Ztráta signálu

9. února 2012 v 20:59 |  Povídky nemocniční (jak to bylo v časech nejtěžších)*

"To sis myslela, že jde všechno vrátit a mít zpátky zase svůj starej život, nebo co?"

Asi jo... Ale máš pravdu, už to nejde. Jsem sama doma, je tu zase jenom kočka
a mám plno času pro sebe, na svý záliby, psaní... Ale neni to ono."

"Nevstoupíš dvakrát do stejný řeky, vždyť víš..."

Zdá se to nekonečné. Elenka leží na JIPce, je na přístroji, který za ni dýchá
a na uších má sluchátka, ze kterých se ozývá naše vyprávění o lepších časech,
kdy byla s námi doma a užívali jsme si.

Prý ji to má motivovat k uzdravení. Nebo aspoň povzbudit, dodat sílu...

Zdá se, že to funguje. Zatím žádné další komplikace nepřišly. Už tak jich bylo až dost.
Krvácení do břišní dutiny, kdy ji zachránili na poslední chvíli, a pak ty prasklé vředy v nekrmeném
žaludku...
Kdyby se jí nemusela ředit krev, bylo by snadné to vyřešit. Ale takhle?

Kamarádka mě objednala k psycholožce. Prý by mi mohla pomoct, jak tyhle těžké chvíle zvládnout.
Hlavně jak se zbavit výčitek, že jsem strůjcem utrpení malého tvorečka, který ze mě vzešel...

"To jsem zvědav, jak se toho paní zhostí. Bejt tebou, tak tam ani nechodim. Víš, co tě žere,
víš, že jsou to nesmysly, víš, že ať ti řekne cokoliv, budeš pořád stejně v prdeli... To bych tě nesměl znát."

Hlas se zase činil, nedal mi chvíli vydechnout a aspoň si namlouvat, že znám viníka a příčinu všeho...
Bylo mi s tím líp, potřebuju to na někoho svést. Ač třeba na sebe. Na koho taky jiného?

"Tak ale už dost, zaměř se radši na to, jak jí dodávat co nejvíc sil teď." Radil hlas, a já začala namlouvat
nové povídání o dětech z hřiště.

*

"Tak co máte za problém, povídejte..." Vyzvala mě psycholožka sídlící na prestižní adrese poblíž Pařížské ulice.

"Tohle jsem se bála, že se zeptáte..." Odvětila jsem s rukama v klíně.

"Nemám se ptát, jo?" Zasmála se. "Tak jinak, povídejte o sobě." Vzala to od lesa s propiskou připravenou k zapisování si.

"No... Mám dceru, která leží už dlouho v nemocnici..."

Když jsem došla až k tomu, že jsem přivedla na svět nemocnou holčičku, která teď trpí a já si to vyčítám,
skočila mi do řeči s razantním: "VY SAMA?!"

"Prosím?" Zvedla jsem zaskočeně hlavu.

"No vy sama jste ji přivedla na svět?"

"No, s mužem samozřejmě..."

"A muž si to nevyčítá?"

"Ne, on se na to dívá jinak..."

"Tak se na to dívejte jako on." Řekla a zatvářila se přitom, jako bych tenhle problém měla tím pádem z krku.

"Aha..." Zase jsem rozpačitě hlavu sklonila a už se viděla pryč.


Během té necelé hodiny jsem jen víc a víc nabírala dojmu, že psycholožka mi opravdu nepomůže.
Aspoň ne takhle.

A potřebuju vůbec pomoc? Napadlo mě taky.
Vždyť moje psychická pohoda závisí na Elenčině pohodě. Až se z toho dostane, bude zase dobře.
Ale co když se z toho nedostane?
To mi už pak bude všechno jedno...

"Víte, jak v letadle letušky dávají instrukce, že nejprve si nasadí masku dospělí a pak teprve pomůžou nasadit ji dětem?
Tak já to vždycky radím klientům - vy jste ta důležitější, k čemu jí budete bez síly a úplně vyřízená? To jí nepomůžete.
Zařiďte se v tomhle období pro sebe. Využijte toho, že ji nemáte doma, užívejte si, choďte cvičit, bavte se, vyrážejte,
milujte se s mužem... To, že nemá masku vaše dcera, neznamená, že ji nesmíte mít ani vy!"

"Tak tahle ti opravdu nepomůže." Ušklíbl se hlas a šel si ven zapálit.

