Prosinec 2011

Krásného Silvestra!!!

31. prosince 2011 v 20:37 Zpovědnice

***

A teď něco z mé třinácté komnaty...

Jsem totiž zakletá - kdykoliv to jde, uvolním se a odhalím svou pravou tvář :)



Že by se mě bála Elenka, s tím nemám problém - je zvyklá


Hlavně při jídle můj pravý chrup slouží výtečně, to je panečku pokousáníčko!





Ale nic to není proti chvílím, kdy si povolím úplně a vezmu na sebe svou nejpřirozenější podobu.
To se cítím nejlíp...
Zdeněk o tom ale zatím nic neví - nemůžete se před svou láskou odhalit úplně, to snad víte...
Takže PSSSSSSSSSSSSSSSST :)




Krásného Silvestra - Dělejte cokoliv, hlavně, ať se cítíte dobře :)

31. 12. 2011

31. prosince 2011 v 6:00 DNES
Naše Elenka, když se jí zeptáte, jak se jmenuje, odpovídá: Eenka Buková.
Samozřejmě, pokud zrovna nespí...

Nechali jsme jí k Vánocům udělat razítko.
Aby mohla své jméno tiskat pod výkresy, kterými si zdobíme byt.

Jmenuje se Elenka Mikulová, ale to by nebylo ono, když si ve svých dvou letech říká jinak...

I dali jsme udělat razítko s nápisem Eenka Buková.

Paní za pultem na mě nejdřív nechápavě zírala.
Až když jsem jí vysvětlila, že je to taková srandička, zapsala jednotlivá písmena do kolonky pro výrobce,
a už se na nic neptala.
Jenom ještě:

"Buková? Jako ten strom?"


Za dva dny jsme pro razítko měli přijít.
Byl tam jiný prodavač, a než nám tiskátko vydal, vyzkoušel ho před námi na čistý papír.


Stálo tam: Lenka Buková


Můj muž vyhrkl: Lenka ne!!!

A já dodala: EENKA tam mělo bejt!

"Jo tak, pardón, oni to nějak popletli nebo co... Zítra to bude v pořádku." Omluvil se nám zaskočený prodavač a my odešli s prázdnou.



Ale hned mě napadlo, v čem byl problém.
Nikoho totiž nenapadlo, mezi všemi těmi objednávkami od inženýrů a doktorů nebo firem s ručením omezeným, že by si někdo dal dělat razítko "jen tak", s nějakou krávovinou, legráckou,
které rozumí jen zasvěcení. Jen rodiče malé EENKY BUKOVÉ...

To bych jim ani tak nezazlívala, horší ale je, že nezvedli telefon a nezavolali nám, i když číslo na té objednávce bylo.
Rovnou nám ten nápis opravili na Lenku. Ještě, že nepřidali nějaký ten titul...

Bez přemýšlení, bez fantazie, řekli si prostě - prodavačka to blbě zapsala, ještě jí zachráníme - to by ta Buková asi koukala, že ji překřtila na nesmyslnou Eenku...

Samozřejmě by nám to tady skončilo zpátky k předělání na Lenku!

Myslím, že takhle nějak si to asi řekli a s úšklebkem vyrobili razítko pro Lenku Bukovou.
Zachránci situace...

Suchaři to byli!

***

Tímto příběhem bych Vám do Nového roku chtěla popřát, abyste se nikdy neomezovali jen na rutinu a povinnost,
ale vpustili do své každodennosti také fantazii a důvtip, který Vám - a to si piště - tu všednost pořádně vybarví.

Jinak přeju všem svých čtenářům hlavně zdraví. Bez toho člověk nemá nic.
Žádnou radost, ani srandu, ani lásku si nevychutná - nic si nevychutná.

Tak tedy: Zdravý nový rok - a to úplně celý.
..............A na tom ostatním, v plné síle, zapracujte sami! ;)


***

30. 12. 2011

30. prosince 2011 v 6:00 DNES
Moje sestra byla na liposukci. Neinvazivní.
V překladu to celé znamená, že si byla dát "odsát tuk", ovšem bez zásahu do těla.
Snad nějakými baňkami jí masírovali zadek, nevím.

A nejde o to. Jde o něco jiného.
Věřila, že odejde domů štíhlejší.
Těšila se na tento den jako na den, kdy bude zase o něco krásnější...

"Já se taky pořádně nacpala, nemysli si. Když už, tak už!
Dyť by to jináč byla škoda peněz - neměli by pomalu co odsávat!"
Dodávala žertovně.

Další den, kdy už byla po zákroku, jsem ji potkala u našich.
Hned jsem ji omrkla, ale ona začala sama vysvětlovat...

"Neni to vidět, musim tam asi víckrát, víš...
Ale ta ženská, co mi to dělala, říkala, že nemám čekat zázraky, že musim k tomu hlavně
držet dietu, hodně pít a sportovat..."

.
Připomnělo mi to sekyrkovou polévku, kterou vařil Jiří Korn v pohádce Honza málem králem...
Strčíme tam sekyrku a už potřebujem jenom... A následoval výčet surovin, které teprve udělaly polévku polévkou.

Jsou to ale šejdíři, v těch zkrášlovacích studiích!

To, co dělali sestře, potřebovala ze všeho nejmíň.
Ale stálo to nejmíň dřiny.

Jenže já osobně ze zkušenosti dávno vím,
že co nestojí námahu, nestojí za nic.
Ať to stojí, co to stojí...
*

Na druhou stranu, musím se Vám přiznat, že ze své zkušenosti taky vím,
že ani všechno, co stojí námahu, nemusí nutně stát za to...
Byť to třeba nestojí vůbec nic.

Vzpomínám, jak mi loni maminka četla z lunárního kalendáře, že dnešní den
je vhodný k depilaci celého těla - prý jakýkoliv chloupek se toho dne vytrhne i s kořínkem,
ten už nikdy nenaroste...
Takhle to tam stálo.

No, umíte si mě představit :)

Pinzetou jsem se operovala něco přes hodinu. Ani nebudu říkat, kde všude jsem trhala.
A jak to bolelo!

Ještě, že nohy jsem měla čerstvě oholené, to by se mi ta depilace dost protáhla.
A byla bych ještě víc naštvaná, než jsem nakonec byla, protože za týden to rostlo vesele zas...

Takže čemu věřit?
Dietě a žiletce?

A čemu ne?
Všemu, co se zdá moc snadné, nelogické, předražené, nemožné?
Prostě používat hlavu... Zdravý rozum.


***
Podívejte, že kecaly v tom krášlicím studiu, to bych i pochopila, ale proč lhal ten kalednář,
to mi nejde do hlavy. Co by z toho jako měli?

Třeba se jenom sekli o den...

Na příští rok ho má naše máma zas. Mrknu na to a případně tomu dám ještě šanci.
No, kdyby to mělo jako fungovat, tak to by snad za to stálo, ne! :)
A zkusim i ty nohy...

*

29. 12. 2011

29. prosince 2011 v 6:00 DNES
Někteří čekají, že dnes nevyjde nový blog, protože nebudu mít sil a chuti do psaní...

Mám.
Musím Vám totiž říct, co se zas přihodilo.

Totiž, když člověku je ouzko a trápí ho bezmoc a strach, nemá doma stání.
A taky má velikou potřebu něco dělat, nějak zahnat ty myšlenky.
Pozvala jsem si pár holek na řasy, oběhla úřad, který mě doběhl a uklidila si konečně skříň.
A furt jsem neměla dost.
Večer jsem počkala na Zdeňka, až se vrátí z práce a pak jsem mu řekla:
Dej mi jeden svůj doutník, mám na něj chuť!

A tak jsme šli spolu před barák a bafali...

Po chvilce se domů vracel soused a říká Zdeňkovi:
Než zalezeš, zazvoň na mě.
A zalezl do vchodu.

Já za ním významně houkla: Dobrý večer!

Dobrej! Ozvalo se zevnitř s ozvěnou...

Nezdraví mě. Nedrží mi dveře - pouští mi je na nos.
Nemá mě rád.

