Březen 2012

31. 3. 2012

31. března 2012 v 6:00 DNES
Ták. Březen je za námi a já doufám, že kabát po dnešním večeru už nebudu potřebovat.
Byli jsme totiž s mým mužem v divadle.

Krásně jsem se oblékla. Šaty, korále, účes...
Parfém, který jinak moc neužiju.

Na skleničku jsme předtím zašli. Byl čas...

A hra byla krásná, bavili jsme se skvěle.
Zblízka jsme sledovali samé známé a dobré herce. Mám to ráda.

Elenku si na noc odvezla moje sestra, i s kyslíkovou bombou.
Abychom si se Zdeňkem mohli po dlouhé době vyrazit někam jenom spolu, aniž by nás čas tlačil.
A to bylo na celém divadle úplně to nejlepší...
***

30. 3. 2012

30. března 2012 v 6:00 DNES
Mému dnešnímu vyprávění nebudete věřit, ale všechno je to do puntíku pravda...

Bylo to tak - Zdeněk odešel na noční, a my s Elenkou usedly na růžový koberec v jejím
růžovém pokojíčku, a počaly si hrát.
Asi po hodině mi Elenka nesla nějakou hračku z regálu, se kterou si jako pohrajeme teď,
jenže zakopla o jiný koberec (neřešte, že jich tam má víc :))
a hapala!

Hapala do měkkého, jen kdyby ta postel byla ještě o píď dál. No, bouchla se do hlavy.
To bylo křiku!

Její skvělá matka - tedy já, se pochopitelně zděsila, protože Elence ředíme krev, tak aby
neměla nějaké to vnitří krvácení, to by nám tak sházelo...

Hned jsem ji začala zkoumat a místo ledovat.
Respektive jsem jí na čelo připlácla studený hadr.

Sedly jsme si na gauč před televizi, kde se Elenka u Dády úplně uklidnila.
"Hotovo!" Volala směrem k hadru.

"Dobře, tak když už tě to nebolí, tak to sundáme..."

Hned na to chtěla jít zase do pokojíčku pokračovat ve hře.
Jenže jakmile jsem ji postavila na nohy, zhroutila se na zem a zařvala bolestí.

To bylo něco pro mě!

Málem bych se zhroutila taky, kdyby byl v bytě ještě někdo další, kdo by situaci vzal do svých rukou.
Jenže kočka to za mě nevzala, takže jsem musela tu nezavíděníhodnou situaci řešit sama.

Co teď?

Evidentně jí něco bolelo, protože stát prostě nemohla.
Zkoušely jsme to znova a znova a pořád to dopadalo stejně - dopadala na zem.

Do prdele! Já snad budu volat záchranku nebo co...

Nebylo by to poprvé, ale dneska nebudu hned panikařit. Zkusím s chladnou hlavou
zjistit, co jí je. Bála jsem se o bříško, má tam pár měsíců starou jizvu...

"Elenko, co tě bolí?"

Řev.

"Tak mi to pověz, bolí tě bříško?"

Řev.

"Nožičky?"

Řev.

Dobrá, tak takhle to nepůjde. Zavolala jsem mámě.
Nějaký zkrat.

Nebudu kecat, žádný zkrat, vždycky jí volám...

"Proč voláš mně a ne do Motola?!" Vykřikla.

"Protože nechci hned plašit..."

"A jak mám takhle na dálku zjišťovat, co jí bolí?" Tázala se zcela logicky, jak jsem musela hned uznat.

Nakonec jsme se domluvily, že Elenku postavíme na zem znovu a spolu.

Řev a podlomená noha. Už jsem si toho všimla podruhé. Postavím ji a ona podlomí levou nohu.
Pak teprve druhou a jde k zemi.

"No tak má něco s nohou." Rozlouskla to máma.

Zula jsem ji a sundala ponožku. Na pohled nic zvláštního. Stejná jako ta druhá.
Ale už bylo jasné, že jde o levou nohu.
Ukončila jsem hovor a začala jí nohu ledovat (studený hadr).

Teprve jsem to zavolala Zdeňkovi. Elenku politoval a mně vynadal, že jsem pádu nezabránila.
Holt, stane se.


Až do svého usnutí, tedy do desáté večerní, se na tu nohu Elenka už nepostavila.

Snad to ráno bude lepší. Asi výron nebo něco takového, dumala jsem během jejího uspávání.

A pak jsem vylezla z postele, že se konečně půjdu umýt, jenže
jsem nějak zavadila nohou o dřevěnou pelest. Strašná bolest, málem jsem Elenku svým výkřikem vzbudila,
no a od té chvíle se na tu nohu nepostavím.

Nekecám Vám, nemůžu došlápnout na levou nohu...

Když jsem zase mluvila se Zdeňkem, řekl už jenom to, že nechápe, co to doma vyvádíme.
Ale já nechápu jinou věc.
Že se tohle opravdu stalo...

Jako by mi někdo chtěl přiblížit, jak to Elenku bolí a co s tou nohou má. A že vidět to skutečně být nemusí...
Jestli ji to bolí takhle moc, jako mně, tak to je tedy statečná, protože já řvala víc :)
***

Když dítě bolí noha,
nevolej doktora,
zavolej svou mámu
- holt obětuj dámu!

Když máš pocit,
že s tebou život hraje šachy,
zahraj si s ním prostě taky.

Až když ti dá šach mat,
můžeš zasténat!
:)

Zápisky z fronty III

29. března 2012 v 6:00 Zápisky z ...
Byla jsem na nákupu.
S devíti stovkami. Říkám si, že to nutně musí stačit, na to, co všechno potřebujem.
Jídlo; pečivo, ovoce - banány, jahody, borůvky, jogurty, sýr, vody... Kočce žrádlo. Zdeňkovi Colu, co si přál.
Sobě kafíčko, co mi došlo. A oběma ještě pivo, abychom si večer spolu vypili...
U kasy jsem objevila ještě knížku s hračkou, která by se Elence určitě moc líbila.
Hodila jsem ji do vozíku a začala vykládat věci na pás.

Jak tak na to všechno koukám, říkám si, že mi ty peníze možná nakonec stačit nebudou.
Co teď?
Hlavně žádný stres, prostě oznámím pokladnímu, aby markování zastavil, až hodnota nákupu
dosáhne devíti stovek a hotovo. Přece není žádná ostuda, mít u sebe "jen" tolik.

Jak jsem si usmyslela, tak jsem udělala. Neměl nejmenší problém. Poradil mi, abych věci, které
potřebuju ze všeho nejmíň, posunula na konec nákupu, pro případ, že by opravdu nenamarkoval všechno.
Tak abych jako měla aspoň to důležité.

V té chvíli už za mnou stála řada lidí. Všimla jsem si jejich pohledů.
Evidentně je zajímal můj žebříček priorit. Jak to tam jako poskládám.

Pohlédla jsem na ně a pustila se do přesouvání.
Mléčnou kuchyni a vůbec všechno pro Elenku samozřejmě dopředu. Vody a ovoce taky.
Jídlo kočce - pochopitelně.

Slyším souhlasné mručení.

Colu, kafíčko, vlhčené ubrousky... ?
Kafíčko ustoupilo.

Mezi důležitým bila do očí ta piva.
Opět jsem pohlédla za sebe.
Ale my máme prostě chuť! Nechápou to?
Chtěli jsme si dát večer, každej jedno, no...

Dobře, tak ne!
Vzala jsem je a přemístila na konec pásu.
Na to čekali.
Napětí povolilo a dav už zase vesele štěbetal.


"Kafíčko nebo hračku?" Zeptal se prodavač.

"Ééé..." Zamyslela jsem se nahlas.

Fronta zase ztichla a čekala, jestli dostane přednost radost dítěti, anebo můj dýchánek nad kávou.
Sledovali, jaká jsem matka.
Analyzovali mě.
Cítila jsem ty jejich pohledy úplně všude.

"Hračku." Vyřkla jsem nasraně.