Já si to tam odseděla a pak se přidala k němu.
Pár let jsem nekouřila, ani mě to nelákalo, ale teď v tom lítám zas. Ale co, to se zvládne.

"Myslíš?" Dloubl do mě hlas.
"Určitě." Kývla jsem přesvědčeně, i když asi ne moc přesvědčivě, protože mi nějak nevěřil.

*

Po měsíci a dvou týdnech se podařilo Elenku extubovat a zcela probudit.
Zkoušela jíst. Zkoušela všechno, ale nešlo jí nic.
Její projevy byly k pláči. K pláči pro rodiče chytré holčičky, která se náhle změnila v někoho
úplně jiného.

"To se zvládne..." Šeptal mi hlas.
"Myslíš?"
"Určitě." Kýval přesvědčeně, ale ne moc přesvědčivě...

Proto jsem se začala dožadovat zdravotní dokumentace, konkrétně neurologického posudku.

"Bohužel vám tu dokumentaci ukázat nemůžeme, to se nedělá..." Pravila sestra na mé přání.
"Jak to? Mám na to právo!" Přepadala mě hysterie, až se hlas zachvěl, kam až budu schopna zajít,
abych si tu kartu vymínila.

"Já když jsem tu měla hospitalizovanou babičku, tak jsem taky nesměla nahlížet..."

"Ale já jsem její zákonný zástupce, já právo mám!"

"Tak já zavolám doktora, nebudem se tady spolu hádat."


Uf. Ten to musí uznat, znám svá práva.
"Někdy to bejvá prd platný." Prohodil hlas a já už tušila, že si nepočtu.

"Nezlobte se, ale je neděle a my úplně přesně nevíme, jak je tohle v zákoně ošetřeno, takže
si zítra přizveme právníka a určitě se budete smět podívat, ano?"

"Jak by to bylo ošetřeno? Mám právo se podívat!" Kontrovala jsem. Ale bylo mi to prd platné...

Elenka vyplazovala jazyk, koulela očima jako Hurvínek, točila hlavou a na mě se ani nepodívala.
Co to s ní provedli?!

"Nezoufej, určitě ti nic nezatajili, dej jí čas..." Chlácholila mě máma do telefonu, ale já byla čím
dál víc přesvědčená, že už máme jinou Elenku, že jí ze všeho přeskočilo - jestli tedy doktoři netají
něco závažnějšího.

*

Ani další den to nebylo lepší. Snažila jsem se ji rozveselit, ale nedařilo se. Tvářila se lhostejně.
Měla svůj svět.
A když už jsem měla pocit, že se mi dívá do očí, uhnula jsem hlavou, abych její pozornost otestovala,
jenže ona koukala tím směrem dál. Kdoví kam až viděla...

"Myslíš jako, že vidí růžový slony?" Zasmál se rozpačitě hlas.
"Třeba. Vidíš, jak šátrá rukama do prázdna? Do prdele!" Propadala jsem panice a chtělo se mi utéct
někam pryč.
Tohle je jak v Přeletu nad kukaččím hnízdem...

"Tak ji hlavně neudus, dej jí ještě šanci." Rejpl znovu hlas a já se na něj podívala, za co mě jako má.

"Sranda!" Uvedl svou hlášku na pravou míru.
"Pěkně blbá."
"Jeď se vyspat."

*

"Kartu máte připravenou, je to skutečně tak, že se smíte podívat." Sdělil mi následujícího rána doktor.

Hned jsem nalistovala na neurologickou zprávu, kde stálo, že fixuje pohled a neshledali na ní žádné
patologické jevy.
Trochu mě to uklidnilo, ale stejně ve mně zůstávaly obavy, aby jí to nezůstalo.
To budu říkat: Ona není dementní, není to patologické...

"No tak..." Napomenul mě hlas a já mu musela dát za pravdu. Je přece jedno, co bych řekla lidem.

"Víte, ona už říkala básničky a byla dost šikovná a vnímavá..." Chrlila jsem na doktora své obavy
v naději, že mě utěší, že se nic nezměnilo.

"Tak to snad vidíš sama, že změnilo..."
Ten urýpaný hlas mi už pije krev.

Přesto doktor byl stejného mínění. Prý se uvidí, do jaké míry bude její osobnost "vratná".

"Ale jak s ní mám teď zacházet? Jak ji vrátit?"
"Zkuste instinkt, ten bývá nejspolehlivější. Až když to nepůjde, tak vyhledejte pomoc odborníka."