To je fajn, ty se máš stavit a mě ani nepozdraví, buran.
Vyčetla jsem Zdeňkovi a dál bafala z doutníku.

Tak to nemáš dělat...

Co nemám dělat?!

Necháme to bejt...

Měl na mysli těch několik výpadů, které jsem proti sousedovům podnikla,
počínaje tím letním večerem, kdy se do bytu proti nám stěhovali.

Bylo deset večer! Tahali nábytek, rámus dělali, chechtali se na celý dům...
Elenku vzbudili a to se holt neznám.

A příště zas, když vykuřoval před domem a všechen kouř nám šel do oken,
no to se ví, že se ozvu, vždyť Elenka něco takového dýchat nepotřebuje.
No ne?!

A on teď takhle.

Ale co, ať si.

Toho vína se ani nedotknu, ať si ho Zdeněk vypije sám!
Stejně už mám všeho dost.

A vůbec - neměl mu radši hned jednu vrazit v těch dveřích, když viděl, jak jsem přehlížena?
Co? ;)
***

Maso? Kosti!

27. prosince 2011 v 16:24 Pojednání
Jako malé holky jsme měly s dědou natrénovaný obligátní dialog - otázku a na ni odpověď,
kterou jsme ho ujišťovaly, že ještě
nespíme, že posloucháme, co čte...

To když nám před spaním předčítal pohádky na dobrou noc.

Vždycky přerušil čtení a řekl: "MASO"
A když jsme heslo postřehly, tedy nechrněly, odvětily jsme: "KOSTI!"

Dědeček věděl, že nečte zbůhdarma a pokračoval dál.

Dnes už nevím, kde k těm slovům přišel, možná v nějaké pohádce...

Ale když teď slyším hlášku z Cimrmanovy hry Afrika: Copak vánoce, ale jmelí!
Vždycky si vybavím to naše maso - kosti.

Ačkoliv se nezdá, že vánoce ve vztahu ke jmelí, jsou tímtéž,
co maso ku kostem...

Kosti, stejně jako jedovatý parazit jmelí, se nejí, ovšem tím veškerá podobnost
snad končí.

Napadlo mě spíše takové podobenství...

O vánocích a jmelí...

Petr Ondřej Matthioli ve svém Herbáři píše: "Mélé jest z počtu těch bylin, kteréž na zemi žádného sídla nemají, než na stromích rostou, a by je chtěl kdo saditi, neporoste."

Svádí mě ta věta, připodobnit vánoce ke jmelí.
Protože vánoce na zemi taky nejsou nastálo. Jsou z vyšších míst a množit, ani protahovat se nedají.

Snad mají taky kouzelnou moc, jako jmelí.
Jenže zatímco kouzlo vánoc smí pocítit kdekdo, aniž by pro to musel dělat psí kusy - stačí je slavit a obklopit se svými blízkými,
dostat kouzla a čáry ze jmelí, to už chce opravdu odhodlání takřka extrémní.

Existoval prý přímo rituál samotného sběru jmelí, které mělo mít kouzelnou moc.
V období slunovratu, šest dní po Novoluní, měl druid uříznout větvičku jmelí zlatým srpem. Na jeden pokus.
V šamanském postoji.
Tedy s jednou paží vztyčenou, na jedné noze, a se zavřeným jedním okem - na znamení, že není úplně přítomný ve zdejším světě, že nahlíží i do světa vnitřího.

Když si navíc vezmete, že jmelí roste vysoko v korunách stromů...

Mně z toho vyplývá, že z kouzla jmelí dneska už nic nebude.
Stalo se jen atributem vánočních svátků - jedním z mnoha.
Dokresluje kouzelnou moc vánoc...

Dnes tedy snad naopak: Copak jmelí, ale vánoce!

Ovšem, jestli má vůbec smysl chtít téhle cimrmanovské hlášce přijít na kloub... :)

Je to jako s tím masem a kostmi. Prostě TAK.
***

27. 12. 2011

27. prosince 2011 v 6:00 DNES
Koukala jsem na Princeznu ze mlejna a bulela.
Pak na Nebe a dudy a taky bulela.
Byla jsem nějak na měkko.

Tři týdny bez Elenky je moc, už mi chybí.
Navíc, když vím, že teď leží a kouká nechápavě kolem,
protože už je vzbuzená a maminka nikde...

Dostalo se mi ale jednoho důležitého ponaučení,
podle přísloví, že všechno zlé je pro něco dobré.

Nevím, jestli tolik bolesti, rizik a strachu stálo za to zjištění,
ale vybrat jsem si holt nemohla.

Někoho mít, je děsně křehká záležitost.
I když ho budete pevně držet za ruce, můžete ho ztratit.

Rozhodla jsem se, že se k Elence budu chovat jinak.
S vědomím, že každým dnem o ni mohu přijít.
Potřebuju, aby se jí život líbil, aby ji bavil a nic ji nebolelo.
Aby se nenudila, byla šťastná, spokojená a nic ji netrápilo.

Budu si ji užívat a užívání dopřávat i jí.

Tak mě napadá - nemělo by to takhle chodit ve všech vztazích?
Protože nemůžeme nikoho vlastnit a rozhodovat o jeho osudu...
Někdy Bohužel, někdy Bohudík.
Můžeme jenom milovat.

*

"Přálas dneska Pánovi?"
Zeptal se mě z ničeho nic můj muž.

"Ne..." Zarazila jsem se ve své povznesené filozofické náladě a začala vzpomínat, jestli se dnes něco takového má...

Když se dotázal, proč ne, byla jsem dokonale zmatená.
Nechala jsem si zopakovat otázku a ta zněla, jestli jsem přála Štěpánovi.

Tímto přeju opožděně jedinému Štěpánovi, kterého znám, všechno nejlepší.

A všem ostatním pohodový den :)

26. 12. 2011

26. prosince 2011 v 6:00 DNES
aneb Vrať dárek! Ježíšek.



Kamarád Martin mi svěřil, jaká mu včera přišla vánoční esemeska.

"Martínku, nerozbalils od Ježíška omylem stojan na I-phone?"

A taky mi svěřil, jak vypadal zbytek rozhovoru...

"Ano, rozbalil jsem stojan na Iphone, akorát nevím, že by to bylo omylem - vyhovuje mi."

"Tak smůla Martínku, to bylo od Toma tátovi, omylem skončil u Tebe..."

"A to ostatní pro mě aspoň bylo?"

"Jo, po ničem jinym se nesháníme."

***

Jiný takový případ, kdy Ježíšek dárky odnáší, naštěstí neznám :)

Ale představila jsem si, že by to bylo obráceně - že bychom pod stromeček
ve Štědrý den snášeli dárky, které by po večeři, po zazvonění, prostě zmizely.

Přišli bychom tam, abychom se ujistili, že už jsou pryč a šlo by se spát.
Protože v televizi by běžel samý horor...

Jaké by to bylo, kdyby všechno běželo naopak?

Kdybych měla sklony podléhat depresi v důsledku nevlídných okolností,
odpověděla bych, že by bylo míň špatného...

Ale vzhledem k tomu, že naše Elenka se právě dobře zotavuje, což je dobré, nechci
si ani představovat, jaké by to bylo naopak.


Sestra Kiki mi ukazovala, jak originální dárek jí nadělil Ježíšek v podobě jejího přítele.
Takový bloček s ručně vypsanými "slevami a výhodami" od něj pro ni.

Na titulní stránce stojí:
Tento dárkový poukaz užívej jen případě, kdy nebudeš vidět jiné řešení,
je nepřenosný a rozchodem Kiki ztrácí nákok na níže uvedené slevy a výhody...

Sleva na oblečení 70 procent
Sleva na kabelku 30 procent

Deset přání

Dan vaří večeři

Dan jde do kina na romantický film

Masáž od Dana

Dan bude souhlasit i s tou největší kravinou

A tak dále...

***

I přesto, že Kiki (mrcha) se teď pyšní tím nejromantičtějším "poukazem" z lásky,
který jsem kdy viděla, a tudíž mě trumfla s celou tou mou sbírkou vyznání za celá léta mého rozpuku,
jí přeju originální dárek od jejího přítele.

