Život na reverz - pokračování

26. listopadu 2011 v 21:03 |  Povídky nemocniční (jak to bylo v časech nejtěžších)*


"Než ty dveře rozrazíš a spustíš, zkus to nejdřív úplně normálně a v klidu. Třeba budeš překvapená, že to někdy stačí..."
Přimlouval se hlas a já to teda zkusila.

Vešla jsem do sesterny, kde seděla taková od pohledu milá sestra a úplně normálně jsem se jí zeptala, jestli by Elence nevyndala tu kanylu, že už jí není potřeba, protože jí a pije úplně normálně.

Sestra vstala od stolu a se slovy: "Jasně, já jí to vyndám!" mi sebrala Elenku z náručí.

"To čumíš, co?" Zasmál se hlas mému udivenému výrazu.

"Skoro jsem si přála, aby mě odbyla, jak jsem v ráži." Procedila jsem mezi zuby, i když bylo určitě dobře, že jsem byla ušetřena "operovat" sama. Respektive, že Elenka toho byla ušetřena.

*

Doktorka za námi do pokoje přišla někdy v pět, kdy už na novém loži spala nová pacientka - sedmnáctiletá slečna - ta nemocná holčička, na kterou nakonec čekala postel tři hodiny.

"Tak copak se děje, povídejte." Vyzvala mě, když se posadila a usmála - asi přicházela v míru.

"Chci hned podepsat reverz a odejít s Elenkou domů. Hodně se mi nelíbilo jednání sestry, která ji nejen zbytečně vzbudila, ale ještě měla řeči... Přitom v noci Elenka usnula ve dvě a ani teď jí spánek nebyl dopřán..."

Stěžovala jsem si v dlouhém monologu a doktorka mi potom něžně vysvětlila, že ani jí se nelíbí omezená kapacita oddělení, ale holt je to tak.
Vůbec nepochopila, co se vlastně stalo.

"Ale pochopila, akorát se k tý sestře nechtěla vyjadřovat..." Vysvětlil mi hlas.

"Podívejte, já vás úplně chápu, máte pocit, že se tady s vaší dcerou nic nedělá, žádná léčba, že je dokonce už i v pořádku, aspoň jak se zdá, takže doma by to pro ni bylo lepší..."

Přitakávala jsem jako o život a ona pokračovala:

"Je tady jediný problém. Zítra ráno je objednaná na ultrazvuk toho žlučníku. Jako hospitalizovaná má prioritu, kdybyste měli přijet z domova, dostala by termín až někdy za tři měsíce, klidně. Takže bychom se nedověděli o tom nynějším stavu nic. Vyčkejte do rána... Ono to zřejmě bude dobrý, pak byste hned šly... Ano?"

Mlčela jsem. Byla jsem přesvědčená, že tohle jsou poslední chvíle tady, a nějak se teď nemohla na rychlo přeprogramovat na dýl.

"Tak řekni jí něco, čeká!" Strčil do mě hlas.

"No... Tak teda jo." Sklopila jsem hlavu.

"Výborně. A já vám slibuju, že hned ráno budem nachystnaní, aby nic dlouho netrvalo a mohly jste odjet domů co nejdřív."

"A máte už aspoň představu, z čeho se jí ten žlučník zanítil?" Nedalo mi to.

"My se domníváme, že je jenom podrážděný, nakonec. Krev i moč má v pořádku, teplotu nemá, která zánět žlučníku provází... Ten snímek moc nekoresponduje s jejím objektivním stavem. Taky to mohla být subjektivní chyba té vyšetřující... Jako že to mohla vidět zkresleně..."

Takže kdoví, jak to vlastně bylo...

Pak jsem byla ještě požádána, nedávat Elence příštího rána nic jíst, před tím vyšetřením.

S novou perspektivou před sebou jsme šly na chodbu stavět kostky. Nějak ten čas zabít. Už aby tu byl čas jít spát...

*

Jako na potvoru se mi rozbil telefon. Už dlouho mi nefungovalo jedno tlačítko; to, které mačkám při zadávání pinu. Už dlouho jsem ho zadávat nemusela, jenže dnes jsem si nedala pozor a telefon si nechala úplně vybít.
Takže jsem ho už znova nenastartovala.

