Život na reverz

23. listopadu 2011 v 6:00 |  Povídky nemocniční (jak to bylo v časech nejtěžších)*


"Hodně se divíš, že zvrací, při tom, jak jí vyváříš?"

"Nezkoušej to házet na mě!" Obořila jsem se na ušklíbající se hlas, který se rozléhal obývákem,
zatímco Elenka v předklonu zvracela na podlahu.

"Ale jistá si nejsi..." Popichoval mě dál, ale já se ho rozhodla ignorovat.

"Ještě, že jsem nevytíral..." Prohodil cynickyZdeněk, a hned na to už začalo být jasné, že to pivo,
co nám přinesl, si vypijeme jindy.

Elenka totiž ječela bolestí a to nás přimělo sednout do auta a jet s ní na pohotovost.
Bylo 21 hodin.

*

"Pane doktore, vzal byste nás? Ona tady zvrací..." Ukazovala jsem Elenku brýlatému doktorovi,
který po dvaceti minutách vylezl ze své ordinace, aby se rozhodl, koho vezme na řadu teď.

"Zvrací?" Zopakoval udiveně.

"No, ona má srdeční vadu." Dodala jsem v dobré víře, že to její vyšetření uspíší.

"Neděs ho, chudáka... Vidíš, jak se orosil?" Uchechtl se hlas a doktor skutečně otřel čelo a povídá:

"Srdeční vadu?! Tak to ji nechám paní doktorce... Pojďte vy!" Ukázal prstem na lidi s kašlajícím chlapečkem
a my se zase posadili.


Za dalších dvacet minut se jeho dveře znova otevřely. Přehlížel nás. Vzal usmrkanou holčičku.
Co prý vidí tmu.

"Možná mu to přijde zajímavější..." Podotkl hlas.

A pak konečně otevřela dveře své ordinace i jakási doktorka, která vyřkla Elenky příjmení.

Vtrhli jsme dovnitř, a zatímco Zdeněk držel Elence u brady misku, já měla vyprávět, copak že se nám to přihodilo...

Lékařka dlouze zapisovala, ověřovala kontaktní údaje, četla Elenky zprávu z kardia, a pak konečně přistoupila k vlastní prohlídce. Prohmatávání břicha Elenku evidentně bolelo, a tak jsme byli odesláni na ultrazvuk.
Ještě pořád je naděje, že jde jen o podrážděný žaludek, utěšovala jsem se.

"Jen si to nemaluj, měla sis vzít věci, už jsi zapomněla, jak se to vyplácí?" Připomínal mi hlas a já trnula, že si nás tady už zase nechají.

"Přece nemusí bejt pokaždý hned zle! Jsme tu jenom preventivně, kdyby u toho blinkání tak neječela, tak jsme doma a byla by na dietě... Piškoty... Rohlík..."

"Takže by se pro ni nic nezměnilo..." Dobíral si mě můj věčný oponent, který mě pomalu připravoval na příběh o další hospitalizaci. "Nepřeješ jí trochu pořádný nemocniční stravy?"

"Neblázni, já už na to nemám." Namítla jsem odevzdaně.

"Jenom šedesát na den... Vyber jí kasičku."

"Víš, jak to myslim." Podívala jsem se na toho vtipálka kamennou tváří, aby pochopil, že tohle je vážná věc.

"Tak to prr, já osud nepíšu..." Bránil se hlas, a už jsme vstupovali do vyšetřovny.


*

"Něco takovýho jsem u dvouletýho dítěte teda ještě neviděla..." Divila se rentgenistka a kroužila dál po Elenky bříšku.

"Co jako?" Vyhrkli jsme unisono.

"Zánět žlučníku!"

"Prosim?! Jak se to stalo?" Ptala jsem se hysterickým tónem.

"To těžko říct, asi bere silný léky, ne?" Hádala doktorka a nám nezbylo, než přitakat.

*

V čekárně pohotovosti jsme pak čekali na resumé. Přišlo brzy.

"Sestra vás teď zavede na oddělení, kde pro vás máme volný pokojíček, ano?" Vzala to lékařka pěkně od konce.

"Jak to?" Řekla jsem a sama cítila, jak to znělo usouženě.

"Zánět žlučníku u dvouletýho dítěte, navíc se srdeční vadou, to uznejte sama, že nemůžeme řešit jinak." Vysvětlila mi.

