili kluci, a u pípi jsem se dal do řeči s hospodským.

"Ahoj", ozvalo se mi v zádech. Byla to ona.

Snažil jsem se tvářit mile, objednal jsem jí taky jedno a pak jsme si chvíli povídali.
O její práci v kanclu, o mé lakýrnické dílně, o starých dobrých časech, i o tom, co je tady
u nás, ve Studánce, novýho.

Připadala mi najednou úplně normální, krásná, to jo, ale přesto normální.
Nesnažila se mě ničím ohromit, nevykládala o svých chlapech, byla přirozená.
Akorát trochu zmrzlá, jak jsem si nemohl nevšimnout...

Napadlo mě, že bych ji přizval k našemu stolu, ale okamžitě jsem to zase zavrhnul.
Kvůli klukům. Viděl jsem, že se mají zase o čem bavit...

Dál jsem jen čekal, kdy mě zchladí, že odchází tančit s Hykešem, anebo něco
podobně "rafinovanýho", ale k mému překvapení si se mnou chtěla opéct špekáček.

Byla až roztomilá, jak dítě, co dostalo nápad století.
Holt, asi je jí posezení u ohně vzácný.

Taky to mám rád. Neváhal jsem ani chvíli, připravil jsem nám klacky, šlo se na to.
Kluci se hned přidali, že prý dobrej nápad.

A já jen doufal, že si daj pokoj a budou se držet se svými výroky zpátky.
Ruda můj pohled pochopil okamžitě, a myslím, že informaci předal ostatním.

Nemohl jsem si nevšimnout, že Lindě je chladno...
Svlékl jsem mikinu a ona ji bez řečí přijala. A kluci měli jasno.

Kupodivu jsme se nakonec docela dobře bavili. Všichni dohromady.
Vyšlo najevo, že mám s Lindou hodně společného. Filmy, knížky, hudbu...
A taky ty vzpomínky na telecí léta, který jsme s chutí vytáhli na světlo Boží.

Byly momenty, kdy jsme se střetli očima a zůstali tak, než nás zase nějaký nový
podnět z okolí probral. Má oči jako dvě studánky. Tak hluboké.

Přišlo mi, že mezi nás krásně zapadla, úplně nenásilně - ne jako když si píchne
do výstřihu pouťovou růži před bandou uslintaných venkovanů.
Byla jednou z nás. Asi vždycky.
*

Starosta nám tradičně popřál Svatojánskou noc plnou splněných přání
a mě pak napadlo, splnit jedno přání našemu kytáristovi, který už nějakou chvíli
dřímal na stole.

Linda mou pomoc uvítala, a tak jsem si vypůjčil dvoukolák, jejího otce jsme s klukama naložili
a vydali se na cestu.
Kluci nejdřív, že půjdou taky, ale Ruda se o ně postaral.
Říkal jsem, že stačí jediný mý slovo?
Tak stačil pohled.

*

Cesta přes ves nám utekla jako nic. Pořád bylo o čem mluvit.
Věděl jsem, že jsme jak ostře sledované vlaky, a tak bych se měl mít na pozoru,
abych nevzbudil veřejné pohoršení.
Zároveň jsem si ale uvědomoval, že je mi po dlouhé době, a v tuhle chvíli, nějaké veřejné mínění úplně jedno.

Vozejk jsme zaparkovali až v garáži, odtud je to do ložnice blíž. Pak jsem spícího
kytáristu odvlekl do pelechu a následoval Lindu do haly.

Svlékla si mou mikinu. Jako by s tím čekala na mě.
Provokatérka...

"My se nevracíme?" Vypadlo ze mě.

Řekla, že se chce jenom převlíct, aby mi mikinu vrátila, ale já z ní nemohl
(už opět) spustit zrak. Stál jsem proti ní a znova si vzpomněl na tu dopolední scénku s růží.

Asi jsem přemýšlel nahlas, a tím ji vyhnal pro svetr a šlo se.
Tím líp. Nebezpečný úsek naší cesty je za námi.
*

Cestou jsem si vzpomněl na dvoukolák, ale neřekl jsem nic - přece se pro něj nebudem vracet...

Když jsme sestoupali na luční cestu, a už byli skoro v cíli, tedy zpátky v bujaré veselici,
Linda se zadívala na hvězdné nebe nad námi.
Chudák, i hvězdy jí jsou vzácností...

Nemluvě o tom, že nevěděla, co je kuropění.
Myslela, že se tak říká padání rosy.
Ale stačilo jí naťuknout - je to složenina dvou slov...

No a teď, na té louce, jsem se zadíval do nebe taky.
Ani mě po tolika letech nepřestává ta noční krása uchvacovat. Nedivím se jí.

Jenže ona najednou udělala něco, co jsem už nečekal.
Přitiskla se svou hrudí na mou.
*

Kuropění - pokračování III

21. května 2012 v 6:00 Povídky
Ráno jsem chtěla jet do nedalekého města nakoupit.
Udělat i tátovi nějaké zásoby, jenže jsem své auto našla poškrábané.

Dokonce někdo vyryl nápis PRAŽSKÁ DĚVKA.

To na mě bylo moc. Hned mě napadlo, že tím někým byla Máňa.
Kryštof mi k tomu svý řekl, k němu mi tohle nesedí.

Přece s tím nápisem nepojedu do města...

Zavolala jsem k tomu tátu, dostala vynadáno, že nezajíždím do garáže, ale pak dostal opět nápad.

Za půl hodiny jsem měla dveře polepené červenými srdíčky. Byly ze samolepicí tapety, která mu zbyla
po nedávném "restaurování" starého nábytku.

Když jsem k autu celá uřícená přišla - zatím jsem se vybíjela se sekyrou v ruce,
musela jsem se smát.
A taky uznat, že to vymyslel docela příznačně, vzhledem k mému současnému rozpoložení.
Uznávám, že pro místní, tedy pro fanoušky Máni, to bude možná provokace,
ale na to seru.

Cestou přes vesnici jsem naštěstí nikoho nepotkala, takže jsem v klidu nakoupila a pak doma
uvařila oběd. Jeden z posledních, než odjedu zase domů.

Musím si ještě před prací dát do pořádku auto, takhle by se mi Prahou skutečně jezdit nechtělo.

*
Táta mě lákal s sebou večer do hospody, ale zavrhla jsem to. Jsem tady každýmu pro smích.

Zbytek dne jsem proležela opět na dece. Lukáše jsem už neřešila, to prostě definitivně skončilo,
teď se má mysl zabývala jenom Kryštofem.
Je ti snad jasný, že se k sobě nehodíte! Volal můj mozek.
Ale proč ne? Máme si co říct, rozumíme si, je nám spolu dobře...

Strávila jsi s ním jednu noc, takže mluvíš o který chvíli? O tý, jak ses ho pokoušela svést, aby ses pomstila všem chlapům?
Anebo o tý rvačce před hospodou?
Nebo snad o tom večeru, kdys za nim přilezla k řece?

Protože mezi nás vstoupilo nedorozumění! Hájilo mě mé srdce.
Jo nedorozumění... A kdo co nepochopil? Ty, že Lukáš je nafoukaný hovado, a proto jsi ho nepustila z hlavy?
Nebo Lukáš, že ho sem zveš na přesdržku?
Nebo Kryštof, že si jenom hraješ, a tak se rozešel se svou snoubenkou?

Už dost!
Vymklo se mi to z rukou, to se stává. Ale aspoň už vim, koho chci!

Otázka je, kdo ještě chce tebe!

On mě chce! Když se rozešel!

Nebo mu nic jinýho nezbejvalo, když se Máně doneslo o tý vaší romantice u řeky.

Mohl to zatlouct.

To je fakt.

Fakt?

Jo, asi jo. Ona by mu to pravděpodobně ráda uvěřila, dokonce i odpustila, protože je to široko daleko jedinej
svobodnej mužskej, co za něco stojí.

Takže?

Takže už hlavně nic neposer.
*

Otevřela jsem oči do sluníčka a zajásala. Pěkně jsem si to ujasnila, jen co je pravda.
Takže se za ním vydám.

"Tati! Já půjdu večer s tebou." Vřítila jsem se za ním do obýváku, kde sledoval fotbal.
"Co tak najednou?"

"Mám chuť na pivo!" Zasmála jsem se a on šibalsky pokýval hlavou.

*

Rozhodovala jsem se, který sexy obleček na večer zvolím. Ale nakonec jsem se navlékla
do košile. Z opatrnosti. Trošku mi spadl hřebínek, nechci být terčem pohoršených pohledů těch, co mě
teď mají za tu... no, jak se píše pod těmi srdíčky na mém autě...

"Proč tak usedle? To u tebe neni zvykem!" Zarazil se táta, když mě viděl.
"Pro jistotu. Nechci provokovat."

"Buď svoje. Ukaž jim svý přednosti! Ať se třeba poserou."
"Myslíš?"

"Jednou jsi krásná holka, tak taková zůstaň."

"Ale jestli se to hodí, víš..."

"Bejt krásná se vždycky hodí." Usoudil můj otec a touhle větou mě vyhnal zpátky do ložnice,
kde jsem se převlékla.
Nic extra vyzívavého, džíny a tílko, ze kterého mi lezou prsa o něco míň, než z toho "Svatojánského".

"A víš co? Já pojedu autem." Oznámila jsem mu.
"Na pivo?" Divil se.
"Nemusim pít, aspoň tě pak pohodlnějc dostanu do postele." Zasmála jsem se.

Táta se na mě uznale podíval, asi nepochopil, že se především chci pochlubit novou
dveřní fasádou.
*

Zaparkovala jsem před bránou hostince, kde na lavičkách popíjelo několik místních
a už to začalo. Pohledy a špitání...

S tátou se zdravili všichni, se mnou nikdo.

"Nesednem si tamhle?" Ukázala jsem na ten dvoják, kde jsem popíjela s Lukášem,
ale on prostě sedává mezi štamgasty. Má tam své místo.
Narozdíl ode mě.

Přinesla jsem si židli a vpasovala se mezi něj a Hykeše.
Starej harmonika vyhrával Škoda lásky a já dávno zjistila, že Kryštof tady zatím není.

Možná je to lepší. Aspoň se rozkoukám, a až dorazí, tak snad už si na mě i lidi zvyknou
a nebudou mě tolik řešit.

Táta přede mě v příští rundě postavil panáka.
"Tati, jsem tu autem." Připomněla jsem mu.

"Tak ho tady necháš, sedíš tu jak prkno."

Bez dalších debat jsem do sebe ferneta otočila.

"Tak ses nám tady postarala o rozruch..." Otočil se na mě Hykeš.
Podívala jsem se na něj, abych zjistila, co tímhle proslovem sleduje.

"Bitka byla, ze svatby sešlo, správná pouť." Usmál se a taky do sebe kopl panáka.

Kývala jsem hlavou a nějak neměla, co na to říct.

Celý stůl mě sledoval a čekal, co povím na svou obhajobu, ale já zarytě mlčela.

"A kde máš teď toho přítele?" Zeptal se mě někdo z druhého konce stolu.

Napila jsem se své coly, abych získala čas na promyšlenou odpověď, a pak jsem řekla:
"Snad dorazí."

Táta se na mě nechápavě podíval, ale vzápětí se usmál.
Všichni ostatní měli za to, že dorazí Lukáš. A pomlouvali mě ještě víc.
Ruda se dokonce zvedl, šel ke dveřím a demonstrativně je zavřel. Díval se přitom na mě,
abych jako pochopila, že tohle je uzavřená společnost.

Vzala jsem jeho gesto s úsměvem, i když jsem byla zatraceně nervózní.

Škoda lásky dozněla a táta se natáhl pro kytaru. Po chvíli spustil Kohouta od Nedvěda, mou oblíbenou.

