Duben 2012

23. 4. 2012

23. dubna 2012 v 9:00 DNES
Dneska Vám povím, jak se nevyplácí hrát divadýlko, jen aby si někdo něco nepomyslel...

Totiž, jak jsem psala včera, že mi ten dobrodinec hlásil do okna, že už se mi vrátila kočka domů,
tak ona nám pak pěkně zavařila...

Ukryla se na skříni, abych na ni zapomněla, což se jí skutečně povedlo, jenže ve chvíli, kdy jsem
do naší postele uložila Elenku, rozhodla se ji zlikvidovat.

Ano, čtete dobře, Sára si načasovala a nasměrovala svůj seskok dolů, do peřin, zrovna v okamžiku,
kdy jsem Elenku položila na záda a chystala se ji přikrýt.

Dopadla jí přímo na břicho, kde má pár měsíců starou jizvu po vnitřním krvácení.

Ony se holky nemusej, to dávno vím, Elenka po Sáře hází kostičky a tluče do ní pěstičkou,
a Sára se jí proto raději obloukem vyhýbá. A žárlí na ni, protože ji mazlím přednostně.

Elenka řvala, a my šíleli.

Volala jsem do Motola, jestli bychom neměli přijet dát zkontrolovat dutinu břišní,
ale uklidnili nás, že stačí sledovat - hlavně jestli nezačne Elenka zvracet.

Celou noc dobrý, jenže ráno vyzvracela celou snídani. A to jsem si libovala, jak pěkně papá.

Takže se hned jelo.

Naštěstí všechna vyšetření ukázala, že se Elence nic nestalo. Nezjistilo se, proč zvracela, ale
stejně jsme odjížděli klidní.

A já si cestou dumala, co všechno se mohlo stát, jak zle to mohlo dopadnout
a v duchu jsem hledala viníka.
Sebe jsem přirozeně obešla - byl to ten chlap!
Když tedy obejdu Sáru, toho němého tvora, co si seskočil pro trochu tý lásky...
Určitě ne, ublížit mýmu dítěti.

Kočka přece není vypočítavá. Jedná pudově. Nemohla to mít promyšlený.
Anebo jo? :)

Každopádně, kdybych já poslala toho pána někam, anebo mu narovinu řekla,
že ta kočka za oknem má svůj důvod - tedy to, že je za oknem a ne uvnitř,
ušetřili bychom bolest Elence, i cestu do Motola.
A taky peníze pojišťovně, co hradila všechna ta vyšetření.
(Což mě zajímá samozřejmě ze všechno nejmíň, ne-li vůbec...)

Tak tedy, z úryvku mého dne tentokrát vyplývá, že si člověk má stát za svým,
to za prvé, neohlížet se na pověst, to za druhé, ačkoliv to souvisí, a za třetí,
že se má před spaním podívat na skříň :)
***

22. 4. 2012

21. dubna 2012 v 23:05 DNES
"Máš něco?"
"No, nemám."
"Kruci. Tak já si jdu něco sehnat."
"A mysli i na mě!"

To se nebaví dva feťáci, ale my doma po poledni, když já se vracím s Elenkou
od doktora a Zdeněk vstává po noční směně...
A jsme oba hladoví :)


Večer Elenka volala tátu do koupelny, aby se šel podívat na to její divné cáky.
Zase bylinná lázeň.

Tentokrát mi příprava zabrala dvakrát míň času, zjistila jsem totiž, že ty velké hrnce mám dva.
Po deseti letech hospodaření ve své kuchyni... To by člověk řekl, že o něm vím.
Musel mi ho někdo dát, třeba k Vánocům, jinak to neni možný.


Než Zdeněk dorazil do koupelny, Elenka se stačila do té vody vyčurat.
Bylo jí tam tak málo, že jsem to viděla :)

"Zrovna se tam vyčurala." Oznámila jsem mu.
"Jo proto to má tak žlutý, jo?"

A tak mu bylo vysvětleno, že Elenka bere lázeň.

Nevěděl to. Nezná mý pletky se šarlatány :)
Nezná !

V podvečer jsem vypustila Sáru na její noční toulku. Ona totiž jinak celou noc nedá pokoj a člověk se nevyspí.
Furt by lítala dovnitř a ven. A žrala by furt.

Za chvíli do toho okna ani nevyskočí, jak si dopřává.

Pak jsem v koupelně věšela prádlo,
a nějaký všímavý kolemjdoucí na mě volal do okna:

"Dobrý den! Kočka se vám vrátila!"

"Jak to myslíte?"

"No, už je doma, čeká až ji pustíte..." smál se ten dobrák a já na oko spráskla ruce.

"Jo? Tak já už běžim, děkuju!"

Blbec. Teď abych šla kočku zas pustit domů. Nebudu přece chlapovi vysvětlovat, že jsem ji vyhodila
schválně.


Z úryvků mého dne se dá vyčíst - (kromě toho, že jsme socky a prasata, co nemaj rádi zvířata Usmívající se)
že není vždycky všechno tak, jak to vypadá.

Žlutá není jenom moč, ale i směs mateřídoušky a jitrocele (Tak se nedejte mýlit!), kočka za oknem může být i na odchodu (ačkoliv by nejradši zpátky),
a ani dobrá hospodyňka nemusí znát přesný počet svých kastrolů (natož špatná).

Ovšem "Máš něco?", to se skutečně ptají jenom feťáci svých dealerů, a můj muž, když má hlad :)
***

Jak jsme zachránily Fouska

21. dubna 2012 v 6:00 Zpovědnice
Stala se mi zvláštní věc.
Jedu si takhle autem, vezu Elenku z Motola a ona mi pořád něco ukazovala
a nedala pokoj, dokud jsem se neotočila...

Zrovna jsme vjížděly do zatáčky a já ji nevybrala.

Byla pravotočivá a já se na chvíli ocitla zpoloviny v protisměru.
Naštěstí odtamtud nic nejelo.

Jenže někomu to velice prospělo, ta moje klička.
Zrovna v tom úseku si to totiž štrádoval jezevčík.

Zachovala jsem se úplně, jako bych ho předem viděla.
Což nebylo možné, ve výhledu překážel most.

Prostě jsem se mu díky své nepozornosti krásně vyhla, úplně o fous.
Nedivila bych se, kdyby se jmenoval Fousek...

Ovládly mě po té akci rozporuplné pocity. Málem jsme bouraly,
ale dopadlo to tak, že jsme nepřejely pejska.

Není to zvláštní? :)
***

20. 4. 2012

20. dubna 2012 v 6:00 DNES
Dnes Vám povím, jak jsem potrápila Elenku.
Bude to vůbec oproti předchozím článkům změna? :)

Jeden léčitel, na kterého jsem se v průběhu Elenky poslední hospitalizace celá nešťastná obrátila,
mi poradil, dělat jí lázeň z bylin. Konkrétně jitrocelovou a mateřídouškovou.
Prý je to na plíce a srdce to nejlepší z bylinné sféry.

