Leden 2012

30. 1. 2012

30. ledna 2012 v 6:00 DNES
Závěrem ledna dochází na má novoroční slova - tento blog bude nejmíň na několik dní
bez nových příspěvků, a dále podle časových možností.
Číst tady je co, takže se snad nudit nebudete - pokud by na to mělo dojít,
začněte číst můj prozatím dokončený román a máte o čtecí zábavu postaráno :)

Já si teď poležím s Elenkou v nemocnici, než nám ji dovolí odvézt domů.
Eenku Bukovou. Už se nemůžeme dočkat. A ona tuplem ne.
***
Jestli taky věříte v dobré konce, pak jste na správné adrese...

Krásný týden!

27. 1. 2012

27. ledna 2012 v 6:00 DNES
Vzpomínám, jak jsem kdysi (a možná ne jednou) viděla nějaký film, kde se chlápek probral
z několikaletého komatu a zeptal se: "Jak dlouho jsem spal?"

Dneska se tomu zpětně směju, když vidím, jak je na tom naše Elenka, která ani v žádném komatu
nebyla, "jenom" měsíc nepoužívala pusu, jakož i celé tělo, a jedinými podněty z venčí byl křik a smích sester
a houkající monitory.

Dneska jsem ji krmila banánem, který nebyla schopna ukousnout, protože jí nějak ochabla kusadla,
a když s ní rehabilitační cvičila, byl velký problém i leh na bříšku a krčení nohou.
O sezení ani nemluvím - neumí.
Mluvit neumí.
Je to dvouleté miminko.

Dokonce ani paci paci neumí.
Prostě všechno, co se do prosince naučila, ty říkanky a malování a stavění kostek,
všechno je pryč.

Nepodá mi ruku, neví co po ní chci, směje se pro sebe, pláče, když jí připomenem něco z minulosti...
To trochu svědčí o tom, že něco tam zůstalo, že to tam někde je, ale bude dřina k tomu dojít.

Určitě po propuštění do domácí péče nevstane z postýlky a neponese si na zádech svůj baťůžek s dekou.
Možná z ní bude nový člověk.
Jako že dvojí vývoj. Jeden jsme už viděli, došla daleko, uměla tohle a támhle to,
a teď znova. Jestlipak se znova naučí tohle či onohle, a jestlipak ji bude zase lákat to a bavit tamto...

Bude se zase časem představovat jako Eenka Buková a tvrdit, že jí je pět?

Okolnosti; prostředí a výchovu bude mít stejnou, takže předpoklady by tu byly.
Ale kdoví, co vymyslí za srandičky tentokrát.
Třeba si znova všimne, že teta stojí nějak nepřirozeně, když si hoví s jednou nohou za sebou,
a znova se ji pokusí napodobit...

A nebo třeba přijde s něčím lepším.

Hlavně, aby s něčím přišla :)
***

Trošku jsem si zapřeháněla, ve skrytu duše mi to totiž opravdu vrtá hlavou.
Když vidím, jak se chvílemi směje sama pro sebe, říkám si: Tohle jsem jako neviděla...

To víte, člověka napadají různé scénáře.
Snad se tam ze všeho nezbláznila! Měla totiž přikurtované ruce i hlavu, nemohla
se měsíc hnout. A to při úplném vědomí.
Mně by z toho určitě hráblo...

Ale ona je silnější, než já. Já bych zešílela, už kdybych jen věděla, že mám jít na operaci srdce...
Nevědomost zlatá.
Ale teď bych chtěla, aby věděla, že brzy půjdeme domů...

26. 1. 2012

26. ledna 2012 v 6:00 DNES
Vzpomínáte na svou první lásku?
Na ten křehký vztah, o který jste se báli, o kterém jste si snili, že bude nejmíň
navždy, a na kterém Vám tak strašně záleželo, že Vám záleželo vlastně jen na něm?

Taky jsem takový měla...
Bylo mi devatenáct a byla jsem si jistá, že je to ten pravý.
Čím víc člověku na něčem záleží, tím víc to možná sám kazí - ať už ze strachu,
anebo z nezkušenosti.

To jsou všechno úskalí té první lásky.
A proto má taky nejkratšího trvání a největší moc ublížit.
Když se provalí nevěra, je to téměř jako konec světa.
Ale jde se dál, protože ta láska je silnější...
Anebo ta chuť se nevzdat, chuť to překonat, a nechuť to skončit...

Já si tehdy myslela, že na to vyzraju. Když se nevěra nedařila odpustit,
podařila se pomstít. Nevěra za nevěru!
A bylo to. A šlo se dál.


Byla u mě včera ségra a nějak jsme si nad pivem povídaly...
O nevěře a nevěrnících kolem nás.
Každý zná někoho, kdo podvádí. Ale málokdo ví, jak to má doma.
A už vůbec neví, jak to doma měl...

Kiki mi povídá, že můj bývalý přítel (a současný nejlepší kamarád), jezdil jeden čas dokonce za sexem až do Varů.
Jenže aniž tušila, dala mi tím jasnou indícii...
Nebylo pak už těžké domyslet si, že to bylo v době, kdy jsme spolu ještě byli,
v době té mé první velké lásky, a že se nejednalo o tu nevěru, o níž jsem tehdy věděla.

No, tak jsem vytočila jeho číslo...

"Já na ní dělal machra... Nejezdil jsem tam..." Řekl nejdřív.
"No tak dobře, tak jsem tě podváděl víc, než sis myslela, no!" Přiznal po chvíli naléhání.
"Tak tohle Ti jen tak neprojde!" Vyjekla jsem zhrzeně.
"Tak si to napiš do blogu a taky dodej, co se dělo u nás doma, když sis tam dělala mejdan
a já byl pryč!"
"Jo, podvedla jsem Tě, ale taky si vzpomeň, kdes byl!" Narážela jsem na jeho dámskou společnost
v témže čase.

"Napiš si tam co chceš, ale kéž by šel vrátit čas! Podváděl bych tě totiž ještě víc, než jsem tě podváděl!"

Vážení přátelé, takže asi takhle.
Konsternovaně jsem se rozloučila, Kiki se začala smát a já dumala, jestli a proč mi to vadí.
Člověk ví, nějak zhruba, jak se zachovat, když se dozví o nevěře svého partnera.
Ale co dělat, když se dozví o dávné nevěře svého expartnera, s nímž je navíc dodnes kamarád?
Dělat se samozřejmě nedá nic. Je to prostě pasé.
Ale stejně se necítíte úplně OK. Není to, jako že "nic se nestalo, je to minulost".
Je to spíš nějak jako: Ten šmejd! Já byla tak blbá!

Ale stejně se to smázne, protože pořád je pravda, že je to prostě už dávno pasé.
Deset let - co teď řešit?
A co je dnes, to se počítá.
Anebo se počítá všechno?
***

Tímto děkuji svému muži, že se mu ostatní ženy JEN líbí.
A prosím možné svědky opaku, aby si všechny případné jiné pravdy nechali od cesty... :)

25. 1. 2012

25. ledna 2012 v 6:00 DNES
Jedna z mých sester - pro zachování anonymity nebudu konkrétní,
dostala k Vánocům úžasnou kosmetickou proceduru - depilaci chloupků celého těla.
Ráda bych dodala "bezbolestnou", ale to nemůžu.
Zato prý trvalou. Ne jako "trvalou" chloupků, ale jejich trvalé odstranění laserem.

Sestra z takového dárku byla nadšená.
Dokonce se těší. Připadá si totiž dost... no... chlupatá.
Říká, že je opička. I její přítel ji tak oslovuje - sem tam.

Každopádně dnes mi sestra povídá: "Volala jsem tam, že mě napadlo,
že bych asi neměla přijít oholená...
A ta pani mi to potvrdila! Takže se do sedmýho nesmim holit!"

