Únor 2012

Ondulace jako flinta do žita

29. února 2012 v 17:45 DNES
Říkala jsem si, že dnešní datum si nemůžu nechat ujít - a něco nenapsat...

Celý únor jsem neměla tušení, že tu máme přestupný rok. Kdo se dneska narodí, bude slavit své
první narozeniny, až mu budou čtyři :)

Hahaha... Já vim, to je starý.

Chtěla jsem, ještě předevčírem, poslat povídku do dneškem končící soutěže, kterou pořádá jedno
pražské nakladatelství. Už po druhé.
Loni jsem se zúčastnila, letos nestíhám.

Všimla jsem si na poslední chvíli, že i letos dávají šanci neznámým pisálkům, a ačkoliv
za normálních okolností bych zvládla napsat desetistránkovou povídku (minimálně),
za dva dny, tak teď to prostě nejde.

Ne, když jsem s Elenkou v nemocnici a veškerý čas, který mám pro sebe, je nutné pro sebe
skutečně využít - umýt se, najíst se, vyspat se. Tím to hasne.

A tak, aby mě ta promarněná šance zase tak nebolela, řekla jsem si, že se prostě a jednoduše
nebudu honit za každou příležitostí uspět.

Pravděpodobně bych stejně neuspěla, jako loni, a upřímně musím říct, že letos mě nijak zvlášť
nedráždí ta představa, co by, kdyby...

Slíbila jsem totiž - a teď se nesmějte - Bohu, že když nechá Elenku žít (tehdy v prosinci a v lednu, kdy
bojovala na JIPce o život), budu tady skutečně jen pro ni a budu se jí naplno věnovat a dělat, co jí
na očích uvidím, aby měla co nejhezčí dny.

Záměrně nepíšu život, protože moje máma nedávno řekla takovou zajímavou větu, takový postřeh.
Že nežijeme na roky, ale na dny.

A je to tak.

A já k tomu přidávám ještě svůj postřeh. Přišla jsem na to v noci na dnešek. Možná to bude tím datem...

Pořád se všechno mění. Dneska je všechno zase trochu jiné, než bylo včera. A než bude zítra. Natož pak za nějaký ten rok.
Vysvětlím tu myšlenku.

Jednak se měníme my samy. Nálada, pocity, vjemy... Co bolelo, bolí míň - anebo víc, jsme bohatší třeba zase o nějakou tu zkušenost, anebo i korunu - anebo naopak chudší...

A stárneme. Každá buňka v našem těle je den o dne starší.

Všimla jsem si na sobě, že při dosednutí hlasitě vydechnu.
To dřív nebylo.

Dítě si dřepne a klidně hned zas vyskočí, hopsá, skáče, lítá... Ale já už ne.
A to jsem se ještě donedávna považovala za zcela svěží a pružnou.

Ségra mi kdysi svěřila takový vlastní postřeh, a to ten, že nechápe, jak to přijde, že staří lidi špatně chodí.
Že jdou tak pomalu a bolí je nohy.
Proč?

Když nás ty nohy nebolí, tak si to asi těžko dovedem představit.
Ale já starým lidem - narozdíl od sestry - věřím, že nesimulujou :)

A spíš jsem se, to už dřív, zaměřila na vlasy žen.
Malá holčička má krásné dlouhé lokýnky, hladký účes, anebo prstýnky (to neměl být rým),
a má to tak třeba do čtrnácti. Dnes bych řekla, že v lepším případě.

Pak jde do nějakého toho IN účesu a začne s barvením, stříháním...

Já vždycky sleduju postarší dámy, které mají na hlavě nějakou tu ondulaci, krátké vlasy nalakované
do účesu "helma", anebo každý vlas jinak dlouhý, jinak barevný...
Kdy se jim to stalo?

Copak bylo tak špatné, mít ty dívčí dlouhé, přirozené vlásky?

Prdnout do nich čelenku, anebo sponku a být krásná jako princezna? (Anebo královna...)

Tohle nejsou změny ze dne na den, to ne. To je opravdu záležitost let.
A já už na tom taky dělám :)

Holt život je plný změn, a ať už si ho na začátku představujeme a vysníváme jakkoliv,
stejně nás semele a povede jinudy, až se nestačíme divit, kam až jsme se to dostali.
A jak vzdáleni jsme těm svým mladistvým představám.

Já kupříkladu ještě nehážu flintu do žita. Pořád ještě doufám, že se mi aspoň některých z těch mých vysněných
met podaří dosáhnout.

Dnešek lze pojmout jako den navíc.
Když tedy žijeme na ty dny.

Den, kdy se zase všechno trošku změní. I my.
Možná ho úplně nevyužijeme pro naše velké plány - jako já s povídkou pro soutěž,
zcela určitě se posuneme k těm stařecky bolavým nohám,
ale hlavně ne směrem k ondulaci...
***

Pojednání nad cigaretou

26. února 2012 v 17:46 Pojednání
"Já vždycky dokouřim krabku a řeknu si, že s tim končim, jenže pak zjistim, že to jako impulz k přestání nestačí."

Svěřil mi kamarád svou cigaretovou svízel.

"Pro mě byl tehdy dost výraznej impulz to datum 1.1., a od tý doby čekám na další takovou příležitost."

A dál vedl pojednání o tom, jaké další datum by tak přicházelo do úvahy.
Prý očekává, že 1.3. by mohlo přinést kýžený úspěch.

Není to sice úplně nejvýraznější datum, ale prý lepší, než třeba 26.2.

V tom jsem mu musela dát za pravdu.

Jeho úvahy mě vedly k zamyšlení, kdy je ten správný čas přestat kouřit. Kromě TEĎ.


Zítra? Když má člověk načatou tu krabku?
Až ji doukouří? Jenže v pátek se jde pařit...

Po pařbě? Bude další pařba...
Úderem chřipky? Ale za pár dní bude chuť zpátky...
S novým vztahem? Aby jeho podráždění ohrozilo krásný začátek?
Nikdy? Když chce přestat už teď?

Vychází mi, že prostě jednou. Jednou, až si sám řekne DOST.

Důležitý je ten moment první myšlenky s tím seknout.
Obvykle je k reálnému seknutí ještě hodně dlouhý kus cesty, ale je to taková první vlaštovka.

Nechce být kuřákem. Tedy ví, co chce. Respektive, co nechce.
A pak je na řadě otázka správného načasování dalších kroků, vedoucích k cíli.

Osobně se mi nejvíc vyplatilo moc o tom neuvažovat a začít jednat.
Omezit to.
Místo krabičky denně, jenom půl.

A vynechat cigarety mezičasové.
To jsou ty, kdy vás nenutí potřeba, ale jen příležitost.
Tedy vyvarovat se příležitosti.

Nevytvářet si ji.

Jsem-li zvyklý na cigárko u kávy, tak si ho dám, ale cestou na zastávku? To si stejně nevychutnám.
Vytvořím si tedy rituály, při nichž si cigaretku užiju a do běžného života si je tahat nebudu.
Pak si budem vzácnější :)

Ale především, omezením příjmu nikotinu snížím svou závislost na něm.

Někde jsem kdysi četla, že závislost se měří dobou, kterou po ránu vydržím bez cigarety, aniž bych zešílela.

Vstanu, umyju se, nasnídám se - a už je to tady. Za hodinu se dostaví fyzická potřeba nikotinu.
Tak ji uspokojím.

A poté následuje několikahodinová doba bez té potřeby. Jenže, když to není nutné, člověk na tu potřebu nečeká
a zapálí si zas. Ze zvyku. Pro chuť.

Tím ale zkracuje interval, který bez cigára přežije.

Jeden bývalý přítel mi říkal, že nejhorší na té epizodě, kdy ho na dva dny zavřely do cely předběžného zadržení ( :-) )
bylo to, že nesměl kouřit.

Málem prý zešílel. Ne z té situace, že má průser, ale z toho, že nemá možnost uspokojit svou závislost.

A to už je špatný.


