Ztráta signálu - dokončení

17. února 2012 v 14:00 |  Povídky nemocniční (jak to bylo v časech nejtěžších)*

"Jo, ta sestra myslíš. Přišla ti vytáhnout žaluzie..."

"Tak mi to nějak vysvětli, když jsi tak chytrej a všechno víš!"

"Třeba vyjely nahoru samy..."

"Jasně. Jsou zvenku a ovládač mám tady, nad sebou... Třeba ji někdo vyrušil, když přišla s tou injekcí, tak dělala,
že přišla roztáhnout žaluzie..." Improvizovala jsem.

"A proč by ti v noci roztahovala žaluzie?"

"Nevěděla, co rychle udělat, proč nade mnou jako stojí..."

"Jsi úplnej cvok, ale teď už teda fakt."


"A ty všechno zlehčuješ!"

Vstala jsem a šla na sesternu, marně se mě pokoušel zadržet.

Překvapené sestry se na mě podívaly a já se rozespale zeptala:

"Vy jste u nás byly roztáhnout žaluzie?"

"Ne..." Koukaly na mě jak opařené.

"Dobře, děkuju."

A zase jsem zalezla do pokoje.

Slyšela jsem, jak se hlas směje, ale mě bylo spíš do pláče.
Už chci domů!

*

Ráno, po budíčku od Elenky, jsem si vybavila svůj krátký sen, který se mi stihl promítnout během slabého spánku.
Někdo mi strkal prst do krku.

Ale bylo to hodně živé, jako by se to stalo doopravdy.
Cítím i takové zvláštní škabání pod mandlí...

"Třeba jsi cítila nejdřív to škrabání a to se ti promítlo do snu..." Snažil se to hlas zase bagatelizovat.

"A nebo mi šoupla do krku nějaký prášek."

"Zase s tím začínáš? Už toho nech, já na tohle nemám."

*

Po ranní injekci na ředění krve jsme s Elenkou obdržely nové knihy, které přinesl herní terapeut.
Měly jsme s Elenkou tu čest, číst je jako první. Respektive prohlížet.

Byly ještě neosahané, voněly novotou a z jedné stránky dokonce nešlo vyšoupnout překvapení,
které každá z těch čtyř stránek skrývala.
Holt ještě neopotřebované, drhlo to...

Terapeut se snažil okénko vystrčit, ale nedařilo se.

"To je jak v životě, všechny případy nevyjdou." Řekl najednou.

"To je pravda..." Užasla jsem nad tím trefným přirovnáním.

Ale pak se mu to povedlo a já dětinsky zajásala: "Vyjdou!"

"No tak, ovládej se." Sykl hlas a já se zastyděla, jak jsem se nechala unést.

Jenže on se na mě vůbec divně nepodíval, byl taky rád.

*

Mámě jsem na otázku, jak se máme, napsala tuhle zprávu: Někdo nám v noci vytáhl žaluzie a strkal mi prst do krku, dějou se tady divný věci!

Hned mi volala a chtěla podrobnosti.

A pak usoudila, že bych se měla pořádně vyspat, a tak jsem si se Zdeňkem hned domluvila střídání...



Zdeňkovi se má příhoda se samovytaženými žaluziemi nestala. Jak večer zatáhl, tak to ráno našel.
To je celý on, pan normální.

A moje noc doma? Budila mě kočka, která se mě nemohla po té dlouhé době nabažit, takže jsem se
vyspala jen o trochu líp, než v nemocničním pokoji s Elenkou.

Toho dne přijali malé černé děcko a jeho mámu.
Žigovy.

Nejdřív po mně pořád jenom koukala, jako bych jí nějak nepadla do oka.
Kdykoliv míjela náš pokoj, dívala se dovnitř.
A kdykoliv jsme se potkali v herně, sledovala, co dělám, co říkám Elence, nespustila mě zkrátka z očí.

I hlas tentokrát musel uznat, že se nejedná o další mou paranoiu.

"Co je jí, holce?" Oslovila mě dalšího dne.

"Má nemocný srdce..." Sdělila jsem jí suše, protože jinak by tady neležela.

"Moje holka taky, je to strašný. A pustí vás už domu?" Ptala se dál.

"Ještě asi ne, u nás je to komplikovaný."

"Moje má zejtra operaci. Bojim se. Ale už aby to bylo, pojedu se vyspat."

"Já se byla vyspat včera."

"To jste z Prahy, ne?"

"Jo."

"My z Chomutova, to mám daleko."

"Hmmm."

"Ale já si vás pamatuju z minulýho roku, že jste tady taky ležely?"

"Taky, my jsme tady často..."


Tak proto na mě tak koukala, zná mě...
Má pocit.
Potom jsem dialog ukončila, protože Elenka už nechtěla čekat, až se vykecám, chtěla si malovat.
A nejlíp se maluje v pokoji...

*

Večer, když Elence přišla sympatická sestřička píchnout injekci na ředění krve, nedalo mi to
a znova jsem se přeptala na žaluzie.

"Myslíte, že je teoreticky možný, aby se ty žaluzie samy vyrolovaly?"