Doufám, že jsou spokojení.
Na lahváče nemůžou nic namítat, ty mi prostě prošly, tak co!

A místo potěšení z dobré kávy jsem doma koukala na Elenku, jak si s tou kravinou
vyhrála.

Tu máš díky pozorným zákazníkům Billy, miláčku... Běželo mi hlavou. Ale nahlas jsem řekla:
"To je maminka ale hodná, že jo?"
***

Dodatek:

Velké poděkování Kiki za kapky do nosu pro Elenku, jejíž rýma právě naplno propukla.
Teta Kiki ochotně kapičky dovezla. A koupila.
Neboť Elenky hodné mamince na ně nezbylo :)

(To kdyby věděli ti z fronty!)

28. 3. 2012

28. března 2012 v 6:00 DNES
Jak jsem Vám před pár dny psala, že nerozumím významu samolepek "Dítě v autě" na zadních sklech,
tak si představte, co se přihodilo - hned poté, kdy jsem se rozhodla s tímhle označením skoncovat.

Přijedem s Elenkou k mámě (ano, správně, nikam jinam nejezdíme :) - tedy kromě Motola,
no a Kiki zrovna před domem myla Tomovi auto. Za to, že jí půjčil ten svůj poruchový I-phone.

Umyla ho taky mamince, tam je vždycky co oplácet, no a já tam to svoje nechala tak šikovně stát,
že bylo nasnadě, aby ho vzala rovnou taky.
Jenže to nenapadlo ji, nýbrž maminku.

A tak jsem večer přišla k autu a nezbylo mi, než maminku pochválit a poděkovat jí.

"Nemáš za co... A dala jsem ti tam i novou samolepku dítě v autě."
Oznámila mi.

"Ach jo!"

"Tys ji tam nechtěla?"

"Ne, protože je zbytečná, já ji nechápu."

A tak mi bylo vysvětleno, že zbytečná není, že slouží k tomu, aby ke mně byla auta v provozu
ohleduplnější.

"Nikdo se na tebe nebude lepit a popohánět tě!" Mínila máma.



No, a já konečně chápu, k čemu ten obrázek slouží.
Je to omluvenka za dodržování rychlosti!
Jak absudní.

V tom případě bych stejně potřebovala dvě, jednu dopředu, abych tu rychlost fakt dodržovala,
a tu druhou dozadu, aby se na mě za to nikdo nezlobil :)
***

27. 3. 2012

27. března 2012 v 6:00 DNES
Dnes o tom, jak jsem nesehnala kapky. Blbý kapky do nosu.
Elenka měla dvoudenní virózu, jejímž jediným příznakem byly vysoké teploty.
A pořád si rvala nos, takže jsem usoudila, že se chystá přidat i rýma.

Jenže s horečkou ji přece nepovezu do lékárny, když si ty kapky můžu objednat
u některého ze sourozenců, kteří denně projíždí přes Dejvice. Jeden do školy,
druhý do práce, třetí randit a užívat života. Ano, Kiki :)

A tak volám mámě - naší ústředně, aby někoho z nich pověřila. Toho, kdo pojede
nejdřív.

Byla to Kiki.

Prý za hodinu někam vyráží. Byl podvečer, takže jsem si libovala, že mám zařízeno,
a hned Elence preventivně kápnu...

Ať tu rýmu zaženem v začátcích. Jsem skvělá matka!

Jenže Kiki za dvě hodiny volala, jestli ještě chci ty kapky.

"Jasně, že jo!" Povídám já.
"Tak si pro ně dojeď Jani, já pojedu až později."

"Já pro ně nemůžu, Elenka má devětatřicet horečku!"

"Tak ti je teda přivezu, ale až třeba v deset."
"No... Ale to už budem spát..." Zapřemýšlela jsem, jestli jsem tak skvělá matka, abych obětovala spánek,
kterého je už takhle málo, kvůli kapkám na rýmu, která zatím není.

Protože když Kiki řekne v deset, myslí tím jedenáct. Jestli vůbec.

"Tak to nech bejt, já si ráno řeknu Zuzce."
Odložila jsem radši celou akci na další den.

Stejně jsem se nevyspala, protože Elenka se pořád budí, ale aspoň jsem nečekala na něco,
co by stejně nedorazilo. Nebo by koupila jiný, volala by mi třikrát, jestli ty nebo ty...
Prostě nic.

Dopoledne jsem si všimla, že Elenka si opět tahá nosík. Á, ta rýma, vlastně...

Zuzka už byla dávno v práci, tak nezbylo, než čekat, až se Kiki v poledne vzbudí.
Jenže ona nespala doma, takže byla ze hry venku.
Tom taky dávno ve škole...

No co, rýma jí zatím neteče, tak si počkáme.
Odpoledne Zuzka volá, jestli chci něco na Zličíně - jede prý koupit dárek bráchovi k narozeninám.

Do pytle. Narozeniny.
Nejsem moc skvělá ségra...

Ale matka jo! Chci kapky!

Objednáno, už to jede...

Rýma zatím pořád nic, ale vím, že se chystá, to se prostě pozná, Elenku jednoznačně štípe v nose.

Za dvě hodiny Zuzka volá, jestli ty kapky potřebuju nutně.
Ptám se jí, proč.

"No, já že už jsem doma..."

Aha...

Normálně na tu lékárnu zapomněla.
Stává se jí to často. Maminka má za to, že má předčasnou sklerózu.

Tuhle ji poslala pro rohlíky a taky marně.
Už se nevrátila.

Ještě, že mi na podzim vrátila Elenku po návštěvě ZOO.

No nic, ke kapkám. Nejsou. Nemám.

A tak jsem se nakonec rozhodla, navštívit lékárnu sama.
Měla jsem ji po cestě, jela jsem totiž s Elenkou na Motol, kde měla kontrolu srdíčka.

Ten den už byla bez teploty.
Postavila jsem se s ní do fronty v lékárně a čekáme.
Najednou nějaká mamina popadla své dítě a utíkaly ven.

Tátu nechaly čekat s receptem samotného.
Chvíli jsem dumala, proč. Co se jim přihodilo.
Dívala jsem se za nimi skrz sklo, ale nic zvláštního jsem nepozorovala.
Holčička nezvracela, maminka taky ne...

"Mami, já tam prostě něco mám, v tom krku, nemůžu vůbec polykat!"
Zaslechla jsem malého kluka před sebou. Sahal si do pusy a měl úplně krvavé oči.

A slzel. Vypadal prostě děsně.

"To je ta angína, Mirečku, víš..." Vysvětlovala mu máma.

A já popadla Elenku a honem, ale honem pryč!

"Taky jste vyběhla kvůli tomu klukovi?" Zeptala jsem se ještě té paní venku.

"No jo, to by nám tak ještě scházelo, dostat angínu!" Odvětila a já měla jasno.

Taky mi mohla říct hned, ať taky utíkám.

Doufám, že ten bacil nebyl rychlejší, než moje vedení.

Podtrženo sečteno. Kapky nemám, ale je to nakonec jedno, protože Elenka rýmu nedostala.
Teď jenom doufám, že si nezačne rvát jazyk z pusy. Já, skvělá matka.
***

26. 3. 2012

26. března 2012 v 6:00 DNES
U Elenky v pokoji byl už dlouho gauč, který jí zbytečně zabíral místo.
Původně sloužil nám, tedy tomu rodiči, který se rozhodl nechat druhého
tu noc dobře se vyspat.

Jenže moje maminka nám koupila takovou skládací matračku, právě aby
se ušetřilo místo a mohli jsme se zbavit toho gauče...

Řeknu to naplno, byl velký jako kráva.

A možná stejně tak těžký.

A bylo jen otázkou správného načasování k jeho odvozu.
K mámě. Všechno, co nepotřebujeme, končí u ní v garáži.
Tam už toho je!

Přijela jsem s Elenkou k našim a vůbec jsem netušila, že ten den
bude dnem, kdy se gauče konečně zbavíme. A už vůbec by mě nenapadlo,
že stěhovat ho budu já!

