Listopad 2011

30.11.2011

30. listopadu 2011 v 6:00 DNES
Vítám Vás na svém blogu a přeju příjemné počtení...


***

Dnes nového nic, ale jestli jste nestačili postřehnout, před několika dny jsem vložila třetí díl svého románu,
jsem zvědavá, co na něj řeknete.

Hezký den!

29. 11. 2011

29. listopadu 2011 v 6:00 DNES
Včera jsem byla s Elenkou na poště.
Mimojiné tedy.
Pak taky v lékárně a u její dětské doktorky. Prostě samá nuda - chtělo by se říct.
Jenže to právě říct nemůžu!

Ne o návštěvě pošty.

Vejdu tam s ní v náručí, tam dvě fronty, jedna delší, druhá kratší.
Co se to děje, já taky jednou nepotřebuju k přepážce, u níž stojí ta delší? No to mám ale dneska šťastný den!

Tak stojím v té kratší, a najednou se ozve dědek z té delší - zhruba zprostředka:

"Vážení! Tady je ale jenom jedna fronta, ke všem těm okýnkům!"

Mladík na začátku té naší se na něj podíval a vysvětlil mu: "Tak snad nebudem stát na ulici!"

Snad jako že ZATÍM stojíme tady? Tak to né...

"Jak jedna fronta? Já tu vidim dvě!"

"Jedna je tady, tahle!" Ukázal mi dědek na řadu lidí před sebou.

"Já teda stojim v týhle." Ukázala jsem mu já na řadu lidí před sebou.

A víte, co on na to?

"Tak víte co? Mně je to jedno! Když je to jedno mojí frontě..." Očíhl, jestli se z ní někdo ozve a přidá na jeho stranu, ale když se tak nestalo, pokračoval: "tak mě to je jedno tuplem!"

Paní přede mnou se ozvala a přidala se na stranu mou. Prý taky stojí tady.
Čehož si snad každý všiml, ale byla hodná, protože mě a Elenku pustila před sebe. No bodejť, kdybych nezasáhla,
tak stojíme v té dlouhé frontě za dědkem ještě teď!

***
To mě naučila Elenka, takhle se rvát za svá práva - když to tak nazvu.
Respektive za její.

Nesmí do kolektivu - jen výjimečně, když to jako stojí za to - třeba hřiště, anebo nějaké to nakupování s dětským koutkem...

Ale aby musela riskovat, že něco chytí na nudné poště, tak to nedopustím.
Být tam sama, tak si klidně postojím - mít tedy celý den čas jen na dlouhou frontu kapitána dědka.
Ale takhle, s ní v náručí...
Navíc, když mám ten šťastný den, kdy narazím na krátkou frontu...
No nepostavte se do ní a neperte se za ten ojedinělý polibek paní Štěstěny! :)
***


Sestra Kiki mi položila zajímavou otázku. Měla někde uklidit.
Neživí se tím, byla to jen součást její práce - nakonec uklidit krám.
Jenže v té práci právě pro řadu neshod končí, a byla tam naposledy.

Zeptala se mě: "Mám ten úklid nějak vosrat, anebo se na něj mám vysrat úplně?"

Vosrat to, anebo se na to vysrat... Jedno z toho. Udělat to není v nabídce :)

To mě pobavilo a vzala jsem si z toho poučení.
Poučení a la Kiki:

Nechce se mi něco, co musím?
Tak to voseru!
Nechce se mi něco, co nemusím?
Tak se na to vyseru!
Stačí jen znát své povinnosti,
a hned vím, co s tím :)

Hezký den a zkuste to taky tak!
Při troše štěstí budete mít snažší život :)

No a v nejhorším si budete muset vystát nějakou tu dlouhou frontu...
***

28. 11. 2011

28. listopadu 2011 v 6:00 DNES
Zdravím své čtenáře,

dneska jsem slíbila své sestře jasný a přehledný článek na nějaké lehké téma...

Stavěli jsme se Zdeňkem botník, co jsme si koupili. Tentokrát nestačil ke sestavení jen pouhý imbus
(natož impulz), tudíž nám to dalo zabrat.
Ani jeden totiž nejsme technický typ.

Sotva jsme se prokousali návodem.

Velký problém nám způsobily šroubky. V návodu psali, že jich je v dodávce hned několik druhů.
Některé patnáctimilimetrové, jiné o milimetřík delší a jiné zas o milimetřík delší...

Zkoumali jsme šroub po šroubu, přikládali každý zvlášť k pravítku, a kolikrát se ani neshodli,
kolik ten či onen měří. Jeden tvrdil, že 15mm, druhý 14. A to tam o čtrnáctimilimetrových nebyla řeč!


Při namáhavé dřině, celodenní, kdy jsme dokonce oba utrpěli krvavá zranění, a museli si navzájem olepit prsty náplastmi,
přichystanými na zalepení Elenky vpichů po injekcích, jsme si otevřeli pivo.

Já zvládla dvě, takové to byly nervy!

"Nedávej si to už to třetí..." Naléhal na mě Zdeněk, když jsem si šla pro otevírák.

"Proč by ne?"

"Nevstaneš k Elence."

"Vždyť já budu spát u ní v pokojíčku."

"Ty budeš spát u ní v pokojíčku, ale já k ní budu vstávat z ložnice!"

Předvídal důsledky mého třetího piva, které jsem si tedy nakonec nedala. Bylo totiž jeho a prý nedá :)



Ale dopadlo to dobře, botník večer stál, a já Elenku v noci nepřeslechla. Když volala: Máma au! Táta au! Éenka né!

***

Život na reverz - pokračování

26. listopadu 2011 v 21:03 Povídky nemocniční


"Než ty dveře rozrazíš a spustíš, zkus to nejdřív úplně normálně a v klidu. Třeba budeš překvapená, že to někdy stačí..."
Přimlouval se hlas a já to teda zkusila.

Vešla jsem do sesterny, kde seděla taková od pohledu milá sestra a úplně normálně jsem se jí zeptala, jestli by Elence nevyndala tu kanylu, že už jí není potřeba, protože jí a pije úplně normálně.

Sestra vstala od stolu a se slovy: "Jasně, já jí to vyndám!" mi sebrala Elenku z náručí.

"To čumíš, co?" Zasmál se hlas mému udivenému výrazu.

"Skoro jsem si přála, aby mě odbyla, jak jsem v ráži." Procedila jsem mezi zuby, i když bylo určitě dobře, že jsem byla ušetřena "operovat" sama. Respektive, že Elenka toho byla ušetřena.

*

Doktorka za námi do pokoje přišla někdy v pět, kdy už na novém loži spala nová pacientka - sedmnáctiletá slečna - ta nemocná holčička, na kterou nakonec čekala postel tři hodiny.

"Tak copak se děje, povídejte." Vyzvala mě, když se posadila a usmála - asi přicházela v míru.

"Chci hned podepsat reverz a odejít s Elenkou domů. Hodně se mi nelíbilo jednání sestry, která ji nejen zbytečně vzbudila, ale ještě měla řeči... Přitom v noci Elenka usnula ve dvě a ani teď jí spánek nebyl dopřán..."

Stěžovala jsem si v dlouhém monologu a doktorka mi potom něžně vysvětlila, že ani jí se nelíbí omezená kapacita oddělení, ale holt je to tak.
Vůbec nepochopila, co se vlastně stalo.

"Ale pochopila, akorát se k tý sestře nechtěla vyjadřovat..." Vysvětlil mi hlas.

"Podívejte, já vás úplně chápu, máte pocit, že se tady s vaší dcerou nic nedělá, žádná léčba, že je dokonce už i v pořádku, aspoň jak se zdá, takže doma by to pro ni bylo lepší..."

Přitakávala jsem jako o život a ona pokračovala:

"Je tady jediný problém. Zítra ráno je objednaná na ultrazvuk toho žlučníku. Jako hospitalizovaná má prioritu, kdybyste měli přijet z domova, dostala by termín až někdy za tři měsíce, klidně. Takže bychom se nedověděli o tom nynějším stavu nic. Vyčkejte do rána... Ono to zřejmě bude dobrý, pak byste hned šly... Ano?"

Mlčela jsem. Byla jsem přesvědčená, že tohle jsou poslední chvíle tady, a nějak se teď nemohla na rychlo přeprogramovat na dýl.

"Tak řekni jí něco, čeká!" Strčil do mě hlas.

"No... Tak teda jo." Sklopila jsem hlavu.

"Výborně. A já vám slibuju, že hned ráno budem nachystnaní, aby nic dlouho netrvalo a mohly jste odjet domů co nejdřív."

"A máte už aspoň představu, z čeho se jí ten žlučník zanítil?" Nedalo mi to.

"My se domníváme, že je jenom podrážděný, nakonec. Krev i moč má v pořádku, teplotu nemá, která zánět žlučníku provází... Ten snímek moc nekoresponduje s jejím objektivním stavem. Taky to mohla být subjektivní chyba té vyšetřující... Jako že to mohla vidět zkresleně..."

Takže kdoví, jak to vlastně bylo...

Pak jsem byla ještě požádána, nedávat Elence příštího rána nic jíst, před tím vyšetřením.

S novou perspektivou před sebou jsme šly na chodbu stavět kostky. Nějak ten čas zabít. Už aby tu byl čas jít spát...

*

Jako na potvoru se mi rozbil telefon. Už dlouho mi nefungovalo jedno tlačítko; to, které mačkám při zadávání pinu. Už dlouho jsem ho zadávat nemusela, jenže dnes jsem si nedala pozor a telefon si nechala úplně vybít.
Takže jsem ho už znova nenastartovala.

Snažila jsem se o to po zbytek podvečera, Elenka si v postýlce prohlížela knihy a já nožíkem od snídaně dloubala do toho tlačítka, abych ho rozchodila.

Hlas mi řekl, že na kamerách vypadám všelijak, ale to mi bylo jedno.

Zrovna za mnou měla přijet návštěva, které jsem zatím nestačila prozradit, kde přesně ležíme. Kamarád měl přivézt banány - na Elenky dietku.

Tady je taky rozdávali, ale byly určeny výhradně diabetikům. To, že Elen momentálně drží dietu, jí ještě nedává právo na banán! Tak jsem jí ho objednala z venčí.

Do osmi jsem čekala, jestli nás kamarád najde, anebo se na nás vykašle, když neví, kde hledat, nefungující tlačítko na klávesnici mobilu už bylo úplně zprohýbané, a pořád nic.

Tak jsem ve sprchovém koutu napustila Elence vaničku, kterou jsem našla pod umyvadlem a posadila jsem se tam k ní na to štokrle z našeho pokoje.

Najednou slyším známý hlas: "Haló?! Jste tady?!" Kamarád!

"To neni možný, dokud jsem neztratila naději, že přijdeš, nepřišels. A jakmile jsem to vzdala, jsi tu!"

"Mohla ses mě zeptat, řekl bych ti, že banány budou..." Ozval se můj hlasový prorok.

"Já zapomněla, že se můžu ptát!" Uvědomila jsem si svou výsadu a zaradovala se podruhé - poprvé za ty banány.

*

"Zatnutím přivolej sestru!" Zachechtal se kamarád a já se podívala na stěnu sprchy, kde si zase nějaký vtipný pacient pohrával s nápisem nad špagátem, po jehož zatáhnutí se vyšle znamení na sesternu.

"Tobě to nepřijde vtipný? Když se ti ve sprše udělá blbě, tak zatneš svaly na prdeli a sestra ti přikluše na pomoc." Rozebíral kamarád absurdní scénu, kterou mu v představách rozehrál autor s gumou v ruce, ale já nějak neměla náladu si cokoliv takového představovat. Když odešel vyndat banány v pokoji na stůl, hlas teprve reagoval na mou nechuť se nápisu smát.

"Není to jenom proto, že víš, že tady se už nezasměješ?"

"Proto, že to vim, chci, aby už bylo ráno a jelo se domů. Pojede se, že jo?" Zkoumavě jsem se na něj podívala.

"Jo, ale žádnou prdel si od toho odchodu neslibuj."

"Takže nás nepustěj dobrovolně?!" Zhrozila jsem se.

"Jako jestli podepíšeš ten reverz? Chtěla bys život na reverz?"

"Když jsme tu po měsíci zas, tak mám pocit, že takovej mám."

"Ale takovej sis ho podepsala už dávno..." Vnadil mě k další diskuzi.

Podívala jsem se na něj, jako aby rovnou pokračoval a nenapínal mě.

"Každým velkým rozhodnutím si podepisuješ příští osud. Chtělas dítě, máš ho - musíš se starat v dobrém i zlém - takže být i tady, když to bude potřeba. Vědělas, že bude nemocná na srdce a nechala sis ji - i se všemi následky..."

"Teď tu nejsme se srdcem!" Namítla jsem.

"Ale jo... Nepřímo, ale jo. Není to pravda, co teď řeknu, ale v tomhle případě to sedí - všechno souvisí ve vším."

"Jak to, že to není pravda?"

"To říkáte vy, já říkám - příčina a následek. Podnět a odezva. Akce a reakce. A tak dál."

"A co zákon schválnosti? Někdy se dostavuje reakce jiná, než se očekává..."

"Ale to se nevylučuje. Reakce přijde vždy."

"Takže něco snědla?"

"Jo, hodně léků - za ty dva roky."

"A podepsala jsem jí to já, chceš říct?"

"Nechci."

*


Kamarádovi jsem vysvětlila, že se mi nepodařilo zapnout telefon, poté, co se vybil, protože nefunguje TOHLE tlačítko...

"Tak to se nedivim..."

"Ale ne, já se ho snažila opravit..." Vysvětlila jsem, proč je klávesnice celá promáčklá, v místě toho tlačítka, a on mi nakonec prostřednictvím svého telefonu nastavil nový pin. Takový, který neobsahuje to rozbité písmeno.