Co bych Vám tak ještě o téhle problematice s odvykáním pověděla?

Tři denně.
To jsem taky jednou někde četla.
Do tří cigaret denně prý nejste úplně kuřák.
Je to prý, jako byste žil v centru smogového města.
Jen jsem se tam nedočetla, jestli to platí, i když v tom centru zároveň žijete...


Můj muž mi nedávno řekl - když jsem opětovně propadla cigaretám: "Nekuř, nepomůže ti to, to je jenom pocit."

Jak chytré...

Musela jsem uznat, že pravda to tedy je.
Když se člověk rozčílí, anebo má nějaké trable, má sklon jít si okamžitě zapálit. Mluvíme o člověku kuřákovi.
Nepomůže mu to, ani se necítí líp, ani při tom obvykle na nic převratného nepřijde, ani se moc neuklidní...

Ale pocity má opačné. Je to prazvláštní.

Na závěr přidám svou osvědčenou zkušenost, kterou jsem už dvakrát úspěšně uplatnila v odvykací praxi.
Dlužno dodat, že mi nekuřáctví vydrželo vždy pár let, takže nebýt mých tendencí propadat tomu znovu a znovu,
mohla jsem vydržet. Závislost byla dávno pryč.

Tak tedy.
Ty tři denně.

Krok první, přechod ze silných na slabé. Až na ty nejslabší (R1).
A pak omezování počtu cigaret na den.
A moc se s tím nepočítat a nebabrat. Zkrátka to moc neprožívat, protože to je pak jako s dietou.
Čím víc energie člověk vkládá do různých propočtů kalorií a sestavování jídelníčku,
tím spíš má za chvíli všeho dost a začne se znova cpát.

Zamyslete se i nad tím, jestli náhodou nejste rozený kuřák.
Jsou typy, kterým to nikterak nevadí (fyzicky). Ale to se týká snědých lidí.
Světlé typy jsou kolikrát na nikotin i alergičtí a nedělá jim dobře.
Jsou to obvykle ti, kteří dobře ví, že s tím musí přestat, jen neví, jak na to.

Já mám kuřácká období. A když přijde nekuřácké, tak kuřáky teda vážně nechápu :)
Ono je to žene klidně i do mrazu, jen aby skřehlými prsty pomazlily cigaretku.
A jak to z nich táhne!
Jedno mají všichni společné, a to chuť s tím praštit. Plno předsevzetí a ušlechtilých myšlenek
s každou dokouřenou krabičkou.


Zrovna včera mi máma říkala: Teda z tebe jsou zas cítit cigarety! Že se nestydíš.

Stydim.
Ale bydlim ve smogovém městě a kouřím Er jedničky! Navíc je to jenom období!
***


No nic, dokouřila jsem, pojednala jsem, tak to típnu a půjdu si zas po svym :)

25. 2. 2012

25. února 2012 v 13:28 DNES
Moje sestra Kiki byla na depilaci chloupků celého těla, po které už by jí nikdy neměly narůst.
Psala jsem Vám už o tom, že z tohohle vánočního dárku měla největší radost...

I když mělo jít o proceduru bolestivou. Holt pro krásu se musí něco vydržet!

Ze salónu dostala instrukce, nechat si narůst tří milimetrovou srst, a to všude, kde
se jí bude chtít na věky zbavit.

Takže neholit nohy, neholit nic. Nechat to nejmíň dva týdny růst.

"Tak to chudák Dan, teda..." Zhodnotila Kiki situaci s ohledem na svého přítele.


Dan to přežil a Kiki se za pár týdnů vydala vstříc své vytoužené budoucnosti, v níž nebude vědět, co je žiletka.

Má tendence na to špatné zapomínat... Což je záviděníhodné.

Jestli myslíte, že jela sockou, tak to se nedejte mýlit. I kdyby neměla auto, nevyšla by mezi lidi s tím,
co jí za tu dobu vyrostlo pod nosem.
Nemá ráda, když se to označuje jako knír. Takže tomu říkejme fousky.

Ne, ty si běžně neholí, ty strhává voskem. A i na tuhle bolestivou záležitost by do budoucna ráda zapomněla.

Nuže, přehodila přes hlavu šál - na cestu ke svému vozu a inkognito dofrčela do centra Prahy, kde radostně
otevřela dveře salónu, kde už ji čekali.


"To máte už moc dlouhý, to mi ten lejzr nevezme!" Vyhrkla kosmetička a bylo to.

"Oholte se a přijďte za týden..." Dostala Kiki radu mezi dveřmi a hned potom spěšně nasedla zpátky do auta
a už se viděla doma ve vaně...


Voskem strhla fousky a chlupy na rukou. A na zádech. Ostatní oholila.


Jenže se styděla přiznat Danovi, že ten nehezký pohled na ni snášel zbytečně dlouho,
a tak ho nechala při tom, že už je po všem; že jak ji vidí teď, tak už ji bude vídat i od teď...


Akorát, že za pár dní tady bylo dilema... Na salón ještě brzy, na rande s Danem už pozdě...

Naštěstí ji zrovna skolila nemoc, a tak ulehla a mám takové tušení, že to bude trvat týden, než se Kiki uzdraví...

***

Ztráta signálu - dokončení

17. února 2012 v 14:00 Povídky nemocniční

"Jo, ta sestra myslíš. Přišla ti vytáhnout žaluzie..."

"Tak mi to nějak vysvětli, když jsi tak chytrej a všechno víš!"

"Třeba vyjely nahoru samy..."

"Jasně. Jsou zvenku a ovládač mám tady, nad sebou... Třeba ji někdo vyrušil, když přišla s tou injekcí, tak dělala,
že přišla roztáhnout žaluzie..." Improvizovala jsem.

"A proč by ti v noci roztahovala žaluzie?"

"Nevěděla, co rychle udělat, proč nade mnou jako stojí..."

"Jsi úplnej cvok, ale teď už teda fakt."


"A ty všechno zlehčuješ!"

Vstala jsem a šla na sesternu, marně se mě pokoušel zadržet.

Překvapené sestry se na mě podívaly a já se rozespale zeptala:

"Vy jste u nás byly roztáhnout žaluzie?"

"Ne..." Koukaly na mě jak opařené.

"Dobře, děkuju."

A zase jsem zalezla do pokoje.

Slyšela jsem, jak se hlas směje, ale mě bylo spíš do pláče.
Už chci domů!

*

Ráno, po budíčku od Elenky, jsem si vybavila svůj krátký sen, který se mi stihl promítnout během slabého spánku.
Někdo mi strkal prst do krku.

Ale bylo to hodně živé, jako by se to stalo doopravdy.
Cítím i takové zvláštní škabání pod mandlí...

"Třeba jsi cítila nejdřív to škrabání a to se ti promítlo do snu..." Snažil se to hlas zase bagatelizovat.

"A nebo mi šoupla do krku nějaký prášek."

"Zase s tím začínáš? Už toho nech, já na tohle nemám."

*

Po ranní injekci na ředění krve jsme s Elenkou obdržely nové knihy, které přinesl herní terapeut.
Měly jsme s Elenkou tu čest, číst je jako první. Respektive prohlížet.

Byly ještě neosahané, voněly novotou a z jedné stránky dokonce nešlo vyšoupnout překvapení,
které každá z těch čtyř stránek skrývala.
Holt ještě neopotřebované, drhlo to...

Terapeut se snažil okénko vystrčit, ale nedařilo se.

"To je jak v životě, všechny případy nevyjdou." Řekl najednou.

"To je pravda..." Užasla jsem nad tím trefným přirovnáním.

Ale pak se mu to povedlo a já dětinsky zajásala: "Vyjdou!"

"No tak, ovládej se." Sykl hlas a já se zastyděla, jak jsem se nechala unést.

Jenže on se na mě vůbec divně nepodíval, byl taky rád.

*

Mámě jsem na otázku, jak se máme, napsala tuhle zprávu: Někdo nám v noci vytáhl žaluzie a strkal mi prst do krku, dějou se tady divný věci!