Sestra Zuzka chtěla řasy. Prý už je vypelichaná. Jenže jsem neměla s sebou svůj
kufřík.
A tak maminka, že prý pohlídá Elenku, ať si pro něj zajedu.

A pak dostala ten nápad.

"Vezmi s sebou Zuzku a přivezte ten gauč, rovnou..."

Skvělý nápad!

Už jsem Vám psala, že zase kouřím, i Zuzka to už ví, jenže tenhle můj zlozvyk nenávidí.
Když jsme u mě před domem vystoupily z auta, oznámila jsem jí, že si na tu těžkou práci
dám nejdřív cigárko.

"To teda ne, švihej dovnitř!" Pustila se do mě.

"To teda ne, teď budu kouřit!" Kontrovala jsem.

"Jsi slaboch!"

"Tak jsem!"

"Zahoď to!"

"Nezahodim!"

"Tak už sis dala práska, to ti stačí, típni to a jdem." Začala znova po chvilce.

"Uklidni se, mám chvilku bez Elenky, tak si chci vychutnat jedno cigáro!"

"Víš, jak dlouho jsi to už vydržela? Tak toho zas nech!"

"Nechám, až k tomu zase dozraju, teď mám prostě zase období kouření." Vysvětlovala jsem jí zaníceně.

"Nesnášim jakoukoliv závislost na čemkoliv! Nikomu tim nepomůžeš, ani sobě!"

Zkrátka do mě šila, na mou duši, celých těch pět minut, co jsem kouřila.
Samozřejmě jsem si to vůbec nevychutnala. A šly jsme na to.

Jenom zvednout tu krávu bylo nad lidské síly. Nad ty naše tedy určitě.
Ale podařilo se. Rozbila se při tom jedna Elenky hračka, praskla pod rohem, který jsem
si už nutně potřebovala postavit na zem - pro úlevu.

Rvaly jsme dál. V chodbě jsme zjistily, že se dá ten krám rozložit na dvě části.

"Jak to, žes to nevěděla?!" Obořila se na mě ségra.

"Věděla, jenom zapomněla..." Hájila jsem se.

"Ty vole...."

Následovaly schody dolů a já schváceně volám: "Pusť to normálně volnym pádem!"
Tak první díl letěl. Zastavil se až o kovovou rohožku u schránek.

A potrhala se kůžička, malinko...

"Nehodíme to sem k popelnicím? Koukej, jak jsme to vorvaly..." Obhlížela Zuzka situaci.

"To je škoda, víš kolik to stálo?"

"Ale už ho nechcete..."

"Ale někdy se může hodit..."

"Na co a kdy?"


Hlavou mi prolítlo, že podobný dialog už jsem jednou vedla se Zdeňkem.

Tehdy si sám rovnou odpověděl: Nikdy a na nic!
Jenže to šlo o nějaký jiný krám...

"Kdepak, vyhodit ne, Zuzi..."

Přesto jsem cítila, jak mě nahlodala. Obzvlášť při představě nakládky do auta
a potom vynášení do té garáže...

Dobrou čtvrt hodinu jsme ten první kus štelovaly, abychom ho do kufru vložily správně.
A kolik sil jsme tam nechaly! A stejně ne, špatně! Takže vyndat a znovu.
A znovu.
A znovu...

Kolem za tu dobu prošlo několik mladíků a myslíte, že se některý z nich zastavil
a přeptal, jestli slečny nepotřebují pomoct?
Myslíte správně, že ne!

A tak se dílo nakonec podařilo. Muselo.
Druhý díl byl ale doslova oříšek.
Jako puzzle jsme ho tam musely vložit tak, aby přesně zapadl do přichystaného prostoru.

"To si pak teda dám ještě jedno cigáro, po týhle dřině!"
"Já si ho dám taky!" Zařvala Zuzka a HEJ RUP!

Bylo to tam. Ne hned, to bych kecala. Ale za půl hoďky už jsme obě stály na zápraží
a vykuřovaly.

To bylo řečí a teď, jak si dává... Asi si ho potřebovala nejdřív zasloužit, napadlo mě.
To já si ho zasloužim každou hodinu, rozhodně :)


Maminka nás ale po příjezdu vůbec nepochválila.

"No jste normální? Podívejte, jak jste to vorvaly!"

"Já řikala, ať to hodíme rovnou do kontejneru..." Myla si ruce Zuzka.

Ale teď už teda rozhodně ne, když jsme se s tím tolik nadřely! To by byl gól, dovézt to až sem
a tady to prdnout k popelnicím.

Konec konců, garáž je blíž...
***

25. 3. 2012

25. března 2012 v 6:00 DNES
Ráno mě vzbudilo klepání.
Takový divný, tupý zvuk.

Otevřu oči a vidím baseballovou pálku narážet do kliky na okně.
Zdeněk se ho z postele snažil zavřít.

Protřela jsem si zrak, jestli mě nešálí, ale bylo to skutečně tak.

Tu bejzbolku kdysi Zdeňkovi věnoval můj strejda. I s míčkem.
Jenže Zdeněk baseball nehraje.
Uložil pálku do kouta ložnice, aby na ni dosáhl z postele, a měl tak
po ruce rychlou a účinnou pomoc při nenadálé návštěvě zlodějů.
Povídal...

Což o to, rvát on se umí, aspoň co znám z vyprávění o jeho neklidném mládí.

Ale to je jiná věc. Minulost. Zbyla z ní ta pálka vedle jeho postele.
A já měla (s mírným úsměvem na rtech) aspoň pocit, že kdyby něco, tak nás ochrání.

Jenže teď, když jsem viděla, jak s ní tluče do té kliky...
Uvědomila jsem si jedno.

Chlapi jsou velmi nápadití.
Nejvíc, když jsou líní!
***

24. 3. 2012

24. března 2012 v 6:00 DNES
Všimli jste si někdy v samošce, kde nabízejí "bio", jak vypadá třeba takové ovoce?
Já vždycky koukám a divím se, že to tak zvané bio vypadá na pohled mnohem hůř, než
obyčejné.
Prostě bych se raději zakousla do normálního banánu, než do toho s nálepkou BIO,
protože takový bývá zpravidla zelený. V horším případě hnědý.

Řekla bych, že je už samý pesticid, lidově řečeno zkažený. Nejedla bych ho.

Viděla jsem otlučená a naměklá jablka se stejnou značkou "kvality".
Za kterou se samozřejmě platí.

Ta krásná a obrovská červená, ta jsou nepřirozená - dávají nám prodejci najevo.
Byla pro jejich pěstění použita chemie.

Bio zemědělci nepodporují růst svých plodů žádnými chemickými přípravky,
jen hnojí. Přírodně.

Zlé jazyky praví, že postřiky provádějí v noci.

Nevím, jak to je, to bych kecala, žádného bio pěstitele a zároveň dodavatele neznám.
Ale jedno vím.
Že na bio od pohledu nemám chuť.

A je mi milejší, když nahnědlé banány dají pod cenou, a tím přiznají, že už poněkud přezrály,
než aby je vydávali za něco extra.

V jedné samošce dokonce označili výstražnou cedulí banány klasické, a ty nevábně vyhlížející,
ty BIO, vydávaly za standard...

Všimněte si, které jdou líp na odbyt. Kdepak, nás neoblafnou :)
***
PS: Ten poslední jsem koupila já!



Když už jsme u těch banánů, taky odlamujete konce?
A taky ze strachu, aby v nich nebylo nějaké to bio? :)

23. 3. 2012

23. března 2012 v 6:00 DNES
Dneska z úplně jiného soudku...

Přemýšlela jsem při řízení, když jsem se zadívala na samolepku "Dítě v autě"
na zadním skle auta před sebou, jestli mi ten nápis něco říká.
Jestli se k takovému vozu chovám jinak. Třeba obezřetněji nebo tak.