"Neříkal jsem ti to? Teď pojedeš pro věci..." Ozval se zase hlas. Měla jsem ho poslechnout hned; kdy už si konečně zvyknu, že holt mívá pravdu?

Jenže já si zatím nezvykla ani na ty jeho nemístné fórky, natož mu důvěřovat. Kdo by věřil niternímu hlasu? Byť svému...
Že všichni?

*

Sestra nás vedla daleko a dlouho, z dětské budovy do části pro dospělé.
Elenka od té chvíle už ani jednou nezvracela, ani nezaplakala, ani nevykřikla bolestí. Trochu pozdě, miláčku... Napadlo mě.

"Se těšim na tvý hádky se sestrama, už mi to chybí..." Utrousil hlas.

"Snad to bude v pohodě, říkala, že tu budem snad jenom pár dní..." Ubezpečovala jsem především sama sebe, že přece nemusí být vždycky zle...

"Jenže to bys nesměla bejt ty!" Zasmál se hlas, až mi zalehlo v uších.

*

Když jsme vešli do pokoje na dětské pediatrii, bylo jedenáct hodin. Přede mnou byla nutná cesta zpátky do Dejvic, sbalit nám věci a přivézt je do našeho nového místa pobytu, a to tak rychle, aby se Elenka nestačila vzbudit. Tedy až usne.

A aby mohla usnout, bylo ještě potřeba udělat povinná vstupní vyšetření - krev, moč, tlak a teplotu změřit...
A nechat se oficiálně přijmout od noční lékařky tohoto oddělení.

Zatímco Zdeněk bavil naši usínající dceru, já byla povolána jakýmsi mladíkem do sesterny, vyplnit nějaké papíry.

Usadil mě do křesla a začal vyplňovat lejstra:

"Tak jméno, rodné číslo, adresa, telefon... jo jo jo, to všechno tady vidim..." Koukal do papíru z pohotovosti.

"Řekněte mi, je z úplné rodiny?" Podíval se na mě s propiskou v ruce.

"Ano..." Podepřela jsem si rukou bradu v předtuše dlouhého rozhovoru.

"Neboj, už jenom padesát odpovědí." Zažertoval hlas, ale mně do smíchu nebylo. Hlavou se mi honily otázky, co se to zase děje a proč, a přitom jsem je zároveň zaháněla, protože se zdálo, že právě teď pro mě bude lepší, vůbec nemyslet.

"Seš si jistá?"

"Nemyslet, jako že nepřemejšlet nad timhle!" Ubezpečila jsem hlas, že úplně vypnout mozek nehodlám.

"Možná by to bylo lepší, jak tě tak sleduju..." Nadhodil.

"Co zas máš?"

"Není to heparinovej vrah, hoď se do klidu." Hlas, jako by mi četl myšlenky. Mám hlas, který umí číst...

"To máš, a taky příliš bujnou fantazii. Ale to sama víš." Připomenul mi mou slabost během další četby toku mých myšlenek.

Skutečně jsem si při pohledu na zdravotního bratra přehrávala tragický příběh o heparinovém vrahovi; co když je tohle taky nějakej magor? Vypadá divně... Divně se ptá...

"Nějakou alergii Elen má?"

"Nemá."

"Nějaká dietní omezení Elen má? Třeba jestli nemá cukrovku..."

"Nemá. Nemá kromě srdeční vady nic. Jestli to teda můžu urychlit."

"Jasný... Má Elen kromě té srdeční vady ještě nějakou diagnózu?"

Zůstala jsem na bratra zírat.

"Řekni mu to, normálně ho sjeď!" Naváděl mě hlas a já měla sto chutí se do kluka fakt pustit. Za to zdržování.
A za blbost.

"Teď jsem vám řekla, že nemá vůbec žádný jiný zdravotní problém, než s tím srdcem!" Zopakovala jsem mu důrazně a on se hluboce nadechl a řekl:

"Jasný..."

Potom dlouho psal, a přešel k dalšímu bodu ve svém formuláři.

"Bere Elen nějaké léky?"

"Bere léky na srdce..." Vřelo to vě mně, ačkoliv hlas mě hladil po zádech, abych nevybouchla hned ve dveřích.

"Jasný..."