Poradil mi také, jak takvou lázeň přichystat.
Jenže počítal s býlím čerstvým. Nevím, jak ho to napadlo, slovo Praha padlo v úvodu našeho telefonátu.

Tak mi máma koupila v lékárně bylinky sušené. Naštěstí i s návodem pro přípravu koupele.

Jenže to byl pro mě oříšek.

0,25l vroucí vody na 1 lžičku jitrocele, stejné množství vody (naštěstí) na lžičku mateřídoušky,
a celé nechat 5 minut louhovat.

Volala jsem celá zmatená kamarádovi Martinovi a říkám mu:

Jednu lžičku jitrocele přeliju čtvrt litrem vody... Jak mám v tom tu holku jako vykoupat?

Začal se smát a poradil mi, udělat toho odvaru víc.
Na to bych přišla taky, kdybych měla necky. Já měla jenom rychlovarnou konvici a nevelký
hrnec.

Možná by to někdo řešil jinak, ne-li rovnou líp, ale já si převařila vždycky vodu v té konvici
a pak ji nalila do hrnce. Byly toho dva litry, takže jsem přisypala 8 lžiček z té krabičky a 8 z druhé.


Louhovala jsem pod pokličkou a pak nesla po okraj plný hrnec do koupelny.
Hystericky jsem při tom ječela na Elenku, ať mi nechodí do cesty, sic ji ošklivě popálím...

Celá vyjukaná stála v koutě a sledovala, jak podivně dneska chystám "cáky".

V hrnci plavaly ty byliny, bylo potřeba ten odvar zcedit. Tudíž jsem vzala cedník a lila to do vany skze něj.

Bylo toho sakra málo.

Takže celé znovu.

Elenka si pak neodpustila poznámku, že voda, do které ji vkládám, je špinavá.

"Není špinavá, to jsou léky, víš."

Slovo léky zná, slovo byliny ne. Takže takhle to pochopí hned a už se nebude tak divit.

Přesto se divila. Že má tak málo vody.

Položila jsem ji na záda a nechala ji chvíli tak. Omývala jsem ji, aby to jako zapůsobilo.

"Cítíš tu vůni?" Ptala jsem se jí během té procedury.

"Hmmm." Řekla uznale.

"To tak voněj ty kytičky, víš." Další věta, která se mi drala na jazyk, zněla: Jsi totiž v kytičkách, ale za tu jsem se v duchu propleskla. Nehodila se. Nelíbila se mi. Ne ve spojení s nemocnou Elenkou.

Když se už mermomocí chtěla posadit a chvíli si pohrát, všimla jsem si, že má ve vlasech trochu těch bylin.
Snažila jsem se jí to vybrat, ale tahalo ji to, takže jsem to nechala tak. Přece jí teď nebudu mýt hlavu šamponem,
to bych zničila tu kúru...

Pak jsem dostala strach, abychom to s tou lázní na poprvé nepřehnaly, a tak jsem ji bez varování popadla
a vyndala.
Kupodivu neprotestovala, jako vždycky, když se blíží závěr koupání.

Zatím jsem ale žádný účinek nepozorovala. Jen hezky voní. A má ve vlasech stopy jitrocele a mateřídoušky.
Doufám, že ji to v noci nebude svědit.

Napadlo mě při usínání, jestli ten léčitel nemyslel, abych Elence dopřála JITRO CELé MATEŘÍ DOUŠKY.
Kdyby jo, tak bych to uvítala spíš. Nebylo by s tím tolik práce...
A možná by pak i klidněji spala, bez toho sena v hlavě :)
***

19. 4. 2012

19. dubna 2012 v 6:00 DNES
Dneska Vám povím, jak jsem testovala svou dceru - test odolnosti proti stresové zátěži
a samostatnosti.
Dopadla na výbornou, na rozdíl od její matky, která oba tyto testy (jelikož probíhaly kontinuálně,
vzájemně), absolvovala neúspěšně...

Tak tedy. Večer, když jsem Elenku uspávala, poručila si ona najednou Matyldu. To je takový
malinový krém podobný Termixu.
A já, nepřipravená na jedlíka, zrovna tuhle pochoutku v lednici neměla. Nedoplňuju zásoby,
když to pak NĚKDO nejí...

Jenže teď chce Matyldu a vypadá to, že bez ní prostě neusne.

"Nemáme Elenko." Zkusila jsem ji nejprve odbýt slušně, ale rázně. Aby ten fakt vzala na vědomí
a nezkoušela smlouvat, ani škemrat, protože je prostě večer a nemáme a hotovo.

"Nééé, Matyldu!" Zkoušela to.

"Elenko... Nekoupily jsme ji, koupily jsme přece jenom koblihu dneska..."
Snažila jsem se přeorientovat její chuť na pečivo.

Marně.

Hystericky řvala, že chce Matyldu a vůbec ji nezajímalo, že ji prostě nemáme.
Vřelo to ve mně, měla jsem pocit, že mi snad praskne hlava z toho ječáku
a nemožnosti jí vysvětlit situaci. A nemožnosti situaci změnit.

Mockrát za den mě napadne: Mít tak Arabely prsten...
My totiž denně sledujeme Arabelu na dývku. Je to teď náš hit.

A můj vysněný hit by byl ten prsten. Zrovna dneska bych ho použila nejmíň dvakrát,
jednou, když si Zdeněk ohřál párky a pak zjistil, že nemáme hořčici, a podruhé teď,
když moje vyhladovělá dcera chce Matyldu.

Ještě jsem jí vyjmenovala celý obsah lednice, která skýtala kromě toho, co si přála,
spoustu toho, co si nepřála. Ale co jindy ráda má, třeba Tvaroháčka, Montíka, Paulu,
Pribiňáčka...

Nic, než Matyldu, zněla odpověď.

Takhle to přímo neřekla, doslovná odpověď zněla: Né, Madydu!

A tak jsem, celá zoufalá, vymyslela fígl, jak jí toho nápadu s Matyldou zbavit.

"Tak já ji dojdu koupit, jo? Počkáš tady úplně sama doma, a máma půjde nakoupit.
Venku už je tma, nebudeš se tady bát?"

Bát se nebude a mám jít.

Usadila se na posteli mezi knížky a zdálo se, že v téhle pozici na mě hodlá čekat.

"Tak maminka jde... Vezmu si na chodbě boty, bundu a půjdu..."

Nezájem. Vůbec ji to nevzrušuje, prohlíží si dál a čeká.

Výborně, takže já vstávám z vyhřáté postele a jdu se jako oblékat. Aspoň, že už neřve.

Zalezla jsem do obýváku, a odtud jsem ji škvírou ve dveřích pozorovala. Tak schválně,
jak by si počínala, kdybych ji tady teď skutečně nechala a šla (jela) někam, kde ještě nezavřeli,
sehnat tu pitomou Matyldu.

Dobrých deset minut jsem za těmi dveřmi stála a koukala, jak si Elenka listuje knížkou
a přeříkává básničky, co zná.

"Mamí?"