Zjistila jsem, že funkci té samolepky vlastně vůbec nechápu.

Nemám před ní větší respekt, než když ji nevidím.
Dávám pozor tak, jako tak.
A nerada bych nabourala obecně, ať už do kohokoliv.

Napadlo mě, že bych význam toho nápisu chápala spíš na předním skle,
a to lícem k řidiči, který dítě v autě veze. Aby to měl stále na paměti.

Já kolikrát zapomenu a přiznám se, že už jsem i zariskovala, anebo se dala
strhnout v honičku, kdo s koho... Znáte to.

To víte, Elenka sedí za mnou, kolikrát je ticho jak pěna, prohlíží si knížku,
nebyl by marný nějaký takový nápis, jako "Vezeš dítě, matko!"

To by pak možná člověk za volantem ani tolik nenadával...

Hned ráno si tu samolepku přelepím ze zadního skla k sobě dopředu.
Myslím, že tam bude funkčnější.
***

Když jsme u těch samolepek, hlásajících, kdo se veze, uvítala bych následující:

Hysterka za volantem

Byznysmen za volantem

Děda v hučce

A vůbec kdokoliv s pokrývkou hlavy.

S těmi mám špatné zkušenosti. S těmi všemi.

Jen zatím ne se psem.

"Pes v autě" přede mnou mi totiž vůbec nevadí...
***

Košile

22. března 2012 v 6:00 Zpovědnice
To bylo tak.
Elenka slavila svůj svátek a její teta Kiki sezvala celou rodinu.
K mámě domů, ovšem bez mámy vědomí.

Prý bude velká oslava, tvrdila nám. To Kiki ráda.
Organizuje a zve lidi...
Ovšem zapomněla pozvat sama sebe!

A tak k mamince v neděli přijela Zuzka, kamarád Martin, málem i babička z Jižních Čech,
kdyby jí vyšel spoj, já se Zdeňkem a s Elenkou, Tom tam byl... A Kiki nikde.

Volala jsem jí, kdepak ji máme a ona - představte si - na Matějský!

Zrovna se točila na labutích, když přijala můj zvědavý hovor.

"Já tam nejsem, Jani!"
"To jsem si všimla, Kiki! Kdy přijedeš?"

"Já nepřijedu!"
"Jak to, vždyť už jsme tu všichni, cos nás pozvala!"

"Aha... No tak běžte třeba ven..." Navrhla pro nás program a točila se dál.


Maminka, zvyklá už na Kristýnky excesy, usoudila, že tenhle výstřelek je jeden
z těch zdařilejších. Zavolala jí tedy sama a patřičně Kiki vynadala, že jí pozve do baráku
celou rodinu, aniž se s ní poradila, a pak se ani nedostaví.

Jenže s Kiki se právě točil svět o něco víc a domů se jí nechtělo.

A tak nás maminka hostila a bylo to nakonec fajn. I bez Kiki.

O zábavu se postaral Martin. Tedy jeho košile.

Neměla totiž "žádnou barvu", jak ji vylíčil Zdeněk.

Popíšu Vám ji jako hodně světlou. Nazelenalou.
A zřejmě starou.


Zuzka si nemohla pomoct a když upila ze svého poháru, pustila se do ostré kritiky té košile.

"Nemusíš obírat tu kost, klidně si dej další stehno - košili máš ještě volnou..."
Začala pozvolna a čapla přitom Martinovu košili dvěma prsty. Jako by se jí štítila.

Když se na Zuzku podíval, dodala téměř uraženě: "Co tě to vůbec napadlo, v tom sem přijít?"

"On to neřešil..." Snažil se ho zastat Zdeněk.

"To doufám, že to jenom neřešil. Že to nevypovídá nic o tom, co si o nás myslí..."

"Tahle barva v podstatě neexistuje. Je neutrální." Pokračoval Zdeněk na Martinově straně. Tedy na straně košile.

Nakonec Martin musel čestně slíbit, že košili hned doma spálí. Nejmíň.

Jenže tím se stočila řeč na Zuzku. Byla totiž nedávno na spalování tuků...
A výsledek jaksi není znát. Všiml si někdo bystrý u stolu...

"Tak to třeba nemáš z jídla, ne?" Opět se ozval zastánce slabých, Zdeněk.
"Ne? A z čeho asi?"
"No, nevim. Třeba jsi nemocná...?"
"Nejsem. Prostě furt žeru!"

A bylo po ptákách. Nebylo ji dál za co chytit. Tedy slovně.

Z toho vyplývá návod pro Martina.
Znectít si košili sám hned v úvodu a měl pokoj :)
***

Maminky narozeniny

20. března 2012 v 21:34 Zpovědnice
Naše maminka měla narozeniny. Sešli jsme se všichni sourozenci, abychom jí popřáli...
Tedy měli sejít.

Já s Elenkou (která není náš sourozenec a tudíž se sešla, protože ani jinou možnost neměla),
jsme přijeli rovnou z Motola, kde jsme byly na kontrole.
Dlužno dodat, že maminka tam byla s námi.

Kiki tam byla taky. Ovšem bez dárku. A vzhledem k tomu, že jsem dárek měla i já, která
má momentálně velmi omezené možnosti nakupování, zastyděla se (zřejmě) a rozhodla se
na rychlo nějaký sehnat.
Takže odjela.

Tom byl ve škole a celé následující peripetie způsobil jeho super moderní, leč nefunkční
I-phone.
Nedá se dovolat jemu a on se nedovolá nikomu.
U telefonu zásadní nedostatek.

A jelikož Tomovi posledních pár dní nebylo moc dobře a jednou pro něj dokonce máma jela
do školy, protože zvracel, napadlo ji, že se asi zase něco děje, když volá a není tam.
Prakticky ji jen prozváněl a to už od dopoledne, kdy s námi byla v tom Motole.

Chtěl jí totiž popřát.
Jenže když naší mamince volá potomek a potom tam není, a obzvlášť, když není v kondici,
a tím spíš, když je to její jediný syn, začne se velice strachovat.

Její obavy se stupňovaly. Tom měl toho dne školu až do šesti a maminka se mu průběžně (a marně) snažila
dovolat.

Když Kiki odjela pro dar nedar, jak se dovíte později, mámě už ruply nervy a vyslala ji, aby se zastavila ve škole
a Toma vyhledala. Stejně měla cestu kolem.

Kiki dojela do školy, ovšem až cestou z nákupů a Tom už tam nebyl.
Což ovšem nemohla tušit.
Zašla do sekretariátu a řekla tam, že celá rodina postrádá Tomáše.
Nedala se odbýt tím, že nemají přehled o každém studentovi, který odchází z budovy,
a dala milého bratra vyvolat školním rozhlasem.

A to třikrát.

Sekretářka ho urgentně zvala do ředitelny.

Nedorazil, a tak bylo Kiki jasné, že není přítomen.

Tak jela domů.

Jemu se mezitím podařilo nějakým zázrakem spojit s maminkou, popřát jí
a prozradit, že odešel ze školy dřív, aby jí stihl koupit dárek.

Maminka se uklidnila, přijela do toho i sestra Zuzka, která měla dárek v podobě
slibu, ale workholikům se to promíjí, a tak jsme měly, my ženy, chvíli klidu u kávy.
Než přijela Kiki...

Přinesla krabici a v ní dort. Krásný dort, jenže když krabici otvírala, nevšimla si, že se přišla
do pokoje podívat i maminka.

Zmerčila ji na poslední chvíli a slovy: Vypadni! Jdi do háje!
ji poslala pryč.

Maminka se urazila a tím se Kristýnky krásný dort změnil v něco, co oslavenkyni už nemohlo zajímat.

Když se nám sestrám podařilo zprovoznit malý domácí ohňostroj zapíchnutý v korpusu dortu,
všechny jsme odskočily.
Hořelo a prskalo to moc.