Hned mi volala a chtěla podrobnosti.

A pak usoudila, že bych se měla pořádně vyspat, a tak jsem si se Zdeňkem hned domluvila střídání...



Zdeňkovi se má příhoda se samovytaženými žaluziemi nestala. Jak večer zatáhl, tak to ráno našel.
To je celý on, pan normální.

A moje noc doma? Budila mě kočka, která se mě nemohla po té dlouhé době nabažit, takže jsem se
vyspala jen o trochu líp, než v nemocničním pokoji s Elenkou.

Toho dne přijali malé černé děcko a jeho mámu.
Žigovy.

Nejdřív po mně pořád jenom koukala, jako bych jí nějak nepadla do oka.
Kdykoliv míjela náš pokoj, dívala se dovnitř.
A kdykoliv jsme se potkali v herně, sledovala, co dělám, co říkám Elence, nespustila mě zkrátka z očí.

I hlas tentokrát musel uznat, že se nejedná o další mou paranoiu.

"Co je jí, holce?" Oslovila mě dalšího dne.

"Má nemocný srdce..." Sdělila jsem jí suše, protože jinak by tady neležela.

"Moje holka taky, je to strašný. A pustí vás už domu?" Ptala se dál.

"Ještě asi ne, u nás je to komplikovaný."

"Moje má zejtra operaci. Bojim se. Ale už aby to bylo, pojedu se vyspat."

"Já se byla vyspat včera."

"To jste z Prahy, ne?"

"Jo."

"My z Chomutova, to mám daleko."

"Hmmm."

"Ale já si vás pamatuju z minulýho roku, že jste tady taky ležely?"

"Taky, my jsme tady často..."


Tak proto na mě tak koukala, zná mě...
Má pocit.
Potom jsem dialog ukončila, protože Elenka už nechtěla čekat, až se vykecám, chtěla si malovat.
A nejlíp se maluje v pokoji...

*

Večer, když Elence přišla sympatická sestřička píchnout injekci na ředění krve, nedalo mi to
a znova jsem se přeptala na žaluzie.

"Myslíte, že je teoreticky možný, aby se ty žaluzie samy vyrolovaly?"

"Jo! To se nám tady děje... Oni jak jsou z venku, tak někdy stačí silnější vítr a nemusíte ani mačkat čudlík..."

"Vážně?! Tak to jste mě uklidnila."

Sestra se zasmála a šla.

Esemeska pro mámu zněla: Tak nejsem blázen, žaluzie se tu vytahujou i samy od sebe.

"Jsem ráda, že nejsi blázen." Odepsala.

"Otázka je, co si skutečně myslí..." Přisadil si hlas.

"Otázka pro tebe..."

"No nemyslí si to, no." Odpověděl otráveně.

*

Další ultrazvuk Elenky srdíčka ukázal znovu vyšší hodnoty tlaku v plicnici, a tak
se jí rozhodli vrátit pod nos kyslík.

Prý jí svědčí. A prý si ho povezeme i domů...
Paráda.

"Tak co, ty zednice!" Houkl na mě hlas s ironií v hlase.

"No co, no!"

"Kyslík jí pomohl, kdepak tvý podivínský výpravy v podobě blechy do jejích plic..."

"Aspoň jsem měla pocit, že něco dělám!"

"To sis mohla radši oholit nohy, to by aspoň stálo za to."

"Dyť já si je oholim..." Mávla jsem rukou.

"No co kdyby měl noční doktor Erna a přišel na vizitu, až budeš v tý svý kočičí košili?"

*

Doktor Erna skutečně přišel, ale až příští dopoledne.
Kreslil mi srdce - Elenčino srdce a vysvětloval, kde je tam co špatně a jak na to.

Byla to dlouhá přednáška, ale konečně jsem měla pocit, že jsem tu problematiku její vady pochopila.
Zvláštní, že si se mnou za celé dva roky nikdo nesedl a komplexně mi všechno nevysvětlil.

"Jestli k něčemu ty vaše vzájemný sympatie jsou, pak bych řekl, že právě k tomuhle." Chytračil hlas.

"Já cítim, že potřebuju nějaký povyražení. Únik z toho všeho..." Svěřila jsem mu.

"Tak únik a povyražení by zřejmě po těch necelých třech měsících uvítala i Elenka. Jaký řešení máš pro ni?"

"Víš, co říkala psycholožka - že nemá kyslík ona, neznamená, že bez něj musím bejt i já!" Zasmála jsem se.

"Jenže ona ho má! A ne jen obrazně..."

"To to pěkně vyústilo, na začátku mi povídá nějaká psycholožka o kyslíkový masce a nakonec na ni fakt došlo."

"Mě to prostě baví, život je plný zajímavých kliček a souher náhod... Obzvlášť ten tvůj."

*


Další dny ubíhaly velice pomalu, a přece rychle. Jeden jako druhý, stejný režim, stejní lidé, stejné zdi pokoje,
stejné útrapy. Především pro Elenku. To v podobě injekcí a ultrazvuků.

Paní Žigová mi jednoho rána povídá: "Půjčila byste mi mobil? Jenom napíšu esemesku a pak přítel zavolá zpátky, jestli by vám to nevadilo."

"Mám ho v nabíječce..."

"Vadilo!" Překládal hlas.

"To nevadí, já na to nespěchám."

Odešla jsem do pokoje a ona za hodinu klepala na sklo našich dveří.
Otevřela jsem a řekla, že jí ho nepůjčim.

"Dobře." Kývla hlavou a zas šla.

"To jsou celí oni, zejtra by si přišla půjčit šampón a pozejtří prachy..." Řekl k té situaci hlas.

"Ale mně z toho neni moc dobře, teď jí je to určitě líto."

"Neboj, vyškemrá ho jinde, neni to taková citlivka, jako ty."

"Ale co když se naštve a nějak se mi pomstí?"

"Ach ta tvoje paranoia."

"No třeba nás uřkne. Nebo uhrane nebo jak se to říká."

V tom jsem si všimla, jak prochází kolem a s vážným výrazem ve tváři se dívá na Elenku.

"Viděls to?!" Vykřikla jsem.

"Máš pravdu, určitě ji právě uhranula."

"To neni prdel!"

"Měla bys za ní jít, a ten mobil jí půjčit, a poprosit, ať tu kletbu vezme zpátky."

*

Jenže další naše kroky vedly na sono břicha. O pár pater níž, po dlouhé době Elenka opustila oddělení,
aspoň na pár chvil.

"Vy nám nesete Elenku?" Roztála sestra ve dveřích.

"Vy ji znáte?" Podivila jsem se. Hloupě.

"Kdo by ji tu neznal, při těch jejích komplikacích? My byly u toho, když měla to krvácení.
Tehdy byla chudinka úplně bílá a bez života, teď vypadá krásně!"

Pak zavolala rentgenistku: "Podívej, kdo tu je!"

"Elenka jo? Poprvé ji vidíme takhle naživo, ahoj Elenko!"

Elenka vykuleně zírala a pak se dala do breku, když jsem jí sundala tričko, aby ukázala břicho.

"Teda ale pojď se podívat na ty řasy, to stojí za to." Volala teď zas doktorka sestru.

"Máte určitě radost, že se z toho dostala, že jo?" Oslovily mě.

"To máme, i když není ještě všechno dořešený." Odpověděla jsem.

"Já bych ji tak rozmazlila! Úplně se vidim!" Pravila lékařka a já mohla jen potvrdit, že přesně k tomu se chystám.
*
pokračování:

Všechna vyšetření jiných orgánů, než srdce, byla v pořádku. Po krvácení v břišní dutině už ani památky;
jen trošku zdeformované střevo, jak na něj hematom tlačil, jinak nic. Zato to srdíčko...

Objevila se nová vada, a to v té půlce srdce, které dosud fungovalo dobře. Další zúžení - kolik už jich je?
A další chlopeň, co nedomyká...

"Jestli toho na tak malou holčičku není moc..." Vyjádřil se doktor, když vypnult ultrazvuk.