Zpívali vodáci, co jich tu sedělo plno, a já zpívala taky. S tátou nám to spolu docela ladí.

"Možná byste se s tím tvým neměli takhle veřejně ukazovat. Po tom všem. Vždyť máte velkou zahradu,
lesů je tady taky dost..." Radil mi Hykeš a já už se začala smát nahlas.

"Dobře, tak já počkám, až přijde a pak se někam zašijem."

Pohoršeně kývl a už se se mnou nebavil.


Najednou se prudce otevřely dveře a do nich vrazil Kryštof:

"Kdo jí to udělal? No, na tom autě!"

Celá hospoda ztichla, ale já se rychle zorientovala:

"To my sami, s tátou," řekla jsem.

Zíral na nás, pak si protřel rukou oči a šel si k baru objednat.

Já se zvedla a vyšla před hospodu. Samolepky byly pryč. Začala jsem se smát tomu,
co jsem právě Kryštofovi řekla, a už jsem vůbec neměla sílu se tam vracet.
To jsem se tedy zorientovala...
*

Sedla jsem si do auta a zapálila si cigáro.
Dveře jsem nechala otevřené - normálně si v autě nekouřím, a přemýšlela jsem, co dál.
Asi pojedu domů, tátu někdo dovede. A zítra odfrčím a byla jsem tu naposled.

V tom z hospody vyšel Kryštof, rozhlédl se a pak šel ke mně.

"Tohle ti tam fakt vyryl táta?" Opřel se pobaveně o střechu.

"Samozřejmě, že ne. Táta mi to přelepil támhle těmi srdíčky." Ukázala jsem ke kanálu, na kterém se jejich stočené pozůstatky válely.

"Aha. Ale tohle nevíš, kdo byl..." Zamyslel se.

"Jistě, že vim." Odpověděla jsem s významným pohledem do jeho očí.

"Ták to mě mrzí. Přijeď s tim ráno ke mně, já to přestříkám," navrhnul mi.

Neměla jsem jediný důvod jeho nabídku odmítnout.
"Óká, tak dík."

"Za málo," řekl a měl se k návratu do dveří hospody.

"A to je všechno?" Zavolala jsem na něj a on se otočil:

"A co bys ještě chtěla?"



Abys se mnou dneska byl až do kuropění, napadla mě hned odpověď. A taky pusu!
Ale neřekla jsem nic.

Kryštof se vrátil k mému autu, dřepl si na bobek, aby na mě nemluvil svrchu a povídá:

"Vždyť má přijít ten tvůj, ne?"

"Už přišel."

"Jo? A kde je?"

"Tady, dřepí mi u auta..."

Kryštof sklonil hlavu, chvíli dumal, co dál, co s tou informací, že ho považuju za svého přítele
a pak se otázal:


"Víš, proč jsem ti říkal, že bych nejradši, aby tamta naše noc neskončila?"
Mlčela jsem a pohledem visela na jeho rtech.

"Protože jsem věděl, že s ránem skončí všechno mezi námi."

"Tak tos věděl víc, než já." Já si tohle myslela jenom do večera, dodala jsem v duchu.

"Jsem realista." Dodal on.

"Tak proč ses rozešel se svojí holkou?"

"Potřeboval jsem si nějaký věci ujasnit... Cejtil jsem zmatek a chuť všechno změnit, bejt s tebou a prožívat další takový
noci. S tebou jsem zažil něco, co s ní za těch osm let nikdy."

"Osm poutí, osm Svatojánských nocí, tisíce hvězd každou noc nad vámi... Těžko věřit." Řekla jsem opovržlivě.

"O tom to přece neni."

"Tak proč jsi nepřijel?"
"Nemělo by to smysl."

"Čekala jsem tě."
"Mě a taky toho svýho bejvalýho, viď. Vždyť ty jsi taky zmatená."

"Pral ses o mě..." slábl mi hlas.



Ale on už neřekl nic. Jen se zvedl a zapálil si cigaretu.

"Já vim, jak to bude dál," řekla jsem po chvíli do toho ticha, protože mi to právě došlo.

"Jasně, že víš." Vyfoukl kouř.


"Buď budem spolu, což teda asi ne... Anebo se budeš ženit."

Kryštof odevzdaně kýval a já se zeptala:

"Vezmeš si ?"

On sklonil hlavu na stranu, jak to dělají psi a odpověděl mi otázkou:

"A koho jinýho?"

*
A bylo vymalováno.
Usmála jsem se, nastartovala jsem, zabouchla mu dveře před nosem a odjela fernet nefernet a táta netáta,
do svého přechodného domova.


Takže on mě nechce...
S tím jsem ani ve snu nepočítala.
Chtěla jsem ho svést, rozejít je a pak ho odkopnout...
Ne se do něj zamilovat a pak poslouchat, že to mezi námi nemá cenu!

Lukáš by se teď potrhal smíchy...

Patří ti to! Proběhlo mi na vteřinku hlavou.

Svedla jsem ho, rozešla je, a stejně ho nemám!
Hodnoty se tvoří asi jinak. Možná dýl...

Má mi být útěchou, že s Máňou je tolik let a nezažil s ní, co se mnou za jednu noc?
Jestli nekecal.
Vždyť "o tom to neni"...

Jo, na těch jeho úvahách něco bude.
Já žiju a pracuju jinde, on tady... Asi by nám to fakt prakticky nešlo.
Ale mohli jsme si zatím užívat, aspoň dokud tu jsem.
Zas to vypadá na teplou noc, hvězdy se už rýsujou...

Tak proč tu poslední večer dřepim sama a je mi do breku?
Anebo ho chci jenom proto, že on nechce mě?

Jen doufám, že to, co k němu teď cítím, je jenom pobláznění, které brzy přejde.

*

Kdo v noci tátu dovedl, nebylo ráno těžké uhodnout.

Kryštofa prozradil nový lak na mém autě. Musel v té garáži strávit plno času.
Ale nastříkal to precizně, táta měl pravdu, je šikovnej.
Máňa má štěstí.

Snad jednou čeká i mě.
***


Cestou do Prahy jsem procházela hlubokou sebereflexí. To, co se kolem
mě v uplynulém týdnu dělo, se nedalo pustit z hlavy odjezdem ze Studánky.

Tak co mi ten týden, kromě spousty otázek, vlastně dal?

- Pochopit, že blbce zpátky nebrat. A že kluk z venkova není pro mě.
- Že plány v lásce jsou na nic.
- Že zamilovat se a dát se někomu všanc, znamená postavit můstek, po kterém může přejít cokoliv. I odmítnutí.
- Pak jednu nádhernou milostnou noc v kýčovité přírodní scenérii, která v mém erotickém portfoliu dosud chyběla.
- Že kuropění není padání rosy. Důkazem mi byla názorná ukázka.
- Zjištění, že sny noci Svatojánské se plní. I když s ránem skončí, jako všechny noční sny.
- Nový lak na mém fordu.
- Jeden škrábanec mezi prsy.
Když nepočítám ty přelakované, a taky ty na srdci...

A ještě něco. Že holkám nevěřit! Všechny jsou vypočítavé, závistivé a pomstychtivé mrchy.

A já budu asi jednou z nich.

Hodlám totiž v kanclu vyžvanit, jak Lukáš k tomu vyraženému zubu přišel.
Že se pral kvůli mně...
On už si možná zaslouží klid, jenže Tereza si zaslouží závidět.


A po zbytek cesty jsem se vypořádávala se závistí svou.
Závidím totiž Máně.
***

Kuropění - pokračování II

20. května 2012 v 6:00 Povídky

Usnula jsem za svítání a vstávala k obědu. Který nebyl.
Kocovina mě netrápila, vlastně mě netrápilo nic.
Pouze pocit, že jsem nějak vypadla ze své role.
Přecejen, je to vesničan a společnou budoucnost nemáme žádnou... Snažila jsem se zase chytit.
Je na čase to skončit.

Letní flirt na jednu noc, zážitek, na který nezapomenu - ano, ale nic víc.
Přesto jsem cítila, že se tak malinko obelhávám. A že si to nežeru...

A že mě možná trochu žere ta jeho Máňa.

*
Když jsem uvařila, táta se teprve probíral. Ocenil polévku, a já ocenila, že se nevyptával dál,
když začal: "Tak co Kryštof?"

Odbyla jsem ho s tím, že mi pomáhal dostat ho do postele a to mu naštěstí stačilo.
Ani si nepamatoval, že se vezl na trakaři.

A pak mi přišla esemeska. K mému velkému překvapení byla od Lukáše.

Ptal se, jak si užívám dovolenou a dodal, že mu chybím. Prý se asi unáhlil.

Zavalila mě vlna radosti a úlevy, a po několika vyměněných zprávách bych byla ochotná okamžitě odjet do Prahy,
a být s ním. Jenže on měl lepší nápad. Že by přijel za mnou... Na víkend.

Akorát, že já to chci i nechci...
Mám problém.

Strašný dilema. Do morku kostí se mnou rozhostilo a já si lámala hlavu, co teď. Co skutečně cítím, co udělat,
abych si nepřipadala jako chudinka, která letí, když ten frajírek pískne...


Táta si všiml, jak zuřivě štípu na dvoře dříví. A ví, že tohle dělám vždycky, když jsem tady a mám nějaký vztek.

Snad poprvé jsem se mu svěřila s milostným trápením.
A řekla jsem mu úplně všechno.

*

Další den po poledni Lukáš zaparkoval před domem. Byla jsem nervózní, jak to celé dopadne, ale hra už začala,
couvnout nešlo.

Po letmé puse na přivítanou s námi zasedl ke stolu. Byla jsem mírně distancovaná, přecejenom on je teď ten, který
má něco žehlit.
S tátou jsem je seznámila, a když jsme se společně naobědvali, navrhla jsem, že se půjdeme projít.

Ukážu Lukášovi vesnici. Cestou jsem určovala nová pravidla naší hry já. Byla jsem na koni, měla jsem na to právo.

"Hlavně tu nikomu neříkej, že spolu chodíme."
"Proč jako?"
"Nepřeju si to. Kvůli řečem."

Lukáš koukal, ale souhlasil. Oznámila jsem mu, že večer půjdeme do hospody.

Cokoliv mi vyprávěl, přišlo mi najednou strašně nudný. I jeho nagelované vlasy se mi přestaly líbit.
Zato jsem víc a víc myslela na Kryštofa.

Proměnil by den na noc, ale už dva dny se ani neukázal...
Vozejk táta dávno vrátil sám.

No tak snad bude Kryštof večer v té hospodě.
*

Táta mi poradil, postavit ty dva aktuální muže mého života vedle sebe. A příležitost dovolila
uskutečnit to doslova. Tak jsem na výsledek zvědavá.
Nechám je třeba se porvat, uvidí se, jak se věci mají.

Když mě Lukáš "tajně" za vraty líbal, myslela jsem na Kryštofa. Chtěla jsem ho zase.
To se mi ta pomsta pěkně vymkla...
Najednou mám po boku toho, kdo mě odkopl a sním o tom, na kterém jsem se hodlala pomstít.
Jsem normální?

*

V hospodě Kryštof seděl u stolu štamgastů, a s ním všichni, co jsme spolu pekli buřty.
Vešli jsme s Lukášem dovnitř a zamířili ke dvojáku. Tátu jsme nechali doma.

Kryštof se za námi točil celým tělem, jak kohout na báni, a já cítila ten jeho překvapený pohled v zádech.

Mávla jsem jemu i ostatním na pozdrav, ale on se otočil zase zpátky, aniž odpověděl.

Byla otázka času, kdy mu to nedá a přijde. Je to komický, jsou teď oba jako dva kohouti.
Přitom Kryštof má svou Máňu a Lukáš zase zákaz dávat své city ke mně veřejně najevo.
Takže jsou na tom stejně a ani jeden by neměl udělat vůbec nic...