Snažila jsem se o to po zbytek podvečera, Elenka si v postýlce prohlížela knihy a já nožíkem od snídaně dloubala do toho tlačítka, abych ho rozchodila.

Hlas mi řekl, že na kamerách vypadám všelijak, ale to mi bylo jedno.

Zrovna za mnou měla přijet návštěva, které jsem zatím nestačila prozradit, kde přesně ležíme. Kamarád měl přivézt banány - na Elenky dietku.

Tady je taky rozdávali, ale byly určeny výhradně diabetikům. To, že Elen momentálně drží dietu, jí ještě nedává právo na banán! Tak jsem jí ho objednala z venčí.

Do osmi jsem čekala, jestli nás kamarád najde, anebo se na nás vykašle, když neví, kde hledat, nefungující tlačítko na klávesnici mobilu už bylo úplně zprohýbané, a pořád nic.

Tak jsem ve sprchovém koutu napustila Elence vaničku, kterou jsem našla pod umyvadlem a posadila jsem se tam k ní na to štokrle z našeho pokoje.

Najednou slyším známý hlas: "Haló?! Jste tady?!" Kamarád!

"To neni možný, dokud jsem neztratila naději, že přijdeš, nepřišels. A jakmile jsem to vzdala, jsi tu!"

"Mohla ses mě zeptat, řekl bych ti, že banány budou..." Ozval se můj hlasový prorok.

"Já zapomněla, že se můžu ptát!" Uvědomila jsem si svou výsadu a zaradovala se podruhé - poprvé za ty banány.

*

"Zatnutím přivolej sestru!" Zachechtal se kamarád a já se podívala na stěnu sprchy, kde si zase nějaký vtipný pacient pohrával s nápisem nad špagátem, po jehož zatáhnutí se vyšle znamení na sesternu.

"Tobě to nepřijde vtipný? Když se ti ve sprše udělá blbě, tak zatneš svaly na prdeli a sestra ti přikluše na pomoc." Rozebíral kamarád absurdní scénu, kterou mu v představách rozehrál autor s gumou v ruce, ale já nějak neměla náladu si cokoliv takového představovat. Když odešel vyndat banány v pokoji na stůl, hlas teprve reagoval na mou nechuť se nápisu smát.

"Není to jenom proto, že víš, že tady se už nezasměješ?"

"Proto, že to vim, chci, aby už bylo ráno a jelo se domů. Pojede se, že jo?" Zkoumavě jsem se na něj podívala.

"Jo, ale žádnou prdel si od toho odchodu neslibuj."

"Takže nás nepustěj dobrovolně?!" Zhrozila jsem se.

"Jako jestli podepíšeš ten reverz? Chtěla bys život na reverz?"

"Když jsme tu po měsíci zas, tak mám pocit, že takovej mám."

"Ale takovej sis ho podepsala už dávno..." Vnadil mě k další diskuzi.

Podívala jsem se na něj, jako aby rovnou pokračoval a nenapínal mě.

"Každým velkým rozhodnutím si podepisuješ příští osud. Chtělas dítě, máš ho - musíš se starat v dobrém i zlém - takže být i tady, když to bude potřeba. Vědělas, že bude nemocná na srdce a nechala sis ji - i se všemi následky..."

"Teď tu nejsme se srdcem!" Namítla jsem.

"Ale jo... Nepřímo, ale jo. Není to pravda, co teď řeknu, ale v tomhle případě to sedí - všechno souvisí ve vším."

"Jak to, že to není pravda?"

"To říkáte vy, já říkám - příčina a následek. Podnět a odezva. Akce a reakce. A tak dál."

"A co zákon schválnosti? Někdy se dostavuje reakce jiná, než se očekává..."

"Ale to se nevylučuje. Reakce přijde vždy."

"Takže něco snědla?"

"Jo, hodně léků - za ty dva roky."

"A podepsala jsem jí to já, chceš říct?"

"Nechci."

*


Kamarádovi jsem vysvětlila, že se mi nepodařilo zapnout telefon, poté, co se vybil, protože nefunguje TOHLE tlačítko...