Bylo to na Kiki. Opatrně a co nejdál od těla dort přenesla do kuchyně, kde oslavnou písní
Happy birthday, kde střídala anglická slova s českými, přála naštvané mámě.

Ta se nakonec slitovala a rychle prskavku zfoukla, protože Elenka se toho ohně tak bála, že se hystericky
rozbrečela.

Pak snědla jednu malinu a oslintaným prstíkem bezděky přepsala trojku na koncovém dvoučíslí maminky věku,
na jedničku. Elenka.
To nás pobavilo a atmosféra se zase uvolnila.

"A neřikej mi už vypadni!" Utrousila maminka.
"A mám ti snad vykládat, že ti chystám dort?" Bránila se Kiki.

"Co zní líp? Chystám ti dort, anebo vypadni?" Nadhodila jsem a dostala od maminky za pravdu.
Já, rozumná maminka :)

Člověk by tam skoro seděl do noci, aby o něco nepřišel, nemít tu holčičku, kterou bylo už pomalu třeba doma uložit
ke spánku...

Takže nakonec nevím, s čím přijel Tom.
Určitě s nějakou peckou.
I když si měl za to kapesný radši pořídit nový mobil, myslím já...
***

Jak jsme píchali kuře (a jiné extrémy)

18. března 2012 v 6:00 Zpovědnice
A dneska zase z naší rodinné pokladnice, neboť o to Vás nemůžu připravit.

Příběh je to komplikovaný, tak abych ho správně podala...

V televizi běžely zprávy. Hlasatelka zrovna vyprávěla o tom, že Stropnický končí s ředitelováním
ve Vinohradském divadle, a tak režíroval poslední kus. Pak mluvila o té hře.

Zdeněk sledoval a já s Elenkou koukala na fotku na zdi - je z nemocnice a je na ní ona a v ruce drží svou oblíbenou
hru...

To mi připomnělo, že už jsem ji dlouho nikde neviděla - že bych ji zapomněla vybalit z nějaké tašky?

"Chceš hru!" Hned volala Elenka a já se po ní začala shánět.

Jako nejjednodušší cestu jsem zvolila otázku na Zdeňka.

"Nevíš, kde je tohle?" Ukázala jsem na fotku.

"V Motole!" Odvětil Zdeněk a dál sledoval zprávy.

"Ale né, já myslim ta hra, kde je!"

"Ve Vinohradskym divadle, režíruje ji Stropnický jako svou poslední." Poučil mě tatínek Elenky
a já zůstala koukat, jestli je tohle vůbec možný.


Nakonec jsem se tedy vyjádřila úplně přesně a konkrétně a on mě navedl na krabici hraček, která
skutečně ještě nebyla vybalená.

Tedy happy end :)
***

Elenka, když má nějaký akutní problém se srdíčkem, tak oteče (například).
Napuchnou jí víčka.
Jednou se to stalo právě v nemocnici, když se hlásila další komplikace.

Včera, když se vzbudila po odpoledním spánku, zdálo se, že je zase trošku nateklá.
Samozřejmě jsem se vyděsila a hned s ní šla za Zdeňkem, aby se na ni podíval.

"Nezdá se ti, že má nějak nateklý víčka?"

"A jaký myslíš? Ty spodní, jo?"

"Víčka!"

"Ale spodní nebo horní?"

Tak buď jsem blbá já, anebo on, ale já si tedy myslím, že víčka jsou jenom jedna. A to horní!

Jemu se ale zdála napuchlá spíš ta spodní.
Takže jsme to uzavřeli s tím, že je zkrátka napuchlá, ale možná to bude tím, že tak dlouho spala.
Zítra jedem na kontrolu, však oni nám řeknou.
Jaká ta horní a spodní víčka má :)

A třeba mě poučí a dovím se, že máme víčka i dole...
To by byl nakonec taky happy end.
Hlavně, aby nebylo něco s Elenkou.
***

To víte, já se teď o ni pořád strachuju.
Moc ji pozoruju. A jsem ráda, že si nás zvou do Motola obden.
Nejsem si jistá, jak to budu zvládat, když si nás později budou zvát jednou za měsíc,
jak se to standardně dělá.
To tam možná budu jezdit preventivně sama. Tedy s ní.

Zažila jsem tam maminku, která nervózně zvonila v čase vizity, tudíž se nemohla dozvonit,
až jsem jí nakonec já sehnala sestru, která jí otevřela.

"Vy jste tady dlouho nebyla, že jo?" Pravila ta sestra hned ve dveřích a zněla malinko ironicky.

Usoudila jsem, že se nevidí prvně.

"No, on má Lukášek zase aritmii!" Oznámila sestře a následovala ji na vyšetřovnu.

Překvapilo mě to její sdělení natolik, že jsem se jí ještě stačila zeptat:

"Jak jste to poznala?" (Lukášek byl totiž miminko).

"Já si ho doma poslouchám!" Vysvětlila mi s úsměvem.

Užasla jsem. Ona má doma fonendoskop a počítám, že tak několikrát denně ho přiloží
k srdíčku svého synka a číhá, jestli má pravidelný pulz...

To by mě nenapadlo.

Úzkostlivá matka byla za deset minut z vyšetřovny zase venku s tím, že šlo o planný poplach.
Omlouvala svůj vpád do oddělení tím, že mu to cestou možná ustalo.

Doktor se na ni shovívavě usmíval a já kroutila hlavou, jak si někdy lidi komplikují život.

Ani by mě nenapadlo, poslouchat doma Elenku.

Nemám fonendoskop...
***

Zato mě napadla jiná věc. Vzhledem k tomu, že mám doma ty jehly a stříkačky, které už
brzy nebudu potřebovat, jelikož Elenka přechází na jiný způsob ředění krve - což je velká úleva.

Včera jsem dělala k obědu maso a víte, jak jsem ho ozvláštnila?

Natáhla jsem do stříkačky pivo, nasadila jehlu a vpravovala svůj oblíbený mok do kuřecího masa.
Vešel Zdeněk a ptal se:

"Co to děláš?"

"Píchám kuře. Chceš si to zkusit?"

Samozřejmě chtěl. Takže zatímco Elenka spinkala a otékala jí spodní (horní) víčka,
její rodiče v kuchyni píchali kuře...

U nás má to slovo "píchat" už dávno úplně jiný kontext. Ani mi nepřijde dvojsmyslné.
Když Elenka křičí a já zrovna telefonuju s mámou, klidně jí vysvětluju ten brek slovy:
Zdeněk píchá Elenku.
A ona ji polituje.

Ovšem netroufám si odhadovat, co by si pomyslela, kdybych jí řekla, že Zdeněk píchá kuře.
Ještě, že to maso nekřičí.
***

17. 3. 2012

17. března 2012 v 6:00 DNES
Elenka si oblíbila plastelínu. Teta Zuzanka jí přinesla obrovské balení do nemocnice
a to neměla dělat.
Zadělala mi tím na výtvarný kroužek.

Chodil k nám totiž i Páťa z protějšího pokoje, taky si plastelínu nějak oblíbil.

Modelovali jsme čerta. A klouzačku. A vodníka s kloboukem.
Dalo mi to plno práce a oni to hned zničili.

Když zbyla v balíčku už jen hnědá, tak hádejte, co jsem - celá znavená
a zbavená nápadů, vytvořila?
Hovno.

Ano, točené hovínko. Je úplně jednoduché, stačí vyválet do žížaly a pak zatočit
a nechat trčet jednou stranou nahoru, jako že to pejsek v tom místě utnul.

A zabralo to.
Smáli se a pořád k tomu čuchali... A já měla problém vyřešen.
Od té chvíle byla v kurzu už jen samá hovínka.

Jenže dneska na procházce jsem viděla v trávě jedno skutečné.
Říkám si - Elenka ho vlastně ještě nikdy neviděla!
Tak ať ví, co to vlastně modelujem...

Povídám: Hele Elenko, tady se vykakal pejsek, podívej!

