19. 12. 2011

19. prosince 2011 v 6:00 |  Dnes - jednorázovky
Je to rok, co zemřel náš dědeček.

Přemýšlela jsem, kde teď je.
Podle nějaké psychologické studie prý malé děti nechápou smrt,
nechápou její definitivnost.

Asi jsem malé dítě.

Já totiž předpokládám, že v nějaké formě dědeček existuje dál.

Líbí se mi přísloví, které praví, že "Žijeme dál ve svých dětech."

Považuju ho za pravdivé.

Dokud tu o Vás někdo mluví a někdo Vás chová ve vzpomínkách a v srdci, jste
jeho prostřednictvím tady.
A když už po Vás neštěkne pes a není nikdo, kdo Vás má rád, ani kdo na Vás nadává,
nejste.

Jenže, co znamená NEBÝT?

Jak jako nebýt?!

Nepředstavitelné.

Utvořila jsem si takovou teorii, které už se nejeden z blízkých vysmál.
A to, že když člověk zemře, žije si ve svém duchu dál ve svém světě. Nikam dál ho to nepustí,
než do světa, který poznal.
Který utvořilo jeho okolí, jeho zážitky, zkušenosti, zkrátka svět z jeho duchovního života.

Něco jako sen, ale bez scifi prvků, jen to, co bylo.

Nic víc už se tam nevejde. Nic víc nebude. Definitivně jen to, co bylo.

Navíc se odtajní za života utajené prvky té životní poutě.
Všechno, co nám zůstalo skryto a zdálo se, že navždy, se nyní (potom) odkryje.
Budeme vědět všechno.
Pozdě, ale přece.
A možná právě včas.

Nebude už možnost na nějaké vysvětlování či odplaty,
ale jen a jen na zpytování, přemýšlení, koumání, spojování souvislostí, pochopení...

Dovíme se, proč bylo tohle, proč ten či onen udělal tohle, proč a proč a proč...
Dovíme se všechno.

Ucelí se celek.
Uzavře se kruh.
Ukončí se konečno.

Definitivně.

Jenže i přes všechny tyhle mé teorie o smrti, zůstávám sama pro sebe malým dítětem,
které ji nechápe.
Které vlastně nechápe vůbec nic.
A kterému nejvíc vrtá hlavou, kam se poděl děda.
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.