Po dvaceti minutách, kdy jsme s Lukášem upíjeli pivo a bavili se o práci, Kryštof začal poklepávat
zaťatou pěstí do stolu.
Poslední rána byla silnější a hned na to vrzla jeho židle a on mířil přímo k nám.

"Co chce?" Stihl se mě zeptat Lukáš.


"Kdo to je?" Nahnul se nad naším stolem Kryštof.

"Kolega z práce." Odpověděla jsem po pravdě. A s úsměvem.

"Fakt? A to přijel jako pracovně?"

"Co je ti do toho, proč jsem za ní přijel?" Vzpamatoval se Lukáš.

"No to mi do toho teda je!" Zvýšil Kryštof hlas, a Lukáš se zvednul a nakročil proti němu.

"A kdo seš ty, vole?! Její fotr dřepí doma, takže ten asi nebudeš!"

"Její kluk, vole."

V tu chvíli jsem se pomalu zvedala i já. Jak mohl říct, že je můj kluk?! To bylo mimo plán...

"Jak vole její kluk vole?! To je moje holka!"

"Jo tak tvoje holka... Poď ven, vole, dělej!" A už Kryštof táhl Lukáše za loket ke dveřím.

Všichni chlapi se zvedli a rozmístili se před hospodou tak, aby dobře viděli, a pak padla první rána.
Lukáš se zapotácel a nakonec spadl mezi kola, co na nich chlapi přijeli.

Já stála bokem od ostatních a ani nedutala, jak jsem byla tím vývojem situace zaskočená.
Vím, koho chci? Fakt to vím?

A zaslouží si tohle Lukáš? A co Kryštof, jak to, že se o mě takhle veřejně pere? Co Máňa?!

*

Kluci si vyměnili pár ran pěstí, ale hůř dopadl Lukáš. Ztvrdlé vlasy mu trčely do všech stran,
přišel o zub a měl roztrženou mikinu Nike.

Kryštof měl jenom krvavý šrám přes celou tvář.
A mně to připadalo sexy.

Ovšem teď bylo na čase postarat se o Lukáše. Protože jsem s ním zůstala před hospodou sama.
Kryštof si nad ním odplivl, na mě hodil ledový pohled a zalezl i s klukama zase dovnitř.

To to hezky dopadlo.
*

Lukáš se mě narovinu zeptal, jestli s tím debilem něco mám.

Řekla jsem mu na to, že ten debil mi dělal společnost, když jsem se tady kvůli němu trápila.

"Jo ták. Foukal bebíčko, jo? A co ještě dělal?" Začal na mě útočit, a přitom si rukou otíral krvavé rty.

"Například mi nezakazoval o nás mluvit. Ačkoliv by k tomu měl důvod."

"Jo tak o vás. Aha! A proč mě sem teda taháš, když máš tohohle vola?" Ptal se zcela správně.

"Ty ses rozhodl přijet. Já si jen chtěla ujasnit, koho vlastně chci." Odpověděla jsem mu upřímně.

"To si děláš prdel!" Vykřikl Lukáš a mně ho bylo najednou líto.

"Pojďme domů, já ti to ošetřim." Pobídla jsem ho.

"Takže sis vybrala mě?"

"Tobě jenom ošetřim rány, což tys pro mě neudělal..."

"Aha, takže můžu bejt ještě rád, jo?"

"Říkala jsem ti, ať o nás nikomu neřikáš - nevydržels to. A se mnou ses za to rozešel..."


Všimla jsem si, že Ruda s Luďkem nás sledujou z okna. Vypadalo to, že se dobře bavěj.

Viděli totiž, jak Lukášovi nabízím ruku, abych mu pomohla vstát, a jak on ji odmítá
a každý vlas mu při tom trčí jinam.

"Já za tebou přijel! Došlo mi, že jsem to posral, tak jsem tady! A tady se dovim, že sis za ten tejden
našla nějakýho burana od krav a ten mi dá ještě přes držku, no paráda!"

Lukáš konečně vstal a zamířil k tátově baráku.
Ještě jsem se ohlédla, jestli v okně nezahlédnu Kryštofa, a pak jsem šla pomalu za Lukášem.
Tak tohle se nepovedlo.


Najednou za mnou z hospody vyběhl Luděk, asi deset metrů ode mě se zastavil a zavolal na mě:
"Kryštof se rozešel s Máňou. Jestli to nevíš."

Já kývla a on se vrátil zase zpátky.

Lukáš se na chvíli otočil, a když tohle slyšel, tak jenom nevěřícně zakroutil hlavou, otřel si znova pusu,
a šel dál.

Už na mě nepromluvil.

Táty se dovolil, jestli se smí umejt, pak poděkoval za oběd - tátovi!, sedl do auta a odjel.

A já zůstala sedět u stolu proti svému pobavenému otci.

*
"Chlapi se o tebe perou, buď ráda!"

"Ne o mě, ale kvůli mně! To je rozdíl," opravila jsem ho.

"Aspoň se to vystříbřilo, ne?"

"To jo."

"A už víš, kterýho chceš?"

"Vim."

"Tak sláva."
*

Ještě ten večer jsem sedla na kolo a jela do hospody.
Kryštof tam ale nebyl.

Kluci mi řekli, že si jel zachytat. A že mám docela žaludek.
To se ale zmýlili, protože jsem ho právě měla jak na vodě.
*

Skoro po tmě jsem vyrazila k řece. Když jsem míjela to místo, kde jsme se spolu milovali, zatetelila jsem se radostí,
že si něco podobně krásnýho zopakujem. A ne jednou.

Na břehu řeky jsem ho začala volat. Nikde jsem ho totiž neviděla, a přes řeku jet, to už jsem si v té tmě netroufala.

Po chvíli ke mně přišel sám.

"Co tady děláš?"

"Přijela jsem za tebou."

"To už jsi toho svýho ošetřila?"

"Neni můj."

"Ne?"

"Už ne."

"Snad jsem ti ho nezabil." Ušklíbl se.

"Byli jsme spolu, než mi začala dovolená, dal mi kopačky a já odjela trucovat sem. A teď přijel, aby to urovnal. Ale já už ho nechci."

"To tě to teda vzalo, ten rozchod, když se pár dní na to vyspíš s jinym."

"Měla jsem na chlapy vztek..."

"Takže to bylo ze vzteku? Hezký."

"Pak už ne, jenom ze začátku..."

"Tak proč jsi sem zvala jeho?"

"Protože jsem blbá. Stačí?"


"Stačí. Tak jeď domů, je zima."

"Tak mi puč mikinu."

"Dneska mi nepřipadáš tak zkřehlá, jako ten večer..."

"A jaká ti dneska připadám?"

"Zlá. Chladná. Bezcitná... Vyber si. A jeď už."

"Snad ti ho teď neni líto?"

"Jeho ne, tebe."

"Jo takhle. Víš co? Já fakt jedu."

*

"Tohle nemám zapotřebí!" Vztekala jsem se doma tátovi.

"Asi máš, holčičko, když se do takových akcí pouštíš," rozlouskl to on.

"A kdo mi to poradil?"

"A komu se to zdálo jako super nápad?"

"Já vim. Ale co teď?" Bouchla jsem čelem do stolu.

"Tak ten Lukáš si to zasloužil, že jo... A tenhle, toho to přejde."

"Ale já už pozítří jedu..."

"Tak zase přijedeš!"

Táta to vidí všechno tak jednoduše.

Nemohla jsem spát. Pěkně se celá ta záležitost obrátila proti mně. Kde se stala chyba?
Měla jsem čekat, jestli se Lukáš ozve a na chlapy zatím srát? Vždyť to vypadalo na jasnej konec.
A mohla jsem ho po tom všem ještě vážně chtítí?

Možná jsem mu tu cestu sem měla rozmluvit a počkat, jak by to bylo dál s Kryštofem.
Ale jak bych se potom Lukášovi pomstila? Nebo by to odmítnutí stačilo?
Ale proč za mnou Kryštof nepřišel, jestliže s Máňou už není?
A byl nutný ten jejich kohoutí zápas?

Nebo snad za to kuropění můžu já?


*

Dejte Lindě rozřešení! :)

Kuropění - pokračování

18. května 2012 v 23:56 Povídky

Příštího rána mě probudila muzika z obecního rozhlasu. Táta k tomu řekl, že dneska je tu pouť.
Teda, já mám štěstí!

Tyhle pouťové dny tady dobře znám. Přes den jsou všichni na návsi u kolotoče a houpačky - víc
atrakcí tu nebývá, jen ještě střelnice, a večer se pořádá velké posezení s ohněm na louce u řeky.
Kryštof tam rozhodně bude.

Po snídani jsem sedla na kolo a jela se na tu slávu u kapličky podívat.
Pomalu sem přicházely děti, na lavičkách posedávaly babky a jinak se nic moc nedělo.
Ani se ještě netočilo.

Druhým mým cílem byla ta louka, kde už stály obrovské stany, nachystané jako přístřešek,
proti případnému večernímu dešti.
Dneska tady sbalím Kryštofa, plánovala jsem si. Lépe řečeno, on mě. A ještě líp - bude mu dovoleno
mě sbalit.

Táta se na večer chystal taky. Ladil kytaru. Kromě starého harmonikáře z druhého konce
Studánky, je tu jediným muzikantem. Tedy aspoň tím aktivním. Nikam ho nezvou, ale je
je nepsaným pravidlem, že na takových akcích prostě hrává.

Mívá za to pivo grátis.
A příště platí pivo on tomu, kdo ho posledně dovedl domů.
Dneska to budu já...

Vyšli jsme si spolu po obědě mrknout k tomu kolotoči. Napadlo ho, že mi vystřelí růži. Jenže střílet neumí,
a tak nakonec vzduchovku odhodil, a že na to sere.

"Vokažte..." Vzal ji po něm z pultu Petr. I s ním se znám snad věčnost, takovej klasickej balík.

Ale střílet umí...

Růži mi vpíchl za ucho do vlasů, a když jsem se s ní otočila, všimla jsem si, že opodál na studni sedí Kryštof
s dalšími kluky a s kelímky piva. Ani jsem jejich příchod nepostřehla.

Sledoval mě a já se hbitě ujala své role svůdkyně: S pohledem upřeným na něj jsem růži zpoza ucha vytáhla
a vpasovala si ji do výstřihu. Tak hluboko, že koukal jen ten růžovomodrý květ. Navoněný laciným parfémem.

Kryštof zíral dál, ale já se už jen usmála a pak dělala, že mě už nezajímá.
Udičku má hozenou...

Což by se mohlo projevit večer.

"Pojďte si dát s náma!" Zavolal na tátu najednou někdo z té skruže, a Kryštof se z ní v tu chvíli zvedl
a šel ke své motorce.

Táta mě chytil jednou rukou kolem ramen a nasměroval si to přímo ke studni.

Na protesty nebyl čas, takže jsme k nim skutečně přisedli a dostali oba pivo.

"Tak jak se o vás dcerka stará?" Začal vyzvídat Luděk. Další můj starý známý.

"Jako o vlastního," zasmál se táta a já protáčela panenky, nad tou trapnou konverzací. Jim to zřejmě nepřijde,
oni se takhle baví normálně.

"Pěkná růže," slintal mi Luděk do výstřihu, a další dialogy se nesly už jenom v podobném duchu.
Tedy v trapném. Což jsem ale evidentně cítila jen já.

Takhle za denního světla, uprostřed návsi a s tátou po boku, se snad mé plány dál ani posunout nemohly.
Možná dobře, že Kryštof odfrčel, má vkus, uznala jsem v duchu.
*

Večera jsem se nemohla dočkat. Ani to opalování a přežírání se, mě dneska už tolik nebavilo.
Samozřejmě jsem ze sebe před odchodem udělala neodolatelnou kočku, která Kryštofovi nedá šanci. A Máně taky ne.
No jo vlastně, co s ní? Pravděpodobně tam budou spolu...