"Jo! To se nám tady děje... Oni jak jsou z venku, tak někdy stačí silnější vítr a nemusíte ani mačkat čudlík..."

"Vážně?! Tak to jste mě uklidnila."

Sestra se zasmála a šla.

Esemeska pro mámu zněla: Tak nejsem blázen, žaluzie se tu vytahujou i samy od sebe.

"Jsem ráda, že nejsi blázen." Odepsala.

"Otázka je, co si skutečně myslí..." Přisadil si hlas.

"Otázka pro tebe..."

"No nemyslí si to, no." Odpověděl otráveně.

*

Další ultrazvuk Elenky srdíčka ukázal znovu vyšší hodnoty tlaku v plicnici, a tak
se jí rozhodli vrátit pod nos kyslík.

Prý jí svědčí. A prý si ho povezeme i domů...
Paráda.

"Tak co, ty zednice!" Houkl na mě hlas s ironií v hlase.

"No co, no!"

"Kyslík jí pomohl, kdepak tvý podivínský výpravy v podobě blechy do jejích plic..."

"Aspoň jsem měla pocit, že něco dělám!"

"To sis mohla radši oholit nohy, to by aspoň stálo za to."

"Dyť já si je oholim..." Mávla jsem rukou.

"No co kdyby měl noční doktor Erna a přišel na vizitu, až budeš v tý svý kočičí košili?"

*

Doktor Erna skutečně přišel, ale až příští dopoledne.
Kreslil mi srdce - Elenčino srdce a vysvětloval, kde je tam co špatně a jak na to.

Byla to dlouhá přednáška, ale konečně jsem měla pocit, že jsem tu problematiku její vady pochopila.
Zvláštní, že si se mnou za celé dva roky nikdo nesedl a komplexně mi všechno nevysvětlil.

"Jestli k něčemu ty vaše vzájemný sympatie jsou, pak bych řekl, že právě k tomuhle." Chytračil hlas.

"Já cítim, že potřebuju nějaký povyražení. Únik z toho všeho..." Svěřila jsem mu.

"Tak únik a povyražení by zřejmě po těch necelých třech měsících uvítala i Elenka. Jaký řešení máš pro ni?"

"Víš, co říkala psycholožka - že nemá kyslík ona, neznamená, že bez něj musím bejt i já!" Zasmála jsem se.

"Jenže ona ho má! A ne jen obrazně..."

"To to pěkně vyústilo, na začátku mi povídá nějaká psycholožka o kyslíkový masce a nakonec na ni fakt došlo."

"Mě to prostě baví, život je plný zajímavých kliček a souher náhod... Obzvlášť ten tvůj."

*


Další dny ubíhaly velice pomalu, a přece rychle. Jeden jako druhý, stejný režim, stejní lidé, stejné zdi pokoje,
stejné útrapy. Především pro Elenku. To v podobě injekcí a ultrazvuků.

Paní Žigová mi jednoho rána povídá: "Půjčila byste mi mobil? Jenom napíšu esemesku a pak přítel zavolá zpátky, jestli by vám to nevadilo."

"Mám ho v nabíječce..."

"Vadilo!" Překládal hlas.

"To nevadí, já na to nespěchám."

Odešla jsem do pokoje a ona za hodinu klepala na sklo našich dveří.
Otevřela jsem a řekla, že jí ho nepůjčim.

"Dobře." Kývla hlavou a zas šla.

"To jsou celí oni, zejtra by si přišla půjčit šampón a pozejtří prachy..." Řekl k té situaci hlas.

"Ale mně z toho neni moc dobře, teď jí je to určitě líto."

"Neboj, vyškemrá ho jinde, neni to taková citlivka, jako ty."

"Ale co když se naštve a nějak se mi pomstí?"

"Ach ta tvoje paranoia."

"No třeba nás uřkne. Nebo uhrane nebo jak se to říká."

V tom jsem si všimla, jak prochází kolem a s vážným výrazem ve tváři se dívá na Elenku.

"Viděls to?!" Vykřikla jsem.

"Máš pravdu, určitě ji právě uhranula."

"To neni prdel!"

"Měla bys za ní jít, a ten mobil jí půjčit, a poprosit, ať tu kletbu vezme zpátky."

*

Jenže další naše kroky vedly na sono břicha. O pár pater níž, po dlouhé době Elenka opustila oddělení,
aspoň na pár chvil.

"Vy nám nesete Elenku?" Roztála sestra ve dveřích.

"Vy ji znáte?" Podivila jsem se. Hloupě.

"Kdo by ji tu neznal, při těch jejích komplikacích? My byly u toho, když měla to krvácení.
Tehdy byla chudinka úplně bílá a bez života, teď vypadá krásně!"

Pak zavolala rentgenistku: "Podívej, kdo tu je!"

"Elenka jo? Poprvé ji vidíme takhle naživo, ahoj Elenko!"

Elenka vykuleně zírala a pak se dala do breku, když jsem jí sundala tričko, aby ukázala břicho.

"Teda ale pojď se podívat na ty řasy, to stojí za to." Volala teď zas doktorka sestru.

"Máte určitě radost, že se z toho dostala, že jo?" Oslovily mě.