Koukala jsem na ni. No a co? Já se neholim i dýl...

"Mám si nechat narůst chlupy 2-3 mm dlouhý, aby to ten lejzr vzal..." Pokračovala
a dvěma prsty natahovala chlup na ruce.
"Myslíš, že neměří víc?" Zeptala se mě bezelstně.

"Tenhle má tak pět čísel, budeš se muset před tou depilací ostříhat." Dobírala jsem si ji.

"Ale pod nosem si to nedám odstraňovat, tam si to přece nemůžu nechat narůst třímilimetrový..."
Přemítala nahlas.

Rozesmálo mě to.
Proto, aby si někdo mohl dát odstranit chlupy, musí ji je nejdřív nechat narůst.
To je rozhodně fakt :)
***

Bude líp

24. ledna 2012 v 6:00 Pojednání
Zdeněk dostal k svátku nové pantofle. Od mý mámy.
Normálně, prostě domácí bačkory.
A měl z nich radost.

Přijela i Kiki se svým přítelem mu popřát, dali mu dárek
a půjčili nám film. Muži v naději. Dávno jsme ho nechtěli vidět.
Zavánělo nám to takovou tou klasickou českou slátaninou,
co je samý prvoplán, klišé a podprahová reklama...

Nalili jsme si ke sledování víno a dali se do ostré kritiky.
Hahaha, jasně.
Chvílemi jsme i předvídali, co bude dál.
Neúspěšně.
Nenechali jsme se odradit a dál tipovali.
Pokaždé neúspěšně.

Tak sakra! Vždyť je to evidentně hovadina...

Dokud ve filmu nenastal zlom - dokud nepřejeli Stašovou.
Pak to teprve začalo mít "koule", jak říká můj muž.

Zřejmě jste ten film všichni dávno viděli, takže není potřeba
nějak ho rozvádět...

Ale byl ze života, to se musí prostě nechat.
Já se poznala - jako za ženy.
Takhle to prostě máme!

Jako, že choutky na milence, když jsme si tím doma příliš jisté...
Rouháme se, že nás to nudí. Ta pozornost, ta jistota...
Tak hledáme to vzrůšo jinde.
A chlapi zas, dokud mají tu svou ženu, která nudí je,
protože je pořád tady a všechno je moc v pohodě,
tak mají choutky na milenky.

Ale jen, dokud ji neztratí. To pak ztratí všechno.
I choutky.
A ženská, když pojme podezření, že by o toho svýho mohla přijít,
kopne do zadku milence a je tu jenom pro manžela.

Jo, tak to chodí.

Dokonalá pravda. A máme to tak všichni. Věrní i nevěrní, mladí i staří,
chápeme to všichni stejně. Jestli to někdo přizná a jiný ne, to už je jiná věc.


Když film skončil, šli jsme si zakouřit do koupelny. Říkala jsem Vám, že jsem po
několika letech opět propadla kouření?
Stydím se za to, ale doufám, že až se mi vrátí Elenka domů, že mě to zase přejde.

.
Už dlouho mě doslova sere takový "blicí" kalíšek, co v listopadu Elenka dostala na pohotovosti,
když jsme ji tam přivezli s nevolností. To už měla zablokovanou chlopeň a bylo jí moc zle,
jenže na srdce se tehdy nikdo nepodíval.
Koukli na žlučník a měli jasno. Je to žlučník.
Leželi jsme tam dva dny a se stejně špatnou Elenkou jsme jeli zase domů.

A dál to znáte - zbytečná operace, protože v prosinci už bylo na rozhánění sraženiny pozdě...

Snažila jsem se ten blicí kalíšek, tu plastovou misku ve tvaru ledviny, využít v koupelně.
Dávala jsem si do ní šampóny na vaně.

Ale dneska, jak jsme tam na té vaně tak seděli a hloubali o té odvěkké pravdě, já Vám ten kalíšek popadla
a říkám: Už mě dlouho sere...

Dohodli jsme se, že ho vyhodíme.

Elenka do něj zvracela - je to nechutný, ale proto ne.
Vy chápete, proč.

A proto taky letěl.
Cestou od koše jsem míjela ty nové Zdeňkovi pantofle.
Jsou takové hezké, měkkoučké. A nové.

Vstříc novému, sbohem starému - prostor pro nové!
Nic, co už tady bylo a nic dobrého nepřineslo.

Jsem možná blázen, ale energie musí proudit.
Nesetrvávat v omylu.
Nevěřit v dokonalost.
Vědět, jak to chodí.
A věřit, že bude líp...
***

Můj muž měl tu čest, číst tenhle článek jako první.
Řekl mi: "Tys splácala všechny svý dojmy z dnešního večera dohromady.
Žes viděla film, pak mý bačkory a do toho zapleteš ten kalíšek..."

"Protože ani ten kalíšek není dokonalej, i když má dokonalej tvar - ale jenom pro blití!"

"Jsem ztracen!" Opáčil on.

"Jsi blbej!" Okřikla jsem ho já.

A jestli to nechápete ani Vy, tak nejste hodni číst tenhle blog!
Aspoň ne ten dnešní :)

23. 1. 2012

23. ledna 2012 v 6:00 DNES
Proseděla jsem u Elenky celou neděli, na střídačku s jejím tatínkem,
ale pořád se mi nějak nezdála.
Ač je vzbuzená, nedočkala jsem se od ní vůbec žádné reakce.

Koukala pořád do stejného místa, rukama máchala
nekoordinovaně, projevovala se prostě jako kojenec.

Neurologické vyšetření prý dopadlo dobře, ale to ať mi nepovídaj;
vím, jak na tom byla a vidím, jak je na tom teď.
Evidentně neví, která bije...

A tak jsem požádala sestru, zda bych mohla nahlédnout do Elenky zdravotních záznamů.
Sestra mi řekla, že prý jedině, jestli jsem podepisovala souhlas s nahlížením do dokumentace.

Jaký souhlas?
"Co to má za logiku? Klidně podepíšu, že smím nahlížet..."

Odešla pro doktora a byla tam asi dvacet minut.
Pak přišel k postýlce on.

Začal mi vysvětlovat, že samozřejmě mám právo vidět ty záznamy, ale pan primář,
kterého prý telefonicky zkontaktoval, mě prosí, ať počkám do zítra. Aby si k tomu
mohli přizvat právníka.

"Proč právníka? Chci se jenom podívat..." Namítala jsem.

Ale nic naplat, nejsou si jisti, jestli se smím dívat jenom tak... Takže zítra, ve všední den,
až tu bude právní oddělení, mi to beze všeho umožní.
Ovšem jestli na tom budu trvat dnes, tak holt některého povolají do práce...

Koukala jsem.
Proč to tak hrotěj?

Sdělila jsem doktorovi, že mi šlo konkrétně o záznam z neurologického vyšetření.
Protože se mi Elenka nějak nezdá...

Vysvětlil mi, že je naprosto v pořádku, tohle je prý po tak dlouhé hospitalizaci normální.
Jen aby.

Taky dodal, že se stačilo zeptat. A ne hned požadovat nahlížení do dokumentace!


Tak hlavně, že jsem minulý týden svolila, aby do ní směli nahlížet medici...
Nasrat.

Hned to všechno vezmu zpátky, a tu dokumentaci si poctivě prostuduju, ať si k tomu
přizvou právníků třeba deset. A běda, jak tam bude něco chybět...

Vzpomněla jsem si na jejich větu: "My jsme vám vyložili karty, jsme vůči vám zcela otevření...".
Ta zazněla minulý týden na schůzce, kam nás pozvali, aby se svěřili s plánem ohledně dalšího postupu.

Vyložili karty - ale podívat se na ně nemůžu.

