Smysl života

9. prosince 2011 v 6:00 |  Zpovědnice
To ráno hustě sněžilo.
Jako když někdo nad námi roztrhne peřinu, první letošní sníh.

"Nemám rád sníh ve městě." Zahartusil nevyspalý Zdeněk a já se v duchu telelila radostí,
že co nevidět pojedeme s Elenkou někam bobovat.

Jenže teď je jí zle, už pár dní by pořád jenom spala, nezasměje se, nehraje si, nejí...
Nic nejí, a když ji přinutíme něco pozřít, hned se pozvrací.
Tak jsme se nechali přeobjednat a vyrazili na kontrolu srdíčka o deset dní dřív.

Doktorce se nelíbila ta nová umělá chlopeň a poslala nás z ambulance na oddělení kardia,
kde ji zkoumalo na obrazovce hned několik zkušených očí, včetně primáře.

Ten si mě po chvíli zavolal stranou, zatímco Zdeněk tišil naříkající Elenku, která nemá tahle vyšetření vůbec ráda.

"Podívejte, ta chlopeň nepracuje správně..."
"A co to znamená?"
"No to je vážný nález."
"A co to znamená?"
"To znamená příjem." Zakončil plodný dialog primář a odeslal nás odevzdat naši dceru do dveří s nápisem JIP.

*

Oba jsme utřely pár slz, když nám Elenku brala nějaká sestra z náruče a odnášela ji pryč. Kdyby aspoň nenatahovala ty ruce a nevolala nás - připadali jsme si jako zrádci.

Po chvíli vyšel ven doktor s tím, že na ní teď budou "pracovat" - krevní sraženina ucpala a zablokovala chlopeň, a je potřeba ji rozpustit.

A dovnitř potom budeme smět po jednom. Zdeněk bude první.

Já se rozhodla dojet zatím pro pyžamko, dudlík, knížku a dývko a plyšáka... Zkrátka pro Elenčiny potřeby k přežití.

Naopak injekce a další její léky jsem mohla nechat doma. Nebylo nutné vozit "dříví do lesa".

Vyběhla jsem k autu a zjistila, že mi někdo opět urval zrcátko. Už se to stalo jednou, a jelikož nové je i na ojetého Peugeota moc drahé, drželo ho lepidlo a páska.

A teď se tady houpe na kabelech znova.

Hlídač, na kterého jsem se obrátila s prosbou o záznam z kamery, mě informoval o skutečnosti, že kamery to tady nemonitorujou.

"A vy?" Zeptala jsem se logicky.
"My si hlídáme akorát, jak kdo parkuje a aby bylo místo pro sanitky... To musíte když tak na pojišťovnu..." Dodal, ale na to teď fakt nemám čas. Tak se holt bude lepit znova.

U výjezdové závory mě zbuzeroval vrátný, že nemám přichystanou Elenky invalidní kartu pro bezplatný výjezd. Že ji teprv hledám.

"Víte, já teď řešila, kdo mi tady u vás urval zrcátko, takže jsem se zapomněla připravit..." Oznámila jsem mu důrazně, aby se jako styděl.

"Teda to jsou lidi! My to tady ale nehlídáme, to si zavolejte policajty." Bránil se hlídač.

To zrovna, teď budu volat a čekat a sepisovat a řešit zrcátko. Nemyslitelné.

*

Najela jsem na Evropskou a blížila se k domovu. V jednom úseku se musí kus jet po tramvajových kolejích, tak jsem na ně vjela a přede mnou nějaký cyklista... Napadlo mě, že je to na těch kolejích pěkně kluzké, že riskuje...
A v tu ránu spadl a válel se i s kolem na zemi.

Zabrzdila jsem a za mnou další a další auta, dokud se kluk neposbíral a i s kolem se neodbelhal na chodník.

Držel si křečovitě ruku.
To mi byl čert dlužen, přece nepojedu dál, jako bych si toho nevšimla.
Tak jsem zajela k tomu chodníku taky a jala se zjišťovat, jestli nepotřebuje zavolat sanitku.