Tak na tohle nemám. Ne dneska, ne teď... Cedila jsem mezi zuby a hlas neustával v masáži mých zad. Narovnala jsem se,
poposedla si a snažila se uklidnit.

"Moc to prožíváš... Už opět..." Pomáhal mi hlas hodit se do pohody.

"Fůůůů" Vydechla jsem nahlas. A hned potom vyjmenovala bratrovi léky, které má dcera bere. Včetně toho na ředění krve, který jí píchám.

"Ten si přivezte!" Nabádal mě.

Výborně, marně jsem zadoufala, že to píchání vezme na chvíli někdo za mě.

"Nekecej, vždyť pro ni je lepší, že to budeš dál dělat ty..." Podotýkal uvědoměle hlas a já s ním musela souhlasit.
Stejně bych nerada, aby jí kdokoliv dělal - cokoliv...

*

Zdeněk musel odjet; byla jedna, za tři hodiny ho měl budík vyhnat z postele, aby spěchal do práce.

Zůstaly jsme s Elenkou samy. Čekalo se na doktorku, až nás přijme a rozhodne, jestli se začne s léčbou Elenky žlučníku hned, anebo až ráno.

Doktorka si dala na čas. Mezitím mě zdravotník pozval i s dcerou na ošetřovnu, kde hodlali Elenku měřit a vážit.

Rozplakala se.

"Neboj se, dej pěkně ručičku, sestřička ti změří tláček, ano?" Přemlouvala Elenku sestra, zatímco bratr začal ovinovat plátno kolem hubené ručky.

Prej sestřička, ten je buď teplej, anebo je mu všechno jedno. Letělo mi hlavou, která se rozhodla pracovat jen v povrchní rovině - aspoň po zbytek téhle noci.

Ovšem když ta sestřička podala cosi ve stříkačce té druhé sestřičce, která to vpravila Elence do žíly, zděsila jsem se.

"Copak jí to tam pouštíte?"
"To je heparin, aby se v té kanyle neutvořila sraženinová zátka, to by pak nebyla ta kanyla funkční..."
Vysvětlila mi sestra ochotně, zatímco já sledovala podezřelou sestru v kalhotech a hledala na něm usvědčující znaky.

"Zbav se toho dojmu, že každý zdravotník je Zelenka, prosim tě." Přimlouval se hlas za mé duševní zdraví, ale nešlo to hned. Až druhý den, když se Elence přes noc nic nestalo, jsem vůči němu pozbyla podezření.
Ovšem jen pokud jde o vražedné sklony.
*

Pokračování:

Elenka si z vyšetřovny odnášela ruku jako bambuli, měla v ní zapíchnutou kanylu, omotanou obvazem tak, že nebyly vidět prsty, a to všechno podložené dlahou.

Na mé protesty, že TOHLE snad není nutné, poté, co mi lékařka po svém zpožděném příchodu, sdělila, že léčba Elenky žlučníku nebude veškerá žádná, odvětila, že by mohla třeba přestat pít, anebo jíst - to by potom tou kanylou dostávala infuzi.

Že ji rovnou nevycévkovali....

Léčba Elenky měla spočívat především v dietě. Vlastně jenom v dietě. Zůstala zkrátka v Motole jen na pozorování. S kanylou v ruce pro nějaký případ zhoršení...

Usnula poměrně brzy, tedy ve dvě, a já se vydala na cestu domů. Jela jsem rychle, cesta byla skoro volná, a abych neměla nutkání MYSLET, pustila jsem si hudbu. A zpívala...

Hlas se taky přidal. Docela spontánně.

Doma jsem naházela do obrovské tašky jen to nezbytné, protože hospitalizace by prý neměla trvat déle, než pár dní.
Jenže, aby tomu tak skutečně bylo, naházela jsem do té tašky nakonec věci na týden. Možná na dva. A hračky. A knížky. A vlastní polštář, aspoň ten Elenčin.

Hlas sice namítal, že tenhle můj postup v uvažování, je úplně absurdní, že věci se skutečně nedějou na základě toho, jestli budu mít o pár kilo těžší tašku, dokonce ani na základě toho, čemu věřím, ale já to dobře znám, jak to chodí. Kdykoliv si vezmu každou ponožku jinou, někde se zrovna zouvám...

Jako třeba dnes. Ještě, že jsem do našeho pokoje číslo 3 přijela až ve tři a s nikým se už nesetkala.
Vlastně ano, s bratrem Zelenkou.