Super. Jenže můj instinkt radí vzít nohy na ramena.

*
Pokračování:
.
Naštěstí se během pár dnů Elenky stav jen vylepšoval a to po všech stránkách.
"Retardovaných" projevů ubývalo a přibývalo komunikace.
Sice neřekla slovo, ale sem tam kývla a na přání mě pohladila po vlasech.
To mi zatím stačilo.

"Nekecej, vždyť jsi říkala mámě, že to nic neznamená, že i dement umí pohladit." Ozval se hlas,
když jsem si dělala zápisky do diáře. Každý den jsem zapsala Elenky pokrok.

"No jo, ale jde to s ní k lepšímu, dement stagnuje." Vysvětlovala jsem mu.

"Kolik znáš dementů?"

Vlastně docela dost, když se tak zamyslím.
*

Elenku přemístili za sklo, do boxu. To je vždycky dobré znamení. Na její místo přivezli postýlku
s holčičkou, která měla hlavu omotanou ledovou výstelkou.
Slyšela jsem primáře, jak říká do telefonu rodičům, že má otok mozku.
A že ji dnes nemají navštěvovat.

Sledovala jsem z Elenky boxu, jak se nad nebohou holčičkou sklánějí lékaři, a jaký je kolem ní
ruch. Zřejmě komplikace při operaci, které nikdo nepředvídal, ani nechtěl. Prostě se stalo.

Mohlo se to stát Elence, napadlo mě.

"Může se stát komukoliv cokoliv." Rozseknul mé úvahy hlas a poradil mi, abych se zase radši otočila na Elenku
a věnovala se jí.

Přesto se mi do očí draly slzy, chudák holčička, chudáci rodiče...
*


A pak přišel den, kdy Elenku konečně překládali z jednotky intenzivní péče na standardní oddělení.
Tudíž jsem byla přijata i já.

V pokoji proti sesterně jsme se střídali s právě propuštěnou holčičkou a její matkou.
Požádala jsem ji o plenu, jestli jí nějaká nezbyla, abych mohla Elenku přebalit.

"Máme tady čtyřky, jestli jí nebudou moc velké."
"Zkusím to, děkuju. Je pravda, že hodně zhubla..." Dodala jsem.

Elenka zrovna kulila oči, div jí nevypadly z důlků a potom vyplázla jazyk a zaklonila přitom hlavu až na záda.

Paní si ji prohlížela a pak řekla: "Vy máte asi i jinou diagnózu..."


Hlas se na mě podíval, jako by ho zajímalo, co já na to.
Ale co by? Je po komplikacích, tak holt zhubla, anorexii skutečně nemá, nebo co si ta ženská myslí.

Až když odešly, objasnil mi hlas, jak to ta paní myslela.

CO ŽE?!

"Ještě, že už je pryč." Zasmál se můj věrný společník.

*

V noci mě vzbudil strašný kravál. Sbíječka. Nebo něco těžšího; kdo teď co dělá?

Poodtáhla jsem žaluzie, abych viděla ven, odkud zvuk přicházel a pak mi došlo, že přilétá vrtulník.
O dvě patra výš na střeše vedlejší budovy je přistávací plocha. Prý heliport se tomu říká.

Ale viděla jsem jen světla, už přistál.

Škoda, nikdy jsem vlastně vrtulník zblízka neviděla. Navíc v letu.

"Však on zase poletí, jsi tu první noc." Chlácholil mě rozespalý hlas.

Tak jsme spali. Tedy on spal, mě budila Elenka každou hodinu. Křičela ze spaní.
Ale tohle věřím, že se spraví. Doma.

"Aspoň jedna rozumná úvaha. Dobré ráno." Vítal mě čilý hlas, zatím co já, odvyklá už
nočnímu vstávání k postýlce, sotva držela otevřené oči.

*

Cestou z oběda ke mně do výtahu přistoupil lékař z kardia, který jel do stejného patra.

"Jedete k nám?"
"Já tam teď přechodně bydlím." Usmála jsem se.

"Neříkejte, chudáku. Na tom křesle spíte?"
"Jo, dá se rozložit."
"To jo, ale stejně máte pořád hlavu vejš, než nohy. Je to nezdravý.
To abyste po návratu domů léčila ještě i nohy!" Rozesmál se a já nerozumněla, jak to myslí.