Plán, jak se zbavit Máni, jsem až do večera neměla, spoléhala jsem na štěstí. Že ho k sobě prostě nějak
přivábím a ona odpadne spontánně.

*

Když jsme se na tu louku v osm přišourali, Kryštof tam nebyl. Skutečně doufám, že dorazí, protože
cítím přetlak. A to v té části mozku, která tak touží někoho skolit, a pak skalpovat, a ten skalp ledabyle
odhodit do strouhy...

Jen tak. Jako hračku. A spravit si pošramocený sebevědomí. A taky pro výstrahu. Všem těm Lukášům a dalším zmetkům,
co si s holkama jenom hrajou. Ten Luděk například, ten slintal nechutnej, ten by to zřejmě taky potřeboval.
I když ten je možná neškodnej, jestli jenom slintá...

Tohle všechno se mi honilo hlavou, když jsem seděla s tátou u dlouhého stolu a pila už druhé pivo.
Táta hrál, pak zas chvíli odpočíval, pak spustil starej harmonika, jak se mu ve vsi přezdívá, a bylo celkem
veselo. Lidi se uvolněně bavili, děti pobíhaly mezi stoly a od řeky nosily žáby a pořádaly jim ropuší závody...
Zbytek vesničanů si nad vatrou peklo buřty. Zkrátka venkovská zábava nabírala na obrátkách.

A pro mě začala v momentě, kdy jsem z dálky zaslechla blížící se motorku. Kryštof!
*

Je to on. Konečně.
Nijak zvlášť se po té alternativní hospodě nerozhlížel a rovnou přisednul ke svým kámošům, mezi Luďka, Rudu a Karla,
které samozřejmě taky znám.
V duchu jsem se zaradovala, že s ním ta jeho Máňa nepřijela. Na to, že mi jde o chlapa, mám nebývalé štěstí.
I když - sedím s hlubokým výstřihem v týhle prdeli, u řeky, odkud na mě pořádá nálet snad tisíc dotěrných komárů,
můj tatík se opět přivádí do stavu, v jakém ho tu dalekou štreku potáhnu domů, a to všechno kvůli buranovi?
Jestli tohle se ve třiceti dá nazvat štěstím, o tom by se dalo polemizovat.

Zábava, která se u našeho stolu odehrávala, nebyla taky ničím pro mě, přesto jsem křečovitě udržovala úsměv
na rtech, abych působila uvolněně. A přitažlivě. Jen ať si myslí, že se dobře bavím.

V průběhu večera, kdy mi začala být pořádná zima, jsem se ovšem rozhodla taktiku změnit.

Když uvidí, jak se nebavím, třeba mu mě přijde líto a rozhodne se mě vysvobodit...

Seděla jsem po celou dobu docela nešťastně ke Kryštofovi zády, a tak jsem se velice nenápadně každou chvíli
pootáčela, abych zjistila, jestli o mně vůbec ví. Jeho pohled jsem ale nezaznamenala.

Během těch dvou hodin, které už uběhly, se mi několikrát chtělo zasmát se sama sobě.
Kdyby mě viděly holky, anebo Lukáš, zřejmě by se potrhaly smíchy. Obzvlášť, kdyby znali můj záměr.
*

Kolem desáté táta konečně odložil nadobro kytaru a starej harmonika ho po chvíli následoval.
Začala se hrát normální hudba z cédéček. Když říkám normální, myslím tím staré známé odrhovačky
a hity Michala Davida. Dětí na louce pomalu ubývalo a přibývalo párů, tančících kolem ohně.
Ovšem ne k sobě se tisknoucích. Zřejmě valčík, anebo polku tady nacvičovaly...

A Kryštof s klukama dál popíjel a na rozdíl ode mě se zdálo, že se doopravdy dobře baví.

V tom se ozval hlasitý projev starosty, který stál pod jednou z plachet u mikrofonu, a teprve všechny srdečně vítal.
Tahle Svatojánská noc je tu prý jenom pro nás, a jelikož je - jak všichni víme, magická, máme si ji pořádně užít.
A nezapomenout myslet na svá přání.

Nevěděla jsem o tom nic, co se týkalo té "magické noci". Ale jestli je to pravda, tak už by tu svou kouzelnou moc mohla začít předvádět...
Než mě ty potvory bzučivý vysajou, a než já jim tady vysaju všechny ty soudky s pivem, jak se nudím.
*

Starej Hykeš mě vyzval k tanci. Paráda. Chvíli jsem se zdráhala, ale taktika mi velela zvednout se a s blaženým úsměvem
s ním protančit následující song.

Aspoň mi ty taneční otočky poskytly výhled na objekt svého zájmu, který se skutečně díval.
Konečně. Takže už o mně ví.

Všimla jsem si, jak se mlčky dívá do piva. Teď se mu zřejmě promítá ta moje svůdná scéna z dopoledne,
ta s tou růží, říkala jsem si.

Ani jsem nevnímala, o čem se mnou ufuněný Hykeš mluví, odbývala jsem ho jenom smíchem a slabikou hmmm.

Kryštof se zvedl a mířil k výčepu. A já si strašně přála, aby ta proklatá písnička už dozněla a já se s ním mohla
cestou ke stolu minout.

S radostí jsem sledovala, jak ho tam hospodský zdržuje a už - už dozníval song a já se Hykešovi vymkla
a začala se prodírat davem. Dám si taky jedno... Na stole mám stejně větráka, zdůvodňovala jsem si tenhle svůj
tah.

"Ahoj," pozdravila jsem ho, než si mě stačil všimnout.

"Čau," odpověděl s milým úsměvem a pokračoval směrem k výčepnímu: "Tak ještě jedno!"

V duchu jsem se zaradovala. Teď hlavně udržet konverzaci.
*

S kelímky v rukou jsme postávali u sudů a vyměňovali si úvodní fráze.
Jak se kdo máme, co vlastně teď děláme a tak.

O Máně se nezmínil, a ani mě se neptal na přítele. Ještě, že tak, neměla jsem připravenou odpověď.
Tedy zajímavou.
Asi deset minut jsme mluvili jenom o mé práci.
Pak o té jeho. A taky o lidech, co tady jsou. A co je ve Studánce nového.

"Ale to asi všechno víš od táty...", zakončil monolog a napil se.
"Jo, něco říkal," přitakávala jsem.

A bylo tu hluché místo. Teď se buď sebere a vrátí se za klukama, anebo mě vyzve k tanci.
Anebo snad čeká, že se rozloučim já?
Rychle jsem hledala další téma k hovoru, ale napadlo mě jenom tohle:

"Neopečem si taky buřta?"

Podívala jsem se na něj a on na mě, a z toho pohledu jsem vyčetla překvapení.
Možná nečekal, že bych s ním chtěla trávit ještě další chvíli.

Myslím, že toho nečeká víc...
*
pokračování:

Kryštof nám došel pro klacky a napíchl na každý dva špekáčky.
Sotva jsme ale dosedli na špalky, už tu byl Luděk a další, a že prý "dobrej nápad".

Jenže jak jsem měla upito a oheň mě zahřál, začalo mě to v té "partě" bavit.
Jiný důvod pro to nemám.

Začalo se vzpomínat na staré dobré časy, kdy jsme se společně jezdívali koupat do lomu,
a taky jak jsme jako děti hrávaly na schovku, a já cítila, že mi mezi nimi je dobře.
Možná mezi ně i tak trochu patřím, běželo mi hlavou.
Zkrátka jsem měla zvláštní pocit souznění.

Najednou jsem sama před sebou nebyla za tu, která je tady mezi těmi křupany jenom na dovolené, aby se zotavila
z nešťastné lásky, ale za tu, která prostě dneska večer peče buřty se starými známými z dětství.

Kryštof byl středem pozornosti, bylo jasné, že mezi klukama je oblíbený, a že bez něj nedaj ránu.
Dokonce mě i několikrát rozesmál, takže můj úsměv, co táta sledoval ze stanu - pokud ještě vnímal,
byl tentokrát úplně nefalšovaný.

Několikrát jsem se přistihla, že si Kryštofa prohlížím jinýma očima, než ještě před hodinou u výčepu.
To už jsem měla na sobě jeho mikinu, a vůbec mi nevadilo, že nemá tak hluboký výstřih, jako můj
top pod ní, hlavně, že hřála. A že se pod ní nedostali komáři.

Kluci se vzdalovali a zase se vraceli - odbíhali pro pivo a taky tančit s ženskýma. A taky močit k řece.
Ale my dva zůstávali u ohně a měli pořád o čem mluvit.
Zjistila jsem, že si docela rozumíme. Probírali jsme filmy a muziku, a na lecčem jsme se shodli.

A přibývalo pohledů, kdy jsme neříkali nic a jenom si koukali do očí. Jeho oči, ty mě zaujaly hned
první večer v hospodě. Znám je dávno, ale nikdy jsem se do nich pořádně nepodívala.
A teď se mu v panenkách odráží oheň a rty má takové souměrné a zuby hezké...

Vida, jak mi ten démon alkohol pomáhá - ten kluk se mi líbí, a čím dál víc.

Pekli jsme si chleba, odháněli komáry a jeho pak napadlo, že spolu odvedem mýho tátu domů.
Všiml si - narozdíl ode mě, že spí na stole.

Souhlasila jsem - samozřejmě. Jenže Kryštof dostal ještě jeden nápad. Půjčil si od hospodskýho
dvoukolák a tátu na něj i s kytarou naložil.
Lidi se smáli a kluci chtěli jít s námi, ale Ruda prohodil, že Kryštof snad uveze trakař s chlapem.
Napadlo mě, že nám chce dopřát chvíli soukromí, ale možná se mu jenom nechtělo táhnout se takovou
dálku.
Každopádně Kryštof taky pomoc odmítal, a tak jsme vyrazili sami.

*

Já svítila baterkou, kterou jsme si taky půjčili a cesta nám utekla jako nic.
Až do postele jsme tátu odvlekli. A já pak v kuchyni vycítila příležitost a sundala mikinu.
Aby si mě jako prohlídl.

"My se nevracíme?" Zeptal se překvapeně.
"Jo, jenom si vezmu svůj svetr, abych ti ji vrátila."

Všimla jsem si, jak neví, kam s očima. Rád by se na mě díval, ale je mu to blbý.

"Už tam nemáš tu růži?" Zeptal se spíš řečnicky, protože viděl, že ne. A viděl to už u řeky.

Já věděla, že ta scéna byla působivá! Za tu jsem na sebe pyšná.
Ten škrábanec od špejle mezi žebry za to stál...

Jenom jsem se usmívala a chvíli jsme tak proti sobě stáli a dívali si do očí.
On tedy i trochu níž.

Teď je čas hodit zpátečku a nechat další krok na něm, uvědomila jsem si.

"Tak já si doběhnu pro ten svetr a vyrazíme, jo?"

Kryštof kýval a za chvíli už jsme kráčeli vesnicí.

"To jsem zvědavej, jak dlouho to dneska potáhnou. Jestli zas do kuropění, jako loni."

"Co je vlastně to kuropění?"

"Ráno." Vysvětlil mi jednoduše.

"Aha, tak já si do třiceti myslela, že je to něco jako padání rosy..."

Oba jsme se zasmáli a Kryštof mi pak začal vysvětlovat ještě další staročeské výrazy.
Až se dostal i k noci Svatojánské. Žasla jsem, kolik toho ví o něčem, o čem já nemám páru.

Za vesnicí jsme sešli na louku a mířili k řídkému lesu, za nímž prosvítal oheň.

