Mé žluté a tlusté já

21. prosince 2011 v 22:36 |  Zpovědnice
Koupila jsem si nový pudr, protože stávající se mi vysypal do umyvadla.
Když jsem ty béžové drobky chtěla spláchnout, musela jsem jim pomoct rukou.
A jak jsem jim tak pomáhala do odpadu, zůstaly po nich hnědé šmouhy v umyvadle.
Nebyl čas je řešit, už tak jsem měla zpoždění.

Můj nový pudr se mi nějak nezdál. Obzvlášť na první pohled - připadala jsem si moc žlutá.
Ale po chvíli upřeného zírání do zrcadla, jsem nad sebou mávla rukou. To je dobrý!

Přijela jsem za našima.
Vyrazili na vánoční nákupy a přizvali mě s sebou.
Dostihla jsem je u Bati.

Zrovna stáli u pokladny, asi platili.

Ségra se otočila jako první a hned spustila:

"Co se ti stalo?"

To přimělo k otočení i mámu.

"Ty máš žloutenku?!" Zhrozila se.

Brácha vyprskl smíchy a já měla chuť utéct zpátky na parkoviště a ujet domů.

Maminka ale dostala lepší nápad. Koupí mi nový pudr - Ježíšek tedy...

*

"A tamten zahoď!" Zavelela sestra, když jsme vyšli z obchodu, kde jsem si nahodila novou fasádu.
"Mám vyhodit novej pudr?!"
"Novej žlutej pudr? Jo!" Odpověděla rozhodně.

"Vypadáš daleko líp..." Pochválila mě máma a vydali jsme se vstříc dalším nákupům.
"Konečně." Prohodil bratr, kterého výběr pudru vůbec nebavil.

Po nějaké hodince nás přepadl hlad.
Kiki pronesla, že fastfoodu už je přesycená, takže s námi nepojí, a nám ostatním svižná kuchyně nikterak nevadila.

Svlékli jsme kabáty a - to jsem neměla dělat.

"Proboha!" Vyrazila ze sebe Kiki i máma najednou.

Hned mi bylo jasné, že se jim nezdá můj nový outfit.

S tím novým pudrem jsem si totiž před pár dny koupila i nové tričko.

Jenže ne ledajaké!

Velké! Co říkám velké - obrovské!

Číslo 45.

Já se totiž pořád nemůžu rozhodnout, jestli jsem a budu tlustá, anebo štíhlá...

To máte tak.
Já mám takové dvě osobní pozice, mezi nimiž balancuju už mnoho let.
Jsou období, kdy jsem hubená a jako taková se i cítím, oblékám, smýšlím...

A pak jsou tady ta období tlustá. Nebo plnoštíhlá.
A to se otyle cítím, oblékám a smýšlím. A jako otylá i jednám.

Jak že jednají otylí?
Nakupují volné oblečení, ve kterém se schovají...

Dávno mám ve skříni dvojí velikosti pro své dvě osoby, které si střídají v mém těle vládu.

Není to tak dlouho, co mé tělo v důsledku nedostatku spánku a přemíry stresu dost zhublo.
A ta hubená se hned začala hrabat ve skříni a zkoušet a nakrucovat se u zrcadla v hadříkách té menší velikosti,
a radovat se, že jí padnou zase ty džíny, co dřív...

Říkala si, tak přece. Jsem štíhlá holka. Tamto bylo jenom období. Už je to pryč.
Ještě, že se nevydala na nákupy!

Rázem začala přibývat kilíčka a šup - ta oplácaná na sebe kouká v zrcadle a říká si:
Nic, tak jsem prostě krev a mlíko. Tamto bylo jenom období, které už se nevrátí - holt stárnu
a jsem po porodu... Fajn, aspoň, že jsem si to ujasnila, je na čase to konečně přijmout a koupit
si něco na sebe. Něco důstojného, minisukním a sexy tílečkům do pasu odzvonilo!


A v krámu jsem zavítala do oddělení XXXL.
Jako vážně.

Nebudu si už na nic hrát.
Obleču se pěkně pohodlně, ať se cítím dobře a volně...

Překvapilo mě, že v téhle maxi velikosti mají docela široký výběr docela pěkných kousků.
Hned jsem s několika z nich zmizela ve zkušební kabině.

Nemůžu úplně říct, že mi padly všechny - o to jsem totiž neusilovala.
Všechny mi byly volné.
A o to šlo.

Vzala jsem pro začátek jeden kousek.

Dlouhé nabírané tričko, které mohlo být zároveň i letními minišaty - kdyby si ho zakoupila hubená holka.

Libovala jsem si, jak je pohodlné.
Jak zakrývá špeky na břiše.
Dokonce i zadek.

Skoro nevypadám tlustě.
Usoudila jsem, že tento model mi lichotí a rozjela se s ním domů.

*
No a teď jsem v něm stála před svou rodinou a nepřipada si polichocena vůbec...

"Janičko, to je noční košile, anebo to máš po babičce?"

"To je moje nový triko. Zakreje všechno, je pohodlný..." Snažila jsem se zachovat si tvář.

Bratr podruhé vyprskl smíchy a já čekala, kdy někdo navrhne, že mi Ježíšek dojde koupit něco jiného.

Jenže návrh nepadl. Nechali mě tak.

A stejně se v tom cítím dobře, sžila jsem se s vědomím, že jsem plnoštíhlá žena!
Honilo se mi hlavou cestou domů.
Aspoň vypadám důstojně, dospěle, mateřsky...
A konečně se aspoň pořádně najim, třeba večer, třeba i u televize, jak to dělají normální lidi.

Vešla jsem do bytu a muž povídá:

"No ty vypadáš!"
"Jak jako vypadám?"
"Jako strašidýlko - takový malinký, jenom..." Snažil se zmírnit dopad svého tvrzení.

"Jak to? Vždyť jsem se přemalovala!" Vykulila jsem oči.
"Já myslim ten hadr." Usadil mě a já se hystericky rozesmála. Tak hadr!


*

Člověk by měl mít jasno - vědět, kdo je a jaký je.
A že Ježíšek nepřinese všechno, co je třeba.
A že lidi kolem něho nebudou vždycky jenom taktní - a že je to možná dobře.


Jestli čekáte dovětek, že žlutý pudr už je v koši a širokou halenu jsem dala babičce, tak čtěte:
Žlutý pudr už je v koši a širokou halenu věnuju babičce.

A šmouhy v umyvadle?
Můj netaktní muž je tiše smyl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 martin | 22. prosince 2011 v 8:33 | Reagovat

A ja si delam starosti, ze by se ti nelibilo obleceni, co by ti ode me prinesl jezisek... Stejne zadnej darek nemam, tak co. Ale jinak clanek zase peknej :-)

2 niternice | 22. prosince 2011 v 9:34 | Reagovat

[1]: No dovol, nelíbí se mi zas jako úplně všechno :-)  Ale pravděpodobně bych to unosila... 8-)

3 Andrea | 19. března 2014 v 13:54 | Reagovat

Vtipně psaný, baví mě to :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.