Ztráta signálu - pokračování

13. února 2012 v 18:47 |  Povídky nemocniční (jak to bylo v časech nejtěžších)*

Otázečku prej... Ale co když nechci znát odpověď? Co když se to bojim slyšet...

"Zkus to, co můžeš ztratit?"

"Ok, tak půjdem opravdu už v pondělí domů?" Zeptala jsem se, když ségra odešla, a to jsem neměla dělat.

Hlas zakroutil hlavou a já se musela posadit. Vždyť už jsem si nechala přivézt pro Elenku bundu
a šálu a sněhule...

"Tak to zkus zas příště..." Řekl hlas omluvně a radši se někam ztratil.

To je zlej sen!
*

Při večerní vizitě se Elenka doktorovi nelíbila. Prý moc rychle dýchá. Zjistil, že zdravá polovina srdce už nemůže.
Selhává.

"Budeme na ní teď pracovat, nasadíme transfuzi krve od dárce a kyslík pod nos, taky léky přímo do žíly... Takže domů nepůjdete." Sdělil mi lékař.

"To už mi došlo." Pípla jsem sklesle.

Co se to pořád děje? Proč? Leží tady dva měsíce a pořád to nekončí. Když už se zdá všechno na dobré cestě, tak se zase něco podělá...

Když je mi nejhůř, obracím se na Boha. Ne jen tehdy, ale jen tehdy s prosbou o znamení. Ať sešle znamení, že všechno dobře dopadne. Dělám to od chvíle, co se v prosinci za Elenkou zavřely dveře JIPky a znamení stále nepřišlo.
Už jsem pomalu ztrácela naději.

Sem tam "dostane" znamení někdo z rodiny, ale proč ne já? ho potřebuju.

S další prosbou o dobré znamení jsem uléhala a před usnutím sledovala vypnutý monitor u prázdné postele, vedle té Elenčiny.

ZTRÁTA SIGNÁLU stálo tam psáno.
Svody vypnuty, žádné měření...

Ztratil se Boží signál? Už mě neslyší?
Napadlo mě při pohledu na ta slova, která jsem si přebrala jako odpověď na své prosby, které jsem odříkávala do setmělého okna.

"To nemyslíš vážně..." Klepal si hlas na čelo.

"Co by ne? Já na znamení věřim!" Uvědomila jsem ho.

"Jestli s tebou Bůh nemluví, tak máš ještě mě..." Mrknul na mě ten rouhač.

"A to je jako stejný, jo?"

"Neni, to bych si nedovolil tvrdit. Já jen, že toho taky dost vím..." Pokoušel mě hlas, ale já se otočila, že jdu spát.

Jak ten signál zase chytit? A proč se přerušil?

"Děláš, že spíš a přitom přemejšlíš..." Odhalil mě hlas.

"Ale ne o tobě." Usadila jsem ho.

"Auu!" Chytil se teatrálně za srdce.

"Fajn, tak proč se to všechno teda děje, řikej!" Otočila jsem se na něj.

"Ty pořád pátráš po důvodech, po příčinách, hledáš viníka, zajímá tě co by bylo, kdyby... Je to únavný a nikam to nevede!"

"Takže nevíš, hmmm..."

Hlas mi pak vysvětloval, že je to dobře zařízený na tom světě, že nevidíme dopředu, ani že se nemůžeme
podívat na příčiny dějů jako do hrnce pod pokličku.
Prostě se ze své nevědomosti vylhával.

"Tak proč po mně chceš otázky?"

"Já po tobě chci legraci a na oplátku ti tak trochu otevírám oči."

"Teď už by je ráda nechala zavřený..." Oznámila jsem hlasu a spala.

*

Netrvalo dlouho a procedury uplatňované na Elence, jí začaly přinášet úlevu a já se opět těšila domů.

Když v tom hlas řekl: "Na to zapomeň!"



Lékaři se dohodli na katetrizaci. Tedy na podrobném přeměření všech skutečností přímo v místech dějů...
Pomocí hadičky, vedené tříslem až k srdci, se mělo přijít na to, jaké tlaky kde působí - jestli problém plicní hypertenze
má na svědomí špatně usazená chlopeň, anebo už je to trvalý stav plic.

Druhá verze by byla špatná. Chronická plicní hypertenze vede k záhubě. Na internetu, kam jsem se hned podívala,
psali, že doba žití od této diagnostiky, činí v průměru dva až tři roky.
Polilo mě horko a zima najednou, to ne!