"Tak to se nedivim..."

"Ale ne, já se ho snažila opravit..." Vysvětlila jsem, proč je klávesnice celá promáčklá, v místě toho tlačítka, a on mi nakonec prostřednictvím svého telefonu nastavil nový pin. Takový, který neobsahuje to rozbité písmeno.

"Já mám ale věci, co?"

"Tak jsi mohla jít do sprchy zatnout zadek a třeba by ti sestra půjčila svůj mobil..."

"Ta? Leda tak mě srát!"

"Jdu uspávat Elen, zatímco si zas budeš stěžovat na osud..." Utrousil otráveně hlas.

"A nemám snad na co?" Ohradila jsem se, ale on už řekl jen:

"Všechno jsi to podepsala..." A šel.

*
Pokračování:

Nemocná holčička, která s námi sdílela pokoj, se vyplatila - mohla jsem jít do sprchy, aniž bych neustále vybíhala dívat se, jestli se Elenka nevyklání z postele, která jí byla malá. Malá na výšku. Přitom vysoká...

"Nerozebírej to, prostě z ní mohla vypadnout, kdyby chtěla..." Vmísil se mi hlas do psaní poznámek.

"Přesně tak, děkuju. A nekoukej mi pod ruku, víš, že to nemám ráda." Napomenula jsem ho.

Ve sprše jsem zkusila zatnout hýžďové svaly - viděla jsem se totiž v zrcadle, tak jsem ověřovala pevnost svého pozadí - úplně mimoděk. Na nápis jsem si vzpomněla až pak.

"Buď v klidu, sestra nepřijde - chybí tam písmena, jestli´s zapomněla!" Zasmál se hlas.

*

Ráno v půl sedmé nade mnou opět stál bratr Zelenka a žádal mě o léky pro Elenku - prý je čas.

"To nemyslíte vážně!"

"Jéžišmarjá, já už si vzpomínám..." Chytil se za bradu a vypochodoval z pokoje.

"Blbec." Ulevil si na jeho adresu rozespalý hlas.

Jenže už se nespalo, protože veselé ranní sestřičky se opět hihňaly na celou nemocnici.

No co, stejně jdeme domů, a kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp! Hudrovala jsem cestou do koupelny.
Za chvíli mě ale přivolal zpátky Elenky pláč. Stály nad ní nějaké dvě zdravotnice a snažily se jí změřit tlak.

"Copak se děje?" Zeptala jsem se jich, když jsem došla až k Elenky postýlce.

"Měříme tláček..." Zněla odpověď.

"Tak Elenko, dej pěkně ručičku, vždyť tohleto znáš..." Přemlouvala jsem dceru ke spolupráci.

Jenže se to sestřičkám nedařilo, měly tlakoměr jak pro Pepka námořníka.

"Při příjmu ji omotávali daleko menším hadříkem..." Radila jsem.

"Hadříkem, prej!" Slyšela jsem z koupelny pobavený hlas.

"Aha, no my jsme tady na praxi, takže máme svůj..." Řekla jedna ze sestřiček.

"VY JSTE TADY NA PRAXI?!!!" Vyjekla jsem.

"Klid..."

"Já podepisovala, že si nepřeju žádný mediky! To snad neni pravda!" Zakryla jsem si oběma dlaněma obličej, abych se uklidnila.

"Aha... Tak to nám nikdo neřekl..."

"Tak toho hned nechte a běžte."

Budoucí zdravotnice odešly a já hned za nimi. V noční košili.

"Aspoň se převlíkni, takhle vypadáš nedůstojně!" Tahal mě zpátky hlas, a já tedy zase zalezla a rychle se sháněla po svých věcech.

"A Elenku máš vzhůru, to od ní zas odejdeš něco vyšetřovat?"

Kruci. Člověk ani nemůže dát přirozený průchod emocím.

"Jsou chvíle, kdy by ani neměl..." Upozornil mě uvědomělý hlas.