Být všechno naopak, měla by jen průměrný vztah a my těžkou operaci s komplikacemi před sebou...

A to ne, NECHCEM! Jak volá naše Elenka, když vidí injekci.


Protože v minulosti vždycky najdeme hodně zlého, co už bychom nechtěli prožívat znova,
ačkoliv ta údobí prolínaly krásné chvíle. Srabi, jako třeba já, je rádi obětujou...

Je všechno, jak má být.
Nezbývá, než věřit v budoucnost.

***

Krásný 2. svátek vánoční a všechno dobré :)

25. 12. 2011

25. prosince 2011 v 6:00 DNES
Na Boží Hod Vám předkládám k sváteční hostině zase trochu srandy,
kterou mně předložili mí povedení sourozenci.

Tak tedy.

Kiki - udaná Danovi, se k večeru svěřila mamince:

"Dan řekl kurva drát! A já mu rozuměla mám tě rád. Tak jsem mu řekla, já tebe taky...
A on se začal smát!"


"Tak já k tomu ještě dodám, jak vás vyhodili z toho hotelu..." Přisadil si Tom.
"Ne vyhodili! Vůbec nepustili!" Opravila ho Kiki s tím, že dál je to na bratrovi, protože
ona teď už spěchá za svým Danem...


"Tak oni vešli do dveří, ale vrátnej si prohlídl Dana - měl horské boty, jako takové ty pohory,
a na sobě prý kočku. A to neodpovídalo jejich kodexu, tak je vyhodil. Tedy nepustil..."

"Jakou kočku?!" Vyhrkli jsme se Zuzkou naráz.

"Dřevěnou kočku." Vysvětlil nám Tom.

"Jakou dřevěnou kočku?"

"Nevím."

"A s tim ses spokojil?"

"Tak co jsem měl dělat?"

"Zeptat se jí, jakou kočku..."

"No prý měl na sobě dřevěnou kočku..."

"A cos jí na to řekl?"

"Aha... No tak jo..."


Příští den jsme se ptaly Kiki, jestli Dan chodí v kožichu z kočky - navíc snad v dřevěném.
Kiki se rozesmála a vysvětlila nám, že Dan nesl v ruce dřevěnou sochu kočky. Dárek pro rodinu.


Na konec Vám povím, jak jsem stála s prskavkou v jedné ruce a se zvonícím andělem v druhé,
a čekala, až se laskavě Zdeněk dostaví ke stromečku...

Měl ale po večeři plno práce - myl nádobí... A dokonce vyhazoval staré jídlo z lednice.
Volal na mě: Já něco slyším! Že by už?
Jenže nešel.

A když konečně otevřel dveře s utěrkou v ruce, prskavka právě zhasla.

Nasrala jsem se a šla si nalít víno.

Dvě minuty tam stojím, prskám a zvoním a on není schopen přijít!


Mimochodem, umíte si mě představit? Křeč, kýč, trapas...
Být u toho Elenka, tak budiž.
Ale já se snažila vytvořit atmosféru, která prostě nebyla.

Nejvíc vánoční na celém dnešku byla cesta do kostela,
kam jsem zavezla Zdeňka rovnou z nemocnice, kde jsme se pár minut dívali na svou uspanou dceru.
Leží teď na JIPce jako jediná pacientka.
Prospala Vánoce...

I tu chvíli, kdy její matka trapčila s prskavkou pod stromečkem.
I tu, kdy vysadila jejího otce před zamčeným kostelem, aby se u něj pomodlili za její uzdravení.
I tu, kdy se rozhodla uvolnit jeho i sebe a zavezla ho do nákupního centra, kde předchozí den
vyzkoušela masážní křeslo a byla z něj úplně nadšená, protože takovou masáž ještě nezažila.
Chuděra...


Vychází mi z toho, že i mně by možná vyšlo líp ty letošní vánoce prospat.

Jednou jsem slyšela, že lidi se dají zamrazit a v předem domluvené datum je zase rozmrazí.
Možná nebylo nejvhodnější vytasit se s touhle vzpomínkou při Štědré večeři jako s možností
pro naši dceru...

Ale třeba je to možnost pro mě.
Takže - vzbuďte mě, až ... Vy víte, kdy.

Ale nejdřív se pořádně najím, když je ten Boží Hod,
ono v mrazu rychleji tráví, tak abych neměla hlad - kurva drát!

Já tebe taky, jako bych slyšela Kiki.

To je celá ona, pořád se musím smát.
Možná to s tím zamrazením ještě odložím, když je kolem moje bláznivé sourozenstvo.
Možná tu dobu díky nim přečkám veselejším způsobem, než někde mrznout, co myslíte?

Tak pohodové svátky...

Vánoční romance

24. prosince 2011 v 6:00 Pojednání
V předvánoční atmosféře, kterou letos vůbec nevnímám, jsem se vydala navštívit své
rodné hnízdo, kde se ještě stále hřejí bratr se sestrou. Dozrávají.

Vezla jsem koš s dárky. Přijela i starší sestra, která už z hnízda také vylétla,
a tak jsme se málem sešli všichni - kdyby ta mladší sestra zrovna nerandila.

"Kiki je u Dana!" Oznámila nám máma.

"Udaná?" Zarazila jsem se.

"Vlastně jo, je udaná!" Zasmála se máma.

Toma jsem viděla po týdnu - naposled na Kiki oslavě dvacetin.
Přisedl teď k nám a k té párty se vrátil v historce, kterou nám začal vyprávět...

V tom baru si mě ňáký kluk spletl s nějakým Ludvou.
Začal mě objímat a řval: "No ty vole, Ludvo! Nazdááár! Jak žiješ vole?!"

A než jsem stačil říct, že nejsem Ludva, tak mě začal představovat své partě:

"To je Ludva lidi! Můl spolužák ze školy!"

Chtěl jsem říct, že žádného Ludvu neznám, že jsem Tomáš, ale on mě nepustil ke slovu
a už mi málem objednal panáka...

"Proč jsi to nechal zajít tak daleko?" Skočila jsem mu do řeči.
Né, já mu pak už konečně řekl, že nejsem žádný Ludva a on mě poslal do prdele...

Větu dokončoval s pokleslými koutky, jako by ho vyústění té trapné situace snad mrzelo.
Nešlo se mu nevysmát.

A taky si nešlo nevšimnout, jakou parádní výzdobu má dům našich.
Máma si dala záležet.
Všude andělíčci a zvonečky...

My nemáme zvoneček žádný. Nevím, čím budeme zvonit po Štědré večeři...
I když, ono stejně vlastně nebude pro koho, když máme Elenku v nemocnici.

Proto letošní vánoce jdou mimo mě.
Ne tak úplně, věřím v jejich kouzelnou moc a doufám v nějaký ten zázrak,
to se ví.

Jela jsem se na ni dopoledne podívat. Doktor, který mi přišel podat čerstvé informace,
se při popisování včerejšího dramatického boje o záchranu Elenky života, málem hroutil.
Jako, když táta mluví o své dceři. Tak zněl.
Chytal se za hlavu, rozhazoval rukama, držel si oči...

"Tak teď má navíc jednu velkou jizvu i na břiše..." Dodal sklíčeně.
"To nevadí, pane doktore, to už je to poslední..." Chtělo se mi poplácat ho po zádech pro povzbuzení.

Doma se nám sešla spousta dárků pro Elenku.
Od nás, od rodiny, od přátel...
Víc dárků, než dost a ani dost není dost k zalepení bolesti, kterou si prošla.

Ale od toho dárky nejsou. O to se postaráme my.

Jen mít tu šanci...

Kdykoliv takhle mluvím, najde se někdo, kdo mě okřikne, ať nepochybuju.
Dělám to taky, když takhle mluví někdo z nich...

A tak jsme o Elence dneska u nazdobeného stolu rodičů mluvili vesele.
Nabídla jsem historku z čekárny, kde jsem její jizvou strašila malé děti...

Tu ještě neslyšeli, přesto se smáli předem.
Asi té představě.