Následujícího rána jsem Elenku předala na operační sál a jela domů.

A hlas se mnou.

Nepřestával nahlodávat mé negativní myšlenky a nabourávat mi dokonale vystavěné katastrofické scénáře.
Povídal, že mám být optimista, jako můj muž.

"Tak mi řekni, s čím přijdou? Už to nevydržim!" Ječela jsem na něj večer před spaním, ale nepotěšil mě.

"Bude to ta horší varianta. Přesto buď optimista..." Odpověděl.

To se mu řekne. Jestli Elenka má tak špatnou budoucnost před sebou, tak je úplně všechno špatně a zbytečný...

Nemohla jsem ani usnout a pořád doufala, že ranní zprávy nebudou tak nekompromisní.
Jenže byly.

*

"Stav vaší dcery je vážný. Je závažný. Nebudu vám nic nalhávat, budoucnost má nejistou."
Znělo z úst doktora ve službě, ale můj muž se nehroutil.
Byl rád, že ji teď nemusí operovat, jak by tomu bylo v případě, že by zlobila chlopeň a byl pevně
přesvědčen, že se všechno zase spraví.
Kde to sebral, to mi bylo záhadou.

"Optimismus je na místě, nemůžete ji přece odepsat!" Domlouval mi hlas.

Ale já nebyla schopná, ani ochotná vstát z postele. Vyslala jsem k právě probuzené Elence Zdeňka a sama zůstala doma.
Nemám na to.
Nemám na to ji teď bavit, utěšovat, pečovat o ni.
Jsem zbabělec, jsem v koncích!

"To jsi. Jsi děsná!" Vyčítala mi ségra do telefonu, když se domákla, jak jsem odpadla.

"Teď ji v tom nemůžeš nechat, ona tě potřebuje, chápeš to?!"

"Chápu, ale nemůžu si pomoct, neposlouchá mě tělo..." Skuhrala jsem, až se ségra sebrala a jela za Elenkou taky. Podpořit Zdeňka, a hlavně ji. Mě ne...

"A co tobě chybí holčičko?" Už zase začínal hlas.

"Všechno. Chuť do života, síla, energie, štěstí..." Jmenovala jsem mu své ztráty.

"Tak to jo. Tak si v tom lebeď. Nebudu tě rušit."

"Víc toho pro mě nemáš?"

"Dneska ne." Řekl on striktně.

Tak to dneska nevstanu.


*


Jak jsem se tak doma hroutila, pročítala jsem si nějaké duchovní knížky. Dokonce do Bible jsem nakoukla.
Jen tak namátkou, kam "zabořím" prst a co tam zrovna bude.

Našla jsem ale jen starý betlém, který do ní vložil kdysi dávno děda, když mi tu Bibli dával.
Zadívala jsem se na Marii a Josefa, jak se pokojně sklánějí nad jesličkami.
Připadalo mi to příhodné, hezký pohled. Uklidňující.

Vzpomněla jsem si pak najednou, že jsem jednou někde četla o metodě, kterou se léčí,
(anebo si myslí, že se léčí) někteří nemocní sami.
Říká se tomu, jestli si dobře vzpomínám, vizualizace. Nebo tak nějak.

Je to představa procesu uzdravení.
V myšlenkách se přenesete dovnitř, do svého nemocného těla a pomocí pomyslného
nářadíčka opravujete "chyby".

"Už vim, co teď budeš dělat po večerech..." Tipoval hlas a kápl na to.

"Přesně tak, budu v duchu Elenku uzdravovat."

"Jsi blázen, už ti to někdo řek´?"

"Jo."

"Takže na blázniviny máš právo... Nu že, do toho! Jsem rád, že můžu být při tom."

"Kdyby bylo na mně, tak nemůžeš."

"Ještě, že to na tobě není. Náhodou, tuhle, jak jsi jí položila na srdce ten přívěšek
Panny Marie a dumala, jak dlouho ho tam musíš nechat, aby se stal zázrak, to mě bavilo moc!"
Chechtal se ten bezvěrec, ale já už si chystala nádobíčko na opravu srdce a plic.

*

Po návratu do nepříznivé reality, tedy do našeho nemocničního pokoje, jsem se teprve
osobně zajímala o výsledky katetrizace. Ale slyšela jsem totéž, co předtím Zdeněk.
Vážný stav. Ale jak dlouho bude živa, to nám nikdo neřekne, je to přísně individuální,
řekl doktor doslova.