"Já mám ale věci, co?"

"Tak jsi mohla jít do sprchy zatnout zadek a třeba by ti sestra půjčila svůj mobil..."

"Ta? Leda tak mě srát!"

"Jdu uspávat Elen, zatímco si zas budeš stěžovat na osud..." Utrousil otráveně hlas.

"A nemám snad na co?" Ohradila jsem se, ale on už řekl jen:

"Všechno jsi to podepsala..." A šel.

*
Pokračování:

Nemocná holčička, která s námi sdílela pokoj, se vyplatila - mohla jsem jít do sprchy, aniž bych neustále vybíhala dívat se, jestli se Elenka nevyklání z postele, která jí byla malá. Malá na výšku. Přitom vysoká...

"Nerozebírej to, prostě z ní mohla vypadnout, kdyby chtěla..." Vmísil se mi hlas do psaní poznámek.

"Přesně tak, děkuju. A nekoukej mi pod ruku, víš, že to nemám ráda." Napomenula jsem ho.

Ve sprše jsem zkusila zatnout hýžďové svaly - viděla jsem se totiž v zrcadle, tak jsem ověřovala pevnost svého pozadí - úplně mimoděk. Na nápis jsem si vzpomněla až pak.

"Buď v klidu, sestra nepřijde - chybí tam písmena, jestli´s zapomněla!" Zasmál se hlas.

*

Ráno v půl sedmé nade mnou opět stál bratr Zelenka a žádal mě o léky pro Elenku - prý je čas.

"To nemyslíte vážně!"

"Jéžišmarjá, já už si vzpomínám..." Chytil se za bradu a vypochodoval z pokoje.

"Blbec." Ulevil si na jeho adresu rozespalý hlas.

Jenže už se nespalo, protože veselé ranní sestřičky se opět hihňaly na celou nemocnici.

No co, stejně jdeme domů, a kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp! Hudrovala jsem cestou do koupelny.
Za chvíli mě ale přivolal zpátky Elenky pláč. Stály nad ní nějaké dvě zdravotnice a snažily se jí změřit tlak.

"Copak se děje?" Zeptala jsem se jich, když jsem došla až k Elenky postýlce.

"Měříme tláček..." Zněla odpověď.

"Tak Elenko, dej pěkně ručičku, vždyť tohleto znáš..." Přemlouvala jsem dceru ke spolupráci.

Jenže se to sestřičkám nedařilo, měly tlakoměr jak pro Pepka námořníka.

"Při příjmu ji omotávali daleko menším hadříkem..." Radila jsem.

"Hadříkem, prej!" Slyšela jsem z koupelny pobavený hlas.

"Aha, no my jsme tady na praxi, takže máme svůj..." Řekla jedna ze sestřiček.

"VY JSTE TADY NA PRAXI?!!!" Vyjekla jsem.

"Klid..."

"Já podepisovala, že si nepřeju žádný mediky! To snad neni pravda!" Zakryla jsem si oběma dlaněma obličej, abych se uklidnila.

"Aha... Tak to nám nikdo neřekl..."

"Tak toho hned nechte a běžte."

Budoucí zdravotnice odešly a já hned za nimi. V noční košili.

"Aspoň se převlíkni, takhle vypadáš nedůstojně!" Tahal mě zpátky hlas, a já tedy zase zalezla a rychle se sháněla po svých věcech.

"A Elenku máš vzhůru, to od ní zas odejdeš něco vyšetřovat?"

Kruci. Člověk ani nemůže dát přirozený průchod emocím.

"Jsou chvíle, kdy by ani neměl..." Upozornil mě uvědomělý hlas.

Takže jsem kauzu "nedovolená akce" odložila na později. Vrátila jsem se k Elenky postýlce a všimla si obrovského nápisu, který na ní visel:

NESNÍDÁ

Byl přelepený lepenkou a určen zřejmě pro tu Ukrajinku, co roznáší jídlo.

"To vypadá, jako že: Zde leží exemplář, který nemá ve zvyku snídat..." Okomentoval hlas tu ceduli.

"No podle toho, jak se ty kozy za dveřma tleměj, tak si teda jak v ZOO připadám, to je fakt." Přisadila jsem si.


Tak jsme místo snídaně šly do herny stavět kostky.
A pak bylo deset a Elenka se už ozývala, že má hlad. Asi se jí ozýval žaludek.
Hlavně, že budou nachystaní, aby šlo všechno rychle, připomněla jsem si včerejší slova naší lékařky a vydala se rozhořčeně za ní.

"Ale my to sono nijak neurychlíme, to je na nich, kdy si ji zavolají..." Sdělila mi jako by nic. Jako by včera nic neříkala.

"A kdo za námi poslal ty medičky s tlakoměrem, když jsem podepisovala nesouhlas?" Uhodila jsem na ni ještě.

"Medičky tu dneska nejsou, to byly zřejmě budoucí sestry - takže musíte na staniční, když tak..." To "když tak", které dodala, znělo jako "Kdybyste si zase chtěla stěžovat".

"Má recht, co bys ty tak mohla chtít jinýho, že jo?" Dobíral si mě hlas.

"Neříkals něco o akci a reakci? Tak já jsem ta reagující, milej zlatej hlasitej."

*

Jakmile jsem zaklepala na dveře s nápisem Staniční sestra, zaklepal někdo i na mé rameno. Nějaká běžná sestra; podala mi papír a řekla: "Máte vyrazit na to sono."

Výborně. Zrovna teď. Oni mě prostě nenechaj si to s nimi vyřídit...

"Buď ráda, že už jdete. Elenka má hlad..." Snažil se mě hlas přivést k rozumu, který mi právě zastiňovala zlost.

Znova na ty dveře jsem už nezaklepala, ačkoliv se za nimi ozýval telefonní hovor, (takže staniční sestra byla přítomna); otočila jsem se a zamířila s Elenkou a s papírem k východu.

"Ale zaváhalas!" Povšiml si hlas.

"Jo, protože by mě fakt zajímalo, jestli ty souhlasy vůbec někdo čte!"

"Fakt tě to zajímá?" Nabízel hlas odpověď.

"Víš co? Radši ne... Já si nechám otázku v záloze." Překvapila jsem jeho i sebe.

*

"Slečna Elen!" Ozval se mužný mužský hlas z ordinace, kde se provádí ultrazvuk.

Rozhlédla jsem se a pak mi došlo, že volají mou Elenku. Hlas zakroutil hlavou a šlo se dovnitř.

"Sehnal jsem vám přesně tu paní doktorku, která vám dělala sono předtím. Ta nejlíp pozná rozdíl!" Holedbal se holobrádek, na kterém jediný mužný byl ten hlas.

"To snad ne! Takže jestli se spletla jednou, a viděla zkresleně, tak to uvidí zas..." Zděsila jsem se další případné chyby téhle osoby, která vyřkla tu neobvyklou diagnózu jako první.


"No krása! Jak je možný, že se jí to takhle vylepšilo, to teda nechápu, ale není tam žádná známka zánětu, všechno vypadá dobře."

Prohlásila a mně se ulevilo tak moc, že jsem v tu chvíli pustila z hlavy veškeré žabomyší války na všech frontách, kde je vedu.

"Víš, co se ušetří munice?"

"Jako nadávek? No já tý včerejší málem řekla, že je kráva." Přiznala jsem a přitom oblékala Elenku, zatímco lékařka sepisovala zprávu pro naši paní doktorku, která nás, jak doufám, na jejím základě okamžitě propustí.

"Myslel jsem energii." Podotkl suše hlas, když jsme za sebou zavřely dveře.

*

Zpátky v pokoji číslo tři a snídaně pro Elenku stále žádná... Zapisovala jsem si v duchu do svého bloku.

"Tak jí dej piškoty." Vymyslel hlas, ale já trvala na snídani od NICH.

Vyšla jsem na chodbu a rozhlédla se. Sesterna opět hučela, jako včelí úl, tak jsem se postavila do jeho dveří.
"Můžu vás poprosit o snídani pro Elenku? Už má vyšetření za sebou."

"Je tam ta pani, někde v kuchyňce!" Odbyla mě jedna z pilných včeliček.

Odešla jsem do kuchyňky a našla ji zhasnutou, opuštěnou, vyjedenou... Kuchyňku, ne tu Ukrajinku.

"To snad nebylo nutný dodávat..." Ušklíbal se hlas.


"Nikdo tam neni, takže bych byla ráda, kdybyste mi tu snídani obstaraly." Vtrhla jsem neohroženě zpátky do včelína. Jdem domů, jsou mi úplně jedno.

"Stejně tě zajímá jenom to, jestli zas nedostane něco tučnýho nebo mastnýho, aby sis mohla zase stěžovat..." Odhadoval hlas.

"Ne, jde mi o to, že si to platíme, tak ať je CO platit!" Vysvětlila jsem mu.
A zároveň jsem si vzpomněla na tu včerejší kyselou koprovku, co Elenka dostala k obědu, a mastné kuřecí stehno k večeři...

"Ale tohle jí taky řeknu, ještě, žes mi to připomněl." Dodala jsem.

*

Do pokoje vešla Ukrajinka s miskou piškotů a jogurtem, který Elenka nesmí.

"Tak co na to řikáš?" Podívala jsem se na hlas.

"Řikal jsem ti, ať jí dáš piškoty!" Rozhodil hlas rukama.

*

Začala jsem nás pomalu balit k odchodu a přemýšlela, jak to všechno odnesu do auta, to snad abych šla na dvakrát.
Jenže nechat ji tady, to ne. Holt to nějak bude muset jít.

"No, nějak to půjde, ale žádná sláva to nebude." Prohlásil hlas.

"Na žádnou slávu jsem celkem zvyklá." Usadila jsem ho.


Doktorka vešla dřív, než jsem ji čekala. Hlas mínil, že měla tu propouštěcí zprávu dávno sepsanou, takže ji teď jen přináší.
To by ale musela mít sepsané dvě. Jednu, že nález je špatný a druhou, že dobrý.

"V tom prvním případě by žádnou propouštěcí zprávu nepsala!" Opravil mě hlas.

"Ale psala! Reverz..." Na to já.

*

Žlučníková epizoda byla uzavřena jako rychlá střevní viróza, která na sonu zbarvila žlučník. Vyplynulo mi z toho, že je možná lépe, žádné sono nepodstupovat, dokud člověku není zase dobře.

Hlas to posoudil jako velice chytré, ale nepraktické. Dál jsme to zatím nerozebírali.

A pak nastala ta těžká chvíle. Pobrat dvěma rukama velkou a těžkou tašku, k tomu igelitku narvanou k prasknutí a Elenku k tomu do náruče, protože prostě odmítá chodit po svých. Když se někam jde.

Jenže do náruče se mi jednoduše nevešla, a tak po svých musela.

První scénu ztropila ještě na chodbě oddělení dětské pediatrie.
Druhou hned za ním u výtahů.
Třetí, když měla z výtahu vystoupit.
Čtvrtou ve vestibulu, kam jsem ji donesla od výtahů.
Pátou o kus dál, když jsem ji zase postavila, protože už jsem nemohla.

A takhle jsme putovali z části pro dospělé až na parking části pro děti.

Nikdo mi cestou nenabídl pomoc. Všichni jen zírali.

"Nediv se, chlapi neuznávají těžké tašky plné zbytečností. Jim by se tohle nikdy nestalo. Říkají si, že si za tu tíhu můžeš sama. Znají ženský..."

"To jsou teda hovada!" Rozčílila jsem se.

"Nechtěla byste něco vzít?" Oslovila mě na nádvoří nečekaně nějaká slečna s obloženým chlebíčkem v ruce.
"Ne, děkuju, jste hodná..." Odmítla jsem.

"Proč nepřijmeš?" Divil se hlas.
"Nechci nikoho otravovat." Vysvětlila jsem mu.

Vzápětí mi nabídly pomoc ještě dvě starší dámy, které šly za náma. Prý to znají, dodaly na vysvětlenou.

"Vidíš, ženský ti rozuměj!" Usmíval se na mě povzbudivě hlas, ale já si od nich pomoct nedala.

"Jsi hloupá, zbytečně se dřeš."

"Nebudou mi tahat tašky starý ženský! Chlap mi má pomoct!" Nedala jsem si pokoj.


Nějaký řidič, který zrovna projížděl parkovištěm, u nás zastavil a začal otevírat okénko.
To mi teda chce pomoct brzo, když už jsme u auta, napadlo mě.

"Budete vyjíždět?"

"Jo..." Ušklíbla jsem se a otevřela kufr, abych tam naházela zavazadla. To živé jsem usadila do sedačky a pomalu vycouvala. Ještě předtím jsem zatopila a podala Elence čaj a knížku. Ať si počká, frajer. To snad ne. Kroutila jsem dál nad těmi poměry hlavou a jelo se.

*

Sotva jsem vyjela zpoza závory, míjela jsem autobusovou zastávku, na které stála mladá krásná slečna. Nějaký pablb přede mnou nečekaně zabrzdil a sroloval okénko směrem k zastávce, aby ho holka slyšela. Abych slyšela i já, musela bych srolovat okno taky, ale nezajímalo mě to. Do chvíle, kdy slečna rozpačitě zakroutila hlavou, jako že NE.

"On jí snad nabízí svezení, nebo co?!" Vyhrkla jsem.
"To víš, líbí se mu... No tak! Taky tě kolikrát napadlo někoho svézt, když jedeš prázdná..." Snažil se hlas zmírnit mé utrpení.

"Tak já se tady plahočim, jsem úplně vorvaná, a žádnej chlap mě nezastaví, aby se nabídl na pomoc, a tahle tady stojí s kabeličkou, za chvíli jí to jede, o nic jí nejde - a ejhle, může bejt doma ještě rychleji, protože jí zastaví tenhle debil, co riskuje klidně bouračku, jen aby jí svez´!"