Ona se tam koukla a já už měla nakročeno, že ji vezmu blíž,
aby viděla, že jsem ho vážně vymodelovala realisticky, ale k mému překvapení
se odtáhla a chtěla jít pryč.
Vůbec ji nezajímalo. Dokonce se tvářila pohoršeně.

Takže jsem si připadala divně.
Úplně jsem slyšela mámu, jak by řekla, že ta holka má víc rozumu, než já...
***

Takže jsem Vám dneska zase vyprávěla o hovně :)

16. 3. 2012

16. března 2012 v 6:00 DNES
Dnes Vám hned zkraje trochu rozšířím obzory.
Tedy pokud jste jako já a netušili jste (do teď), jak se používá zubní pasta.

Taky máte ve své koupelně už pohledem zmapovaný každičký nápis na všech
sprcháčích a parfémech, na které jen dohlédnete, například při čištění zubů?

To člověk čistí, čistí a z dlouhé chvíle čte, co je po ruce.
A v koupelně to bývají právě hygienické a kosmetické přípravky...

Moje sestra Kiki, která nečte ráda, sleduje zřejmě jenom barvy.
Řekla by Vám, jakou barvu má její kartáček i pasta. Jestli si teda čistí zuby :)

Ale já Vám řeknu, co je na mé zubní pastě napsáno.

Totiž návod k použití.

Naneseme malé množství pasty (velikosti hrášku) na zubní kartáček, abychom
zamezili její nadměrné konzumaci. Fluor přijímáme z jiných zdrojů.

Věděli jste to?
Že jenom kapka pasty se vymáčkne?
Já vždycky pokryla kartáček celý...

Ale co tohle vím, tak už si počínám obezřetněji.
Nerada bych se předávkovala fluorem.
***

Když už jsem u toho, co člověk kde po bytě vídá za nápisy a známé
okoukané věci, tak jistě každý ví o nějakém místě, kde to není úplně ono.

Kde je třeba šmouha na zdi. Anebo pavučina, na kterou nedosáhne.
Nebo odřenina. Třeba na skříni či podlaze. Plovoucí. Jako třeba u nás.

Já mám, když se teda přiznám, už asi rok zavěšenou mucholapku na moly.
Tedy mololapku. V obýváku na lustru.
Je tam už tak dlouho a tak plná molů, že se člověk úplně štítí toho dotknout.

A tak dělám, že tam ještě pořád slouží.

Přitom nově přilétnuvší už by se evidentně neměl kam nalepit...

Nedávno mě na tu nechutnost upozornila má kamarádka Dita.
Ale abych nemyslela, že mi to doma kritizuje, hned dodala, že u nich by se taky našlo
pár takových věcí, na které je zvyklá a neřeší je, ale které by návštěvě určitě neunikly.

Mohl to pro mě být impulz konečně to molí pohřebiště sundat.
Jenže to bych nesměla být tak neskutečně laxní. Co do pořádku.

Ať mě klidně návštěvy pomluví, taky doma něco maj´... :)
***

Ovšem já mám doma ještě takovou jednu specialitu. Jedná se o odřeniny, o rýpance,
v nějakém tvaru, které mi něco připomínají.
Třeba dole na dveřích, starých a oprýskaných - ale ne moc, dědeček je natíral.
Bude to tak deset let...

No a tam je odlupek v té barvě, který vyobrazuje dámu s kloboukem.
A je černá. Říkám jí pro sebe černá dáma.

Nedávno jsem našla obrázek i na pračce. Nechtěla jsem si to dlouho přiznat,
vždycky při čištění zubů na to koukám, protože nápisy už znám vážně zpaměti,
tak pro oživení, no a je to smrťák. Postava s kosou.

Dlouho mě tam dráždila. Jako předzvěst něčeho zlého. Tohle ovšem napadá jenom
paranoiky, jako jsem já.
Každopádně nebyla jsem za takový obrázek ráda.
Dneska jsem se k tomu nahnula blíž, abych v tom našla něco jiného.
Ale zblízka to bylo ještě patrnější.

Jenže jsem si díky tomu makro pohledu všimla, že je složen z kapek malty.
Neptejte se, co dělaly kapky malty na naší pračce, soustřeďte se na pointu.

Já to sloupla.

Nejdřív říkám - přece se toho nedotknu!
To může být zle...

Ale pak jsem se překonala a nehtem to odprejskla někam za záchod.

A je po všem. Strašák zmizel, hned jsem při čištění zubů veselejší :)
***

V souhrnu jsem si pořešila duševní i fyzické zdraví - málo pasty a žádný strašení...
Jen ty moly ještě zakopat.

A co straší nebo dráždí doma Vás?
A nedělejte se, vím, že tam taky něco máte ;)
***



15. 3. 2012

15. března 2012 v 12:01 DNES
Mnozí si myslí, že když mám teď už konečně Elenku doma, jsem šťastná.
Je to tak, jsem šťastná, že ji mám doma a vůbec, že ji mám.

Jenže je tu něco, co mi to štěstí významně kazí. A to, v jakém stavu mi Elenku
vrátili...

Když jsme ji předávali k operaci se zablokovanou chlopní,
nebrala žádné léky. Už od té zářijové operace, kdy jí umělou chlopeň dali poprvé,
jsem jí jen píchala lék na ředění krve.

Štvalo mě to, nadávala jsem na to, ale byla to jen dvakrát denně injekce.
Když to srovnám s tím, jakou zdravotní péči potřebuje teď, brečela bych.

Deset krabiček léků, většinou samozřejmě na srdce, jedny na ředění krve,
další na tlak, a ještě na léčbu žaludečních vředů.

A k tomu zůstávají ty injekce...

Než jsem se ve všech těch medikamentech zorientovala, byla jsem v pořádném stresu,
abych něco nespletla, abych některý nevynechala, anebo ji naopak nepředávkovala.
Je to lidově řečeno na palici.

Nejvíc v noci, když člověk jak mátoha přebírá ty krabičky a podle rozpisu na papíru,
co visí na ledničce, je čtvrtí, drtí a nasává do stříkačky, aby je spícímu dítěti vpravil
do úst.

A to je to nejmenší - že to člověka omezuje. Víc mi vadí, že to Elence ničí játra a kladu
si otázku, jak dlouho může dvouleté dítě snášet takovou terapii.

To slovo mi připomnělo, na co jsem zapomněla. Což je divné, protože to tady pořád syčí.
Kyslíková bomba, velká jako židle, z níč vede hadička k Elenky nosíku - z níž tryská kyslík.
Není to léčba, jen to pomáhá v momentě, kdy si tuhle kyslíkovou terapii, jak tomu říkají doktoři,
Elenka dopřává.


V několikastránkové propouštěcí zprávě, která pojednává o těch třech měsících v nemocnici,
jsem se dočetla zajímavou věc.

Před výměnou té zablokované chlopně zněla diagnóza /mimo jiné/: dysfunkce chlopně - zablokován jeden lístek.
A nyní, při propuštění, tam stojí: dysfunkce chlopně - její lístky se nedovírají.

Přijde mi, jako laikovi, že jí tedy moc nepomohli. Spíš naopak.
Ta operace se nepovedla, po ní nastaly komplikace, má novou jizvu na břichu, stoupla plicní hypertenze,
kolísá jí tlak, zapomněla mluvit, chodit, hlavu nedržela... A k tomu přibyly všechny ty léky.

Kdyby nám ji nechali s tou bloklou chlopní, byla by na tom podle všeho líp.
Podle doktorů samozřejmě ne. Nebyl to ideální stav. Byla možnost ho změnit, tak do toho šli.
Ideálního stavu stejně nedocílili, ovšem teď už možnost ho změnit prý není.
Aspoň ne zatím, za měsíc to přehodnotí, chystají výkon zvaný katetrizace.
Sondou se podívají k srdci. A do plic.