Takže jsem kauzu "nedovolená akce" odložila na později. Vrátila jsem se k Elenky postýlce a všimla si obrovského nápisu, který na ní visel:

NESNÍDÁ

Byl přelepený lepenkou a určen zřejmě pro tu Ukrajinku, co roznáší jídlo.

"To vypadá, jako že: Zde leží exemplář, který nemá ve zvyku snídat..." Okomentoval hlas tu ceduli.

"No podle toho, jak se ty kozy za dveřma tleměj, tak si teda jak v ZOO připadám, to je fakt." Přisadila jsem si.


Tak jsme místo snídaně šly do herny stavět kostky.
A pak bylo deset a Elenka se už ozývala, že má hlad. Asi se jí ozýval žaludek.
Hlavně, že budou nachystaní, aby šlo všechno rychle, připomněla jsem si včerejší slova naší lékařky a vydala se rozhořčeně za ní.

"Ale my to sono nijak neurychlíme, to je na nich, kdy si ji zavolají..." Sdělila mi jako by nic. Jako by včera nic neříkala.

"A kdo za námi poslal ty medičky s tlakoměrem, když jsem podepisovala nesouhlas?" Uhodila jsem na ni ještě.

"Medičky tu dneska nejsou, to byly zřejmě budoucí sestry - takže musíte na staniční, když tak..." To "když tak", které dodala, znělo jako "Kdybyste si zase chtěla stěžovat".

"Má recht, co bys ty tak mohla chtít jinýho, že jo?" Dobíral si mě hlas.

"Neříkals něco o akci a reakci? Tak já jsem ta reagující, milej zlatej hlasitej."

*

Jakmile jsem zaklepala na dveře s nápisem Staniční sestra, zaklepal někdo i na mé rameno. Nějaká běžná sestra; podala mi papír a řekla: "Máte vyrazit na to sono."

Výborně. Zrovna teď. Oni mě prostě nenechaj si to s nimi vyřídit...

"Buď ráda, že už jdete. Elenka má hlad..." Snažil se mě hlas přivést k rozumu, který mi právě zastiňovala zlost.

Znova na ty dveře jsem už nezaklepala, ačkoliv se za nimi ozýval telefonní hovor, (takže staniční sestra byla přítomna); otočila jsem se a zamířila s Elenkou a s papírem k východu.

"Ale zaváhalas!" Povšiml si hlas.

"Jo, protože by mě fakt zajímalo, jestli ty souhlasy vůbec někdo čte!"

"Fakt tě to zajímá?" Nabízel hlas odpověď.

"Víš co? Radši ne... Já si nechám otázku v záloze." Překvapila jsem jeho i sebe.

*

"Slečna Elen!" Ozval se mužný mužský hlas z ordinace, kde se provádí ultrazvuk.

Rozhlédla jsem se a pak mi došlo, že volají mou Elenku. Hlas zakroutil hlavou a šlo se dovnitř.

"Sehnal jsem vám přesně tu paní doktorku, která vám dělala sono předtím. Ta nejlíp pozná rozdíl!" Holedbal se holobrádek, na kterém jediný mužný byl ten hlas.

"To snad ne! Takže jestli se spletla jednou, a viděla zkresleně, tak to uvidí zas..." Zděsila jsem se další případné chyby téhle osoby, která vyřkla tu neobvyklou diagnózu jako první.


"No krása! Jak je možný, že se jí to takhle vylepšilo, to teda nechápu, ale není tam žádná známka zánětu, všechno vypadá dobře."

Prohlásila a mně se ulevilo tak moc, že jsem v tu chvíli pustila z hlavy veškeré žabomyší války na všech frontách, kde je vedu.

"Víš, co se ušetří munice?"

"Jako nadávek? No já tý včerejší málem řekla, že je kráva." Přiznala jsem a přitom oblékala Elenku, zatímco lékařka sepisovala zprávu pro naši paní doktorku, která nás, jak doufám, na jejím základě okamžitě propustí.

"Myslel jsem energii." Podotkl suše hlas, když jsme za sebou zavřely dveře.

*

Zpátky v pokoji číslo tři a snídaně pro Elenku stále žádná... Zapisovala jsem si v duchu do svého bloku.