Hlas mlčel.

"Proč nic neřikáš? Tak řekni něco!" Vyzívala jsem ho.

"Všechno sis to podepsala."

"Drž hubu!"

"Vorvaná matka jsi dobrovolně, a chlapy nezajímaj vorvaný matky s deseti kuframa a dítětem na ruce."

"Nechceš mi říct, že jí zastavil proto, že má jenom kabelku..."

"To nechci..."

"Mě by opravdu zajímalo, jestli by zastavil i u mě, kdybychom tam takhle stály teď s Elenkou!" Pustila jsem se na tenký led.

"Jinou otázku..." Žádal hlas.

"Nemám jinou otázku."

"Tak buď ráda, že máš auto a jeď."
Bouchl mi kamarádsky do dveří kufru, jako by mě chtěl popostrčit vstříc k domovu. Tak jsem objela flirtujícího pablba, zařadila se za pohřební vůz, který snad nikomu cestou zastavovat nebude, a pustila jsem si muziku.
A zase je dobře. I když náš život někdy vypadá, jako by byl na reverz.

***
KONEC

Život na reverz

23. listopadu 2011 v 6:00 Povídky nemocniční


"Hodně se divíš, že zvrací, při tom, jak jí vyváříš?"

"Nezkoušej to házet na mě!" Obořila jsem se na ušklíbající se hlas, který se rozléhal obývákem,
zatímco Elenka v předklonu zvracela na podlahu.

"Ale jistá si nejsi..." Popichoval mě dál, ale já se ho rozhodla ignorovat.

"Ještě, že jsem nevytíral..." Prohodil cynickyZdeněk, a hned na to už začalo být jasné, že to pivo,
co nám přinesl, si vypijeme jindy.

Elenka totiž ječela bolestí a to nás přimělo sednout do auta a jet s ní na pohotovost.
Bylo 21 hodin.

*

"Pane doktore, vzal byste nás? Ona tady zvrací..." Ukazovala jsem Elenku brýlatému doktorovi,
který po dvaceti minutách vylezl ze své ordinace, aby se rozhodl, koho vezme na řadu teď.

"Zvrací?" Zopakoval udiveně.

"No, ona má srdeční vadu." Dodala jsem v dobré víře, že to její vyšetření uspíší.

"Neděs ho, chudáka... Vidíš, jak se orosil?" Uchechtl se hlas a doktor skutečně otřel čelo a povídá:

"Srdeční vadu?! Tak to ji nechám paní doktorce... Pojďte vy!" Ukázal prstem na lidi s kašlajícím chlapečkem
a my se zase posadili.


Za dalších dvacet minut se jeho dveře znova otevřely. Přehlížel nás. Vzal usmrkanou holčičku.
Co prý vidí tmu.

"Možná mu to přijde zajímavější..." Podotkl hlas.

A pak konečně otevřela dveře své ordinace i jakási doktorka, která vyřkla Elenky příjmení.

Vtrhli jsme dovnitř, a zatímco Zdeněk držel Elence u brady misku, já měla vyprávět, copak že se nám to přihodilo...

Lékařka dlouze zapisovala, ověřovala kontaktní údaje, četla Elenky zprávu z kardia, a pak konečně přistoupila k vlastní prohlídce. Prohmatávání břicha Elenku evidentně bolelo, a tak jsme byli odesláni na ultrazvuk.
Ještě pořád je naděje, že jde jen o podrážděný žaludek, utěšovala jsem se.

"Jen si to nemaluj, měla sis vzít věci, už jsi zapomněla, jak se to vyplácí?" Připomínal mi hlas a já trnula, že si nás tady už zase nechají.

"Přece nemusí bejt pokaždý hned zle! Jsme tu jenom preventivně, kdyby u toho blinkání tak neječela, tak jsme doma a byla by na dietě... Piškoty... Rohlík..."

"Takže by se pro ni nic nezměnilo..." Dobíral si mě můj věčný oponent, který mě pomalu připravoval na příběh o další hospitalizaci. "Nepřeješ jí trochu pořádný nemocniční stravy?"

"Neblázni, já už na to nemám." Namítla jsem odevzdaně.

"Jenom šedesát na den... Vyber jí kasičku."

"Víš, jak to myslim." Podívala jsem se na toho vtipálka kamennou tváří, aby pochopil, že tohle je vážná věc.

"Tak to prr, já osud nepíšu..." Bránil se hlas, a už jsme vstupovali do vyšetřovny.


*

"Něco takovýho jsem u dvouletýho dítěte teda ještě neviděla..." Divila se rentgenistka a kroužila dál po Elenky bříšku.

"Co jako?" Vyhrkli jsme unisono.

"Zánět žlučníku!"

"Prosim?! Jak se to stalo?" Ptala jsem se hysterickým tónem.

"To těžko říct, asi bere silný léky, ne?" Hádala doktorka a nám nezbylo, než přitakat.

*

V čekárně pohotovosti jsme pak čekali na resumé. Přišlo brzy.

"Sestra vás teď zavede na oddělení, kde pro vás máme volný pokojíček, ano?" Vzala to lékařka pěkně od konce.

"Jak to?" Řekla jsem a sama cítila, jak to znělo usouženě.

"Zánět žlučníku u dvouletýho dítěte, navíc se srdeční vadou, to uznejte sama, že nemůžeme řešit jinak." Vysvětlila mi.

"Neříkal jsem ti to? Teď pojedeš pro věci..." Ozval se zase hlas. Měla jsem ho poslechnout hned; kdy už si konečně zvyknu, že holt mívá pravdu?

Jenže já si zatím nezvykla ani na ty jeho nemístné fórky, natož mu důvěřovat. Kdo by věřil niternímu hlasu? Byť svému...
Že všichni?

*

Sestra nás vedla daleko a dlouho, z dětské budovy do části pro dospělé.
Elenka od té chvíle už ani jednou nezvracela, ani nezaplakala, ani nevykřikla bolestí. Trochu pozdě, miláčku... Napadlo mě.

"Se těšim na tvý hádky se sestrama, už mi to chybí..." Utrousil hlas.

"Snad to bude v pohodě, říkala, že tu budem snad jenom pár dní..." Ubezpečovala jsem především sama sebe, že přece nemusí být vždycky zle...

"Jenže to bys nesměla bejt ty!" Zasmál se hlas, až mi zalehlo v uších.

*

Když jsme vešli do pokoje na dětské pediatrii, bylo jedenáct hodin. Přede mnou byla nutná cesta zpátky do Dejvic, sbalit nám věci a přivézt je do našeho nového místa pobytu, a to tak rychle, aby se Elenka nestačila vzbudit. Tedy až usne.

A aby mohla usnout, bylo ještě potřeba udělat povinná vstupní vyšetření - krev, moč, tlak a teplotu změřit...
A nechat se oficiálně přijmout od noční lékařky tohoto oddělení.

Zatímco Zdeněk bavil naši usínající dceru, já byla povolána jakýmsi mladíkem do sesterny, vyplnit nějaké papíry.

Usadil mě do křesla a začal vyplňovat lejstra:

"Tak jméno, rodné číslo, adresa, telefon... jo jo jo, to všechno tady vidim..." Koukal do papíru z pohotovosti.

"Řekněte mi, je z úplné rodiny?" Podíval se na mě s propiskou v ruce.

"Ano..." Podepřela jsem si rukou bradu v předtuše dlouhého rozhovoru.

"Neboj, už jenom padesát odpovědí." Zažertoval hlas, ale mně do smíchu nebylo. Hlavou se mi honily otázky, co se to zase děje a proč, a přitom jsem je zároveň zaháněla, protože se zdálo, že právě teď pro mě bude lepší, vůbec nemyslet.

"Seš si jistá?"

"Nemyslet, jako že nepřemejšlet nad timhle!" Ubezpečila jsem hlas, že úplně vypnout mozek nehodlám.

"Možná by to bylo lepší, jak tě tak sleduju..." Nadhodil.

"Co zas máš?"

"Není to heparinovej vrah, hoď se do klidu." Hlas, jako by mi četl myšlenky. Mám hlas, který umí číst...

"To máš, a taky příliš bujnou fantazii. Ale to sama víš." Připomenul mi mou slabost během další četby toku mých myšlenek.

Skutečně jsem si při pohledu na zdravotního bratra přehrávala tragický příběh o heparinovém vrahovi; co když je tohle taky nějakej magor? Vypadá divně... Divně se ptá...

"Nějakou alergii Elen má?"

"Nemá."

"Nějaká dietní omezení Elen má? Třeba jestli nemá cukrovku..."

"Nemá. Nemá kromě srdeční vady nic. Jestli to teda můžu urychlit."

"Jasný... Má Elen kromě té srdeční vady ještě nějakou diagnózu?"

Zůstala jsem na bratra zírat.

"Řekni mu to, normálně ho sjeď!" Naváděl mě hlas a já měla sto chutí se do kluka fakt pustit. Za to zdržování.
A za blbost.

"Teď jsem vám řekla, že nemá vůbec žádný jiný zdravotní problém, než s tím srdcem!" Zopakovala jsem mu důrazně a on se hluboce nadechl a řekl:

"Jasný..."

Potom dlouho psal, a přešel k dalšímu bodu ve svém formuláři.

"Bere Elen nějaké léky?"

"Bere léky na srdce..." Vřelo to vě mně, ačkoliv hlas mě hladil po zádech, abych nevybouchla hned ve dveřích.

"Jasný..."

Tak na tohle nemám. Ne dneska, ne teď... Cedila jsem mezi zuby a hlas neustával v masáži mých zad. Narovnala jsem se,
poposedla si a snažila se uklidnit.

"Moc to prožíváš... Už opět..." Pomáhal mi hlas hodit se do pohody.

"Fůůůů" Vydechla jsem nahlas. A hned potom vyjmenovala bratrovi léky, které má dcera bere. Včetně toho na ředění krve, který jí píchám.

"Ten si přivezte!" Nabádal mě.

Výborně, marně jsem zadoufala, že to píchání vezme na chvíli někdo za mě.

"Nekecej, vždyť pro ni je lepší, že to budeš dál dělat ty..." Podotýkal uvědoměle hlas a já s ním musela souhlasit.
Stejně bych nerada, aby jí kdokoliv dělal - cokoliv...

*

Zdeněk musel odjet; byla jedna, za tři hodiny ho měl budík vyhnat z postele, aby spěchal do práce.

Zůstaly jsme s Elenkou samy. Čekalo se na doktorku, až nás přijme a rozhodne, jestli se začne s léčbou Elenky žlučníku hned, anebo až ráno.

Doktorka si dala na čas. Mezitím mě zdravotník pozval i s dcerou na ošetřovnu, kde hodlali Elenku měřit a vážit.

Rozplakala se.

"Neboj se, dej pěkně ručičku, sestřička ti změří tláček, ano?" Přemlouvala Elenku sestra, zatímco bratr začal ovinovat plátno kolem hubené ručky.

Prej sestřička, ten je buď teplej, anebo je mu všechno jedno. Letělo mi hlavou, která se rozhodla pracovat jen v povrchní rovině - aspoň po zbytek téhle noci.

Ovšem když ta sestřička podala cosi ve stříkačce té druhé sestřičce, která to vpravila Elence do žíly, zděsila jsem se.

"Copak jí to tam pouštíte?"
"To je heparin, aby se v té kanyle neutvořila sraženinová zátka, to by pak nebyla ta kanyla funkční..."
Vysvětlila mi sestra ochotně, zatímco já sledovala podezřelou sestru v kalhotech a hledala na něm usvědčující znaky.

"Zbav se toho dojmu, že každý zdravotník je Zelenka, prosim tě." Přimlouval se hlas za mé duševní zdraví, ale nešlo to hned. Až druhý den, když se Elence přes noc nic nestalo, jsem vůči němu pozbyla podezření.
Ovšem jen pokud jde o vražedné sklony.
*

Pokračování:

Elenka si z vyšetřovny odnášela ruku jako bambuli, měla v ní zapíchnutou kanylu, omotanou obvazem tak, že nebyly vidět prsty, a to všechno podložené dlahou.

Na mé protesty, že TOHLE snad není nutné, poté, co mi lékařka po svém zpožděném příchodu, sdělila, že léčba Elenky žlučníku nebude veškerá žádná, odvětila, že by mohla třeba přestat pít, anebo jíst - to by potom tou kanylou dostávala infuzi.

Že ji rovnou nevycévkovali....

Léčba Elenky měla spočívat především v dietě. Vlastně jenom v dietě. Zůstala zkrátka v Motole jen na pozorování. S kanylou v ruce pro nějaký případ zhoršení...

Usnula poměrně brzy, tedy ve dvě, a já se vydala na cestu domů. Jela jsem rychle, cesta byla skoro volná, a abych neměla nutkání MYSLET, pustila jsem si hudbu. A zpívala...

Hlas se taky přidal. Docela spontánně.

Doma jsem naházela do obrovské tašky jen to nezbytné, protože hospitalizace by prý neměla trvat déle, než pár dní.
Jenže, aby tomu tak skutečně bylo, naházela jsem do té tašky nakonec věci na týden. Možná na dva. A hračky. A knížky. A vlastní polštář, aspoň ten Elenčin.

Hlas sice namítal, že tenhle můj postup v uvažování, je úplně absurdní, že věci se skutečně nedějou na základě toho, jestli budu mít o pár kilo těžší tašku, dokonce ani na základě toho, čemu věřím, ale já to dobře znám, jak to chodí. Kdykoliv si vezmu každou ponožku jinou, někde se zrovna zouvám...

Jako třeba dnes. Ještě, že jsem do našeho pokoje číslo 3 přijela až ve tři a s nikým se už nesetkala.
Vlastně ano, s bratrem Zelenkou.

Žádal mě o odevzdání všech léků, které jsem přivezla pro dceru.