Elenka v čekárně u doktorky brečela, protože se bála, co zas bude.
A nějaká malá holčička přišla a spustila:
Proč brečí? Na to nikdo neni zvědavej!
Ona se bojí, víš.
Ale doktorka je hodná, nemusí brečet. Na to tady nikdo neni zvědavej!

Elenka brečela dál a holčička utíkala žalovat mamince, že je tady holčička,
co bulí a chtěla dostat zapravdu, že na to nikdo není zvědavý.

Přišla pak znova a s ní další chlapeček.
A zase se do nás naváželi, oba.
Elenka brečí proto, že doktorka jí tady minule rozřízla... Řekla jsem a zvedla své dceři tričko.
Děti vytřeštily oči a rozutekly se ke svým matkám.

Hned se zase vrátily, i s dalšími zvědavci a holčička, jako jejich kápo, škemrala:
Ukážete nám ještě jednou, jak ji doktorka rozřízla?
Znova jsem ukázala dětem Elenky poměrně čerstvou jizvu na hrudi a ty s jekotem utekly.


"Mělas říct, jó doktorka už neni co bejvala, teď už začala operovat.
Dneska prej tohle udělá všem dětem..."

Přisazoval si taťka.
To by se ta nebojácná holčička rozbulela a já bych jí řekla:
Nebreč, na to tady nikdo neni zvědavej!


Maminka zatím kuchala kapra a duši z nich hodila kocourovi.
Oběma packama si s duší pohrával a mě napadlo, že nějak takhle si možná pohrává s těmi našimi někdo tam nahoře.
Co to jako umí, a jak vysoko může vyletět, a jestli může prasknout...
Prostě vyloženě sváteční úvahy se mi rodily v hlavě.


A pak jsem jela domů.
Zdeněk mě tam čekal a během společného sledování zpráv se najednou zvedl ze sedačky a vyhrkl:


"Já ti musim ukázat, co se mi stalo. Ono se mi to ani tak nestalo, jako jsem to našel..."
Pak běžel na chodbu, kde z kapsy pověšeného kabátu něco vyndal.
Neviděla jsem hned, co nese, ale napadlo mě, že něco hezkého, vánočního. Třeba ozdobičku
nebo tak...

Položil přede mě sluchátka.
Ty k poslechu hudby.

"No, hezký."
"Já z nich mám radost, jsou pěkný! Stejně jsem je potřeboval, dyť jsem tamty ztratil..."

Tak hurá. Zdeněk ztratil a našel. Aspoň mu je nemusí shánět Ježíšek.
A co já?

Sedla jsem k počítači a rozhodla se Vám napsat něco hezkého ke Štědrému dni.
Jenže televize mě pořád rozptylovala a já se ne a ne pořádně soustředit.
Tak jsem kmitala očima různě po bytě, abych si urovnala myšlenky, a můj pohled
najednou zavadil o papírek, čouhající zpod andílka, co jsem ho tuhle koupila
a zavěsila nad stůl.

Něco málo z té naší letoští výzdoby. A ještě z toho leze snad cenovka nebo co...
Že jsem si toho nevšimla!

Chtěla jsem ten papírek dvěma prsty sundat, ale čím víc jsem tahala, tím větší kus papíru
se z andílka soukal ven...
Byl uvnitř dutý, vycpaný papírem...
- Je to zvoneček!

Vida, tak nakonec máme čím zazvonit.
Na konec. Doufám, že na dobrý...

***

Všem svým čtenářům přeju z celého srdce, ať se stane to, co si přejí.
A ne jenom proto, že jsou Vánoce, ale proto, že fandím dobrým koncům.

Tom nakonec vyvázl ze spárů toho podivína, co ho měl za Ludvu, docela včas
a bez úhony, kapří duše pod kočičími drápky nepraskla, holčička dostala lekci,
že každý má své důvody k obavám, Kiki je sice udaná, ale od Dana přijela zase domů
a vždycky se bude vracet, Zdeněk má zase na uších sluchátka a až se vrátí Elenka,
zazvoní ten andílek nad stolem a poběžíme rozbalit tu hromadu dárků,
které jí tady Ježíšek nechal.

A já? Budu jí foukat bolístky na těle i duši a budu to dělat moc ráda.
Takový konec si dám líbit.



Krásné vánoční svátky, zdraví, lásku a pohodu...
Děkuju za přízeň.

23. 12. 2011

22. prosince 2011 v 23:21 DNES
V těchto dnech má můj blog navštívit "delegace z Blogu.cz" a rozhodnout, zda mi náleží
místo v Autorském klubu blogerů.
Požádala jsem o ten "titul" už v létě, ale podle neoficiální zprávy, kterou jsem obdržela,
na mě měla přijít řada až v druhé polovině prosince.

Hlásí se nás tedy stovky, možná tisíce.

A jen někteří jsou poctěni, jen ti nejlepší autoři svých blogů...

Dost mi na tom záleželo - a dneska je mi to úplně jedno.
Nepotřebuju být v Autorské klubu!


Potřebuju mít doma svou Elenku, protože bez ní nemá vůbec nic smysl.
Ne v mém světě.
Můj svět je bez té malé holčičky úplně pustý a bezduchý.
Pod nazdobeným stromečkem leží spousta dárků jen pro ni.

Na Štědrý večer si je sice nerozbalí, ale snad přijde den, kdy se na ně vrhne
a budem zase všichni spolu...

Ale než ten den přijde, je mi všechno jedno.

I psaní.
Když mě při tom netahá za rukáv, tak mě to ani nebaví.


A celý Autorský klub mi je ukradený...
***

Mé žluté a tlusté já

21. prosince 2011 v 22:36 Zpovědnice
Koupila jsem si nový pudr, protože stávající se mi vysypal do umyvadla.
Když jsem ty béžové drobky chtěla spláchnout, musela jsem jim pomoct rukou.
A jak jsem jim tak pomáhala do odpadu, zůstaly po nich hnědé šmouhy v umyvadle.
Nebyl čas je řešit, už tak jsem měla zpoždění.

Můj nový pudr se mi nějak nezdál. Obzvlášť na první pohled - připadala jsem si moc žlutá.
Ale po chvíli upřeného zírání do zrcadla, jsem nad sebou mávla rukou. To je dobrý!

Přijela jsem za našima.
Vyrazili na vánoční nákupy a přizvali mě s sebou.
Dostihla jsem je u Bati.

Zrovna stáli u pokladny, asi platili.

Ségra se otočila jako první a hned spustila:

"Co se ti stalo?"

To přimělo k otočení i mámu.

"Ty máš žloutenku?!" Zhrozila se.

Brácha vyprskl smíchy a já měla chuť utéct zpátky na parkoviště a ujet domů.

Maminka ale dostala lepší nápad. Koupí mi nový pudr - Ježíšek tedy...

*

"A tamten zahoď!" Zavelela sestra, když jsme vyšli z obchodu, kde jsem si nahodila novou fasádu.
"Mám vyhodit novej pudr?!"
"Novej žlutej pudr? Jo!" Odpověděla rozhodně.

"Vypadáš daleko líp..." Pochválila mě máma a vydali jsme se vstříc dalším nákupům.
"Konečně." Prohodil bratr, kterého výběr pudru vůbec nebavil.

Po nějaké hodince nás přepadl hlad.
Kiki pronesla, že fastfoodu už je přesycená, takže s námi nepojí, a nám ostatním svižná kuchyně nikterak nevadila.

Svlékli jsme kabáty a - to jsem neměla dělat.

"Proboha!" Vyrazila ze sebe Kiki i máma najednou.

Hned mi bylo jasné, že se jim nezdá můj nový outfit.

S tím novým pudrem jsem si totiž před pár dny koupila i nové tričko.

Jenže ne ledajaké!

Velké! Co říkám velké - obrovské!

Číslo 45.

Já se totiž pořád nemůžu rozhodnout, jestli jsem a budu tlustá, anebo štíhlá...

To máte tak.
Já mám takové dvě osobní pozice, mezi nimiž balancuju už mnoho let.
Jsou období, kdy jsem hubená a jako taková se i cítím, oblékám, smýšlím...

A pak jsou tady ta období tlustá. Nebo plnoštíhlá.
A to se otyle cítím, oblékám a smýšlím. A jako otylá i jednám.