Á, už je to tady. Už je jí to dlouhý. Teď se neozvu a ona si teprv uvědomí, co způsobila...
Že vyhnala chudáka matku do tmy, protože toho v lednici asi nemáme dost...

"Mamí!" Opakovala už kapku nervózně.

"Maminka šla nakoupit!" Volala jsem změněným hlasem - neutrálním, jako nějaký vypravěč.

"Né!"

"Ale ano."

"Né! Mamí!"

"Maminku jsi poslala nakoupit, tak šla."

"Né!"

"Maminka ti šla koupit tu Matyldu." Snažil se ji vypravěč uklidnit, když se zdálo, že natahuje.

"Hmm." Uklidnila se a svalila se na polštář.


Ještě chvíli jsem tam stála a pak vešla do pokoje. Usmála jsem se na ni v očekávání, že bude ráda, že mě vidí,
že jsem neodešla (anebo, že už jsem zpátky) a na blbou Matyldu si už ani nevzpomene...

"Matyldu!" Vykřikla.

"Oni už ji neměli, víš..."


A byly jsme tam, kde jsme byly :)

***

18. 4. 2012

18. dubna 2012 v 6:00 DNES
Dneska budu vážná.
I když se to nezdá, i když píšu téměř denně samé humorně laděné historky ze života (svého),
stále se na pozadí mých dní odehrává těžké téma - příběh nemocného srdce mojí Elenky,
kterým se zaobírám snad každou minutu, ačkoliv to není vidět.

Člověk nechce být patetický, ani zase tak moc vážný, a já mám navíc v povaze lidi kolem sebe
bavit. Ale teď se v kontextu toho břímě, které nesu (společně s Elenkou), objevilo něco, co
mi k tomu přihodilo snad všechnu tíhu světa...

Začalo to před pár dny, kdy Elenka přestala jíst. Už tak je podviživená, ve svých dvou a půl letech
váží necelých deset kilo.
Takže si nemůže dovolit nejíst. Jenže ona pochopitelně nedrží hladovku jen tak, že by se jí chtělo.
Anebo, že by jí (ode mě) snad nechutnalo :)

Zkrátka a dobře, její srdce nemá sílu přijímat a zpracovávat energii ze stravy. Jen někdy. Jen ve dnech,
kdy se mění počasí, anebo je nějaká ta zátěž, kterou vždycky hlásí ve zprávách...

Takové dny byly ty uplynulé, protože Elenka nejedla v podstatě vůbec.
Už jsem jednou někde říkala, že bych nikdy dřív nevěřila, že budu nešťastná, když moje
dítě jednou nebude chtít papat.
Jenže moje přísahy na téma: nebudu nikoho nutit do jídla, ani vymýšlet žádné ty rodičovské a otřepané
fígly, jak ho přelstít, vzaly za své, i když jen proto, že jsem v jiné situaci. Být Elenka zdravá, tak to
na mou duši nechám na ní, kdy si jako něco dá.

Jenže teď jsem ji nutila a lamentovala a stejně mi to bylo prd platné.
Nakonec se pozvracela a jelo se do Motola, protože nejedla a zvracela i tehdy, kdy se jí zablokovala
chlopeň.
Nezjistili nic, nic se na jejím stavu nezměnilo, nezhoršilo, jen jsem byla poučena o tom, že takové dny
holt bude mít.

Válet se během dne po koberci, protože už nemá sílu pokračovat ve hře, chtít nosit, protože cítí,
že není v pořádku, nechtít jíst, protože se na to necítí...

To by jistě každou mámu trápilo, vidět takhle svého miláčka. V podstatě trpět.

Ten den, kdy mě o tomhle doktoři zpravili, jsem měla depku. Proč jí nějak nepomůžou? To ji takhle nechaj´?
Chudinka, to přece nejde... Nesnesu pomyšlení, že je jí zle. Nejradši bych to její srdce vzala a sama ho nějak
opravila. Jak to, že na to jako matka nemám žádné páky?!

A tak se dělo to, že my se doma přejídali (bohatě obědvali) a ona zatím ležela na koberci a koukala na pohádku.
Kdybych řekla, že na nás, tak bych to opět mohla rovnou celé smazat, abych nebyla za krkavčí matku :)

Samozřejmě, že chvílemi koukala i na nás, ale ne se závistí a hladem v očích. Ona by ležela a koukala, i kdybychom
nejedli, i kdybychom třeba pili, což ona naštěstí může - a pije dostatečně.

Jenže člověku tak nějak úplně nechutná, když se mu tam válí pohublé děcko :)

Teď jsem zase ujela, chci zachovat vážnost vyprávění, protože na tom skutečně nic legračního neni a nebude.

Když jsem šla spát, ještě jsem se mrkla na internet. Jedna facebooková kamarádka umístila na svou zeď odkaz na mou
dávno milovanou písničku. Jmenuje se Aicha a já nikdy neviděla ten klip.
Tak ten večer ano.

Skládal se z obrazů krásných Arabek, prolínaných jinými obrazy. Obrazy vyhublých dětí, odněkud, kde je hladomor.
Všichni ty obrázky známe. Nafouklá bříška, fronty na vodu, houfy dětí kolem jediné mámy, špína, nahota, mouchy, a ve vzduchu visí smrt...

Nemají co jíst. Jsou třeba úplně zdravé, ale okolnosti je hubí. Nedostatek jídla, pití, hygieny.
Mají zdraví, mají rodiče, nemají podmínky k životu.

Elenka, být tam mezi nimi, tak pokud by šlo o to jídlo, co tam není, nijak by si nestěžovala.
Být některé z těch hladových u nás doma, jé to by se pomělo!

Nechci tím vůbec říct, že Elenka snad patří tam... To bych byla úplně šílená a cynická, to mě ani na chvíli nenapadlo.

Jen mě zarazil ten kontrast dvou světů. Tady je jídla habaděj, konkrétně třeba u nás. Vyhazuje se to, protože jak Elence snáším samé pochutinky, hlavně aby něco pozřela, tak ona je nepozře a co s tím, že...

A i jinak se hýří, jídlo se kazí, jsme přežraní, nevíme co do huby...

A Elenka by jedla, jenže nemůže. Nemůže z důvodů, které přicházejí zevnitř. Pro sebe samu nemůže.
Pro svou nemoc, která ji tolik omezuje.

A nafouklý Černoušek by taky jedl, ale nemůže. Důvody přicházejí z vnějšku. Pro svou "špatnou adresu" nemůže.
Pro svou zbídačenou zemi, kde je všechno špatně, a která ho tolik omezuje...

Nelze jim pomoct. Jeho máma taky určitě už myslela na to, že by jim snesla modré z nebe, třeba v podobě masa a hojnosti všeho druhu, a pravděpodobně jí taky připadá hodně nefér, že to nejde. Že se nemůže, ani kdyby stokrát chtěla, dokonale postarat o své děti. Aby jim nic nesházelo, aby se měli na světě dobře.

Jedna z těch věcí, kterou jsem si dávno slíbila, že nikdy svým dětem říkat nebudu, abych je přiměla k jídlu, je ta o afrických dětech - Co by za to dali?!