"Já se s paní doktorkou domluvila, že jí je budu dávat sama, když jí budu i píchat ty injekce..." Oznámila jsem mu.

"Jo? Aha, tak to potom jo." Neměl námitek a já mohla jít konečně do sprchy.

Ve dveřích se ale ještě zastavil: "Ještě jedna věc, my tady máme kamery, abysme sledovali děti, takže se pořád díváme... Kdybyste se chtěla třeba převlíct a vadilo by vám to, tak si zalezte do koupelny, třeba..."

"Dobře, děkuju. Zrovna jsem tam zalejzala..." Usmála jsem se na něj a bylo to naposled, co jsem se během tohoto pobytu snažila tvářit přívětivě.


V půl sedmé ráno, po třech hodinách mého spánku, se začal z chodby ozývat neskutečný kravál. Smích, řev, veselí, člověk by nevěřil, že se probudil v nemocničním pokoji.

Byly to sestry, které se právě střídali ve službě. Kdybych nebyla tak strašně ospalá, šla bych je seřvat. Takhle jsem jim nadávala jen v duchu. Ani hlas neměl energii situaci nějak komentovat, natož řešit.

Před sedmou, když jsem byla někde mezi snem a hlučnou realitou, objevil se nad mou postelí Zelenka. Vyděsila jsem se a rychle se posadila, aby mi něco neuteklo.

"Klid, já jenom potřebuju vědět, jestli jste dala Elence ty léky teď v sedm."

"Já jí je dávám až v půl devátý!" Obořila jsem se na něj, jako na někoho, kdo si mě dovoluje obtěžovat něčím, do čeho mu vůbec nic není.

"My tady dáváme dětem léky v sedm, víte..." Nedal se odbýt.

"Ale ona je bere v půl devátý!" Zdůraznila jsem tu hodinu, aby konečně pochopil, že se jí teď léky dávat rozhodně nebudou.
Vzbudila jsem tím ostřejším tónem i hlas, takže už se nespalo. Šla jsem se do koupelny umýt a obléknout a rychle se i nasnídat, než se vzbudí Elenka. K mému velkému překvapení mi na osmou byla donesena snídaně na pokoj. Žádný lísteček, žádná cesta do jídelny, dokonce žádné odnášení špinavého nádobí - přinesli, odnesli. Tedy jedna, Ukrajinka.

Celé dopoledne probíhalo dobře, až do chvíle, kdy jsme s Elenkou vyšly na chodbu, že si povozí svůj kočárek mezi dětmi. Nějaká maminka se chytla za hlavu:

"Tak a teď ho Elinka bude chtít taky!"

"Elinka ho má, o co jí jde?" Ptal se hlas, ale v příští minutě se ukázalo, že tak paní říká své dceři.

"Taky máte Elen?" Usmála jsem se, ale paní se zamračila.

"Vůbec ne, my jsme Ella. Se dvěma el!" Podotkla, abych to třeba někdy nepsala špatně.

"Obě jsou Ella, jo?" Zasmál se hlas a já potom paní sdělila, že MY jsme Elen a to s jedním el. Kdyby to třeba někdy psala...

Vzápětí se ta Ella začala sápat Elence po kočárku a paní se jí ho s evidentně těžkým srdcem snažila vyrvat. Přitom se mi svěřila, že se domnívala, jak vybrala originální jméno pro dceru, a zatím potkává samé Ely. Zrovna prý u nich za rohem jedna bydlí, i když nemá dvě el... Ale stejně, je to v podstatě stejné...

"Jo, to je známá pravda - čím víc se něco mění, tím víc je to totéž..." Zafilozofoval si hlas, a když měla naše Elenka zpátky své růžové vozítko, vydala jsem se s ní zase na cestu kolem sesterny.

Zaslechla jsem, jak ta mamina někomu volá a stěžuje si, že tady nějaká holčička má kočárek, a že to je teda bezva...

Tak si ho asi taky objedná z domova, napadlo mě. Ale hlas mě ujistil, že se mýlím; obstará jí ho sestra, kterou naseru, a to proto, aby nasrala zas ona mě...

"Tak to se mám zase na co těšit..."

"Jo, bude to sranda."

"Jak pro koho, ne?"

"To je fakt, ty se moc nepobavíš. Je mi tě líto."

"Tak dík."

*

Přes poledne, když Elenka spala, odskočila jsem si na záchod. Nad tlačítkem, kterým se zvonilo na sestry, byl nápis:
Tlačením přivolej sestru.

Původně tam stálo: Ztlačením, jenže to nějaký vtipálek poupravil. Ha ha ha.

"Tak vidíš, aspoň trošku legrace si tady užiješ..." Zaryl do mě hlas svou ironickou poznámkou.

"Jestli tímhle všechna sranda končí, tak mě teda nebaví."

"Ale jdi ty, stačí, že bavit se budu já."

"Jak to?"

"Řekl jsem ti, co tě čeká, ne?"

"Řekls mi, co mě nečeká!"

"To je taky dobrý vědět, nemyslíš?" Uzavřel řečnickou otázkou hlas. Řečnickou jsem z ní udělala já, protože jsem na ni už neodpověděla. Aspoň prozatím.

*
Pokračování:

Zašla jsem si koupit kafe do vestibulu a rychle se zase vrátila, kdyby se náhodou Elenka vzbudila, ať tam není sama. Hlas ji tam sice hlídal, ale kdoví, jestli by ho slyšela taky.

Posadila jsem se na rozvrzané štokrle, co jsem vytáhla zpod parapetu a začala si psát do svého bloku - do blogu to nešlo, neměla jsem s sebou počítač. Najednou někdo vrazil do dveří. Otočila jsem se a viděla postel.
Kdosi ji soukal do dveří a dělal přitom takový rámus, že Elenka byla v tu ránu vzhůru.

"No no!" Sykl hlas a já se přidala: "To by nešlo trošku s citem? Elenka spí!"

Za obrovskou postelí se objevila mrňavá sestra a já už věděla, že to je ta, co bude shánět ten kočárek...

"Jste v nemocnici! A máme příjem!" Nešetřila hlasem, aby tu holku jó vzbudila, kdyby tedy náhodou ještě spala.

"Já jen prosim, jestli byste mohla dopřát Elence trochu klidu na vyspání, právě proto, že jsme v nemocnici!" Vyjela jsem na bezohlednou sestru, ale ona spustila:

"Máme příjem, vám řikám! Vám by se taky nelíbilo, kdybyste měla nemocnou holčičku a musela čekat!"

"To posrala, co?" Napověděl mi hlas, co jsem poznala sama.

"Co že?! Já MÁM nemocnou holčičku a taky musela čekat! A teď potřebovala spát!"

Elenka nás z postýlky sledovala, ale já byla zrovna nepříčetná, takže jsem k ní hned ani nešla.

"Já to za tebe nevezmu, jak sama uznáš..." Upozornil mě hlas, takže jsem se po odchodu sestry, která ukotvila novou postel v rohu místnosti, koukala rychle sebrat, abych ten pobyt Elence ještě víc neznepříjemňovala svými výstupy.

"To se nesnaž, už si zvykla, že jsi labilní."

*

Když jsem zjistila, že Elenka je celá nesvá a plačtivá, popadlo mě TO znova. A tak jsem ji čapla a hodlala ji zanést na sesternu, aby ta ženská viděla, co způsobila. Hlas se pousmál:

"To nemyslíš vážně..."

"To si piš, že myslim!"

"Zas jí řekneš, aby si ji šla uspat? To se budeš opakovat, zkus něco novýho." Nabádal mě k originalitě, ale já na nic nového ve svém rozpoložení nemohla přijít.


S Elenkou v náručí jsem se postavila do dveří sesterny, kde k nám upřelo zraky plno sester, a spustila jsem:

"Stálo to za to, rvát tam tu postel a vzbudit ji? Kde je teda ta pacientka?!"

"Vždyť tam je, ne?"

"Ne, není tam!"

"Já s váma nebudu diskutovat."

"A nemáte právo mi tady povídat, že kdybych měla nemocnou holčičku! Mám ji nemocnou a hodně!"

Sestra mlčela a my se odebraly zpátky do pokoje.

"Tos jí to nandala!" Smál se hlas, ale mně bylo líp. Hlavně proto, že jsem se právě rozhodla:
Podepíšu reverz!

No co, je jí evidentně dobře, co nás přijali, tak nezvrací, léčbu žádnou nemá, pije, rohlíky jí... A to může i doma.

*
Elenka v pokoji hned chytla svůj kočárek, a že pojedeme za dětmi na chodbu. Pořád jí v držení madel vadila ta zafačovaná ruka, a tentokrát stačilo jediné slovo, abych svůj plán uvedla v realizaci. To její slůvku znělo: SUNDAT!

Vydala jsem se s ní opět na sesternu, kde jsem "zlou" sestru požádala, aby Elence okamžitě vyndala kanylu, protože odcházíme domů.

"Tam, kde bude mít klid na vyléčení!" Dodala jsem důrazně.

"Já jí cokoliv vyndám, až když mi to řekne doktorka, ne vy." Odbyla mě.

"Tak ji zavolejte!" Nedala jsem se.

"Je na obědě!" Odbyla mě zas.

"Protože my potom odcházíme!" Zopakovala jsem jí, aby bylo úplně jasno.

Hlas se smál a mohl si ukroutit hlavu nad mým konáním, ale už mě nemohlo nic zastavit.
Jen ta kanyla.
Snad jsme si tu pobyly letos až až!

*

Ani za dvě hodiny ještě na nově přistaveném lůžku žádná "nemocná holčička" neležela, a to mě v mém plánu jen utvrdilo.
Zaklepala jsem na lékařský pokoj. Dveře mi otevřela jiná doktorka, než ta "naše", a sdělila mi, že ta "naše" právě vyučuje mediky, takže její návrat na oddělení se předpokládá v pozdějších odpoledních hodinách.

"A máš po ptákách." Ušklíbl se hlas. "Ale já vim, ty se nedáš..." Dodal ironicky.

"Tak já se obracím na vás, paní doktorko, když tady ta naše není... Já bych chtěla odejít s dcerou domů. Jako na reverz." Doplnila jsem na vysvětlenou.

"Dobře, ale to skutečně musíte domluvit až s vaší paní doktorkou, ano?" Snažila se mě setřást, ale marně.

"Ale vy ji tady teď zastupujete, ne?"

"Ne tak úplně, já mám na starost jiné pacienty..."

"Ale kdyby se Elence něco stalo, tak ji ošetříte, ne?"

"To samozřejmě ano, ale..."

"Tak jí prosím vás sundejte tu kanylu, na zbytku se potom domluvím s její doktorkou."

"To úplně dobře nejde..."

"Jak to, že ne?"

"To musí rozhodnout taky paní doktorka..."

"Nech ji už bejt, dyť je úplně v úzkých!" Přimlouval se za divnou lékařku hlas, ale nepomohlo jí to.

"Když já řeknu, že tu kanylu v ruce už mít nebude, tak se jí to sundá!" Uvědomila jsem ji.

"Já opravdu nemůžu."

"Tak jí to sundám sama."

"To dost dobře nejde..." Vyhrnula čelo jako roletu.

"Ale jde, já vám to klidně předvedu!"
Přitlačila jsem ji ke zdi, až nakonec slíbila, že pročte naše papíry a uvidí, co se dá dělat.
Ještě, že tak, nechtělo se mi své hrozby plnit...
Tedy ty o kanyle.


"Ty seš hustá, zatim pojď mrknout, jakej Ella vyfásla kočárek!"
Zval mě hlas k dalším událostem na oddělení dětské pediatrie - konkrétně před pokojem číslo tři...

*

"Sestřičko, tady holčička se pořád producíruje s tim kočárkem a naše děti jsou z toho celý nesvý!"

Zaslechla jsem ze sesterny hlas maminky Elly.

"To snad ne! Doufám, že neoroduje za to, aby nám ten kočár zakázaly, protože to maj teda smůlu!"

"To bys ji odvezla domů i s tou kanylou, co?" Odhadoval pobavený hlas, a celkem správně.

"Já bych jí to namou duši vyrvala!" Ulevila jsem si.

"Rád bych to viděl, škoda, že na to nemáš..." Snažil se mě vyhecovat.

"Nemám no - nemám náplast, nemám tampónek... Ona má naředěnou krev, to by teklo hodně..."


Sestra, s níž jsem právě na nože, vyšla ze sesterny a změřila Elenky kočárek přísným pohledem. Pak koukla na mě a musela pochopit, že tudy cesta nevede.

Zalezla zpátky a někam volala.

"Tady Nosková, prosim tě, nemáte tam nějakej malej kočárek pro panenky? Na půjčení tady maminkám..."

Netrvalo dlouho a po chodbě kráčela malá Ella s růžovým vozítkem, který jako na potvoru chtěla i Elenka.

"Ty máš svůj tady, miláčku." Uvědomila jsem ji tiše, abych neudělala nikomu radost.

"Né! Ten!" Ukazovala příliš nápadně Elenka, až si toho jedna z matek s potěšením všimla.

"Jen ať si ho půjčí, ona zase půjčí Ellince ten svůj, že jo?" Usmála se shovívavě na mou dceru a už jí brala kočárek.

Nechápala jsem Elenky volbu, protože ten zapůjčený byl menší, bez boudičky, bez panenky, vybledlý...
Navíc ta mrcha sestra bude určitě namítat, že pro nás ho nesháněla...
.
Jako by tušila, že mi s tím cizím kočárkem udělá zle. Proč děti vždycky chtějí to, co nemají?

"Myslíš, že jenom děti?" Odpověděl mi otázkou hlas a já musela uznat, že je to vlastně přirozené.


*

"Nate, a schovejte si ho někam!" Vyštěkla na mě matka Vojtíška, kterému právě vytrhla ze spárů Elenky kočárek, který pracně sebral malé Elle. Jen Elenka měla zájem o ten půjčený.