Jak že jednají otylí?
Nakupují volné oblečení, ve kterém se schovají...

Dávno mám ve skříni dvojí velikosti pro své dvě osoby, které si střídají v mém těle vládu.

Není to tak dlouho, co mé tělo v důsledku nedostatku spánku a přemíry stresu dost zhublo.
A ta hubená se hned začala hrabat ve skříni a zkoušet a nakrucovat se u zrcadla v hadříkách té menší velikosti,
a radovat se, že jí padnou zase ty džíny, co dřív...

Říkala si, tak přece. Jsem štíhlá holka. Tamto bylo jenom období. Už je to pryč.
Ještě, že se nevydala na nákupy!

Rázem začala přibývat kilíčka a šup - ta oplácaná na sebe kouká v zrcadle a říká si:
Nic, tak jsem prostě krev a mlíko. Tamto bylo jenom období, které už se nevrátí - holt stárnu
a jsem po porodu... Fajn, aspoň, že jsem si to ujasnila, je na čase to konečně přijmout a koupit
si něco na sebe. Něco důstojného, minisukním a sexy tílečkům do pasu odzvonilo!


A v krámu jsem zavítala do oddělení XXXL.
Jako vážně.

Nebudu si už na nic hrát.
Obleču se pěkně pohodlně, ať se cítím dobře a volně...

Překvapilo mě, že v téhle maxi velikosti mají docela široký výběr docela pěkných kousků.
Hned jsem s několika z nich zmizela ve zkušební kabině.

Nemůžu úplně říct, že mi padly všechny - o to jsem totiž neusilovala.
Všechny mi byly volné.
A o to šlo.

Vzala jsem pro začátek jeden kousek.

Dlouhé nabírané tričko, které mohlo být zároveň i letními minišaty - kdyby si ho zakoupila hubená holka.

Libovala jsem si, jak je pohodlné.
Jak zakrývá špeky na břiše.
Dokonce i zadek.

Skoro nevypadám tlustě.
Usoudila jsem, že tento model mi lichotí a rozjela se s ním domů.

*
No a teď jsem v něm stála před svou rodinou a nepřipada si polichocena vůbec...

"Janičko, to je noční košile, anebo to máš po babičce?"

"To je moje nový triko. Zakreje všechno, je pohodlný..." Snažila jsem se zachovat si tvář.

Bratr podruhé vyprskl smíchy a já čekala, kdy někdo navrhne, že mi Ježíšek dojde koupit něco jiného.

Jenže návrh nepadl. Nechali mě tak.

A stejně se v tom cítím dobře, sžila jsem se s vědomím, že jsem plnoštíhlá žena!
Honilo se mi hlavou cestou domů.
Aspoň vypadám důstojně, dospěle, mateřsky...
A konečně se aspoň pořádně najim, třeba večer, třeba i u televize, jak to dělají normální lidi.

Vešla jsem do bytu a muž povídá:

"No ty vypadáš!"
"Jak jako vypadám?"
"Jako strašidýlko - takový malinký, jenom..." Snažil se zmírnit dopad svého tvrzení.

"Jak to? Vždyť jsem se přemalovala!" Vykulila jsem oči.
"Já myslim ten hadr." Usadil mě a já se hystericky rozesmála. Tak hadr!


*

Člověk by měl mít jasno - vědět, kdo je a jaký je.
A že Ježíšek nepřinese všechno, co je třeba.
A že lidi kolem něho nebudou vždycky jenom taktní - a že je to možná dobře.


Jestli čekáte dovětek, že žlutý pudr už je v koši a širokou halenu jsem dala babičce, tak čtěte:
Žlutý pudr už je v koši a širokou halenu věnuju babičce.

A šmouhy v umyvadle?
Můj netaktní muž je tiše smyl.

Posnídat pravdu, večeřet chladný koruny...

20. prosince 2011 v 18:53 Pojednání
Aneb Pohádka o hrdinovi
.

Lid omezovaný, utlačovaný a k barvosleposti odkázaný, se mlčky krčil, doufal, věřil, neodvažoval se, toužil, držel se zpátky... Čekal.
Někdo musí vzít osud všech do vlastních rukou.

Silný a nebojácný bouchne do stolu, odněkud se vynoří a svou kůži dá všanc - pro nás.
Už to tady bylo.
Vždycky je to tak - hrdina to tak nenechá.

A když vždycky je to tak, tak to bylo tak i tentokrát.

Hrdina plný citu a smyslu pro drama, se srdcem na dlani a na Zemi nohama...

Otočil to, sjednotil lid, svedl boj s nepřítelem, vybojoval svobodu své zemi.
A lidi ho za to blahořečili.
Prezidentem zvolili.



Ale za čas zjistili, že pravdy a lásky se nanajedí...

Tak napříště zvolili ekonoma.

A žili si po svém, pro sebe. Honili se za majetkem - protože bohatství je teprve ta pravá svoboda.
Pravda a láska jsou jen hezká slovíčka do pohádek.
Vyplynulo z děje.


Dramatik, estet, citlivka, duše čistá a nebojácná, a taková všechno může změnit.
I skály lámat.
Obrazně, samozřejmě.

Ale, i když uvnitř má své jmění, které je nad zlato,
chladné hlavy ekonomické to vidí jinak.
Umí to vysvětlit.
Umí lákat.
Umí zvítězit.
Umí se zasmát romantickým představám
a kdo je ctí, cítí se trapně.
Mlčí. Stává se barvoslepým...


Bez projeveného smyslu pro drama. Tomu se smějou!
Bez citů - kdo pláče, je slaboch!
S mincí ve znaku - protože prachy jsou prostě potřeba. Tečka.
Poslední slovo. Jinak to nebude.


Dramatik zvrátil děj za bouřlivého potlesku davů,
ale dobře, díky - teď už si s tím poradíme - vraťte se ke svému peru, pane "prezidente"...

***

Jestli pravda a láska zvítězí, tak asi vždycky až na konec.
Na každý konec.
A že jich je, bylo a bude...

20. 12. 2011

20. prosince 2011 v 6:00 DNES
Mělas někdy u filmu takový to... ééé (Zapírá se nohama do podlahy)... jako vztek nebo chuť do toho zasáhnout,
potřebu, aby to vyšlo, aby se to povedlo, stihlo, aby to udělali, jak chceš... Jo?

Ne...

Aha.

Můj muž je velký filmový fanda a nikoho jsem neviděla sledování filmu tak prožívat,
jako jeho.

Vykřikuje, radí, fandí, rozčiluje se...

A takhle probíhal náš dnešní rozhovor, když celý zpocený odcházel od televize.

Přemýšlela jsem, jestli i já se dovedu do něčeho tak strašně vžít, abych přestala
vnímat realitu kolem sebe.
Říká se, že jen tehdy jsme skutečně šťastní.
Když jsme zabraní do děje, do hry, do života...

Já ale převážně o všem moc hloubám. Docela mě to někdy ruší i při sledování filmu,
mé myšlenky odbíhají od jeho děje, protože si většinou po celou dobu uvědomuju,
že koukám jenom na film.

Vždycky jsem měla potíž zabrat se do jakékoliv hry a dodnes nechápu, jak sportovci
koncentrovaně sledují cílovou pásku či letící míč...

Nedokážu brát vážně žádnou hru. Ani sport.
Ani film.

Ale možná se to ani vážně brát nemá, co myslíte?

Zdeněk sleduje film a já sleduju jeho.
Oba s vážnou tváří.

A stejně tak, jako on nemá tu moc vstoupit do děje a ovlivnit ho,
zoufám si někdy já, když zrovna nemůžu zasahovat do dějů životních.

To jen tak sedím a dělám ééé a mám cukání...

19. 12. 2011

19. prosince 2011 v 6:00 DNES
Je to rok, co zemřel náš dědeček.

Přemýšlela jsem, kde teď je.
Podle nějaké psychologické studie prý malé děti nechápou smrt,
nechápou její definitivnost.

Asi jsem malé dítě.

Já totiž předpokládám, že v nějaké formě dědeček existuje dál.