Tohle všechno se mi honilo hlavou, když jsem byla u Elenky vystřídaná Zdeňkem, a šla si do vestibulu
dát kafe.
Vytáhla jsem z peněženky padesátikorunu a vhodila ji do automatu.
Nic.
Nedělo se vůbec nic.

Výborně.
Číhla jsem na varovný nápis NENAKLÁNĚT, NEKLOPIT !

A pak jsem vztekle vytočila číslo pod nápisem.
Deset minut všichni operátoři "právě" hovořili...

Když se tam pak někdo ozval, řekl, že pošle technika, a že peníze, o které jsem přišla,
mi pošlou složenkou...

Takže jsem neměla kafe, neviděla Elenky zdravotní dokumentaci, ale poštou mi přijde mých padesát korun.
To byla má neděle :)
***

Přeju Vám všem krásný týden
a svému Zdeněčkovi přeju všechno nejlepší k svátku!

Zápisky mix - Boží mlýny

22. ledna 2012 v 6:00 Zápisky z ...
Vycházeli jsme s mým mužem z obchodu a on za mnou najednou nějak nebyl.
Když jsem se ohlédla, viděla jsem, jak drží dveře nějaké dámě, která ale prošla,
jako by se ty dveře snad držely samy...

To Zdeňka dopálilo, a když mě doběhl, strašně na ni nadával.
Prý už je to dneska druhá ženská, které podržel dveře, a která nepoděkovala.
Takže na tu galantnost už míní kašlat.

Nedivím se mu, nechápu takové lidi...

Nasedli jsme do auta, a abychom se vymotali, bylo nutné objet blok baráků,
jelikož Dejvice jsou - mimojiné - samá jednosměrka.

Před jedním z přechodů jsem zastavila, protože po něm právě kráčela nějaká ženská.
TA ženská, co ji Zdeněk držel dveře!

Do háje! Jet trošku rychleji, mohla jsem ji na tom přechodu nepustit.
Mohly se domlet Boží mlýny!

Jenže teď si to před námi kráčela, pěkně pomalinku, na těch svých jehlách,
a já měla vztek, že jsem nemohla pomstít tu její domýšlivost.
Úplně by mi bejvalo stačilo, kdyby stála u přechodu a já jela dál.
Kdyby si třeba myslela, že zastavím a ona dostane SAMOZŘEJMĚ přednost,
a já bych na ni třeba vyplázla jazyk...

Spíš bych vztyčila prostředníček, co si budeme povídat :)
*

Už dlouho mám v zásobě jednu příhodu, kdy jsem se ještě na Boží mlýny odvolávala.
Je z jara a je o dětech...



Děti ze školky, na hřišti za naším domem, kam chodíme, nechtěly Elence půjčit míč.
Prý je jejich.
Další den jsme tam přišly, děti nikde, zato míč se tam povaloval.
Zapomněly ho tam. Boží mlýny melou, pomyslela jsem si, když jsme si míč nesly domů...

Jenže ony melou dál! Kdykoliv se ten zatracenej balón snažím uklidit vhozením do bedny,
odrazí se a odletí, kam se mu zachce. Samozřejmě tak, abych měla jeho dolování co nejtěžší.

To ho mám jako vrátit? Těm lakomým dětem? Kdepak! Maximálně jim ho půjčíme - a budeme lepší,
než ony.

Ale jestli mě ten kulatej hopsálek bude štvát, tak poletí z okna, a jestli se má těm dětem vrátit,
tak zrovna půjdou kolem, jako každý den a příběh končí.

Sice budou dál lakomé a já zlodějka, ale to je život, žádná pohádka, co by musela končit dobře.
Já tu nebudu vymejšlet nějaký nápravný programy :)
O to už se starají ty mlýny...
*

Aby bylo jasno, já na ně věřím stále. Melou a melou...
A až to všechno umelou, tak co?
Tak uvidíme.

Ale možná, že když se sem tam naskytne příležitost, vyřídit si TO sám,
budou mít tam nahoře míň práce.
Ale není to jen tak!
Osobně si to vysvětluju takhle nějak - kdybych jako stihla před ten přechod přijet dřív, než na něj vstoupila ta madam,
byla bych evidentně vyvolená prostřednice tím z mlýna, abych tak řekla.
Že mě MLYNÁŘ jako použil k odvetě. Anebo k odpuštění... Zkrátka mi tu záležitost přenechal k vyřízení.
Ale on mě nepoužil, asi mě nechtěl použít.
Docela by mě zajímalo, koho nakonec použil a jestli už...
.
Zase do toho moc zabředám - tak já raději vybřednu a Vám přeju krásný den :)



Malé pacientky

21. ledna 2012 v 20:41
Další dlouhé odpoledne na chodbě oddělení dětského kardiocentra...
Lucinka s Elenkou si jdou hrát.



21. 1. 2012

21. ledna 2012 v 6:00 DNES
Dopoledne jsem volala ségře, abych s ní probrala novinky ohledně Elenky.
Zvedla to celá udýchaná, a že prý dneska vůbec nemá čas telefonovat, protože
běhají po Praze...

Ptám se jí, jak jako běhají.
A ona na to, že mají akci v rámci TEAM BUILDINGU. "Běžíme závod Prahou", dodala na vysvětlenou a chystala
se hovor ukončit.
"Tak ať vyhraješ..." Popřála jsem jí zaskočeně.
Zasmály jsme se, ale pak už vážně musela běžet...
*

Když jsem odcházela od Elenky, chtěla jsem se ještě na něco zeptat její ošetřující sestry.
A hledala jsem ji otázkou: "Kde je sestřičky Elenka?"

Kupodivu mi rozuměli a nikdo se nepozastavil nad tím, že hledám Elenku... :)
*

A když jsem tam později volala, jestli se něco nezhoršilo, řekl mi doktor:
"Paní Mikulová, zavolejte si později, já teď tady musím něco vyřídit."
"Dobře, vyřídim." Odvětila jsem.

Prostě den blbec - respektive den, kdy ze sebe člověk dělá blbce.
Ségra měla taky takový...
***

20. 1. 2012

20. ledna 2012 v 6:00 DNES
Po dvou letech jsem se objednala k zubařce. Co mám Elenku, nějak jsem se v tomto ohledu zanedbávala...
Ale zuby jsem si čistila! :)

Kamarád mě strašil, že to budu mít krušný - přál mi to. Abych si zkusila aspoň trošku utrpení, které
právě prožívá moje Elenka.
Bez řečí jsem přijala tento kříž na svá bedra a celá zdecimovaná strachy jsem se doplatila do ordinace.

Předeslala jsem hned ve dveřích, že mám zřejmě plno kazů a asi to bude na dýl.
A doufala jsem, že mám s sebou dost peněz, protože jsem někde zaslechla, že nyní se už platí šest set
za obyčejnou plombu!

"Tak, hotovo, je to v pořádku..." Slyším po dvou minutách zubařku.
"Jo? Jak to? Teda... To jsem nečekala..."

Na rozloučenou jsem dostala vzorek zubní pasty pro citlivé zuby a mám přijít zas za půl roku.
To si může psát, že přijdu, ten strach pak za to nestojí...

Když jsem pak přijela k mámě, a ona přede mě postavila oběd, trošku jsem zalitovala, že jsem se celé dopoledne tak přežírala, abych odpoledne neměla hlad, až nebudu smět jíst v důsledku ošetření chrupu.
Ale jen kdybych se nenajedla a spoléhala na to, že se vrtat nebude!
To bych v tom křesle dřepěla ještě teď...


***

19. 1. 2012

19. ledna 2012 v 6:00 DNES
Byli jsme se Zdeňkem na úřadě podat nějaké lejstro k vyřízení, no a co se nestalo...

Na informacích se ptám, kudy tudy.
Slečna mi vzala to lejstro z ruky, chvíli četla a pak říká:

"Hledáte paní Šobíškovou?"

Tak já na to:
"Nehledám, to jsem já."