"Podívej těch hvězd!" Zvedla jsem hlavu nad sebe.
"Já vim, je to nádhera. To v Praze nevidíte, co?"
"To teda ne."
"Jsme jak přiklopený obrovskou blikající pokličkou..." Stál a komentoval noční oblohu a já se k němu v ten moment
přitiskla. Hruď na hruď.
Ačkoliv je o hlavu vyšší, než já, pomohl mi možná krtinec.

Kryštofovi nezbylo, než hlavu zase sklonit a ocitnout se svými rty pár centimetrů od rtů mých.
Říkala jsem něco o tom, že další krok nechám na něm?

"Co mi to děláte, slečno z Prahy?" Zeptal se odevzdaně.
"Proč zdůrazňuješ to z Prahy?" Zajímalo mě, aniž bych ustoupila o krok.
"Protože tam máš přece chlapů na výběr dost..." Vysvětlil mi.

"Jenže teď jsem tady a s tebou," podotkla jsem.
"A tatík ti neřekl, že někoho mám?"
"Já se s tatíkem o chlapech nebavim, natož o ženských." Uvědomila jsem ho.

Kryštof se usmál a podíval se stranou.

Už jsem se rozhodla odtáhnout, všechno vzdát, a prohlásit se za poraženou,
když v tom se mi zase zadíval do očí a hřbety prstů obou dlaní mi sjel po tvářích.

V tu chvíli jsem cítila příjemné mrazení po celém těle.
Jako by mnou projel slabý elektrický proud.

Naše rty se přiblížily a jejich dotek byl jako blesk z toho měsícem prozářeného nebe.
Líbal mě. Čím dál intenzivněji a dlouho...

Chci ho! Teď hned!


Nemusela jsem to říkat, Kryštof to sám pochopil, vzal mě za ruku, svedl nás z vyšlapané cesty kus dál,
svou mikinu rozložil do trávy, položil mě na ni a poslední, co jsem viděla, než jsem slastně zavřela oči,
byl asi milión hvězd.

Tohle je přesně taková romantika, kterou jsem si vysnívala pro své poprvé.
Takže bych se na ni skutečně načekala do třiceti...
A teď bych mu tady povídala, že jsem ještě panna...

Ještě, že nejsem, neviná neohrabanost by tu romantiku úplně zničila.
K prvnímu milování by bylo takových kulis, co nám příroda poskytla jako na přání, skutečně škoda.

Zdálky zní hudba, u řeky už zvolnili, navíc tahle Svatojánská noc - prostě perfektní...

Vůbec nevíme, kolik lidí mezitím prošlo či projelo po té cestě, ani kdy přesně začalo to kuropění.

Kryštof doběhl pro motorku a odvezl mě domů.

Zajel až za stodolu, a když jsem slézala, řekl mi, že pro zapomenutý dvoukolák si přijede zítra.

"Nejradši bych uprosil kohouty, aby si ještě přispali," usmál se na mě.
"Přikládal bych do toho ohně, aby hořel dál..."

Opřela jsem se o dřevěná vrata, on slezl z motorky, rukama se o ně nade mnou opřel taky, a do vlasů mi šeptal:
"Hvězdy bych nakreslil na černý plátno, a to bych pověsil do korun stromů nad náma, jen aby ta noc
neskončila.
A ne proto, že se ráno roznese Studánkou, že jsem byl s tebou. Ale proto, že jsem byl s tebou."

Krásná řeč, jako by to někde četl. Stylově tím proslovem zakončil náš romantický zážitek.
Naposled jsme se políbili a já šla spát.

Rozpačitá. Zmatená.
*

Kuropění

17. května 2012 v 6:00 Povídky
KUROPĚNÍ
***

Kryštofa jsem neviděla deset let. Když to bylo naposled, vůbec jsme se nebavili. Bylo mu dvacet a dělal, že ho nezajímám. A mě nezajímal on.
Já tehdy byla na romantiky. A romantiku. A romantiku podle Kryštofa jsem si neuměla představit. Když jsme byly ještě děti, říkalo se o něm, že nafukuje žáby a s kočkami, že mlátí o sloup elektrického vedení, když se mu nějaká připlete do cesty. I psy, že bije. Nevím, co je na tom pravdy, ale ten člověk byl na míle vzdálený tomu mému vysněnému princi.
Ve Studánce jsem si kluka nehledala. Ačkoliv by to nebyl takový problém, jako v Praze. Do pětadvaceti jsem byla panna. Nebo aspoň chtěla být. A měla být. Byla jsem tedy aspoň citová panna.

Ve skutečnosti jsem o to přišla v osmnácti s jedním zvlášť ošklivým klukem. Byl to nejlepší kamarád kluka mojí ségry a byla s ním sranda. Na společném výletě mě ubytovali s ním. Řekla jsem mu, že v osmnácti už je trapný být nevinná, a aby mi s tím pomohl. Nezdráhal se ani chvíli.

Zato já se příští den zdráhala svým včerejším slovům uvěřit. Bylo to snad tím, že mě strašně opil? Nebo jsem se opila sama?
Byla jsem zoufalá. A všechny moje kamarádky taky. Společně jsme si plánovaly a představovaly, jak to jednou přijde - dokonalá chvíle, dokonalý kluk, dokonalý pocit.

Nic takového nepřišlo až do mých třiceti a je nakonec dobře, že jsme na to nečekaly. Život je přece hledání, ne čekání.
Tou dobou jsem měla krásného chlapa. Byl tak pohledný, že mi ho všechny kamarádky skrytě záviděly a nebýt jeho, vlastně bych ani nevěděla, že žádné kamarádky nemám.

Jedna po druhé se ho snažila svést. A ta, která si na to netroufla, mě mu aspoň pomluvila. Potíž byla v tom, že Lukáš nechtěl, aby se vědělo, že jsme spolu.

Dobře, tak to tak úplně můj kluk nebyl, ale spal se mnou. A mně to stačilo.
Byla jsem z něj hotová, takže jsem souhlasila, že o nás nikomu neřeknu. Nepřemýšlela jsem o tom, proč to tak chce. Nepřemýšlela jsem totiž vůbec. Když se ve třiceti zblázníte do mladšího kluka, kterého chce každá, ale máte ho vy, nemáte pak moc času na nějaké analýzy. Jste v jednom kole. Jestli mi rozumíte.

Kadeřník, posilovna, bazén, nehty... A samozřejmě on. Nic víc se do Vašeho života už nevejde. Ani kamarádky, kterým víc, než fakt, že na ně kámoška nemá čas, vadí fakt, že má štěstí.
Jsme už takové.

Tereza jednoho dne Lukášovi řekla, že netušila, že spolu chodíme.
A řekla to přímo v kanceláři, přede všemi a pěkně nahlas.
Lukáš mi volal a skončil to. Takže jsem najednou byla sama. Bez chlapa a bez kamarádek. A tehdy to všechno začalo...
Přijela jsem do Studánky na pár dní své dovolené. Říkala jsem už, že tady žije můj táta? Hned první večer jsme spolu zašli do hospody. Táta má ve zvyku se vždycky hodně opít a já mám pak ve zvyku dovést ho domů.

Měl s sebou kytaru, tak zase hrál celé hospodě a bylo hodně veselo. Až na mě, já měla totiž konečně čas přemýšlet. Už mi bylo úplně jasné, že Lukáš si chtěl nechat otevřená vrátka i pro další holky, anebo se za mě možná styděl, kdoví. Každopádně holkám to nedaruju, jsou to mrchy a od teď na kamarádství žen nevěřím.

Postupně mi docházely i některé další skutečnosti, které se během našeho krátkého vztahu děly, ale kterým jsem nepřikládala význam - jako třeba, že mi Lukáš nikdy neřekl jménem, a taky mi nikdy nezavolal první. Tedy až na ten poslední hovor, kdy volal, aby mi vynadal, že jsem nás prozradila.
Podtrženo sečteno, byla jsem úplně blbá. Jsem blbá!!

V průběhu večera jsem si všimla, že ten u zadního stolu, na mě pořád kouká. Táta mi pak připomněl, kdo to je. Kryštof!
Nepoznala bych ho, je z něj pořádný kus chlapa. Jeho pronikavý pohled mě zaujal. Na tváři měl strniště a vrásky od smíchu. A podruhé se světe div, já najednou přerušila své dumání nad ztracenou láskou. Nedalo se, když na mě tenhle pořád tak vejral.

Jestlipak mě poznal? Každopádně se mu evidentně líbím, to zas poznám já. A jelikož jsem teď na celé mužské pokolení strašně naštvaná, (vlastně i na to ženské...), tak ať si tenhle venkovan dobře rozmyslí, jestli bude v tom flirtování se mnou pokračovat.
*


Když táta dohrál další song a odložil na chvíli kytaru, aby taky "popojel", Kryštof se zvednul a mířil přímo k nám. Bez ptaní přisednul a aniž mě pozdravil, začal se táty vyptávat:

"Tak tu máte zase dceru, koukám... To jste rád, ne?"

"Jasně, že jsem rád. Aspoň mám dneska jistotu, že budu spát ve svý posteli!" Zajásal a dodal: "Na Lindu je spolehnutí, dycky mě dovede bez újmy," objal mě jednou rukou a radostně mnou zatřásl.

Kryštof chápavě přikyvoval a konečně se na mě podíval.
Chvíli ticha jsem přerušila sama: "Tys mě poznal, jo?"

"No bodejť, dyť seš pořád stejná."

Já možná, ale doufám, že tys trochu dospěl na duši... Pomyslela jsem si na jeho adresu.

"Nepoznala tě," dloubl do něj táta.

"Fakt ne, jo? To neni možný! Dyť jsem taky furt stejnej!"

"To mi ani neřikej," utrousila jsem spíš tak pro sebe a upila z piva.

"Jak dlouho tu budeš?" Zeptal se, jako by měl se mnou plány.

"Necelej týden," uvědomila jsem ho a čekala, kam mě pozve.

"Tak to si aspoň odpočineš, od toho velkoměsta," překvapil mě, protože žádnou pozvánku nikam
už nepřidal. Řekl, že se zas vrátí ke klukům, aby nás nerušil a zvedl se.

Co to má bejt? To jsem takovej looser, že mě nechce ani takovej buran?!
*

Přesto po mně dál pokukoval a dokonce mi na dálku připil. Proč říkám, že DOKONCE? To zní, jako by
udělal kdoví co... On přitom neudělal vůbec nic. Po zbytek večera jsme se už nebavili a já měla už jedinou
"zábavu" před sebou. Po zavíračce odvléct tátu domů.
Před hospodou jsem se ještě rozhlídla, jestli se Kryštof odněkud nepřiřítí, že mi s ním jako pomůže,
ale nestalo se. Hlavně, že po mně celej večer čumí. Ti chlapi...

Táta mi cestou dvakrát spadl, ale už mám na něj grif. Byl veselej a pořád se něčemu smál, dokonce
se ze mě snažil dostat, jestli už konečně někoho mám, ale vzápětí si sám odpověděl:

"Nemáš, protože byste mě teď táhli dva!" Pak se tomu zasmál a já už se viděla v posteli.
S vidinou dalšího dne, který mám v plánu celý proležet na zahradě na dece.
Opálím se a budu se rozmazlovat. Otrhám jahody, udělám si pohár, a ať mi všichni chlapi vlezou na záda.
*


Jak jsem si slíbila, tak jsem si další den už od rána zařídila. Těch pár dní dovolené si musím užít.
Sem do Studánky jezdím ráda, je tu klid, jsem v přírodě a ještě pobudu s tátou. Zabíjím tak dvě mouchy jednou ranou.

A chci se trošku oklepat z toho rozchodu. Nějak to zpracovat. Zatím to ještě trošku bolí, ale bude to nejspíš
uražená ješitnost, nic víc. Lituju, že jsem s tím volem vůbec kdy byla. Nevyplatilo se to. Což jsem ale mohla poznat
až na konec. Jak to tak bejvá.