Mám to v tomhle smyslu ulehčené, protože Elenka je defacto jedním z nich.
***




Ehm... Zdeňkovi by se asi nelíbilo, že přirovnávám naši Elenku k Somálcům, ale mí čtenáři mi rozumí... ;)

17. 4. 2012

17. dubna 2012 v 6:00 DNES
Elenka řekla: Do prdele!

Protože takhle někdy zanadává její tatínek. Slyšel to sice jen on, ale přišel mi to na sebe říct.
Ne na ni, protože dobře věděl, že to jen papouškovala.
Dostal ode mě samozřejmě napomenutí a já už začala vymýšlet scénář pro babičku,
až se bude ptát, kde to ta holčička slyšela...
Samozřejmě by padlo podezření na tatínka, a to by mu u příbuzenstva jistě neprospělo...

Odpoledne k nám přijela sestra Kiki se svým přítelem a pouštěli mi na internetu nějakou
"srandu". Elenka mi při tom seděla na klíně a čekala, až se dodívám a půjdem si konečně
zase hrát. Nebavilo ji to, hádali se tam nějací dva a strašně si nadávali, takže jsem si po chvíli
šla radši hrát, aby se nenaučila ještě něco dalšího.

Jenže sotva jsme dosedly na koberec, slyším tu svou krásnou panenku říkat DO PRDELE!

Když jsem ji napomenula, že tohle se neříká, skoro se rozplakala, jak jí to přišlo líto.
Tak jsem ji objímala se slovy, že to vůbec nevadí, že si to jenom vyzkoušela, a v tom mi to docvaklo...

"Vidíte, teď jste ji naučili pěknou sprosťárnu, už to samozřejmě opakuje! To až uslyší babičky..."

A bylo to. Kiki se zastyděla a já si oddychla, protože viník všeho byl na světě :)
***

Jak prosté. Když si nevíte rady, nejlepší je, problém prostě tákhle odhodit. Případně přehodit...
Kiki se z toho vyseká snadno, udělá ty svý psí oči a sehraje komedii, jak ji to strašně mrzí a bude po všem.
Případně to taky na někoho přehodí, což jí myslím nebudu muset ani radit - jsme přece sestry :)

No... Mohla bych jí poradit Dana, ostatně ten nám to video pouštěl... Jenže jemu by to u příbuzenstva taky jistě
neprospělo... Ideální bude, počkat si, až zakleje dědeček či babička a hned tam Elenku nastrčit :)

Chudinka. Tenhle článek by se mohl jmenovat: Jak jsem docílila toho, aby si moje dcera dokonale zafixovala slova
Do prdele... :)
Tohle snad rovnou celý smažu...
Né, nechám to.
Né - jo...
Tak jo :)
***

16. 3. 2012

16. dubna 2012 v 6:00 DNES

Koupili jsme naší kočce přípravek proti blechám a klíšťatům.

Jak chodí ven, a pak zas oknem domů, nosí nám klíšťata do bytu, kde jsem
denně aspoň jedno našla. Klidně si to štrádovalo obývákem, dokonce i v posteli
už jsem jedno vyčápla. A to v Elenčině!
To byl impulz začít jednat hned.

(Do té doby jsem nákup přípravku měla jen v plánu, jak to tak často mívám.
Jako třeba stříhání nehtů...)

Zdeněk přivezl vodičku, která se podle návodu měla vylít Sáře (anebo jakékoliv
jiné kočce) za krk, mezi lopatky.
Líbit si to dala, v tom háček nebyl. Ten jsem našla později, když jsem se na konci návodu
dočetla v upozornění, že jednotlivá klíšťata se i po ošetření mohou v srsti uchytit, a tak není
záruka, že přenosu infekčních chorob je tím předejito.

Paráda, říkám si, tak už jen jednotlivá klíšťata nám sem bude nosit.
Jako kdyby do teď to byly celé vesnice...

Tak jsme si zase tak moc nepomohli. Jak to u nás bývá zvykem...
*

Sestra mi vyprávěla, že v nějaké internetové diskuzi na téma Jak na krásnou pleť,
se dočetla, že úplně nejlepší je moč. Ano, moč.

Prý se má počurat tampónek a jím si potřít obličej. Ráno a večer.
Kam se prý hrabou drahé krémy.

A taky mi řekla, že plno lidí z té diskuze už to zkoušelo, protože
přidávali pochvalné komentáře směrem k této radě.

Radě jak ze středověku.

Já měla na chvíli nutkání to zkusit. Ale nemůžu.

Nejde mi to nějak dohromady s čistě povlečeným polštárem.
A s polibkem Elence během noci.
Ani s polibkem Zdeňkovi, i když ten by to snad přežil - kdyby nevěděl :)

Takže to nezkusím. Ale nápad určitě príma.

Připomnělo mi to, že jsem jednou hledala babské rady na ženské záněty
a vyjelo mi taky, že nejlepší je moč.
Nachcat do nádoby a pak vstřikovat...
Raději jsem si tehdy zašla k doktorovi.

Ale jinak se mi líbí středověce laděné návody, jak si sám pomoct.
Upřímně mi z takového soudku připadá i ten kyslík, co máme doma v bombách pro Elenku.
Nejvíc mě ale lákají dávné recepty pokrmů.
Jednou jsem jeden takový zkoušela.
Bramborové placky přímo na holé plotně dělané...
Nestálo v tom receptu slovo plotna, ale to jenom proto, že ji v těch dobách neměli,
pochopitelně.
Ale jak to dopadlo, o tom raději až někdy jindy :)

Kdybych si radši pochcala ksicht, bylo by to možná víc k užitku.
To jsem ještě bydlela sama... Jenže jsem o tomhle způsobu zkrášlení ještě nevěděla.
A dneska už je na to pozdě.
To se mi stává pořád, tohleto honění bychů :)

Možná v létě zkusím ještě jednou ty brambory.
Mám už, coby kuchařka, něco navaříno, tak by to třeba mohlo vyjít.
Problém je v tom, že k tomu potřebuju tu litinovou desku.
Dávno mám v plánu ji někde koupit, ale čekám na příležitost k té koupi.
A víte, jak tohle u mě dopadá...

To bych musela potřebovat z čista jasna akutně udělat ty placky.
A vůbec mě nenapadá, za jakých okolností by takový den mohl nastat :)
***

15. 4. 2012

15. dubna 2012 v 6:00 DNES
Dnes Vás zase nechám trochu politovat naši Elenku.
Má novou postýlku, tu miminkovskou s ohrádkou nahradila nízká s jedním prknem po straně,
které tvoří zábranu proti pádu.
Jenže mezi tím zábradlím a matrací je asi patnácticentimetrová mezera a Elenka
je prostě hodně hubená holčička...

Spáváme u ní, vždycky ten, který chce dopřát druhému nerušenou noc.
Většinou já, protože Zděněk chodí do práce.

Dáváme si na podlahu matraci, hned k té její postýlce, abychom měli v noci Elenku na dosah
a mohli ji snáz utišit, či podat čaj.