Hlas evidentně taky ne...
"Ty se tu s něčím léčíš?" Nadhodil pobaveně.

Zmatený doktor mě pustil do dveří oddělení a já šla chodbou až nakonec, do pokoje, kde už na mě čekala Elenka.
Míjela jsem pult, na kterém leželo plno modrých desek. Některé tenké, jiné tlustší. A ty nejtlustší jsou o Elence.
Večer před spaním jsem prosklenými dveřmi na ty desky koukala a říkala si, proč zrovna Elenka má tu nejobsáhlejší
dokumentaci.

"Chtěla bys, aby její desky byly ty vpravo?"
"Třeba; jsou úplně tenký, to bude nějaká banalitka."

"Třeba i ta holčička s otokem mozku měla původně jen banalitku..." Nahlodával mě hlas.

"Tak jiný... Ty vlevo." Vybírala jsem.

"Třeba tam stojí, že matka je nemocná, otec neznámý... Anebo má to děcko víc diagnóz, tohle se týká jen srdce..."

"Máš pravdu, a kdoví, jak se jejich případy zkomplikujou, jaký budou jejich osudy, viď?
Kdepak, neměnit. Necháme si ty naše desky." Uzavřela jsem svou unavenou úvahu.
Hlas mlčel. To jsem si mohla vyložit jakkoliv. Ale já si to zrovna nechtěla vykládat vůbec nijak.

*
Elenka se postupně rozmlouvala a už byla víc jako dřív, než jako před týdnem.
Byla jsem šťastná.
Primář při vizitě mluvil o brzkém propuštění domů.

Když odcházel z pokoje, následoval ho houf lékařů, kteří ho při vizitě doprovázeli.
Poslední odchozí se ve dveřích ještě otočil a mile se usmál. Na mě.
Nikdy jsem si ho nevšimla, až teď. Pěknej chlap.

"A toho jeho prstýnku sis taky všimla?" Vyzvídal hlas.
"Prosim tě, klid. Já jsem snad sama? Nic v tom hned nehledej."

"Pohlídám si tě."

"On se usmál!" Bránila jsem se.
"Ale zabralo to!"
"Dost už!"

*

Když jsem nesla Elence jídlo z ledničky, všimla jsem si, že zmíněný lékař má dnes službu.
To znamená denní a noční. To znamená, že večer přijde do pokoje na vizitu...

Noční sestra, která mě viděla po půl roce, mi vysekla zvláštní poklonu, když jsem umývala Elenku.
"Moc vám to sluší!"

"Jo? Děkuju!" Odpověděla jsem potěšeně.

"Máte teď takové ženské rysy... Já bejt mladší - !"

"No teda!" Spadla hlasu čelist a já byla v rozpacích.

Ještě, že už byla Elenka vykoupaná a mohla jsem ji odnést zpátky do pokoje.
Přesto jsem cítila, že mě její uznání potěšilo. Ať je to, jak chce.

Jenže na nástěnce najednou už viselo jiné jméno, takže doktor Erna večer nepřijde.
Nevadí. Umyju se a půjdu spát, hned jak uspím Elenku.

*

Odmalovala jsem se, vyndala čočky, nasadila brýle a navlékla se do své staré noční košile s oranžovou
kočkou. Na nohy jsem natáhla tlusté růžové ponožky a byla připravená do postele.
Jen tu svou holčičku ještě uspat...

Stála jsem nad postýlkou, zpívala jí a najednou se hlas škodolibě rozesmál.
Myslela jsem nejdřív, že ho pobavil můj zpěv, ale pak jsem si všimla, že u pultu
s kartami stojí doktor Erna. A vzápětí už bral za kliku...

Skvěle.

"Jde se podívat na Elenku, nevadí, že vypadáš děsně."
Ujišťoval mě hlas a já rukama mačkala tu výšivku na košili.
Dívala jsem se na něho skrze svá tlustá skla a tušila, že flirtu je konec.

Slyšela jsem, jak hlas vyprskl smíchy: "Flirtu?! Ve svym starym životě bys tomuhle teda neřikala flirt..."

"Neříkals, že starej život už nemám?" Špitla jsem.

"Tak jak jí je?" Přerušil tok mých niterních dialogů doktor Erna.

"Dobrý, snažím se ji uspat..."
Všimla jsem si, jak si mě nevěřícně prohlíží.

"Tak snad se zadaří." Řekl pak a zas šel.

Skvěle.