"A s tou plicní hypertenzí se dá žít?" Zeptala jsem se opatrně.

"Dá. Otázka je, jak dlouho." Řekl.

"To právě chtěla vědět..." Dodal ironicky hlas.


Naordinovali tedy Elence lék na snížení tlaku v plicích, Viagru. Dověděla jsem se, že tohle je komerční název toho léčiva.
Původně sloužil právě plicím. Až jeho vedlejší účinek se projevil u mužů - pozitivně.

Jako podpůrnou léčbu nasadili Elence natrvalo ten kyslík, který jí fičí přímo do nosu.

Poneseme si domů láhev stlačeného kyslíku.

"Zajímalo by mě, jestli se k těmhle zápiskům budeš někdy vracet. Tak, jako k těm svým deníkům.
To bude počteníčko, to se uvolníš a pobavíš, parádně zavzpomínáš..."

Dobíral si mě hlas, ale on tomu nerozumí. Chci mít prostě přehled, kdy, co a jak s Elenkou bylo...

*

V herně jsem viděla rodiče holčičky, kterou přivezli také se zablokovanou chlopní.
A její maminka mi pověděla o dalších dvou případech, kdy se tohle stalo, takže jsme společně usoudily,
že je to poměrně častý problém.

Když byla potom s dcerkou ve vyšetřovně, zůstal tam sedět její muž, tak jsme se dali do řeči i spolu.

Vyprávěl mi o celém průběhu Žanetky srdečních záležitostí a já se ho pak zeptala, jak tu její nemoc snáší.

"Tak před manželkou jsem ten silnej, to se ví, ale když to na mě přijde, tak zalezu do kouta a vybrečim se sám."

Koukala jsem na něj a viděla mu až do duše. Neseděl přede mnou chlap, ale táta. Stejný, jako ten Elenčin. Ten taky bulí sám v koutě, když si myslí, že ho neslyším.


"Váš muž to s Elenkou zvládá dobře, že jo?" Nadhodil herní terapeut, když jsem s ní usedla na koberec mezi hračky.

"Ale jo, postará se..." Netušila jsem, kam tím mířil.

"No, že vás tady i střídá, nemá žádnej problém, poradí si..."

"To asi, jako že ty ne..." Dloubl mě hlas pod žebro.

"On vypadá docela drsně, ale v jádru je to citlivej táta." Pokračoval hermistr a já přikývla.

"Vy jste taková jemná bytost, tak bych se i divil, kdybyste si k sobě vybrala nějakýho drsoně."

"Tak teď nevim, jsem zmaten." Přiznal hlas.

Tak jsme radši postavili z kostek vysokánský komín.

*

"Budeme vás muset přestěhovat! Máme plno příjmů a vy zabíráte dvoulůžák... Půjdete na čtyřku." Oznámila mi staniční sestra příštího rána.

Paní Žigová odešla domů a my se staly novými nájemnicemi jejího pokoje.


Pár dní se nedělo nic; čekalo se, až a jestli zaberou Elence léky, rehabilitovala, dietně se stravovala, chodila na odběry krve a ultrazvuky.

Pořád všechno dokola. Všechno dokola. Dokola.


"Objednali jsme vám na doma ten kyslík, bude to trvat asi týden, než se to vyřídí. Mezitím si dojedete do nemocnice na Karlák pro léky na plicní hypertenzi, které budete mít domů. A ještě začneme ředit krev Warfarinem, upustíme od těch injekcí, ať jí ulevíme." Povídal primář po vizitě.

"To ráda slyšim."

"Ono je tady teď hodně případů, kdy se po nich zablokovala chlopeň, nevíme proč, ta látka je klinicky testovaná... Ale nebudeme to u Elenky dál riskovat, blokádu chlopně si už nemůžeme dovolit."

Pak jsme domlouvali podrobnosti a společně zadoufali, že se všechno časem vylepší.


Večer jsem si toho všimla. Tady v tom pokoji už nejsou monitory. Nikde nic nepíská, nehouká; žádný přístroj, žádná ztráta signálu. Jenom tu fouká kyslík.
A s tím už se dá klidně spát.
***

KONEC

Ztráta signálu - pokračování

13. února 2012 v 18:47 Povídky nemocniční

Otázečku prej... Ale co když nechci znát odpověď? Co když se to bojim slyšet...

"Zkus to, co můžeš ztratit?"

"Ok, tak půjdem opravdu už v pondělí domů?" Zeptala jsem se, když ségra odešla, a to jsem neměla dělat.

Hlas zakroutil hlavou a já se musela posadit. Vždyť už jsem si nechala přivézt pro Elenku bundu
a šálu a sněhule...

"Tak to zkus zas příště..." Řekl hlas omluvně a radši se někam ztratil.

To je zlej sen!
*

Při večerní vizitě se Elenka doktorovi nelíbila. Prý moc rychle dýchá. Zjistil, že zdravá polovina srdce už nemůže.
Selhává.

"Budeme na ní teď pracovat, nasadíme transfuzi krve od dárce a kyslík pod nos, taky léky přímo do žíly... Takže domů nepůjdete." Sdělil mi lékař.

"To už mi došlo." Pípla jsem sklesle.

Co se to pořád děje? Proč? Leží tady dva měsíce a pořád to nekončí. Když už se zdá všechno na dobré cestě, tak se zase něco podělá...

Když je mi nejhůř, obracím se na Boha. Ne jen tehdy, ale jen tehdy s prosbou o znamení. Ať sešle znamení, že všechno dobře dopadne. Dělám to od chvíle, co se v prosinci za Elenkou zavřely dveře JIPky a znamení stále nepřišlo.
Už jsem pomalu ztrácela naději.

Sem tam "dostane" znamení někdo z rodiny, ale proč ne já? ho potřebuju.

S další prosbou o dobré znamení jsem uléhala a před usnutím sledovala vypnutý monitor u prázdné postele, vedle té Elenčiny.

ZTRÁTA SIGNÁLU stálo tam psáno.
Svody vypnuty, žádné měření...

Ztratil se Boží signál? Už mě neslyší?
Napadlo mě při pohledu na ta slova, která jsem si přebrala jako odpověď na své prosby, které jsem odříkávala do setmělého okna.

"To nemyslíš vážně..." Klepal si hlas na čelo.

"Co by ne? Já na znamení věřim!" Uvědomila jsem ho.

"Jestli s tebou Bůh nemluví, tak máš ještě mě..." Mrknul na mě ten rouhač.

"A to je jako stejný, jo?"

"Neni, to bych si nedovolil tvrdit. Já jen, že toho taky dost vím..." Pokoušel mě hlas, ale já se otočila, že jdu spát.

Jak ten signál zase chytit? A proč se přerušil?

"Děláš, že spíš a přitom přemejšlíš..." Odhalil mě hlas.

"Ale ne o tobě." Usadila jsem ho.

"Auu!" Chytil se teatrálně za srdce.

"Fajn, tak proč se to všechno teda děje, řikej!" Otočila jsem se na něj.

"Ty pořád pátráš po důvodech, po příčinách, hledáš viníka, zajímá tě co by bylo, kdyby... Je to únavný a nikam to nevede!"

"Takže nevíš, hmmm..."

Hlas mi pak vysvětloval, že je to dobře zařízený na tom světě, že nevidíme dopředu, ani že se nemůžeme
podívat na příčiny dějů jako do hrnce pod pokličku.
Prostě se ze své nevědomosti vylhával.

"Tak proč po mně chceš otázky?"

"Já po tobě chci legraci a na oplátku ti tak trochu otevírám oči."

"Teď už by je ráda nechala zavřený..." Oznámila jsem hlasu a spala.

*

Netrvalo dlouho a procedury uplatňované na Elence, jí začaly přinášet úlevu a já se opět těšila domů.

Když v tom hlas řekl: "Na to zapomeň!"