Jenže, po mně když se tahle noční obsluha vyžaduje téměř každou hodinu, tak ráno pak nevím,
jak se probrat, když ona na mě ječí z postýlky, že se jde vstávat...

Kolikrát se nemůžu narychlo probrat ani v noci, když mě volá. Někdy jenom naslepo zašátrám
rukou a pohladím ji, víc je v tu chvíli nad mé síly.

Jenže onehdá byla naprosto neodbytná. Volala: Mamí! Mamí!
A já z polospánku: Jsem tady Elenko, spinkáme...
Mamí!
Tady hajám, tak spinkej, ničeho se neboj...
Mamí!
Maminka je u tebe, je noc a všechny děti spinkaj, tak spinkej taky...
Mamí!
Elenko nic se neděje, spi!
Mamí!

Docílila toho, že jsem otevřela oči a koukla nad sebe.
Mezi prkenou zábranou a matrací visely Elenky nožičky a jen nasáklá plena jí neumožnila
propadnout skrz tu díru úplně. Ještě že tak, spadla by mi na hlavu. Nesnášim leknutí, natož ze spaní :)

Ovšem teď jsem se taky lekla, chudinka, já jí tady odbývám a ona zatim visí.
To jí je platný, že maminka je tady...

Slíbila jsem si, že už se pokaždý přesvědčim, jestli se něco neděje, než řeknu, že ne.

A za nedlouho přišel den, kdy jsem se měla dobře vyspat já. Tedy u Elenky to za mě vzal Zdeněk.
A ráno mi vyprávěl...

"To ti snad ani nebudu řikat, co se v noci stalo..."

Povídej...

Furt mě volala - tatí, tatí!
A já, úplně hotovej - Ano Elenko?
Tatí!
No jsem tady jo, tak spinkej
Tatí!
Ticho a spát
Tatí!
Táta je tady, spinká
Tatí!
Tak už dost!
Tatí!

Nakonec mě ukecala, tak jsem rozsvítil a ona tam visela zaklíněná, chudinka...
A já jí pořád opakuju, že jsem tady, to jí teda pomohlo! Vyčítal si Zdeněk.

Hned si prý slíbil, že už se na ni vždycky podívám, když bude takhle volat.

To by teda měl. A to i kdyby ji zaslechl do ložnice, jak volá MAMÍ.
Protože mám takovej pocit, že mně visela dýl a nerada bych, aby ta plena nakonec povolila a ona na mě spadla...
***


14. 4. 2012

14. dubna 2012 v 6:00 DNES
Ahojí,
dneska se děsně nudim. Ani nevim, co bych sem měla psát. Mám ňákou depku.
Naši odešli na bowling, ségra se šrotí a já vám tady píšu. Už teď to asi neni nic moc článek.
Poslední dobou mě dost štvou témata blogu.cz, protože mě k nim nic nenapadá.
Kdyby místo téma "já" dali téma "kluci", anebo místo "Velikonoce" třeba "Vánoce", tak
bych měla o čem psát.
Ale takhle nemám.
Měla bych se učit na zemák, ale nemůžu se k tomu dokopat. Byla jsem radši na nákupech,
mám nový triko a tuniku. Už aby bylo teplo.
Máme novýho učitele. Jmenuje se Tomáš Š. (To příjmení nepíšu proto, že si ho nepamatuju).
Ale je dost dobrej, celej pracák jsme jenom kecali a pak pustil telku.
Dávali zrovna film Tvůj snoubenec, můj milenec, ale nedokoukali jsme ho, tak jsem ho dokoukala
dneska doma, protože to opakovali. Mě prostě zajímalo, jak to dopadne.
Možná zítra zase napíšu, přikládám fotky toho novýho trička a tuniky.
Hlasujte, co se vám líbí víc. Hraje se o diplom za nejlepší koment, tak se snažte! :)
Vaše Luisa
*


Jistě jste na rozpacích, co Vám to dnes předkládám za šílenost.
Nebojte se, není to z mé dílny, je to jen souhrn mých pamětí z návštěv blogů
náctiletých slečen. Jedna mi zde nechala na svůj blog odkaz, tak jsem tam zavítala...
A z odkazů tam zase na další a neměla jsem pořád dost... :)

Myslím, že je moc dobře, že když mně bylo náct, tak žádný blog.cz ještě nebyl.
Osobně mám zato, že jsem ho objevila ve správnou dobu - tedy jako zralá žena, která se za prvé
nenudí, za druhé nepotřebuje hlasovací soutěž, aby věděla, který kousek, co si pořídila,
je pěknější, za třetí nemá plnou hlavu školy, za čtvrté nevyrábí diplomy,
a má už svůj život v takových kolejích, do kterých ho sama uvedla - až na pár
výhybek, co neovlivnitelně, zato jistě mění jejich směr.

A pro kterou už není tolik důležité, kam se jede (to se může ještě stokrát změnit), jako to, jak se jede.
A mně se jede docela dobře.
Akorát mi prosím hlásněte, jestli mi to sluší víc s nohou přes nohu, anebo v tureckym sedu :)
Díkes, ahojí!!!
*

Zápisky úžasné matky

13. dubna 2012 v 10:08 Zpovědnice
Nepěstuju si dlouhé nehty, a to z praktických důvodů.
Vždycky, když Elenka během dne, kdy ji několikrát převlékám a přebaluju,
zakřičí párkrát AUU, vím, že je na čase si nehty ostříhat.
Hned jí to slíbím, ale než se k tomu dostanu, ještě párkrát mě upozorní...

Večer jsem si vyndavala čočky, pravá byla venku, teď levou.
Jenže jsem se nehtem škrábla do oka - AUU!

Já si snad budu muset ostříhat nehty, abych si mohla vyndat čočky...
Povzdechla jsem si.

Tak jsem pravou čočku zase do oka vrátila, abych na to viděla,
a teprve, když jsem měla ostříháno, mohla jsem obě čočky vyndat a jít konečně spát.
Takže mám takové dva ukazatele - prvním je nářek Elenky, který se jako předzvěst stříhání
mých nehtů ozývá tak dva až tři dny, a konečným povelem je, že už si nevyndám čočky.

Možná si říkáte, že na ten konečný povel bych už nemusela čekat. Že stačí ten od Elenky.
Já si to říkám taky :)
*

Elenky nehty tak nezanedbávám, stačí, abych na jejím tělíčku zpozorovala pár oděrek
a už se jde stříhat... Jí to moc nepomůže, když má dlouhonehtou maminku, která ji odírá dál,
ale jen dokud se jí daří vyndavat čočky. Ten den, kdy už ne, je Elenky oblíbený :)
***

Zvláštní moment

12. dubna 2012 v 12:28 Zpovědnice
Můj brácha mi vyhledával na svém nadupaném telefonu, jak moc je zacpaná Praha.
Měl tam nějakou mapu, kde červéné pruhy znázorňovaly kolonu, oranžové středně dobrou průjezdnost
a zelené volnou trať.