Žádal mě o odevzdání všech léků, které jsem přivezla pro dceru.

"Já se s paní doktorkou domluvila, že jí je budu dávat sama, když jí budu i píchat ty injekce..." Oznámila jsem mu.

"Jo? Aha, tak to potom jo." Neměl námitek a já mohla jít konečně do sprchy.

Ve dveřích se ale ještě zastavil: "Ještě jedna věc, my tady máme kamery, abysme sledovali děti, takže se pořád díváme... Kdybyste se chtěla třeba převlíct a vadilo by vám to, tak si zalezte do koupelny, třeba..."

"Dobře, děkuju. Zrovna jsem tam zalejzala..." Usmála jsem se na něj a bylo to naposled, co jsem se během tohoto pobytu snažila tvářit přívětivě.


V půl sedmé ráno, po třech hodinách mého spánku, se začal z chodby ozývat neskutečný kravál. Smích, řev, veselí, člověk by nevěřil, že se probudil v nemocničním pokoji.

Byly to sestry, které se právě střídali ve službě. Kdybych nebyla tak strašně ospalá, šla bych je seřvat. Takhle jsem jim nadávala jen v duchu. Ani hlas neměl energii situaci nějak komentovat, natož řešit.

Před sedmou, když jsem byla někde mezi snem a hlučnou realitou, objevil se nad mou postelí Zelenka. Vyděsila jsem se a rychle se posadila, aby mi něco neuteklo.

"Klid, já jenom potřebuju vědět, jestli jste dala Elence ty léky teď v sedm."

"Já jí je dávám až v půl devátý!" Obořila jsem se na něj, jako na někoho, kdo si mě dovoluje obtěžovat něčím, do čeho mu vůbec nic není.

"My tady dáváme dětem léky v sedm, víte..." Nedal se odbýt.

"Ale ona je bere v půl devátý!" Zdůraznila jsem tu hodinu, aby konečně pochopil, že se jí teď léky dávat rozhodně nebudou.
Vzbudila jsem tím ostřejším tónem i hlas, takže už se nespalo. Šla jsem se do koupelny umýt a obléknout a rychle se i nasnídat, než se vzbudí Elenka. K mému velkému překvapení mi na osmou byla donesena snídaně na pokoj. Žádný lísteček, žádná cesta do jídelny, dokonce žádné odnášení špinavého nádobí - přinesli, odnesli. Tedy jedna, Ukrajinka.

Celé dopoledne probíhalo dobře, až do chvíle, kdy jsme s Elenkou vyšly na chodbu, že si povozí svůj kočárek mezi dětmi. Nějaká maminka se chytla za hlavu:

"Tak a teď ho Elinka bude chtít taky!"

"Elinka ho má, o co jí jde?" Ptal se hlas, ale v příští minutě se ukázalo, že tak paní říká své dceři.

"Taky máte Elen?" Usmála jsem se, ale paní se zamračila.

"Vůbec ne, my jsme Ella. Se dvěma el!" Podotkla, abych to třeba někdy nepsala špatně.

"Obě jsou Ella, jo?" Zasmál se hlas a já potom paní sdělila, že MY jsme Elen a to s jedním el. Kdyby to třeba někdy psala...

Vzápětí se ta Ella začala sápat Elence po kočárku a paní se jí ho s evidentně těžkým srdcem snažila vyrvat. Přitom se mi svěřila, že se domnívala, jak vybrala originální jméno pro dceru, a zatím potkává samé Ely. Zrovna prý u nich za rohem jedna bydlí, i když nemá dvě el... Ale stejně, je to v podstatě stejné...

"Jo, to je známá pravda - čím víc se něco mění, tím víc je to totéž..." Zafilozofoval si hlas, a když měla naše Elenka zpátky své růžové vozítko, vydala jsem se s ní zase na cestu kolem sesterny.

Zaslechla jsem, jak ta mamina někomu volá a stěžuje si, že tady nějaká holčička má kočárek, a že to je teda bezva...

Tak si ho asi taky objedná z domova, napadlo mě. Ale hlas mě ujistil, že se mýlím; obstará jí ho sestra, kterou naseru, a to proto, aby nasrala zas ona mě...

"Tak to se mám zase na co těšit..."

"Jo, bude to sranda."

