STOP!

11. dubna 2012 v 14:07 |  ZPOVĚDNICE
Byla jsem se svým mužem na natáčení pořadu M. Donutila.
Slíbíla jsem Vám, že přinesu reportáž, tak tady je. Ovšem ryze subjektivní...

Člověk, který je absolutně filmové branže neznalý, jako třeba já,
je kapku nervózní ze všech těch kamer všude okolo sebe.

Jak se tvářit, jak působit, jak "hrát"...

Ačkoliv jsme byli pouze diváci, byli jsme zároveň komparzisté,
kteří měli své pokyny. Svou důležitou úlohu!
Ta zněla hlasitě tleskat, když už, a nebránit se přirozeným reakcím. Smíchu, a podobně.


Mě a mého muže dovedli k židlím v první řadě. Metr před námi už byl stupínek
se třemi křesly, jedním pro pana Donutila a dvěma pro jeho hosty.

Dlužno podotknout, že jsme na natáčení dorazili - díky Zdeňkově nelibosti v pozdních příchodech,
o půl hodiny dřív.
A že nás sami poslali "někam si posedět".
Hned vedle divadla byla hospůdka, kde jsme si nejen poseděli, ale taky se patřičně
posilnili pivem - pro uvolnění.

To pivo mnou snad jenom proteklo, jak se říká, a místo aby uvolnilo napětí v mé hlavě,
zapříčinilo napětí mého močového měchýře.

Během doby, kdy mistr Donutil debatoval se svými hosty, se to napětí pochopitelně stupňovalo.
Kroutila jsem se, poposedávala, nohy křížila a doufala, že brzy nějaký režisér zařve STOP
a bude pauza.

Jenže páni herci na jevišti se nějak zapovídali a vydrželo jim to dobrou hodinu.
Během toho času navíc přišla několikrát řeč na téma, které mi zrovna nepomáhalo...

Totiž voda, moč, dokonce rozlitá sklenička na stole hostů...

V duchu jsem přemítala, co bude horší, jestli zkazit záběr - neopakovatelný, protože
pánové vypráví své zážitky a podruhé už by nemuseli navázat - to kdybych vyběhla do záběru,
anebo když se počurám. Představovala jsem si, jak budu mít najednou pod sebou mokro a louži
pod židlí, toho by si mistři jistě všimli, měli nás takřka na dosah.

Jejich vyprávění se navíc po celou dobu neslo v duchu toho, že každý člověk a každý okamžik s ním,
jsou jedineční, jako sněhové vločky, které nikdy v historii všech zim nevypadaly jedna jako druhá.

Jeden z hostů, režisér Filip, zdůrazňoval, že z toho jeho filmařina těží - že nikdy nekřičí STOP,
když se v záběru něco jako pokazí, protože to vlastně není pokažené, je to jen autentické.
Vychází to prostě z toho člověka, je to opravdové. A nic opravdového není špatně.

Představovala jsem si, že až se pochčiju, bude to vlastně přínos tomu pořadu.
Ozvláštním jim ho. Bude to má přirozená reakce na to pivo, na nějž nás sami poslali,
a bude to opravdové...

Jedinečné.

Močák jsem měla na prasknutí, když se odněkud zezadu ozvalo STOP.

Na nic jsem nečekala a vyběhla ze sálu.


Kupodivu nikdo jiný se mnou, asi nikdo jiný na pivu nebyl nebo co. Asi všichni přišli pozdě.

Na toaletě jsem potkala paní, která nás pouštěla prve dovnitř.

"Můžu se tam teď normálně vrátit?" Zeptala jsem se jí.

"Až bude potlesk, tak tam nenápadně vejděte." Radila mi.

"Jak mám nenápadně vejít do první řady?" Zajímalo mě.

"Kruci, vy jste v tý první řadě! Tak to ne, musíte se úplně snížit, a přikržená, během potlesku,
se tam nenápadně dostat..."

Všimla jsem si, že je ze mě nervózní, což se jí podařilo přenést i na mě. Ačkoliv zásadní nervozita ze mě
návštěvou záchodků opadla.

"Tak já se tam snad ani vracet nebudu, ne?" Navrhla jsem, abych ji uklidnila. Navíc ta představa,
jak se ve svých krásných šatech plazím po zemi, se mi zajídala.

"To ne! Vrátit se tam musíte, sedíte v první řadě!" Vykřikla celá orosená.

A já se orosila taky.
Přiložila jsem ucho na dveře.

Slyším pořád hlas toho režiséra, na jehož libozvučné STOP jsem vyběhla ven,
a tak jsem usoudila, že mám dobrou příležitost k návratu.

Nakoukla jsem dovnitř. On zrovna říkal: Kapela je připravená, takže prosím potlesk.

V tom na mě jeden z kameramanů hvízdl a prstem naznačil, ať rychle běžím.

Vyrazila jsem. Na podpatcích to nešlo rychle, ani tiše, natož nenápadně.

"STOP! CO TO JE?!!!" Ozvalo se zezadu.

Rychle jsem dosedla a hodila na pana režiséra omluvný pohled.

Odpověděl mu za mě sám pan Donutil: Jak co to je? To je jedno z nejkrásnějších stvoření, co tu máme!"

Lidi se smáli a režisér už jen dodal, že to nechá bez komentáře, páč mám vedle sebe "nějakýho velkýho chlapa..."

Atmosféra v sále se mým kouskem ještě víc uvolnila, ve mně se návštěvou toalet uvolnilo napětí,
a zbytek představení jsem si náramně (a teprve) užila.

"Tohle můžu zažít jenom s tebou, miláčku." Pošeptal mi Zdeněk.
Nevěděla jsem, jestli je to dobře, anebo špatně, ale vzhledem k tomu, že mi bylo fajn,
a jemu evidentně taky, tak se nám večer asi povedl :)
***


Nepochcala jsem se, a tak se večer povedl. Jak málo mi stačí ke zdaru :)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martin | 11. dubna 2012 v 14:21 | Reagovat

Zasmal jsem se. Tohle ocenuji predevsim duchodci v pokrocilem veku. Ze se dokazali nepochcat :-)))
Zacinas s tim brzy. Ale kompliment od Donutila asi potesil co :-)

2 niternice | 11. dubna 2012 v 14:30 | Reagovat

Ani ne, protože tam seděly samý důchodkyně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.