Vánoční romance

24. prosince 2011 v 6:00 |  Pojednání - archivní články na různá témata
V předvánoční atmosféře, kterou letos vůbec nevnímám, jsem se vydala navštívit své
rodné hnízdo, kde se ještě stále hřejí bratr se sestrou. Dozrávají.

Vezla jsem koš s dárky. Přijela i starší sestra, která už z hnízda také vylétla,
a tak jsme se málem sešli všichni - kdyby ta mladší sestra zrovna nerandila.

"Kiki je u Dana!" Oznámila nám máma.

"Udaná?" Zarazila jsem se.

"Vlastně jo, je udaná!" Zasmála se máma.

Toma jsem viděla po týdnu - naposled na Kiki oslavě dvacetin.
Přisedl teď k nám a k té párty se vrátil v historce, kterou nám začal vyprávět...

V tom baru si mě ňáký kluk spletl s nějakým Ludvou.
Začal mě objímat a řval: "No ty vole, Ludvo! Nazdááár! Jak žiješ vole?!"

A než jsem stačil říct, že nejsem Ludva, tak mě začal představovat své partě:

"To je Ludva lidi! Můl spolužák ze školy!"

Chtěl jsem říct, že žádného Ludvu neznám, že jsem Tomáš, ale on mě nepustil ke slovu
a už mi málem objednal panáka...

"Proč jsi to nechal zajít tak daleko?" Skočila jsem mu do řeči.
Né, já mu pak už konečně řekl, že nejsem žádný Ludva a on mě poslal do prdele...

Větu dokončoval s pokleslými koutky, jako by ho vyústění té trapné situace snad mrzelo.
Nešlo se mu nevysmát.

A taky si nešlo nevšimnout, jakou parádní výzdobu má dům našich.
Máma si dala záležet.
Všude andělíčci a zvonečky...

My nemáme zvoneček žádný. Nevím, čím budeme zvonit po Štědré večeři...
I když, ono stejně vlastně nebude pro koho, když máme Elenku v nemocnici.

Proto letošní vánoce jdou mimo mě.
Ne tak úplně, věřím v jejich kouzelnou moc a doufám v nějaký ten zázrak,
to se ví.

Jela jsem se na ni dopoledne podívat. Doktor, který mi přišel podat čerstvé informace,
se při popisování včerejšího dramatického boje o záchranu Elenky života, málem hroutil.
Jako, když táta mluví o své dceři. Tak zněl.
Chytal se za hlavu, rozhazoval rukama, držel si oči...

"Tak teď má navíc jednu velkou jizvu i na břiše..." Dodal sklíčeně.
"To nevadí, pane doktore, to už je to poslední..." Chtělo se mi poplácat ho po zádech pro povzbuzení.

Doma se nám sešla spousta dárků pro Elenku.
Od nás, od rodiny, od přátel...
Víc dárků, než dost a ani dost není dost k zalepení bolesti, kterou si prošla.

Ale od toho dárky nejsou. O to se postaráme my.

Jen mít tu šanci...

Kdykoliv takhle mluvím, najde se někdo, kdo mě okřikne, ať nepochybuju.
Dělám to taky, když takhle mluví někdo z nich...

A tak jsme o Elence dneska u nazdobeného stolu rodičů mluvili vesele.
Nabídla jsem historku z čekárny, kde jsem její jizvou strašila malé děti...

Tu ještě neslyšeli, přesto se smáli předem.
Asi té představě.

Elenka v čekárně u doktorky brečela, protože se bála, co zas bude.
A nějaká malá holčička přišla a spustila:
Proč brečí? Na to nikdo neni zvědavej!
Ona se bojí, víš.
Ale doktorka je hodná, nemusí brečet. Na to tady nikdo neni zvědavej!

Elenka brečela dál a holčička utíkala žalovat mamince, že je tady holčička,
co bulí a chtěla dostat zapravdu, že na to nikdo není zvědavý.

Přišla pak znova a s ní další chlapeček.
A zase se do nás naváželi, oba.
Elenka brečí proto, že doktorka jí tady minule rozřízla... Řekla jsem a zvedla své dceři tričko.
Děti vytřeštily oči a rozutekly se ke svým matkám.

Hned se zase vrátily, i s dalšími zvědavci a holčička, jako jejich kápo, škemrala:
Ukážete nám ještě jednou, jak ji doktorka rozřízla?
Znova jsem ukázala dětem Elenky poměrně čerstvou jizvu na hrudi a ty s jekotem utekly.