Takže se mě raději neptejte, jestli jsem šťastná.
Samotnou mě to štve, že tak úplně ne...
***




A nebyla bych to já, aby na celé situaci nebylo taky trochu komiky.
Jde o ten kyslík. O tu hadičku, kterou by měla mít Elenka pod nosem, ovšem kterou pod nosem nesnese.
Má ji tedy mít aspoň položenou u hlavy, kdekoliv sedí.

Ta šňůra je dlouhá dostatečně, dosáhne po celém bytě.
Takže když spí s námi v ložnici, vede přese mně kabel.
To by nebylo to nejhorší.
Ani to, že o něj zakopávám, když po tmě vstanu a jdu pro ty léky.

Ani to syčení zas tolik nevadí, dá se na to zvyknout.

Největší boj totiž svádím s tím, jak to foukající zakončení naštelovat tak, aby to skutečně fičelo Elence
do obličeje.

Je to gumová hadička, která si dělá, co chce. A vždycky to, co já nechci.
Přehodím ji přes židli, když Elenka snídá, jenže ona se zkroutí a fouká si úplně jinam.
Dneska třeba na kočku, která se lekla a utekla. Elenka z toho měla srandu.
Volala: Lekla kyslíčku!

Mimochodem, nepřeju si, aby slovní zásoba mého dítěte obsahovala slova, jako kyslíček, injekce (kterou nazývá éta),
ani léčky.
Doprdele! To zatím neumí, to říkám já...

Takže několikrát za noc vždycky koukám - a nejen v noci - jak tu kravinu pořešit, aby držela a nekroutila se,
jak hádě.

Dneska už jsem si říkala: Jo, mít tak doma kutila, ten by to nějak vykoumal! Třeba podlepil, podvázal, přibil...

Nějakou dlahou by to chtělo opatřit. Abych to prostě jenom položila a dál se tím nemusela zabývat. Celou noc.

Já se normálně budím s pocitem, že to zase fouká jinam. Třeba na Zdeňka.
Ten si určitě libuje ve snech o tom, jak je někde v přírodě na čerstvém vzdoušku...
(To jsem přehnala, on je spíš městský typ - tedy se spíš divím, že ho to nebudí v podobě noční můry)
Jako mě!
Mě budí sny, že v lese houbařím, v lese plném blahodárného kyslíku... Budí proto, že já nemám co houbařit,
to Elenka!

Takže to pracně ukotvuju polštářem. A stejně se to ohne.
Zavěsila jsem to na lampičku, ale stejně se to zkoutilo a fučelo do zdi.
Nevim si s tim rady!

Někdy to nad Elenkou prostě držim.
Ona křičí: Kyslíček né!
A já ji tiším: Neboj, ty ne, maminka!

A při tom sním o nějaké průsvitné baňce velikosti hlavy, s otvorem pro hadičku...
Jenže když nesnese hadičku, sotva by si dala líbit život v kouli.

No, a když mi do toho zavolá ségra, že se strašně nudí, tak bych jí jednu střihla. A pak bych hned měnila!

13. 3. 2012

13. března 2012 v 12:03 DNES
Dnes bez komentáře :)


On mě balí!

12. března 2012 v 11:10 Pojednání
Měla jsem zas takovou úvahu...
Hezcí lidi mají předsudky!

Mají totiž za to, že se nutně každému líbí. Jsou už tak orientovaní...

Někdo, kdo u opačného pohlaví zrovna neboduje, nepředpokládá, že ho
někdo na ulici oslovuje jenom proto, že ho balí.
Když chlap zastaví nádhernou dámu a táže se jí na cestu, ačkoliv se mohl
zeptat kohokoliv jiného, ona má hned jasno.
Balí ji! Anebo se aspoň chce seznámit.

V horším případě mu proto ani neodpoví a řekne bez zamyšlení, že neví,
jen proto, aby mu dala najevo, že o seznámení nestojí :)

Vůbec si nepřipustí, že chlápek se skutečně jen zajímá o tu cestu...

V té samé situaci ošklivku ani nenapadne, že by chlápka zajímala ona,
věří, že se skutečně ztratil a chce jen radu. Ne ji.

A jelikož je orientovaná směrem ven, tedy nebrat takové věci osobně,
normálně se zamyslí a poví, co ví. Tedy dá mu tu radu, ví-li.
Většinou ví...

Na druhou stranu ale, chlápek většinou, pokud stojí skutečně jen o radu,
neosloví nádhernou dámu, právě z toho důvodu, aby si nemyslela...

Vybere si ošklivku. Anebo bábu. Nebo jiného chlapa...

To ovšem hraje do karet té dámě, která není tudíž zvyklá, že by se na ni muži
obraceli v nouzi. Není tedy divu, že hned pojme podezření...

Je to těžká věc :)

Předsudky jsou zvláštní nástroje, které nám komplikují život.
***


Nedávno jsem vyslechla takový příběh...
Na diskotéce spolu byly dvě sestry. Jedna měla s sebou přítele, druhá ne.

A jelikož ta druhá tam neměla ani známé, poprosila první toho svého přítele,
jestli by se setře trochu nepověnoval. Aby se nenudila. Že ona se zatím pobaví
s ostatními z party.

Přítel neměl problém, šel za sestrou své milé a bavil ji.

Jenže druhá sestra byla krásná dáma, a tak příštího dne své sestře volala a řekla jí asi tohle:

"Ten tvůj, víš... Těžko se mi to řiká, ale... On mě celej večer balil!"

"To ne... Jenom BAVIL..." Odvětila sestra do sluchátka.

"Kdepak, vždyť byl pořád u mě a tebe si skoro nevšímal..."

A bylo to. S krásnými ženami je to prostě komplikované :)
***

11. 3. 2012

11. března 2012 v 6:00 DNES
Krátká a stručná reportáž uplynulých čtyřiadvaceti hodin mého života


18 hodin, čas koupat Elenku

Nechce se jí z vody a vůbec jí nevadí, že sedí ve dřezu.
Jak vypadá vana zřejmě už dávno zapomněla.
Dřez plný pěny a cáky na podlahu a na mě. Jsem celá mokrá, jenže není čas se převlíct.

19 hodin, čas udržet Elenku bdělou do injekce

Otevřela jsem dveře Páťovi. Visel na klice už asi půl hodiny.
Chce si s Elenkou hrát. Respektive jí chce brát hračky a hrát si sám.
Nemám toho kluka ráda, nemám ráda zlé děti. I když je to chudák, co je tu sám...
Jenom proto směl dovnitř.

20 hodin, čas na injekci

Elenka řve, Páťa ji drží za ruku. Možná nebude úplně nejzlejší.

21 hodin, čas spát dávno nastal

... Přesto jsme vzhůru. Páťu se mi podařilo dostat z pokoje jedině na Elenky autíčku.
Snad ho nerozbije.
Elenka chce k mámovi. K mámovi do postele. K mámovi na gauč.

22 hodin, čas léků a konečná, zhasínáme

Elenka mě nebere vážně. Chce si hrát. Chce si číst. Chce plastelínu. Chce můj telefon.
Chce jíst. Chce pít. Chce autíčko. Chce Páťu.

23 hodin, Elenka vytuhla na mé paži

... Překládám ji do její měkké postele a uléhám na svůj tvrdý koženkový gauč.
Vlastně je to křeslo.

24 hodin, neboli půlnoc, neboli spí se

Jenže se nespí. Elenka pláče ze spaní, asi zlý sen.
Uklidňuju ji a doufám, že se mi to povede.

1 hodina, čas hlubokého spánku

Jenže Elenka se budí a chce čaj. Ťaj, volá.
Tak ji rovnou přebaluju, když už je vzhůru.
Chce hačí.
Nasrat.
Spát se bude.

2 hodiny, pořád čas hlubokého a sladkého spánku

Ne pro nás. Elenka chce papů.
Až ráno miláčku, spinkej.
Né, papů!
Dává se do hysterického pláče. Nakonec se naštěstí spokojí s čajem a usíná.

3 hodiny, ČHSS

Elenka spí, já stále nemůžu zabrat. Očekávám každou chvíli její řev,
říkám si, jestli vůbec stojí za to usnout.

