Díky za housky!

14. prosince 2011 v 22:15 |  Zpovědnice
Seděli jsme od osmi před operačním sálem a vůbec to neutíkalo.
Zdeněk mě uklidňoval, že to dobře dopadne, ale mě mohlo v tu chvíli uklidnit jediné.
Vzpomínali jsme, jak přede dvěma měsíci, po úmorných šesti hodinách, vyšel z těch prosklených dveří
věhlasný kardiochirurg, profesor Tláskal a rozhodil zvesela rukama, jako by nám šel říct, že rohlíky neměli, tak vzal housky.

"Zase řekne, že to šlo dobře a povedlo se, co chtěl, uvidíš." Utěšoval mě Zdeněk.
"Tak snad jo..."

*

Měli jsme tentokrát na profesora prosbu. Aby dal Elence chlopeň z biologické tkáně, která se nemůže ucpat krevní sraženinou,
nemůže se bloknout, a na kterou se nemusí brát nic na ředění krve.
Elence by to hodně ulevilo, kdybychom jí nemuseli dvakrát denně píchat injekce.

Je tu sice možnost dávat jí namísto injekcí tablety, ale k těm se zase váže nejedno omezení
a nejsou zrovna jemné k tělu...

Bylo nám slíbeno, že pokud se Elence ta bio chlopeň vejde, tak ji dostane.


"Protože ta nejmenší biologická chlopeň je větší, než ta nejmenší umělá chlopeň. Jestli mi rozumíte."

Vysvětloval nám včera Elenky ošetřující lékař, když nám oznamoval, že operaci se nedá vyhnout.

"A ona potřebuje opravdu chlopeň co nejmenší." Dodal a my doufali, že to s tou prasečí vyjde.

Dělají se prý z prasečích srdcí.

Moje ségra se smála, že nosánek má Elenka stejně trošku jako prasečí rypáček, tak by to nebylo od věci.
Má prý takový po mně.
Ségra je moc milá.

*

Když uběhlo šest hodin, čekali jsme profesora už každou chvíli. A já pak nevydržela a zburcovala kolemjdoucí
sestru, aby zjistila, co tak trvá.
Sdělila nám, že tady čekáme zbytečně, protože operace potrvá ještě daleko dýl. Máme se jít projít a vrátit se ve čtyři.

Jenže ve čtyři jsme se měli jít zase projít a vrátit se v šest...

Bylo nasnadě, že došlo k nějakým komplikacím a tutlají to před námi. Konkrétně nejspíš přede mnou. Před hysterkou,
co jen těžko drží své emoce na uzdě.

"Neboj se, v šest Tláskal vyjde a řekne, že rohlíky neměli, tak koupil housky..." Zkoušel to znova Zdeněk.

"Jenže já chci rohlíky!" Na to já.

"Tak třeba budou rohlíky..."

*
Doktor nám už dřív vysvětloval, že můžem být rádi, že v dnešní době už je pro Elenku pomoc.
Dřív prý, a není to tak dlouho, se tak malé chlopně nedělaly vůbec, a malé děti s vadou chlopní umíraly.

A dneska jsou tady chlopně dvou druhů...

*

Na té chodbě jsme do šesti nevydrželi. Skončili jsme v baru a odtamtud volali po šesté večerní pro výsledek.
Profesor Tláskal do telefonu nebyl nikterak veselý, jestli rozhodil rukama, to jsme neviděli, ale slyšeli jsme, jak říká,
že bio chlopeň tam Elence dát nešla, nevešla se.
Tak dal zase umělou, jako poprvé.

Vzhledem k celodennímu strachu o Elenky přežití nám to nakonec zas tolik nevadilo. Tak budem dál ředit krev, hlavně,
že žije.

Zkrátka, rohlíky zase neměli, ale aspoň že měli ty housky.

***



.
Dneska jsme se na ni jeli podívat.
Prý má otevřený hrudník, a nechají to tak aspoň 24 hodin, než ho zavřou. To asi po těch komplikacích.

Ségra se podivila, že ji takhle nechaj´: "Vždyť se jí na to srdce práší!"

Prý je to nehygienické.

Ani jsem se profesora neptala, jestli jí to srdíčko sestry oprašují; to teď není podstatné, nějaký úklid...

Na zastávce, kde jsme čekali na autobus, stála starší paní a v ruce držela pytlík rohlíků.
Ta má ale štěstí, pomyslela jsem si v mírné kocovině z večerního nervování se nad pivem.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu spojovat štěstí s rohlíkem.
Ten život je skutečně zvláštní.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martin | 15. prosince 2011 v 21:34 | Reagovat

Strasne moc drzim palce.

2 niternice | 16. prosince 2011 v 9:24 | Reagovat

Děkuju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.