A tak jsem se hned večer dala do práce.
Hlas se popadal za břicho a tvdil, že jsem magor, ale já se nenechala odradit.

Představovala jsem si, že jsem se hodně zmenšila, asi tak do velikosti blechy.
A že držím v ruce malé dláto a ve druhé kyblík.

Vnikla jsem Elence do plic. Z obrázku jsem měla představu, jak to tam zhruba vypadá.
A viděla jsem i obrázek plic s hypertenzí. Z říček krve se stávají úzké potůčky, které
sotva tečou. Tak moc zbytnělé jsou ty stěny.

I začala jsem na nich pracovat. Odsekávala jsem z nich přebytečný materiál a suť
hrnula do připraveného kýble. Nosila jsem to do srdce, kde jsem stavěla hráz vedle té umělé chlopně,
která propouští kolem sebe krev. To je špatně. Musí se to zaházet.

"Magore!" Bavil se královsky hlas.

Pro dnešek stačilo, uvidíme ráno, jak na tom Elenka bude.

*
Pokračování:

Jenže ráno jsem měla úplně jiné starosti - nemohla jsem skoro otevřít oči, jak pálily po probdělé noci.
Teď toho Elenka skutečně moc nenaspí, co půl hodiny mě volá a křičí ze spaní. Jak dlouho se dá tohle vydržet
a přežít?

"Už se zase lituješ, jo?" Vítal mě hlas do nového dne.

"Víš, jak jsem na tom? Kde mám brát energii, když nespim?"

Nechápu, proč je pořád proti mně, jsem taky jenom člověk! Navíc v těžké situaci...

Jak jsem si tak stýskala a nad umyvadlem si ledovou vodou proplachovala oči, úplně jsem zapomněla na svou
zednickou misi.

Šla jsem Elence pro snídani a míjela otevřenou ošetřovnu, kde zrovna nějaké holčičce sestry braly krev.
Její matka stála opodál a zaslechla jsem, jak říká:

"Esterka šílí jak před poslední popravou!"

"Kolik poprav už má chuděra za sebou?" Ušklíbal se ironicky hlas a šlo se dál.

Za dalšími dveřmi se taky ozýval pláč, to od batolete, které je tu samo, bez maminky.
A nikdo si ho, snad kromě vyšetření a přebalování, nevšímá.
To bych Elence neudělala! Dušovala jsem se v duchu.

"Třeba je z děcáku..." Nadhodil hlas.
"Tak to bych jí už vůbec neudělala!"

*

Po snídani se šlo na velké vyšetření. Doprovázela nás sestra a nesla s sebou troje obsáhlé desky.
Ty modré. Dokumentaci.

Když ji předávala sestře v ambulanci, kde už nás čekali, řekla k tomu: "Dokumentace těžší, než Elenka!"

To je stejně síla, ona ve dvou letech už má tolik popsaných listů životem...
Jestlipak by všechny moje deníky byly těžší, než já v pětadvaceti, kdy jsem je přestala psát?

"Určitě, jsi grafoman." Oznámil mi suše hlas.

*

"Je tam vidět zlepšení. Tlak klesl a je to celkově lepší." Konstatoval doktor poté, co utřel z hrudníčku Elenky
gel, potřebný pro ultrazvukové vyšetření.

V tom mi to seplo. Pomohla jsem jí tím dlátkem?

"Tak ty máš dost!" Vyprskl hlas.

Telefonovala jsem tu dobrou zprávu hned na všechny strany, aniž bych se pochlubila, jak jsem se večer činila.
A ono se ukázalo, že je nás víc, kdo na ní dělal.

"Já se večer modlila!"
"Já jí posílal sílu!"
"Držela jsem na její fotce ruku..."
"Dostal jsem znamení."

A tak dále.

A to jsem se ostýchala povědět všem o dlátku.

"Dobře´s udělala." Ujistil mě hlas.
*

Ten den za námi přišel pán, který se představil jako herní terapeut.
Nikdy jsem to neslyšela, ale má za úkol bavit děti na oddělení.
Vyptával se, jestli se jim tam Elenka nenudí, tak jsem ho ubezpečila,
že se snažím. S pomocí nemalého množství hraček z domova.

On na to, že půjde nakupovat a že vezme i něco pro děti jejího věku,
mají tam toho prý málo.