Líbí se mi přísloví, které praví, že "Žijeme dál ve svých dětech."

Považuju ho za pravdivé.

Dokud tu o Vás někdo mluví a někdo Vás chová ve vzpomínkách a v srdci, jste
jeho prostřednictvím tady.
A když už po Vás neštěkne pes a není nikdo, kdo Vás má rád, ani kdo na Vás nadává,
nejste.

Jenže, co znamená NEBÝT?

Jak jako nebýt?!

Nepředstavitelné.

Utvořila jsem si takovou teorii, které už se nejeden z blízkých vysmál.
A to, že když člověk zemře, žije si ve svém duchu dál ve svém světě. Nikam dál ho to nepustí,
než do světa, který poznal.
Který utvořilo jeho okolí, jeho zážitky, zkušenosti, zkrátka svět z jeho duchovního života.

Něco jako sen, ale bez scifi prvků, jen to, co bylo.

Nic víc už se tam nevejde. Nic víc nebude. Definitivně jen to, co bylo.

Navíc se odtajní za života utajené prvky té životní poutě.
Všechno, co nám zůstalo skryto a zdálo se, že navždy, se nyní (potom) odkryje.
Budeme vědět všechno.
Pozdě, ale přece.
A možná právě včas.

Nebude už možnost na nějaké vysvětlování či odplaty,
ale jen a jen na zpytování, přemýšlení, koumání, spojování souvislostí, pochopení...

Dovíme se, proč bylo tohle, proč ten či onen udělal tohle, proč a proč a proč...
Dovíme se všechno.

Ucelí se celek.
Uzavře se kruh.
Ukončí se konečno.

Definitivně.

Jenže i přes všechny tyhle mé teorie o smrti, zůstávám sama pro sebe malým dítětem,
které ji nechápe.
Které vlastně nechápe vůbec nic.
A kterému nejvíc vrtá hlavou, kam se poděl děda.
***

18. 12. 2011

18. prosince 2011 v 6:00 DNES
Z událostí poslední doby jsem taková utahaná a bez nálady.
A do toho musí moje sestra pořádat oslavu svých dvacetin.
A zvát mě.

Ona na mých taky onehdá nebyla - mohla jsem klidně namítnout.
Co na tom, že jí tehdy bylo deset.

"Kiki..." Začala jsem jemně.
"Já na tu tvou oslavu asi nepřijdu, víš..."

"Jo, já to chápu, máš starost o Elenku."
"Přesně tak, nemám náladu na nějaký techtle mechtle."

"Já to fakt chápu, škoda no."
"A kde to vůbec je, ta oslava?"

"Na Vinohradský."
"Ale kde jako, v jakym podniku..."
"Techtle mechtle..." Odpověděla zaraženě, protože se domnívala, že to vím, když říkám, že na techtle mechtle nemám náladu.

Tak jsem nakonec šla. Tohle mi ji trochu zvedlo.
*

Bratr Tom je podivín. Ale v dobrém slova smyslu - jestli to vůbec jde.

Ve svých devatenácti se nejraději ze všeho učí, aby se dostal na univerzitu
a zajistil si budoucnost podle svých představ.

Nekouří, nepije - jen příležitostně někam vyrazí, když už není zbytí.
Říkám - podivín.

V Techtle mechtle si objednal pivo a pronesl:

"Já jsem teď každý den měl jedno nebo i více piv, aby dnešní večer pro mě nebyl takový šok."

Jenom nevím, jestli měl každý den i jednu nebo více žen, protože v závěru večera někam s jednou zmizel,
tak aby to pro něj nebyl šok...
*

Já pozorovala kluka, který se evidentně považoval za krále celé párty.
Sotva vešel, už ho bylo všude plno, olíbal snad každou a bouřlivě se vítal i se servírkou,
která zrovna přinášela obložené mísy.

A holky z něj byly vedle. Všimla jsem si, jak se mu nejedna snaží dostat do přízně, ne-li ještě dál.
A jemu to pochopitelně lichotilo - co říkám lichotilo, jako samozřejmost to bral a podle toho se i nosil.

Přitom ale vůbec nebyl hezkej!

"Já to nechápu, tamten kluk, kdyby si tady dřepl a krčil se v koutku, tak si ho žádná ani nevšimne.
Ale jenom proto, že si o sobě moc myslí a dělá ze sebe frajírka, tak ho každá chce!"

Svěřovala jsem sestře Zuzce své myšlenky.

"No jasně, tak to přece chodí. Tys to nevěděla? To až teď, na párty dvacetiletejch smradů, sis
všimla, že u kluků je podstatný hlavně to, jak se chovaj?"

Dívala se na mě soucitně, jako bych snad byla podivín já a ne náš bratr, který právě opatrně přisedal
k té slečně, s níž nakonec odešel.

Ačkoliv s ní mínil odejít ten frajer Jarmil.
Musel to být pro něj šok, že si vybrala Toma.
Přestože zřejmě každý den poctivě trénoval na techtle mechtle...
*

Nejlepší znamení

16. prosince 2011 v 14:11 Zpovědnice
Když potřebuju, aby něco důležitého dopadlo podle mých představ - tedy dobře,
ale na výsledek si musím počkat, obvykle nejsem dost trpělivá a nervy pracujou a tělo se chvěje...

Navykla jsem si prosit o znamení. Tam nahoru...

Zjistila jsem totiž, že se to dá.

Začalo to kdysi, když se mi ztratil kocour, na kterém mi hodně záleželo.
O tom jsem Vám už jednou psala - že mi na znamení spadla hvězda jak Brno přímo před nosem.
Obrazně řečeno, samozřejmě.

Na znamení, že je Vilík v pořádku a vrátí se.
A vrátil se.

Když se mi letos ztratila kočka a nikdo už nevěřil, že ještě žije, bylo mi to strašně líto.
Taky jsem chtěla znamení, že žije, a dostala jsem ho.

Ráno jsem se probudila a viděla za oknem její stín. Stín její siluety, jak tam sedí a čeká, jako každé ráno,
až ji pustím domů.

Zaradovala jsem se, vstala a běžela k oknu. Jenže nebyla tam.
Že by utekla, to nebylo pravděpodobné.
Zatáhla jsem zase žaluzie a vrátila se do postele.

Dívala jsem se na to místo v okně, kde byl předtím její stín, a dumala,
co ho tak mohlo způsobit, jestliže ne Sára.

Konev to nebyla, strom venku taky ne... A přece poznám stín kočky!

Později odpoledne nám sousedka přišla říct, že naše Sára je zavřená v neobydleném domě za rohem.
Byla tam už týden, a kdyby tam majitel toho dne nepřijel a nenechal pootevřené okno,
kudy Sáry mňoukání slyšeli sousedé, zcela jistě by tam chcípla žízní a hlady.

Jak ale promítla ten svůj stín do našeho okna, aby dala vědět, že žije, to je mi záhadou.

*
No a teď mám strach o život toho nejcenějšího tvorečka, který se ke mně váže.
O svou holčičku.

To víte, že jsem zase prosila o znamení, že to dobře dopadne.
Hned, jak nám řekli, že ji budou muset znovu operovat.

Ten den jsem se za tmy vracela od ní z nemocnice a prosila cestou tam nahoru.

Ještě jsem potom dlouho postávala před domem, aby ta hvězda měla čas spadnout,
jenže nestalo se.
Celá zničená jsem vešla do bytu a tam na stole leželo víno a lístek od mého muže s nápisem:
Všechno dobře dopadne.

Jak odpoledne mohl vědět, než jel do práce, že já se budu večer ptát Boha, jestli všechno dobře dopadne?
Nevěděl, samozřejmě, byla to náhoda, ale podivná.


Přesto mě to úplně neupokojilo.
Po těžké operaci se Elenky stav zhoršil, přišly komplikace a není zatím možné zašít jí hrudníček.

Na chodbě nemocnice jsem potkala profesora Tláskala, který ji operoval, právě šel domů z práce,
a když mě viděl, přistoupil blíž a řekl mi, že "tam to nevypadá dobře...".