"Proč bychom si ho měly schovávat, když si s ním hraje?" Nechápala jsem doporučení té paní.

"Ňáká divná, co?" Nechápal ani hlas. "To víš, oni nemaj..."

"Oni jsou kluk!" Argumentovala jsem.

"Jenže mezi ženskýma!" Vysvětlil mi hlas, jak kluci získávají holčičí móresy.

"Nemám teda Elenku oblíkat do modrý, když oni nemaj růžovou?" Přisadila jsem si ještě, ale pak už jsme toho nechali.

Elenka se na mě znova obrátila s prosbou o sundání kanyly, takže jsem se rozhodla: Buď teď, anebo - prostě teď!

*
Pokračování zítra

22. 11. 2011

22. listopadu 2011 v 6:00 DNES
V souvislosti s mým předešlým článkem je to poněkud bizarní a trapné,
ale právě teď se opět nacházím se svou dcerkou v nemocnici.

A to se zánětem žlučníku...

Ale z mého kuchařského umu to nemá, což mě kapku uklidnilo.

Jinak ale nejsem klidná vůbec, protože TOHLE už je i na mě moc...

Kdo si myslel, že jsem kdoví jak silná, měl mě vidět včera, když jsme zvracející Elenku vezli
na pohotovost a pak, když nám sdělili, co že se jí to přihodilo.

Tohle prý u tak malého dítěte ještě neviděli - takže jsme jim tady rozšířili obzory.
Už podruhé. Snad jim to bude stačit...

***

Elenka je na tom dobře, brzy nás propustí, takže snad jen taková malá, maličká epizodka :)
*

Kdo by se domníval, že mám v úplně první větě chybu, tak ať ráčí vědět, že chybou by bylo nacpat tam to D. Děkuji za pozornost :)

Zápisky z kuchyně - špatná kuchařka

21. listopadu 2011 v 6:00 Zápisky z ...
Jak poznáte, že se Vám maso nepovedlo?
(Což vůbec nemusí znamenat, že jste špatná kuchařka!)

Vaše malé dítě ho žvýká dvacet minut - vyndejte mu ho z úst.

Nechce otevřít pusu?

Rozbrečte ho. Třeba i tím, že mu ji otevřete násilím a zajedete dovnitř dvěma prsty.
Nejlépe ukazováčkem a palcem. Malíček a prsteník by uvnitř sotva něco zmohly.

Hotovo?

Omluvte se mu. Dvakrát, jednou za tuhé maso, podruhé za ošklivý zážitek v podobě Vaší ruky v jeho puse.
Případně potřetí - pokud jste na něj řvala a nutila ho to během těch dvaceti minut rozkousat a spolknout.

Rozkousalo a spolklo?

Pak Vaše maso nebylo tuhé.



Někdy nemusí být zrovna tuhé, přesto nemusí být dobré...


Jak poznáte, že Vaše maso nebylo dobré?

Vaše dítě ho má v puse dvacet minut, protože předstírá, že je tuhé.
To proto, abyste mu nepodala další sousto.

Ví, že když vyplivne, narvete mu to tam znova.

Zkuste - cvičně - pokud vyplivne, nabídnout přežvýkaný kousek masa své kočce.

Vaše kočka odmítla Vaše maso?

Pak nebylo dobré...


Seberte to dítěti a běžte to vysypat do koše. Abyste zaonačila, že nic lepšího nemáte,
dejte ho spát. Slibte mu oběd po vyspání.

Nemůže usnout?

Má hlad.

Slibte mu ten oběd!

Nefunguje to?

Nevěří Vám!

Vysvětlete mu, že máte v lednici něco moc dobrého, co tam na něj čeká.

Nechce, aby to čekalo - chce to hned?

Má opravdu velký hlad. Uspěte ho. Jinak by se mohlo snadno stát, že by se ujistilo, že Vám nevěřilo zcela právem.

Nevěšte hlavu, i když se tak stane, jeho důvěru si lze zase snadno získat.
Pokud ho nenecháte umřít hlady.

Umřelo hlady?
Mělo opravdu, ale opravdu velký hlad, protože jste opravdu, ale opravdu špatná kuchařka.
***


Poznámka autorky: Elenka žije!
Jen teď zrovna spí... :)

Blata na dálnici

20. listopadu 2011 v 6:00 Pojednání
Vraceli jsme se z nákupů a najednou jsme se ocitli v mlze. Ta s dalšími kilometra houstla a houstla,
až jsem neviděla před sebe snad ani na metr. Snížila jsem rychlost, abych předešla neštěstí.
Moje fantazie se totiž právě začala rozpínat po čelním skle...


Píše se rok 1611, jsme na blatech někde za Lužnicí, mrzne a padá hustá mlha, není vidět na krok.
Příhodný (ne)čas pro zjevení a duchy, pro hejkaly a divoženky, pro bludné kořeny a bezhlavé rytíře,
pro přízraky...
V tu chvíli umírá poslední z rodu Rožmberků. Slavný Petr Vok.
Tím se skončila vláda starobylého rodu a jedna významná historická éra naší země.

Letos na podzim je tomu 400 let.
Oni fakt byli???

Jak se mlha na silnici snesla, tak se zase rozplynula a já mohla šlápnout na pedál a pořádně to zase
rozjet.

Ovšem má fantazie nezůstala pozadu. Nedala se vysadit, nezůstala v té mlze, jela s námi dál,
až domů. Vlastně šla se mnou až do postele.

A cokoliv jsem od té události s mlhou udělala, s jakoukoliv "překážkou" se setkala, pomyslela jsem na .
Neměli auto v těch blatech, když je překvapilo počasí.
Byli v blatech.
Co to je???

Nehrála jim hudba z přehrávače.
Neměli přehrávač.
Nesvítili jim mlhovky - na kočáru.

Nejezdili si kupovat nábytek do Mobelixu.
Ani do Ikey.

Nejezdili si kupovat nábytek.
Nejezdili.

Většinou.

Nesvítili jim na cestu lampy. V noci.
Nelistovali ve svých bytech katalogem nábytku.
Ani jiným.

Neměli bundu. Ani šálu. Ani sněhule.
Pokud vím.

Neměli džíny.
To vím jistě.

Neměli v kapse jelení lůj.
Nebo možná měli, ale skutečně leda jelení.
Ať je to cokoliv.
Jestli je to.

Doufám, že to není to, co mám v kapse já!

Neměli doma imbus na sestavení nábytku z Ikey.
Ani z Mobelixu.
Ani kladivo.

Netekla jim doma voda z kohoutku.
Netekla jim doma voda.
Nesvítil lustr.
Nehrála televize.
Nehrálo nic.
.
Svílily svíčky.
A venku hvězdy. A Slunce.
A úplněk, když byl.

Na blatech.

Jak to mohli přežít???


Neměli zubní pastu a sprchový gel, ani toaletní papír.
Ani splachovací záchod.
Ani záchod.

Neměli počítač, internet, mobil!

Zdaleka tím výčet jejich nedostatků nekončí, a tím spíš se mi stále trochu zdá,
že neexistovali.

Když o nich čtu nebo slyším, zní mi to jako pohádka o králích, rytířích a princeznách, co žili
na zámcích a hradech, kam se dneska chodíme už jen dívat a vzpomínat.

To je hrozná blbost! Jak můžeme vzpomínat na něco, co jsme neprožili?
Často tohle čítám, jako i teď o Rožmbercích.
Že lidé přijeli na výstavu zavzpomínat na staré časy...

Přijeli auty, svítily jim mlhovky a přijeli po asfaltkách.
Svit měsíce na cestu už vůbec nepotřebují, byť je právě v úplňku.
A ty staré časy, zachycené na starých obrazech, si vyfotili na památku svými mobily.

A do toho jim na ně chodily zprávy od známých a od milenek, a cestou zpátky jim hrála hudba z rádia,
a na prázdném sedadle vedle nich se válely letáky z Mobelixu
- už jsou myšlenkami zase jinde, zase je dnes, zase žádní Rožmberkové jako by nebyli.


Ve fotoalbu na Facebooku se skví fotky členů slavného rodu.
A lidi je lajkují.
A neznají.
A nevěří na ně. Že byli z masa a kostí. Že tu tmu mohli přežít...
.
Leda tak, když se mlha snese tak nízko, že není vidět na krok, a je jedno,
jestli jste na perfektně osvětlené dálnici, anebo v blatech.
***

19. 11. 2011

19. listopadu 2011 v 6:00 DNES
Sledovala jsem Simpsonovi a zatoužila být vtipná jako oni.
Rozhodla jsem se to trénovat.

Vzápětí mi Zdeněk něco řekl, něco neuvěřitelného.
Moje vtipná reakce byla: No to mě poser!
Teda... Ten vtip teprve přišel, dodala jsem totiž:

"Nebo radši ne!"

Tak co?
Nic? :)
Tak na to kašlu...
***

Už pár dní sedáme u našeho nového stolu a s námi - naše kočka.
Zdeněk je dost háklivý na drobky a taky na fixy, když najde třeba počmáraný sedák
na židli, ale nejvíc snad na kočičí chlupy. Nejen, že má na ně alergii, která se naštěstí
už dva roky nijak neprojevuje, takže ho podezírám, že trochu lhal, ale vadí mu hlavně
chlupatý sedák, chlupaté peřiny, polštáře, deky, koberec, kalhoty - když je zapomene uklidit do skříně.

Tentokrát už se ale skutečně naštval, když odtáhl židli od stolu.

"Vadí mi všude ty psí chlupy!"
Pak se zarazil a dodal:

"Ty psí chlupy z kočky!"

***

A já? Jak jsem si tady tak stěžovala, co nám doma chybí, stalo se něco neuvěřitelného.
Hodná čtenářka, o níž jsem vůbec nevěděla, že mám, a dosud ji neznala, nám sehnala
stříkačky, které k sehnání prostě nejsou.

Tímto jí znova děkuju!


A hodný čtenář, o němž vím, a kterého znám dávno, přišel na kafe a přinesl lžičky...
Rovněž děkuju.

Říkala jsem si, že člověk nikdy neví, kdo ho čte (nebo poslouchá...).
Je to fajn pocit.

***
Jéé, kéž by tak ty moje nářky četl nějaký kouzelník, co by uměl nemožné. Zázraky.
Jako třeba Bůh... :)

18. 11. 2011

18. listopadu 2011 v 6:00 DNES
Dávali Zlatovlásku, já ji neviděla let!
A ještě nikdy jsem u ní nebrečela...

Stárnu? Nebo blbnu? :)

*

Elenka má ruce a nohy samou modřinu, doktorka mi doporučila mast.
Jmenuje se Heparoid.

V lékárně jsem si na ten název vzpomněla nepřesně.
Žádala jsem "hemoroid".

A pak jsem vyprskla smíchy a dodala, že se to nejmenuje úplně takhle, ale jenom podobně.
Zapomínám, takže stárnu a ke všemu blbnu, když se mi děje TOHLE.

*

Zdeněk spal na gauči, dospával málo spánku po noční směně a já, jak jsem sledovala tu Zlatovlásku,
které právě Jiřík zpíval, že "kdoví, co bude dál", protože ji chce bohatý král, a připadala jsem si, s tou slzou
na líčku, jako Škopková, když se dojímala u Angeliky.

Jak sledovala toho svýho pupkatýho manžela, který chrněl na kanapi. A litovala úplně všeho.

To já sice nelitovala, že mám Zdeňka, ale bylo by fajn vyměnit kulisy.

My na Červenou Lhotu, na práci akorát převoz mé zlatovlasé osoby ke králi, pod sebou zlatou rybku,
na břehu ochotné mravence a nad sebou hodné ptáčky. A před sebou život v kouzelném království.
A v pohádce.

A Jiřík s by živobyli v našem smogovém městečku, Zlatovláska s bezbarvým rádoby mikádem by po lékárnách sháněla hemoroidy a s Jirkou by byli rádi, kdyby jim zbylo na jídlo i na konci měsíce - no a o svátcích by se dojímali
u televize nad naším pohádkovým osudem. S naší vrnící kočkou za krkem. Na které je kouzelné jenom to,
že hýří všemi barvami.

No a stárli by a blbli...
Oba!

***

17. 11. 2011

17. listopadu 2011 v 6:00 DNES
Přišel mi dopis od pojišťovny.
(Ten příběh jsem Vám psala 15. 11. 2011 - Dnes)
Prý na základě mého dopisu překvalifikovali ukončení mé pojistné smlouvy takto:

Pojistná smlouva č. ... sjednaná dle návrhu na uzavření pojistné smlouvy č. ... byla ukončena před počátkem
pojištění.

Smluvní strany nemají vůči sobě již žádné pohledávky ani závazky.

A já jim těch 350,- na radu své sestry poslala. Takže jsem vyměkla zbytečně brzo, měla jsem vytrvat.
Teď nemám ani ty prachy, ani důvod se dál handrkovat.
Co já budu dělat? :)

*

Chci odjet z Prahy. Kvůli neúnosné smogové situaci.
Jenže tady mám pořád něco k vyřizování.
Především shánění injekcí, tedy stříkaček a jehel pro Elenku.

Ona o ně teda nestojí, ale holt to musí bejt.

Když už seženu jehly, tak zase ne stříkačky. A když pro ně jedu do Motola,
připadám si jako žebrák, co si jde pro almužnu. Dneska mi jich dali na příštích deset
dní. Jsou na ně skoupí. Mám aspoň zase chvíli času, začít hledat nanovo, kde by
je tak mohli mít.

Sestra říkala, že to je problém všech maminek, co ředí svým dětem tímhle způsobem krev.
Můžu prý být ráda, že bydlím aspoň v Praze, kde mám větší šanci je sehnat,
co bych dělala, bydlet někde v nějaké vsi...

