Obchodník se štěstím

25. října 2011 v 7:00 |  Pojednání - archivní články na různá témata
Měla jsem hodně odezev na Vatikánský chleba "štěstí", o kterém jsem Vám psala,
že budu péct.
Už je hotov. Upečen a téměř sněden.

Hned jsem vsadila Sportku.
Už je slosováno. Zkontrolováno a nevyhráno. Ne téměř, zcela nevyhráno.

Zřejmě se to štěstí projeví jinde.
Má ostatně fůru příležitostí se realizovat. Jsme štěstím, řekla bych, zanedbaní...

Včera jsem dumala, komu rozdám ty tři zbylé díly těsta, které se mají darovat.
Není to tam psáno, ale je možné, že když se tahle stať návodu poruší, celé pečení pozbyde efektu.
Nevím.
Ale vysvětlovalo by to, že plno lidem ten chleba nepřinese nic. Jen vůni - ta se tedy linula celým bytem.
Možná, abychom si uvědomili, jaké štěstí je cítit - navíc vůni :)

Moje máma prý měla to těsto po celý týden v lednici - oproti radám v návodu, kde stojí, mít ho celý týden
na lince!
A já nerozdala těsto potřebným.
Navíc jsem místo rozinek přidala brusinky.
Myslím, že vždycky se něco najde, u tak složitého a zdlouhavého recepisu, co člověk provede jinak,
než by měl.

Mají to dobře vymyšlené! Ti obchodníci se štěstím.
Usilují o to, abychom pekli, ale odmění se jen několika šťastlivcům, kteří neudělali žádnou chybu.
Ale to šťastlivci už jsou, tak jaképak štěstí ještě navrch?!
Tak to asi chodí, šťastným ještě víc štěstí, smolařům ještě víc smůly...
Já to znám.

Obchodníci se štěstím jsou tak trochu jako
Billa. Abyste rozuměli, tam totiž ke každému nákupu dostanete u kasy stírací los.
Můžete vyhrát majlant! Nebo třeba celý koš nákupu zdarma. Nebo zájezd...

Ovšem pokud budute mít štěstí.
Pokud ho mít nebudete, vyhrajete malou Billa igelitku, pro kterou se musíte vrátit na konec fronty
a sundat si ji z věšáku. A cestou říkat lidem: "Zdovolením, já vyhrála igelitku, tak si ji tady jen vezmu... Pardón!"

Příště jsem ji vyhrála zas a příště zas. Pokaždé vyhraju igelitku. Mám si myslet, že mám kliku,
ale to bych snad musela být členem Billa klubu, abych na tohle skočila...

Já, inteligentní občan, který nevěří ani na slevy, natož na výhry losů od pokladen,
jsem na to přišla. Na to, proč nedávají rovnou každému tu igelitku - bez losů.

Jim nejde o igelitky. Jim jde o tržby! :)

Ale to není všechno, co jsem prokoukla...
To hlavní čtěte zde: Žádný zájezd ve hře vůbec není. Ani ten plný nákupní vozík, natož majlant!
Víte, jak to vím?

Ukázala jsem totiž paní za kasou jen ten los, na dálku, a ona mě okamžitě odkázala na začátek pojízdných
pásů, kde visí ty igelitky...

Nenapadlo ji, že jsem ten "štastný výherce" a že se prokazuju propustkou k výjezdu s vozíkem zboží
bez placení.
Ani že chci letenky, nebo celou jejich dnešní tržbu - minimálně.

Tak to vidíte. Štěstí neexistuje!
Jsou jen šťastní lidé - jak praví klasik.

A to jsou ti, kteří se za štěstím nehoní, nedělají pro něj psí kusy, jako smolaři, kteří mají smůlu právě
proto, že štěstí neexistuje. Už to chápete? :)

Moje sestra Zuzka, která je šťastný člověk, navíc realisticky uvažující, u mě včera byla.
Hlídala Elenku, zatímco já jela nakoupit do Billy a vyhrát novou tašku.

A vsadit nevýherní čísla do Sportky.

Když jsem se vrátila, nabízela jsem jí těsto, aby si taky upekla chleba štěstí.
Koukala na mě nechápavě a pak odmítla. Prý by musela kupovat všechny ty ingredience
a nemá moc času se tím zabývat... Prostě výmluvy.

"No tak," Snažila jsem se ji přesvědčit, "ať máš štěstí, to se peče jenom jednou za život. A příště už se to k tobě třeba nedostane..."
"To doufám..." Pravila ona.

Doufá, že ji nebudou obtěžovat žádní obchodníci se štěstím.
A věšet jí bulíky na nos. Stavět před ní vzdušné zámky a slibovat hory doly.
A chtít po ní spolupráci, která k ničemu z toho nevede.

Ale já přesto doufám, že ten chleba mi to štěstí přinese.
Chci, aby stačilo upéct chleba.
Nebo vyplnit tiket.

A jestli je štěstí na to nevěřit, pak jsem asi opravdu smolař.
***

Ještě dovětek pro čtenáře, kteří jsou členy Billa klubu a cítí se případně uraženi...

Nedávno jsem viděla v regálu dětských jídel přesnídávku za polovic. Borůvkovou!
Ta je normálně dražší, než všechny ostatní.
A Elenka ji miluje.

Odchytila jsem opodál stojící skladnici a zeptala se jí, jestli by bylo možné
dojet ke kase, tam nejdřív vyplnit ten jejich kupón pro vstup do toho jejich klubu,
stát se tudíž členem toho jejich klubu, a pak teprve platit...

Možné to prý je. Ale byla tam taková fronta, že jsem ty přesnídávky vzala za plnou cenu.
Ovšem nebýt tam fronta - jsem teď členem Billa klubu!

Ani nevím, jestli se ti lidi někde scházejí a co na těch schůzích dělají.
Jestli se třeba probírají novými letáky a vychytávají slevy...
Jestli si tam sepisují své nákupní seznamy, případně vyměňují zkušenosti se zbožím
a dostávají u toho ochutnávky nového taveného sýra...

Ne, nechci to vědět :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jan | 25. října 2011 v 21:31 | Reagovat

Moc mě to pobavilo. A já jsem členem a nestydím se za to. Ale nemůžu ti říct, co na našich schůzích děláme. Jsem vázán slibem mlčenlivosti.

2 niternice | Web | 25. října 2011 v 22:22 | Reagovat

Tak si to nech, povidám, že radši vědět nechci :) Ale díky za koment!

3 Kiki | 28. října 2011 v 8:48 | Reagovat

Ja  jsem taky  clenka  Billa  clubu! a  nestydim se za to:) Martin taky, akorat  jsem svou karticku ztratila, chtela jsem si zaplnit  penezenku  karticka a  taky  jsem nechtela,aby se me vzdycky  na  pokladne  prodavacky  ptaly "  billa  karticku mate?":)

4 niternice | Web | 28. října 2011 v 9:35 | Reagovat

Spíš jsi nechtěla odpovídat, že ne, ne? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.