Kdoví VII - Moc času

31. října 2011 v 6:00 |  Seriály - když to bylo na dýl... (archivní články)
Malý Jára přijel na hřiště na kole.
Jeho bráška, Venoušek, přijel na traktůrku.

Kačenka přišla v červených teplákách a nasbírala šišky, klacíky a kamínky. Stavěla z nich na písku hrad.
Lucinka tam přinesla brouky a kobylky a zavřely je do toho hradu.

Dášenka, která nosí brýle, šla na klouzačku.
Karlička, která má křivou pusinku, se zeptala Elenky, jestli si smí půjčit její bábovky a kyblík.
Elenka jí to dovolila, protože zrovna malovala křídou. Sedla si s maminkou na zem a kreslila jí
po noze.

Potom přijel malý Pavlík, taky na kole, a nějaký velký kluk ho povalil na zem.
To se nesmí! Ty ty ty! Křičí Elenka. To by Pavlík plakal.
Ale Pavlík vyskočil, protože to nebolelo a smál se.
Dělal na Elenku: Budliky budliky!

Pak přijel Kája. A ten si pod klouzačkou sundal boty. A řekl Elence, že se tam v botách
nesmí. Ale Elenka řekla, že smí a klouzala se. Tak šel Kája taky na klouzačku, ale boty si nevzal.

A Marcelka přišla pěšky a zapnula na telefonu písničky a všechny holčičky potom tancovaly a zpívaly.

A mezitím jim utekly kobylky a brouci z hradu.
A ony je potom hledaly, ale tamty už nenašly, našly jiný...

A když si potom všechny děti šly kreslit křídou, kterou tam Elenka zapomněla,
tak její maminka ty jiný brouky a kobylky z toho hradu zachránila a odnesla do trávy.
A holčičky už je nehledaly, utíkaly honit kluky, protože si myslely, že jim ta zvířátka sebrali oni.

Jára rychle sedl na své kolo a jel domů.
Venoušek sedl na svůj traktůrek a taky jel rychle domů.
Pavlík taky jel domů na svém kole,
ale Kája to nestihl, protože nemohl najít své boty.

Elenka si je obula na své botičky a chodila v nich...

***
Tuhle pohádku vyprávím každý večer Elence. Je o venkovských dětech, které poznala
na hřišti letos v létě.
Je to nekonečný příběh, má mnoho konců a obměn...
Jmenuje se prostě, Děti.

***

... A tak malý Kája musel za trest jít a přinést holčičkám nová zvířátka.
Jenže nenašel žádné kobylky, ani brouky, přinesl jim šneky.
A když mu za odměnu holčičky šly pomoct hledat boty, pustila maminka s Elenkou ty šneky
zpátky do trávy...

***

Když jsem Elence tuhle její oblíbenou "povídku" vyprávěla před svými sourozenci,
ozývaly se samé výbuchy smíchu. Prý burani! A křupani! A že je to děs, jak si tam hrajou...
A že je děs, co vyprávim.

Ale Elenka nechápala, proč se její tety a strejda smějou. Čemu? Vždyť ona ty děti
obdivuje. Taky by chtěla nosit brýle, jako Dášenka a červené tepláky, jako Kačenka...

A chtěla by si tam s nimi hrát každý podvečer, nejen přes léto.
Taky by ráda stavěla hrad z klacíků, kamínků a šišek a chovala v něm kobylky.
Kdybych jí neupozornila, že budou plakat a tohle se jim nedělá, brala by to jako hru.
Přirozenou hru. Je to jen hmyz. A teď jsou to prostě vězni hradu...

Když ten velký kluk povalil malého Pavlíka na zem, a všechny děti tomu klukovi fandili,
Elenka by mu třeba fandila taky, kdybych jí neřekla, že tohle se Pavlíkovi nedělá, že ho to bolí
a plakal by...

Brala by to jako hru. Jako přirozené měření sil dvou kluků. No a co, že jeden je o dvě hlavy vyšší!
To je prostě život!

A dost možná by křivohubé Karličce nepůjčila své bábovky a kyblík, kdybych jí neřekla, ať jí ho půjčí,
když si s ním teď nehraje. Ať je hodná holčička.
Přestože se ještě nestalo, aby Elence ty děti něco půjčily.
Ani motorku, natož kolo...