"Tak jí dej piškoty." Vymyslel hlas, ale já trvala na snídani od NICH.

Vyšla jsem na chodbu a rozhlédla se. Sesterna opět hučela, jako včelí úl, tak jsem se postavila do jeho dveří.
"Můžu vás poprosit o snídani pro Elenku? Už má vyšetření za sebou."

"Je tam ta pani, někde v kuchyňce!" Odbyla mě jedna z pilných včeliček.

Odešla jsem do kuchyňky a našla ji zhasnutou, opuštěnou, vyjedenou... Kuchyňku, ne tu Ukrajinku.

"To snad nebylo nutný dodávat..." Ušklíbal se hlas.


"Nikdo tam neni, takže bych byla ráda, kdybyste mi tu snídani obstaraly." Vtrhla jsem neohroženě zpátky do včelína. Jdem domů, jsou mi úplně jedno.

"Stejně tě zajímá jenom to, jestli zas nedostane něco tučnýho nebo mastnýho, aby sis mohla zase stěžovat..." Odhadoval hlas.

"Ne, jde mi o to, že si to platíme, tak ať je CO platit!" Vysvětlila jsem mu.
A zároveň jsem si vzpomněla na tu včerejší kyselou koprovku, co Elenka dostala k obědu, a mastné kuřecí stehno k večeři...

"Ale tohle jí taky řeknu, ještě, žes mi to připomněl." Dodala jsem.

*

Do pokoje vešla Ukrajinka s miskou piškotů a jogurtem, který Elenka nesmí.

"Tak co na to řikáš?" Podívala jsem se na hlas.

"Řikal jsem ti, ať jí dáš piškoty!" Rozhodil hlas rukama.

*

Začala jsem nás pomalu balit k odchodu a přemýšlela, jak to všechno odnesu do auta, to snad abych šla na dvakrát.
Jenže nechat ji tady, to ne. Holt to nějak bude muset jít.

"No, nějak to půjde, ale žádná sláva to nebude." Prohlásil hlas.

"Na žádnou slávu jsem celkem zvyklá." Usadila jsem ho.


Doktorka vešla dřív, než jsem ji čekala. Hlas mínil, že měla tu propouštěcí zprávu dávno sepsanou, takže ji teď jen přináší.
To by ale musela mít sepsané dvě. Jednu, že nález je špatný a druhou, že dobrý.

"V tom prvním případě by žádnou propouštěcí zprávu nepsala!" Opravil mě hlas.

"Ale psala! Reverz..." Na to já.

*

Žlučníková epizoda byla uzavřena jako rychlá střevní viróza, která na sonu zbarvila žlučník. Vyplynulo mi z toho, že je možná lépe, žádné sono nepodstupovat, dokud člověku není zase dobře.

Hlas to posoudil jako velice chytré, ale nepraktické. Dál jsme to zatím nerozebírali.

A pak nastala ta těžká chvíle. Pobrat dvěma rukama velkou a těžkou tašku, k tomu igelitku narvanou k prasknutí a Elenku k tomu do náruče, protože prostě odmítá chodit po svých. Když se někam jde.

Jenže do náruče se mi jednoduše nevešla, a tak po svých musela.

První scénu ztropila ještě na chodbě oddělení dětské pediatrie.
Druhou hned za ním u výtahů.
Třetí, když měla z výtahu vystoupit.
Čtvrtou ve vestibulu, kam jsem ji donesla od výtahů.
Pátou o kus dál, když jsem ji zase postavila, protože už jsem nemohla.

A takhle jsme putovali z části pro dospělé až na parking části pro děti.

Nikdo mi cestou nenabídl pomoc. Všichni jen zírali.

"Nediv se, chlapi neuznávají těžké tašky plné zbytečností. Jim by se tohle nikdy nestalo. Říkají si, že si za tu tíhu můžeš sama. Znají ženský..."

"To jsou teda hovada!" Rozčílila jsem se.

"Nechtěla byste něco vzít?" Oslovila mě na nádvoří nečekaně nějaká slečna s obloženým chlebíčkem v ruce.
"Ne, děkuju, jste hodná..." Odmítla jsem.