"Jak pro koho, ne?"

"To je fakt, ty se moc nepobavíš. Je mi tě líto."

"Tak dík."

*

Přes poledne, když Elenka spala, odskočila jsem si na záchod. Nad tlačítkem, kterým se zvonilo na sestry, byl nápis:
Tlačením přivolej sestru.

Původně tam stálo: Ztlačením, jenže to nějaký vtipálek poupravil. Ha ha ha.

"Tak vidíš, aspoň trošku legrace si tady užiješ..." Zaryl do mě hlas svou ironickou poznámkou.

"Jestli tímhle všechna sranda končí, tak mě teda nebaví."

"Ale jdi ty, stačí, že bavit se budu já."

"Jak to?"

"Řekl jsem ti, co tě čeká, ne?"

"Řekls mi, co mě nečeká!"

"To je taky dobrý vědět, nemyslíš?" Uzavřel řečnickou otázkou hlas. Řečnickou jsem z ní udělala já, protože jsem na ni už neodpověděla. Aspoň prozatím.

*
Pokračování:

Zašla jsem si koupit kafe do vestibulu a rychle se zase vrátila, kdyby se náhodou Elenka vzbudila, ať tam není sama. Hlas ji tam sice hlídal, ale kdoví, jestli by ho slyšela taky.

Posadila jsem se na rozvrzané štokrle, co jsem vytáhla zpod parapetu a začala si psát do svého bloku - do blogu to nešlo, neměla jsem s sebou počítač. Najednou někdo vrazil do dveří. Otočila jsem se a viděla postel.
Kdosi ji soukal do dveří a dělal přitom takový rámus, že Elenka byla v tu ránu vzhůru.

"No no!" Sykl hlas a já se přidala: "To by nešlo trošku s citem? Elenka spí!"

Za obrovskou postelí se objevila mrňavá sestra a já už věděla, že to je ta, co bude shánět ten kočárek...

"Jste v nemocnici! A máme příjem!" Nešetřila hlasem, aby tu holku jó vzbudila, kdyby tedy náhodou ještě spala.

"Já jen prosim, jestli byste mohla dopřát Elence trochu klidu na vyspání, právě proto, že jsme v nemocnici!" Vyjela jsem na bezohlednou sestru, ale ona spustila:

"Máme příjem, vám řikám! Vám by se taky nelíbilo, kdybyste měla nemocnou holčičku a musela čekat!"

"To posrala, co?" Napověděl mi hlas, co jsem poznala sama.

"Co že?! Já MÁM nemocnou holčičku a taky musela čekat! A teď potřebovala spát!"

Elenka nás z postýlky sledovala, ale já byla zrovna nepříčetná, takže jsem k ní hned ani nešla.

"Já to za tebe nevezmu, jak sama uznáš..." Upozornil mě hlas, takže jsem se po odchodu sestry, která ukotvila novou postel v rohu místnosti, koukala rychle sebrat, abych ten pobyt Elence ještě víc neznepříjemňovala svými výstupy.

"To se nesnaž, už si zvykla, že jsi labilní."

*

Když jsem zjistila, že Elenka je celá nesvá a plačtivá, popadlo mě TO znova. A tak jsem ji čapla a hodlala ji zanést na sesternu, aby ta ženská viděla, co způsobila. Hlas se pousmál:

"To nemyslíš vážně..."

"To si piš, že myslim!"

"Zas jí řekneš, aby si ji šla uspat? To se budeš opakovat, zkus něco novýho." Nabádal mě k originalitě, ale já na nic nového ve svém rozpoložení nemohla přijít.


S Elenkou v náručí jsem se postavila do dveří sesterny, kde k nám upřelo zraky plno sester, a spustila jsem:

"Stálo to za to, rvát tam tu postel a vzbudit ji? Kde je teda ta pacientka?!"

"Vždyť tam je, ne?"

"Ne, není tam!"

"Já s váma nebudu diskutovat."

"A nemáte právo mi tady povídat, že kdybych měla nemocnou holčičku! Mám ji nemocnou a hodně!"

Sestra mlčela a my se odebraly zpátky do pokoje.

"Tos jí to nandala!" Smál se hlas, ale mně bylo líp. Hlavně proto, že jsem se právě rozhodla:
Podepíšu reverz!