Povídám mu nad kávou, že si prstem po té mapě dojedu až na chalupu, schválně, jak by se teď jelo...

Nakonec jsem tam omylem něco zmáčkla a na displeji vyskočila fotografická mapa. Určitě to znáte,
můžete se z výšky podívat na kterékoliv místo na Zemi. Tedy prostřednictvím fotek poskládaných tak, že tvoří jeden
foto celek.

Přiblížila jsem si chalupu, co nejvíc to šlo a koukám, že po zahradě kráčí náš dědeček.

Přitom je už rok po smrti.

To neni možný! Vidím minulost!
(Vždycky, když se díváte na fotky, vidíte minulost, ale tohle mě zmátlo :))

"Mami, podívej, je tam dědeček!" Volala jsem mámu, aby se šla podívat.
Úplně jsme obě roztály, že ho zrovna to letadlo, co snímky pořizovalo, zachytilo, jak jde od svého včelína asi k obědu.

"To jsou takový zvláštní momenty někdy v životě..." Zafilozofovala maminka.

A mě napadlo, že tenhle moment je zvláštní hlavně tím, že na dědečka koukáme shora my,
ne on na nás, jak už tomu bohužel je. Tak jsme si to na chvíli otočili.
Doufám, že mu oběd chutnal...

***

STOP!

11. dubna 2012 v 14:07 Zpovědnice
Byla jsem se svým mužem na natáčení pořadu M. Donutila.
Slíbíla jsem Vám, že přinesu reportáž, tak tady je. Ovšem ryze subjektivní...

Člověk, který je absolutně filmové branže neznalý, jako třeba já,
je kapku nervózní ze všech těch kamer všude okolo sebe.

Jak se tvářit, jak působit, jak "hrát"...

Ačkoliv jsme byli pouze diváci, byli jsme zároveň komparzisté,
kteří měli své pokyny. Svou důležitou úlohu!
Ta zněla hlasitě tleskat, když už, a nebránit se přirozeným reakcím. Smíchu, a podobně.


Mě a mého muže dovedli k židlím v první řadě. Metr před námi už byl stupínek
se třemi křesly, jedním pro pana Donutila a dvěma pro jeho hosty.

Dlužno podotknout, že jsme na natáčení dorazili - díky Zdeňkově nelibosti v pozdních příchodech,
o půl hodiny dřív.
A že nás sami poslali "někam si posedět".
Hned vedle divadla byla hospůdka, kde jsme si nejen poseděli, ale taky se patřičně
posilnili pivem - pro uvolnění.

To pivo mnou snad jenom proteklo, jak se říká, a místo aby uvolnilo napětí v mé hlavě,
zapříčinilo napětí mého močového měchýře.

Během doby, kdy mistr Donutil debatoval se svými hosty, se to napětí pochopitelně stupňovalo.
Kroutila jsem se, poposedávala, nohy křížila a doufala, že brzy nějaký režisér zařve STOP
a bude pauza.

Jenže páni herci na jevišti se nějak zapovídali a vydrželo jim to dobrou hodinu.
Během toho času navíc přišla několikrát řeč na téma, které mi zrovna nepomáhalo...

Totiž voda, moč, dokonce rozlitá sklenička na stole hostů...

V duchu jsem přemítala, co bude horší, jestli zkazit záběr - neopakovatelný, protože
pánové vypráví své zážitky a podruhé už by nemuseli navázat - to kdybych vyběhla do záběru,
anebo když se počurám. Představovala jsem si, jak budu mít najednou pod sebou mokro a louži
pod židlí, toho by si mistři jistě všimli, měli nás takřka na dosah.

Jejich vyprávění se navíc po celou dobu neslo v duchu toho, že každý člověk a každý okamžik s ním,
jsou jedineční, jako sněhové vločky, které nikdy v historii všech zim nevypadaly jedna jako druhá.

Jeden z hostů, režisér Filip, zdůrazňoval, že z toho jeho filmařina těží - že nikdy nekřičí STOP,
když se v záběru něco jako pokazí, protože to vlastně není pokažené, je to jen autentické.
Vychází to prostě z toho člověka, je to opravdové. A nic opravdového není špatně.

Představovala jsem si, že až se pochčiju, bude to vlastně přínos tomu pořadu.
Ozvláštním jim ho. Bude to má přirozená reakce na to pivo, na nějž nás sami poslali,
a bude to opravdové...

Jedinečné.

Močák jsem měla na prasknutí, když se odněkud zezadu ozvalo STOP.

Na nic jsem nečekala a vyběhla ze sálu.


Kupodivu nikdo jiný se mnou, asi nikdo jiný na pivu nebyl nebo co. Asi všichni přišli pozdě.

Na toaletě jsem potkala paní, která nás pouštěla prve dovnitř.

"Můžu se tam teď normálně vrátit?" Zeptala jsem se jí.

"Až bude potlesk, tak tam nenápadně vejděte." Radila mi.

"Jak mám nenápadně vejít do první řady?" Zajímalo mě.

"Kruci, vy jste v tý první řadě! Tak to ne, musíte se úplně snížit, a přikržená, během potlesku,
se tam nenápadně dostat..."

Všimla jsem si, že je ze mě nervózní, což se jí podařilo přenést i na mě. Ačkoliv zásadní nervozita ze mě
návštěvou záchodků opadla.

"Tak já se tam snad ani vracet nebudu, ne?" Navrhla jsem, abych ji uklidnila. Navíc ta představa,
jak se ve svých krásných šatech plazím po zemi, se mi zajídala.

"To ne! Vrátit se tam musíte, sedíte v první řadě!" Vykřikla celá orosená.

A já se orosila taky.
Přiložila jsem ucho na dveře.

Slyším pořád hlas toho režiséra, na jehož libozvučné STOP jsem vyběhla ven,
a tak jsem usoudila, že mám dobrou příležitost k návratu.

Nakoukla jsem dovnitř. On zrovna říkal: Kapela je připravená, takže prosím potlesk.

V tom na mě jeden z kameramanů hvízdl a prstem naznačil, ať rychle běžím.

Vyrazila jsem. Na podpatcích to nešlo rychle, ani tiše, natož nenápadně.

"STOP! CO TO JE?!!!" Ozvalo se zezadu.

Rychle jsem dosedla a hodila na pana režiséra omluvný pohled.

Odpověděl mu za mě sám pan Donutil: Jak co to je? To je jedno z nejkrásnějších stvoření, co tu máme!"

Lidi se smáli a režisér už jen dodal, že to nechá bez komentáře, páč mám vedle sebe "nějakýho velkýho chlapa..."

Atmosféra v sále se mým kouskem ještě víc uvolnila, ve mně se návštěvou toalet uvolnilo napětí,
a zbytek představení jsem si náramně (a teprve) užila.