"Mělas říct, jó doktorka už neni co bejvala, teď už začala operovat.
Dneska prej tohle udělá všem dětem..."

Přisazoval si taťka.
To by se ta nebojácná holčička rozbulela a já bych jí řekla:
Nebreč, na to tady nikdo neni zvědavej!


Maminka zatím kuchala kapra a duši z nich hodila kocourovi.
Oběma packama si s duší pohrával a mě napadlo, že nějak takhle si možná pohrává s těmi našimi někdo tam nahoře.
Co to jako umí, a jak vysoko může vyletět, a jestli může prasknout...
Prostě vyloženě sváteční úvahy se mi rodily v hlavě.


A pak jsem jela domů.
Zdeněk mě tam čekal a během společného sledování zpráv se najednou zvedl ze sedačky a vyhrkl:


"Já ti musim ukázat, co se mi stalo. Ono se mi to ani tak nestalo, jako jsem to našel..."
Pak běžel na chodbu, kde z kapsy pověšeného kabátu něco vyndal.
Neviděla jsem hned, co nese, ale napadlo mě, že něco hezkého, vánočního. Třeba ozdobičku
nebo tak...

Položil přede mě sluchátka.
Ty k poslechu hudby.

"No, hezký."
"Já z nich mám radost, jsou pěkný! Stejně jsem je potřeboval, dyť jsem tamty ztratil..."

Tak hurá. Zdeněk ztratil a našel. Aspoň mu je nemusí shánět Ježíšek.
A co já?

Sedla jsem k počítači a rozhodla se Vám napsat něco hezkého ke Štědrému dni.
Jenže televize mě pořád rozptylovala a já se ne a ne pořádně soustředit.
Tak jsem kmitala očima různě po bytě, abych si urovnala myšlenky, a můj pohled
najednou zavadil o papírek, čouhající zpod andílka, co jsem ho tuhle koupila
a zavěsila nad stůl.

Něco málo z té naší letoští výzdoby. A ještě z toho leze snad cenovka nebo co...
Že jsem si toho nevšimla!

Chtěla jsem ten papírek dvěma prsty sundat, ale čím víc jsem tahala, tím větší kus papíru
se z andílka soukal ven...
Byl uvnitř dutý, vycpaný papírem...
- Je to zvoneček!

Vida, tak nakonec máme čím zazvonit.
Na konec. Doufám, že na dobrý...

***

Všem svým čtenářům přeju z celého srdce, ať se stane to, co si přejí.
A ne jenom proto, že jsou Vánoce, ale proto, že fandím dobrým koncům.

Tom nakonec vyvázl ze spárů toho podivína, co ho měl za Ludvu, docela včas
a bez úhony, kapří duše pod kočičími drápky nepraskla, holčička dostala lekci,
že každý má své důvody k obavám, Kiki je sice udaná, ale od Dana přijela zase domů
a vždycky se bude vracet, Zdeněk má zase na uších sluchátka a až se vrátí Elenka,
zazvoní ten andílek nad stolem a poběžíme rozbalit tu hromadu dárků,
které jí tady Ježíšek nechal.

A já? Budu jí foukat bolístky na těle i duši a budu to dělat moc ráda.
Takový konec si dám líbit.



Krásné vánoční svátky, zdraví, lásku a pohodu...
Děkuju za přízeň.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martin | 24. prosince 2011 v 7:12 | Reagovat

Tak ti dekuju za vanocni slzu dojeti. Preju ti krasne Vanoce. Trochu jinak nez vsem ostatnim. Preju ti darek, ktery ti nikdo z nas nemuze nadelit. Jenom ten, ktery jest:-) Abys mela nejpozdeji sedmeho v sedm, ten nejkrasnejsi darek doma. Zabalenej v ruzovy kombineze, ze ktere bude delat oci usmevavej zlatovlasej andilek a aby mela vsechny zdravotni patalie uz na dlouho za sebou. Teprve potom budes mit ty nejkrasnejsi Vanoce. Bez ohledu na kalendar.

2 Dita | 24. prosince 2011 v 9:02 | Reagovat

Lépe než Martin bych to ani nevyjádřila !

3 panta | 24. prosince 2011 v 12:32 | Reagovat

Lépe než Martin a Dita bych to také nevyjádřil. Přeji si Elenku doma, jako nic jiného na světě! Milijem tě Elenko!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.