Mladšího kluka už nikdy! A žádný, že o nás nesmí nikdo vědět, na to už bych taky nepřistoupila. On mě tak ponížil!
Anebo jsem se ponížila sama?
Tohle všechno se mi líhlo v hlavě, jakmile jsem na dece zavřela oči. Jenže, mít je otevřený, to kvůli od rána pražícímu
sluníčku nešlo, a tak jsem se těmi myšlenkami prostě probít musela.
Vlastně i chtěla, byla to součást mé dovolenkové rekonvalescence.

Táta jel po snídani na ryby, takže jsem celé dopoledne byla v baráku sama.

Možná jsem měla jet s ním, při rybaření se prý taky dobře přemýšlí. Ale zas se tam člověk moc neopálí
a těch komárů...

*

Ačkoliv jsem to neměla v plánu, uvařila jsem oběd. Pro nás oba. Nějak mi to nedalo. Táta je už dlouho sám,
a když vidím, jak se v jídle odbývá, tak ať má aspoň ten tejden trošku pestřejší stravu.
Navíc, já se odbývat nehodlám.

Je taky možné, že teď přiberu pár kil, jak budu léčit ten žal. Ale co, ta vymakaná postava mi stejně
štěstí nepřinesla. Jenom pozlátko.

Když se ale táta nedostavil ani v čase oběda, snědla jsem si svou porci a rozhodla se mu oběd k řece přivézt.
Jako vzorná dcerka.

Dala jsem to všechno pěkně stylově do košíku, a na kole se za ním rozjela.

Vím, kde je jeho místo, chodí tam asi deset let. Za mostem ještě kus lesní cestou a už jsou vidět záda rybářů.

K tátově překvapení jsem před ním rozbalila hostinu, jakou zřejmě nepamatuje, a k překvapení svému jsem zjistila,
že z druhé strany řeky chytá Kryštof. To snad ne...

"Od kdy ten chytá ryby?" Zeptala jsem se tiště táty, abych mu nevyplašila úlovek.

"Chodí jenom občas, ale mívá kliku." Odpověděl mi.

Posadila jsem se k tátovi a rozhodla se, že chvíli pobudu. Aspoň se podívám na to Kryštofovo "štěstí".

Viděla jsem, že na mě pořád kouká. Hlavou kývnul na pozdrav a místo do vody pak koukal jenom na mě.
Až jsem nevěděla, jestli se dívat taky, anebo ho ignorovat. Pralo se to ve mně.
Na jednu stranu mě nezajímá, ale na tu druhou, láká mě zchladit si na nějakym blbečkovi žáhu.

A Kryštof se pro ty účely zdá ideální...
*

Během deseti minut se mé dilema ohledně očního flirtu vyřešilo samo. Kryštof chytil štiku, přes řeku
se s ní pochlubil kolegům, mávl nám na pozdrav a odjel.

Předpokládám, že nejede jenom přes most, aby přisedl k nám... To jsem mu vážně ukradená?!
Tím spíš se mu podívám na zoubek - jako on té své štice.
*

Byla jsem tedy rozhodnutá. Za Lukáše si to odnese Kryštof. Nedá se nic dělat.
Jenže jak toho blba přimět k nějaké akci?

Přece ho nebudu lovit já?
*

"Co vůbec ten Kryštof, má někoho?" Zavedla jsem doma s tátou řeč. Nenápadně.

"Máňu Sedláčků, tušim. Pročpak?" Ušklíbl se.

"Jenom tak..." Odsekla jsem, abych zahnala podezření.

Domnívala jsem se, že bych si vyslechla něco o tom, že mám snad na lepšího, jenže
táta mi najednou povídá:
"Ale to by byla dobrá partie! To je dobrej kluk, šikovnej, pracovitej... Slušnej!"

Čuměla jsem.

"Taky si ho Máňa drží, ta už si myslí na vdavky."

Tak Máňu jo? To se ještě uvidí, říkala jsem si v duchu.
Znám tu holku od dětství, taková chudinka, ta MNĚ nesahá ani po kotníky. A ten kluk to musí vidět!
A jestli nevidí, tak uvidí!

Každopádně teprve teď mě Kryštof začal pořádně zajímat. Jako nástroj pomsty, pochopitelně.
Možná je to trochu tvrdý, ale život je holt takovej.
*

Večer před spaním jsem kula pykle. Je jasný, že něco budu muset podniknout já. Ale nebojím se,
že bych se musela kdoví jak plazit. Líbím se mu, to je hlavní. A času mám málo, takže hned zítra
se musí začít něco dít...
*












Pokračování zase příště!

Bez peněz do hospody...

16. května 2012 v 6:00 Pojednání
Přemýšlela jsem o tom, proč se lidi tak vehementně dožadují,
aby v hospodě nalévali vodu z kohoutku zdarma.

To poté, co nám přišel účet za vodné stočné...

Vždyť voda přece doma (ani v hospodách) zdarma z kohoutku neteče!

Navíc Vám poskytují posezení ve své provozovně, kolikrát v příjemném prostředí, do něhož
investovali, a za nějž platí nájem, teplo, pokud je venku zima, úkryt, pokud prší, anebo je pařák,
použijete jejich židli, jejich stůl - který budou muset utřít, když ho tou vodou pobryndáte,
jejich sklenici, kterou budou muset další várkou své vody umýt - a to vody teplé...
A už jenom ta obsluha. Ten člověk je v práci a musí pro tu vodu dojít, napustit ji a přinést.
A proč? Protože ho platíte... Ne ze sympatií, anebo z ustrnutí se nad Vaší žízní.

Zkrátka, ať počítám, jak počítám, nevidím jediný důvod k rozdávání vody v restauracích zdarma.
Snad jedině, pokud by se hostovi udělalo nevolno...

Anebo do vázy, kterou obvykle úslužně přinesou, když vidí, že máte kytku.
A očekávají za to přirozeně dýško.

Dokonce, i pokud by si někdo přinesl kelímek, ať mu natočí trochu vody, že si to vypije cestou,
bych předpokládala od žadatele číšníkovi nějakou kačku...

Kterou on by zřejmě odmítl, ale přijít si posedět do hospody a chtít si dát něco na jejich účet,
to mi připadá úplně scestné.
*

Koukala jsem, že na facebooku je dokonce, (i když mě to nepřekvapuje), stránka volající po téhle
službě. Plno lidí se připojilo. To se mi líbí! Ať se hostinští ukážou!

Jsou to možná ti, kteří jestliže mají kamaráda, či známého majitelem nějakého takového podniku,
mají pocit, že by jim měl vůbec nalévat zadarmo, a to úplně všechno.

A majitel podniku má zas možná pocit (a mylnou, naivní domněnku ve svých začátcích), že
o několik pravidelných štamgastů má postaráno - z řad svých přátel. A že mu budou nechávat
tučné spropitné.
Jenže jeho přátelé mají pocit zase opačný...

K čemu bychom tě jinak měli? Kdybys nám nenalejval...
K čemu bych vás jinak měl - kdybyste nechodili a nepodporovali mě?

Jestliže si jedna strana trvá na svém a podaří se jí sebrat odvahu dát své "stanovisko"
najevo, aby to té druhé bylo úplně jasné, jak se jako věci mají, tak ta si pak nutně
bude hledat jiné místo k pijatikám, případně hledět jiných hostů a doufat, že přátelé nedorazí...


A nakonec dorazí plná hospoda cizích, co chtěj vodu zdarma...
*


Vím o někom, kdo si kdysi dávno otevřel svou hospůdku, a svým známým a přátelům
dal o svém počinu vědět rozeslanou pozvánkou s důvtipnou poznámkou:

Přece nebudete své těžce vydělané penízky nosit cizím...

A bylo hned jasno. Žádný prostor pro špekulace. A přátelé chodili a nosili.
Ovšem kam, to už mi známo není...
***



Jak jsem vůlí zapnula televizi

15. května 2012 v 6:00 Zpovědnice
V závěru dalšího náročného dne s Elenkou, kdy jsem nonstop její pravou rukou,
a kdy dokonce ani jednou během dne nespala, jsem se svalila znavená na gauč.

Televize byla vypnutá, všude ticho, klid, krásná chvilka.

A jelikož se poslední dny dost zaobírám "sílou vůle", kdy jsem dokonce i zkoušela
držet ruku na Elenky hrudníčkem a působit na ni - co když mám léčitelské schopnosti, že...
Například máma mívá varovné sny a babička věští z kyvadýlka, takže to mám možná v genech!

Rozhodla jsem vyzkoušet se v praxi s okamžitou zpětnou vazbou.

Do kontrolního ECHA na kardiu, kdy se na "výsledky mé práce" lékaři podívají,
se mi čekat nechce. Jsem dost netrpělivá.

A tak jsem se rozhodla, po vzoru jednoho filmu, zkoncentrovat své vnitřní síly
a zapnout televizi.
Sílou vůle!

"Zapni se, teď!"

Po chvíli, kdy byla obrazovka stále černá, došlo mi, že se musím spíš zaměřit
na ovládač. Tím se přece ta bedna zapíná!

S pohledem upřeným na červený knoflík jsem se ho sílou vůle snažila ztlačit.

Když to nešlo, zadívala jsem se znova na televizi. Nějak to přece jít musí!
Chvíli jsem taky dumala, co bych dělala, kdyby se mi to fakt povedlo. To by byla pecka.
I když bych se zřejmě dost vyděsila, jak se znám.

V tom vešel Zdeněk a co že prý dělám.

"Dívám se na televizi." Zareagovala jsem duchapřítomně.

Podíval se na černou obrazovku a pak na mě. Tázavě.

"Ještě jsem ji nezapla." Dodala jsem na vysvětlenou.

"Líná se natáhnout, co?" Zasmál se a zmáčkl zapínání na ovladači.

"Děkuju, moc jsi mi pomohl..."

(On mě to prostě nenechá zkusit!)

Nakonec si říkám, že se přece povedlo. Sílou vůle jsem zapla televizor. Přála jsem si a stalo se.
Jen díky mému přání, nehnula jsem pro to brvou.
A bylo to do pěti minut!
Můj muž přišel, viděl, pochopil a zapnul :)
***

Jen teď nevím, jak na tom tedy jsem, s tím svým kouzlením.
Když nemám prostor k ověření.
Tak snad jedině počkám na ty doktory.


Předpokládám ovšem, že pokud náhodou nějakou změnu k lepšímu u Elenky shledají,
bude nás v rodině hned několik, co si budem tajně říkat, že jsme to zvládli... :)
***

14. 5.2012

14. května 2012 v 12:47 DNES
Přecházím na pozitivní myšlení.
Přečtěte si ukázku z mého čtyři roky starého deníku:

Při mé smůle buď nikdy nepotkám toho pravého, anebo ho potkám pozdě,
a už nebudu moct mít děti, anebo jsem neplodná, nepřežiju porod, anebo porodím
nemocné dítě...

Žádnou jinou (lepší a běžnější) variantu jsem pro sebe neviděla.

Když jsem ty zápisky teď četla, tak si říkám: Já si to snad přivolala!
Proč jsem všechno viděla tak černě?
Kdybych si zapsala (a myslela vážně) třeba tohle:

Do třiceti se určitě vdám a budu mít plno zdravých dětí...

Tak jak by to dneska u mě asi vypadalo?
*

Na jedné stránce o čarování - neptejte se, co jsem na ní dělala :)
píšou, že když si člověk něco přeje, tak má mít jasnou vizi budoucnosti, v níž je to přání už splněno.
Představovat si to. Vzít to za své.
A já měla tehdy před očima úplně jasnou vizi toho, jak se všechno posere...

Vzala jsem za své, že jsem smolař, kterému nic nevychází a vycházet nebude,
a tak se tak děje...

Třeba jsou to jenom blbiny a vůbec nic z toho, co si člověk přeje a nepřeje, se
v realitě (bez jeho přičinění) neodrazí.
Ale vesmírný zákony mluví jinak...