Ona se zarazila a pak omluvně vysvětlila, že jak četla to mé jméno, myslela, že je to jméno
jejich úřednice, která - až na ten háček - má stejné příjmení.

Pak nás odeslala o patro výš, kde se naší věcí zabývají.

Vyjeli jsme výtahem nahoru a Zdeněk si mě cestou dobíral ohledně té shody jmen.
Kapku dětinsky nadhodil, že mám hned téma na blog.
Říkám, že to sotva, že mi na tom nic tak vtipného nepřijde...

Až do chvíle, kdy jsme klepali na dveře s vizitkou pana MIKULE.
Rozchechtala jsem se - páč Zdeněk je Mikula a povídám, že teď už asi téma mám...

Na tom úřadě pracují lidi s velmi podobnými jmény těm našim.
Hned jsme počali rozehrávat situační komedii ve stylu:

"Dobrý den, Mikule."
"Kdepak, Mikula."
"Ale ne, Mikule!"
"Snad vím, jak se jmenuju! Jsem Mikula!"
"A já Mikule!"

Anebo

"Těší mě, Šobíšková."
"Bez toho háčku, prosím."
"Já za ten háček nemůžu..."
"Ale řekla jste ho tam."
"Protože tam je!"
"Neni! Jsem Sobíšková!"


Haha - nic, jdem dál :)
*

Dneska jsem objevila funkci roku. Tedy aspoň podle mě. Nikdy jsem neslyšela, že se někdo zabývá
"modlením za uzdravení nemocných", a to na zakázku. Nepídila jsem se (zatím) po podrobnostech ohledně případné
částky za pomodlení, třeba je to služba zdarma, je to možné.
Jedna paní mi poslala kontakt, že to můžeme zkusit. Prý má ten dotyčný znatelné výsledky.

Zatím se ale zkoušíme modlit za Elenku sami, připadá nám to přirozenější.
*

Ještě Vám dlužím dodatek k akci "obýváková stěna" - jak ji Zdeněk přijal.
První den jsem si to pěkně schytala.
Hrozil dokonce rozchodem!

Tedy aspoň pokud můžu usuzovat z nepřímých projevů typu:
"Už mě tady zajímá jenom Elenka!"

Druhý den se mnou už jenom nemluvil.

Třetí den připustil, že to TADY není tak zlé, ale ať koukám vyměnit všechna dvířka za nějaká moderní.

Čtvrtý den přeorganizoval knihy a ostatní náplň skříněk a šuplíků.
Moje knihy narval do uzavřené skříňky a ty své do otevřených polic, aby vynikly.
Nevadilo mi to.

A konečně v den pátý řekl: "Ale jo, je to docela dobrý."

Tím naše partnerská krize skončila a zase se dál zabýváme tím podstatným, tedy naší dcerou.
*

Druhý dodatek, který myslím už můžu směle vyklopit už teď, byť má hokus pokus ještě pár dní k dobru...
Ta předražená vodička na růst a zhuštění řas absolutně, ale absolutně nefunguje!!!!

Ještě, že to absolutně není v mém životě podstatné...
***

Příště Vám povím, jak dopadla sestra po několika procedurách liposukce.
Nečekejte žádné drama. Tedy pokud není poněkud dramatické, když se někdo týden přežírá,
protože spoléhá na zázraky blížící se liposukce... :)

Krásný den všem - a spoléhejte na sebe jen!

18. 1. 2012

18. ledna 2012 v 6:00 DNES
Dnes nevím, co psát.
Včera jsem psala o tom, že jsou chvíle, kdy člověk nemá úniku z reality,
protože ho v ní něco moc fest drží.

Teď mám takovou chvíli.

Nebojím se duchů, nebaví mě příběhy z minulosti, krása mě nezajímá, vztah neřeším.
Ač dva roky nekuřačka, vykouřila jsem za čtyřiadvacet hodin jedenáct cigaret.

A stejně mi to nepomohlo...
Tohle je bilance nešťastné mámy, která se má rozmyslet, jestli dát dceru znova operovat,
i když je to extrémně riskantní, anebo jestli ji nechat dál chřadnout na dýchacím přístroji,
čelit dalším a dalším komplikacím.

Prosila jsem Boha o znamení, jak se správně rozhodnout.
Teď na něj čekám.
Tak mě omluvte...
***

17. 1. 2012

17. ledna 2012 v 6:00 DNES
Fascinuje mě, jak se mění vnímání různých skutečností v závislosti na momentálním rozpoložení člověka.
Je to přirozené a logické, ale zajímavé.
.
Tak například minulost. Nebo nadpřirozeno. Nebo partnerské vztahy. Krása. A tak dál.
Když člověk nemá náladu, kašle na to, jak vypadá. Pokud na to nekašle ze své nátury.
Když řeší zdravotní problém, kašle na věrnost.
.
Když je v bujaré společnosti veselících se lidí, nějaké nadpřirozeno se do té scenérie jaksi nehodí.
A konečně, když je moc pohlcen všednodeností a zapálen pro nějakou svou věc, která se odehrává
a vyvíjí tady a dnes (a denně), málo ho baví toulat se historií, ať tou dějepisnou, anebo vlastní.
Minimálně na to nemá čas.
.
Když jsem v noci sama doma, přepadají mě někdy různé strachy. Bojím se třeba duchů.
Obzvlášť, když přes den slyším nějakou duchařskou příhodu...
Ale jakmile usínám s Elenkou a vážím si každé minuty, kterou mě v noci nechá spát,
nic takového mě ani nenapadne - na duchy si ani nevzpomenu.
.
A když potom s ní jsem celý den v jednom kole, žiju pouze přítomností, tím, co je teď a co bude zítra,
maximálně za týden, zpátky se nemám čas dívat vůbec a budoucnost je ve hvězdách.
Což je trvale platná pravda.
.
Ale třeba v současnosti, kdy Elenku nemám doma, a tudíž mám čas jen a jen pro sebe,
sem tam si nějakou tu cestu do minulosti povolím.
Dnes to byla současně i cesta do mé duše...
.
Nedávno jsem si totiž vzpomněla, že jsem vlastně šlechtického původu...
Přemýšlela jsem totiž, proč mě nebaví nosit šperky a jsem vůbec málo zdobná
a marnivá, co se doplňků a různých zkrášlovacích prostředků týče.
Vystačím si se základní kosmetikou, nechodím do salónů, ani kadeřnictví...
.
Obě moje sestry jsou v tomto ohledu daleko přede mnou.
Kdyby na to přišlo, myslím, že by se jako hraběnky uměly nosit.
Sebou si nejsem jistá.
.
Dala jsem si sice novoroční předsevzetí, že budu na svůj zevnějšek víc dbát,
že provětrám skříň a vezmu na sebe i to, co už dlouho ne, protože to třeba
není úplně pohodlné, a zatím mi to docela jde, i když už mě to přestává bavit
a mám tendence opět sklouzávat k tomu pohodlíčku...
.
Ale zpátky k té mojí modré krvi!
.
Babička nám už jako malým holkám vyprávěla - a později to ještě několikrát zopakovala, že mezi našimi předky byla jistá hraběnka. Ačkoliv byla prý z váženého šlechtického rodu, nic o ní jsem nikde nenašla. Ani zmíňku o Brusínech z Brusínova. Ale kdybyste slyšeli babičku vyprávět, taky by se Vám to líbilo...
.
A jeden náš předek dokonce našel hrnec zlatých dukátů ukrytý v lese.
Loupežníci, co si ho tam schovali, našeho pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra někoho pak vydírali, že jestli ten poklad nevrátí, zakokrhá na jeho chalupě červený
kohout!

