V žitě

20. října 2011 v 7:00 | Niternice |  Pojednání - archivní články na různá témata
Když jsem byla malá holka, s oblibou jsem si prohlížela rodinné fotografie
a snila o tom, že až budu velká holka, budu v létě taky "takhle kempovat"
jako teta, a vozit svůj kočárek s mimčem po Průhonickém parku, jako
na "těhlech fotkách" nás babička s dědou, "takhle se opalovat" na břehu Rožmberka,
jako máma, česat ovoce na podzim, pálit shrabané listí, pouštět draka se svými dětmi...
A to jsme jenom u podzimu.

Prostě budu dělat všechno to, co se dělává... Ať v rámci jednotlivých ročních období,
anebo co přísluší věku.

Z toho alba plného obrázků mé početné rodiny, na mě dýchal život, dobře užívaný
a plný zábavy, tradic a slavností...
Nedocházelo mi tehdy, že právě takové události se nejvíc fotí.

Prim hrála ta fotka s tetou, které bylo na obrázku asi pětadvacet, prostě děsně dospělá,
a válela se s naším strejdou někde v kempu u řeky. Na fotce se tedy zrovna neválela,
tam stála v plavkách s rukama v bok a vyplazovala jazyk do objektivu.

Pro mě se ten její výraz stal synonymem dobré nálady a veselého letního dovádění.
Ne navždy, samozřejmě, ale tehdy ano.

A taky fotky, kdy je naše máma ještě slečna a je se svými rodiči u moře. Na pláži
si ji děda vyfotil, jak dělá stojku. Jsou tam jen vlny, písek a máma vzhůru nohama.

No, mohlo jí nebejt dobře?

Věděla jsem, že i já budu jednou mít spoustu podobných fotek, že to tak prostě život přináší...

.
Jak šel čas, začala jsem si říkat, že bych měla pomalu vyrazit na nějaký ten čundr.
Byla jsem pořád samá díza a příroda žádná. A žádná taková fotka, zachycující mý bezstarostný mládí...

Nebudu Vás napínat, jestli jich dneska, v jednatřiceti, pár takových mám, tak je to moc.
Některé pak vznikly účelově, cíleně - třeba, aby na ně jednou moje děti koukaly a domnívaly se,
jak si to jejich máma parádně užívala...


Už vím, čím to je, že ten svět ze starých obrázků je takový jiný, lákavý a bezstarostný.
Tam totiž stojí čas, v tom druhém světě.
Není tam vidět, že jsou dvě odpoledne a před chvílí měl ten člověk oběd, co mu vůbec nechutnal,
že se pohádal se šéfem, že tohle je jediný slunečný den jeho dovolené, že má na noze puchýř, co ho tlačí
v botě...
A že má plno starostí, jako každý z nás.

Svět z těch papírků je většinou výňatkem toho dobrého, co nás potkalo během naší životní pouti.
Tam to vypadá, že teta si užívala léto ve stanu, a přitom to byl třeba jen jeden víkend v jejím životě,
a z jejího pohledu se možná ani nevyvedl.

Nevím, oni se pak se strejdou rozvedli. Ovšem fotky máme jenom ze svatby...
Taky jsem chtěla takovou, rozesmátou a s kyticí, co letí do davu vdavekchtivých družiček...
My se ale pro jistotu nevzali vůbec.

Ten druhý svět, v němž čas a osud nehraje roli, ten stojí za to. Sice děsně lže, ale to nezúčastnění těžko
prokouknou..
Rádi se nechají unášet iluzí, rádi se zasní, rádi si vytvoří vlastní domněnku o té či oné akci,
na které Vás obrázek zachycuje, a je úplně jedno, v jaké životní epizodě se právě nacházíte.
Hlavně, že vypadáte dobře a máte úsměv na rtech.

Zeptejte se mě, kolikrát jsem zatím trávila podzimní dny hrabáním listí, jeho pálením, česáním jablek, anebo
honěním se za papírovým drakem.
Ani se neptejte!
Ani jednou.
Když nepočítám dětství, kdy jsme přesně tohle provozovali s prarodiči na chalupě. Ale copak můžu za to, že
v Rožmberku se už dneska nikdo nekoupe?

A jestli jsem stanovala? Jo, ale asi s nesprávnými lidmi nebo co, a alkoholu bylo víc, než být mělo,
navíc to počasí...
Takovou "šťastnou" fotku, jako teta, z toho tedy nemám.

A u moře mě sice naši fotili, ale stojku jsem nedělala, zvedla by se mi sukně.
A když jsem pak měla plavky, už mě zase nefotili. Navíc, stojku ani neumím...

Ani si nejsem jistá, že by taková fotka "platila". Nepotřebuju fascinovat své potomky, listující
někdy v budoucnu rodinným albem. Já potřebuju cítit to, co jsem cítila kdysi, že budu cítit, až si budu
taky tak užívat, jako teta. Jestli mi rozumíte.

Potřebuju vniknout do toho druhého světa, odstřihnout se - aspoň pro většinu chvil - od kontextu
starostí a obtíží a stresů a nervování se, a různých dalších vlivů, které na mě dopadají každou chvíli,
i v takovou, kdy mě zrovna někdo fotí.

Druhý svět je nadosah. Ale nedá se do něj dostat. Já ho například mám v krabici ve skříni.
Až pak, když se vidíme na fotkách z doby, kdy nám bylo dobře, najednou zjistíme, že jsme tam byli.

Jo, pár takových fotek mám.
Ale čekala jsem trochu víc. Ne obrázků, ale života.
***



Stojku neumím...
*

A v žitě.
Možná je to spíš ječmen nebo proso... Prostě obilí.
Ale Vy si myslete, že jsem byla v žitě.


*
A tady v tom "žitě" skutečně jsem. Šťastná se svou Elenkou.
(2010)

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 kiki | 20. října 2011 v 13:12 | Reagovat

Bulim....:) krasny  Janicko,fakt.

2 niternice | Web | 20. října 2011 v 15:03 | Reagovat

Děkuji ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.