Lékaři se dohodli na katetrizaci. Tedy na podrobném přeměření všech skutečností přímo v místech dějů...
Pomocí hadičky, vedené tříslem až k srdci, se mělo přijít na to, jaké tlaky kde působí - jestli problém plicní hypertenze
má na svědomí špatně usazená chlopeň, anebo už je to trvalý stav plic.

Druhá verze by byla špatná. Chronická plicní hypertenze vede k záhubě. Na internetu, kam jsem se hned podívala,
psali, že doba žití od této diagnostiky, činí v průměru dva až tři roky.
Polilo mě horko a zima najednou, to ne!

Následujícího rána jsem Elenku předala na operační sál a jela domů.

A hlas se mnou.

Nepřestával nahlodávat mé negativní myšlenky a nabourávat mi dokonale vystavěné katastrofické scénáře.
Povídal, že mám být optimista, jako můj muž.

"Tak mi řekni, s čím přijdou? Už to nevydržim!" Ječela jsem na něj večer před spaním, ale nepotěšil mě.

"Bude to ta horší varianta. Přesto buď optimista..." Odpověděl.

To se mu řekne. Jestli Elenka má tak špatnou budoucnost před sebou, tak je úplně všechno špatně a zbytečný...

Nemohla jsem ani usnout a pořád doufala, že ranní zprávy nebudou tak nekompromisní.
Jenže byly.

*

"Stav vaší dcery je vážný. Je závažný. Nebudu vám nic nalhávat, budoucnost má nejistou."
Znělo z úst doktora ve službě, ale můj muž se nehroutil.
Byl rád, že ji teď nemusí operovat, jak by tomu bylo v případě, že by zlobila chlopeň a byl pevně
přesvědčen, že se všechno zase spraví.
Kde to sebral, to mi bylo záhadou.

"Optimismus je na místě, nemůžete ji přece odepsat!" Domlouval mi hlas.

Ale já nebyla schopná, ani ochotná vstát z postele. Vyslala jsem k právě probuzené Elence Zdeňka a sama zůstala doma.
Nemám na to.
Nemám na to ji teď bavit, utěšovat, pečovat o ni.
Jsem zbabělec, jsem v koncích!

"To jsi. Jsi děsná!" Vyčítala mi ségra do telefonu, když se domákla, jak jsem odpadla.

"Teď ji v tom nemůžeš nechat, ona tě potřebuje, chápeš to?!"

"Chápu, ale nemůžu si pomoct, neposlouchá mě tělo..." Skuhrala jsem, až se ségra sebrala a jela za Elenkou taky. Podpořit Zdeňka, a hlavně ji. Mě ne...

"A co tobě chybí holčičko?" Už zase začínal hlas.

"Všechno. Chuť do života, síla, energie, štěstí..." Jmenovala jsem mu své ztráty.

"Tak to jo. Tak si v tom lebeď. Nebudu tě rušit."

"Víc toho pro mě nemáš?"

"Dneska ne." Řekl on striktně.

Tak to dneska nevstanu.


*


Jak jsem se tak doma hroutila, pročítala jsem si nějaké duchovní knížky. Dokonce do Bible jsem nakoukla.
Jen tak namátkou, kam "zabořím" prst a co tam zrovna bude.

Našla jsem ale jen starý betlém, který do ní vložil kdysi dávno děda, když mi tu Bibli dával.
Zadívala jsem se na Marii a Josefa, jak se pokojně sklánějí nad jesličkami.
Připadalo mi to příhodné, hezký pohled. Uklidňující.

Vzpomněla jsem si pak najednou, že jsem jednou někde četla o metodě, kterou se léčí,
(anebo si myslí, že se léčí) někteří nemocní sami.
Říká se tomu, jestli si dobře vzpomínám, vizualizace. Nebo tak nějak.

Je to představa procesu uzdravení.
V myšlenkách se přenesete dovnitř, do svého nemocného těla a pomocí pomyslného
nářadíčka opravujete "chyby".

"Už vim, co teď budeš dělat po večerech..." Tipoval hlas a kápl na to.

"Přesně tak, budu v duchu Elenku uzdravovat."

"Jsi blázen, už ti to někdo řek´?"

"Jo."

"Takže na blázniviny máš právo... Nu že, do toho! Jsem rád, že můžu být při tom."

"Kdyby bylo na mně, tak nemůžeš."

"Ještě, že to na tobě není. Náhodou, tuhle, jak jsi jí položila na srdce ten přívěšek
Panny Marie a dumala, jak dlouho ho tam musíš nechat, aby se stal zázrak, to mě bavilo moc!"
Chechtal se ten bezvěrec, ale já už si chystala nádobíčko na opravu srdce a plic.

*

Po návratu do nepříznivé reality, tedy do našeho nemocničního pokoje, jsem se teprve
osobně zajímala o výsledky katetrizace. Ale slyšela jsem totéž, co předtím Zdeněk.
Vážný stav. Ale jak dlouho bude živa, to nám nikdo neřekne, je to přísně individuální,
řekl doktor doslova.

A tak jsem se hned večer dala do práce.
Hlas se popadal za břicho a tvdil, že jsem magor, ale já se nenechala odradit.

Představovala jsem si, že jsem se hodně zmenšila, asi tak do velikosti blechy.
A že držím v ruce malé dláto a ve druhé kyblík.

Vnikla jsem Elence do plic. Z obrázku jsem měla představu, jak to tam zhruba vypadá.
A viděla jsem i obrázek plic s hypertenzí. Z říček krve se stávají úzké potůčky, které
sotva tečou. Tak moc zbytnělé jsou ty stěny.

I začala jsem na nich pracovat. Odsekávala jsem z nich přebytečný materiál a suť
hrnula do připraveného kýble. Nosila jsem to do srdce, kde jsem stavěla hráz vedle té umělé chlopně,
která propouští kolem sebe krev. To je špatně. Musí se to zaházet.

"Magore!" Bavil se královsky hlas.

Pro dnešek stačilo, uvidíme ráno, jak na tom Elenka bude.

*
Pokračování:

Jenže ráno jsem měla úplně jiné starosti - nemohla jsem skoro otevřít oči, jak pálily po probdělé noci.
Teď toho Elenka skutečně moc nenaspí, co půl hodiny mě volá a křičí ze spaní. Jak dlouho se dá tohle vydržet
a přežít?

"Už se zase lituješ, jo?" Vítal mě hlas do nového dne.

"Víš, jak jsem na tom? Kde mám brát energii, když nespim?"

Nechápu, proč je pořád proti mně, jsem taky jenom člověk! Navíc v těžké situaci...

Jak jsem si tak stýskala a nad umyvadlem si ledovou vodou proplachovala oči, úplně jsem zapomněla na svou
zednickou misi.

Šla jsem Elence pro snídani a míjela otevřenou ošetřovnu, kde zrovna nějaké holčičce sestry braly krev.
Její matka stála opodál a zaslechla jsem, jak říká:

"Esterka šílí jak před poslední popravou!"

"Kolik poprav už má chuděra za sebou?" Ušklíbal se ironicky hlas a šlo se dál.

Za dalšími dveřmi se taky ozýval pláč, to od batolete, které je tu samo, bez maminky.
A nikdo si ho, snad kromě vyšetření a přebalování, nevšímá.
To bych Elence neudělala! Dušovala jsem se v duchu.

"Třeba je z děcáku..." Nadhodil hlas.
"Tak to bych jí už vůbec neudělala!"

*

Po snídani se šlo na velké vyšetření. Doprovázela nás sestra a nesla s sebou troje obsáhlé desky.
Ty modré. Dokumentaci.

Když ji předávala sestře v ambulanci, kde už nás čekali, řekla k tomu: "Dokumentace těžší, než Elenka!"

To je stejně síla, ona ve dvou letech už má tolik popsaných listů životem...
Jestlipak by všechny moje deníky byly těžší, než já v pětadvaceti, kdy jsem je přestala psát?

"Určitě, jsi grafoman." Oznámil mi suše hlas.