Mám ráda, když babička vypráví. Dokud žijou tyhle příběhy, je mi na světě dobře. Ono to člověka obohacuje, ráda se zdobím příběhy z minulosti. Vlastně i jinými. Jsem pěkně marnivá, potřebuju minimálně jeden příběh denně.
.
Příběhy, ať staré nebo dnešní,
ať je jich jak pecek z třešní!
Klasiky či novinek,
ať je jich jak brusinek! :)
*

Parádivá šlechtična, jejíž pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra pra předek ten poklad sice vrátil, ale naši rodinnou pokladnici přesto obohatil...
***


Krásný den plný příběhů!
Anebo aspoň jednoho :)

Aspoň rum mi nechte!

16. ledna 2012 v 6:00 Zpovědnice
Aneb Pomsta vápníku v Čechách

Maminka mého muže, tedy má tchyně, je velkou zastánkyní čínské medicíny.
Propaguje ji a doporučuje snad v každém rozhovoru, a to s kýmkoliv.
Za těch pár let, co spolu se Zdeňkem jsme, jsem si vytvořila na ty přípravky
celkem alergii. Ale jen pokud jde o zmíňku o nich.
Jinak, uznávám, ty, které jsem okusila, působily blahodárně.

Jenže nejsou vhodné pro děti - aspoň na krabičkách to píšou.
Prý je to jen fráze, povinné upozornění od výrobce, jinak to SAMOZŘEJMĚ
pro děti je...

Teď, když je Elenka tak oslabená, domáhá se její babička skrze její lékaře,
aby bylo umožněno tyhle přípravky jí podávat.
Nesouhlasili, ale pokud jde o pozdější doléčení, tak se přírodním látkám,
jako je třeba vápník, prý nebrání.

Vzali od Zdeňka zásilku "číny" a schovali ji Elence do stolku vedle postýlky.

Jenže to si ještě nepřečetli, že "není určeno dětem"...

Konkrétně ten vápník je jedním z preparátů čínské medicíny, které jsem zkusila a které
používám, kdykoliv cítím, že se o mě něco pokouší.

Buď je to placebo, anebo fakt funguje, to neřeším.

Jenže teď je náš domácí vápník ve stolku na JIPce a já jsem zrovna nějaká nakřaplá.
To mám za to, že jsem proti němu tak brojila - pokud jde o Elenku.

Fajn. Rozhodla jsem se odnést si ho domů...

Seděla jsem u ní dýl, než obvyklých deset minut - ne kvůli číně, kvůli ní!
Nechali mě tam, asi že byla neděle...

Až před odchodem jsem si na vápník vzpomněla.
Přece se jí nebudu hrabat ve stolku mezi přístroji a vyndavat si ten blbej vápník...

Navrhla jsem tedy sestře, že Elence odvezu domů, co tady má zbytečného.
Třeba ty knížky - teď stejně nemůže prohlížet...
Navíc má digi rámeček, který jí promítá fotky, sluchátka na uších, víc nepotřebuje...

Sestra mi dala za pravdu a otevřela dvířka... naházela jsem všechno do kabelky,
včetně vápníku.
Hned si ho doma udělám!

Mám sem tam chvíle, kdy si připadám, jako zlá čarodějnice, tohle byla jedna z nich...

Možná by opravdu pomohl i jí, jenže když je až od tří let, tak přece nebudeme riskovat.
Vápník jako jediný nese přídomek "dětský", totiž.

Frčela jsem domů a v prudčí zatáčce zaslechla, jak něco vzadu létí.
Mám tam plno krámů, takže mě to nezaskočilo.

Doma jsem dala vařit vodu a vyndala všechno z igelitky.
Album fotek, knížky, nějaké přesnídávky...

Kde jako je?!

Došlo mi, že to ON vypadl v té zatáčce!
Určitě je někde v autě zapadlý pod sedačkou.
Parkuju daleko, jsem už svlečená, nikam se mi nechce...

Ale okamžitě mě napadlo, že to mám za to.
Jí to nedopřeju a sama se tím doma láduju...

Ach jo.

Na tyhle myšlenky mě přivedla ta naprosto jasná situace - pomsta vápníku.

Svěřila jsem se Zdeňkovi a on dodal, že je to přímo pomsta vápníku v Čechách.

Takže já, abych dokázala, že to jako beru, rozhodla jsem se zaléčit jinak.
Voda uvařená, načatý rum ve špajzce, což znamená, že ten se mnou zatím mluví - bude grog.

A hned se cítím lépe.
Ale chci na tomto místě slavnostně slíbit, že co nedopřeju Elence, nedopřeju ani sobě.
Vyjma rumu! :)
***

Změna jako kompromis

15. ledna 2012 v 6:00 Zpovědnice
Udělali jste někdy něco za zády Vašeho partnera?
Nemyslím vůbec nevěru, spíš nějaký krok, o němž jste nebyli přesvědčeni, že by Vám schválil,
obzvlášť, když jde třeba o zařízení společné domácnosti...

Já to udělala.

Zdeněk nesnáší velké obývákové stěny. Takové ty staré, klasické, jaké jsme měly jako děti
doma všichni.

Já ve dvaceti taky nechápala, jak takové stěny ještě někdo může doma mít.
Jenže postupem času jsem došla k tomu, že jsou velice praktické a útulné.
Zkrátka jsem po nějaké takové té klasice zatoužila...

Jenže Zdeněk k témuž nedozrál.
A tak ho ráno, až přijde z noční, čeká možná nemilé překvapení :)

Jde o starou stěnu z roku 1980, tedy z roku, kdy jsem se narodila, a je od příbuzných.
Navíc lesklá ze zlatým lemováním...

Nehodila se u nás doma vůbec k ničemu.
Co s tím, že?

Přijela mi na pomoc sestra Zuzka a máma. Stěhováci, co ji přivezli, postavili jednotlivé skříňky
do prostoru, ať si to sestavíme, jak bude libo.

Zuzka říká: "No jo, ale tahle knihovna je světlá, gauč tmavej... Prostě každej pes, jiná ves!"

Tak já na to: "Ale tohle je pěknej pes. A sedačka je taky docela pěknej pes..."
Abych jako předeslala, že zbavit se toho původního nábytku kvůli nové (staré) stěně nehodlám.

Jenže dopadlo to tak, že tu zbyla jen ta stěna a gauč. Protože černej pes se hodí ke všemu...
Knihovnu jsme rozložily na prkýnka, máma si ji později odveze, hodí se jí jako úložné prostory do sklepa.
Dělaly jsme si z ní srandu, že mi ji pomluvila, protože se jí hodila!

Každopádně Zdeňka jsem telefonicky připravila na "změny v obýváku".
Byl unavený a skoro mě neposlouchal, řekla bych, takže se ráno bude asi hodně divit :)
Držte mi palce...
***

No, ale na druhou stranu, v módě je přece pořád kompromis - a to i ve vztahu.
Do teď jsme tu žili tři roky bez stěny - tedy podle něho!
Tak teď budem tři roky se stěnou. Za tu dobu si ji buď zamiluje, anebo ustoupím.
Ale tři roky to tady má jistý. (Stěna.)

Tedy pokud Zdeněk prokáže respekt ke kompromisům... :)

14. 1. 2012

14. ledna 2012 v 6:00 DNES
Věděli jste, že až osmdesát procent žen nosí podprsenku nevhodné velikosti nebo tvaru?
Neboli, že si ve zkušební kabince nevybraly takovou, která jim perfektně padla.
Já jsem si dlouho myslela, že mně nepadne perfektně žádná.
To byl důvod, proč i já nosila nevhodnou velikost nebo tvar.

Až do včerejška!

Někdy si stačí připustit, že holt nemám tak bujné poprsí, jak se domnívám,
osmělit se a sáhnout po košíčku A.
Má to výhodu, že v tak malém košíčku je snad každé poprsí bujné.
Moje ne.

