15. 4. 2012

15. dubna 2012 v 6:00 |  Dnes - jednorázovky
Dnes Vás zase nechám trochu politovat naši Elenku.
Má novou postýlku, tu miminkovskou s ohrádkou nahradila nízká s jedním prknem po straně,
které tvoří zábranu proti pádu.
Jenže mezi tím zábradlím a matrací je asi patnácticentimetrová mezera a Elenka
je prostě hodně hubená holčička...

Spáváme u ní, vždycky ten, který chce dopřát druhému nerušenou noc.
Většinou já, protože Zděněk chodí do práce.

Dáváme si na podlahu matraci, hned k té její postýlce, abychom měli v noci Elenku na dosah
a mohli ji snáz utišit, či podat čaj.

Jenže, po mně když se tahle noční obsluha vyžaduje téměř každou hodinu, tak ráno pak nevím,
jak se probrat, když ona na mě ječí z postýlky, že se jde vstávat...

Kolikrát se nemůžu narychlo probrat ani v noci, když mě volá. Někdy jenom naslepo zašátrám
rukou a pohladím ji, víc je v tu chvíli nad mé síly.

Jenže onehdá byla naprosto neodbytná. Volala: Mamí! Mamí!
A já z polospánku: Jsem tady Elenko, spinkáme...
Mamí!
Tady hajám, tak spinkej, ničeho se neboj...
Mamí!
Maminka je u tebe, je noc a všechny děti spinkaj, tak spinkej taky...
Mamí!
Elenko nic se neděje, spi!
Mamí!

Docílila toho, že jsem otevřela oči a koukla nad sebe.
Mezi prkenou zábranou a matrací visely Elenky nožičky a jen nasáklá plena jí neumožnila
propadnout skrz tu díru úplně. Ještě že tak, spadla by mi na hlavu. Nesnášim leknutí, natož ze spaní :)

Ovšem teď jsem se taky lekla, chudinka, já jí tady odbývám a ona zatim visí.
To jí je platný, že maminka je tady...

Slíbila jsem si, že už se pokaždý přesvědčim, jestli se něco neděje, než řeknu, že ne.

A za nedlouho přišel den, kdy jsem se měla dobře vyspat já. Tedy u Elenky to za mě vzal Zdeněk.
A ráno mi vyprávěl...

"To ti snad ani nebudu řikat, co se v noci stalo..."

Povídej...

Furt mě volala - tatí, tatí!
A já, úplně hotovej - Ano Elenko?
Tatí!
No jsem tady jo, tak spinkej
Tatí!
Ticho a spát
Tatí!
Táta je tady, spinká
Tatí!
Tak už dost!
Tatí!

Nakonec mě ukecala, tak jsem rozsvítil a ona tam visela zaklíněná, chudinka...
A já jí pořád opakuju, že jsem tady, to jí teda pomohlo! Vyčítal si Zdeněk.

Hned si prý slíbil, že už se na ni vždycky podívám, když bude takhle volat.

To by teda měl. A to i kdyby ji zaslechl do ložnice, jak volá MAMÍ.
Protože mám takovej pocit, že mně visela dýl a nerada bych, aby ta plena nakonec povolila a ona na mě spadla...
***

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 adaluter | Web | 15. dubna 2012 v 12:27 | Reagovat

Jak ty to umíš podat, jedním dechem Elenku lituju a zároveň se neubráním smíchu. :-D
Jen si naprosto nedokážu představit konstrukci té postele. :-?

2 niternice | 15. dubna 2012 v 19:16 | Reagovat

Nějak takhle, jestli Ti to pomůže :):)

3 Veronika | 15. dubna 2012 v 21:49 | Reagovat

[1]:  přesně jste vystihla moje slova, Elenku lituji a zároveň jsem se hodně nasmála :-D

4 adaluter | Web | 16. dubna 2012 v 12:07 | Reagovat

[2]: No jasně, že pomůže, bože já jsem asi nějaká zaostalá, pořád jsem si tu mezeru cpala vedle matrace, no jako by ta matrace na tu postel byla menší, tak nějak.
Teď když to vidím.... je to přece nad slunce jasnější. Jsem debil. :-D  :-D  :-D

5 niternice | 16. dubna 2012 v 12:28 | Reagovat

To vypadá spíš na popisnou neschopnost autorky :)

6 panta | 3. května 2012 v 4:26 | Reagovat

A pokud se tatínek s maminkou nepodívali, tak je tam Elenka zaklíněná do dnes!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.