No co, je jí evidentně dobře, co nás přijali, tak nezvrací, léčbu žádnou nemá, pije, rohlíky jí... A to může i doma.

*
Elenka v pokoji hned chytla svůj kočárek, a že pojedeme za dětmi na chodbu. Pořád jí v držení madel vadila ta zafačovaná ruka, a tentokrát stačilo jediné slovo, abych svůj plán uvedla v realizaci. To její slůvku znělo: SUNDAT!

Vydala jsem se s ní opět na sesternu, kde jsem "zlou" sestru požádala, aby Elence okamžitě vyndala kanylu, protože odcházíme domů.

"Tam, kde bude mít klid na vyléčení!" Dodala jsem důrazně.

"Já jí cokoliv vyndám, až když mi to řekne doktorka, ne vy." Odbyla mě.

"Tak ji zavolejte!" Nedala jsem se.

"Je na obědě!" Odbyla mě zas.

"Protože my potom odcházíme!" Zopakovala jsem jí, aby bylo úplně jasno.

Hlas se smál a mohl si ukroutit hlavu nad mým konáním, ale už mě nemohlo nic zastavit.
Jen ta kanyla.
Snad jsme si tu pobyly letos až až!

*

Ani za dvě hodiny ještě na nově přistaveném lůžku žádná "nemocná holčička" neležela, a to mě v mém plánu jen utvrdilo.
Zaklepala jsem na lékařský pokoj. Dveře mi otevřela jiná doktorka, než ta "naše", a sdělila mi, že ta "naše" právě vyučuje mediky, takže její návrat na oddělení se předpokládá v pozdějších odpoledních hodinách.

"A máš po ptákách." Ušklíbl se hlas. "Ale já vim, ty se nedáš..." Dodal ironicky.

"Tak já se obracím na vás, paní doktorko, když tady ta naše není... Já bych chtěla odejít s dcerou domů. Jako na reverz." Doplnila jsem na vysvětlenou.

"Dobře, ale to skutečně musíte domluvit až s vaší paní doktorkou, ano?" Snažila se mě setřást, ale marně.

"Ale vy ji tady teď zastupujete, ne?"

"Ne tak úplně, já mám na starost jiné pacienty..."

"Ale kdyby se Elence něco stalo, tak ji ošetříte, ne?"

"To samozřejmě ano, ale..."

"Tak jí prosím vás sundejte tu kanylu, na zbytku se potom domluvím s její doktorkou."

"To úplně dobře nejde..."

"Jak to, že ne?"

"To musí rozhodnout taky paní doktorka..."

"Nech ji už bejt, dyť je úplně v úzkých!" Přimlouval se za divnou lékařku hlas, ale nepomohlo jí to.

"Když já řeknu, že tu kanylu v ruce už mít nebude, tak se jí to sundá!" Uvědomila jsem ji.

"Já opravdu nemůžu."

"Tak jí to sundám sama."

"To dost dobře nejde..." Vyhrnula čelo jako roletu.

"Ale jde, já vám to klidně předvedu!"
Přitlačila jsem ji ke zdi, až nakonec slíbila, že pročte naše papíry a uvidí, co se dá dělat.
Ještě, že tak, nechtělo se mi své hrozby plnit...
Tedy ty o kanyle.


"Ty seš hustá, zatim pojď mrknout, jakej Ella vyfásla kočárek!"
Zval mě hlas k dalším událostem na oddělení dětské pediatrie - konkrétně před pokojem číslo tři...

*

"Sestřičko, tady holčička se pořád producíruje s tim kočárkem a naše děti jsou z toho celý nesvý!"

Zaslechla jsem ze sesterny hlas maminky Elly.

"To snad ne! Doufám, že neoroduje za to, aby nám ten kočár zakázaly, protože to maj teda smůlu!"

"To bys ji odvezla domů i s tou kanylou, co?" Odhadoval pobavený hlas, a celkem správně.

"Já bych jí to namou duši vyrvala!" Ulevila jsem si.

"Rád bych to viděl, škoda, že na to nemáš..." Snažil se mě vyhecovat.

"Nemám no - nemám náplast, nemám tampónek... Ona má naředěnou krev, to by teklo hodně..."


Sestra, s níž jsem právě na nože, vyšla ze sesterny a změřila Elenky kočárek přísným pohledem. Pak koukla na mě a musela pochopit, že tudy cesta nevede.