Ale co, prioritou není být sexy, prioritou je cítit se pohodlně.
Byly časy, kdy jsem to měla spíš obráceně, ale dneska? Proč? :)

Ségra mi dala k Vánocům poukázku do značkové prodejny spodního prádla.
Takový výběr podprsenek!
Hned jsem se odebrala s plnou náručí různobarevných kousků do kabinky.

Košíček B, obvod 75 cm.


Hned ta první mě příliš stahovala.
A sakra.
Že bych zase přibrala v zádech?

Na chvíli jsem si představila, že se nebudu zdržovat opětovným oblékáním své staré podprsenky a trička
a skočím si ty podprdy vyměnit za větší tak, jak jsem. Tedy nahoře bez.

Něco mi ale ten nápad rozmluvilo, sotva se vylíhl. Asi dobře.

Tak jsem se smířila s tím, že TOHLE CHVÍLI POTRVÁ a zkoušela pak celou následující hodinu.
Pomalu jsem slevila z objemu a přidala na obvodu - když si člověk někde dovolí, tak to holt pak někde musí chybět,
to je prostá matematika!

Okruh vhodných adeptů k podpírání mých prsou se zužoval.
Podprsenek 80 A byl malý výběr. Nechápu to. Považovala jsem se za průměrnou ženu...

Ale je to holt tím, že většina průměrných žen nosí špatnou velikost...
Tak proč nechybí déčka?

Možná si přidávám celou dobu jenom já...
Celých osmnáct let!

Ale to je blbost, statistika nekecá, je nás většina, co se vidíme jiné, než jsme.
Mohlo by to i znamenat, že já vůbec nejsem průměrná žena... :)

Ale nebudu odbíhat. Nakonec jsem se rozhodla pro dvě. Tedy pro jednu ve dvou různých barvách.
Jediná mi sedla. Jako že opravdu sedla. Že nebyla jenom hezká, jenom sexy, jenom levná, jenom správně velká.
Byla to všechno dohromady. No, možná ne tak úplně sexy, ale padla mi a o to jde, ne?

No.

Jenže já potřebovala utratit patnáctset! A tahle krasavice byla ještě k tomu ve slevě.
Nezbývalo, než mrknout na pyžama. Protože kalhotek mám dost.
Pyžamo by se hodilo, už jsem se tady jednou svěřila, že mám samá kočičí a vytahaná - prostě pohodlná.

Ale očekávám nástup do nemocnice za Elenkou, takže nějaká ta noční košile by přišla vhod.
Nějaká ženská - ne dětská. Jsem koneckonců už dávno žena.
Ano, to se právě teď a tady ujišťuju :)

A ujišťovala jsem se i tam. V tom obchodě mezi regály krásných krajkových sexy košilek a lehkých župánků.
Nic takovýho! V nemocnici budu spát pod kamerou, takže spíš to pyžamo...
Jenže není mi radno zavádět novoty; na pyžamo nejsem zvyklá, určitě bych nakonec cukla a stejně
s sebou zbalila ty kočky.

Tak tedy košili, ale nějakou dlouhou, pohodlnou. Stačí, že nepohodlý bude ten gauč...

Vybrala jsem jednu flanelovou a druhou froté na knoflíčky od krku až dolů. Dolů jako na zem.
Ve flanelové jsem se cítila pohodlně, ale hloupě.
Nevypadala ani jako určená ke spaní. Spíš tak k ohni.

Navlékla jsem na sebe tu knoflíčkovou.
Jenže otvory mezi knoflíky se rozlézaly a celé to vypadalo divně.
Dokonce snad až příliš sexy, protože těmi otvory bylo vidět úplně všechno podstatné.
Nebudu teď rozebírat otázku, co na mně je podstatné... :)

Když jsem tyhle dva pytle vracela zpátky na věšák, vešla dovnitř sestra Kiki, jestli už mám vybráno,
že bychom už jely...

"Jó holka, to si ještě počkáš!" Uvedla jsem ji do situace. "Vybírám noční košili."

"A proč držíš tyhle? V tom chceš jako svádět Zdeňka?!" Zděsila se.

"Nechci svádět Zdeňka! Právě že nikoho nechci svádět! Já už mám jiný priority, milá Kiki!"

Ona se zasmála, jako že chápe a zase šla. Nechala mě tam, prý má rande...
To se ani nedivím, s tím jejím bujným poprsím i ve velké podprdě!

Však já si poradím...

Od košil jsem odvrátila pozornost k županům. A pak rychle zase od nich, protože takovýho huňáčka,
co mám doma ve skříni, aby tady člověk pohledal.

Abych to zkrátila, vybrala jsem si k těm dvěma podprsenkám ještě dvě pyžama.
Ale jenom kalhoty.
Já mám totiž doma takové dvě sexy noční košilky, co mi někdy někdo k něčemu dal,
no a když si pod ně vezmu kalhoty, tak bych je snad i nosit mohla... :)

Došlo na placení, vyndala jsem poukázku a paní namarkovala zboží do kasy.
1496,- chtěla.

Vzápětí zakroutila hlavou, že musím mít zboží za 1500,- a ne míň, leda víc.
Ujistila jsem ji, že ty čtyři koruny zpátky nechci, ale nebylo mi to nic platné.

"Chci jenom to, co jsem si vybrala!" Trvala jsem na svém.
Marně.

Rozčilovala jsem se, že tady nemají nic za čtyři koruny.
Pak jsem se rozčílila, že tady nemají ani nic, co by stálo rovných 1500 korun.
A že když někdo koupí dárkový poukaz, tak se vlastně zavazuje k další útratě - prostřednictvím obdarovaného.
A to že není úplně košér!
Jenže žádné vztekání mi nebylo nic platné.

Požádala jsem prodavačku, aby mi dala to, co mají úplně nejlevnějšího, jelikož nechci utratit nic navíc.
Přinesla brož.
Ošklivou hadrovou brož, která si hrála na růži ze střelnice.

Stála téměř stovku.

"Proč bych si měla kupovat tenhle hnus, abych mohla uplatnit dárek od sestry?!" Vyjela jsem znova.
Znova zbytečně.

Hnus jsem si nekoupila, vybrala jsem si radši kalhotky za dvě stovky.
Těch ostatně není nikdy dost. Ale ten princip!

Zaplatila jsem a dál o tom radši nepřemýšlela, protože jsem si nechtěla pokazit požitek z nakupování.
Pro většinu žen - podle statistiky - jsou nákupy relaxem.
A já jsem průměrná žena, která až v jednatřiceti letech konečně připouští, že áčka budou stačit... :)
***

13. 1. 2012

13. ledna 2012 v 6:00 DNES
Byl nám doporučen léčitel, který Elence může pomoct.
Ta paní to myslela dobře, ale nejsem si jistá, že i ten zmíněný léčitel.

Chtěl fotku Elenky a že prý do dvou dnů pošle mailem její zdravotní rozbor a návrh řešení
zdravotního problému.

Fotku jsem poslala, abych té milé paní udělala radost - za zkoušku člověk nic nedá.

Celý loňský rok jsme k jednomu léčiteli s Elenkou jezdili a výsledek žádný.
Ano, dodával jí možná energii, byla pak tak čilá, že celou noc nespala, ale srdce
neuzdravil.

A to prohlašoval, že tak učiní. Když se blížil termín výměny chlopně, tvrdil, že lékaři
užasnou, protože na ultrazvuku shledají, že Elenky chlopeň žádnou výměnu nepotřebuje.
Dokonce nás nabádal tu operaci oddalovat, co to půjde, aby měl víc času na ni působit...


Elenka byla operovaná na poslední chvíli, už měla záchvaty od hypertenze plic, na které
mohla zemřít - doktoři užasli leda tak nad tím, že zákrok provedli ještě včas.


Z toho vyplývá, že od léčitelů si už nic neslibuju, pokud jde o uzdravení tak závažného problému,
jako je komplikovaná vada na srdci.