Asi totéž, neměla bych je tak, jako tak. Šance mi zatim moc nepomohla :)

***

Máme tu na návštěvě babičku, přebývá u mámy. A já je vezla autem na druhý konec Prahy,
dát věnec na hrob prababičce...
Babička cestou vyprávěla, že tady bylo dřív jenom pole a tady byla léta letoucí hospoda
- a ona je tu pořád!

Baví mě tyhle toulky minulostí prostřednictvím pamětníků.

Akorát, že cestou zpátky, když mě máma navigovala směrem na Motol, kde jsem potřebovala ty stříkačky,
se nějak spletla, a tak jsme se najednou ocitly na Těšnově.

"Aspoň se babička podívá na Bílou labuť - mami podívej, jak se změnila!" Pravila maminka.

"No, moc ne..." Hodnotila babička.

A pak jsme jely dál, až jsme dojely na Náměstí Republiky, kde před námi jela tramvaj, za námi druhá...
A nějaký policista mě prosil ke straně.

Otevřela jsem okýnko a překvapeně se na něj podívala. Co jako chce.

"Víte, že si to tady úplně klidně hrnete po pěšší zóně?" Zeptal se mě.

"Ne! Opravdu? Ach jo..." Na to já zkroušeně.

"To by vás mohlo stát dva tisíce korun..." Nadhodil a čekal na přemlouvání.

Dočkal se.

"Nedávejte nám pokutu..." Žadonila jsem a on nakoukl dovnitř, viděl mámu a babičku a Elenku,
a pak řekl, ať jedem, ale pomalinku.

***

Večer doma jsem si na internetu přečetla, že se nedoporučuje snad ani vycházet a větrat, jak je ten smog všude.
Prý i zabíjel už.

To mě vyděsilo. Hlavně prý nemocní se mají mít na pozoru. Proto jsem se rozhodla našeho malého
kardiaka vyvézt do Jižních Čech.
Dopis od pojišťovny mě příjemně naladil ve smyslu: Ták, vyřešeno, tradá ven.
Ale pomyšlení na jehly, které jsou objednané na pátek v lékárně a na těch pár stříkaček, které jsou
vypočítané přesně na deset dní, takže když mi jedna po rozbalení spadne a už nebude sterilní,
bude to hned na dnů míň, mě zase pěkně v mém plánovaném rozletu zbrzdilo.

Takže je to jako s tou šancí sehnat konečně ty stříkačky.
Mám šanci vzít Elenku na čerstvý vzduch. Ale jenom šanci.
Dýchat budeme smog...
***


Hezký sváteční den
a nevycházejte ven,
kde číhá smog.
Čtěte radši blog :)

Všechno při starém

16. listopadu 2011 v 6:00 Zpovědnice
Inzerát na Facebooku:
Focení miminek, budoucích maminek a párů - přijďte k nám zachytit jedinečné okamžiky Vašeho života!

Jedinečné okamžiky našeho života by snad měli přijet zachytit oni k nám, ne?
Tak abych je zase zachycovala sama...


*
Z Ameriky mi naši přivezli tu potřebnou chůvičku - konečně ji tedy mám a můžu Elenku na noc v pokoji zavírat před
kočkou. Zaradovala jsem se.
Předčasně.

Šoupla jsem ji do zásuvky a ucítila smrad.
Až pak si taťka uvědomil, že americká elektronika je vlastně dělaná na 120 V - chůvičky vyhořely.

A to měly zabudované video, mohla jsem Elenku nejen slyšet, ale i vidět. I ve tmě...
Tak jsem se pokochala krabicí. Dobrý to mohlo bejt...

.
Zezadu na krku mám takovou vystouplou pihu. Dávno mi doma říkali, ať si ji nechám
odstranit, ale zatím jsem se k tomu nějak nedostala. Nevidím ji, nepřekáží mi...

Nedávno jsem se navlékla do nového svetru, který měl vzadu ve výstřihu ten štítek...
Já ho vždycky u všeho stříhám, protože mě škrábe za krkem.
Na gauči seděla moje sestra se svým přítelem, přijeli hlídat Elenku, než si něco vyřídím.
Tak jsem jí využila, přinesla jsem nůžky, zvedla jsem vlasy a otočila se k ní zády:
"Ustříhni mi to!" Zavelela jsem.

Dan se najednou zvedl a vyjekl: "To snad ne!"

"Proč ne? Mě to tam štve!"
"Tak to chápu, ale stříhat to?!"
"A co s tim jinýho? Odpárat? To by trvalo dlouho..."

Než se Dan zmohl na reakci, dodala jsem:

"Mně je jedno, že je to nějaká značka, když to škrábe..." Vysvětlila jsem mu.
"Značka prej." Zopakoval zaskočeně. "Řiká se znamínko." Dodal a mně konečně došlo,
že on má na mysli tu mou pihu.

Značku :)


*


Podtrženo sečteno, je všechno při starém. Nového nic.
Jen mohlo bejt...

Mohla jsem totiž skutečně přijít i o tu nehezkou pihu, protože nejen Dan myslel, že mluvím o ní... :)

15. 11. 2011

15. listopadu 2011 v 6:00 DNES
Někdy v srpnu jsem navštívila pobočku České spořitelny, abych si cosi vyřídila,
a paní za přepážkou mi nabídla pojištění. Prý nejvýhodnější na trhu, (to mě mělo varovat),
a hlavně platí i pro případ hospitalizace v nemocnici - pokryje náklady s ní spojené.
Něco pro mě, když se na září chystala Elenky operace.

Kývla jsem, podepsala smlouvu a - paní mi oznámila, že s tím pokrytím nákladů spojených
s pobytem v nemocnici se spletla. Jakmile je to výkon plánovaný a dítě, které pojišťuju je
nemocné, pojistka se nevztahuje na nic, co s nemocí souvisí.

Ok, to mi teda řekla brzo. Teď už to zase tak výhodná pojistka není.
Doma jsem ji probrala se sestrou a ta řekla, že nejen, že to není výhodné pojištění,
ale že je naopak nevýhodné.
Pojistné se nespoří, jako u některých jiných pojistek, v případě nečerpání žádné pojistné události.
Prostě o ty peníze přijdu.

Fajn. Tak jsem se vydala na pobočku znova s tím, že mi paní kecala a chci to zrušit.

Nejdřív to beze všeho šlo. Jako omluvu mi prý nebude celý jeden měsíc účtován poplatek za vedení účtu.
A s Českou pojišťovnou to samozřejmě vyřídí, nebudu nic platit, když jsem byla uvedena v omyl.
Stačí, když jim pošlu dopis, kde napíšu, jak to bylo a o odpuštění pokuty za zrušení smlouvy oficiálně požádám.
S odvoláním na dnešní návštěvu ve spořitelně, která jim tímto také dává vědět.

Potom jsem byla šest neděl v nemocnici a neřešila to.
A po návratu domů jsem poslala dopis.
A týden na to jsem našla ve schránce dopis od nějaké Inkasní společnosti, kde mě vyzívají k úhradě 350,- Kč,
které jsem dlužna České pojišťovně na pojistném.

Nasrala jsem se.

Nějaká bába mi nakecá kraviny, já jí na to skočim, protože jsem ve Spořitelně a ona to má znát,
pak jim na to skočim podruhý, že to je vyřešený, a teď na mě snad poženou exekutory, ne!

Volala jsem hned do té Inkasní, tam - po ověření všech osobních dat - na mě ženská vyhrkla rázným tónem:
"Dlužíte částku 350,- korun, kdy to bude uhrazeno?!"

"Vy se ještě ptáte, kdy to bude uhrazeno?!" Vyjela jsem na ni.

"Bejt vámi, tak se moc nerozčiluju a zaplatim, hrozí vám soud!" Vyjela ona.

Srdce mi divoce bušilo - tak SOUD!!!

Vysvětlila jsem jí celý příběh a ona mě odkázala na pojišťovnu, která jim pohledávku zadala.
Na pojišťovně je můj příběh málo zajímal, prý se mám s reklamací obrátit tam, kde pochybyli,
oni chtějí to, co mají v pravidlech - pokutu za zrušení smlouvy.

Tak.

Jela jsem do Spořitelny, že jim to tam teda nandám, ty se budou divit.
Takhle mě popotahovat kvůli bábě nějaký, neškolený!

Slečna za stolem můj příběh sice vyslechla, ale jen krčila rameny. Prý mě chápe.
Ale měla bych podle ní zaplatit, a pak řešit. Abych se nedostala do průseru.

"Do toho mě dostala vaše kolegyně!" Oznámila jsem jí.

Prý mě chápe.

Pověděla jsem jí, že mi pochopitelně ty tři stovky nic neudělají, ale že mi to nepřijde fér,
ještě za jejich omyl platit pokutu.
Slečna na to řekla, že mě chápe (!), ale jediné, co pro mě může udělat bude to, že napíše pojišťovně,
aby situaci řešila. Navrhuje, aby mi poslali na účet 350,- korun, které já jim pošlu zpátky.
Na mé námitky, že mi tenhle postup nepřipadá moc logický, když situaci zavinili tady, ve spořce,
opět jen krčila rameny - chápe mě, ale na něco většího je malý pán.

"A kdo je tady velký pán?" Zajímalo mě.
"Velkému pánovi to posílám..." Odvětila.

Nechápala jsem ji, ale věřila jsem jí. Co mi taky zbývalo.

"Slečna minule už jim to posílala, taky říkala, že je to vyřešené a jako omluvu, že nebudu platit měsíc
poplatek za vedení účtu... Nestalo se..." Řekla jsem.

Holka konečně rozklikla nějaký soubor, aby se podívala na tu korespondenci mezi nimi a pojišťovnou.
Prý tam stojí, že nemám vůči pojišťovně žádný závazek - věc se zdá být vyřízena.

Ale vytisknout mi ten papír nemůže...
Ale zavolá mi, až jí z pojišťovny dají vědět zpátky.


Naplněná pocitem ukřivdění a vzteku na celou spořitelnu i pojišťovnu, i na tu osobu, co mi hrozila soudem,
jsem volala své sestře. Ona je právnička a má úspěšně složené exekutorské zkoušky, tohle ona zná.
Ta jim ukáže! Ona mě nedá!
Mumlala jsem si pod vousy cestou k autu.

Nebrala to, někdy dělá dlouho do noci... Jen nevím, co.

Napsala jsem jí ve zprávě hlášku z filmu Lhář s Jimmem Carreym:
"Zase jsem se do něčeho namočila, tentokrát pořádně..."

On tam na to odpovídá: "Tak dodržuj zákony, vole!"

Sestra mi volala až pozdě večer, měla moc práce.

"Tak do čeho ses to zas namočila?"

Pověděla jsem jí svůj příběh. Chápala mě.

Vzpomněla si, že mi tu pojistku v létě pohanila - to ona mi řekla, že existujou i výhodnější
a že ženská kecala. A ať to zrušim.

"Tohle řešíme dnes a denně, blbý úřednice lidem něco nakecaj, klidně i to, že jsou bez závazku,
a za chvíli jim doma zvoníme... Zaplať to."

"CO ŽE?????? Co řikáš?!" Nemohla jsem radě své sestry uvěřit.

"No, zaplať jim to, oni jsou rychlý. A vůbec je ten tvůj příběh nezajímá. Podepsalas, tak plať.
Za blbost. Pak se handrkuj, že to neni fér..."


.
Srdce mi zase divoce bušilo, kdy jsem zadávala příkaz k úhradě. Všichni mi rozumí, ale já nerozumím ničemu.
Proč mám platit za ženskou, co chybovala, zatímco ona si jistě vysloužila provizi z uzavření pojistné smlouvy?!
A sestra je snad při nich!
Ona mě z toho nevyseká!.
A to jde o takovou blbost, co teprve, kdybych se pořádně
do něčeho namočila?!


"Tak dodržuj zákony, vole!" Pravila nakonec moje sestra v duchu Lháře, aby mě rozesmála, ale já si v tu chvíli ujasnila,
že spoléhat se na pomoc, na kterou spoléháte, je velmi nerozumné.
Riskujete, že pomoc, které se Vám dostane, nebude taková, o jakou stojíte - v rukavičkách a s osobním přístupem,
nýbrž jenom prostá a stručná rada:

Zaplať.
Dodržuj zákony.
Nezajímá.
Jsi vůl.

To poslední nebude rada, ale fakt.
Konečně ale s osobním přístupem.
A budete tomu rozumět :)
***

14. 11. 2011

14. listopadu 2011 v 6:00 DNES

Včera jsem celý den neměla na psaní čas a už se blížil večer, a já pořád nic,
a začala jsem si říkat, že zítra asi blogovat nebudu, protože až přijedem domů,
bude pozdě a ani vlastně nemám do psaní chuť, jak jsem myšlenkami jinde...

Byli jsme totiž celá rodinka u babičky na obědě a potom v Ikee, vybrat a koupit nový stůl
a botník.
S Elenkou tou bylo náročné, nebavilo ji, tak zlobila, takže jsme byli ve stresu, horko nám bylo,
prostě špatně se vybíralo.
Procházeli jsme oddělení kuchyní, ložnicí, předsíní... Ale stačili se dívat jenom tak napůl.
Člověk pořád koukal, aby se Elenka někama nezaběhla, něco na sebe neshodila, anebo nerozbila,
pak taky koukal tašku na kočáru, jestli tam ještě pořád visí..

Některých hezkých kousků jsme si všimli, ale třeba to, co se nám líbilo v katalogu, jsme tam vůbec neviděli.

Když jsme došli až ke kasám, nemohli jsme uvěřit, že už je to všechno. Nějak rychle!
A kde máme ten botník? Kde je stůl? To se furt koukalo napravo, nalevo, po Elence, po věcech a člověk
je najednou u pokladny.

