Ondulace jako flinta do žita

29. února 2012 v 17:45 |  DNES
Říkala jsem si, že dnešní datum si nemůžu nechat ujít - a něco nenapsat...

Celý únor jsem neměla tušení, že tu máme přestupný rok. Kdo se dneska narodí, bude slavit své
první narozeniny, až mu budou čtyři :)

Hahaha... Já vim, to je starý.

Chtěla jsem, ještě předevčírem, poslat povídku do dneškem končící soutěže, kterou pořádá jedno
pražské nakladatelství. Už po druhé.
Loni jsem se zúčastnila, letos nestíhám.

Všimla jsem si na poslední chvíli, že i letos dávají šanci neznámým pisálkům, a ačkoliv
za normálních okolností bych zvládla napsat desetistránkovou povídku (minimálně),
za dva dny, tak teď to prostě nejde.

Ne, když jsem s Elenkou v nemocnici a veškerý čas, který mám pro sebe, je nutné pro sebe
skutečně využít - umýt se, najíst se, vyspat se. Tím to hasne.

A tak, aby mě ta promarněná šance zase tak nebolela, řekla jsem si, že se prostě a jednoduše
nebudu honit za každou příležitostí uspět.

Pravděpodobně bych stejně neuspěla, jako loni, a upřímně musím říct, že letos mě nijak zvlášť
nedráždí ta představa, co by, kdyby...

Slíbila jsem totiž - a teď se nesmějte - Bohu, že když nechá Elenku žít (tehdy v prosinci a v lednu, kdy
bojovala na JIPce o život), budu tady skutečně jen pro ni a budu se jí naplno věnovat a dělat, co jí
na očích uvidím, aby měla co nejhezčí dny.

Záměrně nepíšu život, protože moje máma nedávno řekla takovou zajímavou větu, takový postřeh.
Že nežijeme na roky, ale na dny.

A je to tak.

A já k tomu přidávám ještě svůj postřeh. Přišla jsem na to v noci na dnešek. Možná to bude tím datem...

Pořád se všechno mění. Dneska je všechno zase trochu jiné, než bylo včera. A než bude zítra. Natož pak za nějaký ten rok.
Vysvětlím tu myšlenku.

Jednak se měníme my samy. Nálada, pocity, vjemy... Co bolelo, bolí míň - anebo víc, jsme bohatší třeba zase o nějakou tu zkušenost, anebo i korunu - anebo naopak chudší...

A stárneme. Každá buňka v našem těle je den o dne starší.

Všimla jsem si na sobě, že při dosednutí hlasitě vydechnu.
To dřív nebylo.

Dítě si dřepne a klidně hned zas vyskočí, hopsá, skáče, lítá... Ale já už ne.
A to jsem se ještě donedávna považovala za zcela svěží a pružnou.

Ségra mi kdysi svěřila takový vlastní postřeh, a to ten, že nechápe, jak to přijde, že staří lidi špatně chodí.
Že jdou tak pomalu a bolí je nohy.
Proč?

Když nás ty nohy nebolí, tak si to asi těžko dovedem představit.
Ale já starým lidem - narozdíl od sestry - věřím, že nesimulujou :)

A spíš jsem se, to už dřív, zaměřila na vlasy žen.
Malá holčička má krásné dlouhé lokýnky, hladký účes, anebo prstýnky (to neměl být rým),
a má to tak třeba do čtrnácti. Dnes bych řekla, že v lepším případě.

Pak jde do nějakého toho IN účesu a začne s barvením, stříháním...

Já vždycky sleduju postarší dámy, které mají na hlavě nějakou tu ondulaci, krátké vlasy nalakované
do účesu "helma", anebo každý vlas jinak dlouhý, jinak barevný...
Kdy se jim to stalo?

Copak bylo tak špatné, mít ty dívčí dlouhé, přirozené vlásky?

Prdnout do nich čelenku, anebo sponku a být krásná jako princezna? (Anebo královna...)

Tohle nejsou změny ze dne na den, to ne. To je opravdu záležitost let.
A já už na tom taky dělám :)

Holt život je plný změn, a ať už si ho na začátku představujeme a vysníváme jakkoliv,
stejně nás semele a povede jinudy, až se nestačíme divit, kam až jsme se to dostali.
A jak vzdáleni jsme těm svým mladistvým představám.

Já kupříkladu ještě nehážu flintu do žita. Pořád ještě doufám, že se mi aspoň některých z těch mých vysněných
met podaří dosáhnout.

Dnešek lze pojmout jako den navíc.
Když tedy žijeme na ty dny.

Den, kdy se zase všechno trošku změní. I my.
Možná ho úplně nevyužijeme pro naše velké plány - jako já s povídkou pro soutěž,
zcela určitě se posuneme k těm stařecky bolavým nohám,
ale hlavně ne směrem k ondulaci...
***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martin | 29. února 2012 v 19:55 | Reagovat

To je zase jednou krasnej clanek. Nuti k zamysleni. Tohle mam rad. Kazdej den je prilezitost neco zmenit. Mne treba vadi, ze kourim a ze jsem linej. A kazde dalsi rano ba i hodinu, mam sanci to zmenit. Je to jen na nas, jak se rozhodnem. Kdy co udelame, nebo neudelame. A je krasny byt na svete pro nekoho :-)

2 niternice | 29. února 2012 v 20:49 | Reagovat

Děkuju! Je to krásný, ale je to hlavně naplňující. Žít život pro někoho druhého... To má smysl :-)

3 adaluter | Web | 1. března 2012 v 1:39 | Reagovat

Změny jsou pomalé, plíživé, nenápadné. A pak se ve čtyřiceti kouknu pozorněji do zrcadla, a ještě pozorněji za sebe, na tu cestu a ptám se: "kdo já sakra jsem a kde jsem se tu vzala?" "A kde je ta, kterou jsem se cítila být?"
Máš pravdu, život nás semele a všechno je vždycky úplně jinak.

4 Adlik | 1. března 2012 v 19:15 | Reagovat

Hezký zamyšlení... a mimochodem, moje ségra právě včera - 29.2.- porodila :-) Holčičku Valentýnku. My musíme mít prostě vždycky něco extra :-)

5 Kiki | 2. března 2012 v 21:59 | Reagovat

Janicko, tohle  je strasne  krasne  napsany, ta myslenka je  strasne  hluboka a smutna. Elenka  je  uzasna, verim tomu,ze ta ma  pred sebou vic  dni, nez  my  vsichni co jsme  ti to tady  komentovali, ona  je slunicko, milacek  nejkrasnejsi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.