"Tohle můžu zažít jenom s tebou, miláčku." Pošeptal mi Zdeněk.
Nevěděla jsem, jestli je to dobře, anebo špatně, ale vzhledem k tomu, že mi bylo fajn,
a jemu evidentně taky, tak se nám večer asi povedl :)
***


Nepochcala jsem se, a tak se večer povedl. Jak málo mi stačí ke zdaru :)

11. 4. 2012

11. dubna 2012 v 6:00 DNES
Vařila jsem oběd. Když jsem zapínala sporák, neměla jsem ještě tušení, že podniknu misi.
Tu misi, kterou jsem si slíbila uskutečnit. Vrátit starou správkyni pořádku do mladých let.
Tedy aspoň ve vzpomínkách.

Brambory se vařily, maso dusilo a já se sháněla po olivách. Jenom chvilku, poměrně brzy mi došlo,
že jsem je vlastně nechala v autě.
A tak jsem se pro ně rozeběhla. Z časových důvodů jsem to vzala přes trávník,
a když jsem otvírala kufr, všimla jsem si, že se blíží dvě stařeny. Musely mě vidět.
Určitě už se na mě chystaj - chtěj mi vyčinit.

Tak s nimi hodím řeč. Řeknu: A vy jste, ruku na srdce, jako mladice nikdy nešly trávou, abyste
si zkrátily cestu?
Přesně mířenými a údernými dotazy je přivedu k slzám. Obměkčím ty babizny, vyždímám z nich
ten jed a naše ulice budou zase o něco svobodnější.
Škoda jen, že se tak loudaj, člověk má na plotně to maso...

Když mě konečně míjely, všimla jsem si jejich vzrušených úsměvů.
Co to je? Kde je ten jed?

"Nemyslíš, že už jsme to přešly? Měl to být vidět z kopce, ta bazilika..."

Á, tak tohle nejsou ony. Těmhle jsem úplně jedno. Ty jdou na vejlet.
Chvíli jsem se za nimi dívala.
Jsou v důchodu, tak volný čas využívají smysluplně. Chodí po památkách,
procházkách, za svými zájmy...
Tady není pro nějakou zatrpklost příležitost.

Jedovatost, ta nezdravá slina, se tvoří jinak.

Třeba na pánvi, když se přepálí olej a zčerná maso nebo tak... :)
***

10. 4. 2012

10. dubna 2012 v 6:00
Byla u mě kamarádka Edita. Vlastně ona říkala, že nemusím její jméno skrývat
za fiktivní, takže ji odtajním. Dita. Měla jsem velkou svízel ji v té Editě schovat :)

Přinesla šampus, a tak jsme popíjeli a povídali - i s mým mužem.
A já pak koupala Elenku, no a oni dva si šli před dům zapálit.

Nesli si s sebou ty šampusky a překvapeného souseda, který tam už kouřil,
společně pozdravili.

Na otázku, co slaví, odvětili jen lakonicky, že prostě mají co.
A Zdeněk pak dodal: Neříkej to prosim tě Janičce...
Byl to momentální nápad, to se mému muži občas stává.

Soused koukal, neřekl nic ani jim, zato já jsem se doma rozesmála, když mi to vyprávěli.
Jsem moc zvědavá, jak se na mě bude příště ten kluk soucitně dívat a říkat si: Jo, holka,
kdybys věděla, jak tě ten tvůj podvádí...

Zajímá mě jeho výraz, jestli schválně poznám, že na mě kouká jinak.
A jestli mi to přeje, anebo soucítí.
Anebo, jestli bude patrné, že má nutkání mě o nevěře mého muže uvědomit
a pere se to v něm.
Gól by ovšem byl, kdyby to vážně udělal.

Co bych mu asi tak pověděla?

Zahraju naivku: Nelži, to by mi nikdy neudělal!
Jednoduchou: Fakt? To je debil.
Hysterku: Co že? Jak to? Béééé...
Laxní: Mně je to jedno, ať si dělá, co chce.
Frajerku: Dobře, děkuji za upozornění.

Jen nevím, jak bych se zachovala sama za sebe. Obzvlášť, kdyby to nebyla hra.
Možná všechno dohromady a pěkně postupně :)
***

O nejbližším setkání se sousedem, s nímž se občas potkám před domem s cigaretou,
podám hlášení.

Tobě to říct můžu...

8. dubna 2012 v 0:31 Pojednání
Pokud jde o svobodu slova, tedy napsat na to téma článek,
pak jsem nejdřív svou účast zavrhla.
Svoboda slova! To je nuda. Máme tu svobodu slova...

Za pár dní, když jsem byla doma sama, telefonovala jsem si s kamarádkou.
Vedly jsme asi hodinový hovor a pořád měly o čem mluvit.
Vyprávěly jsme si dokonce své staré erotické zážitky
a triumfovala jsme jedna druhou svými bohatými zkušenostmi.

Edita měla svého muže doma, takže chvílemi ztišila hlas, aby její
"svobodná slova" neslyšel - to aby ho třeba neranila, a pak, nemusí vědět všechno.
Asi ani nechce.

Zato my dvě si všechno říct můžeme. A vědět můžeme. Máme mezi sebou naprostou
svobodu slova, kdy se nemusíme na nikoho ohlížet.

Můžu jí svěřit věci, které bych svému muži nesvěřila. To by mohlo být ode mě necitlivé.
Anebo mluvit jadrněji, než jak bych mluvila třeba před Elenkou.

Tedy, před těmi nejbližšími z úzkého rodinného kruhu, cítím a respektuji vyjadřovací a sdělovací omezení.
Z pochopitelných důvodů.

Před kamarádkou ne. S ní je moje potřeba vypovídat se a probrat úplně všechno, naprosto volná.


Je dobré mít někoho takového, je dobré mít dobrou kamarádku.
Protože svoboda slova je moc fajn věc.

A to jistě i pro sdělovací prostředky. I když jejich sdělení jsou svobodná taky jen do určité míry.
Nejsme všichni kamarádky.
Čtou i jejich muži a děti, tedy různí příjemci, kteří stejná sdělení zpracovávají různě.
Anebo pro ně vůbec nejsou.
A tak se snadno stane, že se novináři někoho dotknou a ten je potom zažaluje.
Anebo šlápnou úplně vedle, třeba když v hlavních zprávách dávají rady zlodějům, jak snadné je vykrást karburátor z auta.
Ona ta svoboda slova se musí umět užívat s citem.

Jak doma, tak veřejně.

Ovšem na druhou stranu, na to, že tolik ctíme svobodu slova, si mnozí svou pravdu pouze šuškají, aby je náhodou
nikdo neslyšel. Zpravidla ten, koho se ta "pravda" týká.

On takový bulvární žurnalista "senzačních" článků ze života
celebrit, by to dotyčné celebritě taky neřekl do očí.
On to říká jenom všem. Schován pod svou autorskou značkou ovšem.
Někde na večírku by se nepostavil tváří dotyčnému v tvář, aby řekl tu svou senzaci pěkně nahlas.
To by se raději zařadil mezi ty šuškaly.