Rozhodli jsme se to projít ještě jednou.

Zdeněk hned v prvních krocích zavelel: A teď už se budem zabejvat fakt jenom tim, co se nám líbí
a co by stálo za to!

Ta věta mě zaujala.
Vždyť tak by to asi mělo být běžně.
I v životě.

Staří lidi často říkají, že než se rozkoukali, jsou v důchodu.
Že jim ten život utekl, ani nevědí, jak.
Zabývali se dětmi a věcmi a život frrrrrrrrrrnk!

Tady v Ikee máme možnost vstoupit do prodejny znova a znova ji celou projít, jenže život
tuhle možnost nedává.
Jak přijde konec - pokladny, je definitivní - čas platit.

Podruhé jsem si ten okruh po obývacích pokojích snažila užít víc - líp se dívat, soustředit se na výběr
toho nejlepšího a míň se stresovat, nenervovat se pokřikováním Elenky, kterou to v kočárku nebavilo
a chtěla chodit po svých. Prostě jsem ji postavila a šla pomalu za ní. Sundali jsem si bundy, aby nám nebylo
horko a nakonec to bylo docela pěkné odpoledne.

Chtěla bych žít tak, jako by to bylo podruhé. Už vědět, co chci, co se mi líbí a jít si za tím, a neztrácet čas
zkoumáním, hledáním, zkoušením...

Ale třeba to život nabízí, jenom o tom dopředu nevíme...
Třeba jsou to taky kolečka, jako v Ikee. Jako roky; po zimě přijde zase jaro...
No, jednou uvidíme.
***

Stůl nám nakonec pomohla vybrat Elenka, která se vysápala z kočárku zrovna ve chvíli, kdy jsme
se u jednoho zastavili.
Neměla boty, tak jen v ponožkách začala zkoumat židli. Jestli se jí podaří na ni vylézt.
Když jsme si ten stůl prohlédli líp, byl to ten, pro který jsme přijeli.
Neznali jsme ho z katalogu, rozhodli jsme se pro něj na místě.

Největší problém nám vždycky dělá něco složit. Podle návodů.
Ptala jsem se prodavače, jestli by nám neprodali tenhle vystavený kus.
On na to, že by to i šlo, jenže jak vidíme, je poškrábaný, navíc složení je jednoduché,
stačí k tomu imbus.

Doma jsem rychle vykoupala Elenku a Zdeněk na mě uhodil: "Že ty máš v plánu složit ten stůl
ještě dneska, že jo?!"

"Tak když k tomu stačí jenom ten imbus..." Řekla jsem a on povídá:

"Jenže impulz přijde spíš, až se na to vyspíme, ne?"

"IMBUS!!!"

Zdeněk nerozuměl špatně jenom mně, už tomu prodavači prý rozuměl, že je potřeba jen IMPULZ.
Neuvěřitelné, že se s takovou radou, jak na to, spokojil...

A já se zase spokojila s impulzem od něj - k napsání dnešního blogu.

No, a oba jsme dali na impulz, který nám dala Elenka, abychom koupili právě TENHLE stůl...


Když nestačí impulz,
vem si k ruce imbus!
:)
***

Zápisky z (luxusního) písku V

13. listopadu 2011 v 6:00 Zápisky z ...

Tak jsem si myslela, že naše Elenka je rozmazlená...

Včera jsme ji vzali do Palladia, do zábavního dětského "hradu".
Od předchozího dne se těšila na skákání v balóncích a klouzačku a trampolínu...
A hlavně na děti.

Na písku už žádné nejsou, navíc je zima a ona nesmí prochladnout...

Děti, které v hradu byly, byly luxusní. Vyfešákované. Značkové.
Ale taky lakomé. Drzé. Nevychované.

Přiskákala k nám hezká holčička, která měla ve svých čtyřech letech
sice ještě pleny, jenže měla je v hyper moderních džínách se sníženým sedem. Takových těch,
co mají rozkrok až u kolen.

Přinesla si s sebou dárkovou taštičku a v ní měla nějaké letáky z lékárny,
jak jsem si později měla čas prohlédnout, a plyšového pejska.

Elenka, když růžovou tašku viděla, přiskákala k ní a volala: "Chceš tašku!"
/Chci tašku/

"To je holčičky taška, ale třeba ti ji půjčí!" Volala jsem na ni já z druhého konce trampolíny.

Jenže luxusní holčička přiskákala, vytrhla Elence svou tašku a řekla: "Ta je moje!"

"Ona se jenom podívá..." Snažila jsem se přivézt holku k rozumu, ale marně.
.
Odpověděla mi: "Ujčitě má taky doma hjačky, tak pjoč si je nepšinešla?"

Měla jsem na fracka vztek, a tak, když zase odskákal, a Elenka z té tašky vyndala
pejska, nechala jsem ji.
Má si to hlídat, spratek.

V tom se vysypaly i ty reklamní letáky a holka už tu byla.

"Moje!!!!!!" Ječela na nás.

"Tak si to vem´!" Odvětila jsem, a když se pak zase nakrucovala před naším objektivem,
protože chtěla být v záběru, řekla jsem jí, že má jít pryč. Že lakomý děti na videu nechcem.

Stejně nešla a snažila se nám dál vmísit do hry. Ona si totiž neměla s kým hrát.

Elenka pak přešla do komnaty plné balónků a v nich se válela.
Tam byla jiná holčička, a začala po ní ty míčky házet. A s jakou vervou!
A samozřejmě do hlavy.

"Nech toho, vždyť jí to bolí!" Okřikla jsem ji.
Ta se jen škodolibě zasmála a házela dál. A oběma rukama, aby zvládla víc ran v kratším čase,
protože tušila, že ji to nenechám dělat dlouho.

"Ty mě neslyšíš?! Přestaň s tim!"

Jenže zase nic. Jen smích a BUM BÁC...

"Okamžitě toho nech, ty spratku jeden hnusnej." Řekla jsem výstražně, aby holka pochopila,
že je opravdu čas přestat.

Nepochopila. Už se nesmála, ale házela dál. I na mě.
Co teď, jednu jí vrazit?
Radši jsem odtáhla Elenku do jiného koutku...

A tam byla zase Adrianka, ta v posrávačkách, s nedotknutelnou taškou.

Vylezli jsme ven a tam v ohrazeném prostoru "školičky" stála dvě pískoviště. I s kyblíky.
Jak to, že jsme si jich nevšimli hned! No šup tam s ní!

Nasadila jsem Elence boty, aby si neumazala ponožky a hodila ji dovnitř.
Hned přiběhl nějaký Ital v černém plášti - zřejmě majitel - a začal mi polopatě anglicky vysvětlovat,
že takhle ne, písek je čistý!

Jenže když jsme mínili Elence boty sundat, domáhal se, abychom ji vyndali celou.
Ona prý není čistá. Písek je.
Přistrčil jí k dřevěnému hrazení štokrle, aby se na něj postavila a v písku si hrála pouze rukama.
Takle! Oukej?!

Tak teda oukej.
Zatímco si Elenka hrála rukama v písku, pozorovala jsem ostatní maminky. Značkové maminky.
Jejich děti si v hradu hrály, zatímco ony si nakoupily
a pak si povídaly mezi sebou.
Probíraly, jaký nový kousek kde zakoupily, a svých dětí si nevšímaly.

Těch svých lakotů a zlobrů, co jich byl plný hrad a ani jedno si nemělo s kým hrát...
***

Ale stejně je naše Elenka rozmazlená.
A docela dost.


Abychom ji odtamtud dostali, museli jsme jí slíbit ještě návštěvu hračkářství.
Tam se zamilovala do dětského kočárku, který odmítla dát z ruky, ani když jsme ho
chtěli jen zaplatit, (aby ho mohl za měsíc přinést Ježíšek).
Ječela a dokonce si lehla i na zem.

Prostě se válela po zemi, jako největší sprateček.

A mně to nevadilo - mně se to líbilo.
Ačkoliv je to známka rozmazlenosti a společnost takové chování
odmítá a pohoršeně nad ním zdvihá varovný prst.
I moje maminka mi nedávno říkala: "Aby se nám Elenka jednou nezačala válet
v krámech po zemi, že něco chce a basta!"

Ale když se tam tak válela a zmítala v hysterickém řevu,
mně to nějak uklidňovalo.
Aspoň jsem věděla, že jí právě teď vůbec nic nechybí.
***

Nepočítat, nehledat...

12. listopadu 2011 v 6:00 Pojednání
Na světě prý už běhá sedm miliard lidí.
Četla jsem to a cítila se přitom divně - to číslo mě nijak neomráčilo, dokonce ani když
jsem si tolik lidí snažila představit. Což mi nešlo. Pořád je to pro mě jenom číslo.
Za hodinu už jsem si ho nepamatovala, a když jsem to chtěla někomu říct,
radši jsem se na to vykašlala, než plácat, že buď sedm nebo sedmnáct, teď nevím...

Taková informace by dotyčnému byla k ničemu.

Akorát, že mně je k ničemu i ta informace s pravdivým číslem.
Byla v tom článku taky zmíněna taková zajímavost - těch sedm miliard
je víc, než třetina všech lidí, kteří kdy po Zemi chodili.
A to už mnou otřáslo.

Zamotala se mi hlava, ale ne z představy obrovského množství lidí,
ale ze zjištění, že tomu nerozumím.
Přitom to zní tak jednoduše - třetina všech, co kdy žili.
Ale já na to prostě nemám.

A vadí mi to!

Je to podobné, jako když jsme jednou s mým bývalým přítelem seděli
v noci pod hvězdami a dívali se nahoru. Vzpomněli jsme si na článek
o tom, že je možné (teoreticky) z vesmíru vidět minulost - co se dělo kdysi tady na Zemi,
(Vím, že víte, co je minulost :) )
a z té představy se nám taky zatočila hlava.
Protože jsme ji nedokázali udržet, ani rozvést.
Jen si ji na chvíli připustit, potěžkat, abych tak řekla...

Na mě byla těžká příliš. Do dnes, když si chci představit, že kdybychom letěli
nesmírnou rychlostí do vesmíru, a tam prolétli jakousi dírou, mohli bychom spatřit
Zemi před mnoha lety. Ještě tak, kdyby se dalo nějakým dokonalým dalekohledem
dohlédnout až na její povrch, na konkrétní místa a do tváří lidí, to by bylo něco pro mě.

Vidět Karla IV., jak zvelebuje Prahu... Třeba.
Jak by to ale vůbec bylo možné?
Bylo by vůbec? A bude někdy?

To abychom se chovali slušně, i když jsme sami - jestli si nás někdo bude zpětně prohlížet...
Už se mi zase motá hlava!

*

Druhá odnož mých myšlenek, navazujících na zprávu o sedmi miliardách lidí na Zeměkouli,
se zaobírala zásadní otázkou: Sedm miliard lidí - a najdi mezi nimi toho pravého!

To je prakticky nemožné, a čím blíž hledáme, tím spíš najdeme špatně, protože svět je velký!
Tak proč by ten náš pravý měl bydlet hned za rohem?!

Leda, že pro každého existuje těch pravých víc. Řekněme hodně. Ne úplně moc, protože
pak by bylo příliš snadné ho najít, a ono se to dost často nepodaří někomu za celý život,
ale z těch sedmi miliard by to mohlo být... Teď bych ráda řekla nějaké procento, jenže z těch
se mi taky motá hlava, takže zůstaňme u toho, že těch pravých je pro každého jedince víc.
I tak je štěstí ho najít.
Třeba je to nějaký křovák v džungli, který vůbec není v registru těch úřadů, co k tomu číslu došly.
Ale je to zároveň i nějaký námořník v Norsku, americký novinář, dělník v Itálii, kuchař v Číně...

Jenže my, české ženy, se samozřejmě z praktických důvodů většinou omezujeme na svou domovinu.
Předně hraje roli jazyková bariéra, a pak vzdálenost. Než bychom docestovali do Ameriky, abychom
tam našli toho novináře, potkáme hned za humny nějakého českého Honzu a zůstaneme doma.

Protože Honza je jedním z těch pravých.
Třeba.

Jenže my spíš poznáme nepravého, než pravého - toho až na úplný konec všech konců.
Dřív je to zhola nemožné, protože ač takřka svatý, může jednoho dne udělat něco, čím úplně všechno posere.
Lepší je nepočítat s ničím.

Takže jsem dospěla k jednomu východisku, aspoň pokud jde o mě.

Nepočítat
Nepředstavovat si
Nehledat

Jenže - to je nemožné.
Jen z té představy se mi už zase motá hlava...

***

11. 11. 2011

11. listopadu 2011 v 6:00 DNES
Shází nám lžičky. Máme jich asi tak pět.
Myslím ty malé, čajové.
Dlouho jsme nevěděli, kam se všechny poděly, Zdeněk mě jednou načapal,
jak jsem vyhodila kelímek od jogurtu i se lžičkou, takže měl samozřejmě hned jasno
- já je postupně všechny vyházela.

Ale to je nesmysl, že člověk udělá chybu jednou, neznamená, že ji dělá denně.

*

Včera jsem po dlouhé době jela tramvají. Na pivo s bývalými spolužačkami.
Obě jsou těsně před porodem, takže pivo jsem pila jen já.
Cestou v tramvaji jsem opět přemítala o nesmrtelnosti chrousta.
Všimla jsem si, že každej hezkej chlap nastupuje zásadně do druhého vagónu.
A každej děsnej zásadně do dveří, u nichž jsem stála já.
A taky každej starej.
A divnej.
A řeči vedou ještě divnější.

Už to, že spolužačky svolaly dámskou jízdu, svědčí o téhle strategii mého osudu - všechny
muže z mého dosahu. Aspoň ty obstojné.

Myslím, že mě chce - osud můj - nasměrovat na dráhu hospodyňky, co bude řešit teplé večeře
a dostatek lžiček.