Zalezla zpátky a někam volala.

"Tady Nosková, prosim tě, nemáte tam nějakej malej kočárek pro panenky? Na půjčení tady maminkám..."

Netrvalo dlouho a po chodbě kráčela malá Ella s růžovým vozítkem, který jako na potvoru chtěla i Elenka.

"Ty máš svůj tady, miláčku." Uvědomila jsem ji tiše, abych neudělala nikomu radost.

"Né! Ten!" Ukazovala příliš nápadně Elenka, až si toho jedna z matek s potěšením všimla.

"Jen ať si ho půjčí, ona zase půjčí Ellince ten svůj, že jo?" Usmála se shovívavě na mou dceru a už jí brala kočárek.

Nechápala jsem Elenky volbu, protože ten zapůjčený byl menší, bez boudičky, bez panenky, vybledlý...
Navíc ta mrcha sestra bude určitě namítat, že pro nás ho nesháněla...
.
Jako by tušila, že mi s tím cizím kočárkem udělá zle. Proč děti vždycky chtějí to, co nemají?

"Myslíš, že jenom děti?" Odpověděl mi otázkou hlas a já musela uznat, že je to vlastně přirozené.


*

"Nate, a schovejte si ho někam!" Vyštěkla na mě matka Vojtíška, kterému právě vytrhla ze spárů Elenky kočárek, který pracně sebral malé Elle. Jen Elenka měla zájem o ten půjčený.

"Proč bychom si ho měly schovávat, když si s ním hraje?" Nechápala jsem doporučení té paní.

"Ňáká divná, co?" Nechápal ani hlas. "To víš, oni nemaj..."

"Oni jsou kluk!" Argumentovala jsem.

"Jenže mezi ženskýma!" Vysvětlil mi hlas, jak kluci získávají holčičí móresy.

"Nemám teda Elenku oblíkat do modrý, když oni nemaj růžovou?" Přisadila jsem si ještě, ale pak už jsme toho nechali.

Elenka se na mě znova obrátila s prosbou o sundání kanyly, takže jsem se rozhodla: Buď teď, anebo - prostě teď!

*
Pokračování zítra
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martin | 23. listopadu 2011 v 6:39 | Reagovat

Ackokiv je to smutny pribeh, musel jsem se smat sarkasticke poznamce tveho hlasu, ze se tesi na hadky se sestrama. To ja se tesim taky, jiste se tu zitra nejake objevi. Nebyla bys to totiz ty, aby ses nestihla pohadat se sestrou. At uz ma kalhoty, nebo zasteru :-)

2 Kiki | 23. listopadu 2011 v 6:59 | Reagovat

Jani,fakt Te  obdivuju,  ty  cím vsím sis  prosla, to je  neskutecny, mas  strasne  pevny  nervy, jsi vazne nejlepsi mama a vubec se ti nedivim, ze tam vedes hadky se sestrama, neumeji se  vzit do tve situace...to nikdo si nedokaze predstavit jak tezky  to mas. Ale  jsem na tebe fakt pysna, jsi pro Elenku nejlepsi maminkou:)  Važně, palec nahoru!:D :)))Mam Te rada:)

3 Kiki | 24. listopadu 2011 v 12:00 | Reagovat

Ty  máš život samé dobrodružství!!!:))

4 Norbert | E-mail | 24. listopadu 2011 v 12:32 | Reagovat

Milá Janičko, jsi nejen krásná, chytrá, inteligentní, ale i úžasně obětavá žena. Děti opravdu musíme ochraňovat, no a ty to děláš moc a moc dobře, lepší mámu si Elenka opravdu přát nemůže. Zdravotnický personál, opravdu nedosahuje patřičné úrovně, proto, že se bráníš je dobře, moc dobře, jsme pro ně jen čísla, byznys, nebo jak to nazvat, jo braň se a chtěj pro svoje dítě to nej, kdo to nechápe je idiot, ať je bratr, nebo sestra. Držím tobě a hlavně Elence palce ať jste doma co nejdříve, pozdravuj i Zděnka a všem mnoho štěstí, lásky a zdraví, pa pa.

5 Jane | Web | 24. listopadu 2011 v 20:28 | Reagovat

Norbi, netušila jsem, že si taky čteš, to mě těší :)  Děkuju za krásný rozbor mé situace a slova chvály! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.