*

"Je tam vidět zlepšení. Tlak klesl a je to celkově lepší." Konstatoval doktor poté, co utřel z hrudníčku Elenky
gel, potřebný pro ultrazvukové vyšetření.

V tom mi to seplo. Pomohla jsem jí tím dlátkem?

"Tak ty máš dost!" Vyprskl hlas.

Telefonovala jsem tu dobrou zprávu hned na všechny strany, aniž bych se pochlubila, jak jsem se večer činila.
A ono se ukázalo, že je nás víc, kdo na ní dělal.

"Já se večer modlila!"
"Já jí posílal sílu!"
"Držela jsem na její fotce ruku..."
"Dostal jsem znamení."

A tak dále.

A to jsem se ostýchala povědět všem o dlátku.

"Dobře´s udělala." Ujistil mě hlas.
*

Ten den za námi přišel pán, který se představil jako herní terapeut.
Nikdy jsem to neslyšela, ale má za úkol bavit děti na oddělení.
Vyptával se, jestli se jim tam Elenka nenudí, tak jsem ho ubezpečila,
že se snažím. S pomocí nemalého množství hraček z domova.

On na to, že půjde nakupovat a že vezme i něco pro děti jejího věku,
mají tam toho prý málo.

Chtěla jsem mu říct, ať si s námi nedělá starosti, že si vystačíme, a ať se radši
věnuje dětem, co jsou tu samy, ale nepustil mě ke slovu.
Prostě donese hračky a hotovo.

Elenka dělala pokroky, až jsem žasla. Začala spojovat slova ve věty, což zatím neuměla
ani před operací.

"Holčička! Chceš hrát si spolu!" Volala v herně, kam jsem ji směla na chvíli vzít.

I chodit jsme už zkoušely, ale nožičky jsou zatím příliš slabé.
A to Elenku trápí, proto se ostýchá trénovat před dětmi.
Jedině za zdi našeho pokoje nasazujeme bačkůrky...

"Prosim tě, koho tohle zajímá?" Zíval hlas nudou.

"Tak mi nečum pod ruku." Zpražila jsem ho.

Ráda sleduju Elenky pokroky, vždyť před pár týdny byla na umělém dýchání!

*
Pozdě večer mě vzbudil pláč. Ale nebyla to Elenka, plakala holčička z vedlejšího pokoje.

"Já chci mámu! Já chci mámu!" Opakovala pořád dokola, až se zajíkala.

"Neřvi! Žádná máma nebude a koukej už chrápat!" Řvala na ni sestra.

"Já chci mámu!!!"

"Já bych toho chtěla! A jestli toho hned nenecháš, tak půjdu pryč!"

Nenechala, tak jsem za chvíli tu milou sestřičku viděla přes sklo dveří na chodbě.

Hrůza.
Vylezla jsem ze dveří a nabídla sestře, aby půjčila té malé náš DVD přehrávač, aby usnula u pohádky.

"To zrovna! Nic takovýho, ona zas usne." Odmítla striktně ta jedubaba.

"To nevim, když jste na ni byla tak hnusná."

"Prosim vás!"

"No byla jste na ni zlá, já všechno slyšela. Zítra to řeknu jejím rodičům, jak jste se k ní chovala." Vypadlo ze mě, až jsem se sama zarazila, co to říkám.

"Tak já jí tam jdu zapnout televizi!" Odsekla a vrátila se k plačící holčičce.

Zalezla jsem a zase si lehla. Přemýšlela jsem, jestli to na ni vážně řeknu.
Případně jak.

Když v tom mě napadl hrůzný scénář této noci...

Co když se sem ta sestra přikrade a něco mi píchne, aby mě umlčela? A třeba i navždy?!

"Už zase blouzníš?" Optal se mě můj věrný společník.

"Ty si nevzpomínáš na heparinovýho vraha?!" Rozváděla jsem svou strašlivou myšlenku dál.

"Tak to bys snad cítila, kdyby tě bodla, ne?"

"Mohlo by bejt pozdě!"

"Na chodbě jsou kamery, jestli tě to uklidní..."


Neuklidnilo, ale únava byla silnější, než já.
Ještě jsem se stačila pomodlit oknem do tmy, skrze zatažené žaluzie, a spala jsem jak dudek. Celou hodinu, než ozvala
Elenka, že chce čaj. A za další hodinu pak znova. A znova. A pak už byly dvě, a když jsem po sté uléhala do svého křesla,
všimla jsem si toho.

Žaluzie jsou odtažené.

"To je toho..."

"Byly dole!"

"Tak teď jsou nahoře. Je to problém? Jsi v šestym patře, máš zhasnuto, nikdo ti sem nevidí..."

"Ty to nechápeš! Někdo tu byl!"

*
Pokračování brzy

Ztráta signálu

9. února 2012 v 20:59 Povídky nemocniční

"To sis myslela, že jde všechno vrátit a mít zpátky zase svůj starej život, nebo co?"

Asi jo... Ale máš pravdu, už to nejde. Jsem sama doma, je tu zase jenom kočka
a mám plno času pro sebe, na svý záliby, psaní... Ale neni to ono."

"Nevstoupíš dvakrát do stejný řeky, vždyť víš..."

Zdá se to nekonečné. Elenka leží na JIPce, je na přístroji, který za ni dýchá
a na uších má sluchátka, ze kterých se ozývá naše vyprávění o lepších časech,
kdy byla s námi doma a užívali jsme si.

Prý ji to má motivovat k uzdravení. Nebo aspoň povzbudit, dodat sílu...

Zdá se, že to funguje. Zatím žádné další komplikace nepřišly. Už tak jich bylo až dost.
Krvácení do břišní dutiny, kdy ji zachránili na poslední chvíli, a pak ty prasklé vředy v nekrmeném
žaludku...
Kdyby se jí nemusela ředit krev, bylo by snadné to vyřešit. Ale takhle?

Kamarádka mě objednala k psycholožce. Prý by mi mohla pomoct, jak tyhle těžké chvíle zvládnout.
Hlavně jak se zbavit výčitek, že jsem strůjcem utrpení malého tvorečka, který ze mě vzešel...

"To jsem zvědav, jak se toho paní zhostí. Bejt tebou, tak tam ani nechodim. Víš, co tě žere,
víš, že jsou to nesmysly, víš, že ať ti řekne cokoliv, budeš pořád stejně v prdeli... To bych tě nesměl znát."

Hlas se zase činil, nedal mi chvíli vydechnout a aspoň si namlouvat, že znám viníka a příčinu všeho...
Bylo mi s tím líp, potřebuju to na někoho svést. Ač třeba na sebe. Na koho taky jiného?

"Tak ale už dost, zaměř se radši na to, jak jí dodávat co nejvíc sil teď." Radil hlas, a já začala namlouvat
nové povídání o dětech z hřiště.

*

"Tak co máte za problém, povídejte..." Vyzvala mě psycholožka sídlící na prestižní adrese poblíž Pařížské ulice.

"Tohle jsem se bála, že se zeptáte..." Odvětila jsem s rukama v klíně.

"Nemám se ptát, jo?" Zasmála se. "Tak jinak, povídejte o sobě." Vzala to od lesa s propiskou připravenou k zapisování si.

"No... Mám dceru, která leží už dlouho v nemocnici..."

Když jsem došla až k tomu, že jsem přivedla na svět nemocnou holčičku, která teď trpí a já si to vyčítám,
skočila mi do řeči s razantním: "VY SAMA?!"

"Prosím?" Zvedla jsem zaskočeně hlavu.

"No vy sama jste ji přivedla na svět?"

"No, s mužem samozřejmě..."

"A muž si to nevyčítá?"

"Ne, on se na to dívá jinak..."

"Tak se na to dívejte jako on." Řekla a zatvářila se přitom, jako bych tenhle problém měla tím pádem z krku.

"Aha..." Zase jsem rozpačitě hlavu sklonila a už se viděla pryč.


Během té necelé hodiny jsem jen víc a víc nabírala dojmu, že psycholožka mi opravdu nepomůže.
Aspoň ne takhle.

