11. 4. 2012

11. dubna 2012 v 6:00 |  DNES
Vařila jsem oběd. Když jsem zapínala sporák, neměla jsem ještě tušení, že podniknu misi.
Tu misi, kterou jsem si slíbila uskutečnit. Vrátit starou správkyni pořádku do mladých let.
Tedy aspoň ve vzpomínkách.

Brambory se vařily, maso dusilo a já se sháněla po olivách. Jenom chvilku, poměrně brzy mi došlo,
že jsem je vlastně nechala v autě.
A tak jsem se pro ně rozeběhla. Z časových důvodů jsem to vzala přes trávník,
a když jsem otvírala kufr, všimla jsem si, že se blíží dvě stařeny. Musely mě vidět.
Určitě už se na mě chystaj - chtěj mi vyčinit.

Tak s nimi hodím řeč. Řeknu: A vy jste, ruku na srdce, jako mladice nikdy nešly trávou, abyste
si zkrátily cestu?
Přesně mířenými a údernými dotazy je přivedu k slzám. Obměkčím ty babizny, vyždímám z nich
ten jed a naše ulice budou zase o něco svobodnější.
Škoda jen, že se tak loudaj, člověk má na plotně to maso...

Když mě konečně míjely, všimla jsem si jejich vzrušených úsměvů.
Co to je? Kde je ten jed?

"Nemyslíš, že už jsme to přešly? Měl to být vidět z kopce, ta bazilika..."

Á, tak tohle nejsou ony. Těmhle jsem úplně jedno. Ty jdou na vejlet.
Chvíli jsem se za nimi dívala.
Jsou v důchodu, tak volný čas využívají smysluplně. Chodí po památkách,
procházkách, za svými zájmy...
Tady není pro nějakou zatrpklost příležitost.

Jedovatost, ta nezdravá slina, se tvoří jinak.

Třeba na pánvi, když se přepálí olej a zčerná maso nebo tak... :)
***
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.