17. 1. 2012

17. ledna 2012 v 6:00 |  Dnes - jednorázovky
Fascinuje mě, jak se mění vnímání různých skutečností v závislosti na momentálním rozpoložení člověka.
Je to přirozené a logické, ale zajímavé.
.
Tak například minulost. Nebo nadpřirozeno. Nebo partnerské vztahy. Krása. A tak dál.
Když člověk nemá náladu, kašle na to, jak vypadá. Pokud na to nekašle ze své nátury.
Když řeší zdravotní problém, kašle na věrnost.
.
Když je v bujaré společnosti veselících se lidí, nějaké nadpřirozeno se do té scenérie jaksi nehodí.
A konečně, když je moc pohlcen všednodeností a zapálen pro nějakou svou věc, která se odehrává
a vyvíjí tady a dnes (a denně), málo ho baví toulat se historií, ať tou dějepisnou, anebo vlastní.
Minimálně na to nemá čas.
.
Když jsem v noci sama doma, přepadají mě někdy různé strachy. Bojím se třeba duchů.
Obzvlášť, když přes den slyším nějakou duchařskou příhodu...
Ale jakmile usínám s Elenkou a vážím si každé minuty, kterou mě v noci nechá spát,
nic takového mě ani nenapadne - na duchy si ani nevzpomenu.
.
A když potom s ní jsem celý den v jednom kole, žiju pouze přítomností, tím, co je teď a co bude zítra,
maximálně za týden, zpátky se nemám čas dívat vůbec a budoucnost je ve hvězdách.
Což je trvale platná pravda.
.
Ale třeba v současnosti, kdy Elenku nemám doma, a tudíž mám čas jen a jen pro sebe,
sem tam si nějakou tu cestu do minulosti povolím.
Dnes to byla současně i cesta do mé duše...
.
Nedávno jsem si totiž vzpomněla, že jsem vlastně šlechtického původu...
Přemýšlela jsem totiž, proč mě nebaví nosit šperky a jsem vůbec málo zdobná
a marnivá, co se doplňků a různých zkrášlovacích prostředků týče.
Vystačím si se základní kosmetikou, nechodím do salónů, ani kadeřnictví...
.
Obě moje sestry jsou v tomto ohledu daleko přede mnou.
Kdyby na to přišlo, myslím, že by se jako hraběnky uměly nosit.
Sebou si nejsem jistá.
.
Dala jsem si sice novoroční předsevzetí, že budu na svůj zevnějšek víc dbát,
že provětrám skříň a vezmu na sebe i to, co už dlouho ne, protože to třeba
není úplně pohodlné, a zatím mi to docela jde, i když už mě to přestává bavit
a mám tendence opět sklouzávat k tomu pohodlíčku...
.
Ale zpátky k té mojí modré krvi!
.
Babička nám už jako malým holkám vyprávěla - a později to ještě několikrát zopakovala, že mezi našimi předky byla jistá hraběnka. Ačkoliv byla prý z váženého šlechtického rodu, nic o ní jsem nikde nenašla. Ani zmíňku o Brusínech z Brusínova. Ale kdybyste slyšeli babičku vyprávět, taky by se Vám to líbilo...
.
A jeden náš předek dokonce našel hrnec zlatých dukátů ukrytý v lese.
Loupežníci, co si ho tam schovali, našeho pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra někoho pak vydírali, že jestli ten poklad nevrátí, zakokrhá na jeho chalupě červený
kohout!

Mám ráda, když babička vypráví. Dokud žijou tyhle příběhy, je mi na světě dobře. Ono to člověka obohacuje, ráda se zdobím příběhy z minulosti. Vlastně i jinými. Jsem pěkně marnivá, potřebuju minimálně jeden příběh denně.
.
Příběhy, ať staré nebo dnešní,
ať je jich jak pecek z třešní!
Klasiky či novinek,
ať je jich jak brusinek! :)
*

Parádivá šlechtična, jejíž pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra předek ten poklad sice vrátil, ale naši rodinnou pokladnici přesto obohatil...
***


Krásný den plný příběhů!
Anebo aspoň jednoho :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martin | 17. ledna 2012 v 8:27 | Reagovat

Jeeee, hezky :-)

2 niternice | 17. ledna 2012 v 10:15 | Reagovat

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.