Chtěla jsem mu říct, ať si s námi nedělá starosti, že si vystačíme, a ať se radši
věnuje dětem, co jsou tu samy, ale nepustil mě ke slovu.
Prostě donese hračky a hotovo.

Elenka dělala pokroky, až jsem žasla. Začala spojovat slova ve věty, což zatím neuměla
ani před operací.

"Holčička! Chceš hrát si spolu!" Volala v herně, kam jsem ji směla na chvíli vzít.

I chodit jsme už zkoušely, ale nožičky jsou zatím příliš slabé.
A to Elenku trápí, proto se ostýchá trénovat před dětmi.
Jedině za zdi našeho pokoje nasazujeme bačkůrky...

"Prosim tě, koho tohle zajímá?" Zíval hlas nudou.

"Tak mi nečum pod ruku." Zpražila jsem ho.

Ráda sleduju Elenky pokroky, vždyť před pár týdny byla na umělém dýchání!

*
Pozdě večer mě vzbudil pláč. Ale nebyla to Elenka, plakala holčička z vedlejšího pokoje.

"Já chci mámu! Já chci mámu!" Opakovala pořád dokola, až se zajíkala.

"Neřvi! Žádná máma nebude a koukej už chrápat!" Řvala na ni sestra.

"Já chci mámu!!!"

"Já bych toho chtěla! A jestli toho hned nenecháš, tak půjdu pryč!"

Nenechala, tak jsem za chvíli tu milou sestřičku viděla přes sklo dveří na chodbě.

Hrůza.
Vylezla jsem ze dveří a nabídla sestře, aby půjčila té malé náš DVD přehrávač, aby usnula u pohádky.

"To zrovna! Nic takovýho, ona zas usne." Odmítla striktně ta jedubaba.

"To nevim, když jste na ni byla tak hnusná."

"Prosim vás!"

"No byla jste na ni zlá, já všechno slyšela. Zítra to řeknu jejím rodičům, jak jste se k ní chovala." Vypadlo ze mě, až jsem se sama zarazila, co to říkám.

"Tak já jí tam jdu zapnout televizi!" Odsekla a vrátila se k plačící holčičce.

Zalezla jsem a zase si lehla. Přemýšlela jsem, jestli to na ni vážně řeknu.
Případně jak.

Když v tom mě napadl hrůzný scénář této noci...

Co když se sem ta sestra přikrade a něco mi píchne, aby mě umlčela? A třeba i navždy?!

"Už zase blouzníš?" Optal se mě můj věrný společník.

"Ty si nevzpomínáš na heparinovýho vraha?!" Rozváděla jsem svou strašlivou myšlenku dál.

"Tak to bys snad cítila, kdyby tě bodla, ne?"

"Mohlo by bejt pozdě!"

"Na chodbě jsou kamery, jestli tě to uklidní..."


Neuklidnilo, ale únava byla silnější, než já.
Ještě jsem se stačila pomodlit oknem do tmy, skrze zatažené žaluzie, a spala jsem jak dudek. Celou hodinu, než ozvala
Elenka, že chce čaj. A za další hodinu pak znova. A znova. A pak už byly dvě, a když jsem po sté uléhala do svého křesla,
všimla jsem si toho.

Žaluzie jsou odtažené.

"To je toho..."

"Byly dole!"

"Tak teď jsou nahoře. Je to problém? Jsi v šestym patře, máš zhasnuto, nikdo ti sem nevidí..."

"Ty to nechápeš! Někdo tu byl!"

*
Pokračování brzy
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martin | 14. února 2012 v 10:12 | Reagovat

:-(

2 Martina | 15. února 2012 v 11:40 | Reagovat

Do háje! Elenko bojuj!! Janičko,myslíme na vás!

3 Martin | 16. února 2012 v 9:00 | Reagovat

A tohle je dobrej napad. Budu kazdej vecer pred usnutim, taky chodit s kyblikem a dlatem, uvolnovat Elence tlak v plicich. Bojujte holky.

4 Dita | 23. února 2012 v 8:29 | Reagovat

Moc krásně napsané !

5 Andrea | 26. února 2012 v 22:04 | Reagovat

Taky na Vás často myslím jak se Elenka má. A někdy o Vás pár dní nevím a říkám si, že napíšu jak se máte a pak si zas řeknu že radši ne, protože když nepíšu, pomalu se uzdravujete a ještě bych to mohla třeba zakřiknout. Já už z Vás taky blbnu holky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.