3:25, ČHSS

A je to tady, Elenka chce papů a tentokrát už doopravdy.
Až ráno miláčku, spinkej - tentokrát to vůbec nezabírá.
Vstávám a ve své kočičí košili a pletených fuseklích se šinu dlouhou chodbou k ledničce.
Jdu pro Matyldu. A je mi všechno jedno.

4 hodiny, ČHSS

Elenka však teprve dojídá a nechce si zase lehnout.
Chce si malovat.
Hned ráno si budeme malovat, teď je čas spinkat.
Nesouhlasí. Prý je čas malovat.

5 hodin, ČHSS

Elenka spí. Já ještě pořád dumám, vybavujou se mi, kdoví proč, různé situace
z minulosti. Třeba jak jako malá holka jedu na saních.
Najednou si vybavím vršek keře trčícího ze sněhu pod kopcem, když dojedu až k němu.
Co já se na tom vozítku najezdila? A bavilo mě to!
Tak proč už to nedělám?
Asi proto, že jsem dospělá.
Tak proč soused chodí bobovat?!

6 hodin, pomalu čas vstávat

Neboť přichází uklízečka. Neboť přichází sestra a nese Elence léky.
Neboť jsme za sklem a na chodbě se střídá noční směna s denní a lékaři...
Neboť už se nevyplatí jít spát.

Jediné na co myslím, je odpolední střídání stráží. Mé brnění se totiž rozpadá.

7 hodin, čas na ranní hygienu

Myju se v našem dřezu za skleněnými dveřmi. Čistím si zuby v našem akváriu.
Ano, už půl druhého měsíce mám pocit, že žiju v akváriu.

8 hodin, čas na injekci
9 hodin, čas hrát si
10 hodin, čas hrát si i s Páťou
11 hodin, vizita
12 hodin, oběd

Elenky oběd

13 hodin, Elenka usíná

Svaluju se do křesla a je mi všechno jedno.

14 hodin, Elenka stále spí

Mně je dál všechno jedno.

15 hodin, čas papat a hrát si. I s Páťou.

16 hodin, výměna stráží

Má chvíle přichází. Odcházím.

17 hodin, čas nakoupit

Cestou domů se stavuju pro nákup, neboť doma, dle Zdeňkova avíza, není vůbec nic.
Koupila jsem si pivo. Tedy aspoň to základní.

18 hodin, čas udělat si doma pohodlí.

Zkoukla jsem, jak si vedou moje povídky na vydavatelském webu, které má tu čest
vidět mé věci jako první. Nic moc, žádná sláva.
Tak jsem se aspoň pěkně zmrskala. Jedním pivem.

19 hodin, čas nečas...

Realita je nějaká divná. Nevím, kdo jsem a proč jsem, je mi všechno jedno.
Myslím na Elenku, stýská se mi.

20 hodin, čas na injekci

Ačkoliv jsem doma, jsem tam s ní a v duchu ji držím za ruku.
Aby se sestřička trefila.
Jestlipak ji Zdeněk pořádně konejší?

21 hodin, čas na večerní hygienu

Seru na ni. Ležím a už nevstanu. Vybavuju si první pusu ve vzrostlém obilí
za bažinou. A jak jsem se v ní pak málem utopila.
Kladu si otázku, jestli i ostatním se někdy jen tak vybaví něco z minulosti,
aniž by věděli proč. Jestli ano, tak dobře, jestli ne, tak se mnou není něco v pořádku.
Jestlipak Zdeněk tu Elenku pořádně umyl?


22 hodin, čas vypnout

Čas vypnout počítač. Zjišťuju, že jsem vůbec nenapsala krátkou a stručnou reportáž
a už vůbec ne z uplynulých čtyřiadvaceti hodin mého podivného života.
Jediné, co souhlasí, je přídomek "podivný" k mému životu.
Který jsem ale v úvodu neuvedla.

Je mi to jedno, vypínám.
Přichází doba reálného ČHSS...

Přecejenom se na to jdu umýt. Do dřezu pod oknem. A doufám, že se někdo dívá...
***

1. narozeniny

10. března 2012 v 13:54 DNES
Tento blog slaví ROK!
Má narozeniny :)

V komentech přijímám Vaše přáníčka a jako dárek od Vás chci jediné... :)

Napište mi, jaký článek se Vám na celém blogu Niternice za celý ten rok líbil úplně nejvíc.

***
Chtěla bych poděkovat všem svým pravidelným čtenářům za přízeň, za komentáře,
za zpětnou vazbu a přeju si, aby Vás tenhle blog vždycky jenom bavil.


HAPPY BIRTHDAY NITERNICE HAPPY BIRTHDAY NITERNICE HAPPY BIRTHDAY NITERNICE

Díky Bohu a všem ostatním

9. března 2012 v 12:47 DNES
Dnes budu psát o hodných lidech. Tedy ne o sobě :)

Občas se stane, že Vás někdo mile překvapí, protože udělá něco, co byste nečekali.
Jako třeba moje spolužačka ze střední.
Dlouho jsme se neviděly, naposledy snad na pomaturitním večírku...

A teď jsme se zkontaktovaly pomocí facebooku a ona si přečetla o mé nemocné
Elence.
A víte, co udělala?

Poslala jí balíčkem nádhernou sukýnku. Tedy mně psala jen o sukýnce,
ale poštou dorazilo i tričko a čelenka s květinkou do vlasů.
Prostě komplet hodný baletky, anebo malé princezničky.

A to všechno jenom pro Elenky radost v jejích každodenních útrapách.
Dojalo mě to a ještě jednou bych tímto chtěla Kátě moc poděkovat.


Snad budu mít brzy možnost Elenku do té krásy odít :)


No a další dobrý člověk, když tedy vynechám svou mámu, která mi hodně moc pomáhá už jen tím,
že mě sem tam u Elenky na celý den vystřídá a hezky se o ni stará,
tak další, kdo mě mile překvapil, je máma mého bývalého přítele.

Posílá mi do nemocnice jídlo!

A to je trefa do černého, protože tady vaří příšerně a já často hladovím...

A tak jsem si před pár dny hodně pochutnala na domácí kaši a nadívaném masíčku,
po čemž jsem měla v břiše jako v pokojíčku - jak se říká, no a jako dezert jsem do sebe
naházela (doslova) pudink s jahodami a piškoty, který byl už napohled k sežrání, takže
s ním nešlo udělat nic jiného :)
A jestli si myslíte, že je to všechno, tak to tedy není.

Maminka totiž myslela i na chvilku u kávy, a tak přibalila domácí bábovku a nějaké koláčky,
abych zase tolik nezhubla.

Takže i téhle dámě patří můj velký dík za pomoc v mém současném nelehkém přežívání.


A teď abych vyjmenovala ještě všechny ostatní, kteří nás drží nad vodou... To jsem si naběhla :)

Tak jsou to mí sourozenci - respektive ségry. Tom si zatím nenašel chvilku na návštěvu, ale budiž mu
k dobru, že má hodně učení a ve hře je hodně. Na zahraniční univerzitu se člověk nedostane jen tak.

Díky všem těm, kteří si čas navštívit nás v nemocnici našli.
Díky všem, kteří volají a píšou slova podpory.
Díky všem, kteří na nás myslí.


Díky sestřičkám, že tentokrát se s nimi nemusím hádat a nic není problém :)
Díky pánovi z parkoviště, který mi pomáhal v třeskutých mrazech rozjet mé zamrzlé auto a zničil si při tom
své startovací kabely.
Díky sousedovi, že mě při mých kratičkých návštěvách doma neprudí, když se míjíme ve vchodu. Dřív to dělal.
Anebo jsem to dělala já? :)

Díky Bohu, že Elenka zase mluví a chodí. Že Elenka žije a má naději.

Za pár dní bude propuštěna domů z dětského kardiocentra, kde strávila čtvrt roku. Dnes na den přesně.