Vyprávěl o komplikované a těžké vadě a o hranici, kdy ještě je co dělat a kdy už není pomoci.
Elenka na té hranici právě teď je.

Musíme prý doufat.
Ale to mi nestačí!

Cestou domů jsme zamířili na nutný nákup.
Jen rychle vzít, co je třeba a jet domů.

Když jsme tlačili vozík k autu, mlčeli jsme. Oba jsme mysleli na Elenku, na to, co bude dál.

Já se znova zadívala do setmělého nebe a poprosila o nové znamení, že to dopadne dobře.

"Dopadne to dobře." Řekl najednou Zdeněk do ticha.

Podívala jsem se na něj. To byla teda rychlost, napadlo mě.
Díky! Pošeptala jsem nahoru.
Ale stejně jsem nebyla úplně v klidu.
Když šlo o kočku, stačilo mi znamení jedno.

Ale teď, nevím kolik mi jich bude potřeba seslat, abych uvěřila a uklidnila se.
Možná znamení vůbec nestačí.

Dneska mi bylo poslané další.

Sestra Kiki vyprávěla svůj sen - ukazovala prý Elence svůj dětský pokojíček, ze kterého dávno
vyrostla, protože právě oslavila dvacetiny, a prosila ji, aby to zvládla.
"Já tě moc miluju a ty to musíš zvládnout!" Říkala Elence.

A Elenka jí prý odpověděla: "Já to zvládnu!"

Kiki se vzbudila naplněná pocitem, že bude dobře.
Ale já jsem holt asi odkázaná počkat si, až Elenka otevře oči a řekne mi něco hezkého.
Třeba, že má hlad.

To bude to nejlepší znamení.

Díky za housky!

14. prosince 2011 v 22:15 Zpovědnice
Seděli jsme od osmi před operačním sálem a vůbec to neutíkalo.
Zdeněk mě uklidňoval, že to dobře dopadne, ale mě mohlo v tu chvíli uklidnit jediné.
Vzpomínali jsme, jak přede dvěma měsíci, po úmorných šesti hodinách, vyšel z těch prosklených dveří
věhlasný kardiochirurg, profesor Tláskal a rozhodil zvesela rukama, jako by nám šel říct, že rohlíky neměli, tak vzal housky.

"Zase řekne, že to šlo dobře a povedlo se, co chtěl, uvidíš." Utěšoval mě Zdeněk.
"Tak snad jo..."

*

Měli jsme tentokrát na profesora prosbu. Aby dal Elence chlopeň z biologické tkáně, která se nemůže ucpat krevní sraženinou,
nemůže se bloknout, a na kterou se nemusí brát nic na ředění krve.
Elence by to hodně ulevilo, kdybychom jí nemuseli dvakrát denně píchat injekce.

Je tu sice možnost dávat jí namísto injekcí tablety, ale k těm se zase váže nejedno omezení
a nejsou zrovna jemné k tělu...

Bylo nám slíbeno, že pokud se Elence ta bio chlopeň vejde, tak ji dostane.


"Protože ta nejmenší biologická chlopeň je větší, než ta nejmenší umělá chlopeň. Jestli mi rozumíte."

Vysvětloval nám včera Elenky ošetřující lékař, když nám oznamoval, že operaci se nedá vyhnout.

"A ona potřebuje opravdu chlopeň co nejmenší." Dodal a my doufali, že to s tou prasečí vyjde.

Dělají se prý z prasečích srdcí.

Moje ségra se smála, že nosánek má Elenka stejně trošku jako prasečí rypáček, tak by to nebylo od věci.
Má prý takový po mně.
Ségra je moc milá.

*

Když uběhlo šest hodin, čekali jsme profesora už každou chvíli. A já pak nevydržela a zburcovala kolemjdoucí
sestru, aby zjistila, co tak trvá.
Sdělila nám, že tady čekáme zbytečně, protože operace potrvá ještě daleko dýl. Máme se jít projít a vrátit se ve čtyři.

Jenže ve čtyři jsme se měli jít zase projít a vrátit se v šest...

Bylo nasnadě, že došlo k nějakým komplikacím a tutlají to před námi. Konkrétně nejspíš přede mnou. Před hysterkou,
co jen těžko drží své emoce na uzdě.

"Neboj se, v šest Tláskal vyjde a řekne, že rohlíky neměli, tak koupil housky..." Zkoušel to znova Zdeněk.

"Jenže já chci rohlíky!" Na to já.

"Tak třeba budou rohlíky..."

*
Doktor nám už dřív vysvětloval, že můžem být rádi, že v dnešní době už je pro Elenku pomoc.
Dřív prý, a není to tak dlouho, se tak malé chlopně nedělaly vůbec, a malé děti s vadou chlopní umíraly.

A dneska jsou tady chlopně dvou druhů...

*

Na té chodbě jsme do šesti nevydrželi. Skončili jsme v baru a odtamtud volali po šesté večerní pro výsledek.
Profesor Tláskal do telefonu nebyl nikterak veselý, jestli rozhodil rukama, to jsme neviděli, ale slyšeli jsme, jak říká,
že bio chlopeň tam Elence dát nešla, nevešla se.
Tak dal zase umělou, jako poprvé.

Vzhledem k celodennímu strachu o Elenky přežití nám to nakonec zas tolik nevadilo. Tak budem dál ředit krev, hlavně,
že žije.

Zkrátka, rohlíky zase neměli, ale aspoň že měli ty housky.

***



.
Dneska jsme se na ni jeli podívat.
Prý má otevřený hrudník, a nechají to tak aspoň 24 hodin, než ho zavřou. To asi po těch komplikacích.

Ségra se podivila, že ji takhle nechaj´: "Vždyť se jí na to srdce práší!"

Prý je to nehygienické.

Ani jsem se profesora neptala, jestli jí to srdíčko sestry oprašují; to teď není podstatné, nějaký úklid...

Na zastávce, kde jsme čekali na autobus, stála starší paní a v ruce držela pytlík rohlíků.
Ta má ale štěstí, pomyslela jsem si v mírné kocovině z večerního nervování se nad pivem.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu spojovat štěstí s rohlíkem.
Ten život je skutečně zvláštní.

11. 12. 2011

11. prosince 2011 v 6:00 DNES
Když máte malé dítě, změní se Váš život, získá úplně jiný rozměr.
Máte na starost křehkého tvorečka, kterého musíte všemu naučit,
především přede vším chránit a být tady pro něj.

A tak já jsem teď pro něj tady tam u lůžka v Motole, kde musí pro svou závažnou nemoc být.
A když jsem tam, nemůžu být tady a psát.

Tak mi zůstaňte věrní, až budu zase tady, budu Vám psát zas...

***

Smysl života

9. prosince 2011 v 6:00 Zpovědnice
To ráno hustě sněžilo.
Jako když někdo nad námi roztrhne peřinu, první letošní sníh.

"Nemám rád sníh ve městě." Zahartusil nevyspalý Zdeněk a já se v duchu telelila radostí,
že co nevidět pojedeme s Elenkou někam bobovat.

Jenže teď je jí zle, už pár dní by pořád jenom spala, nezasměje se, nehraje si, nejí...
Nic nejí, a když ji přinutíme něco pozřít, hned se pozvrací.
Tak jsme se nechali přeobjednat a vyrazili na kontrolu srdíčka o deset dní dřív.

Doktorce se nelíbila ta nová umělá chlopeň a poslala nás z ambulance na oddělení kardia,
kde ji zkoumalo na obrazovce hned několik zkušených očí, včetně primáře.

Ten si mě po chvíli zavolal stranou, zatímco Zdeněk tišil naříkající Elenku, která nemá tahle vyšetření vůbec ráda.

"Podívejte, ta chlopeň nepracuje správně..."
"A co to znamená?"
"No to je vážný nález."
"A co to znamená?"
"To znamená příjem." Zakončil plodný dialog primář a odeslal nás odevzdat naši dceru do dveří s nápisem JIP.

*

Oba jsme utřely pár slz, když nám Elenku brala nějaká sestra z náruče a odnášela ji pryč. Kdyby aspoň nenatahovala ty ruce a nevolala nás - připadali jsme si jako zrádci.