A kluk potřeboval.

V duchu jsem se ujišťovala, že mu ji jen zavolám a hned jedu, na tohle vážně nemám čas.

"Tak tam u pána počkejte, dejte mu deku..." Ozývalo se ze sluchátka.
"Já nemám deku a pán pochoduje po chodníku, zatímco já sedím v autě."
"Tak musíte vystoupit!"
"To pro mě neni bezpečný, tady sviští jedno auto za druhym, já s nim komunikuju z okna."
"Musíte ho vzít dovnitř a pustit na něj teplo! A přikrýt ho dekou!"
"Jste normální? Já nemám deku, ani čas, máme dceru v nemocnici a já za ní spěchám!" Obořila jsem se na dispečerku, ale ta byla nesmlouvavá.

"Voláte záchranku, tak musíte čekat. Vemte ho do auta a zatopte mu. Do patnácti minut tam bude vůz."

Ještě jsem jí pohrozila, že příště nikomu pomáhat nebudu, ale na to jen stroze poděkovala za mou pomoc, a máme prý čekat.

Houkla jsem na mladíka a poklepala na prázdnou sedačku vedle sebe.
"Sedej!"

Přikývl a nastoupil.

"Mám ti tady zatopit..." Řekla jsem mu a mohlo to znít jako výčitka.

"Děkuju, jsem celej zmrzlej."

Tak nemáš jezdit v prosinci na kole, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem se ho jenom zeptala, jestli ho ta ruka hodně bolí.
Prý ano, všimla jsem si, že mu fialoví, takže možná zlomeninka...

"Jak to, že nemáš helmu?" Otázala jsem se.
"No... Prostě nemám, no. A kdyby něco, tak jsem jel po pravý straně, jo." Instruoval mě.
"Mně je to jedno, já hned pojedu, jak si tě přeberou."

*

Slyšela jsem je z dálky houkat, jenže jeli dál a zastavili někde v protisměru, potom, co se na světlech otočili.

"Já tě tam hodim."
"Ale moje kolo!" Vyděsil se kluk a mně připomněl faráře ze Slunce sena.

Volala jsem znova na 155 a upřesnila pozici.

Když k nám konečně auto dorazilo, dostala jsem hned zkraje vynadáno, že jsem uvedla špatné číslo popisné.

"Je to daleko a jak prší, tak to neni dobře k přečtení." Bránil mě kluk, když vystupoval z mého auta.

Chtěla jsem konečně jet, tak jsem ze zvyku mrkla do toho prázdna, kde obvykle bývá zrcátko, abych zjistila provoz za sebou - a v tom mi to došlo.
Do prdele. Teď to skoro vypadá, jako když ...

Policajti s tou sanitkou zřejmě nepřijeli jen tak. Už mi jeden ťukal na okno, a když jsem ho stáhla, zeptal se:

"Povíte mi, jak se vám stalo tohle?" A ukazoval na visící zrcátko.

"Před chvílí v Motole na parkovišti..." Vysvětlovala jsem bezradně, protože mi bylo jasné, že vypadám podezřele.

"A světlo vám nesvítí proč?"
"O tom nic nevím..."
"A tahle karta je vaše? Vy jste invalida?" Klepal prstem na přední sklo, za kterým ležela modrá karta s vozíčkem.
"Dcera, my ji teď vezli na Motol a já se jí vracím domů pro věci..."

"Ale tu kartu tam nesmíte mít, když ji nevezete, takže rychle schovat!"
"A co teda to světlo, tam vám asi praskla žárovka..."

"Tak já snad dostanu ještě pokutu, ne?" Křikla jsem na toho, co se mi rukou opíral o dveře, a možná to pomohlo, protože
jsem směla hned jet.


"Chtěli mi to přišít! Úplně jsem cítila, jak jim bylo jasné, že jsem toho kluka srazila já!" Stěžovala jsem si do telefonu Zdeňkovi, hned jak jsem zaparkovala u domu.