"Proč nepřijmeš?" Divil se hlas.
"Nechci nikoho otravovat." Vysvětlila jsem mu.

Vzápětí mi nabídly pomoc ještě dvě starší dámy, které šly za náma. Prý to znají, dodaly na vysvětlenou.

"Vidíš, ženský ti rozuměj!" Usmíval se na mě povzbudivě hlas, ale já si od nich pomoct nedala.

"Jsi hloupá, zbytečně se dřeš."

"Nebudou mi tahat tašky starý ženský! Chlap mi má pomoct!" Nedala jsem si pokoj.


Nějaký řidič, který zrovna projížděl parkovištěm, u nás zastavil a začal otevírat okénko.
To mi teda chce pomoct brzo, když už jsme u auta, napadlo mě.

"Budete vyjíždět?"

"Jo..." Ušklíbla jsem se a otevřela kufr, abych tam naházela zavazadla. To živé jsem usadila do sedačky a pomalu vycouvala. Ještě předtím jsem zatopila a podala Elence čaj a knížku. Ať si počká, frajer. To snad ne. Kroutila jsem dál nad těmi poměry hlavou a jelo se.

*

Sotva jsem vyjela zpoza závory, míjela jsem autobusovou zastávku, na které stála mladá krásná slečna. Nějaký pablb přede mnou nečekaně zabrzdil a sroloval okénko směrem k zastávce, aby ho holka slyšela. Abych slyšela i já, musela bych srolovat okno taky, ale nezajímalo mě to. Do chvíle, kdy slečna rozpačitě zakroutila hlavou, jako že NE.

"On jí snad nabízí svezení, nebo co?!" Vyhrkla jsem.
"To víš, líbí se mu... No tak! Taky tě kolikrát napadlo někoho svézt, když jedeš prázdná..." Snažil se hlas zmírnit mé utrpení.

"Tak já se tady plahočim, jsem úplně vorvaná, a žádnej chlap mě nezastaví, aby se nabídl na pomoc, a tahle tady stojí s kabeličkou, za chvíli jí to jede, o nic jí nejde - a ejhle, může bejt doma ještě rychleji, protože jí zastaví tenhle debil, co riskuje klidně bouračku, jen aby jí svez´!"

Hlas mlčel.

"Proč nic neřikáš? Tak řekni něco!" Vyzívala jsem ho.

"Všechno sis to podepsala."

"Drž hubu!"

"Vorvaná matka jsi dobrovolně, a chlapy nezajímaj vorvaný matky s deseti kuframa a dítětem na ruce."

"Nechceš mi říct, že jí zastavil proto, že má jenom kabelku..."

"To nechci..."

"Mě by opravdu zajímalo, jestli by zastavil i u mě, kdybychom tam takhle stály teď s Elenkou!" Pustila jsem se na tenký led.

"Jinou otázku..." Žádal hlas.

"Nemám jinou otázku."

"Tak buď ráda, že máš auto a jeď."
Bouchl mi kamarádsky do dveří kufru, jako by mě chtěl popostrčit vstříc k domovu. Tak jsem objela flirtujícího pablba, zařadila se za pohřební vůz, který snad nikomu cestou zastavovat nebude, a pustila jsem si muziku.
A zase je dobře. I když náš život někdy vypadá, jako by byl na reverz.

***
KONEC
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martin | 27. listopadu 2011 v 17:59 | Reagovat

Pěkně se s tim pereš. S těma svejma trampotama brouka pytlíka :-)

2 Jane | Web | 27. listopadu 2011 v 20:03 | Reagovat

To jsou trampoty ctihodné matky, ty brouku pytlíku :)

3 Kiki | 27. listopadu 2011 v 20:15 | Reagovat

Jani, promin, ale  nejsem schopna si to precist, je to moc  dlouhy!:)   musis mi to přetlumočit!  fakt jsme se  snažila,ale nejde to:)

4 Jane | Web | 27. listopadu 2011 v 20:20 | Reagovat

To je povídka, tohle už je druhá část a konec - takže od zítra už zas budeš mít co číst :) Pokusim se jasně a stručně - pro Tebe :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.