*

Moje maminka mi svěřila, že ona pro změnu vyhazuje s bramborovými šlupkami i škrabku.
Ani prý neví, kolikátou už má.

Zdeňkovi jsem to radši neřekla, ještě by řek´, že to mám po ní - ty lžičky.
A dodal by, že je škoda, že po ní nemám tendence vyvářet a vést pečlivě domácnost.
Pro peříčko i přes plot skočit - asi myslel.
Tak to má moje babička, i maminka. Ale já jsem spíš hloubavý typ.
*

Hloubala jsem, kam se poděly všechny ty lžičky, když jsem nemohla k dnešnímu rannímu jogurtu najít
už ani jedinou, a musela si půjčit Elenčinu plastovou.
Napadlo mě, že se dneska stavím v domácích potřebách a nějaké dokoupím.
Jenže když jsem pak jela kolem, vůbec se mi nechtělo zastavovat a vystupovat a jít tam a pátrat,
kde je mají a vybírat... Jela jsem dál, jako že jsem si toho krámu vůbec nevšimla, anebo že mě to
napadlo až ... Až teď, když jsem dostatečně daleko.

Lžičky. Taková nuda.
Zdeněk se mě večer ptal, jestli jsem našla aspoň nějakou - stěžovala jsem si mu totiž do telefonu,
že musím jíst tou Elenčinou.
"Nenašla!"
"Aha, tak já si vezmu taky tu Elenky."
"Je v odkapávači!"
"Neni!"
"Musí bejt!"
"Neni! Moment... Tak to jsem si přesně myslel!"

Nesl mi do obýváku můj ranní kelímek od jogurtu s Elenky lžičkou. Z koše.
"Ach jo." Nemělo smysl se jakkoliv bránit.
"Já je chtěla dneska koupit, ale vzpomněla jsem si na to až za kopcem..." Lhala jsem.
Ale kdybych pořád o všem tak nehloubala a radši konala, vytasila bych se teď s celou novou sadou...

"Máma zas vyhazuje škrabky, no!" Řekla jsem na svou obhajobu.
A on mi na to řekl, že bych po ní mohla mít i ty dobrý věci.
*

Nějaký stařec v té včerejší tramvaji vykládal, že se děje pořád plno chyb.
Měl pravdu, dědek.
***

10. 11. 2011

10. listopadu 2011 v 6:00 DNES
Ucítila jsem plyn.
Vejdu do koupelny a jako bych se ocitla v plynové komoře!

Volám muže, ať si jde rychle taky čuchnout, i když jsem si byla úplně jistá - plyn poznám.

Potvrdil to i jeho nos, a můj pak zjistil, že smrad přichází z okénka do šachty, kudy vedou stoupačky.

Rychle jsme utešnili dveře do koupelny a hledali číslo na plynaře.

Zdeněk do telefonu spustil: "Dobrý den, my máme takový problém. My jsme byli v koupelně,
a tam, - ano, jak to víte?"

Plynárny dokončily větu za něj - "Tam jste ucítili plyn, že?"

Přijel mladý krásný kluk, měl jakýsi detektor a hledal u nás v bytě plyn.

My plyn nemáme. Přívod je dávno zaslepený, plyn odhlášený, sporák elektrický.

Procházel koupelnou - tři kroky tam a dva stranou, ale ani tam, ani v té šachtě NIC.

Krásný blonďák mi vysvětloval, že někdy takhle smrdí chcíplá krysa, která tam někde v té šachtě možná hnije.
A Zdeňkovi pak poradil, ať se poptá sousedů, jestli během dneška necítili nějaký zápach.
Nemá prý říkat konkrétně PLYN, aby nevzbudil paniku, a pak, lidi si prý snadno vsugerují, že cítí to, o čem je řeč.
Opravdu, jo?


Když jsme později s mým mužem odcházeli s Elenkou na hřiště, potkali jsme ve vchodě mladého správce našeho domu.

Dlužno podotknout, že dneska byl Zdeněk po vopici, takže následoval rozhovor, který by dle mého názoru v opačném případě nenásledoval.


"Hele, necejtils tady dneska plyn?"
"Ne, já jsem teď teprve přišel."
"Protože Jana mě volala do koupelny, že ho tam cejtí, a já ho tam cejtil taky."
"A volali jste někoho?"
"Jasně, plynaře - bylo to cejtit fakt moc, hlavně z tý šachty nad záchodem..."
"No tak já dám echo správcovský firmě, ať to přijede pořešit... Ve sklepě ten plynař byl?"
"Taky byl, všude byl."
"A tam to taky cejtil?"

"Prosim tě! On to necejtil ani v tý naší koupelně!" Mávl rukou Zdeněk a překvapený soused nevěděl, co po něm tedy chceme.

"Víte, nestalo se vůbec nic..." Snažila jsem se přetrapný hovor ukončit.
"Víš co, tak na to zapomeň, čau." Dodal můj muž a šlo se.

Venku jsem mu pak říkala, že by si pan správce možná zasloužil vědět, že mluvil s indisponovaným...
"To bych si zasloužil snad já, aby to věděl! Aby si nemyslel, že jsem úplnej kretén."

***

Můj muž večer nemohl zabrat. Snad jak si dokola přehrával ten odpolední hovor na chodbě. Já mu chvíli předčítala
ze své knihy o Karlu IV., jak zveleboval a miloval Prahu, ale nepomohlo to. Pořád nespal.
Nabídla jsem mu tedy osvědčený "babiččin" recept, a to teplé mléko s medem. Uklidňující a uspávací lektvar!

Souhlasil, takže za chvíli držel v ruce hrnek.

"Ták, teď se mi bude spinkat..." Zaradoval se, když dopil a svalil se do polštáře.
"To vížejo! Mlíko od krávy, med od včel..." Začala jsem jmenovat dary přírody.
"Postel od truhláře, viď..." Doplnil mě Zdeněk a já pokračovala:
"Peřinky od švadlenky..."
"Dům od stavaře, Praha od Karla čtvrtýho..." Dokončoval mé myšlenky...

Chvíli jsem přemýšlela, co dál, ale další věty se už nedočkal - usnul.
Měl říct rovnou, že nejvíc mu pomůže, když budu chvíli zticha :)

***

Mimochodem, jedna všímavá a sečtělá kamarádka mi poslala odkaz na zprávu Českého rozhlasu, která potvrzuje,
že mé tvrzení o nesmyslnosti Romské kauzy "Lékarna", bylo na místě. Bylo to celé smyšlené,
vykonstruované, nepravdivé - hamba těm, kdo sdíleli!

Chtěla bych poděkovat svým čtenářům za vzkazy a připomínky k mým článkům, které mi posíláte.
Hezký den Vám všem přeju :)

Hrdá matka a mimozemšťani

9. listopadu 2011 v 6:00 Pojednání
Bílý dům oficiálně popřel kontakty s mimozemšťany.
To byla první zpráva, kterou jsem si včera po ránu přečetla. Pobavila mě, víc takových zpráv, prosím!

Ačkoliv moje sestra chodí s klukem, jehož maminka vlastní nakladatelství,
musím si se svou prvotinou poradit sama.
Nemůže se totiž kluka zeptat, jestli by na to máma jukla...
Nehodí se to. Povídala.

Takže se nechávám odmítat všude, kam se obrátím a je mi fajn. Vždyť Pottera taky mockrát
odmítli vydat... To k tomu patří, jsem na dobré cestě!

Když jsem konečně narazila na vydavatele, který měl zájem přečíst si ukázku mého veledíla,
propadla jsem panice, že to pro něj není dost dobré. Zvláštní zjištění.
Hned jsem sedla a snažila se to celé po sobě znovu přečíst a opravit, předělat, přepsat všechno, s čím
si nejsem úplně jistá.
Takže všechno.

Potřebovala jsem k tomu absolutní klid, jenže ten mi Elenka odmítala dopřát.
Směla všechno, klidně čmárat po zdi, jen být zticha.
Nakonec si jako prostor pro svou výtvarnou činnost vybrala moji nohu.

Pohled na nás vypadal následovně: Já v noční košili na gauči, s hlavou skloněnou nad monitorem
a zcela soustředěná, zatímco Elenka mi čmárala propiskou po stehně. I po lýtku. I po košili.
Jak jsem zjistila až pak.

Když jsem měla hotovo, šlápla jsem hned v prvním kroku do rozsypaných piškotů a udělala z nich na zemi drť.
Ještě, že nemáme koberec.
Elenka mi řekla, že jsem čuně.

Běžela pro svou oblíbenou knížku, kde zlobivý kluk jí piškoty v čokoládě, a ta mu všude kape a stéká po bradě, i na zem.
Dávám jí toho špindíru za špatný příklad.
Ona ho teď ukazovala mně.

Než jsem to po sobě uklidila, vylila do vany zbytek mého šampónu, asi se jí líbila barva.
Když jsem se pozdě večer dostala do sprchy já, a sháněla se po šampónu, vzpomněla jsem si na tu zelenou louži
ve vaně, která překvapila Zdeňka.
Možná myslel, že je to forma mimozemské civilizace, a že vylezli z odpadu.

Sáhla jsem nakonec po Elenky šampónu s nápisem Pro první dětské vlásky.
Voněl po žvýkačkách.

Teprve jsem si pořádně prohlédla svou grafiti nohu. Už umí kola...
Věděli jste, že propisku jednou sprchou prostě nesmyjete? Fixy jo.

Když jsem otevřela dveře, kočka seděla na lince a hledala, kam jsem dala to maso.
Zařvala jsem na ni a oslovila ji Elenko!

Ulehla jsem a snažila se zabrat. Kočka v noci chtěla ven, a to jsem jí chtěla udělat pomyšlení
a nevyhnat ji do mrazu.
Když jsem otevřela oči do tmy, na chvíli se mi zdálo, že přece jen vidím mimozemšťany.
Zítra budu muset vydat prohlášení o jejich existenci.
A nebo nám fakt ve dvě ráno pod okny jezdí čisticí vůz.

Než jsem se nadála, zvonil budík, můj muž vstával do práce.
Ve čtyři.
Tak hlavně, že Elenku si na noc vzala babička, abych se konečně vyspala.

Když jsem znova usínala, cítila jsem Zdeňkovu hebkou pěstěnou ruku, jak mě pohladila
po otlačené tváři - na rozloučenou.

Ze svého polštáře jsem ucíila sladkou ovocnou vůni a s myšlenkou na
Elenky šampón, jsem pokojně usnula.

Ráno jsem četla na facebooku status několika "přítelkyň":
"Bla bla bla, dej si tohle do statusu, pokud jsi hrdá a šťastná matka!"

Měla bych lepší status. Jestli jsi hrdá a šťastná matka, dej si počmárat svý neholený nohy propiskou,
myj si hlavu dětským šampónem, nezlob se, že ten tvůj z reklamy na hebké vlasy skončil ve výlevce,
oslovuj jménem svého malého miláčka úplně všechny, protože jeho jméno máš tak zažitý, jako nikdy žádný,
smiř se s tím, že nemáš čas na sebe, na své koníčky, ani svého muže, zatímco on na sebe čas má, a kdoví, na co ještě,
že okolí ti neudělá, co ti na očích vidí, jen aby ti ulevilo, protože mít dítě, je přece radost největší!
Tak jakoupak bys chtěla vydávat knihu? ( - Dosaďte si cokoliv svého)

Jo? Máš to?

Tak si to dej do statusu, a stejně ti to nepomůže...
:)

Život je...

8. listopadu 2011 v 6:00 Pojednání
Seděla jsem zadumaná na gauči a myšlenky mě znova zavedly k úsudku, že život je zvláštní.
Jenže mi to nepřipadalo dost trefné. Není jenom zvláštní. Je ...

Zadívala jsem se na stůl, kde se válel otevřený pakl plný filmů a můj pohled uvízl na názvu
jednoho z nich.

Nekonečná párty.
Život je nekonečná párty?
Ne, to není ono.
Kde jsou ty časy, kdy jsem ho tak žila...

Anebo Život je Loupež za bílého dne? - Jak se jmenuje druhý film. To už sedí víc.
Naštěstí ne doslova.
A co takhle Z Londýna do Brightonu?
No, to doufám, že vede dál.


Znáte to, jak někdy nějaká souhra náhod doplní Vaši myšlenku?
Třeba něco říkáte a v televizi to dokončí... Případně zopakují. Samozřejmě nevědomky.
Já minule řekla "miláčku" a zrovna běžely titulky nějakého filmu, a v ten moment se ozvalo:
"Radka Miláčková".

Ale to není úplně to, co jsem myslela. Myslela jsem doslova totéž.
Jako když řeknete, že máte hlad a v televizním seriálu se v příštím momentě někdo vytasí s tím,
že má hlad.

Samozřejmě nemám čas listovat dývky a najít tam nejpříhodnější název filmu, který by vystihoval,
jaký je život.

Jen jsem doufala, že i tentokrát mi nějaká náhoda zvenčí pomůže a doplní mě.

Jestli jsem byla doplněna, pak tou "Nekonečnou párty", a třeba je to nakonec nepříhodnější název,
jen jsem k tomu zatím nedospěla.
Anebo dospěla už dávno a od té doby se od toho zase jenom vzdaluju zbytečným filozofováním...

Schválně, zkuste říct Život je ... a rozhlédněte se kolem, zaposlouchejte se, vnímejte,
co Vám okolí přihraje za dovětek. Zapněte třeba televizi...
A dejte vědět. Třeba se vzájemně obohatíme :)

***

A stejně jsem aspoň ještě jednou otočila, jen tak, co to dá. A vyskočil na mě film Do naha!
Tak myslím, že pokud jde o mě, tak to docela sedí.
Ale to už není náhoda, když jsem si tu správnou příponu našla sama...
Otázka je, jestli se to nemělo stát :)