Když jsem vystoupila, zrovna procházela kolem nějaká babka se psem.

"Tady parkujete tak hloupě, mladá pani... Já přes vás vždycky nevidim, jestli nejede auto..."

To si dělá srandu. Mlela dál, vysvětlovala, že tady na tom místě by se vůbec nemělo parkovat, protože pak
je špatně vidět na silnici...

Když mi začala radit, kde bych naopak parkovat mohla, už jsem to nevydržela a řekla jí:

"Neotravujte mě!"

"No no, tak se hned nerozčilujte!"

"Hned?!"

Kdyby bába věděla, co všechno už mám dneska za sebou, tak by, doufám, o nějakém parkování ani necekla.
Zabouchla jsem dveře a zrcátko do nich ještě párkrát bouchlo.

*

Přemýšlela jsem, po tak těžkém dnu, jaký je smysl života. Taková odvěká hádanka, kterou zatím nikdo nerozlouskl.
Já už asi jo.

Jenže mám tři možnosti.

Smyslem života je užívat si ho.
Smyslem života je hledat jeho smysl.
Smyslem života je neznat jeho smysl.


Když nám jedna z těch přirozených variant důvodů putování světem je odepřena,
nejsme šťastní.

Potřebuju, aby zase padaly ty chuchvalce sněhu a mohla jsem vyrazit s Elenkou a sáňkami na kopec...
***
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adlinka | 9. prosince 2011 v 8:44 | Reagovat

To jsou fakt příběhy jak ze scénáře, neuvěřitelný... Ty ses Janicko vlastně herec všedního dne. Mistr herec, kterej dostává jednu roli za druhou, napříč žánrama - od komedie po drama...  Akorát ten co Tě obsazuje Ti nedopřává moc odpočinku, žádný divadelní prázdniny a nejvíc se mu zalíbilo mísení žánrů a Tvoje výkony v tragikomediích... Člověk neví co si o tom myslet viď ... Líbí se mi Tvoje úvaha nad smyslem života a to co Ti z ní vyšlo. Mě v Té souvislosti napadá, že Tobě se všechny ty věci dejou, abys o nich psala, protože Ty umíš psát krásně a lidi to nutí k zamyšlení, přestože jsou ty texty většinou ve veselém kabátku - anebo právě proto... Držím vám moc pěsti, seš strašně statečná a věřím že to ocení i pan scénárista a odmění Tě nějakou krásnou rolí. Třeba jen v "obyčejné" povídce o tom, jak Janinka s Elenkou sáňkovaly při obřích vločkách... :-*

2 niternice | 9. prosince 2011 v 23:59 | Reagovat

Tenhle Tvůj koment jsem stihla na rychlo přečíst už ráno, než jsem zalezla na JIPku za Elenkou, a moc mě to povzbudilo, snad to tak je a bude :) děkuju!

3 Karel Rakušan | E-mail | Web | 18. prosince 2011 v 16:30 | Reagovat

Jani, je to smutné, že lidé především myslí sami na sebe, jak tomu je v tvém příběhu ze života, obzvláště u té babky. Myslím si osobně, že jsi šla tou správnou cestou, že ses nenechala odradit a i přestože si měla dcerku v nemocnici neváhala si pomoci i cyklistovi. Máš velké srdce a oným smyslem života, o kterém píšeš v závěru je právě to, co rozhodně pro tebe není cizí a to je pomoc druhým. Ty jsi příběh s Elenkou tady nedokončila, ale myslím si, že tvá ochota pomoci i druhým byla odměněna.
Smyslem života je mít srdce pro druhé, aby ti láska k životu byla plně a nezištně darována. máš krásné srdce pro druhé :-)

4 niternice | 18. prosince 2011 v 16:47 | Reagovat

Děkuju, napsals to moc krásně a lichotí mi to, kéž je to tak :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.