"To máme, i když není ještě všechno dořešený." Odpověděla jsem.

"Já bych ji tak rozmazlila! Úplně se vidim!" Pravila lékařka a já mohla jen potvrdit, že přesně k tomu se chystám.
*
pokračování:

Všechna vyšetření jiných orgánů, než srdce, byla v pořádku. Po krvácení v břišní dutině už ani památky;
jen trošku zdeformované střevo, jak na něj hematom tlačil, jinak nic. Zato to srdíčko...

Objevila se nová vada, a to v té půlce srdce, které dosud fungovalo dobře. Další zúžení - kolik už jich je?
A další chlopeň, co nedomyká...

"Jestli toho na tak malou holčičku není moc..." Vyjádřil se doktor, když vypnult ultrazvuk.

"A s tou plicní hypertenzí se dá žít?" Zeptala jsem se opatrně.

"Dá. Otázka je, jak dlouho." Řekl.

"To právě chtěla vědět..." Dodal ironicky hlas.


Naordinovali tedy Elence lék na snížení tlaku v plicích, Viagru. Dověděla jsem se, že tohle je komerční název toho léčiva.
Původně sloužil právě plicím. Až jeho vedlejší účinek se projevil u mužů - pozitivně.

Jako podpůrnou léčbu nasadili Elence natrvalo ten kyslík, který jí fičí přímo do nosu.

Poneseme si domů láhev stlačeného kyslíku.

"Zajímalo by mě, jestli se k těmhle zápiskům budeš někdy vracet. Tak, jako k těm svým deníkům.
To bude počteníčko, to se uvolníš a pobavíš, parádně zavzpomínáš..."

Dobíral si mě hlas, ale on tomu nerozumí. Chci mít prostě přehled, kdy, co a jak s Elenkou bylo...

*

V herně jsem viděla rodiče holčičky, kterou přivezli také se zablokovanou chlopní.
A její maminka mi pověděla o dalších dvou případech, kdy se tohle stalo, takže jsme společně usoudily,
že je to poměrně častý problém.

Když byla potom s dcerkou ve vyšetřovně, zůstal tam sedět její muž, tak jsme se dali do řeči i spolu.

Vyprávěl mi o celém průběhu Žanetky srdečních záležitostí a já se ho pak zeptala, jak tu její nemoc snáší.

"Tak před manželkou jsem ten silnej, to se ví, ale když to na mě přijde, tak zalezu do kouta a vybrečim se sám."

Koukala jsem na něj a viděla mu až do duše. Neseděl přede mnou chlap, ale táta. Stejný, jako ten Elenčin. Ten taky bulí sám v koutě, když si myslí, že ho neslyším.


"Váš muž to s Elenkou zvládá dobře, že jo?" Nadhodil herní terapeut, když jsem s ní usedla na koberec mezi hračky.

"Ale jo, postará se..." Netušila jsem, kam tím mířil.

"No, že vás tady i střídá, nemá žádnej problém, poradí si..."

"To asi, jako že ty ne..." Dloubl mě hlas pod žebro.

"On vypadá docela drsně, ale v jádru je to citlivej táta." Pokračoval hermistr a já přikývla.

"Vy jste taková jemná bytost, tak bych se i divil, kdybyste si k sobě vybrala nějakýho drsoně."

"Tak teď nevim, jsem zmaten." Přiznal hlas.

Tak jsme radši postavili z kostek vysokánský komín.

*

"Budeme vás muset přestěhovat! Máme plno příjmů a vy zabíráte dvoulůžák... Půjdete na čtyřku." Oznámila mi staniční sestra příštího rána.

Paní Žigová odešla domů a my se staly novými nájemnicemi jejího pokoje.


Pár dní se nedělo nic; čekalo se, až a jestli zaberou Elence léky, rehabilitovala, dietně se stravovala, chodila na odběry krve a ultrazvuky.

Pořád všechno dokola. Všechno dokola. Dokola.


"Objednali jsme vám na doma ten kyslík, bude to trvat asi týden, než se to vyřídí. Mezitím si dojedete do nemocnice na Karlák pro léky na plicní hypertenzi, které budete mít domů. A ještě začneme ředit krev Warfarinem, upustíme od těch injekcí, ať jí ulevíme." Povídal primář po vizitě.

"To ráda slyšim."

"Ono je tady teď hodně případů, kdy se po nich zablokovala chlopeň, nevíme proč, ta látka je klinicky testovaná... Ale nebudeme to u Elenky dál riskovat, blokádu chlopně si už nemůžeme dovolit."

Pak jsme domlouvali podrobnosti a společně zadoufali, že se všechno časem vylepší.


Večer jsem si toho všimla. Tady v tom pokoji už nejsou monitory. Nikde nic nepíská, nehouká; žádný přístroj, žádná ztráta signálu. Jenom tu fouká kyslík.
A s tím už se dá klidně spát.
***

KONEC
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martin | 24. února 2012 v 5:58 | Reagovat

Tak snad uz ji brzy pusti domu. Vzdyt uz tam lezi nejmin ctvrt roku. Drzim vam palce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.