A potřebuju vůbec pomoc? Napadlo mě taky.
Vždyť moje psychická pohoda závisí na Elenčině pohodě. Až se z toho dostane, bude zase dobře.
Ale co když se z toho nedostane?
To mi už pak bude všechno jedno...

"Víte, jak v letadle letušky dávají instrukce, že nejprve si nasadí masku dospělí a pak teprve pomůžou nasadit ji dětem?
Tak já to vždycky radím klientům - vy jste ta důležitější, k čemu jí budete bez síly a úplně vyřízená? To jí nepomůžete.
Zařiďte se v tomhle období pro sebe. Využijte toho, že ji nemáte doma, užívejte si, choďte cvičit, bavte se, vyrážejte,
milujte se s mužem... To, že nemá masku vaše dcera, neznamená, že ji nesmíte mít ani vy!"

"Tak tahle ti opravdu nepomůže." Ušklíbl se hlas a šel si ven zapálit.

Já si to tam odseděla a pak se přidala k němu.
Pár let jsem nekouřila, ani mě to nelákalo, ale teď v tom lítám zas. Ale co, to se zvládne.

"Myslíš?" Dloubl do mě hlas.
"Určitě." Kývla jsem přesvědčeně, i když asi ne moc přesvědčivě, protože mi nějak nevěřil.

*

Po měsíci a dvou týdnech se podařilo Elenku extubovat a zcela probudit.
Zkoušela jíst. Zkoušela všechno, ale nešlo jí nic.
Její projevy byly k pláči. K pláči pro rodiče chytré holčičky, která se náhle změnila v někoho
úplně jiného.

"To se zvládne..." Šeptal mi hlas.
"Myslíš?"
"Určitě." Kýval přesvědčeně, ale ne moc přesvědčivě...

Proto jsem se začala dožadovat zdravotní dokumentace, konkrétně neurologického posudku.

"Bohužel vám tu dokumentaci ukázat nemůžeme, to se nedělá..." Pravila sestra na mé přání.
"Jak to? Mám na to právo!" Přepadala mě hysterie, až se hlas zachvěl, kam až budu schopna zajít,
abych si tu kartu vymínila.

"Já když jsem tu měla hospitalizovanou babičku, tak jsem taky nesměla nahlížet..."

"Ale já jsem její zákonný zástupce, já právo mám!"

"Tak já zavolám doktora, nebudem se tady spolu hádat."


Uf. Ten to musí uznat, znám svá práva.
"Někdy to bejvá prd platný." Prohodil hlas a já už tušila, že si nepočtu.

"Nezlobte se, ale je neděle a my úplně přesně nevíme, jak je tohle v zákoně ošetřeno, takže
si zítra přizveme právníka a určitě se budete smět podívat, ano?"

"Jak by to bylo ošetřeno? Mám právo se podívat!" Kontrovala jsem. Ale bylo mi to prd platné...

Elenka vyplazovala jazyk, koulela očima jako Hurvínek, točila hlavou a na mě se ani nepodívala.
Co to s ní provedli?!

"Nezoufej, určitě ti nic nezatajili, dej jí čas..." Chlácholila mě máma do telefonu, ale já byla čím
dál víc přesvědčená, že už máme jinou Elenku, že jí ze všeho přeskočilo - jestli tedy doktoři netají
něco závažnějšího.

*

Ani další den to nebylo lepší. Snažila jsem se ji rozveselit, ale nedařilo se. Tvářila se lhostejně.
Měla svůj svět.
A když už jsem měla pocit, že se mi dívá do očí, uhnula jsem hlavou, abych její pozornost otestovala,
jenže ona koukala tím směrem dál. Kdoví kam až viděla...

"Myslíš jako, že vidí růžový slony?" Zasmál se rozpačitě hlas.
"Třeba. Vidíš, jak šátrá rukama do prázdna? Do prdele!" Propadala jsem panice a chtělo se mi utéct
někam pryč.
Tohle je jak v Přeletu nad kukaččím hnízdem...

"Tak ji hlavně neudus, dej jí ještě šanci." Rejpl znovu hlas a já se na něj podívala, za co mě jako má.

"Sranda!" Uvedl svou hlášku na pravou míru.
"Pěkně blbá."
"Jeď se vyspat."

*

"Kartu máte připravenou, je to skutečně tak, že se smíte podívat." Sdělil mi následujícího rána doktor.

Hned jsem nalistovala na neurologickou zprávu, kde stálo, že fixuje pohled a neshledali na ní žádné
patologické jevy.
Trochu mě to uklidnilo, ale stejně ve mně zůstávaly obavy, aby jí to nezůstalo.
To budu říkat: Ona není dementní, není to patologické...

"No tak..." Napomenul mě hlas a já mu musela dát za pravdu. Je přece jedno, co bych řekla lidem.

"Víte, ona už říkala básničky a byla dost šikovná a vnímavá..." Chrlila jsem na doktora své obavy
v naději, že mě utěší, že se nic nezměnilo.

"Tak to snad vidíš sama, že změnilo..."
Ten urýpaný hlas mi už pije krev.

Přesto doktor byl stejného mínění. Prý se uvidí, do jaké míry bude její osobnost "vratná".

"Ale jak s ní mám teď zacházet? Jak ji vrátit?"
"Zkuste instinkt, ten bývá nejspolehlivější. Až když to nepůjde, tak vyhledejte pomoc odborníka."

Super. Jenže můj instinkt radí vzít nohy na ramena.

*
Pokračování:
.
Naštěstí se během pár dnů Elenky stav jen vylepšoval a to po všech stránkách.
"Retardovaných" projevů ubývalo a přibývalo komunikace.
Sice neřekla slovo, ale sem tam kývla a na přání mě pohladila po vlasech.
To mi zatím stačilo.

"Nekecej, vždyť jsi říkala mámě, že to nic neznamená, že i dement umí pohladit." Ozval se hlas,
když jsem si dělala zápisky do diáře. Každý den jsem zapsala Elenky pokrok.

"No jo, ale jde to s ní k lepšímu, dement stagnuje." Vysvětlovala jsem mu.

"Kolik znáš dementů?"

Vlastně docela dost, když se tak zamyslím.
*

Elenku přemístili za sklo, do boxu. To je vždycky dobré znamení. Na její místo přivezli postýlku
s holčičkou, která měla hlavu omotanou ledovou výstelkou.
Slyšela jsem primáře, jak říká do telefonu rodičům, že má otok mozku.
A že ji dnes nemají navštěvovat.

Sledovala jsem z Elenky boxu, jak se nad nebohou holčičkou sklánějí lékaři, a jaký je kolem ní
ruch. Zřejmě komplikace při operaci, které nikdo nepředvídal, ani nechtěl. Prostě se stalo.

Mohlo se to stát Elence, napadlo mě.

"Může se stát komukoliv cokoliv." Rozseknul mé úvahy hlas a poradil mi, abych se zase radši otočila na Elenku
a věnovala se jí.

Přesto se mi do očí draly slzy, chudák holčička, chudáci rodiče...
*


A pak přišel den, kdy Elenku konečně překládali z jednotky intenzivní péče na standardní oddělení.
Tudíž jsem byla přijata i já.

V pokoji proti sesterně jsme se střídali s právě propuštěnou holčičkou a její matkou.
Požádala jsem ji o plenu, jestli jí nějaká nezbyla, abych mohla Elenku přebalit.

"Máme tady čtyřky, jestli jí nebudou moc velké."
"Zkusím to, děkuju. Je pravda, že hodně zhubla..." Dodala jsem.

Elenka zrovna kulila oči, div jí nevypadly z důlků a potom vyplázla jazyk a zaklonila přitom hlavu až na záda.

Paní si ji prohlížela a pak řekla: "Vy máte asi i jinou diagnózu..."


Hlas se na mě podíval, jako by ho zajímalo, co já na to.
Ale co by? Je po komplikacích, tak holt zhubla, anorexii skutečně nemá, nebo co si ta ženská myslí.