Naše máma říká, že to je jako by po nich chtěla narovnat křivý nos. To je taky nemožné.
Tak proč by měla dorůst chlopeň?

Nedorostla, ani když jsme tomu hodně věřili.
Teď nevěříme a spoléháme se na pomoc odbornou.

Nicméně příležitost tenhle nový léčitel dostal. Fotku měl, mohl se dát do práce.


Za dva dny poslal na mail ten zdravotní rozbor.

Několik tabulek s nadpisy. Třeba Oslabené orgány.
A v předtištěné tabulce všech orgánů těla byly proškrtané ty, které má údajně oslabené Elenka.
Všechny ne, kupodivu, ale většinu.
S tím jsem mohla jedině souhlasit, vzhledem k tomu, že leží už přes měsíc na JIPce a jen chřadne a strádá.

Nebo Tok enerie. A tam zase zaškrtané orgány, kudy Elence proudí energie. Kromě srdce jí někde má
víc, někde míň, každopádně netuším, co si z toho vzít.

Dál tam stálo: Co jíst
Tabulka plná potravin a tam vyškrtaná smažená a další jídla nevhodná pro dvouleté děti.

Co pít
Překvapivě škrtnul alkohol, pivo a víno... Tak aspoň, že smí mléko, jinak skutečně nevím, co by pila.

Dál by neměla kouřit.

A jelikož má málo okysličené orgány, tak by měla provádět dechové cvičení.

"Položíme se na záda, jednu ruku pod sebe, druhou na břicho, nádech nosem - čímž okysličíme potřebné orgány,
výdech - také nosem - a tím předejdeme nespavosti a skleróze.

Pokud bude toto dodržovat, je předpokládaná doba potřebná k jejímu uzdravení 60 měsíců.

Poslední věta - cituji: Pošlete 500,- Kč na účet ... Jinak nic.


Dohadovali jsme se, jestli to JINAK NIC znamená, že jinak nebude chtít nic, anebo jestli jinak nebude nic...

Ať tak nebo tak, chvíli jsem na to koukala, pak jsem se na to šla vyspat a ráno se vzbudila s pocitem,
že si ze mě ten chlap musí dělat prdel.

Odepsala jsem mu, že jsme rozhodnutí platit až po uzdravení, a jakým způsobem ji chce uzdravit - jestli tohle je jako všechno, co stačí k vyléčení její těžké srdeční vady.
Že se mi to moc nezdá.

Napsala jsem taky, že ode dávna je léčitelství dáno od Boha a opravdový léčitel si nemá o peníze říkat,
má brát, co mu uzdravený dá. A že uzdravení jistě nezůstanou nic dlužni.

Odpověď na sebe nedala dlouho čekat:

Těch pár korun nechci za léčbu, ale za práci, kterou jsem vykonal. Ale je to vaše rozhodnutí.
Hodně štěstí pro Elenku, ta za to nemůže.


Takže pětistovka je pár korun, ta vyplněná tabulka je práce a Elenka nemůže za to, že se to jejím rodičům nelíbí,
a tak jí nedopřejí uzdravení v podobě stravy odpovídající jejímu věku.

Buď jsem blbá já nebo on, ale tohle je něco, co mě opravdu nenechává v klidu
a mám vztek, že jsou lidi, co se bez okolků míní přiživit na neštěstí druhých, kteří se i stébla chytají.

My už ale ne, pane Andráš!!!
***

Jak jsme si užili chobotnici

12. ledna 2012 v 6:00 Zpovědnice
Byla jsem u psycholožky.
Pár lidí mělo pocit, že bych ji potřebovala, v souvislosti s Elenky hospitalizací a nelehkým pooperačním průběhem...
Ale ona mi vůbec nepomohla.
Na druhou stranu jsem to ani nečekala.

Dala mi radu, ať si užíváme volnost, dokud nemáme Elenku doma.
Jestli se hroutit a užírat se, anebo využít čas pro sebe a oživení vztahu,
ani jedno Elence nepomůže, ani neublíží...

Celé sezení mi toto kladla na srdce.

Užívat si - umím to ještě vůbec?
Nálada by možná už i byla...

Po cestě domů z Motola jsme se stavili nakoupit, a když jsme míjeli mrazničku s čerstvými
dary moře, oba nás napadlo totéž. Zkusíme gurmánský zážitek.
Koupili jsme velkou chobotnici.

K ní exotickou omáčku a plno zeleniny. A olivy.

Bude to večeře lepší, než někde v restauraci.
Takže si to užijeme víc, než v restauraci.
Pustíme si vlastní muziku, zapálíme svíčky na stole, provoníme byt vonnou tyčinkou...

"Stejně tak velkou chobotnici nesníme, tu budem jíst dva dny!" Liboval si Zdeněk.
"Tak můžem někoho přizvat k tý večeři..." Napadlo mě.

Ale zavrhli jsme to, chcem si to sežrat úplně sami - my si máme užívat!

Snědá obsluha "mořského oddělení" nám poradila, vařit chobotnici 40 minut a pak ještě orestovat.

Doma jsme se do toho hned dali. Zdeněk chystal stůl a tu atmosféru a já vařila a restovala.

Na stůl jsem přinesla velký talíř plný zeleniny a oliv.

Omáčku lehce pikantní - plnou zeleniny a oliv.

To se k rybě hodí. Tedy k chobotnici.

Nachystala jsem na ni velkou mísu, na talíř se celá nevejde...
Je tak velká!

Z pánvičky jsem za pět minut sypala osmahlá kolečka z chapadel a hlavy doprostřed té obrovské mísy.
Zůstaly uprostřed, taková malá hromádka.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli vůbec mám brát příbory pro dva.

Zdeněk neskrýval výraz překvapení, jaké hody jsem to přichystala.

"Já za to nemůžu, ona se nějak srazila!" Vysvětlovala jsem rychle.

Ale Zdeněk mě neobviňoval, myslím, že to dával za vinu té chobotnici. Anebo Mohamedovi,
který nám ji prodal. Jeho jméno bylo psané na obalu vhodném k zamrazení, pokud by se čerstvý
dar moře nesnědl celý hned.

Večer to byl pěkný, ačkoliv mi veškerá ta příprava a všechno to těšení,
připadaly jako "mnoho povyku pro nic."

Pro několik jednohubek...
To jsme si teda zase užili.

Dojedla jsem se olivami.
Ještě, že jsme nepřizvali ty hosty. Pro ně už by olivy nezbyly, nebylo jich zase tolik...
***

11. 1. 2012

11. ledna 2012 v 6:00 DNES
Když je zle, když se děje něco, co Vás trápí, uzavírá se okruh Vašeho vnímání a pozornost se soustředí výhradně na daný problém.
Ten Vás zaměstná natolik, že všechno ostatní je náhle vedlejší. Nepodstatné.

Ale když je líp, rozkvete Vaše mysl jako růže.
Pouští k Vám nové světlo, tóny, odstíny a barvy života, a všímáte si i nedůležitého.
A máte zase plno všedních starostí...

Elenka je na tom líp.
Už několik dní nám lékaři hlásí, že dělá pokroky a je na dobré cestě.
Možná pod vlivem dlouhodobého strachu o její život, který sice cítím pořád, ale už je zase více té naděje,
moje mysl pootevřela brány okolnímu světu rychleji, než obvykle.
Asi už to jednoduše potřebovala.

Co myslíte...
Je to dobrá obhajoba flirtu se zdravotním bratrem? :)
*

K Vánocům jsem od ségry dostala vodičku pro rychlý růst řas.
Mám je totiž poničené od té vizážistky, co mi je prodlužovala.
Teď mi to sice bylo nějakou dobu jedno, ale obecně mi to docela vadí.