"Někdo zřejmě přehodil na nástěnce služby, no..." Dodal ještě hlas s tlumeným smíchem a šlo se spát.
*

V sobotu přijela na návštěvu moje sestra. Neviděla Elenku dlouho, tak se jí nemohla nabažit.
V tom se ozval zase ten známý hluk zpoza okna - vrtulník letí!

Sestra se podivila a já ji poslala k oknu.

"Běž se podívat, je to prima podívaná, jak přistává helikoptera!"
"Copak tys to viděla?" Podíval se na mě hlas, ale dělala jsem, že jsem ho neslyšela.

Sestra přimáčkla tvář na sklo a už jsem slyšela jen slova úžasu.

"A už sedí. To je pecka, nikdy jsem to neviděla takhle naživo a zblízka." Komentovala svůj zážitek.

Cítila jsem, jak mě hlas sleduje a čeká, jestli se přiznám. Ale to bych se shodila!
Ségra s rozjařeným úsměvem vzala zase do náručí Elenku a já se svalila do křesla.

Po chvíli ovšem vrtulník zase startoval. Namáčkla jsem se na okno a sledovala světýlko na vrcholu jeho ocasu.
Docela dobře se dá podle toho odhadnout, jak je velký.
Jenže jsem nedokázala odhadnout vzdálenost; kdyby byl letoun tak velký, jak jsem předpokládala - tedy malý, nevešel by se do něj pilot. Natož lehátko s pacientem a doktor...

"Ty vole! Áááá!" Ječela jsem a kryla si rukama hlavu, když se kolem mě řítil ten raketoplán.

"Co děláš, vždyť už jsi to viděla, ne?" Divila se ségra.

"Jo, jasně, ale v noci to vypadalo trochu jinak... Chápeš..."
"Myslim, že chápu." Podívala se na mě a její důraz na to chápu, jsem chápala zase já.


"Musim uznat, že se bavim, ty nikdy nezklameš. Otázečku bys pro mě neměla?"

*

Pokračování brzy
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 adaluter | Web | 9. února 2012 v 22:34 | Reagovat

Já tu sedím a přemýšlím už chvíli, co napsat.
Slova útěchy nebo povzbuzení mi znějí stejně hluše, jako slova té psycholožky, někdy jsou slova prostě bezmocná.
Posílám tedy alespoň objetí a upřímné přání, ať je každý následující den lepší než předchozí.

2 niternice | 10. února 2012 v 10:41 | Reagovat

Děkuju, snad příběh dobře dopadne :)

3 Katka | E-mail | 13. února 2012 v 21:46 | Reagovat

Janičko, taky si nedovedu představit, že by mi v podobné situaci pomohl psycholog... Zkrátka máš strach o svoji holčičku, je to přirozená reakce, která prostě bude ať už Ti kdokoli řekne cokoli... Jedině jestli by Ti nemohl doktor napsat něco na uklidnění, ale abys zase pak mohla normálně fungovat a být Elence oporou... Musí to být hrozně náročné, pro Tebe i pro tu malou prdelku... Určitě si nesmíš vyčítat, že jsi na svět přivedla nemocné děťátko!!! Jak bys to mohla záměrně udělat??? Žádná matka si přeci něco takového nepřeje a ani nějak nemůže zařídit aby to tak bylo, takže to určitě v žádném případě nemůže být Tvoje vina!!! Bohužel nikdo nemůže ovlivnit ani to, aby to bylo naopak a stoprocentně se narodilo zdravé miminko... Ale i u zdravého děťátka nikdy nevíš, co se může stát... všude číhá tolik nebezpečí a raz dva se můžeš ocitnout v podobné situaci... Snad Ti to aspoň trošku pomohlo... Ale úplně Tě chápu, já bych na tom v Tvém případě byla těžko jinak...

4 Kiki | 6. října 2012 v 7:57 | Reagovat

Libi se  mi, co napsal adaluter.
I co napsala Katka. Kazdopadne,Janicko ty si nic nevycitej. Privedla si na svet nejlepsi, nejuzasnejsi holcicku na svete a ona se s tim popere. Je dost silna,vim. Je to takovej milacek, ja nechapu na jednu stranu, vim,ze¨je to divny napsat,ale nechapu¨,ze to vsechno krasne zvlada. Ona ma  vuli zit a vsechno to zvladne a hlavne se tam oni stara nahore dedecek, on ji opatruje:)

a  uz zase bulim:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.