26. 3. 2012

26. března 2012 v 6:00 |  Dnes - jednorázovky
U Elenky v pokoji byl už dlouho gauč, který jí zbytečně zabíral místo.
Původně sloužil nám, tedy tomu rodiči, který se rozhodl nechat druhého
tu noc dobře se vyspat.

Jenže moje maminka nám koupila takovou skládací matračku, právě aby
se ušetřilo místo a mohli jsme se zbavit toho gauče...

Řeknu to naplno, byl velký jako kráva.

A možná stejně tak těžký.

A bylo jen otázkou správného načasování k jeho odvozu.
K mámě. Všechno, co nepotřebujeme, končí u ní v garáži.
Tam už toho je!

Přijela jsem s Elenkou k našim a vůbec jsem netušila, že ten den
bude dnem, kdy se gauče konečně zbavíme. A už vůbec by mě nenapadlo,
že stěhovat ho budu já!

Sestra Zuzka chtěla řasy. Prý už je vypelichaná. Jenže jsem neměla s sebou svůj
kufřík.
A tak maminka, že prý pohlídá Elenku, ať si pro něj zajedu.

A pak dostala ten nápad.

"Vezmi s sebou Zuzku a přivezte ten gauč, rovnou..."

Skvělý nápad!

Už jsem Vám psala, že zase kouřím, i Zuzka to už ví, jenže tenhle můj zlozvyk nenávidí.
Když jsme u mě před domem vystoupily z auta, oznámila jsem jí, že si na tu těžkou práci
dám nejdřív cigárko.

"To teda ne, švihej dovnitř!" Pustila se do mě.

"To teda ne, teď budu kouřit!" Kontrovala jsem.

"Jsi slaboch!"

"Tak jsem!"

"Zahoď to!"

"Nezahodim!"

"Tak už sis dala práska, to ti stačí, típni to a jdem." Začala znova po chvilce.

"Uklidni se, mám chvilku bez Elenky, tak si chci vychutnat jedno cigáro!"

"Víš, jak dlouho jsi to už vydržela? Tak toho zas nech!"

"Nechám, až k tomu zase dozraju, teď mám prostě zase období kouření." Vysvětlovala jsem jí zaníceně.

"Nesnášim jakoukoliv závislost na čemkoliv! Nikomu tim nepomůžeš, ani sobě!"

Zkrátka do mě šila, na mou duši, celých těch pět minut, co jsem kouřila.
Samozřejmě jsem si to vůbec nevychutnala. A šly jsme na to.

Jenom zvednout tu krávu bylo nad lidské síly. Nad ty naše tedy určitě.
Ale podařilo se. Rozbila se při tom jedna Elenky hračka, praskla pod rohem, který jsem
si už nutně potřebovala postavit na zem - pro úlevu.

Rvaly jsme dál. V chodbě jsme zjistily, že se dá ten krám rozložit na dvě části.

"Jak to, žes to nevěděla?!" Obořila se na mě ségra.

"Věděla, jenom zapomněla..." Hájila jsem se.

"Ty vole...."

Následovaly schody dolů a já schváceně volám: "Pusť to normálně volnym pádem!"
Tak první díl letěl. Zastavil se až o kovovou rohožku u schránek.

A potrhala se kůžička, malinko...

"Nehodíme to sem k popelnicím? Koukej, jak jsme to vorvaly..." Obhlížela Zuzka situaci.

"To je škoda, víš kolik to stálo?"

"Ale už ho nechcete..."

"Ale někdy se může hodit..."

"Na co a kdy?"


Hlavou mi prolítlo, že podobný dialog už jsem jednou vedla se Zdeňkem.

Tehdy si sám rovnou odpověděl: Nikdy a na nic!
Jenže to šlo o nějaký jiný krám...

"Kdepak, vyhodit ne, Zuzi..."

Přesto jsem cítila, jak mě nahlodala. Obzvlášť při představě nakládky do auta
a potom vynášení do té garáže...

Dobrou čtvrt hodinu jsme ten první kus štelovaly, abychom ho do kufru vložily správně.
A kolik sil jsme tam nechaly! A stejně ne, špatně! Takže vyndat a znovu.
A znovu.
A znovu...

Kolem za tu dobu prošlo několik mladíků a myslíte, že se některý z nich zastavil
a přeptal, jestli slečny nepotřebují pomoct?
Myslíte správně, že ne!

A tak se dílo nakonec podařilo. Muselo.
Druhý díl byl ale doslova oříšek.
Jako puzzle jsme ho tam musely vložit tak, aby přesně zapadl do přichystaného prostoru.

"To si pak teda dám ještě jedno cigáro, po týhle dřině!"
"Já si ho dám taky!" Zařvala Zuzka a HEJ RUP!

Bylo to tam. Ne hned, to bych kecala. Ale za půl hoďky už jsme obě stály na zápraží
a vykuřovaly.

To bylo řečí a teď, jak si dává... Asi si ho potřebovala nejdřív zasloužit, napadlo mě.
To já si ho zasloužim každou hodinu, rozhodně :)


Maminka nás ale po příjezdu vůbec nepochválila.

"No jste normální? Podívejte, jak jste to vorvaly!"

"Já řikala, ať to hodíme rovnou do kontejneru..." Myla si ruce Zuzka.

Ale teď už teda rozhodně ne, když jsme se s tím tolik nadřely! To by byl gól, dovézt to až sem
a tady to prdnout k popelnicím.

Konec konců, garáž je blíž...
***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martin | 26. března 2012 v 9:01 | Reagovat

Tohle radsi nebudu komentovat. To jsem sice mohl udelat i tak, ze bych sem vubec nenapsal, ale to by nebylo tak jasne videt, ze to nekomentuju. Mohlo by se zdat, ze jsem to ani necetl. No na to, ze to nekomentuju, jsem toho napsal pomerne dost :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.