20. 12. 2011

20. prosince 2011 v 6:00 |  DNES
Mělas někdy u filmu takový to... ééé (Zapírá se nohama do podlahy)... jako vztek nebo chuť do toho zasáhnout,
potřebu, aby to vyšlo, aby se to povedlo, stihlo, aby to udělali, jak chceš... Jo?

Ne...

Aha.

Můj muž je velký filmový fanda a nikoho jsem neviděla sledování filmu tak prožívat,
jako jeho.

Vykřikuje, radí, fandí, rozčiluje se...

A takhle probíhal náš dnešní rozhovor, když celý zpocený odcházel od televize.

Přemýšlela jsem, jestli i já se dovedu do něčeho tak strašně vžít, abych přestala
vnímat realitu kolem sebe.
Říká se, že jen tehdy jsme skutečně šťastní.
Když jsme zabraní do děje, do hry, do života...

Já ale převážně o všem moc hloubám. Docela mě to někdy ruší i při sledování filmu,
mé myšlenky odbíhají od jeho děje, protože si většinou po celou dobu uvědomuju,
že koukám jenom na film.

Vždycky jsem měla potíž zabrat se do jakékoliv hry a dodnes nechápu, jak sportovci
koncentrovaně sledují cílovou pásku či letící míč...

Nedokážu brát vážně žádnou hru. Ani sport.
Ani film.

Ale možná se to ani vážně brát nemá, co myslíte?

Zdeněk sleduje film a já sleduju jeho.
Oba s vážnou tváří.

A stejně tak, jako on nemá tu moc vstoupit do děje a ovlivnit ho,
zoufám si někdy já, když zrovna nemůžu zasahovat do dějů životních.

To jen tak sedím a dělám ééé a mám cukání...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Andrea | 29. prosince 2011 v 12:53 | Reagovat

Jako bych viděla nás dva doma :o) přesný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.