Ale takoví už jsme. Svobodu slova máme nejradši, když ta slova nejsou o nás. A když se za ni můžeme rvát.
Ale když ji máme, neumíme to s ní. Buď to přepísknem, anebo radši jen šeptáme.
***

7. 4. 2012

7. dubna 2012 v 6:00 DNES
Dnes Vám povím, co mě brzy čeká.
Mému muži bylo nabídnuto zúčastnit se natáčení pořadu M. Donutila,
který se předtáčí s komparzisty v hledišti.
Má si s sebou prý přivézt krásnou partnerku - jistě prý takovou má.
Bylo mu řečeno.

Potvrdil to, což mě potěšilo, a tak se spolu za pár dní vypravíme do
jednoho divadla, kde usedneme mezi diváky a budeme tleskat,
jak nám budou pískat...

Snad se ovládnu a nebudu mávat na kameru a zdravit přátele...

Horší je ale to, že jsem nějaká nemocná a mám děsně napuchlé oči od rýmy.
Když mě viděl můj brácha, řekl mi, že vypadám jako Číňan.
Tak snad mě do toho divadla pustí.

Jestli ano, a budu mávat, tak Vám :)
***

Podrobnou reportáž z natáčení pochopitelně očekávejte...

6. 4. 2012

6. dubna 2012 v 6:00 DNES
Dnes je Velký pátek.
Začínají Velikonoce a já mám opět pocit, že se mě vůbec netýkají.

Mluvila jsem s holkama z Hradiště. Byly u mě na řasách.
Prý se těší domů, až nabarví vejce a poté je rozdají koledníkům.
Že prý Velikonoce jsou největší pecka roku.
Povídaly.

Já koukala.

Kdyby Vánoce, tak to beru. Ale Velikonoce?!

Já je vnímám už tradičně jenom díky regálům v Bille,
plným zajíčků a čokoládových vajíček. Pomlázek a zdobení do oken.

A kuřátek na tyči.

Pár jich mám. Zapíchla jsem je do truhlíku a tím pro mě Velikonoce začínaj´i končí.
Neumím si představit, že bych tu u plotny barvila vejce - pro koho jako?
Nikdo koledovat nechodí. Tady. V Dejvicích.

To bych se hodně divila, kdyby v pondělí zazvonil zvonek a tam stáli hoši
s pomlázkami a spustili by nějakou tu koledu.
Hody hody doprovody, třeba.

A kdo dneska chce vejce?

Já nevim, asi se do toho jistě krásného zvyku nedokážu s přibývajícími léty
a v kontextu svého života pořádně vpravit. Mrzí mě to, ale ať se snažím sebe víc,
nevydoluju to ze sebe.
Ani špetku Velikonoc.

Snad jen, co by se za špejli toho kuřátka v okně vešlo.


Přesto všem svým čtenářům přeju krásné svátky.





Dnes je navíc úplněk, tedy úplně magický den.
Kéž bych ho mohla prožít někde na vsi. Anebo v lesích.

Země prý dnes vydává své poklady...
***
Mě se to ovšem netýká. Leda, že by mi Země hodlala vydat poklad u nás před domem.

Staré správkyně ulic

5. dubna 2012 v 6:00 Pojednání
Šla jsem takhle k autu a všimla si holky, která si stejnou cestu zkracovala trávou.
Když došlápla na chodník, a zařadila se mezi chodce, tedy šla kousek cesty ještě se mnou,
doběhla nás bába.

Říkám bába, protože ona řekla té slečně:

Co nám tady chodíte po trávníku? Buďte tak laskavá... Od toho máte chodník!

Slečna si jí nevšímala a šla dál. A bába za ní volá:

Zatracená nána!


A pak stála a dívala se za svou obětí, aby zjistila, kde ten živel bydlí.
Když viděla, že v naší ulici tedy ne, začala teatrálně kroutit hlavou
a já přesně věděla, co si myslí.

Že nám nějaká cizí zatracená nána ničí trávník.
Kdyby ho ničila aspoň domácí zatracená nána, tak ještě budiž - je i její,
ale takhle!

Z té báby kypěla zloba, až jsem se zastavila taky, abych si tu ztělesněnou zlost
prohlédla.

Byla jsem už u auta, nebylo spěchu, takže jsem chvíli postála a prohlížela si ji.
To je určitě ta, co mi onehdá vynadala, že naše kočka běhá po trávníku.
A možná i ta, co vynadala z okna Zdeňkovi, že nezavřel popelnici poté, co do ní vhodil
odpadky.

A dost možná i ta, která si opisovala poznávací značku auta opraváře, který před pár lety
zastavil u nás před domem na chodníku - což se přece nesmí.

Naštěstí jsem si jí tehdy všimla a o situaci ho informovala, takže si včas přeparkoval.


Ale skutečnost bude možná horší. Nebyla to ona. Takových babizen je víc.
A nejen v naší ulici, jsou všude!

Nemají co na práci - respektive mají, hlídají pořádek ve své ulici. Někdy i dál, když tam
dohlédnou. Když se tam dobelhají.

A že se umí belhat i rychle! To když zmerčí nějakého rošťáka, co plive na chodník,
anebo ničí trávník. Tak aby ho stihly. Aby mu stačily vyčinit. On to totiž potřebuje.
Zatratit potřebuje.

Možná utratit, nejlépe :)


Jestlipak si ta stará dáma ještě někdy vzpomene na svá mladá léta, kdy jí to ještě běhalo,
trávník netrávník, s hlavou v oblacích...
Dávno se chystám, že se jich na to jednou zeptám, jak to mají s pamětí.

Jestli tak, jako s nohama - pak si vzpomenou.
***

Jak pápěří, co zmizí

4. dubna 2012 v 6:00 Pojednání

Tys byla tenkrát tak křehce krásná a krásně křehká, jak pápěří.
Že se Tě člověk bál dotknout, jestli nezmizíš.

Psal jedné dámě její dávný ctitel, když po mnoha letech obnovili korespondenci.

Ty věty ji přivedly k zrcadlu. Zadívala se na sebe, aby zhodnotila, jestli
by se do toho popisu ještě dneska vešla.

A dneska?
Ptala se do zrcadla.

Dneska už ne.
Odpověděla si za dávného milence po chvilce sama.

Jednoduše. Prostě. Trpké, že?


Přivedlo mě to na myšlenku, že zamilovanost a krása mají jedno společné.
Kromě toho, že se přitahují.
Takřka jepičí život.

I já mám uložená zamilovaná vyznání od svého Zdeňka. Je to tři roky a myslíte,
že ta překrásná slovíčka ještě pořád říká?
To si piště, že ne.

Zamilovanost sama je krásně křehká a křehce krásná, jak pápěří.
A čím intenzivněji se jí člověk dotýká, tím rychleji zmizí.
Jenže, i když se jí dotknout bojí, zmizí nakonec taky.

Navíc je plná pravd, co mají nohy krátké jak lež.
Jsou to takové invalidní pravdy. Platné svému času.


Holt nic netrvá věčně. Krása se okouká a mizí milencům z očí ruku v ruce se zamilovaností.
Až nakonec zmizí i z tváře. A je po všem :)


Dobrá zpráva je, že než se tak stane, ještě ji vidí jiní.
A třeba jim připadá krásně křehká, jak pápěří...
***