Prostě se to nepůjčuje, co je moje, je moje a hotovo.
A když někdo někomu něco sebere, tak hra končí a ten si to vypije, až ho děti chytí...
Třeba i brouky. Anebo botičky.
Ještě, že tam Elenka měla mě, kdoví, jak by si odskákala ty Kájovy botičky!

Ale takhle si netroufl, ten malý usmrkánek, cokoliv říct. Jen křiknul: Ona je má!
Asi nás, dospěláky úzkostlivé, zná. Věděl, že tohle by si nakonec odskákal on.
A to se mu nechtělo, navíc bez bot...
***

No a Elenka? Té tímhle vlastně nedávám šanci se vpít do té přírody, do dění na vsi, zapadnout mezi ...
Tady to vzniká, ten odstup, kdy si nebude hrát s kobylkou, aby jí neublížila, nebude jednat impulzivně,
ale s rozmyslem, aby nefandila silnější straně a tak dál.
A jednou bude stát před vší tou krásou přírody a chtít se do ní vpít, nabažit se jí, užít si jí, být její součástí.
Ale nepůjde to. Kdežto její vesničtí vrstevníci jsou vpiti už teď.

Jedna kolej vedla do přírody a druhá do hlediště, na posed. A tam sedíme my, kterým tehdy rodiče
přehodili výhybku a vyslali je jiným směrem. Ani lepším, ani horším, opravdu jen jiným.

Na tribuně se pozastavíme nad každým motýlkem, stromem a květinou.
Na hřišti ne, tam všechno bere jen jako součást celku. Na jedné části tolik nezáleží. O kobylku míň nebo víc,
to už je fuk.

Diváci, kteří shlédli zabíjačku nebo porážku jakéhokoliv dobytka, včetně králíka,
byli mnohdy tak rozčarováni, že se automaticky (aspoň na čas) vyhnuli masu.
Nic tím nezměnili, jen pro svůj klid...

Hráči to takhle neberou. Proto ta zvířata přece chovají...
Už jste, mimochodem, viděli vesničana vegetariána, případně vegana?
Často ani neznají rozdíl (protože je nezajímá). Maso a živočišná strava přece k člověku patří, co svět světem stojí...

No, a já nakonec musím říct, že jsem se asi přecejen vpila. Ne v těch chvílích, kdy jsem stála v lese
a přála si být stromem, ani na louce diviznou, ale během toho hasičského juchání, kdy jsem rozprávěla
s Tondou a dalšími starými známými, s nimiž jsem sbírala zátky od piva a jimž jsem tajně kradla z plechovek
žížaly, abych je pustila na svobodu, a taky na hřišti s Elenkou, když jsem se tak vžila do hry,
až jsem zapomněla sledovat, jak si hrají děti.
Tedy ne, když se snažím být součástí, ne když si toužím kus té vesnické atmosféry odvézt do Prahy,
a tak chytám na mobil zvuky ptáků a cvrčků a fotím si duhu, a déšt, a slunečno, a louku a les...
Čím víc památek, tím vís vesnice u mě doma...
Kdepak!

Jedině, když se zapomenu a o nic se právě nesnažím...
To jsou potom ty chvíle, na které nejlíp vzpomínám, a kdy se mi sama najednou ta duha vybaví,
i to cvrčení ve strouhách, Tondovy modré oči, anebo křik dětí, když na ně dobrovolní hasiči pro legraci stříkali vodu.

A když pak večer, po tom každodenního shonu plného stresu a nervů, kdy je všude kolem akorát hluk aut ze silnic, smog,
šeď, když nesvítí slunce, nebo když ho pro vysoké domy není vidět, vyprávím Elence tu její oblíbenou pohádku o dětech, to je Vám relax. Všechno je tak jasné, nekomplikované, prosté...


Přitom paradoxně na vsi nemají lehký život. Ten bych měla mít já ve městě. Tedy usnadněný právě o výhody velkoměsta.
Nemusím si topit a starat se o to, čím přiložím - stačí otočit kohoutkem; a tak dál.
Mám zkrátka ušetřeno spousta času.

A v tom je ta potíž nás měšťanů; na venkonvě znají sílu a moc času, a my máme jen moc času.
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.