Sestra mi kladla na srdce, abych si hlavně nekápla tu vodičku jinam - nebo mi tam porostou dlouhé chlupy!
Jak se ukázalo, nerostou ani řasy po pravidelném natírání, takže její obavy jsou úsměvné.

Kéž by něco fungovalo tak, aby se člověk musel bát ukápnout vedle...


Ať už by šlo o cokoliv :)
*

Ještě ale není pokusu konec; má to být znát až po měsíci.
Jenže v těch dnech, kdy bylo zle, kdy jsem neměla na nic náladu, natož na nějaké pajcování se
před spaním, jsem své řasy zanedbávala.

V těch dnech jsem tou vodičkou potírala hlavu Zdeňkovi.
To má aspoň smysl (jestli teda má).

Zpočátku jsem ho napomínala, ať si radši nesahá na hlavu, aby neměl chlupaté prsty...

No, a kdyby se náhodou ukázalo, že ta vodička skutečně funguje, mohla bych ji doporučit
i tomu zdravotnímu bratrovi, co se včera staral o Elenku...
Je to takový kuře neopeřený.
*

Ještě, že neztrácím čas tím každovečerním focením svých očí, jak napadlo sestru.
Abych pak jako viděla ten markantní rozdíl PŘED a PO.

Anebo jsem to možná fotit měla, abych ověřila, jestli se nepletu, když se mi zdá, že je
čím dál víc stejné :)
***

Jako obvykle - pokud vodička zafunguje, vřele Vám ji tady doporučím.






Která byste měla zájem o prodloužené řasy bez patlání a čekání na zázraky,
můžete se svěřit do mých rukou, ve kterých nebudu držet tu kouzelnou vodičku,
ale pinzetky, umělé řasy a lepidlo...


Díky za něco navíc

10. ledna 2012 v 6:00 Pojednání
Stalo se Vám taky, že jste narazili - někdy někde - na někoho, kdo Vám pomohl, byť třeba jen trochu
víc, než musel?

Chci říct, že Vám třeba nejen poradil cestu, ale přidal ještě něco navíc - třeba radu, anebo historku o strašidelném hradu nedaleko...
Přirozeně nemusel poradit ani tu cestu, to jsem možná nezvolila nejlepší příklad, ale když se zeptáte, tak proč by neporadil, že.
Ale přidat něco navíc, na co už se nikdo neptal, a přece se do toho pustit, to se cení.

A nedělá to zdaleka každý! Byť by třeba mohl.

Moje máma má takovou teorii, že vždycky, když se člověk ocitne na nějakém scestí, prostě v nelehké situaci,
kdy neví, co si počít a jak dál, osud mu sám přihraje do cesty pomoc.
Stačí se dobře dívat a správně si to přebrat.

Když měl náš bráška kdysi zdravotní potíž, se kterou si nikdo nevěděl rady, a maminka se pro to trápila,
potkala zčista jasna starou známou. Daly se spolu do řeči, povídaly a povídaly, až se nakonec maminka odhodlala
zmínit o svém trápení.
A hle! Ta známá znala někoho, kdo znal někoho, kdo byl specialistou v tom žádoucím oboru, a hned dala mamince
kontakt, no a ten lékař si věděl rady a bráškovi tehdy pomohl.

Takových situací se v naší rodině událo spousta, a proto mi máma vždycky připomíná, že osud člověku někoho sám přihraje do cesty, anebo mu ukáže, jak si sám pomoct...

Ať se jedná o volbu partnera, anebo třeba o uzdravení.


Jak už víte, naše Elenka prodělala výměnu srdeční chlopně, která se jí zablokovala, a tak má teď novou, která ale na svém místě tak úplně dobře nesedí, takže bude výhledově nutná další výměna...
Problém je v tom, že se nevyrábí malé chlopně - jen chlopně pro dospělé.
A ty se dětem umísťují do jejich malého srdíčka jen stěží.
To místo se dokonce musí naříznout, aby se to vešlo...

Řekli byste si, jak je možné, že malé se nevyrábí - proč ne?
Prý byznys. Jednoduše se to prý výrobcům chlopní nevyplatí, protože malých pacientů je málo.

Takže naší Elence budou třeba za pár měsíců znova voperovávat obrovskou chlopeň, která možná zase způsobí
komplikace, a možná zase nebude tak úplně dobře sedět...

To teda ne.

Řekla jsem si večer na gauči.

Našla jsem na internetu výrobce chlopní a zavolala tomu jedinému, kterého jsem našla.
Že bychom jako prosili vyrobit chlopeň na zakázku, na míru, pro malé dítě.

"Vyloučeno! To se vůbec nedělá! U nás tedy rozhodně ne, a pochybuju, že jinde uspějete. Ale přeju Vám
hodně štěstí - jestli vám to teda pomůže, ale u nás opravdu ne."

Spustila paní na druhém konci drátu.

Ani neřekla, proč ne. Prostě ne.

Ok.
Zdeněk zatím našel jiného výrobce. Tak jsem to ještě zkusila.
Pán mě vyslechl a vysvětlil mi, že malé chlopně - takové, kterou potřebujeme, tedy prasečí, se nevyrábí jednoduše proto, že selátka mají větší, než jsou dětské velikosti.

"Aha, tak takhle... Ach jo..." Řekla jsem a on se chvíli odmlčel a najednou povídá:

"Možná bych vám mohl pomoct."

Tady je ten moment, kdy už hovor vůbec pokračovat nemusel, bylo to od toho pána už něco navíc.

Předeslal, že teď právě odjíždí na dva dny pryč, takže je na odchodu a nemá čas - tím spíš je tahle "přidaná" část
obdivuhodná - ale nedávno prý byl na zdravotnickém veletrhu, či co, a dověděl se, že už existuje tak malá chlopeň,
a má prý i jiné přednosti, oproti těm standardním, což by se nám pochopitelně velice hodilo, ale zatím ta chlopeň není
k použití u nás. Zato v Německu například už ano. A šéfuje tam tomu kardiocentru dokonce Čech. Někdejší student Elenky operujícího lékaře!

Mám pánovi zavolat, až se vrátí; najde mi podrobnosti a dá kontakt na toho primáře...


"To víte, sám mám taky děti, takže vím, že člověk udělá všechno. Že je ochotný i financovat léčbu nakonec sám..."
Dodal ještě, než jsme se rozloučili.

Je to přesně tak.
Takže by nakonec Elenka mohla jet na operaci do Německa, kde už mají k dispozici chlopenní "vychytáku",
o které naši lékaři zatím neví.

Anebo ví, ale nemohou ji použít, takže jim to je k ničemu.

Každopádně nám o téhle možnosti neřekli, nás by to samozřejmě nenapadlo a nebýt tohohle pána, který
měl chuť a ochotu, říct něco navíc, se teď spojí Elenky operatér se svým studentem v Lipsku a celou
záležitost ohledně novinky mezi chlopněmi spolu projednají.

To jsme už domluvili my.

Tak vidíte. Osud nám přihrál do cesty možnost shánět na vlastní pěst - vždycky je co dělat, i když se už zdá,
že nezbývá, než čekat s rukama v klíně, a pak ochotného pána, který řekl všechno, co ví.
A to kolikrát stačí.

Chtěla bych tímto poděkovat všem, v jakékoliv funkci a pozici, kdo se nerozpakuje pomoct víc, než se po něm žádá.
Může-li.

Děkuji!
A já to od teď budu dělat taky :)
***

Nedávno nám jeden z Elenky lékařů udělil takovou osobní radu. Pořídit si druhé dítě, pro případ, že bychom nakonec o Elenku přišli.
Můj cit pro "osudové rady" mě ale tehdy nechal úplně chladnou.
To nebyla TA RADA.
To byl jen KEC. I když doktor vlastně taky řekl víc, než musel...

Ale to už si většinou člověk snadno přebere.