A mé já je taky napojeno na Univerzum, které nás slyší. A vidí.
Akorát jsem si dřív asi myslela, že si řekne:

Tahle chudinka se pořád tolik bojí o tu budoucnost, vidí to tak černě... Tak já ji překvapím!

Kdepak, on možná jenom posílá své k svému. Podle toho, co se do něj vysílá.
Anebo je to úplně jinak? Já na to snad nikdy nepřijdu!

Tak, a teď mi pošle další zmatky :)

***

Elenka mi včera řekla, že ji nedám ani drakovi.
Neptala se mě, nebyla plná obav. Prostě mi to oznámila, jako svou
vizi reality.

Tak si myslím, že ta v jeho chřtánu neskončí... :)

13. 5. 2012

13. května 2012 v 6:00 DNES
Obávám se, že dnes ze mě nevypadne nic, co by se dalo považovat za článek,
natož snad legrační, anebo pojednávající... Snad to ani radši nečtěte.

V posledních dnech se dost rozčiluju nad motolskými lékaři, nad současným stavem Elenky,
ke kterému přispěli, nad tím, že nějak nevědí, co s ní dál,
a že je jasné, že něco se udělat musí, ovšem s výsledkem nejistým.

Moje ségra radí, ať hlavně nic neřeším a nechám všechno na nich.
I když třeba něco posrali, pořád jsou to odborníci, kteří udělají to nejlepší.

Jenže mně to nedá. Pořád si vyhledávám informace o lécích, které bere, o diagnózách,
které má, o prognózách, postupech léčby, a mám prostě pocit, že nemůžu nechat všechno na nich.
Nezajímat se. Nezúčastnit se. Nevědět všechno, co se kolem toho rozsáhlého Elenky problému
točí. Chci vědět, jak jí je, jak se cítí, jak jí můžu pomoct já...
Jednou se to mé bádání už vyplatilo, našla jsem "chlopeň na míru", kterou ale prozatím
lékaři stejně odmítají, ačkoliv podle mě by jí pomohla. Jsem kardiolog amatér :)

A tak se z toho doma hroutím a nemůžu spát - ani psát.
*

Dneska jsem četla na Centru.cz o ohrožených druzích motýlů.
Mám doma starou sbírku motýlů po dědečkovi.
Viseli mu doma a jako malé nás na nich učil rozeznávat jednotlivé druhy.

Mám motýly ráda. Asi mi k nim dědeček udělal kladný vztah.
Dodnes si většinu těch názvů pamatuju a na louce je poznávám.

A dneska jsem koukala na fotky těch ohrožených a všechny jsem je v té sbírce
nade dveřmi našla. Ale není se zač stydět, dědeček je nechytal, dostali je svatebním darem.
Ale obecně se stydím - že jsme my, lidi, ty krasavce vyškrtli ze světa.

Psali tam i o druzích úplně vyhynulých. I ty ve sbírce máme...
Dospěla jsem prostě k závěru, že je jednoznačně špatné motýly chytat a napichovat na špendlíky kvůli sbírkám.

Ta sbírka, co mám doma, mi je vzácná z nostalgického hlediska - po dědečkovi a že nás z ní učil.
Pořád mi zní v uších, jak nás zkouší...

"Babočka?" - "Admirál!" - "Výtečně!"
"Otakárek?" - "Fenyklový!" - "Správně!"
"Jasoň"? - "Červenooký!" - "Výborně!" (Jeden z těch vymřelých...)

Můj muž se té sbírce směje. Prý jsme jako u důchodců.
A jeden můj kolega se mě ptal, když mě byl navštívit, jestli na ty motýly lovim chlapy.
Ale co, je to památka, a navíc užitečná, aspoň Elenku zasvětím do motýlí říše.
A ukážu jí i ty okřídlence, které už jinde neuvidí.

Těším se, jak ji taky budu z nich zkoušet. Už umí říct babočka :)


Napadá mě, že Elenka je taky ohrožený druh. Že by si ji ta její nemoc snad nejradši připíchla na špendlík...
Ale já ji nedám!
*

V létě budu fotit motýly a pomůžu mapovat jejich výskyt. Mám takovej dojem, že jsem jednoho z těch vyhynulých
nedávno zahlídla. A nebylo to v dědečkově sbírce. Zkusim ho znovu potkat a pošlu do té záchranné stanice echo, že ještě žije.

Dočetla jsem se na tom motýlím serveru, že nedávno bylo zaznamenáno ojedinělé pozorování druhu, který byl padesát let považován za vyhynulý.
To dává naději, že nic není ztraceno. Aspoň naději.

Doktoři Elenky budoucnost moc růžově nevidí.
Kéž bych jim mohla za padesát let vzkázat, že Elenka ještě žije.
Že byla pozorována, jak na louce fotí motýly...
A oprašuje sbírku po pradědečkovi. Jestli bude taky nostalgická :)
Jestli ne, tak jak nesla sbírku do starožitnictví.
To je jedno, prostě že žije!
***

Kachny na víně

11. května 2012 v 21:49 Pojednání
Silná chvilka, jedinečný okamžik, mimořádná událost, zvláštní zážitek...
Jeden moment v čase, který si člověk zapamatuje navždy.

Tak nějak jde popsat děje, které jsou natolik zvláštní, že nám utkví
v paměti a rádi se k nim v ní po celý život vracíme.
Dny, pro které stojí za to žít.

Každý by pár takových jistě vzpomněl.

Moje babička nám loni vyprávěla svůj silný zážitek z dětství.
Z doby války. Přestože si ho nepamatuju celý, (já ne po roce, zatímco
ona po sedmdesáti letech ano), to hlavní mi taky v hlavě utkvělo.

Na dvoře se vylilo několik sudů vína. A jejich domácí kachny v něm plavaly.

Tuším, že ho snad vylili schválně, okolnosti jsem zapomněla - souviselo to nějak
s válkou. Já si zapamatovala ty kachny.

Líbí se mi to. Kdy se podaří vidět plavat kachny na víně?
Kromě pekáče...

Už jsem to trochu nakousla - zážitky jsou nepřenosné. Sice sdělitelné,
ale nikdy je nevezmete za své. A tak si z nich taky prd pamatujete,
když nedáváte dobrý pozor.

Proto já si po roce vzpomněla jen na kačeny.

Vzpomínám, kdy já zažila něco podobně zvláštního. Něco a la Hrabal.

Ale mám pocit, že moje zážitky z dětství jsou vesměs obyčejné. Běžné.
Nic, co by se dalo psát do knih :)

Zdá se mi, že čím je člověk starší, tím exotičtější jeho ranné prožitky jsou.
V kontextu současnosti.

A tak zůstanu ještě u babičky.
Narodila se v Praze a pamatuje výstavbu sídlišť na jejích okrajích.
Dneska už jsou okraje zase o kus dál, kam dnes jezdí metro, dřív nejezdil ani autobus,
byla tam pole...

Vyprávěla nám, že do jednoho nového paneláku se nastěhovala romská rodina.
I s koněm.
Prý celý dům páchl po kobylincích a chcanky tekly na sousedy dole ze stropu...

Nakonec se na koně přišlo a lidi si na "kočovníky" došlápli.

To je taky scifi, dneska už. Jak příděl bytů, tak kůň v jednom z nich.

Vzpomněla jsem si na jedno moje "scifi" z dětství. Koupali jsme se v Rožmberku,
mezi kapry a bylo to úplně normální.
Dneska se tam už nekoupe nikdo.

Na hrázi je plno kiosků a lidi tam sedí nad pivem a na rybník se jen dívaj.
Maj bazény na zahradách.

Takže budu mít co vyprávět vnoučatům! Bude to sice slabý, ale když přidám
"pravěký" kachny na víně, tak snad užasnou :)
*

Někdy se zapomenu, a vyprávím Elence některé své myšlenkové pochody nahlas.
Když jsme spolu samy. Ona mi stejně nerozumí a já si aspoň poslechnu, co se mi to zas
honí hlavou.
Když si to člověk řekne nahlas, utřídí si myšlenky...

Na chalupě proti hřišti stojí stará hospoda. Dneska už dávno nefunkční.
Nová hospoda je naopak za hřištěm, které tam taky za mého dětství žádné nebylo.

Koukám na tu starou pivnici s nostalgií, protože jsme před ní jako děti čekávaly na naše,
hrály jsme si tam s kamením a chodily dovnitř upíjet jim pivo.

K téhle nové nemám žádný vztah, kdyby ji zavřeli, nijak by mě to nemrzelo.

A to jsem povídala Elence, když jsem ji nesla z hřiště.

"Tady ten dům, to bejvávala dřív hospoda, víš. Tam se pilo pivo."

"Hmmmmm." Vyšpulila spodní ret.

"Ta byla lepší, než je tahle nová, to už neni ono." Pokračovala jsem.

"Hmmm." Zabučela chápavě.

"Ale až ty budeš velká a tuhle zavřou, a postavěj místo ní jinou, tak taky budeš
svejm dětem řikat, že už to neni, co to bejvalo..."

Elenka kývala a já měla kdoví proč pocit, že tomu rozumí.

Pocit jedinečného okamžiku, kdy svou dceru zasvěcuji do filozofie života.
Dokud ona neukázala prstem do nebe a nezvolala: Letadlo!

Je jí to jedno, ňáká stará a nová hospoda, která bude jednou taky stará.
A za pět minut jí bude jedno i to letadlo, co nám letí nad hlavou.
To dětství má taky něco do sebe. Když se podaří, tak může být jedním dlouhým silným
zážitkem, který navždycky utkví v paměti.

Poetickým jako kachny, co plavou na víně, a groteskním jako kůň, co bydlí v paneláku.
***

11. 5. 2012

11. května 2012 v 6:00 DNES
Po návratu z chalupy se mi můj muž opět rozhodl pomáhat...

Vybalil všechny tašky a dal věci na "svá místa", jak mi vítězoslavně oznámil.
Poděkovala jsem, ačkoliv si jídlo od babičky uklízím nejradši sama - člověk má
pak lepší přehled, co nám vlastně všechno nabalila...
*

Máme na Elenku takový fígl. Ona obědvá výhradně masozeleninové příkrmy ve skle,
které jí kupuju. Domácí stravu na talíři tvrdošíjně odmítá. Asi pozůstatek z nemocnice.

Takže jí doma uvaříme (já, anebo babičky) a dáme jí to do té skleničky...

Většinou to stejně pozná, ale pár lžiček aspoň sní, než jí to dojde. Pak je nutné sáhnout po opravdovém
nefalšovaném obídku. Mívám vždycky jeden pro tyhle případy v komoře.
*

Babička udělala polévku a Elenka trošku ujedla, než nám vynadala... Zbytek jsme v té skleničce dostali
s sebou. Že si to dojí doma.


Přivezla jsem s sebou i mazací sýr, ten co jsme měli v lednici, se musel vyhodit, protože jak přemrzl,
už nebyl k jídlu. V zadní části ledničky to totiž chladí nějak moc, spíš to tam mrazí - už bychom s tím měli něco udělat.

Nedávno jsem Zdeňkovi kladla na srdce, ať tam dozadu vůbec nedává Elenky jídlo, že je to potom
zmrzlý a trvá to, než se to rozmrazí. Obzvlášť v noci je to lahůdka...

Půl hodiny v polospánku rozmrazuju večerní kaši, když se Elenka probudí a chce papat...
*

Včera si ji odvážela moje máma. Ne kaši, Elenku.
Povídám Zdeňkovi, ať mi vyndá ze spížky "obídek", že jim ho dám s sebou.

Na ten falešnej od babičky v lednici jsem zapomněla. To jak jsem to nevybalovala sama...

Odjely a my se svalili na gauč. Chvíle klidu byla tu!