Po chvíli vyšel ven doktor s tím, že na ní teď budou "pracovat" - krevní sraženina ucpala a zablokovala chlopeň, a je potřeba ji rozpustit.

A dovnitř potom budeme smět po jednom. Zdeněk bude první.

Já se rozhodla dojet zatím pro pyžamko, dudlík, knížku a dývko a plyšáka... Zkrátka pro Elenčiny potřeby k přežití.

Naopak injekce a další její léky jsem mohla nechat doma. Nebylo nutné vozit "dříví do lesa".

Vyběhla jsem k autu a zjistila, že mi někdo opět urval zrcátko. Už se to stalo jednou, a jelikož nové je i na ojetého Peugeota moc drahé, drželo ho lepidlo a páska.

A teď se tady houpe na kabelech znova.

Hlídač, na kterého jsem se obrátila s prosbou o záznam z kamery, mě informoval o skutečnosti, že kamery to tady nemonitorujou.

"A vy?" Zeptala jsem se logicky.
"My si hlídáme akorát, jak kdo parkuje a aby bylo místo pro sanitky... To musíte když tak na pojišťovnu..." Dodal, ale na to teď fakt nemám čas. Tak se holt bude lepit znova.

U výjezdové závory mě zbuzeroval vrátný, že nemám přichystanou Elenky invalidní kartu pro bezplatný výjezd. Že ji teprv hledám.

"Víte, já teď řešila, kdo mi tady u vás urval zrcátko, takže jsem se zapomněla připravit..." Oznámila jsem mu důrazně, aby se jako styděl.

"Teda to jsou lidi! My to tady ale nehlídáme, to si zavolejte policajty." Bránil se hlídač.

To zrovna, teď budu volat a čekat a sepisovat a řešit zrcátko. Nemyslitelné.

*

Najela jsem na Evropskou a blížila se k domovu. V jednom úseku se musí kus jet po tramvajových kolejích, tak jsem na ně vjela a přede mnou nějaký cyklista... Napadlo mě, že je to na těch kolejích pěkně kluzké, že riskuje...
A v tu ránu spadl a válel se i s kolem na zemi.

Zabrzdila jsem a za mnou další a další auta, dokud se kluk neposbíral a i s kolem se neodbelhal na chodník.

Držel si křečovitě ruku.
To mi byl čert dlužen, přece nepojedu dál, jako bych si toho nevšimla.
Tak jsem zajela k tomu chodníku taky a jala se zjišťovat, jestli nepotřebuje zavolat sanitku.

A kluk potřeboval.

V duchu jsem se ujišťovala, že mu ji jen zavolám a hned jedu, na tohle vážně nemám čas.

"Tak tam u pána počkejte, dejte mu deku..." Ozývalo se ze sluchátka.
"Já nemám deku a pán pochoduje po chodníku, zatímco já sedím v autě."
"Tak musíte vystoupit!"
"To pro mě neni bezpečný, tady sviští jedno auto za druhym, já s nim komunikuju z okna."
"Musíte ho vzít dovnitř a pustit na něj teplo! A přikrýt ho dekou!"
"Jste normální? Já nemám deku, ani čas, máme dceru v nemocnici a já za ní spěchám!" Obořila jsem se na dispečerku, ale ta byla nesmlouvavá.

"Voláte záchranku, tak musíte čekat. Vemte ho do auta a zatopte mu. Do patnácti minut tam bude vůz."

Ještě jsem jí pohrozila, že příště nikomu pomáhat nebudu, ale na to jen stroze poděkovala za mou pomoc, a máme prý čekat.

Houkla jsem na mladíka a poklepala na prázdnou sedačku vedle sebe.
"Sedej!"

Přikývl a nastoupil.

"Mám ti tady zatopit..." Řekla jsem mu a mohlo to znít jako výčitka.

"Děkuju, jsem celej zmrzlej."

Tak nemáš jezdit v prosinci na kole, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem se ho jenom zeptala, jestli ho ta ruka hodně bolí.
Prý ano, všimla jsem si, že mu fialoví, takže možná zlomeninka...

"Jak to, že nemáš helmu?" Otázala jsem se.
"No... Prostě nemám, no. A kdyby něco, tak jsem jel po pravý straně, jo." Instruoval mě.
"Mně je to jedno, já hned pojedu, jak si tě přeberou."

*

Slyšela jsem je z dálky houkat, jenže jeli dál a zastavili někde v protisměru, potom, co se na světlech otočili.

"Já tě tam hodim."
"Ale moje kolo!" Vyděsil se kluk a mně připomněl faráře ze Slunce sena.

Volala jsem znova na 155 a upřesnila pozici.

Když k nám konečně auto dorazilo, dostala jsem hned zkraje vynadáno, že jsem uvedla špatné číslo popisné.

"Je to daleko a jak prší, tak to neni dobře k přečtení." Bránil mě kluk, když vystupoval z mého auta.

Chtěla jsem konečně jet, tak jsem ze zvyku mrkla do toho prázdna, kde obvykle bývá zrcátko, abych zjistila provoz za sebou - a v tom mi to došlo.
Do prdele. Teď to skoro vypadá, jako když ...

Policajti s tou sanitkou zřejmě nepřijeli jen tak. Už mi jeden ťukal na okno, a když jsem ho stáhla, zeptal se:

"Povíte mi, jak se vám stalo tohle?" A ukazoval na visící zrcátko.

"Před chvílí v Motole na parkovišti..." Vysvětlovala jsem bezradně, protože mi bylo jasné, že vypadám podezřele.

"A světlo vám nesvítí proč?"
"O tom nic nevím..."
"A tahle karta je vaše? Vy jste invalida?" Klepal prstem na přední sklo, za kterým ležela modrá karta s vozíčkem.
"Dcera, my ji teď vezli na Motol a já se jí vracím domů pro věci..."

"Ale tu kartu tam nesmíte mít, když ji nevezete, takže rychle schovat!"
"A co teda to světlo, tam vám asi praskla žárovka..."

"Tak já snad dostanu ještě pokutu, ne?" Křikla jsem na toho, co se mi rukou opíral o dveře, a možná to pomohlo, protože
jsem směla hned jet.


"Chtěli mi to přišít! Úplně jsem cítila, jak jim bylo jasné, že jsem toho kluka srazila já!" Stěžovala jsem si do telefonu Zdeňkovi, hned jak jsem zaparkovala u domu.

Když jsem vystoupila, zrovna procházela kolem nějaká babka se psem.

"Tady parkujete tak hloupě, mladá pani... Já přes vás vždycky nevidim, jestli nejede auto..."

To si dělá srandu. Mlela dál, vysvětlovala, že tady na tom místě by se vůbec nemělo parkovat, protože pak
je špatně vidět na silnici...

Když mi začala radit, kde bych naopak parkovat mohla, už jsem to nevydržela a řekla jí:

"Neotravujte mě!"

"No no, tak se hned nerozčilujte!"

"Hned?!"

Kdyby bába věděla, co všechno už mám dneska za sebou, tak by, doufám, o nějakém parkování ani necekla.
Zabouchla jsem dveře a zrcátko do nich ještě párkrát bouchlo.

*

Přemýšlela jsem, po tak těžkém dnu, jaký je smysl života. Taková odvěká hádanka, kterou zatím nikdo nerozlouskl.
Já už asi jo.

Jenže mám tři možnosti.

Smyslem života je užívat si ho.
Smyslem života je hledat jeho smysl.
Smyslem života je neznat jeho smysl.


Když nám jedna z těch přirozených variant důvodů putování světem je odepřena,
nejsme šťastní.

Potřebuju, aby zase padaly ty chuchvalce sněhu a mohla jsem vyrazit s Elenkou a sáňkami na kopec...
***

8. 12. 2011

8. prosince 2011 v 6:00 DNES
Místo dnešního blogu navštivte Facebook a tam stránku Věříme v uzdravení Elenky.
A věřte s námi.

A zítra si tady přečtete neuvěřitelnosti, které se můžou stát jenom mně.

Hezký den všem.
***


PS: Moc děkuju za podporu všem, kteří mi napsali.