Až když odešly, objasnil mi hlas, jak to ta paní myslela.

CO ŽE?!

"Ještě, že už je pryč." Zasmál se můj věrný společník.

*

V noci mě vzbudil strašný kravál. Sbíječka. Nebo něco těžšího; kdo teď co dělá?

Poodtáhla jsem žaluzie, abych viděla ven, odkud zvuk přicházel a pak mi došlo, že přilétá vrtulník.
O dvě patra výš na střeše vedlejší budovy je přistávací plocha. Prý heliport se tomu říká.

Ale viděla jsem jen světla, už přistál.

Škoda, nikdy jsem vlastně vrtulník zblízka neviděla. Navíc v letu.

"Však on zase poletí, jsi tu první noc." Chlácholil mě rozespalý hlas.

Tak jsme spali. Tedy on spal, mě budila Elenka každou hodinu. Křičela ze spaní.
Ale tohle věřím, že se spraví. Doma.

"Aspoň jedna rozumná úvaha. Dobré ráno." Vítal mě čilý hlas, zatím co já, odvyklá už
nočnímu vstávání k postýlce, sotva držela otevřené oči.

*

Cestou z oběda ke mně do výtahu přistoupil lékař z kardia, který jel do stejného patra.

"Jedete k nám?"
"Já tam teď přechodně bydlím." Usmála jsem se.

"Neříkejte, chudáku. Na tom křesle spíte?"
"Jo, dá se rozložit."
"To jo, ale stejně máte pořád hlavu vejš, než nohy. Je to nezdravý.
To abyste po návratu domů léčila ještě i nohy!" Rozesmál se a já nerozumněla, jak to myslí.

Hlas evidentně taky ne...
"Ty se tu s něčím léčíš?" Nadhodil pobaveně.

Zmatený doktor mě pustil do dveří oddělení a já šla chodbou až nakonec, do pokoje, kde už na mě čekala Elenka.
Míjela jsem pult, na kterém leželo plno modrých desek. Některé tenké, jiné tlustší. A ty nejtlustší jsou o Elence.
Večer před spaním jsem prosklenými dveřmi na ty desky koukala a říkala si, proč zrovna Elenka má tu nejobsáhlejší
dokumentaci.

"Chtěla bys, aby její desky byly ty vpravo?"
"Třeba; jsou úplně tenký, to bude nějaká banalitka."

"Třeba i ta holčička s otokem mozku měla původně jen banalitku..." Nahlodával mě hlas.

"Tak jiný... Ty vlevo." Vybírala jsem.

"Třeba tam stojí, že matka je nemocná, otec neznámý... Anebo má to děcko víc diagnóz, tohle se týká jen srdce..."

"Máš pravdu, a kdoví, jak se jejich případy zkomplikujou, jaký budou jejich osudy, viď?
Kdepak, neměnit. Necháme si ty naše desky." Uzavřela jsem svou unavenou úvahu.
Hlas mlčel. To jsem si mohla vyložit jakkoliv. Ale já si to zrovna nechtěla vykládat vůbec nijak.

*
Elenka se postupně rozmlouvala a už byla víc jako dřív, než jako před týdnem.
Byla jsem šťastná.
Primář při vizitě mluvil o brzkém propuštění domů.

Když odcházel z pokoje, následoval ho houf lékařů, kteří ho při vizitě doprovázeli.
Poslední odchozí se ve dveřích ještě otočil a mile se usmál. Na mě.
Nikdy jsem si ho nevšimla, až teď. Pěknej chlap.

"A toho jeho prstýnku sis taky všimla?" Vyzvídal hlas.
"Prosim tě, klid. Já jsem snad sama? Nic v tom hned nehledej."

"Pohlídám si tě."

"On se usmál!" Bránila jsem se.
"Ale zabralo to!"
"Dost už!"

*

Když jsem nesla Elence jídlo z ledničky, všimla jsem si, že zmíněný lékař má dnes službu.
To znamená denní a noční. To znamená, že večer přijde do pokoje na vizitu...

Noční sestra, která mě viděla po půl roce, mi vysekla zvláštní poklonu, když jsem umývala Elenku.
"Moc vám to sluší!"

"Jo? Děkuju!" Odpověděla jsem potěšeně.

"Máte teď takové ženské rysy... Já bejt mladší - !"

"No teda!" Spadla hlasu čelist a já byla v rozpacích.

Ještě, že už byla Elenka vykoupaná a mohla jsem ji odnést zpátky do pokoje.
Přesto jsem cítila, že mě její uznání potěšilo. Ať je to, jak chce.

Jenže na nástěnce najednou už viselo jiné jméno, takže doktor Erna večer nepřijde.
Nevadí. Umyju se a půjdu spát, hned jak uspím Elenku.

*

Odmalovala jsem se, vyndala čočky, nasadila brýle a navlékla se do své staré noční košile s oranžovou
kočkou. Na nohy jsem natáhla tlusté růžové ponožky a byla připravená do postele.
Jen tu svou holčičku ještě uspat...

Stála jsem nad postýlkou, zpívala jí a najednou se hlas škodolibě rozesmál.
Myslela jsem nejdřív, že ho pobavil můj zpěv, ale pak jsem si všimla, že u pultu
s kartami stojí doktor Erna. A vzápětí už bral za kliku...

Skvěle.

"Jde se podívat na Elenku, nevadí, že vypadáš děsně."
Ujišťoval mě hlas a já rukama mačkala tu výšivku na košili.
Dívala jsem se na něho skrze svá tlustá skla a tušila, že flirtu je konec.

Slyšela jsem, jak hlas vyprskl smíchy: "Flirtu?! Ve svym starym životě bys tomuhle teda neřikala flirt..."

"Neříkals, že starej život už nemám?" Špitla jsem.

"Tak jak jí je?" Přerušil tok mých niterních dialogů doktor Erna.

"Dobrý, snažím se ji uspat..."
Všimla jsem si, jak si mě nevěřícně prohlíží.

"Tak snad se zadaří." Řekl pak a zas šel.

Skvěle.

"Někdo zřejmě přehodil na nástěnce služby, no..." Dodal ještě hlas s tlumeným smíchem a šlo se spát.
*

V sobotu přijela na návštěvu moje sestra. Neviděla Elenku dlouho, tak se jí nemohla nabažit.
V tom se ozval zase ten známý hluk zpoza okna - vrtulník letí!

Sestra se podivila a já ji poslala k oknu.

"Běž se podívat, je to prima podívaná, jak přistává helikoptera!"
"Copak tys to viděla?" Podíval se na mě hlas, ale dělala jsem, že jsem ho neslyšela.

Sestra přimáčkla tvář na sklo a už jsem slyšela jen slova úžasu.

"A už sedí. To je pecka, nikdy jsem to neviděla takhle naživo a zblízka." Komentovala svůj zážitek.

Cítila jsem, jak mě hlas sleduje a čeká, jestli se přiznám. Ale to bych se shodila!
Ségra s rozjařeným úsměvem vzala zase do náručí Elenku a já se svalila do křesla.

Po chvíli ovšem vrtulník zase startoval. Namáčkla jsem se na okno a sledovala světýlko na vrcholu jeho ocasu.
Docela dobře se dá podle toho odhadnout, jak je velký.
Jenže jsem nedokázala odhadnout vzdálenost; kdyby byl letoun tak velký, jak jsem předpokládala - tedy malý, nevešel by se do něj pilot. Natož lehátko s pacientem a doktor...

"Ty vole! Áááá!" Ječela jsem a kryla si rukama hlavu, když se kolem mě řítil ten raketoplán.

"Co děláš, vždyť už jsi to viděla, ne?" Divila se ségra.

"Jo, jasně, ale v noci to vypadalo trochu jinak... Chápeš..."
"Myslim, že chápu." Podívala se na mě a její důraz na to chápu, jsem chápala zase já.


"Musim uznat, že se bavim, ty nikdy nezklameš. Otázečku bys pro mě neměla?"

*

Pokračování brzy