Jenže máma po hodině volala, že ten obídek ve skle, co jsem kdoví kde koupila,
byl zkyslý. Prý ho chutnaly i ségry a shodly se na tom.
Škoda prý, že nemám účet, stálo by za to, jim to jít reklamovat.

Přemýšlela jsem, až jsem na to přišla.

Prudce jsem otevřela lednici, abych si ověřila nějaká fakta...
Babičky sklenička tam nebyla.
Zato ve spížce byl Elenky nový originální obídek, který měla dostat s sebou.


Bylo to jasný, falešný obídek byl druhým dnem nechlazený, tudíž zkysl. Protože ho můj
muž dal do špajzu.

Nemohl za to, ta babičky polévka skutečně nebyla od originálního balení k rozeznání.

Ale za co mohl, byl ten mazací sýr, který jsem v té špajzce taky našla...


"Jak jsi mohl dát Kiri do špajzu?!" Udeřila jsem na něj.

"Vždyť jsi říkala, že do lednice ne!" Bránil se.

"Ne dozadu! Aby nezmrz..." Vzdávala jsem to.

"Aha, no mně to bylo divný, že sýr do komory..."

Ach jo.

Ach jo!
***

Dá se toto někde reklamovat? Účet mám... :)

10. 5. 2012

10. května 2012 v 6:00 DNES
Tak jsem zpět...

Jestli čekáte vtipný historky z chalupy, tak moc jich věru nemám...

To, že teta Jakaka, jak říká Elenka Zuzance, jí nad fotkou zesnulého deděčka vysvětlovala,
že ten už za námi asi nepřijede, moc legrační nebylo.
Obzvlášť, když dodala, že jednou za ním pojedeme my všichni.

Když jsem spráskla ruce a Elenku jí vyrvala ze spárů drsného zasvěcování do odlehlých koutů
života, které skutečně chci nechat pro svou dceru ještě nějaký čas "odlehlými",
dodala aspoň, že to bude za hodně dlouho.

Vzpomněla jsem si při tom, jak mě kdysi, v mém ranném dětství, dědeček podobně
zasvěcoval, a použil slova, jako že nezemřeme, že naše duše odletí do nebe.
Zanedlouho mě maminka zachraňovala ze zábradlí balkónu, když jsem to
chtěla průbnout.

Dodnes nechápu, že já mínila skákat z balkónu, kdo mě zná, tak ví, že trpím
nesmírnou závratí a to i v okně v přízemí.

Když na chalupě Jakaka postavila Elenku k zábradlí nad řekou, aby do ní hodila
kamínek, měla jsem tendence znova jí to dítě sebrat.

Stejně tak, když jí namlouvala, že cizího pejska si klidně může pohladit,
protože je hodnej.

"Ta holka se bude bát, stejně jako ty, úplně všeho, když ji budeš takhle stresovat,
že všechno je nebezpečný!"
Nadavála mi.

Ale já prostě vnímám nebezpečí všude!
Moje tchyně by mi řekla, že mi chybí nějaký vitaminek, ale bude to spíš úzkostná porucha,
anebo rovnou povaha :)

Jakaka bude v létě skákat padákem.
Do toho bych nikdy nešla.
Jakaka jezdí každou sobotu na koni.
Nejezdila bych.

Jakaka si plánuje, že až Elenka povyroste, bude ji brát na své adrenalinové zážitky s sebou.

Jakaka se asi úplně zbláznila!

*

Jely jsme všechny tři na nákup, holky šly spolu pro vozejk a já se ještě zdržela u auta.
Najednou mě míjel nějaký důchodce a povídá mi:
Moc vám to sluší!

Už dlouho mi někdo nevysekl kompliment. Ale že by to musel napravovat zrovna starej dědek...
Jakaka se mi vysmála, ale já povídám, že i to se počítá.

"Neptal se tě náhodou, jestli nemaj suši?"

Dobírala si mě.

Ale jestli jsem nahluchlá, tak by to možná nakonec byla i dobrá partie.
Ovšem pokud se skutečně nesháněl po tom suši...
***

5. 5. 2012

5. května 2012 v 6:00 DNES
Pokud jste nepostřehli, přibyl tu další díl románu Metody.


Budu teď pár dní na chalupě (konečně to snad vyjde), tak abyste tu měli co číst...
10.díl - Dobrý metody
(s pokračováním v sekci Metody... celý se to do jednoho článku nevešlo)
Příjemné dny!

Jsem zralá (?)

4. května 2012 v 6:00 Zpovědnice
Dneska mám pro Vás tři skutky, které vymyslel můj mozek, aby je následně zhodnotil jako
výstrahu před návštěvou psychiatra.

Než se objednám, tak bych ráda na svou obhajobu pověděla, že jsem už tradičně nevyspalá
a hlavně, neustále doma. A to většinou s Elenkou a s kočkou. Tedy se možná podvědomě snižuji
na jejich stupeň intelektu.

Doufám, že si moc nepřidávám, řadím se pro jistotu někam mezi kočku a Elenku...
(Od kočky mě stupňuje směrem výš fakt, že zatím nemňoukám.)

1 - Elenka usínala a já si v koupelně čistila zuby. Najednou přiběhla Sára a začala se hlasitě projevovat - mňoukat.
Chtěla jsem ji utišit, tak jsem vyšla do předsíně a s prstem před napěněnou pusou (svou - Sára vzteklinu nemá),
udělala jsem na ni PŠŠŠT!

K mému překvapení mi nerozuměla, takže mňoukala dál.
Ale já vážně vylezla z koupelny, abych udělala na kočku posunek?

2 - v obýváku na zdi nám visí hodiny (kde taky jinde, než na zdi...). Jsou v nich u každého čísla na ciferníku vykrojená kolečka se skleněným krytem, a každé obsahuje jednu fotku naší Elenky.
Jak tak sedím a koukám na ně, říkám si, že ty fotky už dávno nejsou aktuální, že bych je mohla vyměnit za současné.
Je potřeba nastříhat - no? Kolik fotek?
Začala jsem počítat ta kolečka na hodinách.

Vyšlo mi 12...

3 - Elenka má rýmu. Doktorka mi pro ni doporučila kapky ve spreji. Mám je už doma a pravidelně jí vstřikuju
do každé dírky jednu dávku, podle návodu.
Při hře jsem si všimla, že jí teče z nosu, tak jsem pro ty kapky odběhla do obýváku.

Vzala jsem kapky, otevřela krytku a přiložila k nosu. Do každé dírky jsem si vstříkla jednou - podle návodu...
A pak jsem se rychle vrátila zpátky ke svému unudlánkovi, který už mě volal:

"Mami, kam deš?!" (Její častá otázka)

"Maminka si šla stříknout do nosu, víš, protože máš rýmu..." Došlo mi to a pro kapky jsem se vrátila.

"Mami, kam deš?!"

"Pro ty kapky, moc ti to nepomohlo..."
***

3. 5. 2012

3. května 2012 v 6:00 DNES
Dostala jsem nápad roku. Letošního, který ale, jak se znám, určitě ještě překonám.

Už víte z dřívějších zpovědí, že Elenka si před spaním ráda pouští "děti". Videa se sebou
na mém telefonu.
Já je nedávno přetahovala do počítače a nechala jich v mobilu jenom pár, které se jí
za jeden večer už okoukaly, a tak bylo potřeba nahrát nové.
Zabere to míň času, než zase vytahovat kabel a přesouvat staré "děti" zpátky do mobilu...

Dostala zrovna novou hračku, po své tetě Kiki, co babička vyhrabala na půdě. Takový
umělohmotný bazének s panenkami. Napustila jsem jí ho vodou, vyhrnula jí rukávy a umístila
doprostřed pokojíčku. K ruce jsem jí dala ručníček, aby se potom (a nebo během hry) mohla
utřít.
Zdálo se, že funkci přiloženého ručníku chápe.

A jelikož si moc hezky hrála, napadlo mě, že ji natočím. Usoudila jsem, že tyhle "děti" ji budou večer určitě bavit.

Jenže jsem potřebovala pověsit prádlo a ono se málokdy povede zabavit ji natolik,
že mě ke hře nepotřebuje. Bylo potřeba toho využít.

Takže jsem zapresovala mobil mezi dřevěné kuličky na tyči, zapla nahrávání a zalezla do koupelny...


Byla jsem tam pět, deset minut - kdyby něco chtěla, volala by a slyšela bych ji, takže jsem si libovala,
jak si pěkně hraje a v klídku věšela.

Najednou slyším:

"Mami! Mokro!"

Zpozorněla jsem. Jistěže mokro, když si ráchá ruce ve vodě... Co ji na tom teď tak překvapuje?

Volala pořád, tak jsem nechala těch pár kousků na potom a šla se na ni podívat.

Ručník, do kterého se měla utřít po hře, měla na klíně. Dal by se ždímat. A ona taky.
Zato v bazénku moc vody nezbylo, všechnu nasál ten ručník. A zbytek vycákaly děti - prej.

Vzpomněla jsem si na své "děti", které právě natáčím.
Tak si tu tvou historku můžu krásně ověřit, holčičko...

Samozřejmě jsem ji nejdřív převlíkla a ručník vyždímala zpátky do jezera...

Před spaním jsem si "děti" pouštěla já. Elenka se mi dívala přes ruku.
Smála se a já měla několikrát cukání zasáhnout do děje, když jsem viděla, jak si počíná bez mého dohledu.


Ručník okamžitě ponořila až na dno. Panenky se koupání vůbec nezúčastnily.
Letěly hned někam do kouta. "Koupala" se Elenka. Omývala se tím ručníkem, jako žíňkou ve vaně.
Nezapomněla ani na hlavu a nohy.

Tak hlavně, že má neštovice, co mají zůstat v suchu.
A matku, která tuhle dětskou nemoc - podle paní doktorky - určitě hravě zvládne...

Další den jsme nemohly najít jednu z těch dvou panenek. Musela jsem si tu hrůzu v mobilu znova přehrát,
abych ji vypátrala. Aspoň k něčemu ty děti byly dobrý.

Ale Elence před spaním jsem je nepustila. Vím, že by okamžitě chtěla bazének zas...
***

2. 5. 2012

2. května 2012 v 6:00 DNES
Dneska zase trošku "zdrbnu" svýho muže...

On doma hodně dělá, stará se, pere, žehlí, myje nádobí, prostě snaží se,
ale ty výsledky...

Když pere, tak přecpe buben tak, že se prádlo pořádně nevypere, věší ho tak,
že ho hází jak míč na šňůru, kde se buď udrží, anebo spadne do vany, odkud ho vytáhne
a hází znova... A když už není místo, přehodí klidně i víc kusů přes sebe...
Když myje nádobí, tak cokoliv si potom vezmu z odkapávače, musím si znova přemýt,
(ať mu nekřivdím - téměř cokoliv), s mikrovlnkou si taky zrovna nerozumí, a léky pro Elenku - no k tomu ho raději
vůbec nepouštím.

Moje taktika "nápravy" zpočátku byla upozorňovací.
Ke každému talíři jsem ho volala, k tomu prádlu taky...

Ale náprava se nekonala, je netvárný :)

Nedávno mě napadlo, že bych na ty "problematické" stroje nalepila štítky s upozorněním,
třeba na pračku:
Dej jen polovinu prádla, co bys normálně dal!

Na mikrovlnku:
Ohřívej bez lžičky!

Na šňůru:
Vlez si do vany a prádlo rozvěs každý kus zvlášť!

Na napařovací žehličku:
Nejdřív naplň vodou!

Nad dřez rovnou:
Umyj to ještě jednou...

No a na krabičku s léky:
Nesahat! :)


Udělala bych to, kdyby k nám nechodily holky na řasy a jiné návštěvy, zejména rodinné.
Mohly by si myslet, že je úplně blbej.
A nebo snad dokonce já :)
***